Zobrazit příspěvky
Můj otec se od nás odstěhoval když mi bylo 7(od té doby jsem ho už nikdy neviděl) a nechal nás s mámou na holičkách. Co si budeme povídat, nebyli jsme nijak bohatí a tudíž jsem nechodil ani nijak výjimečně oblečený. Vše to začalo na základní škole. Sport mě nikdy nebavil a nevím proč ale u nás ve třídě, kdo neuměl hrát fotbal se stal terčem posměchů. Když se k tomu připojilo moje oblečení a můj vzhled (velký předkus, pihy po celém obličeji, zakrslý a hubený) byl jsem sladkým terčem všech posměchů a šikany. Ano zažíval jsem jak psychyckou tak fyzickou tyranii z řad mých spolužáků. Nestyděli se nahlas ukazovat na moje nedostatky. A když je proti vám většina třídy, začnete jim věřit, že jste prostě jiný, ten horší a vaše sebevědomí padá jako obrovský balvan. Jak již tu někdo zmíňil, bál jsem se udělat cokoliv abych se nestrapnil. Spolužáci si jistě této "kořisti" všimli. Věděli že se nebudu nijak bránit protože mě přesvědčili o tom, že jsem bezvýznamný a nemá cenu hájit svojí výjimečnost. Pak začali mé nejhorší chvilky na škole. Kdo se se mnou bavil byl považován za outsidera a bývali i časy, kdy se se mnou nikdo ve třídě nekamarádil. Často mi do oken házeli vajíčka a psí výkaly, nejednou jsem byl zmlácen. Proč jsem si nešel stěžovat? Protože jsem se bál že by to bylo ještě horší.
Pak přišel zlom mého života. V páté třídě, ačkoliv jsem se všemožně bránil, mě můj děda přihlásil na Francouzské lyceum v Praze. V té době jsem ho za to nenáviděl ale když se na to koukám jako starší, rozumnější člověk, bylo to pro mě obrovské štěstí. Poznal jsem tam nové lidi a co bylo hlavní, nikdo mě nepovažoval za outsidera. Nebyl jsem sice žádný extrémista, byl jsem stále tichý, ale tam jsem si vybudoval to patrné sebevědomí, které mě posunulo dále. No osud tomu nechtěl a po půl roce jsem se vrátil zpátky, do té samé třídy a učitelka neměla jinou možnost než mě posadit vedle jedné z nejkrásnějších holek ve třídě. Rovnou vám povím že dívku jsem neměl do svých 20 x). Ale stali jsme se velkými přáteli a já tím získal jakousi "protekci", díky které jsem už nebyl největší looser. Šikana stále samozřejmě byla, spíše ta psychycká ale už se nestávali případy, kdy jsem neměl žádného kamaráda. Měl jsem jí a to mě naplňovalo. Doteď si pamatuju, že jsem byl jediný, kdo s ní tancoval ploužáky v těsné blízkosti, kdežto ostatní si vždy drželi odstup. xD No roky plynuly ve stejném duchu ale v 9. třídě přišel další zlom. Posadili mě vedle největšího borce třídy, výborného fotbalistu a lamače dívčích srdcí. U něj bylo vynikající, že se dokázal zasmát snad všemu a to mě plnilo sebevědomím protože jsem ze sebe chrlil rádoby vtipné narážky v jednom kuse a on se smál.
No a přišla střední, já člověk dnem i nocí zabořený u počítače jsem si vybral počítačovou školu. Bohužel se zvýšeným zaměřením na tělocvik a sport. Co myslíte že následovalo? Stal jsem se zase outsiderem který neumí hrát fotbal. Štěstí bylo, že aktivních sportovců tam tolik nebylo a přece jen už by si nikdo nedovolil to co si ke mě dovoloval na základce a tudíž jsem se dokázal celkem dobře začlenit. Když se však ukázalo, že jsem nejlepší ve třídě co se týče počítačů, všichni mě začali respektovat a rádi si ode mě nechali poradit.
A teď příjde to nejdůležitější, ten největší zlom v mém životě. Konec čtvrtého ročníku a pár měsíců poté. V mé mysli se stále častěji vynořovali myšlenky, že takhle nejsem spokojený. Už jsem věděl že jsem něčím výjimečný, s kýmkoliv jsem přišel do styku, nikdy o mě neměl smýšlení typu "to je ale debil, kde se vyhrabal". Proč ale pořád nemá to svoje kýžené sebevědomí. A tu se moje psychyka obrátila. Místo toho abych stáhl ocas když jsem se ztrapnil jsem se začal smát také. Vždyť co? Aspoň jsem je rozesmál. Začal jsem si uvědomovat, že jedině já jsem strůjcem svého osudu, jen já držím otěže svého života a já to mohu změnit. Ze svých slabých stránek jsem udělal svoje přednosti. Dřív jsem svojí hubenost snažil zakrýt, teď jí zvýrazňuju a děsně mi to sekne
. Začal jsem se oblíkat tak jak se mi líbí a není to zrovna decentní. Na internetových diskuzích jsem zjistil, že byť to ani nechci, dokážu velice hluboce zaujmout dívku. Mé příspěvky do diskuzí lidé hodnotili převážně kladně. Dokonce na jednom nejmenovaném CS portálu jsem si vysloužil post nejlepšího admina a stal jsem se i pravou rukou hlavních adminů, kteří ten portál vedli. Začal jsem věřit ve svojí výjimečnost. A dneska? Sebevědomí ze mě jen čiší. Stále si všímám, že mne okukují dívky a velice mne to těší byť jsem šťastně zadaný. Už několikrát se mi s mým vzhledem (akné, předkus stále) oslovili velice atraktivní slečny. V kolektivech bývám středem pozornosti já. Své názory dokážu prosadit, byť jsou jakkoli nesmyslné. Zakládám s kamarády společnost. A všechno to dělá jen ta věc která mi celý život scházela. Sebevědomí.
Proto vám radím. Přestaňte hledat na sobě ty negativní věci ale začněte hledat ty dobré, a ty ostatním ukazujte. Přesvědčte sama sebe že jste výjimeční. Najděte váš charakter. A ostatní o vaší výjimečnosti přestanou pochybovat.
Uvědomte si, že tam kde jste, s kým se stýkáte, je jen vaše dílo. Je to odraz vaší osobnosti. Přestaňte se bát za sebe vzýt zodpovědnost. Stalo se vám někdy, že vás váš kamarád seznámil s nějakou osobou, která vám něco do vašeho života přinesla? Ať už peníze, nové možnosti nebo dívku? A věříte že nebýt toho kamaráda tak ho nikdy nepotkáte? A ptali jste se proč seznámil zrovna vás a ne někoho jiného? Jste to vy, kdo odpovídá za svůj život. Každá příčina má své následky. Vystopujte příčiny kýžených cílů, řiďte se jimi a dostanete to.
Vím jaké to je, hledáte konkrétní rady jak z toho ven ale velice vás zklamu. Nikdo jiný než vy to nedokáže. Můžete si přečíst tunu článků ale víc než teorii z nich nezískáte. Prostě se seberte, řekněte si "Kurva už! Takhle žít nechci. Musím to prostě udělat jinak budu celý život troska!" a jděte do toho. Začněte se ukazovat všem. Aktivně se zapojujte do debat. Je to přece váš názor a vy chcete aby ho ostatní slyšeli.
Neplkejte už, nelitujte se a JEDNEJTE! Jde to, nevěřil jsem tomu ale opravdu to jde. Stačí jen si vybrat.
Hodne štěstí ve hledání sebe sama.
PS: pardon za pravopis a případné špatné volení slov
jsem velice unaven po náročném ale nádherném dni. Je tak krásné žít. Věřte mi x)