Vím, že to bude znít hrozně, ale možná by si měla být ráda, že to skončilo takhle brzo.
[/quote]

Dneska už to také tak beru... Přeci jen je to už asi 8 měsíců. Napadá mě, jak by asi vypadal "náš" život, kdyby se přesně takhle sebral a odešel. Asi není o co stát. Navždy pro mě sice zůstane strašně fajn klukem, ale v tuhle chvíli je to už snad minulost. Stále mě zamrazí, když se dovídám, kolik lidí okolo trpí něčím podobným... A také jak to může skončit (K. Svoboda).
Pravdou asi je, že ať už vztah skončí jak chce, vždy pomůže jen čas. Začala jsem se věnovat sama sobě, našla si fajn práci, osamostatnila se, ale hlavně si začala vážit sama sebe. Jsem sice stále sama, ale až láska přijde, nebudu ji odhánět .

Hodně síly všem, co ji potřebují!

Bývalý přítel se ke mně začal chovat jak hulvát a mně to paradoxně dost pomohlo...
V sobotu trávil poslední den ve společném bytě a odvážel si domů svoje věci. Když jsem tam pak přijela, nestačila jsem se divit. Ani mi nevadilo, že pobral co mohl, ale strhal mi papíry, kterými jsem si polepila zdi, aby mi tam nebylo tak teskno. Byly to sice jen papíry, ale pro mě to byl zároveň nový začátek, nový domov--- hodně mě tím urazil a zklamal. Zároveň mi napsal, že nájemné za září už platit nehodlá, ať to s ostatními spolubydlícími vyřídím. Nelíbilo se mi to, nepočítala jsem s tím, že ještě budu obcházet ostatní, ať přihodí pětistovku. Taky jsem mu to takhle oznámila, ale byl strašně sprostej! Prý stejně poštvávám všechny proti němu, že si to tedy vyřídí, když mě to obtěžuje, ať se už vzpamatuju apod. Nevím, ale tohle se podle mě nedělá. Na jednu stranu ho mám pořád ráda, ale tímhle postojem mě hodně zranil. Už mě ale tolik nebolí, že nejsme spolu. Takového ho neznám 

Jak tak cas postupuje, prijde mi, ze je to kapanek lepsi... Ale nejhorsi je, kdyz se clovek o byvalem priteli neco dozvi... Zrovna vcera... Kamaradka si s nim dlouho povidala, rekl ji, ze nas vztah byl fajn, nemuze rict nic spatneho, jen jsem nebyla dost energická a nebylo to uplne ono. JInak nic. Prislo mi to trochu malo, ale asi zalezi na kazdem cloveku, jak co proziva. Byly to nejkrasnejsi doby meho zivota, ale nemuzu nikoo k nicemu nutit. Priznavam, ze bych ho chtela zpatky, ale to by musel chtit i on.Dost me to rozhodilo a jsem zase na zacatku:(

Tak je tu další den... Snažím se být hodně s kamarády, pak je to fajn, dopoledne jsme blbli na squashi, večer si jdem posedět do hospůdky... Zacinam videt veci, ktere jsem asi videt nechtela. Zacinam mit pocit, ze se nesnazil nas vztah  nijak ozivovat, jen brat, ale nedavat nic... Ovsem nejhorsi je, ze nevim, do jake miry za to muze ta jeho nemoc: Jen me prekvapuje, ze kdyz se se mnou rozchazel, planoval si, jak bude blbnout s kamarady, bude svobodnej a nezavislej... ale ted je sam. Sedi na chate s rodici a kamaradum se stejne neozyva, nejdou na pivko, zasportovat si... Takovy nikdy nebyl. Asi jsou deprese vetsi previt nez clovek dokaze pochopit

Plané naděje a neustálá víra... Vím, že je to můj problém Ale když něco skončí ze dne na den a člověk naprosto nic netuší... Vždycky jsme se spolu dokázali o problémech bavit. Ano, v poslední době to bylo takové, že jsem vážila slova, abych mu neublížila, byl na tom opravdu mizerně (psychiatr, léky), ale říkal mi, že je šťastý, že v tom není sám, jsme dva...
Kdybych se z toho mohla nějak poučit... dělala jsem špatně to a to, ale když nádherný vztah zničí nemoc, je to marnost... Sice si můžu říkat, třeba by se to stupňovalo a časem bych to nezvládla, ale když člověk miluje, snaží se tomu druhému pomoci za každou cenu.

[Tři posty sloučeny do jednoho.to autorka: Příště používej tlačítko UPRAVIT(EDIT) a zbytečně nepiš další příspěvky.kvarkopako]

Chtěla bych vám povědět můj příběh... Chodila jsem s přítelem přes 2 roky, asi ne tak dlouho, ale skvěle jsme si rozuměli. Byl to trochu satan, motorky, hospůdky, ale bylo nám skvěle. Asi po roce se zranil.Měl bolesti nohy, zad, jezdili jsme po různých vyšetřeních... Asi v květnu dostal deprese... Nevěděla jsem o co jde, jestli to souvisí s tou bolestí, byl u psychiatra, bral léky... Zlepšilo se to. Asi jak věděl, že se uzdraví i fyzicky, našli jsme si byt v Praze, oba jsme studenti, pocházíme z jižních Čech. V srpni mu zjistili výhřez plotýnky, operace nutná... Celý podzim jsem se o něj starala a těšila se, až bude po všem... NA konci ledna konečně vše dobře dopadlo... Byl v nemocnici měsíc, denně jsem za ním chodila, do toho se učila. Vůbec mě to neobtěžovalo, milovali jsme se. Bylo to nakonec fajn, vždycky se tak kásně usmíval, když jsem přišla... V dubnu jsme zas konečně byli spolu v našem bytě. Myslela jsem, že teď už přežijem všechno... V červnu jsem si i našla práci, on byl sice pořád v bytě, ale cvičil, chodil n a procházky... Nejednou ale zase spadnul do depresí, horších než loni. Zlomilo mě to, ale pořád jsem viděla východisko v tom, že až dostuduje - leden 2008- všehno se změní. Nemohla jsem mu říct, co mě trápí, nezvládl by to. Ale přesto jsem byla šťastná, chovali jsme se k sobě krásně... Poslední měsíc jsem si vzala vilna, že spolu budem dělat jeho diplomku, někam pojedeme... Semtam měl tak zlou náladu, že se moc nechtěl se mnou bavit, ale pak to bylo zase dobré, nemohla jsem vést řád monolog... Pořád jsem věřila. Přesně před týdnem mi řekl, že když jsme spolu den nebyli, bylo mu najednou skvěle, deprese fuč... Tak se se mnou rozešel... Prý bude moct být jen s kamarády a tak. Ale v tom jsem ho NIKDY neomezila!!! Měl volnosti kolik chtěl... Ve středu jsme si o tom ještě popovídali, protože důvody, které , mi v pátek řekl, byly nesmyslné. Byl to fajn den. Mluvili jsme spolu hezky, ale řekl mi, že problém byl v komunikaci... Prý jsme si neměli co říct, ale chápe, že když nechtěl mluvit on, nemohla jsem pořád mluvit jen já... Ale to bylo naprosto výjimečné a v každém vztahu je někdy veseleji a jindy smutněji... Nevím jak dál. Byl tak ledově chladný, po tom všem. Po té lásce, přežili jsme skoro všechno... a teď kvůli pár hloupým dnům vše zahodí. Určitě byl způsob, jak to vyřešit. Cítím se strašně. Sice beru nějaké léky, vím, že jsou na tom lidi hůř, ale je mi strašně vyprahle. Zklamal mě i tím, že mi řekl, že jediná věc, která jej mrzí, je to, že mi nikdy nedal prstýnek, který jsem mc chtěla, ale třeba to napraví, když budem kamarádi. Bojím se, že už se nikdy nezamiluji a pokud ano, ne tak hluboce... Anebo to skončí stejně smutně. Děkuju, že jsem se mohla svěřit.

Jeste me napadlo, ze si proste chce ted uzit ten ztraceny cas, co byl nemocny... Jet si neznamo kam, nemyslet na nic... Proste dohnat doby, kdy se nemohl hybat, je totiž dost společenskej... Ale vážně jsme nikdy neměli vážnější problém... Ale nepřejí se to tomu člověku? Nevím, co teď chci... Aby se něco stalo a vše se vrátilo nebo poznat člověka o kterého se budu opravdu moct opřít?

Nemáte někdo podobnou zkušenost?

Tři posty sloučeny do jednoho.
to autorka: Příště používej tlačítko UPRAVIT(EDIT) a zbytečně nepiš další příspěvky.

kvarkopako