Ahoj, mám takový problém. Vím že je to spíš věc pro psychologa, ale zajímá mě váš názor...
Měl jsem docela zvláštní dětství, Mezi spolužáky na základce jsem byl spíš outsider, setkal jsem se s prvními neúspěchy u opačného pohlaví, Doma jsme měli docela závažné problémy s otcem atd.Postupem času jsem se uzavíral do sebe, a tak se z malého živého klučiny, který si rád hrál s kamarády stal kluk sedící věčně zavřený v pokoji u pc. Do školy jsem kvůli výše uvedeným problémům chodil spíše nerad. Čas běžel ... a já místo toho abych získaval nové a nové kamarády jsem se ještě více uzavíral a to i před svoji rodinou. S dospíváním přišel zlom a já začal chodit do posilovny a tvrdě na sobě makat. Viděl jsem v tom
šanci na to začít tak nějak znova. Abych to zkrátil, Vypracoval jsem si postavu, která je podle holek hodně atraktivní. Ale jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že mi holky nebudou skákat samy od sebe do náručí. Nicméně posilovat jsem nepřestal a na svojí postavě pracuju dodnes. To podstatné ale je, že jsem tenkrát zjistil, a zjištuji to de facto dodnes, jaké mám uvnitř sebe bloky a jak je těžké je překonávat. Začal jsem ale pracovat i na tomhle a můžu říct že dnes už jsem na jiné úrovni. Začal jsem holky oslovovat mluvit s nimi, dnes chodím na výšku a obklopuju se holkama. Když tak pozoruju kluky tak vidím že spíš tvoří skupinky s ostatníma klukama a holky celkem ignorujou. Takže se cítím dobře že sám se sebou takhle "bojuju"
Jak píše qark a jak řekli už dříve různí moudří lidé, ženy jsou opravdu jedinečná stvoření a liší se od nás chlapů snad ve všem
Bohužel se dnes setkávám s tím problémem, že si mě holky škatulkujou do skupiny kluků, které mají spousty holek a pokud je já sám neoslovím a neskamarádím se s nima, tak se ode mě spíš distancujou. S tím děvkařem to samozřejmě není pravda, ve svých 19 letech jsem pořád panic
Dřív mě to štvalo hodně, ale ted spíš hledám holku u které bych našel nějakou tu lásku, něhu, prostě holku kterou budu milovat. Věřte mi, že není nic těžšího když je člověk chorobný introvert a snaží se přeměnit v něco uplně opačného.
Ale snažím se a nějaké uspěchy to přináší. Bohužel mám pořád problém s tím, abych se holce svěřil s tím, že k ní něco cítím, pozvat ji na rande, i když vím že ona by mě chtěla. ( hodně často to naznačuje ) Tiše závidím lidem, pro které je tohle přirozená záležitost, pro mě je to velká výzva a já se každý týden snažím na společné hodině to překonat.... Snad se to povede, co myslíte ? ( omlouvám se za sálodlouhý příspěvek, ale nikomu jsem se tímhle ještě nesvěřil, takže to ze mě docela spadlo
)
Zobrazit příspěvky
jsem docela nervozni uz ted 
