Ahoj GR77A,
píšeš pořád o tom, co by tvoje přítelkyně měla dělat a nedělá. Nepíšeš podrobnosti o tom, jak se chováš ty k ní. Co jestli by slečna jen potřebovala zvednout své ženské sebevědomí tvými lichotkami a vyjádřeními toho, jak se ti líbí a jak je úžasná. Tedy pokud si to opravdu myslíš. Ona je třeba pasivní proto, že zkrátka úplně nevěří tomu, že o ni máš zájem a nechce se před tebou ztrapnit tím, že by se vnucovala někomu, jehož zájem by byl neupřímný nebo jednostranně zaměřený. A navíc je tu ten předsudek o tom, že příliš aktivní žena je děvka. Pokud má slečna málo zkušeností, může se bát, že neodhadne správnou míru aktivity.
Já bych ti radila zaměřit se na projevy náklonnosti vůči ní místo neustálého pitvání, co ona udělala nebo neudělala. Prostě hlavně dávat a nesledovat, co za to dostanu.

Desperanto: Z toho, co píšeš mi připadá, že jsi ještě doopravdy zamilovaný nebyl. Zamilovanost přece nevyprchá po třech měsících, to bych řekla, že tak kulminuje. Lidi se teprve více poznají, začnou si důvěřovat a tím pádem si začnou intenzivněji projevovat náklonnost.
K té charakteristice, kterou tě ohodnotili ostatní, to že jsi zdravě drzý, není to jen nějaká slupka, kterou se snažíš zamaskovat svou nejistotu a bojíš se, aby Tě holka po nějaké době neprokoukla, aby nezjistila, že v nitru sebejistý nejsi a bojíš se, že by objevila něco, co by se jí nemusello líbit? Můžu Tě ujistit, že většina lidí je na tom stejně, každý o sobě pochybuje a má pocit, že je horší než ostatní. Ale je to jen proto, že nezná pocity ostatních, zná jen ty své a u druhých lidí vidí jen tu slupku, kterou chtějí ukázat. Takže to, že se dokážeš tvářit zdravě sebevědomě je dobře, každý to neumí a v navazování vztahů Ti to může pomoct, ale aby sis vztah udržel nebo vlastně, abys nějaký vzájemně uspokojující vztah vůbec vytvořil musíš do něho investovat víc ze sebe.

0254: Máš v mnoha věcech pravdu. Pochvala zabere více pokud má holka o tobě dobré mínění. To za předpokladu, že ví, s kým má tu čest. Pokud jde o první setkání, je třeba v ní tedy třeba vzbudit dojem vlastní hodnoty  a to uděláte jak, když nevíte, čeho si dané děvče cení? Dobré je asi působit sebevědomě a sebejistě. A to, že dokážeme někoho pochválit třeba o jistém sebevědomí svědčí kromě jiného také.
Co set týče mých myšlenek na chlapi, neměla bych mít vůbec žádné vzhledem, k mému věku a rodinnému stavu. Proto si tady taky o tom píšu, jelikož nemám možnost je provozovat v praxi

A abych se vrátila k tématu a učinila povinnosti zadost, když už v tomhle topicu píšu. Když to vezmu citově, poradila bych Desperantovi, aby neváhal a dívku kontaktoval a projevil jí svůj zájem,i když v projevech nějakých silných citů bych byla opatrná, vyznělo by to asi celkově divně, kdyby jí vyjevil, že po ní už dva roky marně touží a není schopen s tím něco dělat. Když se na to podívám více rozumem, tak mi připadá, že když nebyl schopen něco podniknoiut dva roky, tak se najednou těžko něco zlomí. Asi bych tu záležitost uzavřela, skončila s trápením a pokusila se pracovat na sobě získáváním jiných méně obtížných cílů, holek, do kterých nebude až tak úplně blázen. Jenže tam může být zase problém s motivací, ne? Naopak když potká někoho nového, stejně zajímavého jako byla ta původní, může se jeho blok zopakovat.
Když tak čtu ten Desperantův původní příspěvěk, mám pocit, že má nějaké sklony k masochismu Čím to je, že má pocit, že něco chce, ale není schopen pro to nic udělat? Nebo si ve chvíli, kdy má možnost není jistý, jestli to opravdu chce, ale když tu možnost ztratí , tak by to hrozně chtěl. V zimě jí viděl na plese, nic neudělal a teď po půl roce uvažuje, co by mohl udělat. Pěkná oblomovština Má asi problém s rozhodováním se, nebo vůbec s uvědomováním si, co chce. Možná o všem příliš mnoho přemýšlí a moc analyzuje, čím více myšlenek, tím je rozhodování složitější. Chtělo by to méně přemýšlet a více jednat. Ta situace mi z mého téměř čtyřicetiletého pohledu zase nepřipadá až tak fatální, aby se nedalo trošku zariskovat.

Desperanto, věř mi, za 20 let ti nebude vůbec jasné, proč jsi tak otálel s navázáním vztahu s holkou, která se ti líbila. Budeš mít ale pocit promarněného času.

Já pořád nechápu, proč lichocení tak odsuzujete. Nepřipadá Vám snad jako plnohodnotný způsob upoutání pozornosti?
Jsou vlastně dva základní způsoby upoutání pozornosti. Buď ukázkou svých kvalit, to je vlastně předvádění se, nebo poukázáním na kvality člověka, kterého chceme upoutat. Já si prostě myslím, že ten druhý způsob bývá úspěšnější.

Nejsem zastáncem přehnaného lichocení, ale jak má holka vědět, že se Vám líbí a že si jí ceníte, když jí to neřeknete? Když jsou Vaše úmysly s ní "čisté"  a neberete ji jen na jedno použití, proč jí neumožnit ten pocit, aby se cítila jako "princezna", když vy ji tak vnímáte?
Pokud se Vám nezamlouvá výraz lichocení můžem používat třeba slovo pochvala.

O co se tady vlastně pořád přeme? Je mi jasné, že vyslovit pochvalu není úplně jednoduché a spousta lidí to vlastně ani neumí. Obzvlášť, když jde o objekt zájmu, který si ceníme vysoko. Možná mají pocit, že pochvalou druhého snižují svoi vlastní hodnotu. To je otázka sebevědomí. Možná ty méně sebevědomé štve, že neumí vyslovit pochvalu a pak závidí jiným, kteří s tím nemají problémy a díky tomu dosahují výsledků, o kterých se jim ani nesnilo.

    Mě by jenom zajímalo, kolika z těch notorických lichotníků jsi nakonec dala 
Věřím, že vám to zvedá sebevědomí, když kluci lichotěj, ale je rozdíl mezi věnováním pozornosti a obtěžováním (neřku-li stalkingem).
Paul

Teď si nejsem jistá, jak jsi tu otázku vlastně myslel.  Ne, neurážím se, jen nevím, na co narážíš. Chceš slyšet, že ti notoričtí lichotníci nakonec nejsou zas tak úspěšní?
Mám trochu dojem, že když se tu objeví ženská s vlastními pocity, zkušenostmi a preferencemi, nevidíte rádi, když Vám nabourává Vaše propracované teorie
A co to je vlastně notorický lichotník? Já nevím, jestli ti, co mi v poslední době lichotili, byli notorici nebo jestli ty lichotky opravdu vycházely z jejich pocitů. Mám to brát tak, že ten, co mi lichotil a nic si ode mě nevzal byl upřímný narozdíl od toho, který si vzal? Má být tohle mřítkem upřímnosti lichotek?

Desperanto a Artist: Kluci, proč vy to těm "svejm holkám" neřeknete? Ne, že je milujete, to je dost silné slovo a navíc si myslím, že by mohlo kořist vyplašit, ale to, jak moc se vám líbí....to chce každá ženská slyšet. Zvedá jí to sebevědomí a přitom to nijak nezavazuje. Když se zmíníte o citech, mohly by se za ně cítit odpovědné a to by je mohlo odrazovat, ale prosté lichocení je prostě kouzelné, holky si je zaslouží  avy s ním dosáhnete lepšího úspěchu než s nějakou přehnanou taktikou. A proč to čekání? Pokud něco k někomu cítíte je asi nejlepší to vyjádřit co nejdříve nebo se může stát, že něco propásnete.
Artist: Tu zadanou s dítětem by asi bylo nejlepší nechat být, ale proč se nepokusit o tu novou? Podle tvého romantického popisu by mohla být dobrým lékem na tvou starou bolest.
Desperanto: píšeš, jak jsi byl nad věcí ve vztazích k holkám, ale pak jsi mužské sebevědomí ztratil. Snažíš se svůj postoj v tom "vztahu" vylíčit jako nezúčastněný a laxní, ale nepropásl jsi setkání s ní právě proto, že ses ho ve skutečnosti obával? Ta dívka Tě nejspíš vyvedla z rovnováhy už od začátku, jen sis to asi nechtěl přiznat....Tak jsi prošvihl dva roky. Jsem taky pro, abys jí dal konečně něco najevo, ale mám dojem, že ti asi nemusí uvěřit zájem, když jsi jí nechal dva roky spát.

Já jen chtěla vyjádřit, že je mi smutno z toho, že dva lidi, kteří chtějí oba to samé, se nedokážou domluvit, jelikož ani jeden z nich není ochoten kvůli svému egu o kousíček ustoupit. Jak tak čtu ty rozhovory, je mi jasné, že slečna se toho účastní z toho důvodu, že to nechce, ale chce, aby se k ní Rotvajler chovaljako na začátku v období zamilovanosti, aby o ní projevoval zájem. Někdy mám pocit, že čím intenzívnější je vztah na začátku, tím menší má šanci na přežití, jelikož ta změna po ochladnutí vášní je pak mnohem markantnější než u vztahů, které začínají vlažněji. Prostě, když si člověk zvykně na něco, co v něm vyvolává silné pozititvní emoce, tak po jejich opadnutí trpí silným absťákem.

Přečetla jsem si jen kousek, jelikož mi to na udělání obrázku stačilo a jsem z toho dost smutná. Uvědomuju si, že takhle podobně to dopadá ve většině vztahů. Fungující vztah by měl být o tom, že si navzájem děláme radost a ne naschvály, chceme partnera potěšit a ne ho naštvat. Věnujeme mu pozornost a přijímáme tu jeho. To nám poskytuje pozitivní emocionální zázemí a pomáhá nám překonat problémy, který se vyskytnou mimo vztah. Měli bychom se to učit ve škole..jak budovat vztah, aby fungoval a ne aby se z něho stal boj o moc, o to, kdo bude mít navrch a celkově nás to spíš otravovalo a vysilovalo místo, aby nám to prospívalo.
Zní to celý děsně absurdně. Předpokládám, že máš přítelkyni rád a chceš s ní být, jinak by ti to neleželo v hlavě a nepsal bys tu o tom. Jenže se tak ani ty ani ona nechováte. Z těch rozhovorů to vypadá, jako byste chtěli dosáhnout pravého opaku, ne utužení vztahu. Třeba to první dopisování. Chtěl jsi jet na nějakou akci a chtěls, abyste jeli spolu, předpokládám. Ale místo abys jí řekl - Pojedem spolu zítra do...?   nebo třeba Chtěl bych, abys se mnou jela do... nebo aspoň Chystám se jet do...pojedeš se mnou? tak to podáš jako, že je ti to jedno. Ona chce ale slyšet, že ti záleží na tom, abyste tam byli spolu, protože jsi s ní rád. Takže se naštve, když ty hodíš jen nějakou nezúčastněnou otázku a odpoví ve stejném duchu...nedá ti přece najevo, že jí na tom záleží, když to vypadá, že tobě ne....chápeš, co chci říct? 
Proč nezkusit opačnou taktiku než jakou jsi praktikoval doposud, když nevedla ke kýženému výsleku?

Já myslím, že největší nerovnována ve vztahu muže a ženy tkví v tom, že hlavním smyslem života ženy jsou vztahy, hlavně rodinné, kdežto smyslem života muže je nějaká jiná činnost. To je prostě fatální nevýhoda. Protože do vztahů investujeme vše, co můžeme, ale nedostává se nám adekvátní odpovědi, potvrzení toho, že je to tak v pořádku a má to smysl. Je to důvodem větší závislosti žen na mužích. Muži jsou závislí na svém úspěchu, mají těžiště někde úplně jinde, mimo vztah.

Quadark: Je jasné, že jsem se zachovala špatně, ale soudit mě může jen ten, kdo se vestejné situaci zachoval lépe. Jistě, neměla jsem podlehnout svodům Ale kdo z vás má čisté svědomí a může říct, že nikdy žádnému svodu nepodlehl? Nikdy se nezachoval sobecky, neslušně, špatně?
Radíš mi, abych skončila se vztahem, který mi nevyhovuje. Ovšem mě připadá, že by to bylo to nejsobečtější, co bych mohla udělat. Jistě dalo by se říct: Sbohem, už s tebou být nechci. Vzít děti a odejít. Ale tuhle situaci by nejvíc odnesly děti. Takhle jak to je, to není ideální, chováme se k sobě s manželem spíše chladně, moje představa o ideálním rodičovském páru je jiná, ale ani se nehádáme a vypjaté situace vznikají jen výjimečně. Prostě víceméně obyčejná všednodenní realita, jen to vybočení z ní člověka donutí víc přemýšlet, jestli je to to, co chce, jestli by všechno nemělo být jinak, jestli by něco jiného nemělo větší smysl. Jistě má být člověk spokojený s tím, co zrovna má, jelikož nikdy neví, kdy o to přijde a kdy bude hůř. Ale běda, když se mu zdá, že vidí něco lepšího, touhy po tom se těžko zbavuje. Nejlepší cesta jak přestat toužit je získat to, po čem toužíme. Koneckonců člověk je tvor nespokojený, kdyby byl v zásadě spokojený, asi by ještě lezl po stromech

Ava:
Proč jsem si vzala svého manžela. Aktuální odpověď bude zřejmě chudší než by byla ta z doby, kdy jsem si ho brala, nebo s ním chodila. Ale jak nad tím tak přemýšlím, tak mě napadá jeden zásadní důvod a pak možná pár méně důležitých. A sice ten jeden zásadní byl ZÁJEM, to, že mě chtěl, že se ke mě hezky choval. Předtím, než jsme se seznámili, tak jsem měla jen jednu kratší známost, takže jeho zájem o mě byl pro mě dost výjimečný. Nejsem nijak zvlášť atraktivní, jsem uzavřená, nevěřím si, působím nejistě. Tedy teď už je to možná trochu lepší, ale v sedmnácti jsem byla děsně zakoplexovaná.Takže mě opravdu oslnil tím, že mě chtěl. Co se týče zájmů a názorů, nejsme diametrálně odlišní, ale ani toho asi nemáme společného dost, aby nás to nějak výrazně sbližovalo. Prostě v zamilovanosti všechno vypadá růžověji, partner se o vás zajímá, zajímá se o to, co děláte, o vaše názory. Když zamilovanost pomine, zájem opadne, anopak převáží žárlivost. A teď nemyslím na jinou osobu, spíš prostě na svět toho druhého, jelikož jeho činnosti ho od vás odvádí a vy nemůžete pochopit proč najednou raději dělá něco jiného než aby byl s vámi, proč má větší radost z nového auta než z něčeho, co je zase důležité pro vás. Možná tyhle myšlenky o mě vypovídají to, že mám představy o vztahu úplně špatně postavené. Že čekám hlavně vlastní uspokojení a místo, abych se radovala z uspokojení partnera, tak to beru jako, že se to děje na můj úkor. Ale myslím, že se na to dneska dívá takhle většina lidí, jsme vesměs egoisté.
Takže to, co mě k manželovi přitahovalo dříve se už nedá obnovit. Temkrát mě to uspokojovalo, byla jsem mladá, neskušená, nejistá. Dneska jsem jiná a co mě hlavně změnilo, byl právě jiný vztah. Možná zidealizovaný, ale nicméně pro mě momentálně více uspokojující nejen tím, že byl nový. Prostě byl pro mě daleko víc inspirativní, byli jsme si intelektuálně bližší. Měl zase jiné slabiny, které by mi nejspíš vadily, kdybych mu dala přednost, možná bych na tom nakonec byla mnohem hůř než jsem. Tedy pár let by to třeba fungovalo. Takže bych měla pár let fungujícího vzathu k dobru, pak by nejspíš následoval střemhlavý pád pěkně na nosánek. Takhle mě čeká ještě pěkných pár let života vedle sebe. No, co by člověk pro děti neudělal?

King666: Nemyslím, že bych měla srovnané myšlenky víc, než předtím. Moje priorita pořád zůstává prioritou. Jinak se toho dost změnilo, ale já z toho rozhodně nevycházím jako moudřejší nebo rozumnější. Pouze bohatší o novou zkušenost. Taky unavenější, zklamanější, vyčerpanější. Tuším ale, že jsem si nevytvořila imunitu proti podobným situacím, neodolávala bych pokušení o nic lépe než předtím. Vlastně nevím, pomyšlení na tu bolest by mě třeba odradilo od podobných legrácek. Protože změnit přístup k eventuelním dalším vztahům asi nedokážu. To je už ale akademická debata, jelikož je krajně nepravděpodobné, že mě něco takového ještě potká.

Mě k bilancování nepřinutilo ani tak období v životě jako ta zamilovanost, stejně jako dle tvývch slov "zamlžila žebříček hodnot". Tím se mi všechno obrátilo naruby a donutilo mě se zamyslet a posuzovat věci z jiného úhlu. Těžko ale říct, zda byl správný nebo úplně mimo.

D9: Myslím, že máš pravdu v otázce oslepnutí v zamilovanosti, ale buď to platí pro starší a zralé jedince nebo se to možná v reálu zase tak často nestává, aby byl člověk zamilovaný až tak intenzivně, aby neviděl neslyšel. Zamilovanost vzniká na základě nějakých vjemů, kterými na nás působí objekt zájmu. Fyzická přitažlivost je způsobena nějakými chemickými látkami, ale to jestli se do osoby opravdu zamilujeme je ovlivněno i rozumem. Každý máme jiný žebříček hodnot, podle něhož se v takovém případě rozhodujeme, jestli o danou osobu máme zájem nebo ne. Čím jsme mladší a méně sebevědomí, tím více dáme na názor okolí nebo třeba se necháme ovlivnit už jen tím, jak se nám zdá, že na něco budou druzí pohlížet. Ideálem krásy je štíhlá žena, jsme o tom přesvědčováni médii neustále. Mladí si vytvářejí své názory na základě tohoto diktátu. Mají pocit, že partner, který není okolím příliš ceněna, sníží i jejich vlastní hodnotu. Je to prostě otázka sebevědomí a sebehodnocení, jedinec nezávislý na mínění druhých by takový problém prostě neměl, pro ocenění druhého mu stačí jeho vlastní názor.

.Honza. podle mě vlastně teprve uvažuje, jestli se zamilovat. Slečna v některých ohledech splňuje a v některých nesplňuje jeho požadavky na potenciální partnerku. Myslím, že není pravda, že by neměl vůbec zájem. To by o tom nepřemýšlel a nepsal by sem. Třeba jí v podstatě chce a potřebuje jen dostat nějaké potvrzení, že udělá správně, když ten vztah uskuteční. I když možná jeho názor je tak hluboce zakořeněný, že prostě bude ve vztahu stejně působit problémy.

Než jsem to stačila napsat tak tu byla odpověď od Honzy. Takže to vypadá, že jsi rozhodnutý a veškeré teorie jsou naprosto zbytečné....mám pocit, že je to opačne, než píšeš...rozum by chtěl - je to prima holka a rozumíte si, ale srdce nechce - nepřitahuje tě. Možná potkáš nějakou, kterou opravdu chtít budeš, i když nebude dokonalá a okolí tě od ní bude zrazovat. Tak ti přeju, aby sis jí dokázal obhájit sám před sebou i před ostatními !

Třeba je to tak, že kamarádi chtějí být škodolibí a trochu tě srazit a tím si zvednout vlastní sebevědomí. Pokud to chtějí udělat, tak si nějaký prostředek vždycky najdou. Kdyby měla slečna vzhled bez poskvrnky, vymysleli by něco jiného. Jaký s nimi máš vztah, co si o nich myslíš? Důvěřuješ jim? Nebo je váš vztah spíš o tom, jak se navzájem trumfnete? To je hrozný ty telecí léta.....děsně si tím soupeřením znepříjemňujete život.
Představ si, že jsi jen ty a ta slečna a jde jen o to, jestli se líbí tobě a jestli tě přitahuje. Pokud si na obě otázky odpovíš ano, pak buď šťastný v hezkém vztahu a na případné poznámky "kamarádů" odpovídej po jejich způsobu nebo dej aspoň najevo, že se jejich názory nedáš ovlivnit, že pro tebe nemají žádnou hodnotu. Asi je třeba si vybudovat v kolektivu autoritu, ale je mi jasné, že to není snadné.
Já byla v kolektivu taky ta vysmívaná. Jednou někdo něco plácl a už se to se mnou táhlo a na mě bylo vidět, že mi to vadí. Dodnes si myslím, že jsem ošklivá a když mě někdo chce přesvědčit, že se mu líbím, tak mu to dá dost práce
Takže to udělej i kvůli své slečně. Pokud jí samotné taky někdo dává najevo, že má nějaké nedostatky, tak tím dost trpí. Je na tobě, abys ji přesvědčil, že pro tebe je ta nejhezčí a že tě názory jiných nezajímají a ne ji naopak znejisťoval svou nejistotou a nejistým názorem na smysl vašeho vztahu.

Buchy: myslím, že to není jen pouhá touha po dobrodružství, to by bylo dost zjednodušené vysvětlení....ale jistě z části je v tom i tento důvod, ale mám pocit, že touha po dobrodružství přišla právě až po tom, co jsem se zamilovala. Znáte ten pocit, když se najednou vlivem zamilovanosti začnete vnímat úplně jinak? Připadáte si hezčí, schopnější a tak...a v důsledku toho si řeknete, proč nezkusit něco, do čeho jsem si nikdy netroufla? A nemusí to být jen ta nevěra....v podstatě cokoliv, po čem člověk touží, ale bojí se do toho pustit, proože si nevěří. Když se zamilujete stoupne vám sebedůvěra. Musí v tom být nějaký geniální hormonální koktejl. Najednou cítíte i myslíte jinak. Převrátí se hodnoty. To nemůže být jen tak samo sebou. Mám na to takovou teorii druhé mízy u žen. Přibližně v mém věku prý prudce klesá plodnost, co když je to nějaký poslední pokus organismu o další rozmnožení. Já jsem nikdy nebyla středem zájmu chlapů a najednou pár let po třicítce v krátkém období jich projevilo zájem hned několik a všichni mladší. Připadá mi to divný, ale třeba je to jen náhoda

Gregory: co bylo dřív? vejce nebo slepice? touha nebo myšlenky? Opravdu jsem si jednoho dne neřekla: Jsem znuděná, potřebuji nějaké vzrušení, a nevyrazila do ulic hledat nového chlapa...tak to fakt nebylo. Nevymýšlela jsem, že bych si mohla zpestřit stereotyp nějakým románkem. Prostě se najednou objevil. Jsou ač jsou mi odporná romantická klišé červené knihovny, prostě to fakt byla zamilovanost na první pohled. Já vůbec nechápu, co se vlastně stalo,a le najednou to bylo. A teď se holka braň. Přemýšlím, jestli bych se chovala jinak, kdyby se mi to stalo znovu, když už teď vím, kolik trápení mi to způsobilo. Rozum by mi jednoznačně velel nechat to být, ale stejně myslím, že bych podlehla znovu. Prostě to bylo tak intenzívní, že jsem se tomu nedokázala bránit. stejně je to divné, za život potkáme tolik lidí a většina je nám cizí, někteří jsou sympatičtí a u některých nás přepadne silný pocit vzájemné blízkosti.

Tak a teď ještě s tím rozvodem. Přesto všechno, co jsem psala, jsem nikdy nepomyslela na to, že bych sama vlastním přičiněním bourala rodinu. Já sama jsem si užila rozvodem rodičů spoustu nepříjemného, nemohla bych být příčinou toho, aby moje děti byly vystaveny takovým hrůzám jako jsem byla já, to bych si nikdy neodpustila. Navíc mám spíše negativní zkušenost i s nevlastním otce, mám dojem vztah s nevlastním rodičem je vždycky trochu průšvih, takže bych byla moc opatrná při volbě eventuelního náhradního tatínka i v situaci, na které bych nenesla vinu. Já jsem prostě jen chtěla zažít citově plnohodnotný vztah.
A tím pádem mě taky nikdy nenapadlo o tom manželovi říkat. To by byla ta největší blbost, kterou bych mohla udělat. Nikdy jsem neměla jediné nutkání, vůbec nevím, proč bych to měla dělat. Jasně, že je blbé, že ve vztahu není důvěra, ale tím, že to řeknu, jí zpět nezískám, právě naopak, bude to ještě horší. Navařila jsem si to sama, tak si to taky musím sama sníst a ne s tím zatěžovat manžela. On stejně malou část toho ví. Ví, že jsem byla zamilovaná, to se prostě nedá utajit. Když se zamilujete, začnete se chovat jinak a nejde třeba jen o lepší péči o zevnějšek. Vlastně se vám úplně změní myšlení, věci, které vás zajímaly a bavily najednou nejsou atraktivní díky tomu, že nejsou spojené s tím, po kom toužíte, naopak vás zajímá něco úplně jiného, co s ním jakkoliv souvisí. Člověk by musel hodně přemýšlet a dávat si záležet na tom, aby se nic nepoznalo...asi je to nemožné. To, že jsem se sblížila s někým jiným nás s manželem odcizilo, ale nemyslím, že by nás kompletní přiznání mohlo jakkolov sblížit. Jde mi o to udržet přijatelnou situaci kvůli dětem, kdybych je neměla, přinejmenším bych vážně uvažovala o tom, že ten vztah ukončím. Ve mně city k němu fakt úplně umřely...jednou mi pohrozil rozvodem a já při tom necítila vůbec nic. Dřív bych se skoro psychicky hroutila a tenkrát nic. Naopak se mi zdálo, že cítím úlevu...tenkrát jsem měla křídla čerstvé zamilovanosti....dneska bych měla strach z toho, jaké starosti mi to přinese, ale ne smutek, že o něj přijdu.

Gregory, koukám, že jsi o 20 let mladší, hezké Když mi bylo 17, seznámila jsem se se svým manželem. Předtím jsem měla jen jeden krátký platonický vztah. Jak se stane za dvacet let, že zíkáš k člověku odpor? Nějak se postupně kumulují drobné nespokojenosti ze vztahu. A jak píšeš, dost velkou zkouškou vztahu jsou děti, najednou se člověk ocitá v úplně jiných situacích a často překvapí sám sebe, jakou stránku své osobnosti najednou objeví. Ale to u mě pořád ještě k vytvoření odporu nevedlo. Sice jsem žila s pocitem neuspokojení, ale to pořád není důvod proč pálit citové mosty. Ten vznikne, až když se objeví někdo jiný, kdo ty vaše trvale neuspokojené potřeby uspokojí. Musím konstatovat, že zamilovanost po 30 je něco úplně jiného a o dost intenzívnějšího než v 17. Těžko se tomu odolává. Chvíli se člověk snaží a dovoluje si jen drobné ústupky, povoluje si občas nějaké myšlenky, protože jsou tak příjemné....Pak asi záleží na situaci, jestli je možnost vzájemného kontaktu, jak se ten druhý staví k eventuelnímu vztahu se zadanou osobou a tak vůbec. Prostě se to nějak vyvíjí a vyvíjí se i myšlenky zamilovaného a dostávají se pořád dál a když se vyvíjí i realita  a spěje k nějakému vztahu....(asi záleží na tom, jak silná je touha a nenechá se odradit překážkami, které existují)..... a dojde k nějakému sblížení, tak touha člověka dožene k tomu, že si nevěru začne vážně připouštět a jelikož ji chce realizovat, ale ví, že to není správné, tak si začne hledat výmluvy, aby se mohl ospravedlnit sám před sebou. Nad důsledky se myslím moc nepřemýšlí, jelikož si člověk nepřipustí, že by to mohlo být odhaleno - takhle se to vyvine v případě, že člověk nechce bourat rodinu,ale zároveň potřebuje vyhovět sobě. Mně tohle rozhodnutí stálo jednu noc, kterou jsem nezamhouřila oka a probírala všechny důvody pro a proti. Nakonec jsem si to v hlavě samozřejmě srovnala tak, jak jsem potřebovala. To byl ten zlom, kdy se ze zásadové osoby a věrné manželky, co se ve vašem věku dívala na podobné věci se značným pohoršením a vůbec si nedovedla představit, že by se mohla dostat do takové situace a dokonce byla schopna být nevěrná, stala potenciální nevěrnice.

Nedělejte si starosti s tím, že máte pocit, že mi neumíte nic poradit. Pro mě je velký přínos, že je někdo ochoten se mnou o tom komunikovat a připomenout mi třeba úhel pohledu, který jsem měla dřív. Asi nemá cenu, dumat nad tím, co kdo ví o životě. Tohle se asi nedá moc hodnotit obecně. Každej známe jen ty situace, ve kterých jsme se sami ocitli. Můžou být třeba podobné, ale nikdy nejsou úplně stejné. Každý má jiné pocity, které ho vedou k určitým činům, nic není jen černé nebo bílé. Nelze zcela odsoudit někoho za nějaký čin, protože nevíme, co přesně ho vedlo k jeho spáchání. Jistě, nevěru obecně odsoudit lze, jelikož jí můžeme někomu ublížit, ale pokud zjistíme podrobně, co k ní vedlo, už nám situace tak jasně černobílá nepřipadá, dokonce si třeba i připustíme, že není vyloučené, abychom se ve stejné situaci zachovali stejně.

Jak jsem si to tak po sobě přečetla, tak to zní jako manipulace, jako bych vás chtěla dovést k tomu, abyste se, mnou soucítili, že jo? No nepsala jsem vědomě za tímhle účelem, nicméně nemůžu popřít, že asi v podstatě o to jde. Škála pocitů z celé situace kolem paralelního vztahu je opravdu široká....od radosti a uspokojení, přes bolest kvůli tomu, že nemůžete mít všechno, co byste chtěli, výčitky svědomí, zvláštní pocit ze změny sebe sama, když z relativně příkladného člověka se stanete někým kdo páchá společensky nepřijatelné skutky.

Tak to byla taková menší sonda do duše jedné nevěrnice, doufám, že vám nezpůsobila psychickou újmu   

Těší mě i slova účasti, děkuji! Od kohokoliv...jelikož tohle téma se s většinou blízkých moc probírat nedá...

Podávat ruku má přece první holka   
Kluk se má představit a ona by měla odpovědět a podat ruku. Fakt je, že stydlivější s tím mají problém, tak pokud se sama neodhodlá, tak radši situaci zachránit tím, že ji podáš sám.

Obecně se asi nejlépe seznamuje přes nějakou konkrétní věc. Třeba upozornit na něco, co tě na ní zaujalo a nemusí to být ani vzhled. Třeba něco, co má a o čem jsi schopen prohodit pár slov. Ćím nápaditěji, tím lépe, chce to nějakou nosnou myšlenku 

Tedy..... nevíme, jak probíhal ten zvací rozhovor, ale Mischka si mohla myslet, že jí kolega zve kvůli tomu, aby si jeho manželka užila taky nějakou společnost, když je pořád zavřená doma s miminem a  nemá možnost společenského vyžití.

Ale jádro pudla je někde jinde. Máme tu sexuálně deprivovaného chlápka, kterej si za svou sexuální deprivaci může sám, protože místo aby se doma snažil udržovat plamínek vášně u své nebohé kojící manželky, tak to zkouší jinde a ještě tak děsně urážejícím způsobem. A čeho tím dosáhl? Vzbudil v Mischce pocit, že s ní není něco v pořádku, když odmítá jeho nechutné návrhy a nesouhlasí se zcestnou životní filozofií. Zjevně není něco v pořádku s ním.

Takže, Mischko, pokud to ještě budeš číst, ten kolega nestojí za to, aby ses kvůli němu jakkoliv trápila. Je  v pořádku, že hledáš perspektivní vztah s někým, komu budeš moci důvěřovat a to by on už prostě být nemohl, když se chová takhle. Navíc fakt asi neusiluje o dlouhodobý vztah s tebou, ale jde mu jen o jednorázovou záležitost.

Isilwen: Místo útěchy se dočkat ironie...to jsem to dopracovala 
Ale co se týče smyslu té věty, doufejme, že se nestačíme dozvědět, že je pravdivá.

Ava: Já nevím, co lidem pomáhá trávit spolu celé životy. Párů, co jsou spolu rádi...tedy, kde převažuje radost nad negativními pocity je asi menšina. Úplně dokonalé to není nikde. Přesto mnoho lidí vydrží i v těch nedokonalých vztazích. Má to asi několik příčin. Praktické, finanční, materiální...prostě je výhodnější spolu zůstat a nepůsobit si starosti se změnou života. Morální - tam jde hlavně o děti, které nechceme negativně ovlivňovat. A pak se mi zdá, že s věkem dochází k určité změně myšlení a úbytku energie něco podnikat, prostě se doma pohodlně uvelebíme a nemáme už zájem o nové podněty. Nad těmito důvody může podle mě převážit jen velmi silný impuls, který člověka ke změně donutí. Ať už pozitivní nebo negativní.

Stereotyp je hrůza, ale ve vašem věku ještě nemůžete vědět, o co jde. Buďte rádi. Může nastat snadno, i při pestřejším denním programu, než jaký popsal Ava.
Nejsem si vlastně jistá, zda je horší stereotyp nebo spíše dostatek volného času. Když je člověk v jednom kole, i když je to každý den stejné, nemá čas myslet na to, že je nespokojený. Taková nuda a pocit neužitečnosti jsou daleko horší. Snižují sebevědomí a spokojenost víc než stereotyp. Ale to je o životě obecně, ne jen o partnerském soužití. V něm je to o vzájemném uspokojování potřeb. I když i dokonalost zevšední, ale snad nezpůsobuje deprivaci.
Příroda to tak zařídila v zájmu rozšiřování genofondu, že nás nové přitahuje více než to staré a poznané. Jenže přitom nebrala ohledy na naše city a morálku. Nebo jsme udělai chybu my, když jsme si vytvořily morální kodex, který nepočítá s přírodními zákony?

On ji přece zval na kafe k nim domů za přítomnosti jeho manželky, nemohla tušit, jaké "cti" se jí dostane

Mischko, každopádně je mi líto jeho manželky. Je teď absolutně bezbranná. Je v období, kdy žádná ženská zrovna neoplývá vysokou sebedůvěrou, co se týče vlastní atraktivity. Kdyby kolega ty lichotky házel raději po ní a neobtěžoval jimi tebe, možná by to kojení na chvíli přerušila a dopřála mu kýžené pozornosti.

Já sama jsem si dost dlouho po porodu připadala jako absolutně neatraktivní kus masa, i když se žádá podstatná změna mého vzhledu nekonala. No, taky musel přijít někdo jiný, aby mě z toho omylu vyvedl a ač se to tak nemusí jevit, k mé velké smůle. Oni chlapi dost podceňujou naši potřebu cítit se atraktivní a vědět, že se líbíme. Pak jsme ochotny poskytovat zase jim, co potřebují. Ale když si vzpomenou, že existujem až v posteli, tak nemůžou čekat příliš ochotnou spolupráci. Ona předehra nezahrnuje jen mazlení těsně před samotným aktem, ale i lichotky, obdivné pohledy, něžnosti, zájem a vyjádření citů kdykoliv a co nejčastěji.

Ach jo...v nabídce chybí už jen polykání při análu ))  Fuj!

Jak to tak čtu, jsem asi z jiného světa....sex mi totiž nic neříká...neříká mi nic žádné umělé vylepšování, pomůcky, rafinované hrátky, předstírání....příčí se mi to, připadá mi to nepřirozené. Pro mě platí, že buď po někom toužím a jsem ráda s ním a pak stačí "obyčejné" milování nebo netoužím a pak o fyzický kontakt nestojím. Po dvaceti letech soužití si troufnu říct, že sexuální experimenty nejsou ani manželův šálek čaje. A pokud ano, tak to nepřizná ani sám sobě. On je totiž na chlapa nezvykle cudný, je vlastně trochu ženská Má tak trochu zakódováno, že na fyzickém kontaktu není něco úplně v pořádku. Jeho oblíbený bonmot je o ženě jako nádobě hříchu. Tváří se, že si dělá legraci, ale myslím, že v hloubi duše s tím vlastně souhlasí. Když se zamiluje, tak samozřejmě zábrany překoná.
Je to složitý, děti taky nabouraj intimní život taky docela fest. To by bylo na dlouhou analýzu. Takže abych to shrnula, cítím vlastně k manželovi averzi, představa fyzického kontaktu s ním je mi odporná. Prostě jsem díky svému románku "spálila mosty" veškeré důvěrnosti s ním.

Ale já o tomhle vůbec psát nechtěla, s tím mi stejně nikdo tady nemůže pomoct. Jsme OT
Já se pokoušela rozluštit záhadu rychlého vychladnutí té obrovské zamilovanosti a zájmu, kterého se mi dostávalo. Prostě se mi nechce věřit, že by to celé byl pouhý lov, když bylo od začátku jasné, že profit bude minimální. Po všem tom přesvědčování o síle pouta, které mezi námi je, a které když se mu nakonec podaří vytvořit, tak ho najednou sám přetrhává. No podařilo se mu dostat se mi do hlavy tak, že mi připadá, že ze všech mužů, které znám je mi po všech stránkách nejbližší. Kontakt s ním byl pro mě tak uspokojující a inspirativní. Chápete? Když má člověk pocit, že se v životě setkává spíš s despektem, neporozuměním a nespokojeností, tak někdo, kdo vás vidí stejně, jako se vidíte vy, projevuje zájem, obdiv, city a respekt, navíc má podobné zájmy a žebříček hodnot, prostě kulturně hodně blízko, tak tak si ho mírně řečeno musíte oblíbit. A když o něj přijdete, tak je vám smutno. Tyhle příspěvky jsou čistě o tom, chvíli si od stesku ulevit a eventuelně získat nějaký nový pohled na problém. Kdyby mi k překonání toho stačily nějaké racionální argumenty, bylo by to skvělé, ale bohužel to nefunguje.

 

Vřelé díky Speedmatere!!!
Jediný jsi pochopil, o co mi jde. Přesně o takovou ránu do palice jsem si přece napsala, takže vy ostatní ho neodsuzujte za necitelnost, jen udělal, o co jsem žádala.
Pěkně realisticky vykreslená situace mezi oběma pohlavími. Je to sice nespravedlivé, ale s tím nikdo nic neudělá.

Jistě, všechny sladké řečičky, kterých se mi dostalo od mladého nadrženého kocourka, byly zcela falešné. Nemůžu ani pomyslet na to, že bych byla, byť jen z malé části, tak úžasná, jak mi sděloval, protože chlapci jeho druhu nekoukají napravo nalevo a napíchnou, co jim přijde do cesty. Takže ten pocit výjimečnosti, který mi to dalo, byl naprosto jalový. měla bych být ještě ráda, že mi to přineslo nějaké pozitivní pocity, protože jsem na ně vlastně neměla vůbec nárok.

Speedmastere, můj milý, tvé rady jsou pro mne, bohužel, naprosto nepoužitelné. Nejsem bohužel z těch, co provozují sex jen pro sex samotný. Abych s někým vlezla do postele, musím s ním prožívat dost intenzivní sblížení duševní, což by se mi asi s nějakou "kočičkou" fakt nepovedlo, a mezi kamarádkami nemám žádnou, které by mravní zásady dovolovaly účastnit se podobných hrátek. A už vůbec si nedovedu představit, jak by se na to tvářil manžel; myslím, že by nebyl schopen ani odpovědi, natož kýženého výkonu.
Hele, můj problém je samozřejmě na manželskou poradnu, eventuelně pokec s někým, kdo se mi vyrovná partnerskými zkušenostmi.
Jsem vděčná za všechny odpovědi, aspoň si vzpomenu, jaké to bylo a jaké pocity a názory jsem měla na začátku vztahu. Ale musím konstatovat, že dneska už jsem někde jinde. Dřív bych samozřejmě nevěřila, že se mi to taky může stát. Mladické ideály mají všichni stejné

Buchy navrhuje přímou cestu...rande. A co zkusit pomaloučku s nějakým důvěrnějším chováním. Třeba nějaké lichotky, z kterých by bylo jasné, že se ti líbí a že jsi s ní rád? A podle jejích reakcí můžeš odhadnout, zda by měla zájem o nějaký hlubší vztah.
Zvláštní je, jak chlapi mají pocit, že ženskou nejvíc upoutají nějakým předváděním svých předností. Já osobně mám mnohem radši, když mi muž dá najevo, že ho zaujaly mé přednosti - nejen fyzické samozřejmě

A nemohla by za tím být ta stydlivost jenom? Možná má zájem, ale kontakt s tebou ji zároveň dost psychicky zatěžuje, protože je prostě moc stydlivá. Pokud by to tak bylo, tak by naopak soustavné laskavé projevy zájmu byly velmi vhodné, ne? Prostě ji přesvědčit o tom, že se tě nemusí bát, že ti může důvěřovat. Možná je hodně málo sebevědomá a neměla dosud žádný vztah, takže vlastně vůbec nevěří tomu, že bys měl zájem s ní chodit. A o tom je třeba jí přesvědčit, že o ni máš opravdu zájem a že sis ní jen tak nezahráváš, že ji bereš vážně a že si nemusí připadat méněcenná. Ale to už musíš posoudit ty, z toho, co o ní víš, jestli by to tak mohlo být. já jsem na začátku svého prvního vztahu takové pocity měla, ale to už je dááávno, tak třeba dnešní mládež má pocity úplně jiné

To je fakt divný, rozhodně to není normální.
Myslíš qarkino, že s tou osobou nemůže opravdu nic mít? Není to třeba sestřenice? Tam by nějaký vztah více než příbuzenský vzniknout mohl, ne?
Kdyby to byla čistě její snaha vás rozeštvat, tak by na to tvůj přítel asi neslyšel...tam musí fungovat nějaké silnější pouto oboustranně. A jaký vztah měli spolu dříve? Třeba než jste se vy dva poznali, nebo předtím, než začala tahle divná situace?