Říká se, že první velká krize ve vztahu přichází po 3, 5ti letech. Ta moje přišla po šesti. S přítelkyní ( "K") jsme si byli čím dál tím vzdálenější, oba jsme měli spoustu práce, nebydleli jsme spolu. Já to ještě trochu zhoršil tím, že jsem začal stavět byt a místo aby nás plány na společné bydlení spojily, tak nás spíše ještě rozdělily. V této době, kdy to moc neklapalo jsem se zamiloval do někoho jiného ("Z"). Nešlo jen o letmé vzplanutí a fyzickou přitažlivost, nestalo se to ze dne na den. Přítelkyni jsem byl pořád věrný, ale s tou druhou jsem čím dál tím víc mluvil (po icq) a zjišťoval, že to jak žju teď je něco co nechci. Chtěl jsem někoho, kdo se mnou bude častěji než 1x za 14 dní. Nejsem stařec, ale chtěl jsem žít společně, žehlit prádlo, cestovat, plánovat děti a tak...
Stalo se něco, co je poměrně těžko uvěřitelné. V jeden okamžik jsem je miloval obě dvě. Věřte, že to je něco, co bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli
Zamilovaný jsem byl do té nové a to až po uši, ale zároveň jsem pořád miloval tu stávající. Nějak se mi do hlavy zapsala jako někdo, vedle koho zastárnu, chtěl jsem se vedle těch krásných očí a rozespalého výrazu prostě probouzet pořád (naivní představa, ale co už...
). Zamilovanost vyhrála. Chtěl jsem ten nový vztah prostě risknout a hlavně už jsem nezvládal ten stres. S tou novou jsem nespal, jednoduše proto, že i když nejsem svatý, tak tohle prostě nedělám. Zároveň jsem ale neměl nic ani se svojí stávající, protože to jednoduše nešlo. Poté co jsem se rozhodnul jsem se sešel s "K" a řekl jí jak to je, ale zároveň jsem udělal pořádnou botu, za kterou se stydím. Řekl jsem jí, že se nerozejdeme, ale že si dáme jen pauzu, protože to nemám srovnané v hlavě. Byla zklamaná, ale vzala to. Snažil jsem jí ukázat, že jsem tu pořád pro ni. Společný kamarád mi ale ukázal, jaká je to naprostá hloupost a že když to budu dělat dál, tak se "K" tím "rozchodem" bude trápit pořád. Po měsíci - a to na její narozeniny (!!!) jsem se s ní už rozešel úplně. Stejně jsem jí ale pořád nedokázal říct, že ji nemiluju, protože to nebyla pravda. Poslední, co mi říkala bylo, že na mě počká, ať už to bude trvat jakkoliv dlouho. Ja začal žít naplno novým vztahem. Novou přítelkyni jsem představil přátelům, doma, dokonce i prarodičům. Jenže nic není tak horké jak se uvaří. Pořád jsem myslel na "K" a na to jak jí je. Snažil jsem se o ní dozvědět všechno co jen šlo, ale tak aby o tom nevěděla. Věděl jsem, jak se trápí, věděl jsem, že hledá někoho jiného, jak jen to jde, věděl jsem, že je hrozně sama. Po dvou měsících se jí povedlo někoho najít a zdá se, že je to fajn kluk. Původně jsem měl strach, že to je jen záplata, ale to bylo dáno hlavně tím, že si o sobě moc myslím
Když to zkrátím, je to už skoro rok od popisované krize a já si to v hlavě dokázal srovnat až teď (to by byla pěkně dlouhá pauza
). "Z" je super holka, to co mě s ní čekalo vypadalo nádherně, ale zamilovanost odezněla a já jsem si uvědomil, že to co mě s ní čekalo chci prožít s "K", kterou jsem nikdy úplně nepustil z hlavy. Došlo mi to, když jsem "Z" řekl, že ji nemiluju. To jsem přeci jen s "K" nezvládl...
Žárlím na toho nového kluka, kterého si "K" našla, ale zároveň jsem rád, že je konečně zase šťastná. Poprvé po sedmi letech jsem sám a myslím, že ještě nějakou dobu budu. Není nic tak smutného jako když opakovaně rozplakáváte někoho kdo vás miluje.
Otázka, která mě pořád pálí - jak vyřešit tu situaci? Co když naráz milujete dvě osoby (ano, stává se to). Risknout nový vztah, nebo počkat až to přejde - jestli? Vztah manželka-milenka je něco co zavrhuju... Nebo je nejlepší varianta rozejít se rovnou se všemi? Nebo být se všemi? A co na to Jan Tleskač?
P.S. Nelituji toho, co jsem udělal, všechny zúčastněné to svým způsobem posunulo dál (já nejdřív 10kg zhubnul a teď zase přibral
), jen ten způsob měl být jiný...
P.P.S. Příspěvek je trochu delší - pochopte - svátky, samota, splín...
Zobrazit příspěvky