Ahojte lidi, dik moc za vase prispevky. Mate v nich pravdu, musim si najit neco, co by me vytahlo mezi lidi. Jenze proste nevim co..u me je trochu problem, ze nepremyslim nad tou cinnosti tak, aby me to bavilo, ale premyslim tak, kde je nejvetsi sance potkat toho kluka.
Ale hlavne potrebuju zvysit to blby sebevedomi, jenze nevim proste jak..
No a tedka k tem zkusenostem...no jako mate pravdu, ze to takhle musim brat, jenze je tu zase problem to sebevedomi. Ja jsem nezazila takovy ty pocatecni znamosti v puberte, kdy si jeden na druhyho zvykate.A prave se to tedka snazim nejak dohnat, jenze uz je mi 21 a kluk uz asi ode me bude cekat trochu vic, a ne ze si budu jenom zvykat na jeho pritomnost...
U me asi bude nejlepsi, kdyz si proste nejak zvysim to sebevedomi, a zlepsim komunikaci a pak uz to snad vsechno pujde. konicky, kluk atd. Jenze proste nevim, jak to sebevedomi zvysit no...

Ahojte, koukala jsem a nikde jsem podobny problem nenasla,tak jsem si  rekla, ze zalozim nový tema.
Už domalička jsem hodně introvertní, nekomunikativní, když jsem někde ve společnosti, tak se zmůžu na občasní přikivování. Ale byla jsem prostě v pohodě štastná, nic mi "nechybělo". To, že jsem neměla kluka mi až tak nějak extra nevadilo. Před časem jsem na popud kámošky, že bych si už konečně mohla někoho najít, zaregistrovala na jednu seznamku na netu. A po par týdnech se mi ozval jeden fajn kluk. No a šli jsme na rande, jenže rande asi nebylo tak růžové jak se mi zdálo. Z mýho pohledu se mi to zdálo fajn....Ja která nejsem moc ukecaná, a zdálo se mi, že má kluk o mě zájem, že se ke mně měl, normálně se mnou flirtoval, takže jsem myslela všechno ok. Jenže nakonec mě kluk odmítl. JAKo chápu, ale proč by se mnou jinak flirtoval a dával mi na konci prvního rande pusou zájem. To nechápu...Ale to není ten hlavní důvod proč jsem píšu. Hlavní důvod je tem, že se ve mě najednou objevili myšlenky typu nikoho si nenajdu, na nikoho nemám. atd. A najednou jsem si díky tomu klukovi uvědomila, o kolik věcí a zážitků jsem s klukama přišla, a prostě jsem se ještě více stáhla do sebe. A furt se v mně ho ní myšlenky, je mi 21. nemám žádne zkušenosti. nikdo mě nebude chtít, nevím prostě jestli to ten další kluk pochopí atd. Občas se mi stane, že me chytne z toho celkem depka. a prostě nemám chut vůbec vylezt z postele. PRostě jsem se strasně upnula na myšlenku, že si musím někoho rychle najít. Občas se mi stalo i ve škole na přednášce, že si nikoho nenajdu, a musela jsem prostě z ní odejít a někam si sednout, kde nikdo není a uklidnit se. Další věc co mě deptá je, že mě v poslední době přijde, že kajde někoho má a jen já ne. Všude kolem mě jsou samé pary, kámoši, kámošky, kteří někoho májí. Tsk to mě taky otvrzuje v tom, že si nikoho nenajdu a další věc je ta, že když vidím, kolik jsem toho s klukama zameškala, oproti třeba 17-letým slečnam, které už to otrkávání za seboua mají normální plnohotný vztah, tak si taky říkám, jestli mám vůbec šanci si toho kluka najít. No a s těmito myšlenkami jsem si domluvila další rande s klukem přes net. A samozřejmě díky těmto myšlenkám jsem nebyla uvolněná a byla jsem v křeči a kluk poznal, že něco není v pohodě a odmítl mě. Takže to mě taky zamrzelo, ne to, že mě kluk odmítl, ale to, že jsem se tak bála, že mě odmítne, že jsem v 21  s nikým nechodila a nespala. Proto prosím nějak poradte, co mám udělat abych si  našla někoho s kým by mě to klaplo a jak se mám zbavit těch blbých myšlenek. Už to tak trvá 3/4 roku a celkem mě to štve. Díky moc
A ješte když to nakonec shrnu: bojím se , že mě v mém věku nikdo už nebude chtít, když nemám zkušenosti a nevím jak na kluky. Dalé se bojím, že to takhle bude pokračovat dále, že v 25 vyjdu vejšku a bude stale hledat toho prvního kluka. A dalsí věc, jak se zbavit toho abych tolik nemyslela, kde nekoho najit nebo potkat.