To je asi pravda, každý radí, nedávat svou lásku dívce příliš najevo, hůře se to už ale bohužel provádí, pokud nejsem bezcitný člověk. A navíc si myslim, že by se toho měl člověk držet jen zpočátku a když uvidí, že i z druhé stany je zájem, může už své city také opětovat (samozřejmě ne že toho druhého zavalí květinami a vším možným), ale tak nějak přirozeně.

Gemma: Já vím, že to člověk neovlivní, každý potřebuje mít pocit, že se mu vrací to co do druhého vkládá a po čase to už zkrátka člověk nevydrží a vybouchne. Vím přesně o čem mluvíš to samé sem měl já a když jsem měl pocit, že se mi to nevrací a snažil se to přetrpět, pouze se ten problém oddaloval a akorát do toho přišly ještě jiné pocity, jako žárlivost atd. Přesto všechno jsi právě nejsem jistý, jestli je normální mít ten pocit jen kvůli tomu, že se nemůžeme vidět a jsme odkázaný na telefon atd., protože se chce přítelkyně připravovat do školy a s přihlédnutím na okolnosti a její rodiče se mi omluví a řekne, že to jinak nejde. A navíc pokud jsme spolu byli, vždy slibovala, že se to zlepší a stejně se to nelepšilo a přitvrzovala mě v tom, že jsem já jsem v právu. Ale když jsem se s ní rozešel, začala mi vše nepřímo vyčítat, že nic špatného nedělala, že toho pouze měla hodně. Proto opravdu nevím, jestli už to není z mojí strany menší psychická porucha a nebo, že by to začalo asi většině lidí postupem času přerůstat ve velký problém.

Ahoj, chtěl bych jen napsat pár slov o tom, koho kdo přitahuje. Také jsem typ člověka, který spíše sní než aby bral vztah jako realitu a také mě přitahovaly spíše méně zkušené holky a naopak to fungovalo taky. Ale nemyslím si, že jsou tací lidé odsouzeni se buďto změnit a začít to brát více jako hru a nebo se navždy trápit, protože ty vyzrálé holky budou chtít někoho ke komu mohou vzhlížet a kdo bude více nedostupný a bude to brát více "free". Podle mě to ani nejde. Spíš vidím řešení v tom, zkusit si najít skutečně nějakou starší, vyzrálejší partnerku, která si už vším špatným prošla a dopracovala se k tomu, že si bude takového člověka vážit a ne jím opovrhovat. Třeba se opravdu člověk i v takovém vyrovnaném vztahu bude cítit sebevědoměji a přestane být snílek, začne mít více koníčků mimo vztah a nebude se trápit, kvůli případným neshodám. Ale je to jen můj názor, také jsem moc vztahů neměl a nemůžu posoudit, jen vím, že si jeden známý,který se také trápil v předešlém vztahu kvůli mladší holce, našel starší holku s dítětem s kterou je šťastnej, ale asi to tak nemusí být vždycky, jen říkám že by to mohla být cesta k většímu souznění.

Asi máš pravdu, ale ono to nebylo úplně tak jednoznačný. Ona se snažila mi to kompenzovat např. každodenním posíláním sms nebo častým prozváněním a neustálým přesvědčováním, že se nemůžeme vidět jen proto, že se musí skutečně připravovat do školy a navíc rodiče to po ní také vyžadují a nechce jít proti nim. Asi je pravda, že i přesto kdyby chtěla, čas by si našla. Ale zase na druhou stranu si říkám, kdybych opravdu byl člověk, kterej bere vztah více jako hru a dokázal se nad tím více povznést, nebyla by to žádná překážka a tudíž je to z velké části moje chyba a v tu chvíli jsem to pouze moc hrotil. Kolik vztahů na dálku fungují a klape to těm lidem. Nevím, jak říkám docela se v tom plácám a na vše nahlížím z obou stran. V každém případě vím, že jsem také bohužel ten typ člověka, který spíše sní, těžko navazuje nové známosti, protože má velmi zúžený výběr a když se zamiluje tak opravdu hluboce a bere ten vztah tak, jako by měl být už do konce života.

Ahoj, po přečtení vašich příspěvků jsem se chtěl také podělit se svou zkušeností. Mam podobné pocity, ale řekl bych že někdy ještě silnější. Měl jsem podobné problémy ve vztahu, který trval nejdříve 1,5 roku a následně ještě asi 3 měsíce. Dnes je to asi 5 měsíců od definitivního rozchodu. I když bych se tady našel asi ve všech článcích, hlavním problémem v mém případě bylo to, že jsem se vídal s mou bývalou jen jeden den v týdnu a já měl celou tu dobu pocit, že jí to stačí a já jsem ten, který tomu dává víc. I když jsem se snažil celou dobu se řídit podle podobných pravidel které zde zmiňujete, tzn. nedávat mojí lásku až tak najevo, být také víc nedostupný, stejně mi připadalo že se výsledek nedostavuje. Čim déle jsem s ní byl, tím více sem byl do ní asi zamilovaný a i ona mi dávala najevo, že mě taky má ráda. Ale bylo to vždy jen, když jsme byli spolu. Tzn. přes školní rok jeden den z pátka na sobotu. Jinak byla vždy zaneprázdněná učením a čas si na mě chtěla udělat přes týden jen málo kdy. Byli jsme k sobě vždy upřímní a vše řešili na rovinu a tak mi řekla, že až dodělá maturitu a půjde na vysokou, chtěla by, abych tam odešel s ní a my tam bydleli spolu. Řekl jsem si, že to vydržím, ale stejně sem si nebyl jist tím že to myslí vážně. Na druhou stranu vím, že ani já nebyl dokonalý, jsem poměrně žárlivý a pocity, když někam chtěla jet sama, byly hrozné. Žárlivost, která byla ale násobená pocitem "se mnou být nemůžeš ale sama pro sebe si čas udělat umíš" mě přiváděla k tomu, že už jsem občas vybouchl a někdy jí to začal vyčítat. Dnes vím, že to je to nejhorší řešení. Ale nemohl jsem si pomoct, vše se stupňovalo a já čekal až dokončí maturitu. Asi jsem se na to moc upnul a když jí dodělala, tak místo, aby už konečně chtěla být více se mnou, našla si další důvod- příprava na přijímačky na vysokou a tudíž musím opět čekat až je úspěšně složí a pak už bude více se mnou. Došla mi trpělivost a rozešel jsem se s ní. Jenomže jsem si uvědomil, že moje city jsou silnější a ještě mě navíc docela zasáhlo, že ona to vzala poměrně v klidu a po několika dnech jsem se jí ozval a chtěl to vrátit. Asi po měsíci jsme se vrátili k sobě, vše bylo samozřejmě ještě horší, jak každý může potvrdit a po 3 měsících to tentokrát skoncovala ona a už na trvalo. Bohužel to mam v hlavě občas, když se mi vrátí ty vzpomínky tak zamotaný, že nevím co je pravda a co ne. Svádím vinu na sebe a říkám si, že jsem měl být tolerantnější. Nebyla to moje první vážná známost, je mi 24, ale říkám si, že si tak hodnou a milou holku už nenajdu a nemůžu se s tím rozchodem vyrovnat tak jako s těmi předchozími. I naši rodiče jí měli rádi a všichni okolo když nás viděli jak jsme neustále v sobě přitulený atd., říkali že neni ani snad normální po takové době být tak zamilovaný. A tak mě ještě vše utvrzuje v tom, že jsem asi já byl jen moc přecitlivělý a rozešel se s ní skoro bezdůvodně. Po přečtení všelijakých rad jsem se snažil poučit z chyb, které jsem i já udělal a snažil jsem si najít novou známost. Jenomže jsem asi také vybíravý a nebo ještě pořád mam tu holku natolik rád že se mi málokterá zalíbí, také nevím, plavu v tom a s tou novou holčinou jsem se asi po 3 měsících snahy se znovu zamilovat, musel rozejít. Nechci aby mě někdo litoval a podobně, chtěl bych ale jen slyšet od někoho buďto, udělal jsi dobře, ta holka za to nestála, nebo byl jsi moc upnutej, žárlivej a netolerantní a udělal sis to sám. Opravdu se v sobě nevyznám a nevím jestli jsem jenom zaslepenej láskou, kterou k tý holce ještě pořád cítím, nebo je to tak, že jsem byl na vině především já a uvědomuju si že jsem přišel o skvělou holku a ještě jsou ty pocity umocněný tím, že jsem o ní přišel. Bojím se, že i když už se k sobě nikdy nevrátíme budu mít zábrany a strach jít do nového vztahu. Jinak se omlouvám tomu kdo vydžel číst až sem, že jsem to napsal tak dlouhý, ale musel sem tam uvézt vše podstatné