[miliony holek]

Věděl jsem, že na světě běhaj miliony holek, který touží po tom abych je oslovil

Ještě nedávno jsem si přesně tohle uvědomil také (po tom co jsem začal studovat ty příručky o pickupu). Proto jsem se neobával neúspěchu a měl jsem pocit nezávislosti. No, ale zkus tohle vysvětlovat zabouchnutému romantikovi (jsem hodně velký citlivka - což mě mimochodem taky dost penalizuje v mnoha ohledech).

Je navýsost jasné, že se obávám selhání, proto zůstávám pasivní (a jak jsem zmiňoval v předchozím příspěvku, i velmi nepohotový). Šanci mám totiž jen jednu. Zkusím se nad situaci povznést a podívat se na ní z jiného úhlu. Nyní hlavně musím Markétu přesvědčit, že nejsem ten "milý, introvertní". Protože jak sám píšeš, pozvání v aktuální situaci by mohlo přivodit více škody než užitku. Asi mi nezbude, než oprášit materiály o pickupu a pobrat trochu inspirace.

Dík.

Je to tak, před ní jsem skutečně značně nervózní (jsem na ní příliš upnut, to je bez debat; navíc když se naskytne situace např. k negování nebo tak, zareaguji neutrálně a uvědomím si to až za několik minut až hodin - zrovna dneska jsem prošvihl úplně úžasnou a neopakovatelnou situaci ). Asi jí přesto zkusím vytáhnout na nějaké posezení v kavárničce, ale nevím teda jak to zaonačím, aby věděla že s ní chci sám. Ona totiž na takové "akce" chodí (a často), ale vždy s kamarády (kamarádkami). Je prostě velmi společenská .

Jinak možná mi trochu nahrává fakt, že jsem s ní dlouhé roky skoro ani nepromluvil, takže mě ještě nemá pořádně zaškatulkovaného (možná tak maximálně jako tajemného známého). Když se teď obrátím k činům, určitě jí to přinejmenším překvapí. A moment překvapení můžu využít v můj prospěch .

Díky moc za reakce.

Eskalace doteků a flirtu obecně je skvělý nápad, ale právě v tom nejspíš bude velká potíž. Nevím prostě kde je hranice mezi tím, kdy to bude vnímat jako IZ a kdy jenom jako doplněk kamarádské konverzace. Už jsem zkusil např. vzít jí obě ruce do dlaní mých a přidat lichotky, odhrnout vlasy v obličeji a trochu jí je ještě s příjemnými slovy pohladit (dle Qarka ) a ještě další věci. Reakce? Nic, kamarád. U ní ta hranice bude bůhvíkde (jestli vůbec někde ), navíc její překročení třeba ani nepoznám. Její otevřená povaha je totiž vskutku unikátní, není to prostě "typicky česká" holka, rezervovaná a důkladně si chránící svoje soukromí. Kamarádí se snad s každým. Paradox - nikdy neměla kluka (ale očividně ji to nijak neštve, vše udržuje na kamarádské úrovni). Dle povahy bych ji spíš tipoval na extrovertní Američanku (ale k tomu chápavou a naslouchající). Podobnou holku jsem v ČR zatím nikdy nepotkal, její povahu je pro mě dost těžké vysvětlit (tu ani pořádně nechápu). Navíc právě díky všemu zmíněnému je v mých očích o to více atraktivní (získat jí je prostě pořádný challenge).

Pokud odejdeš ze střední bez toho, abys něco udělal, budeš si to vyčítat, proto do toho jdi, i kdyby to měl být krásný zážitek na 1 noc, na 2 měsíce nebo třeba jen na 20 minut:-D

Právě o tomto jsem již hodně přemýšlel, že když už nic, tak alespoň tohle. S těmi výčitkami si to právě uvědomuji a pořád na to musím myslet, že čas je neúprosný. Ale udělat si z ní známost na jednu noc jsem si nakonec nachal jako úplně tu nejposlednější možnost, opět je zde problém té hranice a navíc já ji čím dál tím více chci na vztah. Je prostě úžasná.

Určitě budu muset vyzkoušet tu Push-Pull taktiku, ač nevím, jestli to zase nebude vnímat jako projev kamarádství  .

Ale obecně v tom nevidím moc budoucnost. Za chvíli jste každý v jiném městě na VŠ a kdoví jak to bude

S fyzickou dostupností by nebyl tolik problém - ty dvě VŠ nejsou totiž v rozdílných městech, obě jsou v Praze. Ale v té době se budeme vídat tak max. jednou za čas na různých srazech nebo v hospodě. Taky je dost velké nebezpečí, že si najde na nové škole kluka (i když už teď má kamarádů až na půdu). Proto konec mojich šancí vidím v okamžiku maturit.

Jinak ples už je za mnou, snažil jsem se změnit její pohled na mě, ale nic. Trochu byl proti mě i fakt, že součástí našeho předtančení byla i figura která vyžadovala hodně doteků a dost svérázné polohy , takže ty byly čistě pod záminkou tance. Pak jsem se ani nedivil že další doteky a C&F vtipkování nebrala vážně.


P.S.: Vím že to fakt moc rozebírám, ale v tomhle případě to prostě jinak nejde.

Ahoj,
potřeboval bych poradit od zkušenějších a "nezainteresovaných" (rozumějte: všech kromě mě). Jsem momentálně ve velmi složité situaci, se kterou nevím jak se mám vyrovnat. Poradíte? Omlouvám se za délku a rozvláčnost, ale já se z toho prostě musím vypsat.


Takže k věci:  Všechno začalo ještě v období navštěvování základní školy, kdy jsem v 8. třídě přestoupil z jedné na druhou. Na nové škole jsem si rychle zvykl a téměř vzápětí mi padla do oka jedna moje (tehdy nová) spolužačka (říkejme jí Markéta). Zaujala mě vším, vzhledem (vůbec ne taková ta nafintěná krasotinka, vypadala úplně přirozeně hezky), svou náturou (extrovert kolem kterého se všechno točí, co si dokáže povídat s kýmkoliv o čemkoliv a taky neustále s někým vede konverzaci; organizační typ, navíc na ní byl neuvěřitelný spoleh; o hodinách často vtipkovala přímo s učiteli; za každé situace veselá, usměvavá, optimistická; neuvěřitelný smysl pro humor) i inteligencí (vždy měla samé jedničky; velmi sečtělá). Těžko se to popisuje, ale v mých očích byla prostě dokonalá. Netrvalo dlouho a já jsem se do ní hluboce zamiloval. Avšak jelikož jsem s holkami neměl žádné zkušenosti a navíc jsem byl vždy spíš introvert, nenašel jsem odvahu, abych jí to nějak vyjádřil. Také jsem se bál, že mě nebude brát moc vážně, protože Markéta byla skutečně silný extrovert s hromadu kamarádů a kamarádek, pořád si s někým o něčem povídala a konverzaci brala hodně s nadhledem (paradoxně, to se mi na ní také líbilo). Tak jsem se na to vykašlal a řekl si že to přejde, jsem přeci jen zamilovaný. Nepřešlo. Navíc ke konci školního roku jsem z její strany zaznamenal i pár neoddiskutovatelných IZ, líbil jsem se jí, tehdy jsem byl ale ještě mladý (13-14 roků) a velmi nejistý - nervozita že selžu, mě ještě více zablokovala a já opět nic nepodnikl. Čas dále plynul a přiblížil se i konec 9. třídy. Jelikož jsem měl skvělé studijní výsledky, po dokončení školy jsem se dostal na výběrové gymnázium. No, a hádejte kam se dostala ta moje "vysněná láska" . Takže jsem s Markétou měl před sebou studium na stejné (de facto střední) škole i nadále. V prváku jsme jako třída (super kolektiv) podnikali hodně výletů a mimoškolních akcí. Ale opět jsem zůstal nečinný, i když jsem ji stále nemohl dostat z hlavy. Měl jsem prostě neuvěřitelné mentální bloky, už jsem s Markétou nemohl ani normálně navázat rozhovor - bál jsem se (s ostatními holkami jsem konverzoval úplně normálně). Mluvil jsem s ní jen, když mě s něčím oslovila ona. Neprohodil jsem s ní tudíž skoro ani slovo. Tahle zamilovanost mě začala čím dál tím více sžírat a trápit, byl jsem úplně zoufalý z mé bezmoci (která byla udána jenom mými mentálními zábranami - o to více mě to štvalo; vědomí, že je to jenom problém někde uvnitř mě, bylo úplně nesnesitelné). Ač jsem věděl, že ji nedokážu oslovit s tím co cítím, stále jsem ji chtěl být nablízku a na školní akce jsem se těšil nezřídka jen proto, že tam jede i ona. Pocit zamilovanosti stále neopadal.
Prvák brzy skončil, začal druhák a stále stejná písnička. Já hluboce zamilovaný, zablokovaný, nic s tím nedělám. Byl to nepopsatelný pocit deprese, že jsem jako ten, kdo na ni prostě nemá (tento pocit se dostavoval zejména když jsem ji neviděl - většinou po škole, při a po cestě domů), ale zároveň jsem měl radost, kdykoli jsem ji zahlédl nebo poslouchal (byl to vskutku slovy nevyjádřitelný pocit ve kterém se mísí deprese, bezmoc a zároveň radost - vím, je to těžko představitelné). Prostě jsem na ní byl fixován úplně neskutečným způsobem. Markéta sice vysílala nějaké ty IZ, ale vždy to bylo nejednoznačné, protože ona byla opravdu silný extrovert, takže se ke všem chovala otevřeně. Snad každý den jsem přemýšlel, co znamenalo tohle a tohle gesto, nebo proč se na mě zrovna v té které chvíli usmívala. Takhle jsem žil dále. Ani nevím jak se mi to podařilo, ale přežil jsem s tím skoro celý druhák. A nic, žádná změna. Ovšem světe div se, ke konci druhého ročníku se věci daly do pohybu. Markéta už nebyla v mých očích ten nedosažitelný etalon, po kterém bezmezně toužím a nemohu bez něj žít. Zamiloval jsem se do jedné holky z nižšího ročníku. Ani nevím jak, přirozeně jsem s ní navázal konverzaci a zanedlouho jsme spolu dokonce začal chodit. Po 3 letech jsem tedy konečně Markétu pustil z hlavy a začal ji vnímat "jen" jako dobrou kamarádku. byla to neuvěřitelná úleva a oproštění se od všech těch pocitů, které mě po léta pronásledovaly. Cítil jsem se volný jako pták. S touto novou holkou jsem se sice přibližně po třech měsících rozešel, ale to mi vůbec nevadilo. A Markéta mi byla ukradená. Nadcházející velké prázdniny byly za dlouhou dobu první, na které jsem se těšil - dříve jsem si mnohdy zejména posledních několik dnů před prázdninami a pak několik prvních dnů prázdnin ani pořádně neužil, protože díky vědomí že Markétu 2 dlouhé měsíce neuvidím, pocit deprese eskaloval do závratných výšek (ale vždy jsem to nějak přežil a za několik dnů až týdnů to opadlo). Stále jsem si říkal, jak jsem ty roky předtím mohl vůbec přežít.
Nastal třeťák, předmaturitní ročník.  Tak jsem žil dál, zamilovával jsem se postupem času do různých holek, ale to bylo většinou jen krátkodobě. Později jsem se začal zajímat o pickup a nastudoval jsem si nějaké materiály. Rovněž jsem si zkusil sbalit i jen tak nějaké holky v klubu. Podařilo se mi tak získat několik známostí na jednu noc. Vztah jsem nevyhledával, tudíž jsem byl maximálně spokojen. Za chvíli byl třeťák za mnou. Na minulost a to, co jsem cítil k Markétě, jsem již téměř nemyslel.
Najednou jsem se ocitl v posledním, maturitním ročníku (šk. rok 2009/2010; stále v něm jsem). Zaměřil jsem se proto více na školu a holkami jsem se přestal zabývat. Pominu jednu zamilovanost, která trvala asi čtvrt roku, ale vůbec jsem se jí nevěnoval. Nijak mě to nepálilo, prostě jsem byl trochu zakoukaný.  První pololetí jsem tedy prožil bez nějakých silných emocionálních výkyvů. Pohoda. Ale pak věci nabraly zcela jiný směr.

Jako maturanta mě čekala v polovině února bohulibá událost, na kterou se každý těší - maturitní ples. Již dlouho předtím jsme se začali připravovat na naše předtančení, které je neoddílnou součástí plesu. Pravda je, že jsem z toho byl zpočátku vyklepaný a moc se mi to nechtělo nacvičovat, proto jsem častokrát na trénincích chyběl. No, a jelikož jsem nebyl přítomný během rozdělování párů, které budou tančit jednu sestavu během předtančení, čekalo mě později ve škole překvapení. Kdo si myslíte, že za mnou přišel s tím, že jsem prošvihl rozdělování párů a jestli nechci tedy být s ní? Hádáte správně, Markéta . S neutrálním rozpoložením jsme spolu tedy začali nacvičovat ty taneční kroky. Je to pouze blbé tancování, ovšem ve mě nastal zlom. Normálně se s ní bavím, spolu se smějeme různým věcem a začal jsem s ní jen tak nevinně flirtovat. Ovšem neuvědomil jsem si, že se tím řítím do jámy lvové. Ani to nemohlo dopadnout jinak, do Markéty jsem se až po uši zamiloval, zase. Prostě jako blesk z čistého nebe, bum, a najednou jsem tam, kde jsem byl - v zajetí již pominutých pocitů z minulosti. Sebevědomí mi navíc sráží i občasná nerozhodnost a ostýchavost, kterou před Markétou projevuji. Sice nyní vůči ní již nemám takové komunikační zábrany jako předtím, ale problém vidím také v povaze Markéty. Ona se totiž ráda baví s každým, je ke všem neuvěřitelně otevřená, ostatním naslouchá, ráda vtipkuje, při konverzaci s kamarády neustále používá doteky apod., proto mé snahy o naznačení náklonnosti (pohledy, lichotky, doteky) nebere jako indikátory zájmu. Reaguje na ně, ovšem tak, jako bych byl kamarád. Hrozně rád bych jí získal, ale neodhodlám se jí na rovinu svěřit se svými pocity. Bojím se, že si to vyloží špatně a já se před ní budu muset propadnout hanbou (opět moje mentalita, podpořená dlouhými léty bezmocné zamilovanosti). K tomu mě opět začínají občas trápit depresivní pocity, zejména že už jí po brzkém konci střední školy nebudu vídat každý den (jdeme každý na jinou VŠ) a všechno bude navždy v trapu. Jsem prostě v šachu. Mám o ni opravdový zájem a nevím jak postupovat dále.


Pokud jste se pročetli až sem, děkuji vám za vaši železnou trpělivost. Pokud máte nějaký názor, zkušenost s podobným případem, nebo radu, vřele je uvítám. Děkuji všem.

Pavel

No jo, to je to nebezpečí seznamování po internetu, myslímže tohle není zdaleka ojedinělý případ. Kamarádovi se stalo něco podobného (v jeho případě se vše ale dozvěděl až když onu dotyčnou pozval na schůzku asi po dvou měsících), byl z toho naštvaný, znechucený a smutný zároveň. Ale tak na druhou stranu každá zkušenost je dobrá a aspoň již víš, že je třeba si dát pozor.

Kdybych byl na tvém místě, tak bych se na celou tuto záležitost snažil zapomenout (vím, že se to jednoduše řekne) a žít dál, všemi dostupnými prostředky - dělej co tě baví a na tohle už nemysli. A jak řekl GR77A, při seznamování po netu tu holku pozvat na rande co nejdřív. Nic víc se asi poradit nedá.

Ta kniha z tebe neudělá nic co sám nechceš. Jedna věc - alfa není namachrovanej debil, alfa si nic nepotřebuje dokazovat ani nikoho urážet a tak podobně. Ta kniha rozděluje do úrovní beta, hodní kluci, hajzlové a alfy. To chování co tady popisujete sou hajzlové, ne alfy.

Souhlasim s P1RKEM, tahle kniha si rozhodně neklade za úkol udělat ze čtenáře nějakýho arogantního debila, který oš*ká každou kterou potká a vůbec ho nezajímá co si holky myslí. Určitě ale pomůže těm, kteří nemají ono zdravé sebevědomí, neboť popisuje pár dobrých technik, jak zlepšit svůj pohled na realitu. Ano, může to z člověka udělat hajzla a ne alfu, ale to záleží na tom, co si ten člověk z knihy odnese a jak se k tomu sám postaví.

Tak jsem si jí konečně taky koupil a je to opravdu skvělé čtení. Zatím mám za sebou asi 140 stránek, ale už teď můžu říct, že lepší knihu jsem snad nikdy nečetl . To, s jakou autentičností autor popisuje svůj příběh (nevím teda jestli je pravdivý, ale klidně bych tomu věřil), mi konečně dalo potřebný impuls, abych se nad sebou pořádně zamyslel. No, abych nemeškal, jdu číst dál

Na začátku jsem se totiž odhodlal oslovit holku na Václavském náměstí s tím, kudy se dostanu na Václavák  .

Tohle je tutově ze Šmoulový hlavy. A neříkej že ne

No jasný Jak jsi to poznal?

Mno, abych taky něco napsal k tomu sargi, tak co se mě týče, jsem víceméně spokojen. Možná nebylo moc příležitostí a morálka všech sargerů byla rychle zničena (samozřejmě nadneseně řečeno ), ale já jsem si z toho eventu odnesl pozitivní pocit. Na začátku jsem se totiž odhodlal oslovit holku na Václavském náměstí s tím, kudy se dostanu na Václavák  . Close žádnej, konverzace víceméně taky ne, ale já se posunul dál - ještě před pár týdny bych se ani k tomuhle neodhodlal. Pak už nebylo po celý sarge nic . Takže krůček malý, ale pro mě dost zásadní. Příště zase postoupím o něco dál.

Pokud mi to vyjde, tak bych se taky dostavil. Na minulym sargi (můj první - smoula_007 a Mr.LiWu si mě snad ještě pamatují) jsem nikoho neapproachoval, takže teď to můžu napravit .

Nebyli, asi to před třetí zabalili . A co že se tam vlastně peticovalo?

Aha, už jsem si říkal že čekám na špatnym místě . Naštěstí jsem to měl cestou (jel jsem do opravny pro mobil a na Muzeu jsem stejně musel přestoupit), takže těch 20 minut zdržení mě nezabilo. Ale aspoň jsem se pobavil reakcemi lidí, kterých jsem se ptal, jestli jsou "ti z Kvarka", některé z těch jejich udivených tváří bych vám přál vidět . No nic, tak snad příště.

Tak to asi vypadá, že další pozorovatel je na cestě k vám  Pokud to teda stihnu... 

Pokud je to holka, se kterou bys chtěl mít vztah, ale zatim mezi váma nic neni, tak je dobrý si dát pozor na to, abys nesklouzl do škatule vrba alias kamarád.

No jo, to je sice pravda, ale opravdu záleží případ od případu, protože některým holkám právě to, že vidí ve svém partnerovi "vrbu", dost imponuje (ač je to tedy spíše extrém a jsou to takové ty hodně introvertní typy - ale i takové jsou  ).