|
Docela závidím všem, kteří dostali jasnou informaci od své drahé polovičky, že je konec. Moje žena, se kterou jsem 7 let a studuje psychologii, haha, si to zařídila dost rafinovaně. Našla si chlapíka, který bydlí 300km daleko. Samozřejmě byla rozhodnutá jít k němu. Nicméně dle jejích slov jsem jí ten odchod zkomplikoval svou reakcí (popel na hlavu, prozření a uvědomění si vlastních chyb a podobně). Odstěhovala se na neutrální půdu, bydlí sama a rozhoduje se, jestli se vrátí ke mě nebo půjde za ním. To její rozhodování trvá čtvrtý měcsíc. Máme celkem časté kontakty, ať přes net nebo i osobní, když za mnou přijede. Takže se plácám v těžké nejistotě. Pravda, dobrovolně jsem přistoupil na tu hru, na tu roli a jsem trpitelsky čekající. Máte někdo podobnou zkušenost? Má to cenu, čekat?
|
Zobrazit příspěvky