Kruci, taky mi teď v hlavě taková jedna leží.
Už loni jsem se s ní zryl jak prase a kdybych neměl výpadky paměti, tak ten sex mohl být i bezva, ale už tenkrát mi v posteli říkala, že je mrcha, což mi chtěla naznačit, že to bere jako takový úlet a v tu chvíli mi to bylo fuk.
Já do toho ale nějak spadl, ale nechtěl jsem ze sebe dělat hňupa, tak jsem se na ni vykašlal a nechal to být a časem bylo zase fajn.

Minulý týden se stavil kamarád a vzal s sebou i ji s tím, že se něco vypije a ráno pojedou domů. Já měl jasno, že si mě už k tělu nepustí a tak jsem to neřešil, ale opět padlo pár lahví, já po ní vyjel a bylo to tu znova, jenže tentokrát s tím, že jsme si v mezipauzách povídali a ona začala mluvit o svém životě, že ji už je z té samoty smutno, že by chtěla rodinu a o tom, že jsme oba sami a že bychom mohli být spolu, co já na to. Zeptala se mě na to aspoň 5x a já ji pokaždé odpověděl, že si o tom popovídáme, až budeme střízliví.
Ráno mě objala, políbila a řekla, že se ozve a některý den se staví.

Já si myslel, že jsem nad věcí, ale zjišťuju, že jsem zase v prdeli, je mi jasné, že ji bych neukočíroval, ikdybychom to zkusili a přesto ji chci. Jenže pokud se nebudu snažit já, tak ona to dle mého nechá vyšumět a třeba zrovna v této situaci bych uvítal její iniciativu, abych si byl aspoň trochu jist, že v tom nebyl jen alkohol.
Ale co si to vlastně namlouvám :-D
Prekérka. 

Takže mrchám zdar.

Tenhle problém nemáš sám... možná se budeš divit, když ti řeknu, že většina lidí, co znam, neví, co má dělat, jakym směrem se vydat atd... a je jim třeba 28 a jen střídaj jedno zaměstnání s druhym...

Njn, koukám, že toto téma už je krapet starší, ale jsem v podobné situaci. V 15ti jsem se měl rozhodnout co dál a jelikož jsem všude okolo slyšel, že budoucnost je v elektronice, tak jsem si podal přihlášku na elektro průmku a na jakýsi učňák s oborem elektro slabobroud. Na průmku jsem se ale bohužel nedostal, sic to bylo těsně, ale ani na odvolání to nevyšlo a tak jsem nastoupil na učňák. Na základku jsem chodil do výběrové třídy mezi nejlepší děcka ze školy a tak na učňáku to šlo nejprve v pohodě, ale jak to tak bývá, tak jsem najednou viděl, že to má každý na háku a rychle jsem se přizpůsobil. Po 4letech jsem odmaturoval, ale s tím, že teorii jsem tak nějak zvládal, ale neuměl jsem ji využít v praxi. Práci v oboru jsem nemohl najít a tak jsem vzal první práci, která se naskytla. Nakonec jsem zakotvil na cnc soustruhu v jedné velké nadnárodní společnosti, kde se ale vše obrábělo v sériovce, takže např. s programováním jsem se do styku nedostal. Po roce mi už neprodloužili smlouvu a jelikož mi nabídli práci ve městě, ve kterém žiju, tak jsem ji hned vzal s tím, že uvidím, co bude dál a když tak si najdu něco nového. V této práci jsem už 6let, zjišťuji, že za tento plat bych zřejmě případnou přítelkyni s dítětem neuživil a pokud ano, tak by to bylo spíš živoření a říkám si co teď. Práce mě nebaví, o jednání ze strany nadřízených ani nemluvím, nějakou praxi sice mám, ale v oboru, který mi stejně nic neříká, elektronika je už pro mě španělská vesnice a koníčky, které mám, mi jsou k práci k ničemu.
Nejraději bych vrátil čas a začal od začátku, ale toto bohužel není možné. Zvažuji, co bych mohl dělat, co by mě bavilo a v čem bych byl dobrý, ale nic mě nenapadá. Neměl bych problém se v něčem zaučit a něčemu novému naučit, ale je jasné, že firmy většinou chtějí už někoho, kdo má aspoň základní rozhled v daném oboru.
Navíc jsem si na 99% jist, že ikdybych si už nějakou tu práci našel, tak nynější zaměstnavatel bude uplatňovat nárok na 2měsíční výpovědní lhůtu, protože mě v současné době nemá kdo nahradit a musel by za mě najít náhradu a zaučit ho na danou pozici. Vzít si volno je pro mě nadlidský úkon natož odejít ze dne na den.
Je mi 27 a začínám propadat panice. Snad ani nečekám nějakou radu. Jen jsem toto fórum použil jako zpovědnici