Asi se spíš potřebuji vypsat.Abyste rozumněli situaci: já doteď nikdy nikoho neměla. Žádným způsobem. Dlouho jsem to neřešila, prostě to tak bylo, nechávám věcem volnej průběh. Ne že by mě to vůbec neštvalo, to ne, občas jsem měla takovej duševní záchvat, že to neni možný, že mně nikdo nechce, že se nikomu nelíbím a strašně toužila po vztahu. najevo to ale nedávám znát, nejsme zoufalec.
A najednou asi přišla doba, kdy o mně pravděpodobně začal stát spolužák z VŠ . A já se nebráním, je moc fajn a pomalinku se asi začíná něco vyvíjet? Snad...aJenže já mám na jednu stranu chci, na druhou se obávám a zjišťuji, že se asi nechci vázat? MÁM STRACH Z PRVNÍHO SEXU a dost z toho, že mi skončí ta svoboda, co momentálně mám. Chápete mně? Víte, jak to myslím?
Zase je ale dost divný napsat "že se asi nechci vázat", když je mi 20 a ještě jsem si ani nic nezažila, neznám pocit být zadaná a po rozhodu mít dobrej pocit z toho, že na druhou stranu má na sebe člověk aspoň trochu víc času...na druhou stranu zas vím, že ho uvidím až ke konci týdne a STRAŠNĚ se mi stýská. Ještě jsme si nedali ani pusu a nepíšeme si, ale vím, že tam něco je a mám hrozný strach, že se to v něm otočí a vykašle se na to/sbalí ho jiná/prostě to nevyjde. Sedím to, i tohle mě dost bolí a nejradši bych o těch několik dní posunula čas.

Zažili jste to někdy? Myslíte, že je to třeba strach z nového, neznámého?

Zdravíčko, ráda bych se Vás zeptala na názor

Letos mi bude dvacet a doposud...nic? Nijak zvlášť bych to neřešila, jenže jak začínám poslední dobou zjišťovat, stíhá mne čím dál tím víc pocit samoty - i když to vlsatně není pravda, mám skvělou rodinu, přátele, školu, která mě baví...ale víte jak, rozumíte mi?
Spíš se ptám, kde je tak jako ta "chyba". Dříve jsem bývala zdrženlivá, bavit se s klukama, jej, to byl průšvih, když se mi někdo líbil, tak jsem radši chodila kanaláma a tak podobně...
A najednou v teď v novém kolektivu na VŠ jako bych se změnila o 180 stupňu - a nejedná se o přetvářku! mezi kluky vlítnu úplně v pohodě, vlastně mezi těma pár nejbližšími jsou vpodstatě jen kluci, jsem komunikativní a necítím, že by se ke mně nějak stavěli i oni zády...
Vždycky, kdyžs e mi někdo líbil, udělala jsme první krok, ale nikdy to nedopadlo, ale zkoušela jsem to u několika "exemplářů". nejsem ale vlezlá, když vidím, že je reakce taková, která nevypovídá o žádném hlubším zájmu, dávám ruce pryč, cit a zájem si nevynutím.
Jenže mi řekněte - kde je chyba? Když jsem byla neaktivní, chápu, že se nikdo neobjevil. Teď když jsem aktivní, je situace vpodstatě stejná a začíná mě to popravdě štvát. Je jasné, že první oslovení, hra očí, úsměvy, to ano, ale když se budu pořád snažit jen já...-přejdu do pozice chlapa - lovce a to kluky odrazuje.
Možná se mě kluci bojí...
Nebo si myslíte, že mám prostě čekat a dát věcem prostě volný průběh? Jenže to bych s etaky nemusela dočkat...řeším tu věci, které maj za sebou dnešní holky v 17ti/18ti:)

Děkuji za případné názory:)

P.S.jinak vzhledově jsem úplně normální holka