Že se dříve či později odmiluješ -jak píšeš- je nepochybné. Odmiluješ se od kamaráda, i svého aktuálního kluka. Zamilovanost je proces poměrně krátkého trvání cca < 2 roky.
Ovšem, chceš li si tu dobu čekání příjemně zkrátit, můžeš se od něj nechat napíchnout. Jsi mladá, aspoň si užiješ. Samozřejmě, toto lze učinit pouze s vědomím všech možných rizik, které bys tímto vzala na sebe. Že se to dozví tvůj kluk a kopne Tě do zadečku a podobně.
Musíš také zvážit, zda li se dotyčnému kamarádovi líbíš, což z tvého popisu situace vyplývá, že pravděpodobně ano.
Chceš li se vydat po té nejjednodušší a nejpřímočarejší cestě k fyzickému naplnění tvé zamilovanosti, bude rozumné, když mu přímo sdělíš, že tě může ojet, chce li. (Ale že od něj nic víc nechceš)
Tím ho nikterak nevylekáš.
Pak můžeš s odstupem racionálně zvážit jestli to stálo za to. Tedy jestli tvá satisfakce z napíchnutí převýšila rizika s tím spojená a jestli tě celkově saturovala.
V případě, že ano, můžeš mu roztahovat nožky častěji. Do té doby, než tě zamilovanost přejde, pak to můžeš ukončit a pokračovat jen s přítelem. Nebo to můžeš ukončit hned a pokračovat jen s přítelem. Ve hře je také varianta, že to můžeš ukončit se stávajícím, s tímto potencionálním ani nezačít, a začít píchat s někým jiným. Variant se nabízí několikero, avšak, konečně mnoho.
Pozitivním aspektem (aspoň z mého pohledu) společného jmenovatele všech variant s roztáhnutými nožkami je fakt, že se celá věc někam smysluplně posune, od plytkých mnohahodinových debat a kecání se ženskou (a kamarádem) nad kafem.

Mám pocit že jsi vůbec nepochopil o co mi jde.
A taky jsem sesvým stávajícím už mnohem déle než dva roky, a přesto ho miluju, což nějak odporuje tvé teorii.

Moc vám děkuju, čekala jsem, že mě spíš odsoudíte, ale je fajn vědět, že v tom člověk není sám

Jo... taky mam ted trosku takovej stav. I kdyz ne tak silne. Ale myslim, ze muzu rict jednu vec:

Kluci jsou bud:
1) normalni - kamosova holka je pro ne tabu - cilize pokud je nejake takove myslenky napadnou, tak se je rychle snazi zapomenout a i kdyz ta holka vypada, ze by chtela, tak nic neudelaji a max. cekaji, jestli ten kamos neudela nejakou chybu, aby se s nim rozesla...  
2) svine - preberou hamosovi holku - to se proste nedela a kdo to dela, tak si zadelava na pekny problem jednou...

Ano a můj kámoš je ad 1) s tim rozdílem, že on na tu chybu mého přítele nečeká (asi mě fakt nechce ) a naopak - teď jsme měli s přítelem menší krizi a on nás "dal dohromady". Takže je to očividně jednostranný. I když mi fakt někdy připadá, že cítí něco víc. Jsem zmatená jak pes Goro před Tokiem...  

Ahoj, tak si vás u už nějakou dobu pročítám a mám dost blbej problém, se kterym byste mi snad mohli i helpnout    Zamilovala jsem se totiž do kamaráda mýho kluka a to dost bláznivě. Připadám si fakt jako puberťačka (a to už mám přes čtvrt století). Ke všemu ten kámoš pracuje ve stejné firmě jako já. Naštěstí teď mění práci, tak ho už neuvidím denně.
Jsme fakt hodně dobří kámoši (víc než můj přítel a ním, vlastně je to náš společný kámoš), už o mně i řekl, že jsem nejhezčí člověk kterého potkal a tak. Někdy mi připadá že cítí to samé (ale možná si jen něco namlouvám, znáte to, člověk hledá signály všude, když je zoufalý), dokážem si na kafi povídat hodinya někdy mi zas přijde, že je "ledově chladný". Vůbec netušim, jestli něco tuší (o tom, co k němu cítím) a já jsem taky dost zmatená. Vim, že pro kámoše je jeho holka tabu (a stejně je to doufám i u většiny holčičích kamarádství). Vůbec netušim o co mi jde.Jestli jen o to se s nim vyspat, nebo ho přinutit, aby se do mě taky zamiloval (že bych ale byla až taková mrcha?) anebo prostě jen něco s tim dělat (což je nejpravděpodobnější).
Vim že s přítelem chci zůstat, máme už delší vztah a miluju ho. Ale kámoš mě neobyčejně vzrušuje a to nemyslim samozřejmě jen fyzicky.
Taky vim, že se časem sama "odmiluju", a bude všechno ok, tim jsem si jistá (takže to asi není láska, ale jen takový poblouznění).
Teď ale co mám dělat. Říct mu to je asi blbost. To by bylo konec přátelství a to fakt nechci, protože vim, že on je skvělý kámoš a moc si rozumíme. Ale někdy mám pocit, že už nedokážu mlčet.
Tak je to pěkně zmatený, co? To se předem omlouvám