Už téměř 2 roky jsem zamilovaná do svého kamaráda. Celou tu dobu má vztah s jednou slečnou, se kterou si ale nerozumí, jelikož ona je úplně někde jinde a nedokáže sdílet jeho pocity. Sama momentálně prožívám vlažnější vztah, který mě nenaplňuje, ač jsem se o to sebevíc snažila. S kamarádem to byla intenzivní láska na první pohled, ačkoliv jsem si to ze začátku odmítala připustit.. Očima projel blesk a v tu chvíli jsme byli jeden. Věřte, vážně to existuje! Máme i podobné životní osudy (jeden z našich rodičů zemřel na vážnou nemoc) a dokážeme si číst myšlenky ... a také společně sdílíme smysl pro cynický humor. Jsem ale strašně zbabělá a nedokážu být ani zbla iniciativní, abych mu dala nějak najevo, co k němu cítím. Mám přímo panický strach z neúspěchu, z diskreditace. Je to až fóbie, nikdy předtím se mi nic podobnýho nestalo... Vždy jsem byla trochu stydlivější, ale až tak... Kamarádka radí, ať ho jednoduše políbím a nic neřeším, ale to mi přijde moc odvážný. Kluci, asi by vás to vylekalo, takhle náhle, že? Co byste brali jako takový zásadní impuls, abyste začali konat? Jak ho nějak nakopnout? On je totiž stejný tele jako já
, takže sám těžko bude riskovat, dokud nebude mít určitou jistotu... Už se kdysi hodně spálil... Další problém spočívá v tom, že poslední dobou neexistuje okamžik, kdy by jsme spolu byli sami, takže i kdybych chtěla projevit jakoukoliv iniciativu, nemám k tomu podmínky. Ta jeho je mu neustále v patách a nechce ho nikam pouštět samotnýho. Nedávno jsem např. potřebovala odstěhovat nějaký nábytek a on, že mi s tím pomůže, načež za chvíli přiběhla ta jeho slečna, že chce prý taky pomoct... A takhle je to pořád, vlaje za ním jako ocásek. Jak pak může v citových záležitostech introvertní ženská jako já něco podniknout?