To curtis: Tvoje slova jsou jako balzám na duši

To Avaranger: ... ale máš pravdu, že tohle riziko tam stále je, si to moc dobře uvědomuju! Proč myslíš, že se tak bojím? Navíc lidi toho nakecají ... a skutečnost pak je nakonec dosti jiná... No, ruku na srdce... Člověk si už nemůže být jistý vůbec ničím. NECHCI HO ZTRATIT ani za nic... Stačí jeden chybný krok..

Avaranger: Jak vidíš, tak náturu "potvory" zcela postrádám, bohužel... Jinak ad "neutrální úhel pohledu": to není můj pohled, to je pohled jeho nejbližšího okolí ... a koneckonců i jeho vlastní slova...

Díky všem za povzbuzení, jste úplně skvělí!!! Tak to vůbec nevyšlo Jsem propásla svoji životní šanci na 1. máje, prostředí super, dokonce se podařilo, že tam vůbec nebyla ta jeho, což mi přišlo trochu zvláštní, že s ním není na oslavě. Zkrátka zásadní situace.. ale problém, že se tam současně ochomejtala hafa lidí a vůbec nešlo vytvořit jakýkoliv soukromí... Navíc ho v jednom kuse balila ňáká 18, furt ho tam ošahávala a krmila průhlednýma lichotkama... což věřím, že jistě dělalo dobře jeho egu, ale mě to totálně odradilo. Obdivuju tuhle odvahu, já se ho bojím jenom dotknout Ne, ale taky vás to určitě odradí, když vám tohle někdo provádí před očima, si pak člověk řekne: Šmarjá, takhle bych nedej bože mohla vypadat i já, tak příšerně vlezle...

Už téměř 2 roky jsem zamilovaná do svého kamaráda. Celou tu dobu má vztah s jednou slečnou, se kterou si ale nerozumí, jelikož ona je úplně někde jinde a nedokáže sdílet jeho pocity. Sama momentálně prožívám vlažnější vztah, který mě nenaplňuje, ač jsem se o to sebevíc snažila. S kamarádem to byla intenzivní láska na první pohled, ačkoliv jsem si to ze začátku odmítala připustit.. Očima projel blesk a v tu chvíli jsme byli jeden. Věřte, vážně to existuje! Máme i podobné životní osudy (jeden z našich rodičů zemřel na vážnou nemoc) a dokážeme si číst myšlenky ... a také společně sdílíme smysl pro cynický humor. Jsem ale strašně zbabělá a nedokážu být ani zbla iniciativní, abych mu dala nějak najevo, co k němu cítím. Mám přímo panický strach z neúspěchu, z diskreditace. Je to až fóbie, nikdy předtím se mi nic podobnýho nestalo... Vždy jsem byla trochu stydlivější, ale až tak... Kamarádka radí, ať ho jednoduše políbím a nic neřeším, ale to mi přijde moc odvážný. Kluci, asi by vás to vylekalo, takhle náhle, že? Co byste brali jako takový zásadní impuls, abyste začali konat? Jak ho nějak nakopnout? On je totiž stejný tele jako já  , takže sám těžko bude riskovat, dokud nebude mít určitou jistotu... Už se kdysi hodně spálil... Další problém spočívá v tom, že poslední dobou neexistuje okamžik, kdy by jsme spolu byli sami, takže i kdybych chtěla projevit jakoukoliv iniciativu, nemám k tomu podmínky. Ta jeho je mu neustále v patách a nechce ho nikam pouštět samotnýho. Nedávno jsem např. potřebovala odstěhovat nějaký nábytek a on, že mi s tím pomůže, načež za chvíli přiběhla ta jeho slečna, že chce prý taky pomoct... A takhle je to pořád, vlaje za ním jako ocásek. Jak pak může v citových záležitostech introvertní ženská jako já něco podniknout?