ano, chápu, co myslíš tím osaměním, ale nemůžeš napsat, že jsi sám celý život...je ti 26...Pochopila bych to, kdybys to napsal v 80-ti letech 

Tvůj postoj není ujetý, ujetý je jenom to, jak moc se na to "mít partnerský vztah stůj co stůj" upínáš...

Tak a to je přesně ono...nechci se jednou vzbudit v 80ti letech, ohlédnout se a vědět, že jsem celý život sice byl v pohodě, ale tak nějak jsem ho prožil sám...Něco jako s tou mou váhou...samo se dle mého názoru nevyřeší vůbec nic. A nebo ty bys mě chtěla, jen tak? Ne, že? Bez přičinění nejde NIC, VŮBEC NIC!!! Zkus mi toto vyvrátit...Ne že bych byl konfliktní typ nebo nutně potřeboval mít pravdu, ale vycházím z jednoduchých faktů - muži dobývají ženy, ne ženy muže. Kdo se veze a kdo se musí snažit? A znovu opakuji, že si nestěžuji - jen chci ukázat, že v tomto se asi bude ženský a mužský přístup ZNAČNĚ lišit. Jen jedna poznámka k tomu kdo koho dobývá - žena se může nabídnout, ale pokud chlap nic neudělá, tak už to podruhé nezkusí. Značný rozdíl oproti přístupu mužů, kteří zkouší útočit vícekrát, i když žena na první pokus zájem nejeví (tedy pokud neřekne "Vodpal slizoune!" tam už je všechna snaha marná a taky to něco vypovídá o povaze dané slečny).

No jo no, tak já se teda zkusím trošku méně "upínat" Nejsem břečťan, že? (jo, kdyby to někdo nepochopil, tak tohle byl pokus o vtip )

[že jsi teď momentálně sám]

A já tvrdím, najít si i jiné hodnoty, které pro vás budou stejně tak důležité jako to, že vás někdo miluje...A navíc, milují vás přece taky vlastní rodiče  Vím, je to jiná láska, ale taky mnohem kvalitnější, která nezradí...

to moby: ano, lidé jsou nešťastní po rozchodu nebo úmrtí partnera, ale není to tak, že když nestavíš své štěstí na druhých, tak to s tebou ani nepohne. Ztráta někoho, koho miluješ s tebou vždycky zacloumá, ale jde spíš o to, jak se s tím vypořádáš...Pokud totiž budeš příliš citově závislý na svém partnerovi a budeš mít pocit, že bez něho by jsi šťastný být nemohl, tak po rozchodu/úmrtí se ti zhroutí celý svět. Ty máš teď pocit, že tvůj život, pokud jsi sám nestojí za nic, neumíš si užít to, že jsi teď momentálně sám a nejsi rád sám se sebou...jak potom chceš aby byl někdo rád s tebou?

Ano, nikdo nechce být sám, ale opravdu vám stojí za to zahodit svůj život věčným čekáním a trápením se kdy teda už konečně někdo příjde

btw: adrenalinový sporty nejsou tak úplně od věci...je to euforka a někdy lepší než sex 

Jenže já nejsem momentálně sám...já jsem sám celý život (tohle je fakt, žádná doměnka)...Ty bys se sebou byla ráda, kdybys věděla, že to nikdo "neocení"? A nikdy to nikdo "neocenil"? Ano, jsem zde snad jen díky rodičům a hrstce opravodvých přátel...ale je to trošku málo... Jen ještě dodám, že pocitu "osamění" jsem si v životě užil více než dost a už si jej opravdu užívat NECHCI! Rozumíš mi alespoň trošičku?

Oceněním myslím ne to, že ti kamarádi pogratulují ke státnícím a jdou se stebou opít. Nemyslím tím radost rodičů, že jejich dítě "něco dokázalo". Nemyslím tím ani to, že díky (je to příklad se školou, ale totéž lze říci o čemkoli) vyššímu vzdělání ti zvednou plat a budeš mít o něco lepší společenské postavení. Jsou to důležité faktory...ale jeden zde chybí - někdo přijde a dá ti pocit, že to děláš pro něj. Že nejsi jen sobec a vlastně samotář, který vše dělá jen a jen pro sebe. Toto je část štěstí, které mi chybí. A jsem chamtivý sobec, který jej chce zažít ...je můj postoj opravdu tak ujetý? Samozřejmě to celé "stavění štěstí na někom jiném" má ještě v tomto případě ještě jeden rozměr - jedná se mi o partnerský vztah, tzn. přece jen zde pracují vrozené vzorce chování, pudy a naprosto elementární pyramida potřeb člověka.

btw: Adrenalin je fajn

R3v: LOL Dobrý postřeh

[msankh]

msankh
"Prkenej" jsem. To proto, že moc myslím...do háje! Já nevím jak se odnaučit myslet!!! Já to nevím...jak vypneš mozek (chlast na mě tak nepůsobí, i po mnoha pivech se stále velmi dobře ovládám a stále myslím, ne tak "bystře" jako za střízliva, ale myslím - a i kdyby fungoval tak myslím, že bych byl odmítnut kvůli smradu jako z lihovaru, protože 2 deci se mnou nehnou)? A přitom uvnitř vřou city, které mě rozkádají. Proto jsem zoufalý... Navenek si myslím v této době působím velmi deprimovaně, žádný gladiátor nejsem...spíše naprosto utrápený a duševně rozložený jedinec hledající poslední zbytky motivace pro to, aby něco dělal (deprese)...A vím, že takhle taky nikoho nezískám.

Daniel
V pořádku, zde není názor, který bych nechtěl slyšet. Mě život naučil jedno - musím se nutit. Jinak to prostě nejde. Nejsem tak geniální, abych si zapamatoval všechno co po nás chtějí ve škole nebo v práci, tzn. musím se učit a ne vše je "zábavné". Mám náledy a jsou situace, kdy se mi chce a kdy nechce, ale vím, že musím. Zde bez vůle prostě nepochodím. Vážil jsem 135 kilo, kdybych se nedonutil s tím něco udělat, tak se taky nic nestane. A to že bych byl tzv. v pohodě by mi asi stěží pomohlo. Prostě využívání vůle je pro mne naprosto elementární záležitost. Máš pravdu v tom, že když vidím, že na to má vůle nestačí (není to mnou ovlivnitelné, ale já se přizpůsobit můžu - jen zrovna nevím jak), tak začnu být zoufalý...IMHO nemůžu jen "být v pohodě" a doufat, že ono to všechno nějak dopadne...I k té změně se musím donutit...kdybych se nenutil, tak sem ani nepíšu.

dextera
Máš pravdu. Trápím se sám sebou. Jenže už se mi to dávno vymknulo z podkontroly. Nechal jsem to zajít moc daleko. Sám už se z toho dostat neumím...to bych sem nepsal, kdybych věděl jak z této situace ven... Nechci za každou cenu odpovídat dotazem, ale proč si lidé hledají partnery (sami jim do klína nepadají)? Aby byli se sebou spokojení - tzn. staví své "štěstí" na jiných.

(Tahle závorka tu původně nebyla, ale musím to upřesnit. Nejsem spokojený protože nikdo není spokojený kvůli mě a tomu co jsem a co nabízím. Tím, že já nikomu nejsem schopen dát cit (protože nikoho takového nemám), starost, oporu, tak nemohu být šťastný. Mé štěstí není dáno jen přijmáním, ale také dáváním. Když o to nikdo nestojí, tak trpím Jo, samozřejmě se nikomu nechci nutit - je to jeho věc, zda bude brát či nebude a jestli cit oplatí či neoplatí).

Jsem společenský tvor, všude kolem vidím, že to tak funguje (toto není závist, ale pozorování a zároveň vrozený pud, či snad ne?)... Kdyby tomu tak nebylo, tak proč by zde bylo tolik žalu, smutku a zoufalství po rozchodech a úmrtích partnerů? Kdyby přece "štěstí" daného člověka stálo jen na jeho vlastní osobě, tak to s ním nemůže pohnout...

"Přemýšlel jsi třeba o tom, proč jsi tak nervozní pokud se schyluje k tomu, že by jsi měl nějakou slečnu políbit nebo se jí dotknout?" Ano, přemýšlel. Strach. Je to stejné jako se strachem z výšek, pádu nebo pavouků. Každý snad něco takového v sobě máme. Nevím kde se to ve mě bere...Kolik lidí pokousal pavouk, že z nich mají takový strach? Mě také žádná holka nikdy "nukousla", ale prostě to nejde...Jak se "fóbie" zbavíš sám (sama)? Pokud vím, tak se téměř vždy postupuje léčbou šokem (nebo postupným přiblížením se k cíli, ale pak stejně musí přijít ten šok). Já jsem schopný se slečnou sejít a povídat si (přiblížení se), sice se značným úsílim, ale dokážu i zamaskovat nervozitu (doufám) a to, že jsem uvnitř rozložený na tisíce kousíčků. Jenže zde nejde o dotyk s pavoukem či slanění z mostu. Mám se dotknout cítícího, dýchajícího, myslícího stvoření, od kterého mám jen náznaky o tom, zda se mu to bude či nebude líbit (nedůvěra v sebe sama bohužel, já vím )...A dál už to znáte...je to tady na minimálně pěti místech.

Jo a tu knihu si seženu...díky za tip

[SpeedMaster:]

SpeedMaster: Tak teď umírám smíchy Mám tady pro tebe link - http://forum.qark.net/jak-na-zensky/u-nevim-jak-dale-pomote-prosim/ Počti si...najdeš tam i můj postoj k tomu cos mi právě poradil To jsem psal taky já (to jen pro informaci, určitě jsi bystrý a všimnul by sis toho ).

daemoniack Zmatené to není. V pohodě. Ale vždyť tím prožíváním také hodnotíš, ne? Také máš pocity - kladné (bílé), záporné (černé) a něco mezi (šedivé - to už je dle mě spíše celkový dojem z dané chvíle, věci, člověka, události, atd...). Třeba já když vylezu na Lysou a rozhlédnu se po krajině, tak se cítím naprosto perfektně (bílo), vnímám přírodu, čistý vzduch, oblohu nad hlavou, slunce na tváři, vítr ve vlasech...zvuky, barvy, vůně...prostě cítím - a na nějaký bílošedočerný svět, realismus a přesné popisy kašlu - nekalkuluji. Mám radost (podpořenou příjemnou únavou - ať žijou endorfiny ) a podléhám kouzlu okamžiku - můj popis zredukovaný na dvě barvy a jejich mix používám až toto kouzlo odezní a zůstává jen vzpomínka. Abych dokončil to s tou Lysou - pak za mnou přijede po silnici nahoru auto se zásobováním. Samozřejmě mi to ten pocit a atmosféru nezkazí úplně, ale jedná se o něco, co tam v tu chvíli prostě nepatří. Rázem už to není jen radost, ale ta bílá barva se zakalí do šeda trochou černi. Takto je to u mě i s lidmi, prací, prostě se vším. Jsem opravdu tak mimo? Asi jo...

Co se týče těch začátků - určitě tam být musí. Všechno musí začít (jak jinak, že?) a bojovat se prostě musí. Jenže co chceš dělat ve chvíli, kdy vítězíš, ale prostě víš, že vyhoříš (a to je u muže obrovský problém, řekni že ne) na dotecích. Hmm? Jsem otevřený a přístupným všem návrhům - ale zatím nejlepší mi přijde to dívce říct. Pokud to neřeknu, končím určitě, když to řeknu můžu skončit, ale nemusím...odvahu na to neseberu - je to jako chtít po tobě, abys políbila sklípkana (pokud teda máš strach z pavouků - je to blbý příklad, holky nejsou pavouci, ale už mě lepší nenapadají jde mi čistě o ilustraci mého pocitu v danou chvíli). No a teď si představ, že nutně toho sklípkana políbit chceš, toužíš po tom, víš, že musíš, ale prostě to nejde kvůli strachu...

No a s dáváním srdce to je u mě kapitola sama pro sebe - zatím vždy jsem jej nabídl (teda bohužel i s tím zbytkem mého těla ), byl jsem pozorný, milý, ochotný, ale nikdo o něj nestál...Dlouho, moc dlouho, jsem toto přecházel mlčením a tichým vnitřním utrpením. Až to dopadlo tak jak to dopadnout muselo...deprese a jedem z kopečka...

Jedna věc se musí tomuhle psaní na fóra nechat - nutíte mě sakra přemýšlet nad sebou samým. Díky lidi!

Recht! Jsem. Ale dočti i zbytek toho postu, prosím ("Že mě někdo pozlobí, ale bude tady! A já budu tady pro ni!"). Vytrhávat z kontextu je nehezké, ale co...já to psal hodně emotivně. Nejsem stroj za klávesnicí...Text je text, spoustu toho do něj nedáš, ale bránit se nebudu. V každém je troška sobce...nebo ne?

Jenže to čekáš od muže, že tě bude celý život jen bavit, chránit a izolovat od problémů okolního světa, se kterými se sama budeš potýkat? Toršku útěk ne? Neměli by být partneři oporami sobě navzájem a ne jen muž ženě?

ne to skutecne necekam. nepotrebuji partnera aby me chranil ani izoloval od niceho, natozpak od problemu. jen nechci takoveho co prijde a kazdy den bude rikat: mam to tezke, mam maly plat, nezvladam zaplatit ucty, doma se deje to a to a neni to dobre, vsichni jsou na tom vlastne lip nez ja. politicka situace je na hovno...

no a tohle bude rozebirat kazdy zatraceny den a ja vzhledem k tomu, ze na lidi co miluji jsem bohuzel az moc hodna, ho necham vykecat a budu to dokola poslouchat a bude me to ubijet. je takovy problem chtit nekoho kdo uvidi problem, ale bude chtit ho resit ne se v nem utapet? a prijde, hele nejak nevychazime s penezi, tak co kdybychom utli tady utraty? ja se treba nabidnu, ze se vzdam neeho, on zase neceho jineho... proste najit reseni a jit dal...

promin, nechtela jsem aby ten dalsi prispevek znel jako osocovani. nebyl tak minen... vim jaky je pocit nikoho nemit, ale mam hodne pevnou jak rodinou zakladnu tak zakladnu pratel, blizkych pratel, takze mi toto zase tak moc nechybi. navic jsem od prirody spis clovek, ktery si docela vystaci sam. mam rada svuj klid a ticho a stejne rada obas jdu mezi lidi, pobavim se, mam sve zajmy... a kazdy den, ktery vstanu jsme vdecna za jednu prostou vec, ze jsem nazivu. promin, zivot proste vidim trochu jinak a mam k tomu sve duvody, klidne sdelim po pmkach, chces li.

k tomuhle foru jsem se nachomytla ciste nahodou a ani ne kvuli sobe, ale kvuli nekomu jinemu, kdo potreboval v tu chvili rozptyleni. a mozna je pravda, ze lidem davam rady a rada, ale zase me nikdo nemusi poslouchat. nemusis se tim, co tady napisu ridit. od toho je prece forum ne? jen si sdelime nazory. navic jsem tu poznala vazne fajn lidi, tak proc tu nebyt. ja si totiz uvedomuji, ze jsem docela dulezita hlavne pro ty lidi v tom realnem svete stejne jako oni pro me a nemam potrebu si tady na foru neco dokazovat...

Bože, slyšel tady někdo ode mě, že bych si stěžoval na malý plat, málo vzdělání, málo fyzických sil, melého...víte co    Že bych někomu něco záviděl? Ne, nad těmito věcmi vůbec nepřemýšlím - jak jsem psal výše - problémy řeším, nemluvím o nich a nebrečím nad nimi. Jediná vyjímka je to, že jsem stále sám. Ale tohle bolí! Je to jako zlomenina duše. Jenže my se opět asi mýlíme v tom, co ty a já považujeme za osamění. Pro tebe to bude měsíc dva tři nebo i rok dva bez kluka. Ale předtím jsi někoho měla. Máš vzpomínky, ke kterým můžeš unikat a víš, že to jde (už někdo byl). Já v tom žiju celý život! Ta bolest se nastřádala. Nikdy jsem si na samotu nestěžoval. Až do chvíle, kdy už to prostě nešlo dále. Nejsem superman - jen člověk. Taky mám své limity - jak fyzické tak duševní. A prostě už jsem to neunesl a váha té samoty mě zlomila...Mno, víc už asi říkat nemá smysl...

Jo a to že nemám děvče NENÍ ŽÁDNÁ MALIČKOST PROBOHA!!! Víš jaký je to pocit neobjímat? Znáš to? Víš co se člověku honí hlavou? Víš co je to skutečné osamění? Víš jaký je to pocit sedět jakoby na ledové plání a třást se sám zimou? Víš jak to bolí? A nemluví ze mě sobec. Já nechci jen brát! Schází i to, že někdo bude scházet mě! Že mě někdo pozlobí, ale bude tady! A já budu tady pro ni! Ach jo...jsem v hajzlu...nelituju se, zoufám a propadám se...to je vše...

no nelitujete se? vazne? ja to z teh prispevku nejak nevidim.. a jse se sebou spokojeni takovi jaci jste? fakt? tak proc si stezujete... tady je zakopany pes. bud jste spokojeni a pak vam takova malikost jako ze nemate dvece nemuze vadit ( a pak se paradoxne to devce najde) nebo spokojeni nejste, tady nam povidate pohadky o tom , ze chcete slecnu a nemate ji (a hadej co? je to dane tou nespokojenosti, ktera z vas vyzaruje, nicim jinym).

sakra i ten depresivni kamarad si ted nekoho nasel... to uz to musi zvladnout kazdy, kdo se nauci mit rad sam sebe!!!

No a pokud se dostaneme do roviny osočování proč kde kdo je a co dělá, tak mě by zajímal důvod proč sem píšeš ty? Nechceš si jen taky náhodou dokázat, že tě někdo poslouchá, že někomu pomůžeš, že budeš pro někoho důležitá? Byť jen ve "virtuálním" světě...

[Noghri:]

Noghri: Já se umím smát. Nemám ze života jen to černo. ŠEDÁ!!! Bože, mě snad opravdu nikdo nechápe A pořád o tom nemluvím - uvědomuji si až moc dobře, že by se mnou žádná nevydržela, kdybych jen brčel - a já nebrečím. Tak je to se vším, když se něco přehání a točí pořád dokola - žádné extrémy. Zde jsem se s tím pouze svěřil a postěžoval si.

Určitě kdybych byl se slečnou, tak nebudu mluvit o tom, jaké to bylo při procházce Osvětimí...nejsem morbidní a nechci tyto pocity přenášet na jiné. Jen prostě nejsem tak veselý, jako většina ostatních. Nesnažím se tady někomu zalíbit, jen o sobě píšu a určitě je to o "štěstí" a potkání správného člověka. Jenže fakt nechápu, jak je možné, že jsem ještě nikoho takového nepotkal...Ale budiž. My dva určitě nebudeme typy, které by do sebe zapadly. Jenže to čekáš od muže, že tě bude celý život jen bavit, chránit a izolovat od problémů okolního světa, se kterými se sama budeš potýkat? Toršku útěk ne? Neměli by být partneři oporami sobě navzájem a ne jen muž ženě?

Deprese nemám ani tak z okolního světa (ta "požární" stěna ještě nějak funguje a fungovat musí), ale ze sebe samého a mých frustrací, které řeším na jiném místě tohoto fóra. Tady už to stejně nějak zklouzlo...

Dextera: Idealista...a jaký idealismus máš namysli? Není idea nahodou myšlenka? Takže chceš muže, který myslí a zároveň díky tomuto myšlení sní. Sny mají snad všichni. Já nesním o Lamborghini a vile na Seyschelách, ale o mnohem přízemnějších věcech, jako je o prozumění, lásce, radosti, rodině - prostě štěstí...a pokud jde o nesplnitelné sny - ty mám taky - třeba aby na světě bylo více toho pochopení a tolerance, světový mír, aby nebyl hlad, nvybíjeli jsme velryby a neřezali si pod sebou jako lidstvo tu větev, na které sami sedíme...V každém je kousek idealisty...

"Když nemůžeš změnit to, co se děje kolem tebe, musíš změnit svůj postoj." Réalnej svět bude takovej, jakej si ho uděláš...

No jo...je šedý - já ho takový mít chci. Jak jsem psal...jen nerozumím tomu, proč se všude vyžaduje jen ta bílá? Sakra...Asi se ze mě ten "klaun" bude muset stát, protože s ostatními nepohnu. Tedy ne s ostatními, ale se slečnami při navazování a budování vztahu. Jenže pak mám jeden další problémeček - já nechci, aby milovala mou zábavnost (navíc hranou; nebo mé břišní svaly nebo já nevím do čeho se holky zamilovávají), ale mě a to takového jaký jsem a pokud možno vcelku! Totéž by dostala ona ode mě...Ach jo...

Neumím a nechci lhát, nejsem pokrytec a navíc jsem romantik => absolutní looser. A pak člověk nemá propadat depresím...

Bože...všechno jen ne výzvy Dělám ve větší nadnárodní firmě a tam je to přesně o tomtéž - samé rostoucí grafy (musí růst, i když je to lež - prostě vyžadování optimismu) a "motivační" maily, kde se to výzvami jen hemží Let's uptake this challange! Já z toho rostu jako bambus Proboha jen ne výzvy! Prostě dělám co musím a hotovo Jo pozor - cíle a sny mám. Jen tomu říkám "cíle a sny" a ne výzvy A problémy tady nejsou od toho, aby mě k něčemu vyzývaly, ale od toho, aby se co nejrychleji a nejefektivněji zrušily...pokud už něco považuji za problém nehledám v sobě nejdříve nějaké výzvy (co to sakra vlastně vůbec je ta výzva? ), ale vím, že musím problém vyřešit. Zdá se mi to rychlejší a efektivnější.

Vždyť píšu, že nejsem takový suchar - miluju MASH, Červeného trpaslíka, Ženatého se závazky (třeba) a z veselejších knih jsem četl i toho Stopařova průvodce a nebo pár kousků od Pratchetta. Mám rád filmy (prakticky se na nic jiného nedívám - Hostel nebo Saw jsem neviděl a nikdy neuvidím, protže nechci) jako Hledá se nemo, Shrek, Ice Age, Po čem ženy touží, atd... Jenže zároveň vím moc dobře, že to jsou jen pohádky a z tohto "nereálného" světa úsměvů (něco jako rodinná idylka v reklamě na Floru) zase velice rychle procitám zpět do reality. Ale když se směju, dobré pocity zažívám. To určitě, bez toho se žít nedá. Takže tak.

[Avanger:]

Avanger: Raduji se z drobností. Jenže zároveň vidím svět jako šedou plochu. Jsem realista. Není zde ani čisté dobro (radost, láska, optimismus) ani zlo (žal, smutek, bolest, pesimismus). Když vidím usměvavou slečnu (například) nebo hezký film, slyším pěknou písničku (teď zrovna mi řve do uší Summer of 69 od Bryana Adamse) či něco podobného, tak to je to světlo. Jenže pak si pustím televizi a vidím dokument o českých dobrovolních v humanitárních misích (například) nebo o vývoji vodíkové pumy či uvidím na ulici zamračnou slečnu - to je zase tma a smutek. A to jsem já. Nejsem ani jedno. Hledám rovnováhu. A radost si nemusíš zasloužit. Jde jen o tvé svědomí a co jsi schopný (nebo ochotný) přehlížet - existují lidé, kteří si nejen dělají srandu (vtip je vtip) z holocaustu, ale dokáží jej i přímo zpochybnit (to je jen příklad, našel bych další desítky jestli chceš, ale všeobecně sem leze zařadit veškerou radost z lidského utrpení a smrti), znevážit a mít z toho "radost". Nejedná se o zaslouženou "radost", ale o "radost" vykonstruovanou jejich (dle mého názoru) chorou duší. Má je chorá taky, protože nedokáži pochopit proč SE VYŽADUJE optimistické vidění (a popis) světa, i když se jedná o pouhou LEŽ!!! (Ještě jednu poznámku - myslím, že nejsem žádný suchar. Rád se směju, ale musí být čemu. Například z hudby si vybírám pouze optimistické kusy, na depresivní písničky moc nejsem. I když Pink Floyd si poslechnu, ale radši Dire Straits, Satus Quo, Def Leppard, atd...)

Já jsem "splínař". Když jsem se dozvěděl o jistém Sungovi a 32 mrtvých studentech na univerzitě, tak mi nebylo ani trošičku dobře. Prostě se vciťuji i do úplně cizích lidí, kteří jsou na tisíce kilometrů daleko. Celý život  jsem se zajímal o války, konflikty a násilí, které způsobilo lidské plémě. Byl jsem v Osvětimi. Přečetl jsem řady knih. A nechal jsem toho! Prostě je toho moc! Má duše není schopna více snést. Lépe nevědět! Jenže už to ze sebe nedostanu, nejde to jen tak vymazat. Nehraju si na žádného moralistu. Nepřísluší mi moralizovat. Jen bych byl rád, kdyby na světě bylo trošičku více tolerance a pochopení pro druhé...a zároveň moc dobře vím, že se jedná jen o pouhé přání...to je to, z čeho je mi tak šoufl. Ta marnost. Ani nevím proč to sem píšu. Většina lidí má proti těmto pocitům jakési "požární" stěny skrze které to neprojde. Já také, ale jen ne tak pevné. Mrzí mě to...vybrečel jsem se sem, tak mě prosím neukamenujte...

Jo, a protože jsem realista, tak se také podle toho stavím k problémům a krizím - předcházím jim jen co to jde a pokud to nejde, tak se k nim stavím čelem a s vypnutou hrudí. Vím - neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Chce to však sakra práci, aby se vyhýbání problémům nějak dařilo (nechlubím se, furt je co zlepšovat - nejsem jasnovidec a nikdy nebudu) a navíc se to tak nikdy dařit nebude (jasnovidectví), takže se stejně nějaké problémy dostanou skrz...člověka to zamrzí a odradí od předcházení, začne je brát jako samozřejmost (vyhnout se tomu přece nejde a řešení je příliž namáhavé, přitom je to jen a jen o lidské lenosti) a začne hledat útěchu v radosti (zapomenout je přece tak snadné - proto se fetuje a chlastá, ne?)...Vybulte mi prosím někdo tuto logiku (jsem samolibý hajzl, který má rád pravdu - just kidding - jen prosím argumenty, ne demagogii)...

PS: k těm knihám - Sofiina volba, Jiskra života, 1984 (měl jsem tu 1982, stydím se Orwell se musel obrátit v hrobě), Farma zvířat, Souostroví gulag - samé optimističtější čtení...pokud nemáte přečteno, vřele doporučuji...a pak také ryzí literaturu faktu a historickou literaturu...možná mě pak pochopíte o trošičku lépe.

PSS: Musím se zdát jako úplný studený čumák. Není to pravda! Emoce spolu a city mne velmi, ale velmi zasahují a velmi je prožívám. Jen mi to neochromuje hlavu - prostě stále mi ještě funguje rozum, i když citově velmi strádám nebo naopak se mnou "mlátí radost" jako sedlák cepem...ach jo...Teď mám smíšené pocity...ani nevím proč. 

Chraň pánbůh, že bych házel všechny do jednoho pytle! Vím moc dobře, že co člověk to názor a co člověk to postoj! Respektuji to. Jen mě sere, že mám takovou smůlu Už se tomu směju.

Pesimismus či realismus není o utápění v žalu! Já si v něm nelibuji. JE TO O REALITĚ (SKUTEČNOSTI)! Ne o vidění černobíle. Ne o pohádce, kterou lidé chtějí žít (to je to "veselí" - bílo)! Rozhlédni se! Jak chceš být z okolního světa veselý? Jak? Jedině přes ignoranství, přehlížení, přetvářku, lež a lhostejnost! Jinak nemáš šanci...

Ahoj. Nezoufej! Buď sám sebou. Buď optimista a všechno nějak dopadne. Sedni si, poslechni si nějakou pěknou písničku, podívej se na dobrý film (ne Rambo XII ), přečti si nějakou knížku a hlavně nezáviď ostatním! Závist ti nepomůže - mám s tím opravdu hodně zkušeností.

Nebudte pitomi...

tohle rozhodne neni duvod k ukonceni zivota... laska je krasna, dulezita, ale neni to cil... teda, jinak. Je dulezite umet milovat, mit pratele, ktere mas rad a kteri Tebe, ale jestli se neco neda, tak je to je hledat cilene. Lidi se proste v Tvem zivote objevi, nemuzes je k tomu nutit, i kdybys vedel, ze tam proste musi byt at chtej ci ne.

No je jasné, že lidi k ničemu "nutit" nemůžeš - proto jsem absoulutní odpůrce všech totalitních systémů (ať už v politice nebo i v běžném životě). Jenže lásce se musí pomoct! Sama ti do klína nespadne. Nebo se opět mýlím? Zdá se mi to nebo je mezi muži a ženami opravdu tak veliký rozdíl v chápání lásky? Jak to teda chceš udělat? Já celý život hledám spontálně (proto jsem to zkoušel prakticky jen na kamarádky, protože holku musím ZNÁT, nejde mi o kozy a prdel) a láska nikde (tedy ta jednosměrná ze mě ven ano, ale nějak to vázne nazpět)...

Pokud si opět někdo chcete počíst, tak zde něco mám. Pro mě láska znamená následující - být druhému oporou, zastáním, mít o něj starost (zase ne zoufalou starost - prostě zvýšený zájem), vciťování se do něj (souvisí s předchozím), obrana partnera, hmotné zajištění partnera a případně rodiny. K tomu si s dívkou musím nutně rozumět - prostě povahy musí jakýmsi způsobem zapadat. Problém je, že takto to určitě holky nevnímají. Já bych řekl, že holka se tzv. zamiluje například do očí a černých vlasů muže, tím to pro ni začíná i končí a říká tomu láska (mluvím o ženách ve věku pod cca 25). Nějaké duševní kvality se neposuzují - viz. jejich ochota setrvávat ve vztazích s násilníky (to se ženám asi líbí a proto nechtějí "hodné" chlapečky - že by potřeba někomu patřit? jenže co když muž nechce ženu vlastnit, ale chce ji za rovnoceného partnera?), absolutní netolerance k jakýmkoli chybám během svádění (můj problém s doteky například nebude vhodné téma rozhovoru na rande, jenže zrovna tento problém "vztah" zničí hned v zárodku - bez možnosti nápravy a druhé šance a jako chlapa mě to diskvalifikuje bez ohledu na další mé vlastnosti, které už ovšem ženu nezajímají), vyžadování zábavného partnera (to musíme být šašci? musíme vážně stále něco říkat a bavit vás? co když nechci být ženě za šaška, ale partnera?), vyžadování optimismu (realističtí a pesimističtí kluci nejsou v kurzu. ale proč? vždyť život není legrace, stačí se trošku rozhlédnout. možná proto muži nechodí za kartářkami, nežerou horoskopy - mamut byl před ním a byl to mamut, jasný cíl - nesměl věřit, musel vědět), vyžadování perfektního odhadu situace a její využití (souvisí velice úzce s tlačením a netlačením na pilu. já nevím jak ostatní, ale já nejsem jasnovidec a ženy tyto informace na čele napsány nemají)...Bože já jsem nějaký zaujatý A teď co stačí ženě? - pěkná tvářička, úsměv, makeup a pěkné oblečení (a ani to není nutné). Fuj, teď mě tady holky zlikvidujou Ale je to tak! Že je upejpavá - nevadí, že lže sama sobě - nevadí, že je neupřímná - nevadí, že je bezcitná - nevadí, že je na prachy - nevadí, že je intelektuálka - nevadí, že má 30 kilo navíc - nevadí, že je nudná - nevadí, že nemá fantazii - nevadí, že je líná - nevadí, že je hysterická - nevadí, že neumí vařit a domácí práce jí vadí - nevadí (jsem hodně emancipovaný chlap a například mě osobně domácí práce včetně vaření a uklízení vůbec nevadí - to jen na okraj pro feminističtější jedince)...O všechno se postará chlap! Musí! Prostě holka si chlapa vždycky najde, ale trošku frustrovaný chlap - byť jen v jedné oblasti - má opravdu VELIKÝ PROBLÉM! Já na duševní vlastnosti kladu u holek veliký důraz, ale je to tak i od žen směrem k mužům? Máte v sobě nějakou toleranci a opravdový zájem člověka poznat nebo se řídíte jen intuicí? A teď se do mě pusťte!!!