ted jsem trochu zmatena, moc jsem Te nepochopila. Takhle to zcela urcite nebylo mysleno. At jsou verni od prirody nebo z premahani, vse je OK, ja chtela vyjadrit, ze nekteri jsou verni pouze proto, ze na jine partnery nemaji / mysli si, ze na ne nemaji.

Nový look? 

Ale ja tohle chapu, myslim o tom, ze je to uz nebavi a chteji zmenu, to se muze stat kazdemu a ja to neodsuzuji. Kazdy se muze odmilovat nebo zamilovat jinde: ale proc pri tom ta sazka na jistotu a delat z nove holky bokovku a ze stare podvadenou? Co s tim argumentem ja tu svoji miluju, ale v sexu chci jeste experimentovat, nebo jak tady nekde jinde nekdo psal, o vikendu jednu stalou, v tydnu jinou. Proc mit jistotu jeste s tou prvni, kdyz tedy jsem cool a muzu mit skoro kazdou? Tohle nechapu.

Myslim si ale, ze nemas pravdu s tim, ze neexistuje kombinace vernych, skvelych a hezkych kluku. Moje zkusenost je ta, ze hodne hezkych kluku vi, ze by mohlo mit jine holky, toto vedomi jim dodava sebejistotu - nemeli problemy s holkama, znaji svoji cenu a tudiz nemaji zapotrebi podvadet, proste se kdyztak rozejdou a najdou jinou. Naopak vidime casto u kluku nehezkych, kteri "urvali" treba jenom jednu, se kterou jeste nejsou stopro spojeni, ze jakmile se jim naskytne jakakoli prilezitost, hop....  Pro mne neni vernost, ktera vychazi pouze z toho, ze clovek na jinou nema, vernosti.

Vidite to zjednodušeně, není to vždycky jen špatným výběrem. Hodně kluků třeba říká: no, já jsem byl taky takhle naivní, šest let jsem byl té své věrný, ale pak se mi otevřely oči / přál jsem si vyzkoušet něco nového / nebo - pochopil jsem, že se to nedá brát tak paušálně... apod.... Není to tedy jenom o typech, které to dělaj´od začátku a holky/kluci na ně i tak pálí.. Jak může zamilovaná holka na začátku tušit, že ten její je právě takový? Jasně, na některých to vidět je, ale na mnohých ne. Argument typu: jakého jsi si vybrala, takového máš, je proto dost slabý. 

A co treba nazor vasich kamaradu?

Proč má mladý člověk potřebu partnerku podvádět, nebo být třeba naráz se dvěma? O tématu nevěry se píše asi už dost, ale mně stejně vrtá hlavou, proč tedy být ve vztahu, když mám touhu spát s jinýma, jak to člověka může naplňovat nebo jestli o tom kluci vůbec nepřemýšlí a prostě konají..? U mě je to tak, že když jsem spokojená, další mě nezajímají, ani po několika letech. A když ne, řeším to jinak než nevěrou. Copak klukům vyhovuje, když třeba dvě naráz tahá za nos? Není to nuda? Naŕočné na čas? proč ne jen s jednou, se kterou je všechno fajn?

Ještě to tak nějak chápu, když se řekne: jednou ujel(a) po třiceti letech manželstvi. Ale v mladém věku? Nezdaní, bez dětí? Když chci experimentovat, proč pak mít ještě stálou partnerku, které bych strašně ublížil? Všechna media a osvětové názory na´m vnucují skutečnost, že je to vlastně normálni, at nejsme naivní: ale proč se to teda pořád tak řeší, proč se s tím lidé tak těžko smiřují, když se jim to přihodí, proč na tom vztahy troskotají a proč to tak bolí?

to larry f.: jj, naprosty souhlas, chlapec si je prilis jisty. To uz si myslim delsi dobu.
coz o to, on zavola, pozve, ale jaksi se to ustalilo na určitý pravidelný dny v týdnu a přes to nejde vlak.. třeba pondělí, středa a pátek apod... vlastně ho nepotřbuju vidět víc, mám kámoše, sport i co dělat, spíš to bude tím jeho přístupem. Já se hrozně těším, on vypadá v pohodě, často říká, jak je unavenej, a když navrhnu schůzku odložit o den, je pro... No zkusím to otočit, nic jinýho mi nezbývá! 

to Avaranger: to je fakt dobrej úhel pohledu, přiznám se, že takhle mě to nenapadlo ...
Problém taky vidím v komunikaci, nějak moc se o sobě nebavíme, prostě spolu jsme a trávíme spolu čas, na řešení vážných problémů ještě nedošlo...
Já jen, mám ze sebe a z toho celého divnej pocit, měla jsem dva dlouhé vztahy a bylo to dost jiný: tzn. měla jsem pocit, že třeba můžu kdykoli zavolat, přijít, takovou tu jistotu, že mě chlapec rád vidí, věděli jsme o sobě všechno, poznávali se, o citech jsem nikdy nezpochybovala... (první láska se stala vztahem na dálku a posléze tak nějak vyprchala, druhá láska bohužel při nehodě zemřela). Problémy snad ani nebyly, a když, tak ne ve vztahu. Ted to s vnímám jinak, a nezdá se mi, že je to lepší... Taky asi proto, že jsem nejistá, jsem i žárlivá, prostě v sobě objevuji spoutu nových vlastností a pocitů, které mi nesedí a nechci je mít...

Jasně, promluvit si, je nejlepší, ale o čem vlastně? Mám dojem, že by mlčel, nebo by řekl, že to tak nevidí.. Nějáké typicky mužské odpovědi a já se s tím budu muset zase porvat sama..

čauky !!!

tak ani nevim, jak začít: prostě někoho mám, je to fajn, ale ne zase až tak fajn... prostě se mi zdá, že já to tak nějak s prominutím žeru víc a pán se veze...

realita: já ho postrádám víc, já raději něco odložím, abysme se se mohli vidět, prostě jsem ta, která miluje víc.

Dá se proti tomu vůbec něco dělat?

Docela mě to deptá. Pán se snaží jen když hoří...Není to vyrovnaný..Nelítá za mnou... jsem z něho así  víc vedle než on ze mne, no. Mám pocit, že se musím víc snažit já... možná to znáte... pořád o tom přemejšlím...

pro info: je nam oboum už dost přes dvacet - druhá polovina a jsme spolu pul roku.

Samozřejmě zabírá nejadnou nemít čas a chovat se mírně chladněji: ale je to fakt pořád o týhle hře?? Chvíli to vydržím, pak polevím a je to zase, kde bylo..


Už se vám to stalo?