Myslím, že tohle zmůže jeden chlap. Chlap, do kterýho je opravdu hodně zamilovaná, kterej se jí jeví jako ideální partner a kterej se tak chvíli choval. Zavedl jí do ráje a pak jí odkopnul. A čím se ten chlap zdá dokonalejší, tím, je ten pád horší. Následuje totální znechucení chlapama a ještě více sebou samou, protože myšlenky směřují k názoru, že asi nestojí za nic, když jí chlap, kterej jí tak miloval, najednou opustil.Jo, přesně tenhle názor na chlapy mám teď taky A mám za sebou jedno mooooc velký zklamání. Šílenej světabol, totálně pochroumaný ženský ego. Já myslím, že na to je jedinej lék....a sice novej chlap...a pokud možno zamilovanej chlap, kterej se bude usilovně snažit dát to ego zase dohromady.

V týhle situaci máš teoretickou naději, že bys to mohl být ty. To nedokážu odhadnout, jestli ona svý citový pouta k tobě úplně zpřetrhala a jedinej, koho chce, je ten druhej, nebo nezpřetrhala a ještě o tebe stojí. Od ní samé se nedozvíš, jaké city k tobě chová nebo jaký má na tebe názor...rozhodně trpí vůči tobě pocitem viny, proto se ti vyhýbá. Bojí se že to na ni v kontaktu s tebou dolehne, i toho, že se k ní budeš chovat nepříjemně, na což máš v podstatě právo. Nechce se jí nic vysvětlovat a taky má pořád plnou hlavu toho zklamání a o tom si s tebou povídat nemůže.

Pokud to chceš ještě zkusit, tak se jí nijak nevnucuj, chovej se nějak tak, aby měla pocit, že nemusí mít pocit viny, to jí pomůže v komunikaci s tebou. Asi to teda není jednoduchý. Pokud se dokážeš oprostit od negativních pocitů, tak se zkus k ní chovat jako k dobrý kamarádce, jako bys udělal tlustou čáru a zapomněl na všechno, co bylo, byl v pohodě, prostě, že ukázat, že jsi pánem situace.
Za tyhle rady bych asi zasloužila poslat do háje, to se asi nedá, co?

Ale popravdě, kdybych ti měla poradit podle svých pocitů k partnerovi, kterého jsem citově opustila kvůli jinému, tak bych řekla - kašli na ní a najdi si jinou, slepované vztahy jsou na nic. Ale každý vztah je jiný a lidé jsou k sobě spojováni navzájem různými důvody, různě silnými pouty. Třeba ten můj vztah byl založen na chatrných základech a když jsem poznala někoho jiného, koho jsem mohla více obdivovat, s kterým jsem měla víc věcí společných, tak se mi najednou ten původní vztah začal zdát jako úplně nenaplňující. Ale tvá přítelkyně to může třeba vnímat trochu jinak.

Pokud je ti to úplně fuk, tak buď rád, protože jiní by se třeba dost trápili a neustále přemítali Proč? a chtěli zoufale pochopit, co se stalo, co si jejich partner myslí, jestli mu na nich ještě aspoň trochu záleží. Znáš to...hlava plná myšlenek, které dohromydy nedávají žádné řešení, žádné východisko, resp. žádné přijatelné východisko.
Takže slečna se chová pořád stejně? Žádný nový vývoj událostí?

Na mě to celý působí, že se slečna zamilovala do jiného, proto se k tobě chová odtažitě. Ten vztah ale asi není podle jejích představ, třeba jí dotyčný jen využil a odhodil, jenže ona po něm pořád touží. Srdce jí táhne k němu, ale to, že se s tebou nerozejde, ačkoliv už do tebe zamilovaná není, je prostě rozumové. Nechce ti ublížit ani si nechce zavřít definitivně vrátka, má špatné svědomí...je to celá škála důvodů, které se nedají snadno vyjádřit. S kamarádkama pije na žal, s nimi to může probrat, jim se může svěřit, tobě ne. Proto má blbou náoladu, že je nešťastně zamilovaná! Jako bych viděla sebe, když popisuješ její chování, to že nedokáže na rovinu říct, co se děje, vyhýbá se kontaktu s tebou. Je toho plná a potřebuje to ventilovat, tak vyhledává společnost těch, se kterými o tom může mluvit. Když jste si promluvili, asi vyjmenovala spoustu důvodů, co jí na věšem vztahu vadí, trošku své citové uklouznutí svádí v duchu na nedostatky ve vašem vztahu, a trochu doufá, že když se něco změní k lepšímu, vrátí ji to třeba do vztahu s tebou. Je to alibismus, tím zmírní svůj pocit viny.

Mě to připadá jako takový vztah nevztah.
Vztah bez citů. Protože když k někomu chovám city, emoce, tak mu je chci vyjádřit a chci, aby je vyjadřoval i on mě. A to myslím nejde bez toho, abych se o partnera zajímala, abych s ním sdílela své myšlenky a pocity. Vztah přece vzniká na základě podobného vnímání věcí, to nás spolu spojuje. A když tohle funguje, tak cítíme velké uspokojení. To je to, proč vztahy navazujeme, tím nás obohacuji a tím se tvoří citové pouto.
Možná se mýlím, ale ve vztahu, který ty popisuješ tohle asi nefunguje. Buď tedy k sobě nic necítíte, nebo ano, ale z nějakých důvodů tomu nedáváte průchod a tím se ochuzujete o to nejlepší, co nás v životě může potkat. Pravda je, že se tím asi lze vyhnout i možné velké bolesti při krachu vztahu.
Ta vaše neangažovanost mi připadá buď jako v úplném začátku vztahu, prvních pár dnů, kdy si ještě nejsme jisti tím, co k nám cítí objekt našeho zájmu, tak jsme ve vyjadřování vlastních citů opatrní, nebo vztah po x letech, který je v podstatě vyčerpaný a ztratil se zájem o druhého.

Tak to je začarovanej kruh. Seber sílu a vystup z něho. Možniostí je dost, odreaguj se v jiné splečnosti, věnuj se zálibám, poznávej nové lidi. Lék na to kromě času je podle mě najít si jiné lidi, kteří ti ho nahradí. Může to být nová láska nebo nemusí.
Oba dva neumíte být jeden bez druhého ani spolu. Pokud by vám na udržení vztahu hodně záleželo, možná by se na tom dalo zapracovat, vyhledat odbornou pomoc (to ale za předpokladu, že on žádný další vztah mít nebude). Já osobně si myslím, že když k pokračování vztahu nejsou nějaké hodně pádné objektivní důvody - třeba děti - tak je asi lepší ho ukončit než se mučit a pokoušet se ho udržovat s velmi nejistým výsledkem. Představ si, že bys s ním měla být celý život? Toužíš po tom, je to pro tebe pozitivní představa nebo si to nedovedeš představit a zdá se ti, že to není možné? Jsi mladá, podobných vztahů můžeš prožít ještě hodně než trvaleji zakotvíš v nějakém přístavu. Buď ráda, že se můžeš rozejít na čisto a neřešit problémy, které mají rozvádějící se manželé, nebo třeba se nutit setrvávat dlouhá léta ve vztahu, který se prostě vyčerpal, ale který z nějakých důvodů není možné ukončit a zároveň nemít možnost navázat vztah nový a uspokojující.

Nenech se takhle terorizovat. On by tedy stále chtěl být s tebou a ji mít jen jako bokovku? Měla by ses rozhodnout, co vlastně chceš a říct mu to jednoznačně, být nekompromisní. Myslím, že by bylo nejlepší to skončit a dát mu to jasně najevo. Pokud bys ale chtěla ve vztahu pokračovat, tak stanovit jasnou podmínku, že musí vztah s ní ukončit.
Nenech se trápit a pokud jsi schopna se od něho odpoutat, tak přeruš veškerý kontakt, jinak se staré rány budou pořád otvírat a nikdy se nezacelí.

Splintere, já mám pořád dojem, že jsi něco podstatnýho nenapsal. takovýhle vztahy v rodině přece nejsou úplně standardní. Aby se syn a vnuk vyhazoval z domu jen kvůli tomu, že chodí s holkou. Buď se jim na tý holce něco hodně nelíbí, ale podle toho, co píšeš o ní mě připadá skoro jako světice. Nabízí ti bydlení, nyjde si kvůli tobě práci a nic nenamítá na dost odporný invektivy tvý babičky. Nebo je něco s vaší rodinou, možná tvůj vztah k nim nebylani předtím ideální. Babička je stará, ségra puberťačka, mohou mít své mouchy a nálady, ale tatínek? Co zásadního má proti tvé přítelkyni? Nebo proti tomu, abys ty s někým chodil?

Musím citovat klasika: "Život je jen náhoda"
I láska je náhoda. To samé se mohlo stát tobě. Mohlas to být klidně ty, kdo potkal někoho nového a "lepšího" než byl tvůj bývalý. Můžeš dát ruku do ohně za to, že bys to nechala být a zůstala se svým přítelem? Myslím, že ne. Když dojde na rozhodování mezi dvěma vztahy, vyhrává ten, který lépe naplňuje naše potřeby. Pravda je, že po dlouhých vztazích má ten nový a neokoukaný výhodu. Životními zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že věrnost je jen nedostatek příležitostí. Samozřejmě, čím je člověk méně sebevědomý, tím větší pravděpodobnost, že podlehne pokušení, které mu zvyšuje ego.
Vím, že si teď připadáš v pozici, že můžeš soudit, ale nemusí to dlouho trvat a ocitneš se na druhé straně barikády a pak uvidíš situaci zase z jiného úhlu.
Ztráta milovaného člověka bolí vždy, dokonce a i když ti to teď nepřipadá a bere ti to hodně sil, věř tomu, že každá životní zkušenost je nakonec prospěšná. Snaž se vidět na situaci nějaká pozitiva a využít jich.

Ahoj Mielo, přečetla jsem si tvůj příspěvek a nejspíš nenapíšu nic objevného, ale nedá mi to, než reagovat, protože si myslím, že se dokážu vžít do pocitů vás obou.
Kdekdo tě tu zkritizoval za žárlivost, ale já si myslím, že byla zcela oprávněná. Když tvůj expřítel začal s tím, že by chtěl vedle vztahu s tebou ještě nějaký další, třeba "jen" čistě fyzický, určitě to v tu chvíli nebyla jen pustá teorie. Pokud to tedy bylo myšleno vážně a ne  proneseno v legraci, aby řeč nestála nebo aby tě škádlil. Když tohle člověk vážně navrhne, tak už to musí mít zcela konkrétní důvod a tím jistě byla nějaká objevená slečna, po které zatoužil a se kterou si chtěl začít. A překážkou v tom, co chtěl, byl vztah s tebou a citové pouto, které jste spolu měli a které se nedá přetrhnout v krátkém čase. On to v podstatě chtěl s tebou ukončit a začít jiný vztah, jenže se nedokázal emočně odpoutat. A těmi scénkami a tanečky okolo toho, tím obviňování tebe a kritikou tvého chování si v podstatě chtěl vytvořit alibi, nějak si své vztahové selhání omluvit sám před sebou. On si od začátku uvědomoval, že vůči tobě jedná hnusně a cítil vinu, pral se s tím možná víc než ty. Taky si neuvědomil, že tím protahováním definitivního rozchodu, ubližuje tobě daleko víc než čistým řezem. Není asi moc silná a zralá osobnost a neumí si s emocemi poradit jinak než prostřednictvím tebe. Je na tobě, jestli mu to dovolíš.
V jeho novém vztahu už asi opadla největší zamilovanost, možná to dokonale neklape a rozchod s tebou asi taky ještě úplně nezpracoval, a zřejmě k tomu potřebuje tebe, jelikož ještě citové pouto asi úplně nezmizelo. Možná potřebuje vědět, žes mu odpustila, ale spíš asi rád vidí, že to ještě taky vyřešené nemáš a že mu půjdeš na ruku, když on bude chtít. Souhlasím s Avarangerem, že má nízké sebevědomí a snaží se si ho na tobě zvýšit (nejen na tobě).
Pro tebe by bylo nejlepší najít si nového partnera, tím bys tomu definitivnímu konci v sobě hodně pomohla. Obnovení starého vztahu podle mě je nanic, na překonání negativních emocí, které mezi vámi panují, nejste dost zralí ani jeden.

Pentaxi, tobě se tohle s nějakou slečnou stalo? Že ona tak dlouho poukazovala na své nedostatky, žes je nakonec přijal za své a na základě toho se tvé mínění o ní zhoršilo?

Já myslím, že přesně tohle chlapi dělají

Když chtějí ženskou dostat, přinutí ji opustit prostor racionálníh argumentů a řídit se svýmu touhami a city, a když toho dosáhnou a ženská se zamiluje, tak jí hezky racionálně pošlou do háje. "Najednou" si u uvědomí, co ona věděla hned od začátku, a o čem ji on postupně přesvědčil, že si nemá dělat starosti.....

Myslím, že jeho argumenty jsou pouze zástupné, že pravý důvod je trochu jinde - přikláněla bych se k verzi kinga666, že objevil nějakou mladší a v argunemtaci tobě nepoučil prostě ty důvody, které by tě nejvíce zranily.

Jestli se chceš dostat blíž pravdě, tak si s ním promluv, požádej ho, aby byl upřímný a ujisti ho, že s přehledem zvládneš každou situaci...myslím, že se nejvíc bojí nějaké hysterické reakce.

Tyhle vztahy starší holka - mladší kluk jsou pro mě taky trošku hádankou z hlediska mužského myšlení a pocitů, které má mladší muž ve vztahu ke starší ženě, jak vnímá ji a jak vidí svou úlohu v tom vztahu. Zpočátku ji jistě dost obdivuje, ale není nakonec tenhle obdiv spíš na překážku vztahu? Nesehraje tam pak velkou roli mužská ješitnost a to, že zkušenější ženu vnímá jako kvalitnějšího člověka než sebe, ho nakonec od vztahu odradí? Nebo tam hrají větší úlohu fyzické předpoklady? Má tu někdo zkušenost se vztahem se starší ženou?

[Noodle]

Žiješ v opravdu povedené rodince, Noodle, to ti fakt nezávidím
Já nezašla tak daleko, že bych si někoho vodila domů, na tom mám zatím dost soudnosti. Proč myslíš, že už to nepotrvá dlouho?

Ta moje láska už skončila, proto sem přece píšu.... když je mi smutno, tak se o to s někým podělím....a přečkám tak tu nejhorší depku nemohlo se to ani vyvíjet tak, jako u tvé maminky, protože jsme od sebe moc daleko...takže vlastně nemůžu vědět, jak by se to vyvíjelo, kdybychom byli na dosah.....já se do toho prostě moc citově položila a dělá mi te´d problém ho eliminovat ze své mysli...vím, že to chce jen čas....za nějakou dobu budu přemýšlet úplně jinak - snad  a- nejspíš budu moc ráda, že to skončilo takhle..

No a moje manželství....to je opravdu oříšek...pokud bych ti měla na tvou otázku odpovědět rychle bez přemýšlení, tak bych napsala ne, nechci ho rekonstruovat...jenže mám minimálně dva důvody, kvůli kterým bych to měla udělat, cítím tu povinnost....fakt ale je, že moje manželství se dostalo do fáze, odkud mi připadá, že už není návratu. Já vím, že bych se měla snažit ten vztah zlepšovat, ale prostě jsem se cizově od manžela úplně odpoutala a nemám tu správnou motivaci pro to, abych něco aktivně dělala. 

Honit se za snem? Tak počkej, jak dlouho jsem vydržela nehonit se za snem a být vzornou partnerkou? Jo, 17 let......hezké ne? Nejsem žádná poběhlice, co se zblázní z každýho druhýho chlapa a nenechá si ujít žádnou příležitost....ale fakt je, že občas dostanu chuť na radikální změnu, protože to, co bylo je už vyčerpané, už mi nepřináší nic nového, žádné podněty, neumožňuje růst.... nebo když poznám, že drobné nedokonalosti, které mi vadí, prostě neopravím....někdy se ta změna může týkat třeba uspořádání nábytku, někdy třeba koníčku, kterým se zabývám, a bohužel došlo i na partnerský vztah....jenže vím dobře, že ten se nedá jen tak opustit nebo nahradit jiným, takže bych se o ty drobné opravy měla snažit dále, jak jsem to dělala posledních 14 let (od svatby)....bohužel mám pocit, že by ten vztah potřeboval spíše náročnou rekonstrukci

Copak vás nikdy nic, co jste měli rádi, neomrzelo? Cokoliv...věc, kamarád, zvířátko? A pak jste to buď odložili nebo se starali jen z povinnosti....

Ano, jsem vděčná za vztah, který mám...co bych vastně chtěla? není nutné, aby mě manžel zdravil, když přijde domů, není nutné, aby projevil radost, že mě vidí, není nutné, aby mi odpověděl, když se ho na něco zeptám, není nutné, aby mi říkal kam jde, když odchází, není nutné, aby zhruba dodržel čas avízovaného příchodu (podotýkám, že ho absulutně neomezuji), není nutné, aby nás zajímaly stejné věci a abychom o nich mohli vést inspirativní rozhovory etc. To je takové stokrát nic, co umořilo osla Nic zásadního, já vím...taky vím, že v žádném vztahu neexistuje dokonalost. Taky je všeobecně známo, že hormony zamilovanosti nebo nějaké podobné co upevňují vztah působí tak maximálně 5 let a pak už je to na náhodě a vůli obou, co se bude dít dál....zamilovat se znovu je prostě přirozené, lidské....trpět kvůli tomu, protože se neslučuje s našimi morálními zásadami bourat rodinu, taky....a když už se to utrpení nedá vydržet, tak co vlastně zbývá? Komunikovat o tom s někým .

[Noodle]

A co všechno, Noodle, vlastně víš? Rozveď to trochu, ten pohled neutrálního může být zajímavý...tím spíš, že já už jsem z neutrální pozice dávno vyrostla....když víš všechno, svěřují se ti oba rodiče se svými pocity nebo jen pozoruješ a vytváříš si názor?

Jistě, Noxi, budeš všechno dělat o mnoho lépe než tvoji rodiče, protože jsi jednak lepší, rozumíš věcem, kterým oni nerozumějí a tvůj vztah, pokud nějaký máš, je ve fázi velmi otevřené komunikace a ničím neomezeného vzájemného sdílení. Nedovedeš si představit, že by to tak nemělo být vždycky....
Když se tvoji rodiče rozváděli, tak jsi tedy rozvod zažil a byl jsi jeho přímým účastníkem, to jsem tím myslela....

Ach ty vztahy...tak mě napadlo, že vlastně neexistuje dobrý konec vztahu....všechno ostatní může mít dobrý konec, ale vztah nikdy Tady to fórum je plné zajímavých příběhů, názorů, vyjádření emocí, ale jedno je velká škoda....a sice to, že vždycky čteme o pocitech jen jedné strany....asi zřejmě té méně šťastné, proto má potřebu se svěřovat nebo hledat řešení.....z jejich příspěvků tak nějak mezi řádky vyplývá, že druhá strana je nad věcí, že se trápí minimálně...ale bůhví, jestli je to tak doopravdy....

Dětem je necelých šest - dvojčata.
Máš s rozvody nějaké zkušenosti? Já ano, bohužel....já jsem takovým nepovedeným produktem jednoho velmi dramatického rozvodu. Mám to rodičům docela zazlé a nesrovnala bych si to se svým svědomím, udělat svým dětem to samé. Mamka si našla jiného a otec její odchod nerozdýcha (přesto, že nijak blízký a uspokojující vztah neměli a otec údajně taky byl nevěrný), a prováděl děsné věci....mamce tudíž nedalo moc práce, přiklonit si mě na její stranu a naučit mě vnímat situaci jejíma očima, jako že otec je ten špatný a ona ta hodná. On se pak choval dost podivně i přede mnou, čímž mě hrozně otrávil a přestala jsem s ním komunikovat.....prostě to nešlo. Dneska najednou s těmi zkušenostmi, které mám, zjišťuju, že všechno nebylo tak černobílé, jak se mi dlouhá léta zdálo. Navíc to vypadá, že se historie opakuje. Vdávala jsem se ve stejném věku, jako mamka, děti měla taky stejně a jsem ve stejném věku, jako si ona našla jiného. Je to snad nějaká kletba nebo co? Dalo by se říct, že se to opakuje už třetí generaci, orotože babička prožila něco podobného.
V manželství mi to klape - neklape....těžko říct....objektivně působíme jako šťastná rodinka....jen já se cítím vztahem zklamaná...vlastně už od svatby...jenže ...je to možná způsobeno mými velkými nároky, neuskutečnitelnými iluzemi nebo prostě celkově negativním naladěním. Protože manžel nemá žádnou vadu, kvůli které by se s ním nedalo žít, není alkoholik, gambler, feťák, není agresivní, stará se o děti a uživí rodinu....no tak co bych vlastně chtěla?

Hoxi, díky za odpověď
Já právě neměla možnost zjistit, jestli za to stojí....když už máš jednou rodinu, tak vlastně máš málo možností a času zjišťovat, jestli někdo nový bude horší nebo lepší než ten starý. V tom je to dost velký risk...dbourat zažité pořádky, které zhruba fungují a pouštět se do nejistých vod.....obzvlášť vystavovat děti nebezpečí, že nová rodina pro ně bude znamenat nějakou újmu.
Ano, porušila jsem pravidlo se nezamilovat....jsem prostě taková....potřebuji spřízněnou duši a on jí prostě byl, věděl, rozumněl, dokázal se vcítit...dal mi hrozně moc....já se na něj prostě duševně úplně napojila.....chtěl se mnou být pořád, ale já nemohla...moc věcí bylo proti tomu vztahu...i vzdálenost...nemůžu mu mít za zlé, že se rozhodl zbytečně netrpět a našel si náplast na svůj smutek...těžko lze bojiovat slovy proti realitě a dostupnosti.
On je zvláštní....sukničkář je taky, má nějaké kouzlo, kterému prostě ženy neodolají a on toho umí využít.....ale vím, že je i schopen dlouhodobého vztahu a věrnosti v něm. Má velmi záslužné povolání, na což je náležitě hrdý, cení si inteligence, vzdělání, a morálních hodnot...věřím, že i tohle byly důvody, které ho ke mě přitahovaly. A zároveň ta morálka i důvodem, proč mě nakonec zavrhnul. budoval si nový život....díky nové partnerce se mu podařilo dostat se od rodičů, získal nezávislost, i profesně se mu začalo dařit...a milenka by byla skvrnou na chararkteru. On ten rozchod zdůvodnil tím, že o přítelkyni málem přišel, jelikož se něco dozvěděla....ale v té době už se skoro nebylo co dozvědět....tak mě taky napadlo, jestli nemá nějakou jinou milenku, o které se dozvěděla.....pomohlo by mi to sice možná v mém trápení, ale doszvědět se to nemám jak. No jak jinak si zdůvodnit ten zlom, kdy mi jeden den napíše, jak na mě myslí celé dny a za chvilku mě už nedokáže ani oslovit jménem? Když svou přítelkyni mohl podvádět se mnou, tak proč by ji nemohl podvádět s nějakou jinou? Nebo se mezitím jeho vztah k ní mohl natolik upevnit, že by o mě přestal stát? Nebo možná, je pro něj nejpodsattnější to, že mu vlastně zařídila nezávislý život a on o to nechtěl přijít....docela jednoduše to získal.....to jsou všechno hypotézy.....a já to tady píšu jen proto, že se mi uleví

Ad p.s. Prostě jsme se seznámili na netu a velmi se zaujali během pár hodin, pak jsme spolu trávili psaním veškěrý volný čas....dělali jsme spolu všechno ) Pak jsme se taky sešli a bylo to krásné, ale většinou jsme měli možnost být spolu jen virtuálně....

Ad P.P.P.S jasně, tohle přesně říkal...že mi nechtěl bourat rodinu, že má sice ji, ale že ví, že kdyby mohl být se mnou, tak by s ní nebyl, že ona je ona a já jsem jeho poklad...jenže pak prostě začal žít s ní a ona mu mohla poskytnout to, co já ne....nemůžu se na něj zlobit....nemůžu mu nic vyčítat....byl by asi divnej, kdybykvůli mě žil sám......jen prostě neumím přetrhnout to spojení, které jsem si k němu vytvořila a moc mě to bolí....

Ahoj, zdravím všechny zdejší pisatele!

Píšu, protože nutně potřebuji pár racionálních argumentů, které by mi pomohly vrátit se z oblaků (nebo spíš z pekla?) zpátky na zem. Před více než rokem jsem se já, vdaná a se závazky, pustila do vztahu s mladším a svobodným. Ten vztah se odehrával převážně ve virtuální rovině, ale dostalo si mi jím takové záplavy citů, jakou snad v reálu ani nejde dát (jasná idealizace, já vím). Bourat rodinu pro mě není přijatelné, takže jsem mu nikdy nedala naději na jakoukoliv společnou budoucnost. Takže asi tušíte, co nevyhnutelně následovalo. Nikdo se přece dobrovolně netýrá pro něco nedosažitelného (kromě mě ovšem , jeho projevy zájmu začaly polevovat a řídnout, a ačkoli ještě dlouho oplýval prohlášeními o mé jedinečnosti v jeho životě, dávno už si našel jinou - rozvedenou s dvěma dětmi (chápete to?) Přesto ještě neváhal se mnou strávit několik velmi vášnivých i láskyplných nocí, když měl příležitost, a ještě několik měsíců mě ujišťovat o své nehynoucí náklonnosti. Až pak nastal nějaký zlom a on přestal skoro psát a když ano tak velmi stroze. No, přišlo, co přijít muselo. Poslední zpráva.....už prý nechce ohrožovat svůj vztah, přeje mi všechno nejlepší a už prý nemám psát ani snad volat. Takže jsem poslechla...ne že bych byla tak hodná holčička, ale strašně jsem se bála, že se mi dostane slov, která nechcii slyšet. Od té doby se snažím zapomenout, snažím se nahradit si to, co mi ten vztah dával jinými způsoby (ne, dalšími nevěrami ne), ale prostě mi to nejde....je to už pět měsíců a cítím se stále mizerněji (ach miláčku, jak jsi mi to mohl udělat? ...teď třeba mám hrozné nutkání porušit to mlčení a napsat mu k svátku. Vím, že je to naprostá blbost....nic pozitivního pro sebe z toho nevydoluju....takže se zmítám mezi argumenty: nemá to smysl, on o to stejně nestojí...a: ale já ho miluju a chci mu vyjádřit své city......nebo: budu zlobivá holka a budu psát, kdy budu chtít, nejsem žádná ovce, co tupě poslouchá, co jí kdo přikáže.....

Vím, že tady je spousta lidí, kteří umí napsat pěkně od plic, co si myslí, takže se těším hlavně na co nejcyničtější odpovědi

Nevzdávej to! Tak se nikdy nedozvíš, jak to dooprvdy bylo, tedy pokud ti na tom záleží. Já myslím, že to, že se ti líbí, jí můžeš i napsat, uvidíš, jak bude reagovat. Ale o citech bych nemluvila, zdá se mi to předčasné, protože pokud ona nebude ve svých myšlenkách o tobě tak daleko jako ty, tak to spíš pokazíš.
Nebo co zkusit nějaké vydírání. Napsat jí, že se ti moc líbí, a proto žes měl zájem se s ní sejít, ale když ona nechce, tak že už na ní nebudeš naléhat. Pokud by tohle nezabralo, tak to asi opravdu nemá cenu.

A vy jste tady všichni odborníci na chování 16ti letých slečen?
Druhá varianta je, že je stydlivá a bojí se pozvání přijmout, vlastně ani neví, co chce, neví jestli je na to připravená. Pokud se na tebe usmívá, tak bych to za ztracené nepovažovala. Pokud není moc sebevědomá, není si jistá sama sebou a třeba ani moc nevěří, že bys s ní chtěl něco mít. A jak probíhá to dopisování? Je v něm vstřícná? Kdyby tě tak odmítala, tak by si asi dopisovat nechtěla.
Nemyslím, že bys to měl vzdávat a zapomínat, pokud si věci nevyjasníte. A psát můžete o čemkoliv, postupně se dostat k tomu podstatnému.
Tohle je můj názor vyplývající ze vzpomínek na to, jaká jsem byla, když mi bylo 16.

Mám dojem, že už o něm neuslyšíme, je to vysloveně muž činu 

Skoro se mi Blaueminence nechce věřit, že o ni máš opravdu zájem, jinak bys ten strach snad překonal. Máš problémy s navazováním kontaktů obecně, nebo jenom s holkama, nebo jen v tomhle případě? Moje sebevědomí je dost nízké, ale zjistila jsem, že v zamilovanosti jsem schopná ledasčeho, dokonce pod vlivem touhy zapomenout, jak jsem hrozná, a že bych vlastně vůbec neměla vycházet, natož se někomu vnucovat. Ale možná to přišlo až s věkem.
Držím Ti palce, ať konečně sebereš odvahu

Jsem ráda, že se dobře bavíš 
No poslední dobou jsem asi dobře pobavila nejednoho mladého muže 

A jak dlouho to trvá, než ty hormony přestanou působit? Je to zhruba u každého stejné nebo se to může lišit? A není to taky ovlivněno třeba tím, zda je touha naplněna nebo ne?