Tím, že jí to řekne podle mě nic nezmění, možná na chvilku, mluvim z vlastní zkušenosti. Tady je spíš otázka, jestli je na to Talkboy jenom zvyklej z předchozích vztahů (ano, tohle je i podle mýho názoru nestandardní, rozhodně bych ale neřikal nenormální, ale proč ne, každej jsme nějakej...) a jestli to dokáže tolerovat. V několika přechozích příspěvcích jsem tady o tom už mluvil, ani už nevim, ve kterejch vláknech  , ale pokud máš míru svěřování, jak jsi to Talkboyi nazval, nastavenou o hodně jinak, bude tě to srát čim dál víc. Ono není problém, aby slečna začla mluvit o sobě, pokud má náladu, tak jí stačí trochu popostrčit (a moje drahá polovička je podobnej typ, jako tvoje) a už to jede . Tohle už jsme se spolu naučili, byť to není ideální, ale není to tak jako na začátku vztahu (btw jsme spolu skoro tři roky), že jsem se třeba až po týdnu dozvěděl, že je nemocná... Průšvih může bejt s tou druhou částí, aby se taky víc zajímala o tebe, to může bejt ta bolestivější část. Omlouvám se, že sem teď taham i svoje problémy, ale nedá mi to, třeba to bude ponaučení i pro tenhle případ, je to imho hodně podobný. Ano, naučil jsem jí, aby se mi svěřovala, ale i když jsem jí řikal, že bych byl rád, aby se taky víc věnovala v komunikaci mně, vždycky to vydrží chvilku a potom si začnu připadat spíš jako nějakej dementní psycholog, kterýmu jenom vyvrhne svoje problémy a na mě už se prostě nedostane. Když o tom začnu sám ,řekne mi, že neví, co mi má na to říct, ale že mě poslouchá. No, třeba se pobavit o problému... neexistuje, neví, co na to má říct. To samý s tim, jak skoro nic neorganizuje, nevymýšlí... Říkal jsem si, že jí ukážu, že mi na ní záleží i mojí aktivitou... Když byla moje aktivita dalo by se říct 100:1 v muj prospěch, trochu jsem polevil a dal jí prostor, říkal jí, kam bych chtěl jít zase já, že bych byl rád, kdyby taky něco vymyslela, zorganizovala... a když už to jednou za onoho času udělá, tak jí za to pochválim (ona to moje samozřejmě bere jako samozřejmost) ... No, dopadlo to tak, že si na tu moji aktivitu tak zvykla, že když se nic neděje z mý strany, tak se nic neděje vůbec.
Taky mi říkala, že ve vztahu ke mně se až překonává, jak je aktivní, ale když jsem tohle slyšel, tak jsem taky málem vylítnul z kůže  .
Už jsme tohle řešili víckrát, vždycky to dopadne tak, že jednu věc vymyslí a potom má za to, že má na půl rok splněno... Vyloženě se závistí koukam na okolní vztahy, kde to funguje tak, že vymýšlej oba na půl. Tohle vždycky musí bejt na mně, jinak se neděje nic. Bohužel, co se týče intimností, tak to samý, totální pasivita, jenom když je trochu přiopilá, tak je o dost aktivnější, ale to jí mam sakra vždycky opíjet? Paradox... ač jsem sexuálně podstatně náruživější, užila si toho podstatně víc ona. O větší aktivitě jsem jí samozřejmě říkal i tady, bez výraznější odezvy... prej to neumí, i když jsem jí kolikrát řikal, jaká je to dračice, když se rozjede (asi teda tak jednou za půl roku). Tak jsem omezil i svoji aktivitu a řikal si, třeba jí to nakopne, co bych chtěl jsem jí říkal. Ne, přestala se mnou mluvit a potom mi v slzách vyčetla, že si jí nevšímam. Jako kdyby se ona mě všímala...
Teď už to došlo i do podobnýho stadia v komunikaci, kdy ona třeba začne hovor a to dělá velice často, že mi volá, ale dál ho musim vést a udržovat já, jinak je ticho. Jako pro introverta je to docela obtížný, dřív jsme si přitom tak hezky povídali. Hlavně po telefonu je to už docela trapný, já taky někdy chci bejt ten, co poslouchá nebo se druhá polovička věnuje i jemu. Spoustu věcí nechává bez odpovědí, ale jinak mi někdy třeba i sama od sebe řekne, že mě miluje, objímá mě, je špatná z toho, když už mě ta moje aktivita nebaví a nechávam to na ní, to si zase vysvětluje jako muj nezájem...
Jak jí sakra trochu dotlačit k troše aktivity, aby nebyla tak pasivní a apatická, jak? Už jsem z toho fakt na mrtvici... Co se týče vztahů, tak jsem nikdy neměl bůhví jaký sebevědomí a tohle chování mě vrhá zpátky do depresí a komplexů méněcenosti, když mi přijde, že moje reakce a slova jsou skoro zbytečný... sám si v tom vztahu potom připadam zbytečnej, což se samozřejmě projevuje i dál.
Jnak já mou milou nechci jenom hanit, jsou tu i chvíle a nezřídka, kdy je mi s ní fakt krásně, ale to holt musí mít náladu... Tak trochu si připadam že jsem občas takovej čekatel  . Jinak přítelkyně je docela introvertka s malym sebevědomim (na mě si toho ale občas dovolí až tak, že se musim důrazně bránit), a dost podléhá stresum, pokud je ve stresu, tak je to celkem na prd všechno. Když má zrovna nějakej stav úzkosti, tak jsem prostě až na nějaký destátý koleji. Samozřejmě já taky nejsem dokonalej, občas na tohle reaguju... ne podrážděně, ale až rezignovaně, prostě už nevim, jak dál. Chci s ní bejt, ale za takovejch podmínek... Potom je to zase na chvíli úplně super, pak to zase stojí za ho... Jinak psychologa jsem jí už doporučoval, jednou jsem byl odpálkován, podruhý s tim přišla sama, ale samozřejmě se nic nestalo...
A ještě jednou sorry, že jsem se tak vmíchal do otevřenýho topicu, ale to téma bylo tak podobný, že mi to prostě nedalo...      

Jak jsem řikal, je to spíš taková berlička do začátku a je mi jasný, že to neni úplně košér. Tady jde o to, že se vždycky nějak sám zabavim, vždycky si můžu vybrat jestli bejt s ní nebo se věnovat sobě, neni to tak, že bez ní dřepim na zadku. Když jsem to psal, tak jsem chtěl hodně rychle něco změnit, něco udělat, abych s tim taky nějak bojoval. Ono je to těžký, jsem už z toho pěkně frustrovanej, když se člověk o něco pořád snaží, snaží se jí zabavit, zapojit jí do smysluplný konverzace a ne rozmluvy pomalu jak v manželství po třiceti letech a veškerý úsilí přijde na zmar. Člověk je z toho otrávanej, znechucenej a i mě jako kliďase to nenechává klidným. Je mi z toho smutno. Dřív jsme se bavili spolu pořád o něčem, smáli jsme se, flirtovali, laškovali... Teď jsem rád, když se na mě jednou za čas usměje, když zareaguje, na co řikam, když se zeptá i na takovou blbost jako jak se mam, tak z toho málem skáču radostí do stropu. K tomu většinou když mluvim o sobě (což mi moje bejvalka dost vytýkala, že o sobě moc nemluvim), tak reakce téměř žádná, prostě mam pocit, že jí to nezajímá. Že jí nezajímam já. Ale když může mluvit o sobě... tak to je občas k nezastavení. Prostě je v naší komunikaci něco špatně a já nevim co s tim. Mam z toho vztahu rozporuplný pocity, podle komunikace jí prakticky ani nezajímam, ale setkání navrhuje sama a když sejdeme, tak je to celkem fajn... pokud nezačnu mluvit o sobě, to se zase potom žádný reakce nedočkam. Prostě to nechápu.
Jinak psal jsem, že se to týká hlavně elektronický komunikace, když jsme spolu, tak je to celkem v pohodě... Jak vy se koukáte na množství elektronický komunikace ve vztahu? Jasně je to individuální, ale každej má nějakou zkušenost. Podle mýho jí to se mnou ani moc nebaví, ale stejně se vždycky připojí (a to jsem její jedinej kontakt na ajsku). Když už jsem z toho otrávenej, že nereaguje, a nejsem aktivní, tak se akorát dozvim, že se s ní nechci bavit, což mě dožere ještě víc. Připadam si, jako kdyby ona chtěla jenom brát, ale dávat se jí moc nechce. To jsem ale odbočil... Už jsem nejen tady četl, že chatování a větší množství smsek je zabiják vztahu. S pár lidma jsem se o tom bavil, ale co jsem se dozvěděl, vždycky se jejich vztah rozpadnul i kvůli dalšim věcem, a ne jenom kvůli tomu, že trávili moc času na chatu. Každopádně já můžu říct, že čim dýl tam s ní jsem, tim míň mě to k ní táhne. Jakej na tohle máte názor?   

Ne-e, antikoncepcí ani PMS to neni ;-).
Takhle... s náladama to určitě spojitost má, ale spíš si myslim, že je na vině právě ten její pragmatismus. Ono když člověk slyší, že nemá smysl, aby se na mě těšila, když ani neví, kdy se uvidíme, a že by jí pak bylo jenom smutno, že na mě kolikrát ani nemyslí, jenom, aby jí nebylo smutno... že spolu nemůžeme bejt tak často, protože nemá moc času (samozřejmě si potom ten čas najde, že ;-) ). Na jednu stranu se tohle hezky poslouchá, páč vim, že je se mnou asi ráda. Ale ty projevy jsou celkem na prd. Jak řikam, je to jako když sejde z očí, sejde z mysli. Když jsme spolu, tak je to většinou fajn, když je k ruce kapka vína, tak je to úplně super, připadá mi, jako by to v ní bouralo zábrany a zase se z ní stávala ta okouzlující slečna. Ale jakmile má v hlavě i svoje problémy, svoje starosti, tak z ní vydolovat kouska citu je heroickej výkon.
Jinak dětinský nedětisnký... ano, je to dětinský, ale nějak zjišťuju, že do svýho života musim aplikovat nějaký jiný zvyky. Jde o to, že jsem vždycky skončil s kopačkama jako ten hodnej kluk. A mam pocit, že se do týhle pasti začínam znova chytat. Tady jde o takovou berličku, abych si na podobnej styl zvyknul. Už mě totiž nebaví vždycky skončit na lopatě jenom kvůli svojí přirozenosti dobráka. Lidi si toho prostě nevážej a možná je to proto, že to přehánim. Ale jak řikam, je to moje přirozenost. Měnit to nechci. Jenom omezit. A než si najdu aktivity, který mě budou zaměstnávat, tak to chci řešit takhle . Samozřejmě občas odmítnout je jenom část tý změny, kterou chci podstoupit. Potřebuju si zvednout sebevědomí (ostatně vzhledem k tomu, že si všechno beru moc osobně i ten přístup přítelkyně nadělal i na tom sebevědomí celkem paseku), prostě ze sebe udělat kvalitnějšího člověka, kvalitnějšího v mejch očích   

Tak těch možností může bejt nekonečně mnoho a já se pravdu stejně asi nikdy nedozvim...
K Tebou navrženejm možnostem:
ad 1) částečně možný to je - pravděpodobně zní ta první část, že mě nebere jako výzvu. I když ono u tohohle typu holky, která je usedlá, nehledá moc vzrůšo těžko říct. Ale v tomhle může bejt zakopanej pes - prakticky nikdy nebojkotuju její snahu, když něco navrhne, tak to uděláme, kdežto ona má často jiný aktivity, takže já skoro neodmítam setkání, ona občas jo. Možná by to sem  chtělo hodit nějakej random prvek občas jo, občas ne, ať mě nemá tak jistýho.  Co se týče druhý části, myslim, že z tohohle hlediska vítr nevane. Ne nijak často, ale občas zajdeme na různý místa, v létě jsem jí vzal s sebou na dvě dovolený - jedna s partou, druhá sami dva. Nemohla si to vynachválit, jezdíme i na výlety, v tomhle myslim problém nebude. Ale v budoucnu může bejt, pokud nezačne bejt víc aktivní ona, mě ty návrhy přestanou brzy bavit.
ad 2) ano, tohle je pro mě ta nejpravděpodobnější a zároveň ta nehorší varianta. Nedokážu si dlouhodbě představit, že jsem s někym, kdo mě vlastně nemiluje, ale jenom je na mě zvyklej. Druhá možnost je, že jak byla zamilovaná, prostě se v ní vzbouřily hormony a chovala se tak vlídně a příjemně. Teď se to zase vrátilo do starejch kolejí a je to něco úplně jinýho, než na co jsem zvyklej a blbě se s tim srovnávam. Navíc občas řekne něco, z čeho je celkem jasný, že se mnou do budoucna jako s partnerem počítá
ad 3) taky možný, slečna má problémy hlavně se svym sebevědomim a pesimismem. Ostatně už dřívě, a to pro mě byla sprcha teploty tekutýho dusíku, mi řekla, že to s ní stejně nevydržim a jednou se s ní rozejdu. Nevěří si a mam dojem, že i kvůli tomuhle nevěří moc ani tomu vztahu, možná nevěří, že si bezproblémovej vztah zaslouží. Na druhou stranu mi řekla, že náš vztah je pro ní krásnej a uspokojující. Takže mam z toho hlavu v pejru. Ještě jedna věc tuhle možnost potvrzuje. Když se trošku připije, zábrany mizej a rázem je z ní ta milující, vtipná slečna, do který jsem se zamiloval. Stačí trocha vína. Jenže držej jí permanentně u lahve zrovna moc nejde
ad 4) nemyslim si, už jsem jí viděl vytočenou, ale nikdy to nebylo zas tak vážný

Jasně, všude je to hezký a i to míň hezky (optimisticky řečeno ;-) ). Problém je, že u nás převládá to pro mě dusnější ovzduší. Je to jak na houpačce, chvíli super, chvíli jako by mě ani neznala. A ona si to vůbec neuvědomuje, pro ni je ten vztah v pohodě. Páč jsem takovej milej, a hezky se o ní staram - tohle bude další věc, která to může bejt. Prostě a jednoduše jsem jí dával všechno zadarmo a ona zlenivěla.

Každopádně jestli existuje univerzální řešení na jakejkoliv důvod, tak je to ten, kterej píšeš. Už jsem se začal zase přeprogramovávat do módu single . Aspoň si snad něčim zaměstnam palici a nebudu tolik přemejšlet, jak je mym blbym zvykem. A dál chci omezit elektronickou komunikace (sms i icq), kde se to projevuje nejvíc. Každopádně díky  

Zdravím,
celkem dlouho jsem přemejšlel, jestli sem psát, páč už od řady lidí jsem se dozvěděl, že řešim kraviny, ale zkusim to hodit mezi zkušenjší. Předesílam, že se nejedná o balící, anobrž o vztahovej topic. Navazuje to na topic "Jak reagovat na ztrátu zájmu", ke kterýmu se mi teda nikdo nevyjádřil, ale co už, třeba se teď někdo ozve  .
Takže, s touhle slečnou jsme spolu rok a půl. Jak už to tak bejvá, začátky byly kouzelný, trvalo to zhruba 9 měsíců s menšíma či většína zádrhelama, ale nic neni dokonalý. Kazit se to začlo na jaře (viz výše uvedenej topic), ale nějak jsme to zvládli, školní stres přítelkyně byl úspěšně zažehnán, zlepšilo se to. Ale stejně je to od tý doby jiný. O dost. Jak jsem už psal, tenkrát z našeho života tak nějak vymizely takový ty kravinky jako cukrování přes sms a vlastně i v reálu, pusinky atd., tenkrát jsem byl šíleně zamilovanej a hodně mě to sejmulo. Teď už zamilovanej zas tak moc nejsem. Nevim, jestli je to přirozenej vývoj (ano, je mi jasný, že zamilovanost časem opadá), ale řekl bych, že se na tom podepsala právě moje přítelkyně. O co jde? Oproti tomu, kdy do mě byla zamilovaná je to docela jinej člověk. Dřív to byla samá srandička, byla vtipná, já se smál s ní, samý špičkování, flirtování... Teď? Občas mam pocit, že chodim s ledovou královnou. Nechápu, co se stalo, je z ní extrémně pragmatickej člověk, suchej, bez emocí, bez jiskry. A tu jisrku samozřejmě už postrádá i náš vztah. Jedno důležitý upřesnění... když jsme fyzicky spolu, neni to tak strašný, ráda se přitulí, občas mi dá pusu (na tvář), vodíme se za ručičky... Horší to je, když se jedná jenom čistě o komunikaci, když spolu nejsme fyzicky. Až na výjimky neaktivní, suchej, pragmatickej styl konverzace, mnohdy až arogantní a odsekávací, je to klasickej případ sejde z očí, sejde z mysli. A teď, jak začla zase škola, mě to začíná žrát čim dál víc. Ten její pragmatickej a lhostejnej přístup ke mně, kolikrát se ani celej tejden nezajíma, jak se mam (kdybych jí nic neřekl, tak ani nic neví), když jí něco řikam o sobě, tak je to ponecháno většinou bez reakce, zato ona se o sobě a svejch problémech vykecává opravdu vydatně (což mi nevadí, rád vyslechnu, vadí mi její lhostejnost vůči mně - když jí pozorně a empaticky vyslechnu, chci na oplátku to samý, což se nějak neděje). Čili jí poslední dobou už ani nic moc o sobě neřikam, nechci se vnucovat, důvěra dostává na frak, mě to deptá, ve mně to zabíjí city, který k ní zatim chovám.
Samozřejmě jsem o tom přemejšlel, že chyba bude asi i někde ve mně. Ale absolutně netušim kde. Podle nedávnýho jejího vyjádření to ve mně neni, že jsem pro ni takřka dokonalej (když jsem takovej dokonalej, tak proč mi sakra nevyjde trochu vstříc? - ano, probírali jsme to, jinak bych sem nepsal ). Prej když nemá náladu, tak se prostě přetvařovat nebude. OK, beru, ale aby to takhle bylo v devíti případech z deseti? To je pro mě silná káva...
Záleží mi na ní, mam jí rád, když je v pohodě a vrací se to do chvil, kdy byla zamilovaná (asi jsem v ní dokázal utlumit její neurózy, či co ), tak je mi s ní krásně. A pak zase padnu na hubu a řikam si... chce se mnou bejt, je se mnou šťastná, jsem šťastnej já? Všechno mi to nakonec uzavře odpověď občas jo, občas ne... Houpačka jak ve vídeňskym Prateru.
Těžko říct, jak z toho ven, zkusil jsem načerpat inspiraci v topicu "Jak zachnánit situaci, když má holka pocit, že vás asi nemiluje?". Čili omezit aktivitu, udělat se vzácnějším, páč mi fakt někdy přijde, že si mě ani moc neváží. Možná jsem moc hodnej, nevim. A ona to pragmaticky bere tak, že mam kvality ideálního chlapa a má mě ráda (otázka je, jestli mě miluje, což je pro vztah zásadní) emoce do toho moc nezahrnuje. Ano, leckdo by si možná řekl, že mam kliku, nežárlí, nedělá scény, skoro nic nevyžaduje, žádný citový výlevy, nechce abych jí každej den napsal zamilovanou básničku... Jenže blbý je, že se na druhou stranu barikády dostávam já, jinak samotář, citově nijak extrémně závislej, ale v tomhle vztahu citově a trochu i fyzicky frustrovanej z jejího chladnýho přístupu, kterej hraničí s nezájmem a lhostejností...
No už radši nic psát nebudu, stejně už je to až moc dlouhý      

Zdravím,
začnu obligátně... mam problém s přítelkyní. Problém je v tom, že náš vztah poslední dobou hodně ochladnul a já, přesto, že jsem toho tady i jinde spoustu přelouskal, v tomhle případě nevim, jak zareagovat. Od začátku... jsme spolu rok, přítelkyně letos maturuje. První lehký ochladnutí nastalo s tim, jak se na ní začal valit stres z maturity, ale tak nějak jsme si to vyříkali. Občas má náladu, že se nechce bavit, ale ok, každej má občas depku, zvlášť když ona si všechno hodně bere. Jenže poslední měsíc je to na zbláznění. Nemohli jsme se moc vidět (já byl mimo republiku), tak jsme jako vždycky trávili čas na icq, skypu, přes sms apod. Blbý je, že mi přišlo, jakoby se to tam začlo lámat. Najednou utnula jakýkoliv hezký smsky (i když ani předtim se v nich moc nevyžívala, ale občas něco napsala), skoro neodpovídala, ale jinak když jsme se viděli, tak se mi zdálo všechno ok. Jeden den mi posílá smsku s otázkou, jestli jí miluju (ano) a druhej den navrhne pauzu... nechápu. To jsme si potom vyříkali, byly nějaký věci, který jí na mě vaděj, ale prej to dokáže tolerovat. Potom byla nějakej čas v pohodě, já zjistil, že na těch jejích výtkách něco pravdy bylo, zkusil jsem to trošku změnit, zase jsme si začli posílat zamilovaný smsky a potom zase, z ničeho nic špatná nálada, chovala se odtažitě, já blbec jí ještě poslal pár těch smsek, ale snad včas jsem to zarazil, když byly bez reakce. Teď mi přijde, že je to všechno na mrtvym bodě. Občas mi napíše ona, občas já, když jsme spolu, tak se vodíme za ruce, sem tam nějaká ta pusa, povídáme si, smějeme se, ale citovejm výlevum se vyhejbam jako čert kříži. Schůzky navrhujeme tak nějak na střídačku, ona je víc zaneprázdněná, takže častěji něco odmítne, ale vždycky z nějakýho rozumnýho vysvětlení, potom za pár dní něco navrhne ona.
Asi tušim, že jsem ze zamilovanosti možná spadnul do role hodnýho kluka (blbce ale zase ne) a že mě má možná až moc jistýho, možná jsem jí trošku začal dusit a toho zájmu a starání se z mý strany bylo víc. Problém je v tom, že jsem od přírody hodně tolerantní vůči všem, když se mi něco nelíbí tak to dokážu říct, ale moc často k tomu nedochází, protože prostě nemam důvod a obklopuju se spíš nekonfliktníma lidma. Teď jak z toho ven... Od tý doby, co nereaguje na ty citový věci jsem tyhle záležitosti utnul a píšu si s ní spíš jako s kamarádkou a hodně jsem tu elektronickou komunikaci s ní omezil. Problém je v tom, že když se zeptam co se děje, tak obligátně nic (každej víme). Já ale netušim, jestli je to nervama ze školy nebo opravdu ten zájem ztrácí, vždycky mi řekne, že když na takový věci nemá náladu, tak to prostě neřiká, což je logický. Logický ale je, že já se potom cejtim odstrčenej a nemilovanej. Logicky bych se měl stáhnout a vyčkávat, ale zase si řikam, jestli je to z těch nervů, tak by potřebovala spíš podporu a to, že se stáhnu na ní může působit tak, že o ní nemam zájem zase já a dostáváme se do bludný spirály, která se těžko zastavuje. Problém v tomhle je, že když ona se začne chovat chladně, tak já potom na nějaký ťuťuňuňu samozřejmě nemam náladu a ona to ze mě vycejtí a je ještě chladnější... Nevim co s tim, bude vděčen za jakýkoliv rady 

No nic, prej potřebuje pauzu, čili game over... To jsem to zase dopracoval.

Zdravím.
Sice otvíram už dlouho mrtvej topic, ale už nevim jak dál. Přítelkyně letos maturuje a je z toho strašně špatná. Začlo se to zvrtávat před pár týdny. Vymizela od ní prakticky jakákoliv snaha o komunikace (občas odpovídá, ale baví se se mnou jenom když má zrovna chvilku oddech). Chci jí nějak pomoct vyjádřit podporu (což už jsem jí řikal, že jsem tu vždycky pro ni, když bude potřebovat), ale mam pocit, že o to ani nestojí. Mluvili jsme o tomspolu, řikala mi, že když nemá náladu, tak prostě nemluví a odkejvala mi, že když nebude chtít mluvit, tak se taky stáhnu a nebudu se vnucovat. Jenže přijde mi to... prostě nechci, aby to došlo tak daleko, aby si myslela, že je v tom sama. Ale když na moje snahy o komunikaci moc nereaguje. Nevim už, co mam dělat.
A to ještě pomíjim to, že mi chybí ta skutečná moje přítelkyně, moje city jsou teď v takovym stavu, jako by je přejela parnim válcem. Vim, že je to vnější vliv, že za to nemůže ona ani já. Ale dost tim trpim.
Díky za odpovědi

Takže menší aktualizace stavu .
Vzal jsem koule, dal je do svěráku a na roinu jí řekl něco podobnýho, co jsem vysmolil tady. Vzala to dost odměřeně a bylo vidět, že jí to zarazilo, ale je pravda, že od tý doby je to poněkud jiná káva, slečna se kolikrát ozve sama od sebe a já se musim krotit, abych toho nezačal zneužívat .
A čim dál o tom vim víc, tim víc si řikam, že její občasnou rezervovanost má na svědomí hlavně její náladovost. O prázdniny bylo všechno ok, jakmile nastoupila do školy, tak to šlo dolu. Na druhou stranu hodně mě uklidňuje, že když jsme spolu fyzicky, tak si nemůžu stěžovat. I když někdy jí na depka napadne strašně nečekaně a vypadá jak tělo bez duše, nereaguje, nemluví, nic.
Takže bych měl další dotaz. Jsou vaše přítelkyně náladový? A jak se k nim zachováváte, když to na ně padne?

Zdarec, díky za reakci.
Samozřejmě, tak vím, že jsem potkal výjimečnou ženskou, taky jsem jí hledal pěkně dlouho. Má toho za sebou taky dost těžkýho, takže je i dost rezervovaná vůči ostatnim lidem, na druhou stranu my se poslu známe už víc než 3/4 roku. Já bych tohle nijak moc neřešil, ale krom toho, že mi to trochu chybí se trošku obávam toho, aby mezi náma nevzniknul určitej problém co se důvěry týče.
Ptal jsem se hlavně proto, že přestože mam za sebou pár vztahů, tak pořádně nevim, jak to ve vztahu chodí, všechny moje vztahy byly víceméně krátký a buďto byla tehdejší přítelkyně stíhačka nebo na mě později totálně kašlala. Těžko se mi v tom hledá rovnováha.

Zdravím, upřímně se přiznam, že nevim, jestli je to, co popíšu problém, ale vzhledem k tomu, že to sem píšu, tak asi jo . Jde o tohle... S přítelkyní jsme spolu skoro půl roku, klape nám to, máme společnej postoj k životu, podobnej vztah k intimnostem, podobný povahy. Problém neni ve vztahu, problém je ve mně. V předchozích vztahů jsem byl poměrně dost dožranej, choval jsem se jako hodnej trouba a taky to tak vždycky dopadlo. I když jsem spoustu věcí z tohohle chování odstranil a vidim, že funguje přirozenost, nekoukat se na tu holku jak na bohyni atd. tak ve mně pořád zůstává nejistota. Takovej ten strašák, kterej mi občas řiká "chlape, stačí něco udělat špatně a můžeš si rozšířit zásobu kopaček". Moje racionální stránka mi řiká, že tyhle myšlenky jsou absolutní kravina (v rámci svýho upgradu z hodnýho trouby na normálního chlapa jsem se snažil implemenovat i pozitivní myšlení - pozitivně , bohužel až na vztahy, tam jsou moje zkušenosti takový, že asi nikdy nebudu opravdu věřit, že to s tou holkou dlouhodobě vyjde), když nám všechno klape. Ale stačí maličkost, neodpoví na sms, neozve se, neni jí do řeči - všechno se to dá vysvětlit tim, že ona je celkem trémistka, občas náladová, málo sebevědomá spolu s tim, že toho má teď ve škole moc. A co se mi honí v hlavě? Neodepsala ti - ztrácí zájem, nesměje se - neumíš jí rozesmát. Dokud jsem s ní nebyl ve vztahu a i v začátku, první dva měsíce, se mi tyhle myšlenky vyhejbaly. Tak proč sakra teď? Připadá mi opravdu jako bych na ní byl emocionálně závislej, nálada se mi občas mění s její náladou, když má blbou náladu, sám si to dávam za vinu, sakra proč? Rád bych se týhle závislosti zbavil, vim jak na to (zhruba), najít si vlastní zábavu, tolik na ní nemyslet. Jenže i když už teď mam volnýho času málo, tak na ní myslim opravdu hodně často. A jak to potom udělat, abych tim neohrozil jinak fungující vztah? Současná míra kontaktu (vidíme se 2x-3x týdně) nám oběma vyhovuje, ale kdybych to snížil, míň psal sms, tak vycejtí, že se něco děje, je na tohle opravdu dost citlivá.
A je tu ještě jedna věc. Když si to přomejšlim, tak to evidentně celkem souvisí s prvnim odstavcem... Trochu mi vadí, že se moc nezajímá o muj život, sama od sebe se skoro nezeptá, jak mi vyšla nějaká akce v práci, co zrovna dělam, jak jsem dopad u doktora... Já se o její věci zajímam pořád, protože mě to prostě zajímá. Trošku mi to chybí, občas mi připadá jako by jí to ani moc nezajímalo, jak žiju, jaký mam problémy... Na druhou stranu, když už s tim přijdu sám, tak se o tom v klidu pobavíme. Občas mi přijde, že se o mě nezajímá, občas že se zase chovam jak hysterka. Všechny problém řešíme na rovinu, ale tady si nejsem jistej, jestli vyjít s pravdou ven. Na jednu stranu k ní mam důvěru a už se celkem známe, na druhou stranu bych tim řikal "zajímej se o mě", jak nějakej nuzák. Že by se vytrácela zamilovanost si nemyslim, kolikrát je ona první, kdo napíše, přítulí se, obejme, líbá. Pravda, iniciativa v setkáních jí chybí, ale na to už jsem si celkem zvyknul u minulejch vztahů. 
Asi celá tahle nejistota pramení z mejch nevydařenejch předchozích vztahů a z toho plynoucího nízkýho sebevědomí, rád bych znal Vaše názory, jak se s tim vypořádat. Díky 

Zdravím,
po několika nevydařenejch oslovení a pseudovztahů jsem konečně našel holku, se kterou si vzájemně vyhovujeme, jsme spolu skoro čtyři měsíce, máme se rádi, jsme na stejný vlně. Už mezi náma proběhly určitý intimnosti, sex zatim ne, ale už jsme se o tom bavili, že bysme oba chtěli. Je v tom ale trochu háček, respektive v mý hlavě. Jsem z toho opravdu dost nervózní a abych pravdu řekl ani nevim proč. S přítelkyní vždycky všechno probíhalo naprosto přirozeně a intuitivně a navíc se nebojí o tom mluvit a je nadmíru tolerantní. Problém bude v tom, že přestože jsem měl jakejchsi vztahů už pár, nikdy jsme se s těma předchozíma holkama dál než k mazlení nedostali, čili sex pro mě bude novinka a samozřejmě přítelkyni miluju a nechci nic zvorat. Přestože partnerka je opravdu hodně tolerantní, je mi i před ní dost blbý mluvit, že v mym věku ještě nemam svoje poprvé za sebou, a upřímně řečeno výlety do minulosti mi nedělaj dobře, už kvůli tomu, že to pro mě bylo dost bolestivý období, ze kterýho jsem se dlouho drápal nahoru. Nějak nevim, jak se tý nervozity (která samozřejmě může mít vliv i na "funkčnost") zbavit. Jednou se mi to už stalo, že mi slečna chtěla udělat dobře, ale jakmile sáhla do poklopce, už jsem byl nervní a nic z toho nebylo (i když to se dá přičítat tomu, že jsme se celkem intenzivně k sobě mačkali asi čtyři hodiny a já byl navíc nevyspalej).
Díky za názory

Nemůžu říct, že by mě ten závěr překvapil. Jakmile ženská začne dělat podobný vytáčky jako "zatim kamarád" "dej mi čas" "bojim se vztahu", tak to z 90% končí kopnama. Můžeš bejt rád, že to aspoň skončila na rovinu, neni nad to, když se holka rozhodne rozejít se a neobtěžuje se ti to oznámit a ani jinak nereaguje. Tohle se mi stalo se dvěma posledníma holkama, vždycky byly dvě tři pěkný rande, a pár dní po poslední schůzce to utnuly, jako by mě nikdy neznaly. Vždycky až po čase se ozvaly se srdceryvnou omluvou (jedna z nich mě dokonce pozvala znova na rande a po pár dnech udělala to samý znova). Vzhledem k tomu, že mam na tyhle slečinky celkem kliku, tak si řikam, jestli je to opravdu mnou, jestli je něčim ve svym chování vyprovokuju nebo mě jenom maj za skvělýho = hodnýho kluka a nechtěj mi ublížit odmítnutim a tak to nechaj vyhnít. Celkem by mě zajímalo, jestli v takovejchhle situacích existuje nějaká možnost to zvrátit nebo je to potom naprosto ztracenej čas. Myšleno zvrátit to tim jít na to opravdu zvolna, páč mam dojem, že kdyby se objevil někdo awsome, tak jdou všechny fobie do řiti a slečna se mu vrhne kolem krku. My, obyčejní smrtelníci, bysme tohle mohli řešit extrémní trpělivostí s vyhlídkou naprosto nejistýho výsledku (šance těch 10%). 

Zdravíčko, měl bych jeden dotaz spíš k zamyšlení... V posledních tejdnech se mi povedlo nabrat kontakty na tři holky, každá je jiná a zvláštní něčim trochu jinym, fyzicky se mi líběj všechny, při prvnim kontaktu a následnym poznávávání přes sms se mi nikde nezdá, že by byla komunikační bariéra. Trošku mě teď hrabe v makovici jak z toho ven . Včera jsem měl rande s první slečnou a dost se mi líbila, prokecali jsme tři hoďky, hezky zaflirtovali. Otázka teď je, jak to hrát na ty ostatní, ideální by bylo sejít se i s osatníma dvěma. Nikdy jsem neměl tu zkušenost, že bych si vybíral z víc kandidátek - pro pořádek, hledam vážnej vztah. Trochu (trochu dost) se mi do toho vtírá i otázka morálky, jestli tohle neni tak trochu prasárna pro ty ostatní, na druhou stranu každej má právo na kvalitní vztah s tou pravou osobou, pokud ho ta osoba samozřejmě chce taky. Jaký s timhle máte kdo zkušenosti? Pro ty, kdo si myslej, že to moc řešim... ano, moc to řešim, ano, jsem možná až moc slušnej, ale léčim se

Zdravím,
počítam že tenhle text nebude krátkej tak nebudu zdržovat hned ze začátku . za dobu, co se aspoň trošku zajímam o ženský jsem jich na to co chci (vážnej vztah) poznal celkem dost, občas jsme si nesedli vzájemně, občas jeden nenaplňoval představy toho druhýho, samozřejmě se se mnou holky víc rozcházely, čili jsem dostal párkrát pořádně na držku (obrazně :-P). Po posledních pár zkušenostech, kdy se u mě projevil něco jako paradox úspěšnýho rande - byly to holky, o který jsem měl větší než malej zájem, rande se dle mejch představ vyvedlo, ale ony mě pak vyvedly z omylu, po pár dnech absolutní konec komunikace bez jedinýho vysvětlení, fakt netušim, jestli je tohle normální, nebo jenom narážim na kravky - jsem si dal pár měsíců pauzu, která mi ohromně prospěla, věnoval jsem se jenom sobě, po úvodnim napumpování se zdravou literaturou jsem se opravdu bavil oslovovánim holek, kdy mi vůbec o nic nešlo, pár slibnejch holek vyšumělo, pár novejch kamarádek, klasický výsledky. Na jeden pokus se mi, byť to bylo na netu, povedlo zkontaktovat milou holku, ze který posléze vypadlo že je o dost mladší (vůbec bych jí těch 18 nehádal (já 26) ), cejtil jsem, že je to na hraně, ale byla hodně vyspělá (duševně) a mě o nic nešlo. No, teď už jde . Problém je hlavně v tom, že ty předchozí zkušenosti mě do*ebaly natolik, že jakmile to vezme trošku vážnější ráz, tak mam tendence házet zpátečku. Upřímně řečeno tohle se u mě projevuje odjakživa a dost možná je to i důvod, proč se mi navázat vztah nedaří, i když vztah chci, mam z něj i tak trochu strach. Nejsem si ale vědomej žádnejch bot z mý strany, který by si hned zasloužily dáreček v podobě kopaček, možná to má na svědomí moje podvědomí, těžko říct. Každopádně bych to přirovnal k situaci, když někdo chce zkusit skok padákem, ale má strach z vejšek. Balancuje na hraně, neví, a pak ho někdo násilim vtáhne zpátky do letadla, aby si svuj strach hezky v klidu užil. Teď se ten strach začal projevovat i v situaci, kdy mezi náma ještě ani nic neni, a je silnější než kdy předtim (možná je to tim, že mi na tý holce něco nesedí a nedokážu říct co, nějaká moje část to vnímá a já to přehlížim? Bůh ví)..., je to jenom potenciální možnost vztahu a už se toho děsim. Je to takovej začarovanej kruh, k tomu, abych se strachu ze vztahu zbavil nějakej potřebuju, ale abych ho prožil, musim ho nejdřív navázat, což vzhledem ke strachu z něj nejde :-D.
Uvítam jakýkoliv postřehy.

Steamfox: Jo, s inteligencí to zas tak bída neni, i když tady může bejt vždycky líp . Občas je to ale spolu s introverzí celkem na obtíž, člověk moc přemejšlí a to už zas taková výhra neni.
Jinak ankety a styk s veřejností už celkem taky zvládam, začátky byly teda dost drsný  , ale když jde o pozitivní věc, tak mě to i baví, dá se při tom dobře flirtovat a při nedávný akci i přes brutálně mrazivý počasí ode mě nejedna slečna odešla s úsměvem , to se hnedka pracuje líp  .
Platonická láska... prostě to byla první baba po hodně dlouhý době, moc jsem toho nevěděl, extrémně jsem si jí idealizoval  a ona si na mě vždycky jenom napumpovala sebevědomí a já jí to žral i s navijákem, za blbost se holt platí. Táhlo se to asi čtyři měsíce, zbytek jsem se z toho hrabal.

Ava:
Dík za tip, zkusim natlačit kámoše, aby nějakou slečnu do grupy přivedli . Sice to asi bude celkem ořech, páč máme relativně stálou partu, která se většinou mění jenom když si někdo sám někoho přivede, ale uvidíme.
Jinak s tim jak odhadnout jak moc a kdy na tenhle typ holek "zatlačit" mam fakt problémy, jednou je to moc, jednou zas málo . Druhá možnost je, že v nich nevzbuzuju dostatečnej zájem (což zase ale nekoresponduje s tim, jak se ke mě ty holky chovaj po prvnim až třetim rande), páč když občas někoho vidim, jak se snaží balit a hází jednu botu za druhou a slečna to toleruje (otázka je jak dlouho, celý tyhle lovestory fakt neznam ), já, aspoň podle toho, co jsem si tady pročítal, teď už snad závažný chyby nedělam, ale nikdo neni dokonalej, takže občas plácnu blbost, případně třeba moc zatlačim (pravděpodobně poslední případ) a už jdu přes palubu. Když jsem mi třeba kámoška vyprávěla, co vyváděl ten její, když jí balil, tak to bylo v 80 % v rozporu s tim, co se tu píše... A dneska spolu čekaj bejby. Tohle je už trochu frustrující.   

Zdravím. Trochu jsem zvažoval, komu tohle říct, či napsat, nakonec zvítězilo tohle forum. Situace je následující. O ženský jsem se začal zajímat až celkem pozdě, prakticky až na vejšce, na střední jsem měl celkem velký problémy se sebevědomím (sportovní kopyto ve třídě ve fotbalistů a hokejistů, odtud plynuly pocity méněcennosti a nebylo daleko ani k psychický šikaně a v tu dobu mi přišla myšlenka, že já bych mohl zajímat nějakou ženskou naprosto utopická). Nicméně jsem šel trochu do sebe a teď už mam za sebou pár románků a jeden "vážnej" vztah (uvozovky proto, že trval tři měsíce), ale už aspoň můžu říct, že mi nedělá zas tak velkej problém běžná komunikace s ženskejma. Bohužel jsem za těch pár let vždycky nakonec spadnul do kolonky kamarád, než jsem si uvědomil (Spíš přečet ), že alfou a omegou svádění je flirt, teď se zase potýkam s problémem přílišnýho uhánění (pravděpodobně, jestli ne tak už fakt nevim, proč ženská vždycky za pár tejdnů nebo měsíců ztratí zájem, ale vzhledem k tomu, že holky, ke kterejm nic necejtim a chovam se k nim celkem rezervovaně mě uháněj i přesto, že jim řikam, že chci jenom kamarádit, tak na tom asi něco bude). Poslední takový dvě zkušenosti mi daly dost zabrat - z první platonický lásky jsem se hrabal přes rok, druhá je necelej měsíc stará záležitost. Problém je, že jsem se vždycky seznamoval tak nějak průběžně, buďto pomocí kámošů nebo náhodně přes net, ale vždycky bylo pro moje "pokusy" kam šáhnout. Teď nějak neni nikdo a já zjišťuju, že se neumim seznamovat tehdy, když to zrovna potřebuju, neumim se hodit do klidu, ostatně vždycky mi k tomu seznámení někdo pomohl  (ať kámoši nebo net) a moc nad tim přemejšlim, takže všechny moje pokusy v nedávný době skončily celkem tragicky. Je to ještě kořeněný tim, že diskotéky a podobný záležitosti neni to, co bych dvakrát vyhledával, dávám přednost ověřený společnosti a davy lidí a kravál mě fakt nelákaj. A seznamovat bych se tam nešel už kvůli tomu, že holky, který preferuju se tam stejně nevyskytujou. Teď je otázka jak z toho ven. Jako první bych si chtěl ujasnit ten poslední románek, vlastně to slečna tak trochu nechala vyšumět svejma výmluvama, moje racionální já řiká "jak nad tim můžeš sakra ještě váhat, je konec, ty dube", zato ta druhá, emocionální část řiká, abych to ještě zkusil - znáte to rozum vs. zamilovanost . Uvažuju o tom někde tu holku "potkat" - vim, kdy a kde se celkem pravidelně vyskytuje - a probrat to s ní, aby mi řekla jasný stanovisko, tim líp se zbavim toho závaží z minulosti, čistě jenom pro klid duše, jsem ten typ, co se vyznačuje věrností a trpělivostí. Druhá věc je jak jít dál. V cílenym seznamování nemam moc zkušeností (doufam, že něco teorie načerpam i tady), ale popravdě oslovovat někde na ulici... vim, jak se lidi na takový vyrušení chovaj (čas od času v rámci zaměstnání provádim ankety nebo rozdávam informační materiály) a občas je to fakt maso, sám to nemam rád. Čili oslovení za nějakym konkrétnim účelem - neni problém; nenucená konverzace s neznámym člověkem, to je problém. A to proto, že když někoho neznam, těžko se mu otvíram a moc toho nenakecam. Druhej problém - kde sakra hledat holky spíš intelektuálně zaměřený? Knihovna? Výstavy? Divadlo? Navíc mi přijde, že tyhle typy jsou oproti diskantkám, emařkám nebo jinejm smažkám (no offence) v celkem drtivý menšině. Potřeboval bych nějak nakopnout, získat dobrou zkušenost. Znám odpověď, zkoušet, zkoušet, zkoušet, ale nemůžu se k tomu dokopat.
Asi jsem toho sem nahustil víc než zdrávo, pravda je, že jsem se z toho potřeboval spíš vykecat, ale samozřejmě budu rád za vaše názory.
K.

Zdravím, nechce se mi zakládat novej topic, páč mam dosti podobnej problém.
Klasickej scénář, seznámení na netu, dosti zajímavej flirt (bohužel jenom elektronickej) první schůzka na moje poměry poměrně vydařená, flirt, špičkování, doteky apod. Druhej den mě slečna hned pozvala k sobě do práce . Další vývoj už neni zas tak ideální, první pozvání na další rande nedopadlo s odkazem na nedostatek času, to už jsem větřil poblém, nicméně jsem to zkusil ještě jednou se stejnym výsledkem, ale tentokrát podstatně bizarnější výmluvou... domluvená akce (chápu), druhej termín "blbý počasí" (WTF???, dělá si ze mě kozy???). Od tý doby následuje důslednej holomráz (třetí den). Otázka je jestli slečnu k tomuhle vedl nedostatek případně ztráta zájmu nebo to, že se jedná o holku nezkušenou a pěknou stydlivku, ale to je asi zbytečný řešit.
Je mi jasný, že šance na to, aby to někam vedlo je naprosto minimální, ale spíš mam dotaz, jestli máte někdo zkušenosti s dovedením holomrazu až do absurdních výšin. Napadla mě totiž myšlenka čas od času vyrazit k ní do práce (prodavačka) a tam na ní párkrát hodit oko, ale jinak nekomunikovat, prostě se jí udržet na očích, aby začla přemejšlet... Mam dojem, že aspoň smsku co to tam provádim za kraviny bych si vysloužil
Druhá věc je, jaký máte zkušenosti s opakovanym zvanim, mě se párkrát osvědčilo "třikrát a dost". Někdo zve jednou, při neúspěchu ještě jednou a šlus.

Zdravim, před časem jsem se seznámil přes net se slečnou, zanedlouho jsme se viděli, vše vypadalo OK. Ona potom odjížděla na dovču, tak jsem jí ještě chtěl vidět, na dva navržený termíny řekla, že nemá čas. Protože razim zásadu třikrát a dost, ještě jsem si jeden pokus nechal v záloze . Z dovolenky mi občas poslala mail, ale rozhodně nic osobního, psala hromadně, s odpověďma na moje maily se nějak nezatěžovala, po návratu sem jí poslal sms, že přijedu do města, kde bydlí... den bez odpovědi. Sice je to milá holka, hezká i když trochu stydlivá, ale tohle mi pěkně leze krkem a řikam si, že jestli se teď neozve sama, budu brát tu poslední sms jako opravdu poslední

Horor je dobrej, pokud jseš si jistej, že se budeš bát míň než ona .