Dneska se mi to stalo... A nebyla to konfrontace z očí do očí... jen jsem je viděl. A... bylo to emotivní. On se zdá jako sympaťák. Pod vlivem pocitů ho nevnímám jako nepřítele... i já byl sympaťák, co někomu vlezl do zelí... spíš mě to nutí k zamyšlení o ideálu, který se točí ve všech těhle příbězích. Jestli je to opravdopvý "ideál". Pro mne tedy ona a její role v tomhle všem... Nejspíše je potkám zase...

Jak se zachovám? Dělat, že je nevidím je od určité hranice trapností (neřeknu přes ulici, ale...), co ukazuje na to, že to ani zdaleka za mnou není... Spíš takový delší otevřený pohled do očí. Pokud možno nenucený ale trochu chladný pozdrav a pak oči pryč a rovnou za nosem bez ohlížení, komentářů toho jak se kdo má a co je novýho... Když tobě buší srdce, i tomu druhýmu trochu tluče... asi míň, ale i tak... a tak mu to nech, neudělej ze sebe někoho, kvůli komu nemá smysl aby srdce tlouklo... třeba si ten druhý připomene, že o něco přišel. O něco, co už mít nebude. A třeba ne... Ale to, jestli zalituje, už asi není věc těch opuštěných... Bohužel je zrádný o tom přemýšlet...

Čo študuješ? Koľko poviedok / kníh si už vydal? Pýtam sa vážne, pretože píšeš naozaj perfektne...

Pracuju v internetovém obchodě, kde montuju pc... krátkou dobu. Mám elektro průmku a nikdy jsem nic nevydal. Občas píšu na nějaký web, sem tam uveřejňuju na literárních fórech básně... jednou bych si ale rád nechal snít sen o Garrettu spisovateli... Uvidíme.. Všechno je vždycky tak trochu jinak.

Tak příběh má pokračování, sotva pár hodin starý... Spíš moje niterní, než dějově pestrý... I když...

Nechal jsem se vzít z práce kus cestou autem od kolegy, abych se dostal na bus... Občas to tak udělám a pak se projdu centrem města no a od té doby, co vím, že tam v těch mých oblíbených místech bydlí ona, táhne mne to tam ještě silněji a více... Mohl jsem jít jinam, na jinou zastávku - bus projíždí celým městem. Ale šel jsem centrem... a schválně kolem jejího domu. Jsou prostě síly, co mne táhnou a já neodolám... nevím, snad jsem to chtěl i brát jako výzvu, snad jsem doufal, že ji potkám, snad jsem tam chtěl jít, abych to v sobě zničil konfrontací - jsou to místa, kde se budu a pohybuju často... a mám je rád, dávno před tím, než jsem se dozvěděl, že se do mýho života promítnou i jinak... a snad jsem snil. A tak jsem šel a těsně před její ulicí jsem se zastavil, zdálo se mi, že jsem ji zahlédl před sebou, ale nebyla to ona a tak jsem šel dál... čtyři pět sekund... a tím zdržením jsem po tom, co jsem zahnul do její ulice, dosáhl toho, že se přede mnou otevřely dveře a vyšla doopravdy ona...! Byl jsem dál a měl jsem problém s identifikací, nevzal jsem si čočky.. ale skoro okamžitě jsem ji poznal. Asi mne spatřila. Přes sluneční brýle, které mi to ještě více zkreslily, jsem myslím zahlédl její tvář... a možná i podivný rychlý pohled (úlek nebo překvapení), jako když někoho dožene nechtěná minulost... a možná se mi to zdálo. Ale to, jak nasadila a šla rychle, jen moji teorii potvrdilo (bylo asi blbý zmizet zase ve dveřích, měla náskok a tak se odvážila vyrazit). Trvalo to pár momentů, měl jsem s ní společnou cestu a tak trochu jsem upravil trasu i rychlost, ne z rozumu, ale z čehosi, co obvykle lidi v takových situacích táhne... podvědomě. A přitom mi utkvěl její obraz v hlavě, co jsem v tu chvíli viděl... její opálený nohy... a holý záda (vždycky měla holý záda ) a černý vlasy jako obvykle sčesaný… Takhle jsem ji sledoval až k autobusům (pár desítek metrů), kde jsem opět změnil směr, stále jsem šel za ní, chtěl vidět, kam tam jde, protože jsem tušil... v ruce telefon... a jakoby vyhlížela... tak jsme se scházívali my. Ale to jsem v tu chvíli stoprocentně nevěděl, jen se to potvrdilo zpětně. Dělo se to všechno tak rychle. Stál tam totiž on a čekal na ní! Poznal jsem ho spolehlivě, ten nový frajírek na profilu... Nevypadal tak drsně, spíš normálně, žádný ostrý hrany... Nevím, jestli mne prve opravdu zahlídla, moc se neohlížela, ale snad jednou se mi zazdálo, že kontroluje prostor kolem sebe... možná o mně věděla. Letmým pohledem jsem spatřil jak se vítají, možná ji dal pusu, to jsem přímo nezahlédl... ale později v představách domyslil. A pak zmizeli a jen spontánně vykročil do vedlejší ulice, doufaje snad, že je nadběhnu... zase ty niterní pohnutky... zase ty podivný pocity, co nás ženou, když přijde tahle chvíle (myslím nás některé - kéž bych měl sílu, jako mají někteří jiní...). Proběhl jsem uličkou a spatřil je v dálce, jak jdou opačným směrem. Bez čoček jsem je rozeznával špatně, ale možná se otočila a spatřila mne... možná si myslela, že jsem za ní šel pomaleji a teď je docházím, možná mne neviděla a byla to náhoda... zmizeli v některém obchodě. Možná přede mnou, možná nakupovat... A já šel dál. Prošel tou mojí oblíbenou ulici, dolů a pak zpět nahoru a analyzoval pocity... (pár minut do busu ještě zbývalo) a já už si nemyslel, že ji spatřím... zahlédl jsem jen její matku a bráchu, vystupovali z auta... snad jen ta máti by mne poznala, bratr ztěží... (zajímalo by mne, jak ona vidí amanty svojí dcery – za rok se u ní vystřídali 4 + oblíbávač a utěšitel Adam o kterým neví (a možná někdo další o kterým nevím já). Já za celou tu dobu měl jenom ji. Vidí to jako že její dcera bouří? Mně osobně se zdá, že se kazí a řítí do toho, že se vyčerpá a nebude mít sílu na pořádný vztah… nechtěl bych aby skončila jako nějaká koketka, co jí může mít každej... mne se zdá že se kazí, nebo se to tříští moje poslední růžový brejle a ona prostě taková je? Nevím, žil jsem v iluzi?) a tak jsem šel dál, došel k busu a se zvláštními myšlenkami a hlasitou „Hard“ hudbou v uších nastoupil do autobusu a už ji neviděl...

Asi se mi to splnilo. Vlastně ano! Chtěl jsem ji přece zase vidět... ještě chvíli před tím jsem si říkal, že bych už možná v sobě našel sílu postavit se jí přímo a neodkrýt ani stopu ze svýho nitra... a ono se to vyplnilo! A já tam byl a ona taky... a co víc... Říkám si, že jsem možná neměl na ty tři vteřiny stát a rozhlížet se, že kdybych šel, vyšla by z těch dveří skoro v samý okamžik, co bych u nich byl já... ale nestalo se tak. A je to špatně? Je to těžký napsat proti nitru, ale myslím, že není... (samozřejmě tu je stále ten zoufale zamilovaný Garrett co by ji objal, v setině vteřiny odpustil a možná se rozplakal štěstím, že ji zase třímá v náručí, ale ještě, že tak to nefunguje…) Totiž, asi bych pod silou náhody neodolal, oslovil ji, možná bych se nezbavil tý ublížený pózy, možná by to bylo trapný ticho, po tom, co jsem psal, ať mi nepíše... a možná bych ji chtěl kousek doprovodit a bylo by to trapný a bolavý, protože bych třeba na chvíli začal zase doufat a pak uviděl jeho... jak k němu jde... z blízka... (na blízko vidím dobře) a se všemi detaily... který surová skutečnost umí naservírovat mnohem lépe, než moje představivost... a on by viděl mně a byl by ten, kdo je na vlně… zatímco já sem stín, otravný stín minulosti.  Ale hlavně bych slyšel její hlas, bezesporu chladný a odmítavý, otrávený a znechucený a tak trochu "zlý" jak to po rozchodu bývá... „Mám s někým schůzku…“ nebo „Je konec, smiř se s tím. Začni znova, já taky začala…“ – úplně to slyším! A hnal bych se vedle ní jako nějaký poskok a ona by to všechno viděla a zase bych ztratil, něco sám ze sebe... takhle jsem sice taky zrychlil a "hnal se za ní" ale už to bylo jiné (ona to neviděla, svoje pohnutky si zodpovím sám před sebou…), možná nevěděla a nebo s bála otočit, protože nechtěla vidět, třeba si myslela, že jsem ji nepoznal... neviděla jestli jsem ji zahlídl, pokud se podívala, přes velký sluneční brýle nemohla vidět můj šok v očích, že tam je... a tak jsem šel za ní... a jak si stále udržovala tu rychlost, nedohnal jsem jí, včas jsem změnil směr, když jsem zahlédl jeho a on neví... a nepoznal... neodhalil mne.

A jak jsem před tím tak šel za ní... viděl jsem jak je opálená, ale taky… A teď pozor, aby jste to dobře pochopili…  Sám tomu ještě plně nerozumím. Jakýsi podivný prozření, nebo pochopení toho všeho co se mi teď a poslední dobou děje v hlavě, i toho co bylo a je, snad jakýsi krok k smíření se… a sice že není tak vysněně krásná, nebo že to teď je někdo jiný, jinak krásný, možná míň... viděl jsem trošku větší boky vzhledem k její malé postavě, spíš podsaditější, kratší nohy... (rozumějte, najednou jsem ji viděl jinak. Ona je krásná, ale hlavní krása spočívala v tom, co jsme měli v tý báječný křehký skleněný duhový kouli... co jsme si nedokázali uchránit dýl, než na těch pár dní, měsíců týdnů, než začala pomalu ale jistě praskat... Tím mne skutečně dostala, to mi dovolilo odhalovat její skutečnou fyzickou i vnitřní krásu, která nelze popřít. Do téhle osoby jsem se zamiloval. Viděl jsem ji k mému překvapení v tu chvíli spíš zase podobně jako na tom Silvestru, nebo jako někoho, koho jsem znával, ale pak se změnil a nebo jsem ho přestal znát... a cosi ve mne se bortilo a to je určitě dobře i když srdce kategoricky nesouhlasí, ale možná je čas aby převzala otěže ta racionální část mne, to druhé já)...

A když jsem tam pak stál a čekal na bus... věděl jsem, že půjdou na horu nad město k chrámu, do parků a na místa, kde jsme spolu bývali mi... a že se s ní bude líbat tam, kde jsem se s ní líbal já... a že to bude v tom podobný a přece tak jiný... a srovnával jsem svůj a její svět, co bylo a co nebylo a co kdyby a nekdyby... a že už to není ona.... Má přezdívku v icq... já si ji tehdá na začátku přepsal jinak... podle blýskavého sněhu o kterém jsem sladce tlachali, zamilovaní až po uši (to je přesně to, co teď asi má s ním. To, co pomine a co sice bylo tak úžasně krásný, ale teď vím, v co se to dovede proměnit a nevím, nevím, jestli bych s ním měnil… Možná to bude mít lepší než já (musím se smířit, že s ním bude spát, protože se třeba poučila, i když o tom jsem psal jinde a nevím… nechci hádat. Mělo by mi to být jedno a brzy doufám bude), ale možná narazí a já bych takhle zase narazit nechtěl. Ono to kouzlo pomine… možná dřív než to naše… Ten Garrett snílek by chtěl nepřerušeně začít tam kde s ní skončil, ale mezi teď a tehdy je tolik věcí, co už nic nesmaže, že bolest už jenom z pomýšlení na to je překonat strašlivě násobí bolest toho, že to nejde)  ... a tak podle toho sněhu jsem ji v icq po celou dobu měl. A teď, když jsem ji tak viděl, bylo to jako když jsem tehdy neodolal a znovu si přidal její číslo z ignore listu a zobrazilo se to jméno původní... byla to ona a nebyla... Někdo „jinej“. Ta "moje" prostě zmizela... nikdy taková možná nebyla, jak jsem si ji vysnil (pojmenoval)... A cítil jsem, že se mi svět neboří... spíš to je zvláštní zmrzačená úleva... úleva, co ji cítím, ale nemůžu ji uznat ani si ji plně uvědomit, protože v tu ránu zmizí... ještě jsem nesrovnal se zemí staré riuny a nezasypal prospasti, ale už jsou tu stroje, co to za mně dělají... ale jde to pomalu.

Je to stále ve mně… cítím jak to hlodá… ale už se nedusím představami, že se teď v TUHLE chvíli, zatímco bezprostředně píšu svoje pocity, líbají… už jsem to možná akceptoval… ale s večerem, až se rozběhnou po stěnách stíny, možná se mi bude chtít plakat… a zítra možná zase… a pozítří.. Ale už to bude zase jiný… a slabší… a možná se mi bude i chtít smát… Tohle je to smíření se? Doufám, že ano… že to přechází bolest a já budu moci svobodněji dýchat. Už jsem to přece viděl na vlastní oči! Holou skutečnost v kontrastu s mým hýčkaným snem… Krutá skutečnost! A ta pálí můj sněhový sen jako paprsky slunce… a sníh se smršťuje a teče… a zmenšuje a teče a pod ním se leskne mokrá tráva, co se probouzí z dlouhýho snu… Snad… Modlím se. Abych byl už volný… A odpustil sobě… i jí… přestal se bičovat tím jedovatým sněním, přestal se týrat a nadechl se zase nad hladinou. Napořád!

Google kamarad
http://www.google.com/search?q=define%3AIMO

Thx

Na tom něco bude

Ano, je na tom spousta lichého doufání Když takováhle holka "vyspěje" tak rozhodně nepude za tebou... se obávám. Stejně jako nepůjde za mnou. My prostě IMO přitahujeme tyhle typy. Prokletí. Zkoušel sem to od rozchodu na docela řadu holek. A jediná, co měla zájem, tak je zas taková nezkušená. (tím si teda nechci stěžovat, protože se snaží a já jsem navýsost spokojen)

Možná to je fakt jen o tom, že přitahujeme určitý typy lidí... O té mojí se moje sestra a snad i sestřenka vyjádřily jako že je podobná té předchozí... Hnědý oči, černý vlasy a snad i náznaky podobnýho chování... Brrrr.... Jestli tu pro mne existuje jen jedna kategorie, to potěš teda.

Co znamená IMO ??? pouč mne.

Láska je dobrý sluha, ale zlý pán ...

Jo, to je smutná pravda. Čím víc jsem jí dával najevo, jak mi na ní záleží (gesto ---> návrat/pokus o návrat), tak tím byla chladnější... Bohužel je taky smutný fakt, že čím víc jsem cítil, že ji ztrácím, tím jsem z toho byl zoufalejší a tím víc zoufalejší věci jsem dělal. Jestli jsem před tím měl nějaký kouzlo tajemnýho mladíka se zajímavým životem, tak ve finále jsem skončil jako největší ztroskotanec... v jejích očích se ze mně stal nejspíš nějakej ubožáček (pohled z druhý strany je věc jiná a sice jsem se chopil i poslední možnosti, ale mý sebeúctě to, pravda, na klidu nepřidalo... i když si můžu říct - měj klidný svědomí, zkusil jsi to). Háček je v tom, že já neumím brát vztahy jako něco na x-té prioritě... Pro mne jsou na první. Moc jich nebylo a každej byl dost emotivní. Asi právě v tomhle postupuju špatně, ale na druhou stranu hrát vabank a doufat, že si tím zvýším prestiž, když to ve mne prostě není, to mi nejde. Když někoho mám, vážím si toho. Chodit přes mrtvoly prostě neumím. Určitě bych ale pro to mohl něco udělat, změnit se, tolik se neotvírat nebo si prostě jen s holkama "hrát"... měl bych na to, to ano. Ale mám třeba i strach, že kdybych se do těhle her dostal a zalíbily by se mi, stanu se jedním z mnoha těch, co chodí, lámou v lidech ty poctivý city a ti pak sejou dál... a dál... tohle asi fakt není moje strana. Věřím, že poctivá láska v člověku nikdy nevybudí potřebu ztrapňovat se, dolejzat, uhánět a doprošovat se... to jde přeci proti významu toho citu... nebo se pletu? Určitě je chyba, že ona si tuhle druhou stranu mince zatím "neošahala" - vždycky to byla ona, kdo měl pocit, že jako bude asi lepší konec... nikdy neměla pocit, že něco ztrácí. Evidentně i se mnou se jí ulevilo... však když jsme to kdysi na začátku rozebírali, přiznala se, že nikdy moc dlouho ve vztahu nevydrží, že na ní přijde tendence utíkat z něho... vyplnilo se to i u nás. Může mne těšit, že jse měl zatím největší úspěch, ale samozřejmě netěší, protože z mého pohledu jsme k zemi spadli dřív, než jsme stačili roztáhnout křídla... Z jejího pohledu toho asi bylo až dost... Není to fér... Fakt že ne. Pořád jí mám plnou hlavu, dnes jsem potkal jejího otce a chvíli jsme něco pracovního řešili (montuju pc a on se na mně obrátil se zakázkou...) a přitom jsem z půlky myslel na to, že za pár minut až dojede dom, s ní bude mluvit, uvidí ji... Prostě to ještě vůbec nemám za sebou... skoro pořád zakopávám o něco, co mi ji připomíná... jsem pacient. A nejhorší je, že ona to tak nemá! Nemá!!! Už ten samotný fakt by mi měl stačit k tomu, abych nad ní ohrnul nos, zapudil všechny city a ani kolo si o ní neopřel, ale pravda se má tak, že mi zoufale chybí a při myšlence na ní by člověk normálně brečel... Nebýt lásky (asi hlavně tý nešťastný), lidstvo by pravděpodobně nesmírně zchudlo a nejrůznější poezii, hudbu, literaturu a zkušenost vůbec. To všechno jsou moc krásný věci. Doufám, že i u mne se to v něco cenného a poučného promění, že mne to obohatí, protože aby to existovalo jen tak pro trápení lidí, to by bylo opravdu svinstvo od tý vyšší síly a nebo evoluce nebo čeho... zbytečný a smutný. A jen tak by to být nemělo.

Garret: Jak někdo psal, že ty si u ní vylízal nejhorší období, a někdo další z toho teďko těží.. Ber to tak, že až si najdeš další, tak u ní taky někdo před tebou to vyžral a ty si užíváš...

Na tom něco bude

Musí říct že když jsem to četl ...

To jsou vyhlídky Snad všechny tak nevyrovnaný nejsou... No jako po dnešním dni v to "vyčerpání bad kreditu" doufám velice pevně. Není nic hořčího, než být na všechny problémy sám... a mít samý problémy. Tak hodně štěstí nám všem! Díky za podporu.

Já osobně můžu říct, že to vlastně nikdy nějak moc nepřebolelo, prostě mi to jen nevadí. Ale brát to jako "byla to krásá doba...." To teda ne. Spíš sem pokažd když na to vzpomenu nas*anej, že sem musel zrovna já vychytat to její nejhorší období, protože teď je mnohem lepší

Taky se ve skutečnosti obávám, že to tak bude... Jako vděčností k ní hořet nebudu. To jen v těch úvahách si člověk snaží vypomoci všelijak. Ale aspoň když mi to bude jedno... Zřejmě jsem ten pokusnej králík, díky kterýmu se posune někam dál a někdo jinej z toho bude těžit... ale "klasici" říkají - to je život... Pěkně na nic, neřku-li na ***... Tohle léto je tak hovadský, že to snad není možný... dneska mne napálil na světlech na červenou přes další auto nějakej týpek, co nedával pozor na řízení... Druhý auto na vodpis, u mně minimálně za dvacku! Takže vzhůru do dalšího kola starostí! Ale aspoň přijdu na jiný myšlenky taky... :-/ Co sem komu udělal

ked som cital zaciatok tak som mal pocit akoby niekto spravil ctrl+c a ctrl+v mojho terajsieho vztahu....
inac zaujimavo sa to citalo...asi mam s tebou podobne myslienkove pochody...

Víš, pro mne je to taková útěcha, když vidím, že v tom nejedu sám. Samozřejmě, že vím, že tyhle věci se dějí - pořád a ne jenom mě. Ale pokaždý, když vidím podobný příběh, nebo mi někdo vypráví o rozchodu, (možná to vyzní divně) cítím se líp, ale ne proto, že někdo někde trpí, ale proto, že v tom nejsem sám. Je to jako ráno... šeredně se nám nechce do práce a nebo do školy... přesto musíme, ráno je porod a pak sedíš v autobuse, máš zavřený oči v podivným polospánku a ani tě je nenapadne otevřít - nechceš, přesto víš, že kolem tebe sedí lidi s podobným údělem a taky někam jedou... někdo dál a někdo blíž. Nevidíš je, ale jsou tam a konečná stanice se blíží a za ní čeká... no rozhodně za ní něco čeká a to je pozitivní

Doufám, že druhá polovina tvého příběhu nebude podobná té mojí. Držím palce.

taky jsem to přečetl celé ...

Už abych o nějaké "alternativní přemýšlení" zakopl Děkuju za podporu... A taktéž hodně štěstí, neb štěstí je vrcholem pyramidy...

Nebuď nešťastnej, že to skončilo, buď rád, že se to stalo...

Máš pravdu, tak to je. Však vím. Na začátku jsem si to říkal taky, jestli na mne nečeká někdo... někde... však vím, možná to mám za trest, jak jsem psal v úvodu. I když... mnohem pravděpodobnější, než trest "z hůry", je, že to prostě muselo přijít... docela podstatný rozdíl věku, názorů, nevycválanost a nevybouřenost a typická lidská vlastnost "nevím, co chci". Pořád mi ze setrvačnosti chybí, ale záblesky typu "jede se dál" mám taky. Už to začalo pracovat. Vídat ji nechci, slyšet o ní nechci, i když nitro občas svévolně hovoří jinak... ale to půjde potlačit (důležitý je nenechat se tím převálcovat) Půl roku to vlastně nebylo jen špatný, mělo to pozitivní vliv (ty hezký věci) na mnoho aspektů mého života a v tej naší krátký společný cestě mi byla oporou v několika docela zásadních fázích a to, že tu byla, pro mne byl zdroj energie k tomu, abych to zvládl. Nemůžu toho litovat a ani nechci... na zlý se zapomene... člověk vyfiltruje to skutečně důležitý a podstatný a doufám, že pro mne v tom bude mnoho poučení a pro ní snad taky.... A věřím, že až se jednou zase potkáme (pravděpodobnost docela vysoká), tak budu nad věcí a budu jí moct říct ahoj bez nějakých skrývaných nebo neskrývaných negativních emocí... a co víc, budu to myslet upřímně. Díky moc za potěchu a podporu

Tak jsem to celé přečetl...a jen zírám, že jsi ji nedal sbohem hned po jejím prvním excesu (opití na plesu a následná nevěra (i líbání beru jako nevěru)).
Jinak Tvé pocity samozřejmě chápu...ze své zkušenosti bych doporučoval hlavně žádný další kontakt s ní (absolutně žádný).

Nestřídám holky jako ponožky... Neřadím se mezi zoufalce, myslím si, že nepatřím ani mezi ošklivce. Býval jsem zakomplexovaný a měl problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím... ale to už je dávno a kompletně jsem se s věkem změnil. Přesto mi zbylo něco, co mi vztahy komplikuje a to je moje očekávání... jsem svým způsobem velice náročný a jen tak něco mně neuspokojí a nejde ani tak o vzhled. Nazval bych to tím kouzlem. Ona ho měla. Na začátku jsem ho cítil, ale nevěděl, jestli bude stačit, jak jsem psal. Ale stačilo a pak mi dovolilo to přejít. Napsala hned ten večer a podle sms bylo vidět, že je totálně zduněná. Navíc mi to pak vysvětlila, jako že se na ní sápal a než se stačila vysmeknout, vetkl jí pusu... A tak jsem to akceptoval, i když pochybnosti samozřejmě zbyly... Přikládal jsem to tomu věku, nevytvořené klapce... snažil se jí to uvěřit, když projevila lítost (i plakala). A hlavně jsem byl po dlouhý době zamilovaný až po uši a nechtěl to ztratit, vyhnout se samotě... a růžový brejličky na očích... znáš to. Dnes bych třeba jednal jinak, ale vzhledem k mým pocitům, že bych ji stále dokázal odpustit horší věci a překlenout naše neshody, myslím, že bych se zachoval stejně... Jsem prostě asi jen snílek. A nebo JEN snílek? Asi bych neměnil... i když to občas chutná hořce. Spíš je třeba si uvědomit, že ve skutečnosti milujeme sen, který ta daná bytost na chvíli ztělesní... a uvědomit si, že i když toho člověka ztácíme, neztrácíme ve skutečnosti sen... ten je v nás. A třeba díky tomu se uvolní místo pro někoho, kdo změní sen v realitu... Kdo ví? Pomáhám si všelijakým filozofováním a úvahami.

Obcas docela ziram ...

Mně taky nevadilo čekat... Vadilo mi to nesmyslný chování, nepojmenování problémů a seky, co byly opravdu nepříjemný. Hlavní problém byl, že nebyla vidět snaha, nebo byla, ale bylo vidět, že planá (nějak to nezvládala a já pak už taky ne, když to ani nebyla schopná pojmenovat)... Bolelo to, když jsem viděl, že navzdory tomu co dělám (z mýho pohledu), ovoce nikde... Cítil jsem a pořád cítím, že to nebylo fér... Začal jsem cítit, že nás ztrácím, ona taky... a veškerý snahy ztroskotaly jedna po druhé kdo ví vlastně na čem...

Nestačí jen sex... musí to prostě fungovat po všech stránkách. Sex je jednou z těch velice důležitých... ale pak je tu důvěra, upřímnost... rozhodně sem patří i slušnost a jestli se tvůj bývalý takhle k tobě zachoval, ledacos to vypovídá... Je mi líto, že tvoje léto bylo jako mé... hořké a smutné. Podzim bude lepší a když ne, je tu ještě zima... a tak dále

Rozenej spisovatel Takový obraty !

....

No happy end to pro mne ještě není... Ten dojezd ale už nabral jiný směr. Léto je pryč, upnul jsem se na to, že podzim bude lepší, nebo upnul... těším se na spadaný listí a tu typickou vůni... a doufám, že mi mezi listím vítr do cesty přivane i nějaké "alternativní přemýšlení" ) Jináč, taky si myslím, že ten další po mne to nebude mít tak obtížný. Přesto přeze všechno moc dobře ví, že to hezký zašlo právě na tenhle "blok", který tu nebyl proto, že já byl nějaký spěchálek... Tak si to pojistí a příště to třeba překoná s větší energií a cíleností. Jestli ne, bude asi dost nešťastná, protože si dovedu představit, že každý takový neúspěch a následné probémy ji od dalších pokusí možná odradí a nebo spíš v ní probudí ještě větší obavy a nervozitu, že se to pokazí. A pak se to samozřejmě pokazí... Podobný tendence měla ostatně (jak si vzpomínám) už za nás... mluvila že to na ní někdo zkoušel nějak hrrr v autě, že se cukla a pak, že si o ní její bejvalý vyprávějí jaká je frigida... (neměl jsem ten pocit, ale dovedu si představit, že si to o ní nějací mladí omezenci mohli myslet a nebo říkat, i když to slovo prakticky znamená úplně něco jiného a její případ to rozhodně nebyl, že se prostě nenechala hned, to se dnes asi nenosí...). Asi jí to poznamenalo, bylo vidět, že to v ní vězí, i když je to totální blbost... Dneska jsem s kamarádem rozvíjel na podobná témama filosofii míchnutou buddhismem a karmou... už teď cítím, že jsem na dobré cestě. Jen to chvíli ještě potrvá... Snad jen chvíli.

Jej, je to tak strašně dlouhý, že se v tom člověk dokonale ztrácí. Někdy méně je více. Ale na druhou stranu chápu, že ses potřeboval vypsat. Myslím si, že pravý problém je několikrát zmíněn i v tvých řádcích, a tím je její hodně velká nevyzrálost ...

Původně to mělo bejt krátký, ale nakonec jsem to pojal takhle, hlavně pro svůj klid (ono to nejde prostě utnout, jinak tě to spíš víc rozhodí...) ... diskutovat na jednotlivý aspekty lze v mnoha dalších vláknech, ale než sem se mohl zapojit, musel jsem prostě sepsat tohle... celý a kompletní... ono to fakt pomáhá. Jestli jsi to ale přečetla celé, smekám

Tak sem taky hodím svůj příběh, protože mi pomáhá číst ty Vaše, a tak třeba někomu pomůže ten můj…  Předesílám, že jsem se fakt rozepsal a možná to trochu nezapadá do smyslu „debata na fóru“, nevím no. Snad to adminům ani Vám nebude vadit, označím to jako patřičný příspěvek. Kdo nechce, číst nemusí. Není to snad proto, že bych ležel někde u dna nedokázal dýchat z dne na den, to zaplaťpánbůh jde tak nějak samo. Dokonce jsem schopný i „normálně“ existovat. Ale je to proto, že čím víc toho ze sebe dostanu někam, kde to může najít odezvu, ať už k přátelům a vrbám nebo k anonymním čtenářům, tím líp se mi ze dne na den bude dýchat a splíny mne už tak snadno nedoženou. Nikdo mi na to nic neporadí, možná že ani není o čem diskutovat, jde mi o to "podělení se..", pro můj vlastní klid.

Začalo to tak nevině, až mne to děsí… Možná ten konec mám tak trochu za trest za ten začátek. Seznámili jsme se na chatu… v tu dobu jsem měl na internetu rozjeté snad všechny možný seznamky, protože jsem strašnou dobu byl sám, snad proto, že jsem takový trochu náročný v tom smyslu těch snílků… věřit na lásku a tyhle věci, a pak taky ta slečna musí mít jiskru a do té doby jsem s jiskrou potkával spíš samé mrchy a rozhoďnožky a to není nic pro mne. Na diskotéce prostě tu pravou člověk nepozná a na ulici asi taky ne, to musí být náhoda. A pak najednou na netu v místnosti slečna, co na první pohled ani nijak výrazně neokouzlila (to když dneska vidím její profil, tak z každý tý fotky mám o emoce postaráno, a jak mne oslovuje každá její linka v obličeji, i ta, co se mi před tím nelíbila… až by jeden brečel) a tak jsme si psali. A čím víc jsme si psali, tím víc byla fajn a já se těšil na každý den, až se ukáže na icq… číslo mi dala sama, já ji nepožádal a o to víc jsem si ho cenil. Bylo vidět, že jsem ji oslovil…

A pak jsme se setkali a první pohled na ní neprozradil nic, spíš vznesl otázky. Trocha překvapení rozdílu mezi fotkami a skutečností, styděla se a protože jsme se potkali „náhodou“, kterou spunktovala ona a mne nic neprozradila, na silvestrovské oslavě, dlouho dobu večera jsem si ani nebyl jistý jestli je to ona, protože mi bylo blbý ji pořád okukovat, a protože photoshop se svýma úpravami realitu trochu zastírá. A pak přišlo poznání, že je to vlastně pořád ta stejná spřízněná osoba a že má to kouzlo co na netu i ve skutečnosti… a alkohol k tomu přimíchal takovou zvláštní esenci... A nakonec jsme spolu zmizeli v dřevníku u chaty a ona mi šeptala do ouška věci, co prozrazovaly, že mne má plnou hlavu už z internetu… a já v tu chvíli tak nějak nevěděl nic, ještě ani to, zda se mi opravdu líbí a nebo ne (ten večer jí to moc neslušelo, ale pak přišly večery, kdy byla úžasná a okouzlující… ). Netušil jsem jestli jsem zamilovanej nebo ne, jestli ji vlastně chci a nebo ne… prostě nerozhodnej. Člověk pořád neví, co chce – hlavou se mi honily kraviny, jako že co když na mne čeká někde nějaká lepší a tak, přitom jsem věděl, že tak to nefunguje. Líbali jsme se… Ale dopadlo to tak, že Silvestra byl vlastně neoficiální začátek našeho vztahu. Musela ukončit nějakou minulost s člověkem, co mi v jejích očích nerovnal ani po paty (v mých taky ne O-) ) a já na ni netlačil, protože jsem měl tak trochu výčitky, že někomu třetímu lezu na píseček, i když podle toho co mi o něm vyprávěla jsem ho jako vážnou konkurenci komukoli neviděl (do dnes si myslím, že to je takovej blbeček, jako že člověk. Možná to vyzní nadutě, ale jak se chová a choval nejen k ní (asi pátá z jeho deseti mezi sedmnácti a devatenácti), to stačí jako důkaz). Asi bych měl napsat že mi je čerstvě 23 let a jí čerstvě 18. Oba lvi – nevím jestli šťastná kombinace. Rozhodně jsem se ale nenudil. Pak jednoho večera v autě na romatickým místě, jsme si zas jen povídali, protože Silvestr byl přeci jen dnem, kdy byl na scéně alkohol, ale tam už to bylo o něčem jiným (bál jsem se, abych nic nepokazil a začínal v tom lítat) a když mne poprvé nesměle pohladila po tváři, byl jsem v eufórii – bez přemýšlení řeknu, že to byl jeden z nejemotivnějších okamžiků v našem vztahu, možná úplně nejvíc (bohužel jen máloco mělo šanci to zastínit, když pouhým pohlazením otevřela stavidla a samota, tak dlouho zadržovaná a hýčkaná, zmizela a uvolnilo se místo pro ní). Sejmula ze mne samotu a s tou jsem žil dlouho… moc dlouho. Prostě síla okamžiku! Nepopsatelný.

A teď trochu zestručním, aby čtenáři neodpadli… Zjistil jsem, že to beru vážně a podle toho jsem se choval. Vztah se rozvíjel, ačkoli jsem si před tím nedokázal představit, že bych začal s tak mladou slečnou – všechny ty řeči o tom vyzrání, který přichází s věkem a tak mne varovaly, ale zdálo se, že to nebude náš případ. Ona opravdu působí starší. A ne vzhledem. A nebo růžový brejle – já vlastně do dneška nevím. Všechno klapalo, já se zamilovával pomalu, až sem si někdy vyčítal, jestli ji pak neublížím, že ona to má takový silný a já vlastně pořád nevím, jak hluboko jsem se dostal. Vzhlížela ke mne, byla zblázněná, o tom nepochybuji. Do té doby se vodila za ručičku pár měsíců s tím pak s jiným… všichni ale z jejího věku. Nevinný vztahy bez sexu. A já ji vzal do divadel, ven do lesů a na výlety, ukázal ji místa v okolí, co neznala a mají děsně romantický nádech, jel s ní na korunovační klenoty a ukázal jí svůj svět a nabídl upřímnost, důvěru a všechny tyhle věci, co si jich vážím… místo pajzlů kavárny a místo blbech narážek na sex povídání o ní a o věcech, co nás zajímají. Na nic jsem nespěchal, žádný oplzlý řečičky o sexu… věřil jsem, že to přijde všechno samo. Bohužel přišlo pár zklamání, to když mi hned měsíc po tom, co jsme spolu byli, přišla uprostřed noci sms z plesu, že je strašně opilá a že ji mrzí co se stalo, že si tam na ní někdo něco dovolil, že se nemohla bránit – to byl šok! Nechápal jsem, která bije. Nerozuměl jsem z kontextu přesně, co se stalo. Bolelo to strašně, protože mi to zkalilo představu o ní jako o slušný mladý upřímný holce… Viděl jsme ji v tu chvíli, že se tam s někým tento… no děs. Naprosto mi to k ní nesedělo! Dlouho jsme to sbírali a řešili. Do dnes nevím co a jak tam vlastně bylo, nejspíš tam na ní někdo něco zkusil a ona možná vteřinu oplatila, možná že ne, ale i tak z toho byla špatná – v té sms to bylo vidět. Maximálně šlo o rovinu líbání, sex, to ne. Jak rozeberu níže, bylo jasný, že v téhle rovině to neproběhlo. Mně to ale ukradlo kus důvěry v ní, který se už nikdy neobjevil zvlášť proto, že jsme začali mít problémy s jejích chováním při něžnostech a intimních chvilkách. No jo no… strašák „skoro osmnáct“ se objevil na scéně… Vždycky se cukla v tu nejnevhodnější chvíli a úplně nepochopitelně… i když šlo o „drobnosti“, žádný „hrátky na vyšším levelu“. Zraňovalo mne to obzvlášť, když k tomu přibyly drobné lži jako „krámy“, které pochopitelně neměla… nechápal jsem kde se to v ní bere  a co dělám špatně. Bolela mne ta nedůvěra a strach, cítil jsem to jako křivdu. A ty zbytečný lži místo promluvení si! Na jednu stranu si „servítky“ nebrala, až mne někdy překvapila, ale pak vždycky sek… To se prohlubovalo a rostlo jako stín nad našima hlavami a já to nepozoroval. Místo toho jsem se do ní víc a víc zamilovával a doufal, že se to poddá, že to je jen kvůli věku a nezkušenosti a trpělivost v sobě jsem nacházel a bylo mi dobře, protože to bylo nádherný období i navzdory tomu všemu. Až doprostřed našeho půlročního vztahu (pro někoho půl roku o ničem, pro mne velmi emotivní…), kdy se objevil problém „sex“ v plný parádě. Už to prostě bylo divný, že to nešlo… ležet vedle sebe a nic, spát vedle sebe... A nevědět proč to nejde. Bylo to divný a začlo se to řešit – tedy já začal, protože ona se k tomu neměla a nemluvit o tom a neřešit to a čekat nikam nevedlo. Byla panna, ale já doufal, že to odezní samo, ten strach a tak… Snažil jsem se nespěchat, získat důvěru a ta tam z počátku byla obrovská. A snaha z její strany se taky objevila. Mrzelo ji to, ale stejně to nešlo. Mnohokrát mi psala zamilovaný maily, kde se mi omlouvala, pak kvůli tomu i plakala, pak slibovala, že se to zlepší, pak to vypadalo, že se i těší, až se doopravdy pomilujeme – to většinou po tom, co k nám občas zavítala i světlejší chvilka a ona při mazlení zažila něco pro ni nového a krásného (že sem neměl moc příležitostí ukázat i druhou stranu – že to není vždycky jen strašák sex a něžnosti) A pak z ničeho nic, že si musí dát pauzu, že prostě ten sex nemůže, že mne nechce trápit, že to k životu asi nepotřebuje (nevím kde to vzala) a já nevím co ještě a odjela na sporťák, kde úplně vypustila, zatímco já tady nechápal… tam jakobych pro ni přestal existovat, strhl ji náročný týden a zatímco já se utápěl v depresi, protože jsem cítil, že nám to chřadne jako po tom maturáku, kde měla ten exces, tak ona to neřešila… Pár sms, chladný a o ničem a pak návrat. Dozvěděl jsem se o nějaký kamarádský puse útěchy od jejího bejvalýho, když mu nejspíš vyprávěla jak jsem hroznej a jak je nešťastná (to už mezi námi totiž vznikly hádky), vypadalo to, že to bude první velká vážná krize, ale když se vrátila „do reality“ zase jsem to byl pořád já, ten do koho je zblázněná a ona pro mne byla tou vílou… Tak přijela, stálo to mnoho, ale vyřešili jsme to. Omluvila se mi, došlo jí jak sobecký to bylo takhle si odjet, vrazit mi pauzu a nechat mne v tom koupat, řekl jsme ji upřímně jak jsem si to „užíval“… zdálo se, že bude líp… ale problém se stupňoval. Sex stále nevycházel, panna sice už není, ale sex jako takovej to nikdy nebyl a to mne opravdu začalo dost ničit, trpělivost docházela, protože bez toho to prostě ve vztahu nejde. Nechápal jsem, proč to nejde, ona nebyla schopná říct nic jiného, než že neví, co je špatně, když jsem se zeptal, co dělám špatně, řekla že nic, že to je v pohodě, ptal jsem se jí, zda ji přitahuju, odpověděla, že ano, když padla otázka na konkrétní problém, řekla že neví… Věděla, že má problém v sobě, připustila to, řekla mi to, ale řešení nenašla. Mně ho nikdy neprozradila, ani příčinu. Osobně si myslím, že to byl strach… to bylo vidět, ještě prostě nebyla zralá… Mně přišla jako starší, ale nebyla. Taky nebrala prášky a furt slibovala, že je obstará pro náš společný klid a kondomů se bála – nevěřila tomu, zpočátku to myslela s koupí prášků upřímně, pak už to byly jen výmluvy. Pak taky její matka ji měla dost brzo… a pak pořádná výchova její rodiny, která podle mne o lidí do značný míry rozhodne o morálce (u ní víra v sex z lásky a tak, která zapříčinila to, že nikam nespěchala, ale to na druhou stranu přineslo její nezkušenost a obavy) + to, že její sestřenka měla dítě snad v devatenácti… a pak asi něco, co do dnes neumí přesně pojmenovat a říkám tomu blok. Prostě zkratový jednání – všechno hezký, a pak z ničeho nic sek! A (řeknu to na rovinu) člověk by si ho mohl jít tak akorát přirazit do futer. Ona si na své přišla, ale já vyloženě trpěl. Když to měla za sebou, byl to konec veškerého mazlení a i když kolikrát to pokračovalo, tak bylo vidět, že to dělá jen proto, aby „byl klid“ a ne pro to, že by opravdu chtěla, i když se našly i světlý výjimky. Připadal sem si kolikrát jako žebrák. To mne ničilo… postupně obíralo o sílu – do té doby, než tohle všechno kolem sexu vypuklo, jsem si připadal, že žiju v pohádce. Po citový stránce naprosto dokonalý – důvěry a toho hezkého bylo pořád dost, aby to dokázalo překonávat ty její seky a nálady, který jsem občas opravdu nechápal. Mluvit jsme spolu měli o čem, pořád bylo co dělat, pořád jsme byli spolu a pořád všechno leželo před náma – léto a plány a já věřil, že to naplnění našeho vztahu ještě přijde, že ten sex pitomej prolomíme a budeme spolu šťastní a všechny ty hádky kolem týhle neshody zmizí…

Jenže nezmizely… Nabalila se na to nedůvěra, žárlivost, scény, gesta a hádky na  nové variace. Já ztrácel pevnou půdu pod nohama a, i když jsem si zpočátku mohl říct, že mám vůči ní naprosto čistý svědomí, klesl jsem k takovejm špinavostem jako čtení sms, nabourání se do mailu, abych viděl s kým si píše… Nenašel jsem tam nic zásadního, ale už jen samotný fakt, že si čas od času s někým napíše byl pro mne strašlivý, protože jsem prostě tak klesl. Už jsem si nevěřil. V tu dobu už stejně všechny sms od kamarádů (pár jich měla a já si dlouho myslel, že z té strany nehrozí žádný riziko a když hrozit začlo, už mi to k ničemu nebylo, že jsem telefon prohlédl, ale o tom potom, jestli to vytrvalého čtenáře zajímá.) Šlo to do háje a občas bylo světleji. Zase trochu zestručním (jestli jste to vůbec poznali). Prostě nám to uteklo mezi prstama a vše se zhoršilo. Přiblížil se začátek prázdnin a její rodiče měli odjet do Španělska… Z počátku ten týden měl být úžasný a skvělý, hezky jsme si to naivně plánovali, ale pak už jsem jej viděl jen jako tejden, co rozhodne o přežití našeho vztahu. Půlkou už jsem tušil, že je to v prdeli. Sorry za to slovo. Celou dobu jsem se chodil svěřovat své dobré kamarádce (opravdu jen kamarádce, nevěřím na stoprocentní kamarádství v pravém slova smyslu mezi holkou a klukem, ale myslím, že já s Ivetou jsme se k tomu maximálně přiblížili a nikdy nenašli potřebu hranici překračovat ).. ta mi k mému údivu pověděla, že se v ní úplně vidí a já prý jsem jako její přítel před lety, kdy zažila nějaký takový vztah jako já. Mluvila hlavně o naivním věku, o mládí a nezkušenosti. že v tu dobu nevěděla co chce, ale její přítel už byl jinde… Pohled z její strany mi pomohl Martině hodně porozumět a utvrzoval mne v tom, že to celý je fakt strašný nedorozumění. S Ivety pomocí jsem se snažil problém zlámat, vyřešit naši krizi, protože s tím jak se mi Martina ztrácela, cítil jsem opravdovou hloubku citů, co mi zatím nepozorovaně narostly v srdci a bylo to strašný a strašnější… Pochopil jsem, že na Martinu vzniká tlak, který vyvíjí to, že se nám nedaří, že žádám sex, který je pro ni takovým strašákem, nahlédl jsem do jejího pohledu na věc, víc jí porozuměl ale nepomohlo to. Už jsme asi byli moc daleko od sebe v tom souznění…

První tři dny z toho týdne jsem se fakt snažil být maximální a dokonalej! Dělal jsem vše, co jsem jí na očích viděl, na nic jsem netlačil, přecházel nálady (měla svoje dny), o sexu jako bych ani nevěděl, že existuje… filmy, povídání, hudba, tlachání, vybrali jsme pro mne osmáka… a pak ten třetí den jsme odcházeli do práce (ona měla brigádu) a pak mi přišla sms, že prej má nějakej splín, ať ten den nejezdím, ať jedu dom. Tak mi bylo jasný, odkud vítr vane (a bylo mi to tak nesmírně moc líto) a ona mi to potvrdila – že prej ten náš problém bude muset stejně zase přijít navzdory těm hezkým dnům, že to ale prej přejde, že se z toho splínu srovná… zase ten sex! Pak jsem za ní stejně přijel, udobření, útěcha, všechno fajn… druhý den jsme se vedle sebe probudili a neřekli si ani slovo, ani když jsem ji odvezl do práce… celou dobu jsme se vedle sebe dívali do prázdna, zvláštní výrazy na tvářích – ani jeden neustoupil a nepromluvil (mám to ale hovadskou povahu, někdy se za to proklínám)… a zbytek týdne jsem byl doma a hádka na stole. Nebo spíš nemluvení spolu a ve vzduchu něco hrozivě obludného.

V tej době se už rozhořely problémy na všech frontách. Vyčetl jsem jí, že je raději s kamarády než se mnou (pochopitelně že v té fázi už skoro i byla, zvlášť jeden mi byl trnem v patě – pan Adam. Člověk, s kterým si nějak moc začínala psát… nebyl to kamarád, protože jak už jsem řekl, to kamarádství mezi klukem a holkou v pravém slova smyslu neexistuje, sama mi v začátcích /té naivní upřímnosti, kterej se říká ty růžový brejle/ prozradila, že se čas od času někde vykousli, když s nikým nebyla, ale ni víc… to byl důvod, abych se začal bát, ale pořád jsem věřil tomu, že když je ve vztahu, to by neudělala. Měli jsme úmluvu, že si řeknem, kdyby se něco takovýho rýsovalo ve vzduchu, že si nebudeme nevěrní. Chtěl jsem tomu věřit a věřil jsem, jen sem se nedokázal zbavit vzrůstající žárlivosti.), místo aby byla se mnou, jezdila s kamarádkou, kamarádem a jeho kamarádem pod stan (zase s jinejma)… regulérní rande ve čtyřech ne? Nepodezřívám ji, to ne, ale jak by asi bylo jí, kdybych to udělala já… Já to musel skousnout ve významu z mého pohledu, a že to bylo sousto, to nebrala v potaz. Byl tam nějakej pátej nejlepší kadeřník v Evropě – jistej pan Čížek (možná ho někteří znáte) a bylo mi jasný, jak asi takovej člověk musí působit na ženský a to nemluvím o mladých ženských. Když jsem pak po jejím návratu četl přes rameno, jak píše kamarádce, že to by „kunďák jak sviň“ mimo to, že mne žárlivost přímo dusila, protože jsem cítil, že těžce ztrácím svoji někdejší pozici nejen v jejích očích, ale i ve svých, tak jsem se zděsil nad slovy, který použila – už dřívm jsem pozoroval, že ten její svět kamarádů a kamarádek je trochu jiný než ten můj nebo náš… cítil jsem, že to je jiná sorta lidí a to odcizení a smutek z toho, že mne mezi ně neveme získával čím dál tím větší význam a opodstatnění. Tam se chovala drobet jinak… Jak? Hodně pití, cigára, který jinak nekouřila než takhle „při speciálních“ příležitostech a chování, kdy pití maže zábrany… jako na maturáku, který byl pro mne přímo démonickým strašákem. Však také pokaždé, když jela na diskotéku, byl jsem úplně mimo. Jí jsem věřil, nevěřil jsem té připité Martině, kterou jsem vlastně neznal. A že jsem ji měl poznat… Tohle všechno sem se snažil přetrpět, protože jsem ji prostě nechtěl ztratit a  věřil jsem, že by toho,čeho jsem se obával, nebyla schopná. I dnes si po všech zkušenostech stále myslím, že nebyla – dokud byla šťastná a já měl větší kouzlo, než mohl kdokoli mít … hahaha – žijeme jenom ve snech o sobě i jiných lidech. Jen ve snech a zdáních…

A pak pátek. Poslední den před víkendem (vracím se k tomu osudnému týdnu), po kterém se měli rodiče vrátit. Psali jsme si, oba jsme se na toho druhého zlobili. V tónu zpráv i icq už bylo jen málo stop po tom krásném pevném vztahu co jsme měli. Smajlíci mizeli, hezká oslovení taky, stávalo se to čím dál tím víc strohé. Ale tak nějak se to během večera zlepšilo a pak naznačila, že se jí stýská a samozřejmě, že mně se stýskalo taky… Najednou to bylo takový smutný a nostalgický, ona byla doma sama a bylo jí smutno v prázdném bytě, já zase falešně silný a ona hrdá, ale ještě se dala prokouknout… dlouho pozdě v noci z ní vypadlo, ať přijedu, že napustí vanu… veme víno. A já si řekl! Pane bože třeba to konečně zlomíme!
Jel jsem bouřkou za ní…  bylo to tak zvláštní a svým způsobem krásný… vana tam byla, pěna… svíčky i víno… a pak mazlení ve vaně, ale jen jak chtěla ona… a až k jejímu vyvrcholení (dlouho to nebylo tak hezký mazlení) bylo vše v pořádku, ale pak změna! Najednou bylo potřeba honem umýt nádobí, udělalo se jí špatně, rozkoukali jsme film, ale to byla jen záminka k tomu aby mohla rychle usnout.. a tak se stalo, že jsem ve tři ráno práskl po těžkej hádce nebo spíš gestu (ona neřekla skoro nic – spíš jsme vedl monolog) dveřmi, ale ještě pod vlivem jsem venku nasedl do auta a usnul v bláhový naději, že mi třeba napíše, že ji to mrzí, že se mi omlouvá (lidi jsou sobecký, jedni i druzí)… věděl jsem, že ve skutečnosti nechci odjet, ale byl jsem tak hrdej! Kdybych tak našel tu sílu vedle ní zůstat… nejspíš by to šlo do hajzlu potom, ale mohl jsem být alespoň ještě chvilku s ní v „opravdovém vztahu“, protože to byl konec. Nebo začátek konce.

Jenže už ráno jsem se probudil s bolavým srdcem (moc jsem toho nenaspal – domů jsem přijel po tom co mne rozbolela hlava na parkovišti od zkroucení na sedačce). Jel jsem hned dopoledne za ní, ale k ní jsem si jít netroufl, místo toho jsem si sedl do kavárny a napsal jí, že mne to mrzí, ať přijde, jestli chce… že si za ní netroufám jít. Ani neodepsala… Cítil jsem se jako ubožák, dolejzačskej trapák, ale nemohl jsem si pomoci… Dal jsem jí hodinu a během toho jsem psal svoje pocity na papír… a když nepřišla s odbitím poslední minuty (ona vždycky tu hrdost dokázala na rozdíl ode mne dohrát do konce), vyřkl jsem na papír ortel, sebral se, dojel domů a z internetu smazal všechny společné fotky na profilu, netrvalo dlouho a odveta přišla… schoval jsem se za falešnou hrdost a na pomoc si zavolal všechny přátele a svatý… začalo těžký období.

Dopis jsem jí druhej den hodil do schránky. A pak pár dní vydržel se jí neozvat… ale pak mne o rozkoplo, a nakonec jsem na její svátek jel s malým králíčkem, šestistránkovým dopisem na usmířenou za ní na benzínku, kde pracovala, a tam jsem ji překvapil, obejmul a bylo mi do breku. Slíbila mi že se mnou zajde na kafe. Dokonce se zdálo, že jsem ji potěšil, že jsem ji přijel popřát… a to objetí mne nabylo novou nadějí… Cítil jsem, že nemůžu být bez ní. Tolik jsem to chtěl urovnat! A další den ochladlé zprávy, že se se mnou sejít nechce, že nemá čas, že už je konec, oba jsme se shodli a že ví jistě, že to zpět nechce. To mne mlelo jako mlýnský kameny – nechápal jsem, že člověk, co do té doby neví nic, najednou ví s takovou jistotou, že chce konec! Bylo to tak rychlý a divný, že jsem tomu nemohl věřit. Ještě před pár dny plakala, že se nám to kazí, objímali jsme se a utěšovali a teď tvrdá jako kámen… A rozhodnutá! Když jsem se nedokázala rozhodnout já? Jak mohla ona tak snadno? Všechny ty věci, kterými mi ublížila a ukřivdila z minula, ve mne vzbouzeli pocit těžkýho ukřivdění, všechny ty věci, co jsem podnikl já – hack mailu, sms a vyzvídání a podezřívání jsem ve svědomí zapudil, omlouvaje si to, že to její chování mne donutilo (suď mne kdo chceš, ono to opravdu šlo bez toho narušování soukromí, dokud jsem se nezačal v tom topit a pak už to nešlo – za rámeček si to nedám, ale nelituju… ) Na to jsem prostě zapomínal a viděl jen tu bolest co mi způsobila a to hezký… a všechny ty sladký zaslepený věci, co mi psala… sms… maily… bože!

A pak zase vzepětí a krok k tomu, abych se sebral. Když mne nechce, tak ať táhne! A zase splín a smutek! A pořád… a pak jsem se jednou rozhodl, že půjdu do klubu, kam jsem stopro věděl, že přijde taky. Dokonce jsem ji pozval. Odmítla, ale naznačila, že tam možná bude. Tak jsem tam jel, nevyjádřila se přímo, že mne tam nechce, chvíli jsme si „normálně“ psali. Věděl jsem, že musím a cítil jsem, že si koleduju o pořádnej průser! Ale musel jsem, pořád to bylo to moje zlatíčko… moje láska, pořád to bylo ve mne! A tak jsem tam byl a ona tam nebyla, bylo moc brzo a já najednou nemohl stát na místě a tak jsem vyrazil po městě, předpokládanou trasou, kde by mohla být… do všech hospod jsem nakoukl, došel napříč městem až k ní domů, kde mi došla sms na moji otázku, kde je, a tam stálo, že se dobře baví… bylo vidět, že je opilá. A tak jsem běžel zpět, protože mi došlo, že je někde nedaleko toho klubu na lavičce a popíjí, jak měla s těmi svými kamarády ve zvyku… přeběhl jsem celý to město, jen ji vidět! Jen být s ní! V doufání, že mi padne kolem krku… nechápal jsem, co dělám. A ve vzduchu bylo cítit „bouři“… Pak jsem tam doběhl, ještě chvíli čekal a pak sem v dáli objevila skupinka lidí, malá postavička, typické pohyby a světýlko mobilu v ruce a v tu chvíli mi došla sms, kde byla odpověď na mou předchozí zprávu, kde jsem se v bláhové naději ptal, kde popíjí… „Všude možně..“ psala. Ustoupil jsem do stínu a čekal, co bude. Neviděla mne, byla totálně zpráskaná… ale fakt! takhle jsem ji ještě neviděl a že jsme spolu už pili… šel jsme za celou partou dovnitř a celou dobu jsem byl jako u vytržení cítil, jsem už moc dobře, že tohle není ona, že to není moje Marťa… Když jsem ji pak chtěl uvnitř klubu oslovit, spatřila mne a začala se schovávat ke kamarádovi (bůh ví, že bych ho v té chvíli… a on mne nejspíš taky. Spražil mne takovým pohledem.), čekal jsem, až pochopí, že ji vidím, že o ni vím… pak teda ke mne přišla a takovým zastřeným úplně jiným hlasem rádoby nenuceně „co ty tady?“… Jak mne ta slova zranila se nedá popsat. A pak už to bylo jako halucinace… chtěl jsem si promluvit. Nechtěla se mnou jít ven, ale nakonec se překonala… tam mi řekla, že je konec, už dávno to má vyřešený a že se přišla bavit, ať ji nechám… bylo to strašný. Dívala se zastřeným pohledem, hlas měla úplně k nepoznání, zadrhávala a sbírala slova pod vlivem chlastu, vlasy od kadeřnice úplně jinak než jsem znal, vypadala bezbranně a tak jí to slušelo i navzdory tomu stavu, zpitá na žal (to bylo vidět, že v sobě tím chlastem chce něco zabít) a odmítala mne a moje kouzlo bylo to tam a já věděl, že ten večer tam jsem jen proto, aby zapadl poslední díl skládačky… Nevědě jsem, co říkat. Naznačila, co jsem už dávno tušil, že tam možná na někoho čeká… a to byl sice očekávaný, ale i tak strašný šok, že to bylo jako kdyby mi někdo obrovskou pěstí rozdrtil srdce. To se tříštily iluze a poslední naděje… Pak jsem jen chodil po klubu a žasl co dělám, sledoval jsem jí ze tmy jako nějakej slídič a nestačil se tomu divit, že mne nohy samy nesou a co že to dělám… párkrát jsem se jakoby přichomítl poblíž k nim, už se nedalo ani hovořit o tom, že v něco doufám, už jsem se jen díval a polykal tu hořkost… a už jsem cítil, že se něco poprvé doopravdy bortí. Skoro jsme se modlil, abych už ji viděl jak s někým… aby to bylo pryč! A pak, když jsem si myslel, že s ní ještě na chvíli zapředu hovor, najednou někoho zahlédla, v očích se jí blýsklo a byla ta tam… a já věděl, že dotyčný dorazil. A bylo mi… nepopsatelně. Pak jsem chvíli stál s jejími kamarády venku, chtěl jsem ji ještě vědět, tu kamarádku a toho kluka jsem znal. Tak jako že nenucená konverzace. Ani nebylo potřeba nějak moc vyzvídat, ta kamarádka (fakt husička – to jsem věděl dávno, a jaká to je kamarádka ukázala sama, když celkem bez obalu odpovídala na otázky kolem Martiny…) nechápala a nebo ji to bylo jedno, že je to soukromé a že tím sleduju cosi vyššího, ale to bylo vlastně dobře. Prozradila mi, že ten Adam, je onen neznámý. Že to spolu táhnou už prý minimálně týden! Takže se vysvětlilo odkud se brala najednou ta neochota… celou dobu tu byl našeptavač! Číhač! Kamarád! Ten co vždycky poradí „vykašli se na něho“ a taky ten, co měl pořád tu jiskru nepoznamenanou nějakým dlouhodobějším chozením, vzpomínka na starý líbačky – naprosto neodolatelná ve srovnání se mnou, komu se na obličej připlácly všechny naše problémy a starosti – s někým, kdo upadl a klesl tak, že ukázal svoje špatné stránky a slabosti, u koho zevšednělo všechno to imponující, kdo se stal dolézajícím ubožákem, i když z mého pohledu jsem prostě musel zkusit i ty neponižující možnosti, pro svůj klid a z naděje na zázraky… Ptal jsem se, jestli mi byla věrná a ta dotyčná kamarádka prej jako že to jo, že snad krom toho maturáku (tak kdo ví jak to bylo), ale to že prý mi snad řekla…  no byla to křeč. Nemohl jsem ale odejít, i když to ve mne už umíralo, dokud ji ještě neuvidím. Trvalo docela dlouho než se vynořila ze tmy a sama… zase „ co ty tady?!“ a pak neochota jít se mnou na pár slov… já celou dobu už prožíval něco jako smíření, prázdná tvář, žádný emoce, falešný náznak úsměvu… unášel mne proud tý divný noci… pitvořivý smíření a trochu falešný. Nakonec tedy šla… zeptal jsem se jí jak dlouho to s ním táhne, ona že prej ne, ale když jsem jí řekl že kamarádka povídala, ušklíbla se a že si s ní bude muset asi promluvit, čímž to stvrdila. Byla to zoufalá chvíle, krátká. Ona s sebou furt šila, že musí za ním, že jí druhý den odjíždí na rok pryč… málo času…. nechápal jsem. Jak k němu mohla utéct! Ke kamarádovi s kterým by v životě nic mít nemohla… ptal jsem se jí jestli mne milovala, po maličkém zamyšlení řekla že ano… víc si nic moc nepamatuju. ujistila mne že si s ním začala ž po rozchodu… pak se otočila a zmizela do tmy za ním… Jako bych byl vosk nebo spíš osina v zadku…

A tak jsem už chtěl odejít, ale pak jsem ji zahlédl jak se ze tmy vrací. Neodolal jsem a šel tam, kde jsem ho tušil. Zase jako před tím – žasl jsem, kde se to ve mne bere, co jako budu dělat, to se jako budu prát? Nechápal jsem. Delirium. Pak jsem ho zahlédl.. došel k němu a představil se… byl evidentně překvapený. Řekl jsem mu kdo jsem, kdo je pro mne on, co je pro mne Martina a co to celý pro mne znamená… smířeně a klidně. Podal jsem mu ruku. Zeptal se ho jak dlouho to spolu táhnou… odpověděl taky že pár dní… tři výpovědi se  sešly, snad mne to trochu uklidnilo, i když to bylo zbytečné. Viděl jsem ho poprvé v životě. To byl tedy ten Adam, ten tajemný kamarád, co s ním nikdy nebyla tak dlouho, aby mne s ním vůbec mola porovnávat…(!!!) A pak se vrátila i s kamarády a já mu popřál hezký večer a odešel. Byla velice překvapená že mne vidí… ale já se nikoho nevšímal  vyrazil… konečně jsem mohl odejít.

Celou cestu domů jsem pak v autě řval, ale ne brečel! Já křičel a všechna ta bolest mi hnala slzy do očí… a pak jsem dlouho jezdil nocí, už klidnější… a pak pár zpráv o tom jak se nenávidíme a pak nic… a tak začalo moje léto. Bez společných plánu, regenerací (moc pomalou) a smiřováním… jen práce a domov a chvíli na nohou a chvíli splíny. A všechna budoucnost ještě stále připomínala co jsme si plánovali… a minulost byl půlrok kdy jsme se od sebe nehli na krok a každá událost a den byl provázaná s ní… K narozeninám, ke kterým jsem plánoval nádhernou kytici osmnácti růží jsem ji neposlal ani sms…

Jenže to neměl být konec. Uplynul měsíc plný protichůdných nálad, kdy jsem byl střídavě nad věcí a střídavě ve splínu, ale dostával jsme se z toho se ctí, aniž bych ji musel psát. Smazal jsem čísla, icq a na její profil jsem se chodil dívat pokoutně, aby neviděla, že jsem ji navštívil… a jen když už jsem fakt nemohl. Ty nový fotky už byly komentářem odresovaný někomu jinýmu, panu Adamovi do Skotska… Bolest duše a srdce ve svý největší surovosti. Ale nikdo jiný zatím v dohledu nebyl… na fotkách…

Vyvrcholení přišlo dneska a to je skutečný důvod, proč sem píšu… potřebuju to ze sebe prostě vypsat… už je to enormě dlouhý ale mně to je jedno… jde mi o něco jiného, než o diskuzi v pravém slova smyslu… chci to říct těm, co to může zajímat a nebo se z toho prostě vypsat. Napsala mi k narozeninám.. (to sem odolal a jen slušně poděkoval, i když jsem to viděl jako takový náznak jako že ji přece jen chybím) a potom mne oslovila na chatu a měla zapotřebí se zmínit, jak to bylo na začátku krásný (před tím taková ta témata… zdánlivě o ničem, ale přece)… prej když viděla jak si píšu s cizíma lidma… zahlídla naše barvy na lidech a zavzpomínala na naše začátky.. celej ten rozhovor byla „hra!“  Nikdo nechtěl zabrousit příliš hluboko, drobné narážky se přecházely… Zdálo se mi, že má slabší chvilku. Jenže mne to uvrhlo zpět. Druhý den jsem ji napsal po icq a celý ten rozhovor se zdál docela milý, s oboustranným zájmem a jen potvrzoval můj dojem, že si třeba něco uvědomila a rozležela v hlavě… a zjistil jsem s hrůzou, že do toho padám! Zase! Odjela na týden do Chorvatska. Včera se vrátila… celý týden jsem přemýšlel  a radil se se zasvěcenými.. nakonec jsem jí otevřeně napsal a okryl to že ji miluju, a že i po tom všem bych byl schopná začít znovu a jinak.. Doufal jsem, že třeba zapálím plamínky, protože se mi po celou dobu zdálo, že ta m pořád cosi doutná… Proč by to jinak psala? Proč by mne oslovovala? Teď v tuhle chvíli už nevím… ale ještě dopoledne sem si myslel, že třeba proto, že jsem pro ni byl první vážný vztah se vším všudy a že ji chybím… že třeba ucítila, že je ještě cosi mezi námi… sice - líbala se s jiným, opustila mne (to říká srdce) a přitom to celý bylo nedorozumění, byla mladá, bála se, měl jsem se víc snažit a ne na ní tlačit, udělat pár věcí jinak (to říká rozum)… Pochopil jsem, že ji tak miluju, že bych to dokázal překlenout… a jak to dopadlo? Vycouvala, odmítla mne…slušně, ale bolestivě… a já se neudržel a jel za ní… Poslední možnost „ být ubožák “ mi stejně nedala i s tím, že jsem věděl, jak  před ní budu vypadat. Musel jsem to zkusit! Poslední stéblo! Prostě poslední možnost a když není jiná, musím ji využít! To jsem cítil… odhodlal jsem se, když jsem dobrečel pod peřinou při hudbě, co mi jí připomíná… a když jsem stál před domem, napsala mi že není doma, telefon nezvedla… a jestli se zapřela nebo ne, na tom nezáleží… já vyčerpal i tu poslední možnost toho ubohého dolézání… neřekl jsem jí, že kvůli ní občas po nocích pláču. Jen jsem ji pověděl, jak jsem na tom bez ní, napsala mi že už někoho má, že je šťastná (jak rychle to u někoho funguje…) Nejsem na tom teď vlastně o nic hůř než před tím, než jsem se odkryl. Situace co mne stavěly do podobné pozice jsem před tím už absolvoval, tak ji asi jen překvapilo, jak až bídně jsem po měsíci na toma určitě jsem zase klesl (jak může být někdo tak ubohý, že by se pro druhého klidně plazil v bahně? co?). Vědomí toho, že nemůžu nic ztratit bylo ostatně jedním z těch plus, proč jsem se rozhodl, že to podstoupím. Odmítla mne. Je to minulost. Část toho zbožštění její osoby pro mne zase odpadla… nevím jestli jsem silnější, ale spíš až teď jsem si šáhl na dno. Dokud se ho nedotkneš, nemůžeš se odrazit. No ne? Pak jsem se byl projít, v duši prázdno, ale přece ne tak jako onehdy v tom klubu… Když byla v Chorvatsku, věděl jsem, že už se s někým chce sejít, protože jsem zase selhal a sáhl k nízkosti a hacknul jí mail… viděl jsem vzkazy… už dávno si ale  píšou po icq… po tom mém dnešním výstupu se onen dotyčný objevil v jejích přátelích na profilu skoro na tom samém místě, co bývala moje fotka.. Myslím, že to je jasný. Frajírek a určitě může bejt sympaťák. Já ho ale nenávidím… Ale ne tou pravou nenávistí… spíš tou falešnou, tou převlečenou bolestí z nešťastný lásky. Vlastně spíš nenávidím jí! první začala psát co cítí a jak je na tom teď? Takový silný slova! Já šetřil a odkrýval jsem se postupně a teď jsem za beradnýho ubožáka! Je to fér? Třeba s ním ale prolomí ten sex a všechny ty naše problémy k nim nepřijdou… tehdy to v našem případě přišlo od ní, potom jsem se už vezl taky, ale ta křivda i po tom všem je tu stále… Jestli ten svůj problém ale nezlomí, bude zase jen rozchod… Myslím, že to je v ní. Kdybych ji nepřitahoval, nikdy by si se mnou nezačala… měli jsme smůlu. Kdybych ji potkal za pár let zkušenější a vyzrálejší… Nebudu litovat, že jsem ji poznal. Lituju teď jen toho, co nebylo… Jsem snílek. Když to sem píšu, všechno jak to bylo, cítím se volnější… Jednou jí snad odpustím ty lži a kamarády… zasadila nám dýku do zad, než jsme se vůbec rozlétli… Jsem zvědavý, kdo projeví stejnou nebo větší trpělivost a oddanost, než jsem ukázal já… Mrzí mne, že jsem nemohl sáhnout výš a měl být jen její poučení pro příště, že až někoho potká, musí se víc snažit… To ji totiž bezpochyby dojde… Není to fér být pokusným králíkem. Přesto všechno až do těch hacků, jsem neměl špatný svědomí, nikdy jsem jí nelhal, byl věrný, miloval jí a vážně s ní počítal… a moje „miluju tě“ mělo asi jinou váhu než to její… v tomhle mám opravdu svědomí čisté. Moc mne to mrzí. Co bylo to bylo… napsal jsem pár básní se slzami v očích a zkusím jít dál. Doufám, že budu mít sílu. Horší to opravdu není… je mi stejně jako než mne oslovila po chatu rádoby kamarádsky… sice to dnes bylo plný slz a emotivní, ale možná jsem se zase kousek posunul… nevím… Bylo to ve mne a teď je toho možná míň… a nebo je to apatie… z tolika textu a emocí z dneška. Kdo dočetl až sem, před tím smekám… Díky a jestli jsem nudil… je mi to jedno.

Všem, co jsou na tom s podobnými příběhy tak jako já, přeju brzké uzdravení a novou, pevnější a pravou lásku! Hodně štěstí lidi… Držte mi palce.

P.S. (z druhého dne) … večer po dopsání tohohle to na mne padlo jako dlouho ne… odnesla to kámoška z chatu… brečel jsem jako malej na klávesnici, trochu pil, spílal své bývalé přítelkyni a litoval se, chvíli se ve mne vzpínal hněv, chvíli bych ji nejraději obejmul a odpustil… já ji tolik miloval a ona se mnou nemohla spát! Došla mi ta hořká ironie.. došlo mi, že to je moc hořká ironie – tragikomedie ! Myslím si, že jsem kus toho zbožštění opravdu zabil, protože ten včerejší večer mi poprvý na jazyk bez výčitek přišla ta nejhorší slova… všechno s nedá omlouvat, ale člověk má být přece především zodpovědný k sobě i druhým! Ať jde do (patřičné meze) s „miluju tě“, který nic neznamená… Nemohla se mnou spát i když mne milovala jako nikoho před tím (její slova), tak si našla jiného, páč nám to nefungovalo (vzpomněl jsem si jak mi kdysi v tm pohnutým konci řekla strašně uvědoměle, že jsme „to“ měli udělat už dávno!!! Jak kdyby mluvila o nahození baráku nebo já nevím čem! Jak kdybych za o mohlo, že nechtěla a neřekla mi proč… a to je zlo!) Zatím ji nenávidím! Snad brzo přijde doba, kdy mi bude lhostejná… zlý se lidem přát nemá, ale já jsem jen člověk a nic zlýho jí vlastně nepřeju, jen to, ať si ochutná i druhou stranu mince, proto, aby byla lepší a nelámala srdce dalším… nikdo mi nezaručí, že si na mne pak vzpomene a řekne si „já *** blbá!“. Chtěl bych jen, aby mi někdo zaručil, že si na to dno taky šáhne! To by mi stačilo. Ale na každého se vaří voda… Moje dnešní ráno je prázdný… prázdnější… o kus toho zbožštění – díky Bohu! Nemá smysl porovnávat co má ona a co mám já – moje prázdniny kvůli rozchodu zůstaly jen samá práce a samá schýza, ona pěkně dovolený, kamarády, líbačky a jiný myšlenky, ale to je strašně relativní a v konečným důsledku bezvýznamný… Kéž všichni najdeme tu sílu, uvěřit ve výjimečnost našeho vlastního světa tak, abychom se nad všechno tohle zákeřný uvažování povznesli…