[Tohle NENÍ normální.]

Tohle NENÍ normální.

Aspoň v něčem se shodneme.

To bylo uzavření topicu, nebo přinesení nových informací, kvůli větším možnostem řešení problému ? 

No protože problém přetrvává... nikoliv, každé další postřehy jsou vítány, měla jsem pouze nutkání dodat informace a vyjádřit díky za vaše myšlenky

Ještě jednou děkuju za rady. Osobně si myslím, že "nemyšlení" na danou věc je skvělé. Ale o to víc se jí pak člověk bojí. Na to už jsem před časem přišla, čím víc se budu snažit věci postavit, tím míň se jí budu bát. Problém je, že má "nehoda" nebyla jediná, jen a jen kvůli mé vlastní zbabělosti se o té první nikdo nedozvěděl, pan pachatel by světu nebyl nikdy předveden, kdyby se nedopustil ublížení na zdraví. Takže jsem si pro svou blbost během krátké doby vypěstovala skoro hmatatelný příšerný strach... strach ze sebe, strach ze zvuků, z pohybu, z doteku, nenávist vůči sama sobě a životu. Nevím, jak to správně popsat, aby to bylo pochopitelné. Bála jsem se naprosto všeho, nebyla jsem schopna se ani zabít. Když se to provalilo, prošla jsem dlouhou terapií a  začala si vážit sama sebe. Dřív jsem byla poměrně sebevědomé dítě a myslím, že i dnes se mohu považovat za sebevědomou individualitu. Když se mě ale třeba někdo pokusil políbit, připadala jsem si zase poníženě. Je možné to pochopit? Bylo to, jako by ze mě zase někdo zkusil udělat trosku, když má vaše podvědomí takový pocit, začne se bránit i tělo. Já to ani třeba nechtěla, ale zase se spustily staré obranné reflexy. Vím, že to lze psychicky potlačit a já se opravdu snažím. Ale nějak to nestačí. Je fakt, že na přemáhání své psychiky asi nejdu zrovna nejsprávněji. Jenže třeba doporučené flirtování... myslím, že i kdybych prošla normálním psychickým vývojem... já prostě nejsem člověk, který dokáže flirtovat, nemám to v povaze. Jistě, když něco od chlapa potřebuju, dokážu ho většinou přesvědčit, ale čistě flirtovat, to prostě nedokážu. A jen tak pro srandu králíkům se s cizím člověkem líbat se mi taky moc nelíbí. Ne kvůli fobii, ale tenhle typ chování pro mě zkrátka není přirozený. Další příklad: Provázela jsem cizince a jeden milý pán mě plácnul přes zadek a pokoušel se o rošťácký pohled. To mě taky vyděsilo. Nebyl důvod, ale je to nepříjemné. Nebo třeba i když kamarád začal vést řeči o tom, jak že to krásně voním, nechtěla-li bych si zajít na kafe apod., ruku kolem pasu... další příčina k panice. Nebo pár dní po seznámení se mnou začal další podezřelý jinoch dlouze hovořit o kráse dlouhých vlasu a šahat mi na ně. Fuj. Jak mám asi tak vést nějaké milé řeči, když mi někdo šahá na vlasy?? Třeba jim to připadá normální, ale oni si prostě nevšimnou, že mi to vadí. Nevšimnou a nevšimnou. Nepůsobí vůbec příjemně, když chlap pochválí libovolnou část těla, začnu pak z něj přece mít strach, i když vím, že jsem mu úplně ukradená.
Kamarádům by asi připadalo opravdu hodně hodně divné, kdybych si k nim dovolila jakkoukoli důvěrnost. Já se tak nikdy nechovám, z vlastní iniciativy nikdy nikoho neobjímám, fyzickému kontaktu se spíš vyhýbám. Mysleli by si, že jsem se najednou pomátla. Ne všechno koření z mé dávné příhody. Nenarodila jsem se jako objímavý člověk, udržuju si jistý odstup.
Vážně zkusím povědět o své malé nehůdce někomu blízkému. Soukromě jsem se o tom s nikým nikdy nebavila, rodiče to nikdy nijak nekomentovali, tak mi to vlastně docela chybí. Tady si to hezky chaoticky sepíšu, je to anonymní, takže úleva je ještě větší. Zjišťuji, že dušení informací v sobě vede k vytváření dalších fobií.

Tak si ho nečetla pořádně

  Tak to hlavně neříkej mému latináři, rozmáznul by mě a ještě uškrtil.

no mozna je to blbost, ale ptal jsem se kvuli tobě po kamarádech a jeden mi, že se dá vyřešit pomocí hypnozy. Asi to bude drahé a snějakým rizikem, ale já osobně bych to zkusil

Taky jsem to slyšela, možná bych to měla zkusit, ale není příjemná představa, že by mi někdo měl rachtat v hlavě bez mého vědomí  Asi to fakt chce zkusit, ale já ke všemu bohužel přistupuju dost skepticky (ten nejhorší přístup, co znám)

Pokud si myslíš, že jsem úplně mimo a myslíš, že to co tady radím nemá cenu a není v tom kouska smyslu, tak stačí říct a já už nebudu přispívat. Nemam potřebu se do tebe nějak navážet - snažím se poradit, podle toho co si myslím.

Každý názor má smysl. Napsala jsem sem, abych slyšela různé názory. To, že mě nepotěšil, přece ještě nemusí znamenat, že je nesmyslný. Kdybych potřebovala utěšit, jdu jinam.

Myslíš, že se normálně sebevědomý kluk uváže dobrovolně k tomu, že bude žít možná rok možná víc dobrovolně v celibátu, kde vrcholem sexuálního napětí bude trochu vášnivější polibek po několikaminutové přípravě?

No, to teda moc dobré vyhlídky vážně nemám. Ale když je chlap třeba dva roky sám, tak to přece taky v pohodě a spokojenosti přežije.

A psychiatr nedokáže pořádně pomoct ani sám sobě natož jinému čti filozofii. Určitě by ti maximálně pomohl Seneca a jeho Výbor z listů Luciliovi. Nemá cenu, abych Ti vybíral jednotlivé pasáže lepší je si tu skvělou knihu přečíst celou.

Zajímavá poznámka, Epistulae morales ad Lucilium jsem dokonce četla, nejen kvůli školní latině. Seneca je skvělý, ale že by mi pomohl vyrovnat se s mou "nehodou"... to se vážně říct nedá.

Tobě vadí, když tě objímají nebo se nějak dotýkají kluci, nebo ti to vadí i u holek ?

Já od přirozenosti nejsem zrovna "objímací typ", ale špatně jsem to napsala. Já nejsem zase taková padavka, když mě obejme holka, nevadí, asi tak od tří mých mužských přátel (z toho 1 gay) mi to taky většinou nedělá problém. S kamarádem-gayem i chodím tančit, v dětství jsme spolu tančili sportovně, takže na jistý fyzický kontakt jsem zvyklá. Proto mne překvapilo, když se mi najednou vrátil ten dávný pocit, ještě k tomu ve velké intenzitě, další noc se mi vrátila i noční můra. Mezi 14-cca18 to pro mne bylo dost těžké, obejmutí jsem nesnesla-od nikoho. Pak jsem se snažila "zatnout zuby" a už objímání beru jako docela snesitelnou věc. Zezačátku mě děsilo, když mně někdo třeba jen poklepal na rameno. Nedávno bylo těžké, když mi kamarádka šáhla na břicho, když řešila, jak ho tak zpevnit. Na břiše jsem měla řezné rány od napadení, nejsou zrovna moc viditelné, ale zjistila jsem, že i dnes mi dotek (byť od ženy) v těchto místech hodně vadí. Každopádně nevím, na čem závisí, zda-li mi obejmutí od muže bude nebo nebude vadit. Ale v posledních dnech najednou nesu fyzické kontakty zase o něco hůř, jako bych se o pár let vrátila. Nevím, proč. Psycholožka mi řekla, že je to běžné, vrací se to. Což mi radost nečiní. Ale třeba kamarád-gay mě může objímat jak chce, od toho jsem si zvykla na fyzický kontakt dřív než u žen, asi proto, že ho znám celý život a hodně mu důvěřuju.

Já myslím, že bys potřebovala najít někoho, kdo tě ne "skutečně miluje a chápe", ale spíš "nemá žádné sebevědomí". Je to tvrdý, ale myslim si, že pokud ten kluk má jakés takés sebevědomí, tak mu musí být jasné, že s tebou to nikam nepovede.

To tedy děkuju, s názorem, že chlap musí mít nízké sebevědomí, aby si se mnou něco začal, jsem se opravdu ještě nesetkala. V sexuálních záležitostech je sice mé sebevědomí hanebně nízké, ale v jiných ohledech na tom snad tak špatně nejsem Neumím si představit, jak dlouho by mi mohlo trvat než bych se psychicky srovnala s fyzickým kontaktem, je možné, že tvůj časový odhad je reálný, ale nechápu, proč jsem kvůli tomu "vhodná" jen pro pány s nízkým sebevědomím. Taky nevím, proč bych měla po určité době hledat jinde. Nedokázala bych si začít s mužem, kterého bych si nemohla vážit. A pokud bych si ho vážila, nebyl by důvod k "měnění".
Jinak děkuju za názor, jsem vděčná za každý úhel pohledu.

On je spíš problém, že takové "pomaleji" jaké by si předstvovala je hodně za hranicí snesitelnosti normálního kluka.

Docela by mě zajímalo, kde je ta hranice snesitelnosti pro normálního kluka?

A také, jestli by nebylo lepší než řešit "jak sbalit někoho v tomhle 'stavu' " řešit spíš, "jak se z toho 'Stavu' dostat a pak začít".

S tím mohu jen souhlasit, jenomže například po návštěvě psychologa jsem si vždy připadala, jako by se zážitek vracel, ve stejné intenzitě. Do jisté míry mi psychiatři pomohli, ale spíše od nenávidění sebe sama, od strachu z kontaktu s muži moc ne. Taky mi doporučovali, ať si najdu "někoho", kdo bude trpělivý. No jo, jenže to se snadno řekne, ale kde ho tak najít. Mám mnoho zájmů přes které se často seznamuji s novými lidmi, ale na ty trpělivé nezadané muže se mi zatím narazit nepodařilo. Chtěla jsem se se svým problémem svěřit kamarádce, ale není to vůbec lehké popisovat něco, co se stalo před necelými 7 lety a o čem jsem více než 4 roky nemluvila. Anonymita tohoto fora je skvělá, ale v reálu je to úplně něco jiného. Myslela jsem, že jsem už se mi podařilo to vytěsnit z hlavy, ale před pár dny mě objal kamarád - jen objal, je zadaný, takže jsem žádné obavy mít nemusela, ale prostě mi najednou bylo děsně špatně, dřív se ten pocit hodně vracel, teď dlouho ne. Trochu mě to vyděsilo, protože jsem si poprvé uplně uvědomila, že se toho asi nikdy nezbavím. Nechci na to myslet, nenávidím sebelítostné pocity a lítost ostatních by mi taky vadila. Bohužel některé zážitky mají ve zvyku se v mysli vracet, když jsem nepřipravena.

Mas pravo na lasku a na vztah jako kazdy jiny, akorat se v tobe neco zablokovalo a s tim necim je potreba bojovat.

Hezky jsi to napsal, děkuju. Jen mi vysvětlete, jak mám budovat s někým vztah, když mám zavedenou pověst jako ta, která zkrátka "nemá zájem". Jak mají chudáci muži poznat, že to tak nemyslím. Nechovám se nějak nepříjemně, jen všichni ví, že když se někdo o něco pokoušel, byl velmi rychle odbyt. Jsem braná jako kamarádka, která si ale nikoho moc k tělu nepustí. Jenže muži kombinovali pozvání na rande s nějakým letmým fyzickým dotykem a to já pak reaguju zcela nevhodně, přemýšlí za mě můj strach, ne já

Děkuji za rady. Jen nevím, kde najít slušného nesmělého kluka, když znám spíše ty přehnaně seběvědomé a sama jsem zařaditelná do skupiny nesmělých a velmi nemluvných uzavřených lidí

Mela jsem na stredni kamaradku, ktere se v sestnacti stalo totez, ale prekonala samu sebe, pustila si k telu moc mileho kluka a ten ji dost pomohl zalecit si rany na dusi.

Tak to ji obdivuju, že o tom dokázala mluvit. Klobouk dolů.
Já jsem rodičům donekonečna vykládala, že jsem spadla do skla, nebýt těch ran, tak se to ani oni, ani policie nikdy nedozvěděli. Nikdo z mých nejbližších přátel to dodnes netuší. To je právě problém - strašně těžko se o tom mluví, je to nesmírně ponižující, bojím se, že bych to někdy musela někomu vysvětlovat. Potřebovala bych chlapa, který si všechno tak nějak domyslí, najednou mu bude vše jasné. Bohužel, tato představa je asi poněkud nereálná

Ahoj, chtěla bych se zeptat, jak muži vnímají ženy, které si prošly sexuálním obtěžováním a znásilněním. Když mi bylo 14 prošla jsem si opakovaně tímto nepěkným zážitkem a následky si nesu dodnes. Bojím se mužů a ti mě vnímají jako odtažitou, nepřátelskou, takže jsem s nikým nikdy neměla žádný vztah. Když se někdo pokoušel mě jen políbit, bylo to pro mne odporné, mám strach. Psychology jsem navštěvovala, ale moc mi to nepomohlo. Nikdo z mých přátel o mém zážitku neví, vím, že se pár lidí domnívalo, že jsem homosexuální. Nejsem. A vysvětlovat jim příčiny své odtažitosti taky nebudu. Ale neumím si představit, že bych někomu na prvním rande vyprávěla: "Víš, seš fakt sympatickej, ale musíš mít trpělivost, protože jsem byla znásilněná, a tak to se mnou nebude lehké." Muži se mi líbí, ráda bych měla vztah, ale nevím, kde vzít někoho, kdo to všechno pochopí a nebudu mu to muset hned na začátku vysvětlovat, protože to bych fakt nedokázala. Máte s tím někdo zkušenost? Jak byste se zachovali - ať už jako žena nebo jako muž?