Po měsíci a kousek a nepomohlo, i když ta dotyčná byla v této oblasti o dost lepší než má bývalá přítelkyně. Abych pravdu řekl, s nikým jsem nezažil to co s ní...ale stejně to nepomohlo.

ano psal, taky jsem ten topic založil. Ale to se přeci nevylučuje. Já zde říkám, že bych se ke své bývalé ihned vrátil, protože si stále myslím, že ona je ta pravá.

A tyto návraty mají jen 2 možné konce, viz můj předchozí příspěvek

ale já vím, že už to je mrtvý. Racionálně to vím...ale naděje umírá poslední. Jinak jsem jí takhle napsal jen jednou ve formě otázky, zda se něco nezměnilo. Je mi jasné, že to je dětinské chování, bohužel mi chlapi si nemůžeme pomoct.

To mi povídej, upřímně jsem měl ze sebe radost, opravdu

Já mám trochu jinou teorii, která vůbec neřeší nějaké řeky či jiná vodstva 

Říkám si, že pokud má člověk to "štěstí" a dá se opětovně dohromady se svojí bývalou partnerkou, může to skončit pouze pozitivně. Protože jak všichni víme, vztah buď skončí nebo neskončí.

Pokud v tomto případě neskončí, oběma je dobře, jsou spolu šťastni - takže pozitivum.
Pokud v tomto případě vztah skončí, oba si uvědomí, že to nemá cenu, smíří se s tím a to je také pozitivum.

Samozřejmě, existují výjimky, kdy spolu zůstanou a akorát se trápí, ale berme to v obecné rovině. Jsem po vztahu trvajícím 6 let. Kdybych byl stále zamilovaný a neměl partnerku a má ex se chtěla vrátit, neváhám ani vteřinu...a teď mě můžete pranýřovat 

Gemma:
tak abych Tě "potěšil", je mi 27 a taky jsem sem napsal svůj rozchod. A taky mám pocit, že mi ujíždí vlak a taky jsem moc vybíravej a taky se nemám o co opřít (protože jsem ještě díky krizi přišel o práci) a taky se obávám, že už nikoho jiného nenajdu...nedáme to třeba dohromady? 27 a 28 není takový věkový rozdíl.

Jinak máte pravdu s tím Plzákem, když dá člověk najevo svoji slabost, tomu druhému se v podvědomí rozsvítí výstražná kontrolka. Choval jsem se tak někdy, ale dám si na to pozor. 

Hlásím se všem po delší době. Poslední skoro 2 měsíce jsem byl úplně v poho, nemyslel jsem na ní, těšil se na nové známosti, které potkám, těšil se na novou práci...na celý svůj budoucí život. Jenže jsem se přepočítal, zhruba 14 dní jsem v tom zase, neustále na ni myslím, vzpomínám, představuju si...a to je to nejhorší, co může člověk dělat. Ta doba "klidu" mi připadá jako iluze, jako něco, co se nemohlo stát. Nevím, jestli jsem byl opravdu v pohodě, nebo potlačoval své pocity, abych si chvilku odpočinul od všech těch srač*k.

Já vím - aktivita - snažím se pořád něco dělat, ale to se prostě nedá. I tak si člověk "najde" několik hodin denně, kdy nic nedělá a bohužel mu myšlenky sklouznou do těchto nehostinných vod.

Víte mám nutkání jí napsat, že mi na ní pořád záleží, že jí chci pořád zpátky...i když vím, že to je hloupost, je jen otázka času, kdy to udělám. A pak si to budu vyčítat...

Bohužel, naděje, ať nepatrná, umírá poslední a u mě ještě neumřela

Jinak díky všem za podporu, z Prahy nejsem, takže pivko padá. Ale přes mail bych klidně "pokecal".

Tak to je husté, nezávidím. Je pravda, že jsem měl také vybrané prstýnky...

Já to částěčně vyřešil tak, že bydlím se 3ma kamarádama, pronajali jsme  si velký byt. Chodím do práce, na zmíněný kick-box a mám na půl přítelkyni. Na půl znamená, že ona má přítele, ale já nejsem zamilovaný, takže mi to nevadí...aspoň nejsem sám. Jinak díky všem za podporu, jsou to svinská muka, opravdu.

Takže dá se říci jediné - c'est la vie

Včera jsme se viděli. Zeptal jsem se, proč se se mnou rozešla. A ona odpověděla, že poprvé cítila v našem vztahu, že je schopná to udělat...takže tak trochu nechápu no. Ale co, nic nenadělám

Kickbox mě taky napadl, to je pravda. Ale to mě maximálně sere, těšili jsme se na to oba, čekali jako na spásu a když to mělo konečně nastat, tak uteče. Ani nevím proč, jestli se bála vážného vztahu (což asi ne, když chce bydlet s jiným), netuším

Zdravím všechny,
potřebuju se vypovídat a poradit od ostatních, co a jak dál. V červnu jsem zažil docela nečekaný rozchod, měl jsem státnice, které byly dosti hektické a přítelkyně byla neustále pryč. Dost jsme se kvůli tomu hádali, protože jsem potřeboval podržet a ona nebyla k dispozici. Tak jsem se s ní týden před státnicemi rozešel, ale to bylo "jen tak", ruplo mi v bedně. Opravdu jsme si vždycky rozuměli, máme podobné koníčky, bylo nám spolu skvěle, takže jsem to nebral nijak definitivně. Ale k mému překvapení mi v den státnic řekla, že to tak necháme, že neví, jestli mě miluje, že to není jako dřív atd. To mě teda dostalo.

Řekl jsem si "OK", chce čas, chvilku vydržím. Cestoval jsem s klukama, užíval si prázdnin. Ale i tak jsem to dost špatně snášel, znáte to -  deprese, alkohol, bezmoc atd. Jenže jsem se v červenci dozvěděl, že někoho má, on bydlí 100km daleko a poznali se na pracovní schůzce. Tvrdila mi, že ho před tím neznala a nikdy mě nepodvedla. Tak jsem si taky řekl "OK", to bude jen nějaké poblouznění, počkám a ona se vrátí. A co čert nechtěl, před týdnem mi řekla, že se za ním stěhuje. Po 3 měsících vztahu!!! Tak to mě totálně dorazilo!

Od rozchodu se mi o ní zdá skoro každou noc, opravdu nám to klapalo (až na občasné hádky), hodně jsme si rozuměli. Sice posledních pár měsíců to bylo kapku chladnější, vztah byl přechozený a oba jsme jen čekali, až dodělám školu a půjdeme spolu bydlet a ten vztah se přesune do další fáze. Proto mě to tak zarazilo, teď právě se to mělo zlomit, měl jsem si najít práci, bydlení a být s ní tak, jak jsme to vždycky chtěli.

Říkala mi, že si není už delší dobu jistá, jestli mě miluje, prý už od loňského podzimu. Ale to nemůže být možné, vždy jsem na ní poznal, když se něco dělo. A neklapalo to max 3měsíce.

Taky mě vadí, že mi řekla, že i kdyby zjistila, že chce být se mnou a udělala největší chybu v životě, nevrátila by se. Proč ženské pálí kompletně mosty? Zdůvodnila mi to tak, že mi už tolik ublížila, že prostě nemůže. Jenže já bych prostě hodil všechno za hlavu a začal znovu, jen abych byl s ní.

Chci ji zpátky, je to žena mého života a i přes její chyby myslím, že ta pravá...

To že čas něco vyléčí není moc pravda, jsou to 4měsíce a cítím se bezmocně a prázdně jako na začátku. Nehledě na to, že na ní neustále myslím. Také mi řekla, že kdybych se s ní nerozešel já, sama by to neudělala, takže se teď za to proklínám. I když si to v tu chvíli zasloužila, protože se chovala opravdu hnusně.

V kontaktu skoro nejsme, viděli jsme se 2x a napsali si max 10SMS. Prý je na to moc brzo, že není ve stavu, kdy mě může vidět.

Prostě všechny tyhle věci ve mě udržují stálou naději, protože neřekla mi na rovinu miluju ho, Tebe už nikdy milovat nebudu...všechno je to takové napůl. Nevím, chci se s ní ještě sejít a tohle jí říct, ale vím, že to stejně nic nezmění