Ahoj po delší době,

Boro, já jsem si to taky stokrát říkala: třeba jsem byla moc náročná, chtěla jsem moc a nejlépe hned, kdybych se spokojila s tím, co bylo, třeba by všechno bylo jinak... jenomže už tisíckrát jsem si ověřila, že spokojit se nedokážu. Zkoušela jsem to, nejde to. Nejsem člověk, který dokáže být ve vztahu, kde ten druhý nedává, co bych potřebovala - lásku, zájem, vzájemný závazek. To nejde ovlivnit vůlí. Člověk třeba chvíli vydrží, ale stejně nakonec vybouchne. Nemá cenu si to vyčítat, v tomhle konkrétním vztahu už nejde vůbec nic udělat. Už jde jenom poučit se a jít dál, zkusit to s někým jiným.

Samozřejmě mi můj bývalý zase začal psát zprávy typu: sejdeme se, mám chuť na sex, ale nemusíme spolu spát, já jsem fakt hrozný, ale kdybys chtěla, tak jsem hned u tebe... stálo mě hodně úsilí napsat ne, ale vzpomněla jsem si na celý ten náš vztah, jak se ke mně choval, jak jsem pro něj byla vždycky až na třetím čtvrtém místě, kolikrát mi vykládal o své bývalce, jak ji miloval jako nikoho, jak se se mnou v noci objímal a pak mi řekl, že chodit by se mnou nemohl... a naštvalo mě to vážně hrozně, i kvůli tomu, že po vší té bolesti, kterou on ví, že mi způsobil, by v tom klidně pokračoval dál... a když jsem se před ním posledně rozbrečela, tak mi pak napsal, že příště se sejdeme, jen pokud slíbím, že nebudu hysterčit. To všechno už se nedá smazat, ten člověk bude vždycky představovat bolest, ponížení, frustraci. A tak jsem mu nakonec napsala, že už ho vážně nechci nikdy vidět, že kamarádit se nemůžeme a že ho za to všechno nedokážu mít ráda a už tady pro něj nikdy nebudu. A jak mě to bolelo, když jsem to psala, určitě víc než jeho, když mi říkal, že mě nemůže milovat.

Jinak psycholožka mi řekla, že vyhledávám "polovičaté" vztahy, protože jsem na ně zvyklá z rodiny a tudíž je znám a přijímám. Jsem ze čtyř dětí, doma jsme se nikdy nemazlili, žádný blízký vztah s rodiči nemám. Taky jsem se dočetla, že lidi často vyhledávají takový vztah, jaký měli s matkou/otcem a snaží se v něm konečně "vyhrát" - tj. získat lásku. Takže kdo byl nemilované dítě, najde si vztah, ve kterém je opět nemilovaný a zuby nehty se snaží tu lásku získat. To ale nejde. Co teda s tím? Asi jedině psychoterapie...

Kdo ví. Je pravda, že jsem dokázala milovat jen chlapy, kteří mě nechtěli nebo kteří mě chtěli tak napůl... a ti, kteří mi dali najevo lásku, letěli, těma jsem opovrhla. Achjo.

To King666

Když jsem psala příspěvek, už jsem tvé údaje neviděla a nechtělo se mi vracet. Každopádně jsem věděla, že to nebude víc, jak dvacet, takže přesný věk byl stejně irelevantní.


Nevěru obhajovat nebudu, stejně jako nebudu obhajovat spoustu jiných věcí, které byly kdy napáchány i na mé osobě (a nevěra tam byla taky), ale pokud se na to člověk dívá z pohledu zrada, přijde mi, že pak je opravdu těžké odpustit. Podle mě by to byla zrada, kdyby to ta holka udělala záměrně, aby tomu druhému ublížila. Víš, já nemám ráda radikální odsuzování. Zrada pro mě vždycky byla přeběhnutí k nepříteli a zaútočení na původní přátele, možná je to tento případ. Každopádně bych přestala slovíčkařit a zaměřila se na to, co hlavně jsem chtěla říct - že je důležité odpustit a přestat nenávidět, protože dokud nenávidíte, nemůžete jít dál.

Rozhodně neříkám stavět toho druhého na piedestal.

To, že nevěra je celosvětový problém, vypovídá prostě o tom, jací lidé jsou. Pokud je v lidech zakódovaná nevěra, pak je hodně pochybné je nacpat do monogamních vztahů a pak odsuzovat každého, kdo podlehne přirozené touze. Co by se mělo teda dělat? Toť otázka na rozsáhlou filozofickou debatu.

Tím útočením jsem myslela to, že podle tebe když se dokážu vcítit do nevěrné osoby, tak jsem určitě taky schopná nevěry. Tím pádem jsi zaútočil - obvinils mě ze schopnosti nevěry. Jenže já se dokážu vcítit i do několikanásobně trestaného kriminálníka, přestože bych delikt nikdy nespáchala, tudíž jde tady spíš o schopnost představivosti a objektivity.

To, že jsem se rozešla s klukem, kterého jsem nemilovala, nepovažuju za chybu, ale za jediné možné řešení. Klidně bych mohla i říct, že hrdá na to jsem, protože jsem mu nelhala a nezůstala s ním z důvodů např. finančních či strachu ze samoty.

Nikde jsem neřekla, že by si měl bývalku idealizovat. Co se týče hledání objektivních důvodů, proč se vztah rozpadl, to určitě smysl má, protože to člověka poučí do vztahů příštích. Navíc mozek stejně nedokáže prostě nad tím jen mávnout rukou a zapomenout, proto je zbytečné v sobě tyhle myšlenky potlačovat, vede to jedině k neurózám. Dobré je se z toho vymluvit, ať už u kamarádů nebo psychologa, ujasnit si, jak to všechno bylo, a teprve pak to člověk dokáže odložit a zaměřit se jiným směrem.

Já vím, že máš jiný názor a máš právo ho zveřejnit, o tom přece diskuse je!

Já to četla v Plzákových knihách, myslím, že to bylo v Othelónu, ale teď jsem zkusila najít i něco na netu. Ono je to asi dost těžko podchytitelné, protože to závisí na pravdomluvnosti občanů, ale:

http://ona.idnes.cz/nevera-neexistuje-lide-si-ji-vymysleli-d9d-/ona_vztahy.asp?c=A060627_151144_ona_vztahy_jup


anglické stránky uvádějí poněkud nižší čísla, ale stejně (uvádím vlastní rychlopřeklad):

Percentage of marriages where one or both spouses admit to infidelity, either physical or emotional: 41%
Procento manželství, kde jeden nebo oba přiznávají nevěru, fyzickou či emocionálni

Percentage of men who admit to committing infidelity in any relationship they've had: 57%
Procento mužů, kteří přiznávají nevěru v jakémkoli vztahu, co měli

Percentage of women who admit to committing infidelity in any relationship they've had: 54%
Procento žen, které přiznávají nevěru v jakémkoli vztahu, co měly

(tady bych ještě řekla, že důležité je slovo "přiznávají"   )

Percentage of men who say they would have an affair if they knew they would never get caught: 74%
Procento mužů, kteří tvrdí, že by byli nevěrní, kdyby veděli, že nebudou odhaleni

Percentage of women who say they would have an affair if they knew they would never get caught: 68%
Procento žen, které tvrdí, že by byly nevěrné, kdyby věděly, že nebudou odhaleny

- je to ze stránky: http://www.infidelityfacts.com/infidelity-statistics.html

zajímavé povídáni je i tady:
http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006010401


něco o to, že nevěra je dědičná:)
http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=1020
http://zdravi.idnes.cz/vase-telo.asp?c=A071210_151117_sexualita_bad

něco o tom, kolik je v Austrálii nemanželských dětí:) :
http://www.novinky.cz/clanek/127155-australany-trapi-nevera-chteji-povinne-testy-dna-u-deti.html

a zajímavost o tom, zda je přirozená monogamie či polygamie:
http://www.iabc.cz/scripts/detail.php?id=8211

Zkuste taky něco najít, je to určitě zajímavé.

Nevím, co to je, ale vygoogluju to a uvidíme. Teď se zbavuju závislosti na bývalém, takže nevím, jestli bych dokázala k tomu přidat ještě tohle. Ale v budoucnu pořád ještě věřím, že to dokážu! I když většina mé rodiny kouří (táta, máma, bratr) a už to (dle nejnovějších výzkumů) máme zakódováno v genech

to King666: ale no tak, proč hned útočit? To, že se dokážu vcítit do myšlení jiných lidí ještě neznamená, že bych jednala stejně jako oni.

Myslím, že pokud se člověk chce zbavit vzteku a odpustit, je třeba najít si nějaký způsob - a ten právě jsem navrhla. Nic víc, nic míň. Vždyť byl s tou holkou 6 let, určitě ji dobře znal, tak kdyby byla opravdu tak špatná, jak je možné, že ji miloval?

Taky jsem neřekla, že si za to může sám, protože nevěřím, že za rozpad vztahu může jen jeden z partnerů. Chybami ve vztazích jsem myslela i chyby v předchozích vztazích.

Proč se vyspala s jiným chlapem a neukončila předtím vztah s tím bývalým? Protože to byla mrcha? V tom případě jsou mrchy a mrchouti (či jak jinak nazvat mrchu mužského pohlaví ) kolik... 80 procent obyvatelstva? 90? Ty statistiky udávaly zhruba takhle vysoké číslo.

Nebo v tom třeba bude něco jiného? A co?

Kingu, teď nevím, kolik je ti přesně let, ale až budeš moct v osmdesáti říct: nikdy jsem nikoho nepodvedl, pak klobouk dolů a můžeš odsuzovat ostatní. I když ono to odsuzování stejně nikam nevede.

Proč myslíš, že se vymlouvám? Kdyby mě to napadlo, bylo by to určitě mnohem jednodušší než uveřejňovat dotaz ve fóru.

Víš, já vyhledávač používám jen na googlu a wikipedii, jinak jsem na žádných stránkách nikdy nic hledat nepotřebovala. Jestli myslíš, že slova "nenapadlo mě to" a "jsem blbá" jsou výmluva, jaká je teda podle tebe pravda schovávající se za touhle výmluvou?

Chápu, že vrtíš hlavou nad tím, že mě to mohlo nenapadnout, stejně jako já třeba vrtím hlavou nad tím, že někdo může napsat vyjímka s čárkou nad i... prostě každý máme svoje...

Já jsem ze staré školy, já ji koupila v knihkupectví...

Víš, možná bys jí měl prostě zkusit odpustit. Hodně to pomáhá, nedusit se vztekem. V jedné knize (myslím že to bylo Když partner odchází... od Doris Wolfové) jsem četla něco, co mě dost oslovilo, totiž že každý člověk je svobodná bytost a má právo milovat a nemilovat koho chce. Nemůžete po někom chtít, aby miloval jenom vás, a když se zamiluje jinde, považovat to za zradu. Zrada by byla, kdyby tě ta holka okradla o peníze, pomlouvala u přátel (nečetla jsem úplně všechny příspěvky, tak jestli toto dělá, pak chápu, že tomu říkáš zrada), fyzicky ubližovala atd. Ale že se rozhodne odejít, to je její svobodná volba, kterou člověk musí respektovat. Taky jsem byla ve vztahu, který jsem po měsíci ukončila a ten kluk mi to ještě po dvou letech byl schopen vyčítat, že prý jsem mu zlomila srdce, zničila pohled na vztahy... ale já ho prostě nemilovala a on neměl právo mě zotročovat. Určitě jsi někdy byl i na té druhé straně, tak víš, jaké to je.

Že se holka chová zmateně, lže, dělá chyby... to není správné, ale co se dá dělat, v tu chvíli to bylo prostě to jediné, čeho byla schopná. Prostě její povaha a okolnosti ji dovedly k tomuto, neměla jinou možnost. Jak to líp vysvětlit: taky jsem v životě udělala spoustu chyb, na které nejsem pyšná, ale když jsem je dělala, nemohla jsem jinak, neměla jsem ty znalosti a zkušenosti, co mám teď, byla jsem třeba rozčílená a to mě vedlo ke zbrklému jednání, byla jsem třeba zmatená a nevěděla, co jiného udělat... a ruku na srdce, určitě jsi ve vztazích udělal spoustu chyb i ty.

Tím nechci říct, že by ses k ní měl vracet, to rozhodně ne. Ale užírat se vztekem ti určitě nezpříjemňuje porozchodové okamžiky.

Přeju hodně síly a drž se!   

to dextera: díky moc za povzbuzení, taky plánuju v létě někam vyjet, aspoň na tři měsíce. S tou "kamarádkou na sex" to nebyl jen pocit, byl ke mně upřímný a několikrát mi řekl, že se mnou nemůže chodit... jsem ale vnitřně trochu masochista a právě do takových chlapů se vždycky zamiluju Psycholožka mi trochu vysvětlila, proč to takhle funguje, tak jen doufám, že jsem se poučila a příště už to bude jinak.
Tvůj příběh je hodně povzbudivý. Ono se často říká, že když nikoho nehledáš, tak najednou to přijde. Těžko říct, já jsem předtím nikoho nehledala tři roky a nic nepřišlo Ale to bude tím, že jsem jenom seděla doma a učila se, nikam nechodila. No doma u kompu mě asi nikdo nenajde...

to ostatní: nejsem klasická kuřačka, už dva roky žvýkám nikoretky. Kuřáci mě taky odpuzujou, z toho smradu se mi dělá nevolno, ale závislosti na nikotinu ne a ne se zbavit.

Milhausi, osobně ti doporučuju přečíst si Taktika a strategie v lásce od M. Plzáka. Myslím, že tam najdeš hodně odpovědí.

Jinak na základě téhle knihy i svých zkušeností radím: nemluv s ní. Když se nebude chtít vidět, řekni okej. Když navrhne schůzku jindy, řekni, že nemůžeš a navrhni schůzku ještě o něco později. Buď milý, hodný, veselý jako vždycky, ale hlavně nepátrej po tom, jestli tě ještě miluje. Tím jí dáváš najevo, že tě má jistého, a odmiluje se ještě víc... Je jasné, že trochu ochladla, a je jen na tobě, jestli to zvrátíš. Rozhodně to ale nezvrátíš tím, že budeš pátrat po příčině ochlazení, vnucovat se, rozčilovat se... ale samozřejmě taky ne tím, že začneš být okatě odtažitý ty. Prostě hodný, milý, ale taky nestíháš, takže příští týden ne, až ten další, promiň, nezlob se, pusu a papá.

Možná namítneš: ale pak se neuvidíme nikdy, to ale není pravda. Ona jestli ještě má zájem, tak si tě najde. A pokud už ne, tak se nedá než se s tím smířit.

Věř mi, vím, jak je to těžké. Já to nedokázala a dopadla jsem blbě.

Máš pravdu, samozřejmě. Člověk by chtěl tu dobu truchlení nějak zkrátit, ale to nejde (viz potlačování pocitů výše). Co se týče té smrti, asi je to stejné, s tím rozdílem, že když vám někdo zemře, obvykle nejste vy, kdo ho zabil Kdežto tady to bylo tak, že já jsem ten vztah ukončila, protože to nebyl opravdový vztah (pro něj spíš jen kamarádství se sexem) a tudíž se mi do mysli občas vloudí myšlenka typu "proč jsem to dělala? S ním jsem byla aspoň průměrně šťastná. Teď jsem sama a it sucks Neměla jsem to dělat, měla jsem ještě počkat, vždyť jinak to bylo fajn..) Je těžké přimět mozek k pochopení toho, že v rámci naděje na dlouhodobější štěstí s někým jiným teď musí absolvovat snad krátkodobější mizérii. Je vůbec těžké přimět mozek k myšlence, že můžu být šťastná i bez partnera. Jdete po městě, říkáte si, to jsem šťastná (ý), jak to sluníčko svítí, jak je krásně.. ale v hlavě vám stejně hlodá červík pochybností, že si to jenom namlouváte, že jsou vám slunce i ptáci ukradení, že to není nic ve srovnání s pocitem, když vás někdo obejme...

Je to spíš jak dostat se z drogové závislosti. A na to nejsem moc dobrá, stále závislá na nikotinu...

Ava: Dobrý! 

Jinak díky za radu s těma výprodejema, ale já jsem spíš na kluky...

Díky vám všem, dneska jsem se dost utápěla v depresi, že už nikdy nikoho... asi to znáte. Ale přece jen je asi ještě brzo na to, cítit se pořád skvěle. Jak jsem psala výš, je to můj první vážně bolestný rozchod a nemám zkušenosti. Navíc je mi po včerejšku bídně (alkohol vážně není dobrým rádcem) a fyzický stav se podepsal i na psychice.

Jinak co se týče toho věku, teď v depce se cítím tak na padesát s promrhaným životem zcela za sebou

Máte někdy pocit, že váš život tak nějak zrychleně ubíhá jako film nebo sen a vy se na ničem nemůžete zastavit, o nic opřít, všechno jde tak nějak mimo vás? Já to cítím čím dál víc, hlavně poslední rok. Možná to bude tím nevydařeným vztahem, kdo ví.

Ale zítra už bude líp, půjdu si zacvičit do fitka, zapsat se na jógu a budu se radovat ze cvrlikání ptáčků...

King666: S tím vyhledáváním máš pravdu, jenže... prostě.... mě to nenapadlo

Řekněme že jsem nezkušený uživatel, ať nemusíme říkat, že jsem úplně blbá

King666: Myslíš mě? To já taky nechápu, zatím jsem pochopila jen to, že karmu můžu začít ostatním přidávat či ubírat až po padesáti příspěvcích. Možná by bylo lepší, kdyby bylo něco o karmě přímo v pravidlech fóra, ty otázky a odpovědi jsou pro mě trochu nepřehledné. Hrozně mě nebaví číst návody, když to není hned všechno uvedeno najednou a co nejstručněji, jsem holka, no...

Jinak info o karmě jsem nenašla zřejmě proto, že jsem předpokládala, že bude právě někde v pravidlech 

Ještě jednou King666: trochu to zní tak, jako bys mě podezíral, že karmu jsem si zvýšila sama... ale to snad nejde, ne? Nebo jaký byl smysl tvé otázky? (pokud teda byla vůbec pro mě?  )

Prosím tě, co je to IMHO?

No problém asi je, že já moc do takových podniků nechodím. S bývalými jsem se nikdy neseznámila na akci, ale ve škole, na koleji, přes kamarády, v práci, ve sportovních kurzech... Takže říkáš jít do nějakého baru s kamarádkou, sednout si ke stolu a házet očkem po okolních chlapech? Není to moc zoufalé? Nejsem na to už moc stará?

Zkusila jsem už i internetovou seznamku (ještě dřív), byla na rande se třemi kluky a žádný se mi moc nelíbil. Teď mi občas někdo napíše, ale podle fotky se mi taky nikdo nelíbí... Jsem moc vybíravá? Často se mi stalo, že se mi někdo začal líbit až po hodně dlouhé době, co jsem ho znala v okruhu přátel, a to je pak taky těžké začít balit kamaráda. Možná mám nějaký blok vůči cizím lidem, nevím. Máte podobné zkušenosti?

Tak vážení, narazila jsem na poměrně vážný problém

Nabitá sebevědomím po přečtení Qarkových článků jsem včera vyrazila do společnosti, odhodlaná rozdávat úsměvy všude kolem a možná i sama vyzvat někoho mně se zamlouvajícího k tanci. Dorazila jsem do jisté restaurace, kde byla napůl živá hudba (dva lidi s playbackem) a s očekáváním jsem se rozhlédla po místnosti. A ejhle! 80 % žen a to velmi hezkých, 20 % mužů, z nichž většina byla na první pohled spíše odpuzující a ti dva hezcí byli zadaní 

Nakonec jsem tedy většinu večera strávila povídáním si s jedním z těch sympatických, však zadaných mužů a propadávala jsem se do stále větší deprese. Samozřejmě přišly myšlenky na bývalého a obavy typu: už nikdy nikoho nenajdu. Mám pocit, že v  ČR je mnohem víc hezkých holek než kluků, alespoň v mém věku. Proč o sebe muži víc nedbají? My se taky rády podíváme na pevné tělo a hezky zastřihnuté vlasy. Nebo jsem byla na špatném místě? Nebo jsem ještě pořád natolik zaháčkovaná na svém bývalém, že se mi všichni ostatní zdají oškliví? Bude zapotřebí aplikovat výše zmíněnou drastickou metodu?

Jinak je zvláštní, jak mozek funguje. Můj bývalý mi připadá jako jeden z nejhezčích mužských, a přitom mi moje kamarádka řekla, že nechápe proč, že je prý malý a v obličeji průměrný. Já jsem si nikdy nevšimla, že by byl malý Ach ta láska...

Jak je to s karmou? Už jsem prohledala snad všechno a nikde o ní nic nepíšete. Za co jsou body plus a za co minus? Jak může někdo snižovat karmu vám? A co přesně znamenají všechny ty čísla v karmě? Díky.

Nikol: holka jako ty si najde kluka mávnutím ruky. Zvlášt když je ti 18.

Pro mě to byl první opravdu bolestný rozchod, já jsem trochu pozadu
Tak teda jdu odnést své osmadvacetileté tělo do společnosti. Přeju všem pěkný večer a doporučuju totéž!

Nikol:  fandím ti, zníš jako chytrá holka, i když hádám jsi ještě na střední škole, máš rozumné názory. Já v osmnácti ještě věřila na jedinečnou lásku Naprosto chápu, jak to cítíš. Zkus mu říct, že jestli tě má rád, ať ti nepíše. Pokud se bude chtít vrátit, tak se k němu asi vrátíš a nejspíš se to za chvíli zase rozpadne, ale myslím, že tuhle zkušenost každý potřebuje. Mám pocit, že spousta lidí až po tom druhém či třetím rozchodu pochopili, že tady už opravdu ne, a byli schopni se s tím mnohem líp smířit.

Comanch: Frustraci z toho, že láska je jiná než se prezentuje? Ne, ono to tu intenzitu toho citu nesnižuje. Je to sice smutná věc, ale jde jen o to naučit se ve vztahu správně chodit, nepředpokládat, že to půjde samo od sebe. Na jedné straně je to tak i zábavnější, sportovnější

Jinak mi tenhle vztah i rozchod dal strašně moc, víc si rozumím a chápu vztahy, spoustu věcí teď vidím jinak. Myslím, že člověk by měl z rozchodu vytěžit co nejvíc - poučení pro příští vztahy, osobnostní rozvoj, whatever! qark o tom taky tady dost napsal.

No jo, nad tím jsem taky hodně přemýšlela. Ono je to s tím hodně spojené - myslím, že bys měl být hodný, ale neměl bys holce ve všem ustupovat. Ženské potřebujou, aby jim chlap imponoval, a copak jim může imponovat někdo, kdo je schopný kvůli nim se vzdát sám sebe? Být hodný tady znamená: mazlit se, říct, že miluješ, občas (ne příliš často) přinést dárek, přiměřeně často psát, pomáhat s problémy, nebít, nenadávat... ale neměnit kvůli ní své názory, nevzdát se kvůli nim svých kamarádů a koníčků, netrávit svůj veškerý volný čas jen s nimi, prostě nesnášet modré z nebe. Holka si myslí, že přesně tohle chce, ve skutečnosti ale přesně tohle nechce.

Napíšu sem ještě pak o těch dalších porozchodových emocích, ale nemám tu knihu u sebe a už si to přesně nepamatuju. Nerada bych sem psala něco, co bylo jinak, takže si v pondělí zajdu tu knížku zase půjčit a pak to sem zesumáruju

Jinak dnes poprvé po rozchodu vyrážím na big party a budu se učit házet úsměvem po jiných, to mi totiž nikdy nešlo. Teď jsem ale četla qarkův článek "Jak balit kluky" a hned to půjdu ozkoušet

Myslím, že jediné, co můžeš dělat, je říct mu, ať tě nekontaktuje, protože právě ten kontakt je ten neustále dokapávající kohoutek. Mně bývalý taky pořád psal, jak se mám, co dělám, jestli už s někým spím , řekl mi, že na mě žárlí, že jsem byla nejlepší žena v jeho životě, že mě má moc rád, že jsem jeho sexuální ikona... ale co jsou všechny tyhle kecy platný, když nakonec stejně dodá: ale chodit s tebou nemůžu. To samozřejmě ještě zmírní frázemi typu: teď to nejde, třeba za nějakou dobu, já teď nevím, co chci, musím si to v hlavě urovnat... ale to říká stejně hlavně proto, aby to odmítnutí nevyznělo tak hrozně.

Ve spoustě příspěvků jiných lidí bylo, jak jim bývalý pořád píše, jak jim říká, že je mu smutno, atd.. já jsem to nejdřív taky nechápala, proč se mnou teda nechce být, ale teď už to vnímám jinak. Ten člověk si na tebe prostě zvykl a chybíš mu, ale vztah s tebou už nechce. To se nejlíp prokáže, když si pak najde jinou.. najednou už o kontakt tolik nestojí.

Já jsem to měla ve svém vztahu podobný jako ty, ale nejen ke konci, celou dobu. Taky jako by mu bylo jedno, jestli je s kamarády nebo s někým jiným. Existuje určitá technika, pomocí které se to dá zvrátit, ale aby jí člověk zvládl, musí mít neuvěřitelně silnou vůli. Že funguje to vím, vyzkoušela jsem ji já i má kamarádka, bohužel u mě byl výsledek krádkodobý, protože jsem neměla ty nervy a náš vztah byl už příliš nevyrovnaný.

Píše o tom Miroslav Plzák v mnoha svých knihách. Napíšu sem, co si pamatuju. Ve zkratce: vztah je boj o pozici. Málokterý vztah je vyrovnaný, většinou je jeden z partnerů závislejší a druhý má navrch. Ve zdravém vztahu však rozdíl není velký a občas si ti dva pozice prohodí. Když vztah začíná, ze začátku funguje zamilovanost, kdy jsou v tom oba až po uší a vše je nádherné. Bohužel však každá extrémní emoce je dlouhodobě neudržitelná a vrací se k neutrálu. Takže zákonitě jeden z partnerů po určité době (cca 3 měsíce) trochu ochladne. A najednou se třeba nechce sejít hned zítra, ale až pozítří. Bohužel toto ochladnutí nikdy neprobíhá u obou partnerů současně, takže ten druhý ještě "ujíždí" na zamilovanosti a toto ho zarazí. Má dvě možnosti: buď začne pátrat po tom, jaktože ten první ho nechce vidět hned zítra, zeptá se: ty už mě nemiluješ? a tím ukáže svou závislejší pozici. Ten první zjistí, že ho má jistého, a ochladne ještě víc, protože nemůžeme toužit po něčem, co máme jisté. A už se to rozjíždí a čím víc ten druhý naléhá a smutní a vyčítá, tím víc ten první ochlazuje a skončí to rozchodem.
Druhá možnost je ukázat, že tvá pozice je nezávislá. Říct: pozítří nemůžu, uvidíme se popozítří. Případně příští týden, měsíc, rok  Ten první zjistí, že ho nemá jistého, jeho zamilovanost se opět zvýší. Vše funguje dál.

Funguje to, ale člověk musí jednat proti svým instinktům a citům a to jde málokomu. Proto říká Plzák: nezamilovávat se úplně a bezhlavě. Nechte si rezervy. Nikdy si z toho druhého nedělejte celý svět.

Nevím, jaký máte na to názor, spousta mých přátel Plzáka naprosto zavrhla, protože odporuje jejich představě o lásce, kde podle nich upřímností a velkými city nejdál dojdeš. Přečetla jsem si o vztazích už svůj díl (ten vztah trval rok a já se všemožně snažila pochopit, proč to tak je) a dospěla jsem k názoru, že Plzák má pravdu. Možná by nás měli od malička učit, jak to ve vztazích doopravdy je, a necpat nám do hlavy (pomocí pohádek, filmů, románů, písní) tu romantickou představu o tom, že láska zmůže všechno. Pak by nám snad naše instinkty neradily dělat ve vztazích samé nesmysly

Je to drastické, možná horší, než rozchod sám... jenže podle mě je na rozchodu nejhorší ne to, že v tu chvíli trpíte jako psi, ale to, že pak můžete strávit ještě spoustu měsíců nebo dokonce i let myšlenkami na bývalého, neschopní navázat nový vztah, prostě že se v tom pak ještě bůhvíjak dlouho plácáte. Já sama to zatím mám jen asi 6 týdnů a je to čím dál lepší, proto to ani nezkouším, ale četla jsem příspěvky lidí, které to bolí ještě po půl roce, po roce...

Já sama jsem prožívala nejhorší chvíle do minulého týdne, kdy mi můj bývalý napsal, že už to zkouší s jinou holkou. To mi konečně docvaklo, že je opravdu konec, a nastoupila okamžitá šílená bolest. Brečela jsem asi hodinu, bolest to byla příšerná, ale pak... najednou jsem věděla, že je konec, to bylo to dno, od kterého se dalo odrazit. Teď jsem sice pořád občas smutná a občas mám depku, už ale pořád nečekám, že mi třeba ještě napíše, a těch okamžiků, kdy jsem skoro šťastná, je čím dál víc a jsou čím dál delší.

Jestli stačí brečet večer do polštáře, to je asi individuální. Někomu ano, po pár týdnech je v pohodě a pak může na nějaké drastické metody zapomenout. Těžko říct, já jsem předtím moc nebrečela, ale o to víc mě to dusilo.

Ono se všude píše, že nejhorší je ty negativní pocity potlačovat, že z toho vznikají problémy dlouhodobé, psychické i fyzické. Možná někomu brečet jen dvacet minut před usnutím nestačí na to, aby to ten smutek odplavilo. Jako když máte plnou vanu vody, do které stále ještě kohoutkem něco přikapává, a vy ji vypouštíte jen jednou denně a odpustíte jen trošku... do dalšího dne to zas nakape nastejno a vana není nikdy prázdná. Pak je třeba vytáhnout zátku a nechat to téct plným proudem ven několik hodin.
Až do prázdna. A pak asi taky spravit ten kohoutek

Ahoj,
protože jsem se chtěla zbavit bolesti z rozchodu, přečetla jsem o téhle problematice několik knížek (Klimeš - Partneři a rozchody, Kingma - Jak přežít rozchod, knihy o vztazích od Plzáka..) a pak jsem našla tyhle stránky, které mi taky hodně pomohly. Chci se s vámi podělit o jednu techniku, kterou jsem našla v knize od Doris Wolfové, Když partner odchází... Tahle kniha mi celkově připadala jako jedna z nejlepších a určitě ji všem doporučuju. Píše se tam o různých pocitech po rozchodu (lítost, sebeobviňování, vztek) a jak tyto pocity překonat, aby člověk mohl jít dál. Jedna z nejzajímavějších technik byla, jak přestat partnera milovat, jak se zbavit bolesti ze vzpomínek. Samozřejmě se doporučuje odstranit všechny předměty a s bývalým nekomunikovat, pokud ale bolest nepřechází, zkuste tohle: vyhraďte si tzv. smuteční den. Vyndejte všechny předměty, které vám bývalého připomínají, oblečte si jeho oblíbené oblečení a začněte vzpomínat. Vybavte si všechny ty krásné okamžiky, po kterých se vám tak stýská, a brečte, brečte, brečte... nechte bolest procházet, přivolávejte ji, prožívejte ji v té nejhorší formě. Celá akce by měla trvat tak 4 až 6 hodin, kdy budete jen brečet a naříkat a totálně se poddáte své bolesti. Technika je založená na psychologickém faktu, že organismus není schopen prožívat silné emoce dlouhodobě, a když dosáhne jakéhosi "přehlcení" (ať už příliš kladnými či zápornými city), dál už je prožívat nedokáže a vrací se do neutrální roviny. Všichni to známe - na bývalého sice myslíme prakticky pořád, ale snažíme se tu bolest potlačit a ona nemá šanci dojít ke stavu přehlcení. Proto tzv. "den smutku", po kterém by měla nastoupit lhostejnost ke vzpomínkám.
Tuhle taktiku jsem zatím nevyzkoušela, protože jsem neměla čas a příležitost být v bytě 6 hodin sama. Navíc už mě vzpomínky až tak moc nebolí a pomaličku to odchází samo. Pokud však ještě za pár měsíců nebudu schopná zapomenout, vyzkouším to. Je to sice drastické, ale myslím, že by to vážně mohlo pomoct. Pokud by někdo z vás tohle zkusil, byla bych ráda, kdybyste dali vědět, jak to dopadlo, jestli to funguje.
Ještě chci dodat, že tahle technika nemá odstranit všechny negativní pocity, jen tu bolest ze vzpomínek. Samozřejmě musíte zvládnout i to ostatní - sebeobviňování, vztek na bývalého, atd.. abyste byli schopni naprosto na bývalého zapomenout. Pokud byste chtěli, můžu sem ve zkratce napsat i to, co v té knize říkají o těchto pocitech.
Zatím držím nám všem palce, ať to zvládneme!