Ač nerad sem vložím verzi, kterou jsem vložil i na
http://www.socialdynamics.czPřítelkyni jsem sbalil před 3 lety, byla můj první vztah, já jsem byl její první vážný vztah. Od začátku jsem věděl, že je divočejší povahy a že má netypické chování, které se mi ovšem líbilo. Já jsem byl její pravý opak, klidný vyrovnaný apod.. Během prvních 2 let jsme zjsitili, že jsme oba dominantnější povahy a ve vztahu se občas přetláčíme. Byly tu i vcelku výrazné rozdíly, co se týče výchovy od našich rodičů a to způsobovalo občasné nepochopení. Ale tohle všechno dokázala přebít kromě zamilovanosti i taková celková duševní propojenost (od kluka, co má první vztah to zní asi směšně .).
No, a pak nastal zlom díky její divokosti a tak nějak celkové životosprávě (nedostatek spánku apod) omdlela/zhroutila se. Byla na několika vyšetřeních, kde se zjišťovalo, co jí vlastně je. byl to strašně vleklý proces (v tomto je naše zdravotnictví fakt strašny). Zjistilo se, že má nepatrnou srdeční vadu, z která se nejspíš ztratí kolem 30. věku života. Problém byl, že jí poloodborník začal líčit, jak se jí zastaví srdce na několik sekund, říkal spoustu polopravd nebo extrémní scénáře... Díky tomuto vznikly u ní psychické potíže, které se projevovaly tak, že nebyla schopná vyjít téměř ven a to ani s doprovodem, protože měla obrovský strach, že znovu omdlí a zastaví se jí srdce. Celé dny jen polehávala v posteli, dívala se na seriály, ale jinak nic nedělala. Doma měla náročné prostředí (otec na ni měl vždy hodně vysoké nároky ve studiu, ale i tak celkově, máma byla sice srdečná, ale nebyl na ní v ničem spoleh a taky má sestru, která je neslyšící a celková komunikace a vztah sní je velmi problematický).
Rozhodli jsme se, že si na prázdniny pronajmeme byt v jejím rodném městě, aby se ze všeho nějak dostala. Během této doby, samozřejmě chodila i k psychologovi, ale nijak extra jí nedokázal pomoc. za tyto dva měsíce udělala celkem slušnej pokrok, že dokázala se mnou vcelku vklidu dojít kamkoliv. A bylo na ní vidět, že má i víc energie a větší chuť žít.
Přišel školní rok, já jsem nastoupil do školy, ona měla přerušené studium. Pronajali jsme si další byt v městě, kde oba studujeme. Bydlení tady mi přišlo, že bylo ještě lepší, než to předchozí, už jsme věděli, co od sebe čekat a celkem dost ubylo i hádek. Problém byl, že já jsem studoval (sice jsem tam moc nechodil, ale i tak jsem měl nějaky školní povinnosti) a ona si připadala tak trochu jak žena v domácnosti, co nemůže vyjít sama ven a je na mně závislá. Ale pořád se její stav zlepšoval, dokázala dojít do obchodu sama a z jejího strachu, že omdlí se spíš stal strach, že se začne třást (tohle se těžko popisuje, musím tady hodně zkracovat, prostě strach je sviňa).
Dostala se jí možnost, že pojede na 3 týdny k jedné psychiatričce na skupinovou terapii, která se zabývá vztahy v rodině a rodinnými kořeny (sice to nebyl její hlavní problém, ale usoudila, že to chce doma spravit). Tady jsme se pohádali, protože mi vše oznámila až na poslední chvíli a já musel spoustu věcí zařizovat na poslední chvíli + bylo zkouškové období, takže toho bylo na mě celkem dost.
Nakonec teda odjela na tu terapii, moc jsem ji v tom nepodporoval, ale ani jsem na ni nebyl nějaký nepříjemný nebo tak. Po prvním týdnu terapie jsem pochopil, že je to celkem intenzivní a že to hltá plnými doušky. V tuhle chvíli se už začala pomalu měnit a snažila se poznatky, které pochytila uplatňovat i v našem vztahu. Byla myšlenkově strašně sobecká a extrémně prosazovala svou osobu. V celé terapii se řídili všichni "mottem" každý musí mít rád hlavně sebe, více než kohokoli jiného a to včetně rodičů, partnera, dítěte. Já měl problémy doma u rodičů, s ní a ještě ve škole, měl jsem tak trochu černé myšlenky a deprese o kterých jsem se jí zmínil. Napřed se zachovala pěkně a snažila se mě podpořit. Pak ale začala opět nabíhat ta její extrémnost. Pohádali jsme se, ale ne víc než normálně. Další den šla do své terapeutické skupiny, kde se zmínila, že nemohla celou noc spát a že přemýšlela, že se se mnou rozejde. Skupina = 9 žen, především 40-50 let s problémy v rodině. Pak mi odpoledne volala přes skype a řekla mi, že mi za všechno děkuje, za podporu a tak, ale že se se mnou rozchází. Úplně mě to zdrtilo. Volal jsem psychiatričce, co tu terapii vedla... ta mi kromě typických psychologických keců řekla, že ona musí teď myslet především na sebe a že tam byla spousta žen, co mají životní zkušenosti.
Důvody rozchodu: Musí se ze všeho dostat hlavně sama a nebýt na mě tolik závislá, musí najít své pravé já, nechce zatěžovat mě, sebe a taky náš vztah, zmínila i to, že jsme příliš rozdílní. Určitě tam patří i to, že jsem ji zatěžoval já tím, že jsem už byl na konci sil a měl jsem depresivní myšlenky, se kterýma jsem se jí svěřil a to ji psychicky zatížilo.
Takže v tuhle chvíli jsme se oba odstěhovali z bytu, kde jsme měli už i nakoupené společné spotřebiče a věci. Vztah bych před jejím odjezdem přes všechny problémy chrakterizoval jako opravdu solidní a vždy jsem si myslel, že je založen na vzájemné lásce.
Před pár dny jsme si volali na skype, aby jsme vyřešili věci ohledně bydlení, z čistě formálního rozhovoru se stal vcelku vřelý telefonát, kdy mi řekla věci, jako že jí chybím nebo že mi to sluší. Navrhnul jsem jí, že by možná byla lepší pauza než rozchod, ale na tohle vůbec neslyšela. Říkala něco ve smyslu, že to musí být uzavřené. Pak pronesla i něco o tom, že nezavrhuje společnou budoucnost, že se třeba zase někdy shledáme. Domluvili jsme se, že jí nechám měsíc, kdy ji nebudu kontaktovat a pak budeme kamarádi.
Já s ní samozřejmě nechci být jen kamarád i přes to všechno. Už teď si říkám, jak bych se měl chovat, abych ji dostal zpátky.
Osobně na to celé nahlížím tak, že není úplně sama sebou.
Rád bych slyšel nějaký nezaujatý pohled na celou situaci, ale prosím o určitou dávku empatie.
Zobrazit příspěvky
Nejlépe, aby ona byla ten iniciátor obnovení vztahu...
. Bohužel se tak děje, i když nejsem s přítelkyní.