Aleš> Já si to tak nějak myslela Nojo, prostě poučení pro příště!

Ahoj, díky za tolik názorů. Pravda, jsem už trochu ve vyšším věku, ale ne zas tak o moc. Je nám oběma kolem 30. Jak jsem očekávala, tak samozřejmě mi od něj přes víkend ani dnes nic nepřišlo.

Už jsem tak nějak rozhodnutá se na to vyfláknout a nedělat si ostudu. Ale maličko mě nahlodáváte Pravdou ale je, že jsem to s tím vtíráním asi přepískla, i vzhledem k tomu, že jsem ho vlastně úplně prvně oslovila já. V podstatě jsem ho sbalila Začala jsem na něho mluvit no a pak už to vlastně řídil on - drinky, tanec, odjezd... I tu "akci" v autě začal on - naštěstí  

Náhodný setkání je téměř vyloučený, každý pracujeme na opačným konci města (i když pro jednu firmu). Ledaže bych počkala na další večírek, ale to se mi fakt nechce. Takže v úvahu přichází jen zkusit telefon v práci nebo e-mail. Je fakt, že se mi nechce pouštět se do moc rizikových akcí... Přece jenom nemám zájem na tom, aby až se za rok někde opravdu náhodou uvidíme, se klidil pryč, jen co mě spatří.

A tou rizikovou akcí teď myslím i jenom prosté "Ahoj díky žes mě hodil domů" - což ovšem skoro týden po události krapet ztrácí význam  

Díky. Snad se teda udržím a nic aktivně podnikat nebudu. Ale stojí to úsilí... Pořád na něho myslím a tak dále.

Ahoj,

budu moc ráda, když mi sem napíšete svoje názory na takový nestandardní zakončení ani nevím čeho - rande? Na večírku jsem se velice dobře bavila s jedním fajn chlapem (tančili jsme spolu - celkem dlouho, byl mezi námi i jiný fyzický kontakt - drželi jsme se za ruce a posléze celkem dlouhé líbání v taxíku, kdy mě odvážel domů). Bohužel jsem nebyla úplně při smyslech (to víte večírek) a protože se mě nezeptal na číslo, tak jsem se ho v tom autě zeptala, jestli ho nechce. Velice vtipně z toho vybruslil tak, že ho chce, ale když jsem mu ho říkala, tak si ho nenapsal.  Musím uznat, že kdyby mě to teď nemrzelo, tak se nad tím bavím 

Je ode mě z práce - je to velká firma a pracuje v jiný budově, takže se nemůžeme potkat náhodou, ale kontakt na mě si sehnat může. On se mi fakt hodně líbí. Co teď řeším? Pokud se mi sám neozve, má cenu zkusit ho třeba za týden zkontaktovat a připomenout se?

díky předem za vaše příspěvky 

Třeba oceníš radu od holky  Ava to nicméně napsal správně.

Hlavně je potřeba, abys až to provedeš, nepodlehl špatnému svědomí a nekontaktoval ji stylem "jak se máš?". Občas lidi mívají takové nutkání, protože najednou jim přijde divné se úplně odstřihnout. A mají výčitky svědomí, že toho druhého nechali se v tom vyráchat. Jenže ten druhý si pak takový kontakt vysvětluje jako zájem o návrat a prodlužuje mu to trápení.

Každopádně rozchod není nic jednoduchého, tak držím palce. Pak nám sem napiš, jak to dopadlo.

Tak jsem to celé pečlivě přečetla. Ačkoliv si o thread níže taky žádám o radu, tak si dovolím přispět svým názorem, jsem holka a 17 už mi taky bylo, takže třeba aspoň k něčemu bude můj pohled.

Situace trvá už trvá přes měsíc, což je celkem dost na pěkné pocuchání nervů a pošramocení sebevědomí. Myslím, že je na čase přestat se takhle trápit, protože pokud vím, tak za chvíli doba toho trápení přesáhne dobu, po kterou jste byli takříkajíc „v pohodě, kamarádi“. Ne že by na to bylo nějaké pravidlo, ale aby si člověk tak nějak uvědomil, jestli mu někdo za to stojí, tak je občas potřeba přistoupit k trochu zjednodušujícícm úvahám ;-) Takže první shrnutí: trápíš se kvůli ní už moc dlouho.

Ona to moc dobře vidí a využívá tě jako hračku, která je vždycky k dispozici (někdo to přirovnal k plyšákovi, což bylo přesné). Druhé shrnutí: je to chování absolutně nedospělé, nevyzrálé a naprosto nefér – to nemá s kvalitním vztahem vůbec nic společného. Zkus si tohle vlákno přečíst tak, jako kdybys ho nepsal ty, ale někdo jiný. Třeba to pomůže! Původně sis sem psal o radu od objektivních lidí, ale s tím jak se postupně zapojovali do diskuze, byli čím dál tím méně objektivní. To není nic proti Vám ostatním diksutujícím, ale je to tak, prodlužování diskuze už vede k debatě nad detaily, kdo kdy komu napsal, nebo kdo kdy co komu řekl/neodepsal a pro stromy není vidět les. Mě samotné rady ostatních moc pomohly a díky za ně, ale asi je to i díky tomu, že jich bylo pár.

Poslední věc, která tady asi ještě nepadla a já z ní mám obavu, je toto: i když se se svým oficiálním klukem rozejde, pak mám pocit, že to udělá proto, že ho bude chtít přinutit k trochu větší akci. Čili bych svoji snahu neupínala k momentu rozchodu jich dvou, protože to ještě nemusí vůbec nic znamenat. Můžou si říct „OK, rozcházíme se, ale pořád se děsně milujem“ a situace bude v podstatě pořád stejná. Případně se to otočí a stejně jako se teď chová k tobě, se bude chovat ke svému bývalému.

To co tady řešíte ohledně dominantního chování: je to fajn občas umět neslevit ze svých stanovisek, ale pokud Honza není opravdový Alfa (a to v téhle situaci není, protože má neustálý strach, že o ni přijde a pořád se snaží) a nemá ji takříkajíc v paži, pak nějaké občasné záseky nic neřeší. To by musel zvládat dlouhodobě a i tak by se podle mě měl připravit na neustálé zkoušky z její strany. Protože i kdyby to dopadlo tak, že to dají dohromady, slečna je zřejmě zvyklá s lidma zametat a zkoušet, co všechno vydrží.

Možná je to moc tvrdé, co píšu. Ale podle datumů už tě to trápí přes měsíc a to je fakt hodně času. Radím ti (i třeba přes počáteční nechuť, já vím - tahle a žádná jiná!) chodit ven s jinýma holkama a přijít na jiné myšlenky. Třeba se ti holky taky budou potřebovat s něčím vybrečet, ono totiž nic člověka nepotěší tolik, jako cizí neštěstí! ;-) Znám to a vím, že nějaké samotné jednorázové zaběhání nebo moc nepomůže, chce to silnější impulsy - něčemu se opravdu soustavně věnovat, co tě baví!. Pak začneš věřit tomu, že jednou se objeví někdo, kdo o tebe bude stát tak jak si zasloužíš.

No v tom je právě ten problém, že já jsem v nepohodě nejen kvůli té hádce, ale kvůli tomu jeho ochladnutí. Takže nevím, kdy přijde „spolu v pohodě“. Mluvit o tom s ním nemá cenu, jednak už jsem mu to říkala a jednak nechci pořád kňourat „ty se o mě nezajímáš tak jako předtím“. Takže mi zbývá jen se přizpůsobit a uvidět.

Bohužel celá ta situace trochu přerostla do toho, že občas jsem ráda, že se vůbec nějak ozve (každý den tak 2x - 3x) a občas si říkám, že by taky mohl být víc "cituplný" jako třeba že se za mnou staví, když jsem nemocná ("jsi nemocná, nechci se nakazit"). Nebo dneska jsme řešili příští víkend, už dlouho je domluvená akce pod stany, takže jsem se dověděla, že kdybych byla pořád nemocná, tak "ti pošlu MMS  " a to bez ohledu na to, že další víkend se neuvidíme určitě (čili kdyby k tomu oprvdu došlo, tak se vlastně 3 týdny v kuse neuvidíme, což mi přijde fakt dost).

Ale asi nemá cenu, abych vám tady online vypisovala všechny jeho reakce a co se kdy událo, abyste to posoudili. Zásadní je beztak to, že já se cítím odstrčeně a on možná pod nátlakem. Možná že by to šlo shrnout takhle - On se nechová normálně a já jsem moc velká cíťa.

Možná už se v tom taky moc plácám, jsem doma v posteli, tak mám spousty času řešit ptákoviny. Myslím, že tím tomu rozhodně nepomůžu, i když trochu důvod k pochybnostem teda určitě mám.

Ahoj. Dík všem za názory. Musím říct, že mě to přimělo trochu se zamyslet nad tím, jestli opravdu mu nekřivdím. Možná že jo a možná že ne.

Kdyby někoho zajímalo, jak dopadla ta epizodka, tak se mi ozval ještě v neděli večer. K hádce ani jejím příčinám se nevyjadřoval, já taky ne, protože jsem byla ráda, že se ozval a nechtěla jsem to téma zase otevírat.

Každopádně, i díky této diskuzi jsem se rozhodla, že se pokusím trochu ubrat plyn. Bude to sice bolet, protože jak to jednou nabere nějaké obrátky, těžko se dává zpátečka, ale zkusím to. Mám dost svých známých a koníčků, tak snad to nějak půjde, ale faktem je, že jsem hodně partnersky založený člověk a když už s někým jsem, tak mám silnou potřebu sdílet s tím člověkem čas, zážitky a tak dále.

V tom je prostě problém, já vnitřně cítím, že se chci angažovat. On zřejmě tolik ne. A zákonitě tohle vyvolává frustrace. Je to vlastně něco podobného jako milovat někoho, kdo mě nemiluje – taky ho nepřinutíte, aby se zamiloval, žádné argumenty nepomůžou.

Jak dlouho myslíte, že tohle půjde zvládnout? Vlastně je to možná těžší než s tím zamilováním do někoho, kdo nemá zájem. Stačí se s ním nestýkat, zpřetrhat kontakty a po určité době to přejde. Tohle bude asi o dost těžší. Mám strach, že to skončí špatně a budem se muset rozejít.

No, já jí tak nevnímala, protože jsem byla uražená a nějaký „stojí to tu za prd a jsme pohádaný“ mi vůbec nepřišlo jako omluva.

Teď je mi ale smutno a čekám, kdy se ozve. On to asi moc dobře ví a asi mě chce taky trochu potrápit. Tyhle stavy nemám ráda a špatně je snáším, proto říkám s nervama v kýblu.

Ty říkáš že to bude v pohodě... no já chvílema propadám panice, že tohle je konec, že mě přece nemůže takhle trápit s tím, že mi nezvedne telefon ani nezavolá zpět. Panejo, asi je to tak a jsem opravdová hysterka. 

Taky bych ráda nedělala z komára velblouda. Když jsem si to po sobě poněkolikáté přečetla, musím uznat, že opravdu se nestalo nic tak strašnýho.

Ráda bych mu to odpustila. Volala jsem mu, abych se ho zeptala kdy se vrací a ať se za mnou staví, že je mi líto, v co se to vyvrbilo. Jenže bohužel hovor odmítl a ani zpátky nevolá. Asi nemá chuť se se mnou bavit – nevím. Ještě včera psal SMS, kde psal, že tam stejně neměl jezdit, nestojí to za to a jsme pohádaní.

Jenže já jsem byla včera ještě uražená, tak jsem na to neodpovídala a byla jsem přesvědčená, že pravda je na mojí straně. Takže teď se zase asi urazil on, protože tu svoji SMS pravděpodobně vnímal jako omluvnou. Tipuju, že budu čekat do zítra, možná do pozítří. Do té doby už ale budu úpně s nervama v kýblu, to musím teda říct.

No, koukám, že jste se tu sešli samí oproti nám mladší, ale aspoň je vidět, že tyhle žabomyší války, co každého akorát otravujou, se odehrávají asi v každém věku. 

Teď teda můžu jenom doufat, že to bude prostě jen přiblble přetažená hádka a nedorozumění.

 To samozřejmě nevím. Ale snad ne...

Díky za tvůj názor. Asi to není tak černobílé, jak mi to připadá.

Ano, je rozvedený a možná má trochu obavy dát trochu víc najevo co ke mně cítí. Bohužel nevím, jak na to reagovat. A to přesto (nebo proto?), že jsem strávila 3 roky ve vztahu, kde ten druhý mi nikdy neřekl, že mě miluje, počítá se mnou do budoucna a tak dále, protože mu takové řeči přišly moc zavazující. Po celkem dlouhým trápení jsem to teda ukončila a myslela jsem, že takovou chybu už nikdy neudělám a ejhle... Další člověk co má problémy s vyjadřováním citů.

Máme jeden velký společný koníček, přes který jsme se dali dohromady. Jinak si taky rozumíme řekla bych dost. Jinak já jsem celkem samostatná, mám svůj okruh dobrých kamarádů a i svoje koníčky, které provozuju přes týden, když se nevídáme.

Není to tak, že já ho obtěžuju, když on na mě nemá čas. Nebombarduju ho SMSkama, nevolám každý den. Občas jo, a občas se ozývá i on. Problém je v tom, že na začátku se snažil fakt hodně, takže teď jde spíš o tu změnu, kterou pociťuju negativně. Samo že už nečekám, že mi bude každou volnou chvilku reportovat co dělá, ale přijde mi to nějak moc náhlá změna. Vadí mi, když se mi třeba den vůbec neozve. Samozřejmě že můžu udělat totéž a taky se mu teda neozvat, ale k čemu to potom směřuje? Že se budem čím dál tím víc ignorovat? To jsem schopná zvládnout chvíli, ale dlouhodobě mi to připadá blbé.

Ahoj, potřebuju se trochu vypsat ze vzteku, co mi způsobil můj přítel. Zároveň bych se taky ráda dověděla názory nestrannýh osob.

Jsme spolu poměrně krátce, cca od nového roku. Mně je 27, jemu 38 let, takž už máme oba něco za sebou. Několika vztahy už jsem prošla a on taky. Problémy začaly před několika týdny. Protože se mu nakumulovaly pracovní povinnosti, tak se mi mnohem míň věnoval, připadalo mi, že ochladl. Po 3 měsících vztahu se tohle chápe opravdu špatně. Jsem do něj zamilovaná, chtěla bych ho vidět pořád a proto se mě dotýká, když mi najednou píše nebo volá míň než dřív (prakticky každou volnou chvilku jsme si psali, co právě děláme). Teď si napíšem jednou ráno a jednou večer. Vídáme se o víkendech a na můj návrh, že ještě jeden den v týdnu, přistoupil. Ale co si budem povídat, přijde mi divné že to musím navrhovat já. Nelíbí se mi to a mám pocit, že mu vlastně nechybím.

Takže jádro pudla je v tom, že se cítím odstrčená, na druhé koleji a že mě snad nemá rád. Sám od sebe mi to neřekne, takže se musím ptát a pak se diví, že mě prý rád má a jak mě to napadlo. Bohužel není žádný extra romantik, kytky nebo dárky nenosí, neřekne, že mi to sluší nebo že jsem něco udělala dobře, že je rád že mě má, takže v situaci, kdy jsem nejistá, moc není čeho se chytat a potom se přistihávám, že čekám na projev lásky, který nepřichází. Jsem z toho frustrovaná a jsem naštvaná, on nerozumí proč. Když mu řeknu, že se cítím citově vyprahle, tak mi na to řekne jen že je unavený z práce.

Naše neshody vyvrcholily teď. V podstatě ze směšnýho důvodu. Před týdnem jsme se lehce pohádali ohledně toho, jak strávíme víkend. Já byla přesvědčená o tom, že mě podrazil, když naplánoval jinou akci než co jsem plánovala já a moc jsem se na to těšila. On mi na to řekl, že na ten jeho program mě chtěl vzít s sebou, ale když na něj takhle vyjíždím, tak mě tedy s sebou nevezme. Na to jsem řekla, že jsem vůbec netušila, že mě chce vzít s sebou a že bych jela ráda. Pak tahle diskuze vyšuměla a až do včerejška (pátek) ani jeden z nás téma víkendu nenakousl. Myslela jsem si, že to je proto, že se mu nechce mě nějak překecávat, ale že prostě počítá, že mě bere s sebou. Jaké bylo moje překvapení, když až do sedmi večer nic ... tak jsem mu zavolala a dověděla jsem se, že jede sám, když jsem se ofrňovala a že to přece vím. V tu chvíli jsem se strašně naštvala. Takže jsem mu začala brečet do telefonu a vyčítat všechno. Byl to asi půlhodinový telefonát, kdy já jsem brečela a stěžovala si. On na většinu výčitek mlčel a byl schopen říct jen to, že ho to mrzí. To ostatně dělá většinou, když si na něco stěžuju – na něco ohledně našeho vztahu. Nepřijde s žádným konstruktivním řešením, jen se diví, co je za problém a většinou mlčí. Nicméně, na jeho obranu musím říct, že já mít na druhé straně telefonu sama sebe, tak si to po 5 minutách položím. 

Takže nakonec to dopadlo tak, že jsem mu řekla, ať teda jede sám, že nemá cenu abych se mu vtírala když mě tam nechce a ani mu nebudu říkat ať nejezdí. Nicméně že mi zkazil víkend a jsem naštvaná. Na to řekl ještě jednou, že ho to mrzí a pak jsme to položili. Večer už se neozval. Až druhý den, kdy mi poslal SMS, že tam neměl jezdit a že to tam není ono mimo jiné proto, že jsme pohádaný. Já nemám sílu na to odpovídat, jsem strašně zklamaná, že byl schopen mě takhle hnusně nechat doma (a to přitom mezitím jsme se viděli a bylo to OK, takže jsem opravdu nečekala, že pojede sám).

Tak nějak nevím, jaký mám na to mít názor. Jsem já moc hr hrr a visím na něm zbytečně moc? Nebo já jsem normální a on se chová hrozně? Proč to dělá?
A hlavně, co byste mi radili? Přestat vyčítat a dát mu ochutnat jeho vlastní medicínu? Přestat se na něj tolik "věšet"? Nebo snad se na to vykašlat a najít si někoho, kdo na mě bude mít víc času a bude mi umět dát najevo, co ke mně vlastně cítí?

Děkuji všem, kdo to dočetli a připojí svůj názor!