Stalo se to, že jsem jí pozval ven. Jak jsem jí zval, tak nevěděla, jestli bude mít v ten den čas (nebo to aspoň říkala), ale potom další den řekla, že to v ten den fakt nejde. Neptal jsem se proč, radši jsem to nechtěl vědět

Z jejího pohledu se buď nestalo nic, nebo cítí, že by mě tím mohla trochu začít ztrácet, protože od té doby je ke mně trošku aktivnější

Z mojího pohledu mě prostě odmítla

Mám sice chuť si jí někde najít a všecko jí říct, znova se s ní zkusit na někdy domluvit, přitlačit na ní a být s ní, ale stojí mi to za to?? Když jí baví trpět kvůli tomu klukovi a bojí se, že by nemusela, tak jaký to má smysl?

  Jinak díky vám všem za podporu, jsem vám vděčný 

Dneškem asi konec. Vypadá to, že se spolehla na rozum, tzn že není schopná opustit toho debila

Občas prostě nestačí být ten lepší...

Tak jo, odteď s velkýma písmenama a odstavcema 

Je pravda, že je hodně chytrá, to se nedá popřít. Tak stejně bych ale řekl, že je celkem hodná a obětavá, protože za sebe z mojeho pohledu myslím, že ten kluk má obrovské štěstí, že si našel zrovna ji, protože jsem ještě neslyšel, že by nějaká holka chodila s klukem, který by jí skoro pravidelně přiváděl k zoufalství.. Taky jsem o tom slyšel, že si nedovede představit být bez něho, protože si nedovede představit, že je sama. Uvidíme..

Pro teď Vám všem díky za rady. snad máte pravdu  Mi se taky zdá, že by to tak mohlo být, ale nejsem na to až takový expert, abych si tím sám mohl být jistý. Tak nebo tak to zkusím. Za pokus nic nedám a podle mě ji neztratím..

Pokud se něco bude dít, tak to tu třeba dám, ať víte, jestli jste měli pravdu 

ahoj všem,

chtěl bych se vás zeptat na radu v mojí situaci, kterou teď řeším.
pár měsíců zpátky jsem se seznámil s jednou holkou. oba jsme více nebo méně introverti, takže jsme se sice spolu bavili, ale nemuseli jsme vyhledávat společnost toho druhého. potom jsme se začali bavit trochu víc a ona mi tou dobou řekla, že se jí líbím a že by se mnou možná chtěla něco mít. nevěděl jsem, co mám dělat. ona totiž měla (a doteď má) kluka a já jsem o tom už v té době věděl a po mých předchozích zkušenostech jsem se do toho nechtěl moc pouštět, protože jsem věděl, jaké to je. dopadlo to tak, že jsme zůstali kamarádi, ale celkem blízcí. byli jsme jeden pro druhého vždycky, když to ten druhý potřeboval a všemožně jsme si pomáhali. někdy touhle dobou se mi začínala líbit čím dál víc, protože jsem ji lépe znal a měl jsem k ní blíž (a ona ke mně). v tu dobu jsem si taky začal uvědomovat, že kdybych se o něco pokusil, tak to nemusí být marné úsilí, protože ten její kluk je fakt hrozný (jestli to čteš a poznáváš se, tak si dej facku za mě..) a protože my dva se k sobě nejspíš hodíme. to s tím, že je hrozný, neříkám proto, že bych ho bral jako "konkurenta", ale protože to je prostě pravda. ona to o něm taky říkala, často se s ní hádal kvůli úplným maličkostem, takže šli z krize do krize, ale ona ho i tak měla ráda a on ji nejspíš taky. no a do toho jsem vstoupil já; řekl jsem jí, že ji mám rád a co k ní cítím, párkrát jsme spolu někde byli a čekal jsem, co ona na to. no a prozatím to dopadlo tak, že ona ví, že ji mám rád, a já vím, že ona má ráda mě a že bysme fakt mohli být spolu (to sama řekla), ale že nedokáže opustit toho svojeho, protože mu to nedokáže říct.
zkuste si představit, jak jsem se měl, když jsem se tady to dozvěděl. věděl jsem, že se k ní dovedu chovat daleko lépe než on, že snad při jakémkoli porovnání nás dvou bych z toho vyšel lépe, ale prostě jsem "prohrál", protože jsem byl ten třetí..

ale ptal jsem se na to kámošky, které věřím, a ona řekla, že si na ni mám počkat. všichni čtyři (tahle kámoška, ona, já i ten její) jsme totiž v posledním ročníku na středních školách, takže příští rok budem všichni někde daleko od sebe, jenom já budu furt s ní. a tohle ten kluk nevydrží..

oba nechcem ztratit toho druhého, ať bysme byli třeba jen kamarádi, ale nikdo z nás neví, jak to dopadne

co myslíte vy? mám se i proti její vůli o ni snažit? ona totiž neříká vždycky to, co fakt chce..