Před půl rokem jsem měl vztah na dálku (120km). Vydrželi jsme spolu chodil 1,5 roků a v té době mi bylo 22 let. Než jsem s ní začal chodit, tak jsem se toho dost bál, myslel jsem, že se uvidíme tak jednou za měsíc
Na začátku jsme se vídali často, skoro každý víkend, později už jednou za 14 dní. Já za ní jezdil a i ona za mnou, měli jsme to tak napůl. Oba chodíme do školy a dalo se to celkem pěkně. Jenže nakonec nebyl problém v té dálce, já mohl jezdit každý víkend, ale v tom, že měla velkou rodinu, která skoro každý víkend pořádala nějakou akci (narozeniny, svátky, ...). Tím se to nejvíc komplikovalo
Kupodivu nebyl problém ani v dálce a ani v penězích. Přijel jsem za ní třeba na štědrý den o půlnoci, nebo jako překvapení na svátek atd.. Problém byl v tom, že ona neměla nebo si neuměla udělat čas ani o víkendu
Nejednou jsme se kvůli tomu pohádali. Nakonec jsme se rozešli o prázdninách, když odjela do Británie na 3 týdny a to ještě po telefonu (jak trapný)...
Závěrem: Nejde o dálku, ale o to, jak si to zařídíte. Když jeden nechce, tak to prostě nejde.
Výhoda je, že se na sebe víc těšíte a každej ten víkend si pěkně užijete aby jste dohnali všechno co dělají páry, který jsou spolu každý den. Prostě se nikdy nenudíte ;-)
Nevýhoda určitě v tom, že když se rozhodnete "teď se chceme vidět", tak to prostě nejde do 30 minut se sejít. Vynahrazujete si to na ICQ, což mi vztah spíš kazilo, nebo na skype..
Určitě doporučuji si takový vztah zkusit. Pokud jí chcete, tak do toho jděte. Rozejít se můžete vždycky, ale dát se dohromady už není tak jednoduchý...