No offense,ale když napíšeš, že je "ošklivá jak půlnoc a chová se jak děvka" a on ji za tebe vyměnil, tak to na tebe nevrhá zrovna dobré světlo. Co bys musela být ty zač, aby si chtěl polepšit s někým kdo je "ošklivý jak půlnoc a chová se jak děvka? Jestli ono to nebude v něčem jiném Ale jak píšu, nic proti tobě, nic o tobě nevím, ber to jako zamyšlení, že ne vždy je dobrý promítat svoje pocity do hodnocení druhých

No, ono jsou to spíš názory lidí z mého okolí, všichni mě o tom přesvědčují, že to také nechápou, že by o ní nezavadili ani lopatou na kidání hnoje. Takže jsem to od nich tak nějak převzala. Je to samozřejmě i můj pocit, ale zpočátku jsem to tak nebrala. Až teďka s odstupem času to vidím, že asi měli pravdu, tedy ti zasvěcení, protože tohle se opravdu nedělá Nic proti, taky tě neznám, vždycky mám ráda vlastní názor - i u druhých, taky nemám ráda subjetivní názory. A jaká tedy musím být? Každý nechť si udělá vlastní obrázek, ale když to nikdo nedokáže pochopit, pak nevím. Někde ta chyba byla, ve mně? V něm? Z jeho strany mi lidi říkají, že je to prostě přelétavý člověk a musí si tzv. zkusit vše, takže proto i tohle. Nechme to koňovi, zpět už ho stejně nemůžu mít, ale do tohoto tématu se to hodilo jak díra do ementálu

Ahojky, no když to čtu, úplně se v tom vidím.
Měla jsem předtím vztah 8 měsíců - a jak strašně jsem litovala všeho toho, co jsem za tu dobu třeba prošvihla! Co jsem utratila jen kvůli němu, kolik času jsem ztratila a mohla být přitom s někým jiným... Jenže pak přišel ON. Moje jednička, naprostá tutovka. Byl milionkrát lepší, nemohli se srovnávat. Jeho chování ke mně bylo nádherné - v jeho rodině jsem se téměř okamžitě cítila jako ryba ve vodě, sršel vtipem a já se smála vážně tak často Byla jsem skutečně doopravdy šťastná. Říkal mi tak nádherné věci, které jsem předtím neznala, ono jsem ani nevěřila, že jsem vyhrála toho nejlepšího člověka na světě a už vůbec bych ho nehledala v něm. Najednou mi těch 8 měsíců nepřišlo vůbec podstatných a říkala jsem si - bylo to nutné zlo, očistec, kterým jsem musela zaplatit za to, že jsem teďka doopravdy šťastná.

Hádáš dobře, samozřejmě že jsem se těšila i na první výročí a říkala si, tak konečně mi někdo dokáže, že snad na mně není nic špatnýho, že se s někým "dožiju" roku. Jistě, že jsem to zakřikla. Přišel strašný šok, studená sprcha. Na jeho narozeniny (!), kdy jsem mu dala fakt docela dost těžce a s láskou sehnané dárky, a vlastně skoro všichni z jeho rodiny něco slavili... Jsem se ho zeptala, jestli mě stále miluje a on neodpověděl. Ano, odpověděl za cvhíli - jenže odpovědí, kterou jsem slyšet nechtěla. Má mě moc rád, ale že už to není ono... Jako moje pohledy wtf? co? Nechápala jsem a klepala se. Bylo to strašný, ale nejhorší teprve přišlo. Až když jsem ho vyprovázela na nádraží, chtěl týden na rozmyšlenou (jestli se mnou zůstane) a to mi řekl, že je zamilovanej do jiné. Skoro jsem omdlela, ne, tahle chvíle byla nejhorší v mém dosavadním životě. Chtěla jsem samozřejmě vědět, kdo to je - někdo z jeho školy asi, že je s ní často? Nikoli, stačilo pouze to, aby si s ní povídal po skypu! A ještě taková, které by se prý spousta mých kamarádů nedotklo ani přes rukavici. Pak mi to přijel říct, že se rozhodl pro ni. Nemůžu pochopit, jak je možné, že jsem vlastně byla jen náhražka - se mnou se tak nějak dostával z rozchodu s jinou, na kterou nemohl zapomenout dost dlouho a když konečně jednou řekl, že mu je ukradená a že je dokonce kráva, a že mě by nevyměnil za nic na světě...Kde jsou sakra všechna ta slova? 11 měsíců je v háji! A prostě ve chvíli, kdy jsem si byla neoblomně jistá, že je vše v pořádku, jsem to neřešila - nebylo mi vůbec líto peněz ani času, který jsem třeba kvůli něčemu, co bych v životě neudělala sama, ztratila kvůli němu. S ním jsem chtěla zestárnout, mít děti. S jiným si to nedovedu a ani nechci představit, stále to tak bolí. Ale naprosto tě chápu, kdo mi vrátí těch 11 měsíců? Nikdo. A nemluvě o energii a času, který jsem mohla více věnovat škole a práci. Kvůli němu mám teďka všechno pohnojené a rozházené.

Co naplat, že to tak chodí, to člověk zrovna nedodá moc elánu jít dál. Nikoli, prostě si člověk říká, jak je to možné, proč ho pořád někdo za něco trestá, když nic špatného neudělal. Ty máš tu výhodu, že už nejsi zamilovaný, ale já dostala kopanec ve chvíli, kdy jsem naopak potřebovala nejvíce podržet - kvůli problémům v rodině atd.
Asi platí pravidlo od Barbary de Angelis - šťastnými se musíme udělat sami. A taky bychom neměli se svýmu miláčky upouštět od své zábavy, protože když nemá pochopení, je něco v nepořádku. Jistě bychom měli nabídnout jim, aby se podíleli s námi. Když se chtějí účastnit, pak je to vůbec nejlepší, ale když ne - a vyčítají to, nic dobrého z toho nevzejde. Takže jako v tom Bestiáři, kde ta Karolína ztratila tolik času kvůli tomu, kdo za to vůbec nestál a nakonec byla sama (ale ne na dlouho), i já si připadám, že je to k ničemu, když to nakonec i při seběvětší snaze dopadne takto.

Čas nám nikdo nevrátí, zvláště, když ho spíše chceme zapomenout a vymazat celý tento čas ze svého života. Někdy by byla potřeba taková nějaká lokální amnézie na tu dobu nějak naprogramovat Jenže zas i za tu dobu jsme třeba získali různý informace a přátelé, to zas člověk zapomenout nechce.

Asi si jen říkat, že jednou nám to bude stejně jedno, ale teďka teda babo raď

Tak tyhle asociace přesně znám! Protože jsme toho měli tolik společného, jak mám zapomenout?
Hudba - některou jsem musela přímo vyškrtnout z poslouchatelných písniček, protože mi při tom vždycky připomněly, jak je to nespravedlivé, že to s ním teďka místo mě poslouchá nějaká dylina Ale ono všechno, kde jsme spolu byli - jen třeba obchody, ulice, jídlo - to všechno vždycky budí myšlenky. Jenže kvůli tomu se přece nemůžu přestěhovat, přestat jíst nebo nechodit do obchodů.
Já vím, že asi nemám radu, jak se toho zbavit, jsem zrovna případ, že celé 4 měsíce každou noc se mi zdá nějakým způsobem o něm, nemine den, kdy bych si na něj nevzpomněla. Nyní sice povětšinu už bez slz, ale stále hluboce a intenzivně. Píšeš, že jsi to ukončil ty. Já nevím, ono pozdě býka honiti, ale s tím jsi asi musel počítat. Nejde říct, neber to tak - to prostě NEJDE. To je jasné, jen třeba asi představit si to jako v nějakém filmu, to asi pomáhá mně. Říkám si - tam to scénáristi tak schválně napíšou, aby nějaký předmět vzbudil nějakou myšlenku, a tady je to hnedka a bez práce. A pak mi pomáhá třeba u hudby pusiti si její klip a prozkoumat to i z jiných stran, najednou zjistím, že prostě hudba za to nemůže, spojím si ji raději s tím klipem a tím si ji zhmotním s něčím jiným, nebo vůně, raději se podívám, která star ji používá a snažím se znechutit si to spíš

Musí to jít, nemůžem prostě některý věci úplně vyhodit ze života nadobro.

Jo tak tohle je přesně jak téma o mně...
Tak už je to přes čtvrt roku, co mě nechala moje životní láska a já si připadala tak zbytečná A hlavně sama, ve všem a se vším, už tu nebyl někdo, komu bych vyprávěla o tom, co jsem ten den udělala, zažila, kdo by mi vyprávěl o svém a kdo by mě obejmul, na koho bych se mohla těšit. Vyměnil mě ze dne na den za jinou, prostě jeden den mi řekl konec a ten samý den jel za jinou, můj pot ještě ani neuschnul na jeho posteli a už do ní strčil jinou a ještě takovou, o kterou by si prý spoustu mých kamarádů - jak říkali - kolo neopřeli.

A to je asi taky začátek - když jsem stejně neměla na nic jinýho myšlenky - začala jsem se o tom bavit se všemi, kdo byli ochotní. Ať už v rodině, s několika kamarádkami (načež jsem zjistila, že ty nic kloudnějšího, než že je to pitomec a ať na to zapomenu, nepověděly) a taky hlavně kamarády, nebo tedy známými, ať už přes komunikační prostředky jako mail, telefon, icq, fórum...S klukama se mi o tom povídalo nějak líp.
Tak v tu chvíli jsem si taky rozhodně krásná nepřipadala, chtěla jsem umřít, nebo prostě zmizet ze světa, protože rodinu jsem chtěla stejně jen s ním a tak ani není co po sobě zanechávat. Pak mě tolik lidí přesvědčovalo, že přeci tak hezká holka nemůže bejt sama - že mám na každém prstu 10 nových. To mi ale nepřišlo teda, navíc pořád ubrečená a smutná a zamračená přece nemůžu vzbuzovat zrovna zájem. I když čas rozhodně nezahojil rány, někdy mám spíš pocit, že je zanítil a bolí tou bolestí, která svauje, začla jsem komunikovat se sportovníma typama, protože se říká, že kdo sportuje, je v pohodě - to se mi také potvrdilo. Nebylo co ztratit, takže jsem se nebála začít lézt po skalách (předtím bych adrenalinové sporty sotva vpustila do svého života) a boxovat. Chlapi jsou všude v pohodě, dá se s nima normálně bavit a byla i zábava. Navíc jsem si začla tak nějak uvědomovat, jak malinkej je ten, kdo mě opustil, na tohle nemá. Nejdřív mi tak nějak bylo jedno, jestli umřu nebo ne, proto jsem se ani ničeho nového nebála. Teďka to sice stále přetrvává, ale jelikož mám předpovězeno dlouho žít, tak holt je mi asi souzeno přežít.
Pohyb mi dává tolik, mám pak pocit nejen toho, že jsem lepší a lepší (i když jsem taky namítala: K čemu, když mě pak stejně vymění za tak ošklivou a nechutnou dylinu?) a hlavně noví lidé, ono ani tak nezáleží, o čem se bavíme, ale že se o něčem bavíme. Člověk má asi v tomto stádiu řešit kraviny, prostě počasí, kde je jaká sleva, kde se jakej herec oženil atd, to, nad čím by se normálně nezdržoval - a byl pocit, že se aspoň mám s kým bavit a umím svou pozornost upoutat jiným směrem.

Nedovedu si ani teďka představit nikoho jiného, i když  mi lidi říkají, že mám hezkou postavu a taky se oblékám, aby vynikla a cítím se tím tak nějak jak se tu píše - atraktivnější, ale nic tím nesleduji. Spíš si tím připadám, že se pak na sebe kouknu do zrcadla a řeknu sama sobě - Jsi mnohem hezčí a lepší, než ta, kvůli který tě nechal a ani se netrápil, že ti tím ublížil. Tím, že zvyšuji kontrast mezi náma, si připadám tak nějak líp. Je jedno, co ti udělá dobře, hlavně, že to funguje.

Objala bych tě, řekla, že nejsi na světě sama a že těm, kdo dokážou udělat něco takového, se to musí zaručeně vrátit! Všichni kolem mě mi říkají, že je to dokázané... A já tomu věřím, protože i tím se člověk trochu uklidní, i když mu to vztah nevrátí.

Stalo se mi něco podobného, nevím, jak tobě - ale mě nechal v den svých narozenin, kdy jsem mu dala dost dárků ne zrovna lehce sehnaných a ještě jsem tolik vypomáhala v jeho rodině s přípravami na jejich velkou slávu... Ten den jsem se ho zeptala, jestli mě stále miluje, že už jsem to od něj dlouho neslyšela - a samozřejmě jsem uslyšela to, co jsem slyšet nechtěla  A pak až z něj vypadlo, že je zamilovanej do jiný - a to jen tam, že si spolu volali přes Skype! Je sice ošklivá jako noc a zachovala se jako d**ka, protože o mně věděla a musela si dokázat, že ho prostě sbalí podle mě
Jenže taky otázka, co s tím? Když o něm nic nevím, bolí to snad ještě víc, navíc se stále vypořádávám s otázkami z okolí typu - snad bys ho zpět nechtěla, když ti udělal tohle. Já byla v sedmém nebi s ním, a už je to přes čtvrt roku a nějak to nevyprchává, kdokoli se objeví - nikdo mi nepřijde lepší, než on a nemám vůbec chuť jít do něčeho dalšího...

A dneska mám pocit, že se mnou byl také jen z "vyprošťovacích důvodů" kvůli holce, která ho nechala přede mnou Což je prostě ještě více ponižující, připadám si, jako bych za nic nestála, když nedokážu vzbouzet nic hlubšího v žádném