curtis: to je přesně ono - "Pokud jí dobře znáš..." - já jí vlastně ani tolik neznám, nedovolila mi jí za ty 2 a půl měsíce hlouběji poznat...samozřejmě takové ty základní věci vím, ale je to asi všechno spíš jen povrchové, co se děje uvnitř ní, jaké má pocity, jak zareaguje na to či ono, toho vím naprosté minimum...a nedokážu ani říct, kdy bude doma a kdy ne, ty jejich tréninky jsou ještě k tomu dost nepravidelné, že se v tom pak nikdo nevyzná   ale ještě by mohla být možná šance se vidět zítra, uvidíme...když si ale vzpomenu, jak jsme někdy měsíc zpátky plánovali, jak budeme celý tenhle týden, kdy měla ze školy volno, trávit spolu, pojedeme na nějaký výlet, budeme se spolu probouzet a válet se třeba půl dne v posteli......no namalovali jsme si to pěkně, škoda, že se ten obrázek takhle změnil... ale tak to bývá, plány s milovanou osobou jsou sice nádherné, ale pokaždé se mi krutě vymstily, že jsem z jejich nevyplnění byl vždycky hrozně zklamaný...

k tomu, abych mohl aplikovat to, co jsi mi napsal - projevit jí nějak překvapivě, že jí nechci ztratit, bych ale potřeboval jednak víc energie a naděje (která už téměř úplně vymizela a asi už ani necítím to, co bych měl) a taky to, aby i ona sama si uvědomila, že se něco kritického děje a nebrala to i přes moje promluvy jako normální stav...

jinak kolik jsi zažil takovýchto skapání? a nedaří se konečně najít "ta pravá"? já furt možná trochu naivně věřím, že snílkové a romantici jako my, ač to mají s hledáním partnerky těžké, nakonec tu svou spřízněnou duši musí najít a bude to o to víc úžasný a monstrózní vztah, prostě megaexploze a megaštěstí, co trvá a trvá... no možná jsem moc koukal na filmy  

curtis: no my jsme paradoxně z jednoho města, ale je to problém se vidět...ona má přes den dlouhé tréninky, případně taneční soutěže a třeba dneska večer slaví někde s celým klubem úspěch ve včerejší soutěži...já zase budu muset být část víkendu mimo a pak se musím někdy připravit na zápočtovku do školy, což bych i nějak dokázal časově srazit, pokud by i ona měla zájem se sejít, jakože to teď tak moc nevypadá...jedině zkusit trochu naléhat, že si s ní potřebuju nutně promluvit, to by snad šlo...že nemám co ztratit, to je pravda, už jsem ztratil...řešili jsme s ní tohle všechno už mockrát, svoje pocity jsem jí naplno taky sdělil do očí, ale bez výsledku...takže už asi opravdu zbývá jenom ta poslední schůzka, poslední pusa atd...

Daniel: no u nás je to právě asi jiná funkce, první měsíc nádherný a pak už jen dolů...přiznat si realitu mě skutečně stálo dost energie a bohužel je taková, že máme oba naprosto odlišný náhled na vztah a odlišné potřeby, což je ve výsledku s pokračováním vztahu neslučitelné... buď by se musela ona přemáhat a dělat něco, co jí není vlastní, nebo by mně pořád něco chybělo...už jsem se s tím smířil, že to nezměním...jinak možné problémy, o kterých mi neřekla, vyloučit nemůžu, ale tam jde hlavně o to, že mi neřekne skoro nic, co by se týkalo osobně jí a nedává mi tak šanci jí tak nějak "proniknout do duše" nebo prostě řečeno jí víc poznat a posunout ten vztah dál...

curtis: jojo, asi tak...holt je to - bohužel pro mě - slečna, které vyhovuje tenhle pasivní a pragmatický přístup, zatímco já mám pocit zbytečnosti a nenaplněných potřeb (psychických i fyzických)...s otevřeným projevováním svých citů problém nemám, což už vyplývá i z povahy, samozřejmě se nevyleju každému, ale k někomu tak blízkému jako je partnerka, by asi nikdo neměl mít zábrany...horší je to s tou osobní schůzkou, my už se vlastně v dohledné době ani nemáme kdy vidět, dost mě to mrzí, když si uvědomím, že už jí třeba nikdy neuvidím, ale prostě ty "naše cesty" už se asi definitivně oddělily a odlišný program nám neumožňuje ani půlhodinovou schůzku...možná tak příští sobotu večer, ale to je dost dlouhá doba, navíc tam má narozeniny a to bych jí udělat nemohl... takže situace na prd, po telefonu nerad řeším, ale výsledek bude tak jako tak stejný, vztah je z 99,5% u konce...trochu se bojím, jak to slečna přijme, pokud tohle všechno bere jako normální stav a myslí si, že žádný rozchod nehrozí...

a opět musím souhlasit a ztotožnit se s tím dlouhým trváním zamilovaných a silně citových stavů, pokud bych měl vzpomenout na konec svého předchozího vztahu, tak ještě možná víc než 3 měsíce po rozchodu jsem cítil, že to ve mně nevyprchalo, stačilo mi jenom vidět fotku té dotyčné a fakt se mi rozbušilo srdce jak kulomet   ztratilo se to strašně pozvolně...

přesně jak psal MikkiEX3, při šťastné zamilovanosti nemám ani pomyšlení na nějaké další seznamování a flirtování...i když vidím sebevíc hezkou holku, tak si stejně říkám na co by mi byla, když tu svou nejlepší už mám   jenže už třetí den o té svojí nevím ani ťuk a tak jako tak už mě při pohledu na jiné holky napadají takové myšlenky na flirt, což je pro tenhle vztah blbé a asi konečné...

no abych zase zaktualizoval svou situaci - můj předchozí příspěvek o nově nabité energii byl asi unáhlený, protože od té doby o přítelkyni vůbec nevím, nenapsala dva dny ani slovo a středeční večerní smsku mi nechala bez odpovědi... ve čtvrtek byla se svou taneční skupinou na místní soutěži a protože jsme se o tom předtím bavili a zajímalo mě to, čekal jsem aspoň výsledek jak dopadly nebo tak něco, ale kdepak...takhle už si vážně vztah nepředstavuju a pomalu to asi zabalím...to by bylo asi pořád dokola, vždycky chvilkové vzplanutí naděje a pak nic...v tom našem vztahu už prostě tiká časovaná bomba

no možná se budeš trochu divit a divím se i sám sobě, ale ještě jsem chytl nějakou zázračnou novou energii...nechce se mi přítelkyni ztratit, navíc se začala trošku víc projevovat a včera mi lehce vyčítavě psala, že jsme se za poslední dva dny neviděli, když je vyjímečně přes týden doma a ne ve škole...taky se na to nějak snažím nahlížet z opačného pohledu - toho racionálního - abych se třeba nenechával unášet svými vysněnými ideály a řídil se jenom tím...pro mě je zatím důležité, že dala najevo to, že se se mnou chce vidět a mrzí jí, když to tak není...bohužel to vychází blbě tak, že se uvidíme asi až v pátek, ale aspoň bude víc věcí k povídání, no uvidíme...

curtis:
přesně jak jsi psal - to pálení mostů je pro mě taky jedinou cestou, i když to vypadá jako dost krutý konec a ne každý to pochopí...spoustu lidí se se svými ex potkává dál jako kamarádi, ale to je něco co já neumím, nedokážu brát holku, které jsem věnoval kus života a spousty emocí, jako kamarádku...dokonale to vystihuje tvoje věta

Je to jako bych si srdce rozkrajel na male kousicky a pokazde ji trochu z neho venoval a nechal si tam po ni misto.

možná po nějaké delší době, kdy už všechno vychladne, bych už se klidně sešel, ale rozhodně ne po rozchodu...holky to často říkaj "tak zůstaneme aspoň kamarádi", jenže to nejde...
správně řečeno taky to, že je potřeba hledat chybu i u nás, fakt je to někdy trochu na obtíž a té povahy snílka a romantika bych se občas klidně zřekl, jenže takoví jsme a takoví asi zůstaneme  

MikkiEX3:
je opravdu vysoká pravděpodobnost, že by se ten samý problém mohl dřív nebo později znova objevit...jenže, je tady to staré známé "co kdyby"...tím myslím - co kdyby si to během té odmlky všechno naplno uvědomila, jaké to je bez tebe, co v tom vztahu chybělo a řídila se tím? co kdyby to přece jenom nějakým zázrakem ještě mohlo krásně vyjít? no pokud by ses smířil s tou případnou bankrotovou variantou a byl ochotný podstoupit slušný risk, jdi do toho, promluvte si o tom a buďte dál spolu...je to jen o tom, jak se na to cítíš  

no ono to přes den jde, to mám fakt kolikrát stavy, že bych se rozešel hned...horší jsou večery a noci, to je na to člověk najednou tak hrozně sám...já třeba teď při tom pěkném počasí v noci rád vytáhnu ven teleskop a koukám na Měsíc, na planety, paráda, všude krásně ticho...no a při tom se vybavují logicky jen ty pěkné věci a vzpomínky, taková ta melancholie je v plném proudu...

jinak upřímně řečeno, takovému zamilovanému naléhání, jakému jsi teď vystavený, bych moc dlouho asi neodolal, pokud jsou tam pořád z obou stran silné city...jenže bohužel nikdo nezaručí, že se to po pár dnech nebo týdnech nevrátí do starých kolejí a bude to pak kvůli tomu zase v pytli...

MikkiEX3: ta ti to teda moc neulehčuje...    já se s podobnýma věcma taky vypořádávám dost blbě, hlavně když si uvědomím, že v den rozchodu bude nejspíš všechno naposled - poslední pusa, poslední pohlazení, naposled budeme jako pár atd., možná už se ani nikdy nebo hodně dlouho neuvidíme...tohle mě dokáže hrozně dostat naměkko a nedovoluje mi to, abych si byl rozchodem jistý  

Daniel: sakra to je pech, to byla teda docela pěkná podpásovka   no ale jestli máš na to energii a chuť si s ní psát dál i jenom jako kamarád bez těch pěkných zpráv, tak proč ne, jeden nikdy neví, jak to může dopadnout   na Itala bych zas tolik nesázel  

a s tím představováním si, jaké by to bylo bez té mojí, to už jsem zkoušel...vím, že by mi dost chyběla a třeba i nějaká ta slza by tam byla, jenže takhle se denodenně docela trápím a ubíjí mě to, pořád na ten problém mezi náma myslím, takže to asi nemá šanci na šťastnou budoucnost...

MikkiEX3: a teď já ještě potkám nějakou Šárku a bude vymalováno    ne ale jinak naprosto chápu to, že tě tím svým přístupem nakonec úplně odradila, to samé zažívám taky...

curtis: moje řeč, jakmile se do toho vkrade samozřejmost a útlum v projevu a komunikaci, je zle...člověk našeho typu se pak cítí být na to sám a i když mi může slečna opakovat dokola, že se nic nezměnilo a že sám na to nejsem, svým chováním ani slovy to najevo vůbec nedá...přitom to uměla, ale už tu potřebu ztratila a znova jí asi nenajde...u mě ta potřeba přetrvává a teď logicky něco chybí...respektuju, že je prostě jiné, uzavřenější a takové pragmatické povahy, ale zkrátka to asi nebude ta pravá pro mě... co se dá dělat no...

jinak mi trochu přijde, že je snad v dnešní mladé generaci víc romantiků mezi klukama než mezi holkama, zvláštní...  

curtis: to se nezlobím, naopak jsem rád za příspěvek...a jsem taky rád, že nás je takových víc a že se tady v té diskuzi objevují názory a zkušenosti povahově podobných lidí...pro mě to je poprvé, co jsem ve vztahu narazil na tenhle problém, je to teda teprve můj druhý vážný vztah (ten první skončil po skoro stejné době jako končí tenhle, ale tehdy to byl jednoduše dost špatný výběr partnerky, což jsem přes nezkušenost a ty růžové brýle zamilovanosti neviděl)...teď, jak jsem už psal, jde o holku, se kterou bychom k sobě pasovali výborně, měla by všechno, co u partnerky hledám, nebýt toho jediného rozdílu v přístupu ke vztahu...a jenom si postupně potvrzuju, že je fakt asi jediným východiskem rozchod a doufat, že se někdy někde najde ta skutečná spřízněná duše, jak jsi psal...

MikkiEX3: no vida, trošku jsem to i tipoval, že by to tak mohlo být, holkám často ty zásadní chyby dochází pozdě...takže ty už jsi ale vyloučil možnost obnovení vztahu a je to pro tebe uzavřené? ono se říká nevstupuj dvakrát do jedné řeky, ale to asi je třeba posoudit osobním pocitem, nejdřív srdce, pak hlava   to asi víš sám nejlíp, jestli by z toho ještě mohl být krásný vztah, nebo bys pořád myslel na to, že se to lehce může stát zase...já ten svůj případ už skoro jistě uzavírám   jinak tvoje Šárka, moje Klárka, zajímavá podoba   a obě jména se mi moc líbí

To není zvláštní postoj, to je úplně normální postoj. Co kdybyste pro začátek zkusili spolu mlčet?

Mně to po dvou měsících moc normální nepřijde, navíc znám spousty dlouhých vztahů i mladých manželství, kde vidím nehasnoucí projevy lásky pořád...A tenhle pasivní postoj mé přítelkyně bych čekal spíš u kluků, jakože "tak co, o co jde, vztah je jistý, tak už netřeba něco pro to dělat a ono to samo nějak poplyne"

daemoniack a Mawe47 - díky za pěkné příspěvky, vystihly jste přesně to, co mi schází a co bych chtěl...vztah se má vyvíjet a jak jste psaly, po té úvodní zamilovanosti by se partneři měli stát nejlepšími přáteli a milenci zároveň, poznávat se do hloubky a sem tam si projevit v nějaký pěkný moment lásku, nebo se snažit toho druhého něčím pěkným překvapit...a ne, že to zamrzne na samozřejmosti a mlčení...komunikace je fakt hodně moc důležitá...

bohužel asi jednička  
večer jsme zase byli posedět, šel jsem tam s dobrou optimistickou náladou a s tím, že rozhodně nechci nic řešit, prostě to nechat být a bavit se jako dřív...jenže nálada byla rychle fuč, přítelkyně byla unavená po tréninku, odpočinout si doma nechtěla a místo toho byly v kavárně při konverzaci minuty ticha, protože po nějaké době už mi došly nápady, co mám pořád povídat a na co se jí ptát, aby taky trochu reagovala...byla otrávená a jak tělo bez duše, nevím jestli to bylo jen tou únavou nebo něčím jiným...každopádně ve čtvrtek má se svým tanečním klubem soutěž, na kterou jsem se chtěl přijít podívat, naše společné dvě známé mě tam zvaly a navíc jsem jim dělal hudbu...no a od přítelkyně jsem se dočkal reakce, ať tam nechodím, že je to zbytečnost a stejně budou poslední...pěkně mě to skleplo, nálada v tahu, co si budem nalhávat...
prostě už mě opouští i poslední síly na záchranu, přijdu si pro ní celkem zbytečný...nepotřebuje, abych jí občas napsal, nepotřebuje, abych jí řekl, co k ní cítím, nepotřebuje psychickou oporu, nepotřebuje, abychom spolu usínali a tím pádem asi nepotřebuje ani nějaké intimnosti, natož sex...tak už to fakt nechápu, co chce za vztah

Daniel: jak to dopadlo? už jsi tam byl?  

noghri: jo to je na takových rozhodnutích to nejtěžší, že je na to člověk nakonec stejně vždycky sám...ale za všechny rady a příspěvky tady jsem vděčný, lepší to probrat, než to dusit v sobě...vyhlídka vztahu s přítelkyní, od které nemám téměř šanci slyšet "miluju tě" a pro kterou prý společné noci (tím myslím pochopitelně nejenom sex, ale i obyčejné mazlení a ten pocit mít jí vedle sebe) nic moc neznamenaly a radši by je vyměnila za procházky, to je docela silné kafe a upřímně řečeno se mě to docela dotklo...nicméně jak jsem nad tím přemýšlel, tak rozchodu se chci bránit zuby nehty, rozchodem si musím být jistý na celých 100% a to bude asi v momentě, kdy už nebudu cítit ani jedinou kapičku naděje na lepší vývoj a budu fakt v koutě, ze kterého není úniku, dokud se to nestane, chci o ten vztah bojovat...ale stát se to může stát za pár hodin, dnů, měsíců nebo třeba vůbec, no to by byla záhada patrně i pro jasnovidce...

Přestaň myslet na rozchod nebo se s ní fakt rozejdeš!

Ale jak to řešit? Já mám na vážný vztah jeden názor, ona druhý...Já city potřebuju projevovat i vnímat, ona ne...Já byl vždycky štěstím bez sebe, když jsem mohl usínat a probouzet se vedle ní, jí to prý nic moc nedá, že hned usne a ráno musí na trénink...A ani jeden se nezměníme...Existuje nějaké pozitivní řešení, jak to skloubit? Nebo se k sobě prostě kvůli tomuhle nehodíme, ač jí považuju za nejskvělější holku, co jsem poznal, a jinak je mi s ní dobře...?

Petr: díky za názor, s naprostou většinou se ztotožňuju...

jinak před chvílí jsem se vrátil ze schůzky...bylo to docela silné kafe, dvě hodiny jsme to řešili, jako celkem v klídku, ale stejně nic moc, hrozně nerad řeším takovéhle věci...potvrdil jsem si pár věcí - ona žádný problém nevidí, já jo...proč po měsíci přišla změna, sama nevěděla, pak jsme se nějak dobrali k tomu, že skutečně ten boom zamilovanosti vyprchal a ustálilo se to na tomhle...vyhovuje jí to tak, že si je všemi pocity jistá a ke vztahu už nic takového nepotřebuje, prý to jednoduše bere jako samozřejmost, že jí miluju a ani by to ode mě nepotřebovala slyšet...je to zvláštní postoj, ale tak respektuju to, každý je jiný...jenže já tohle všechno ke vztahu potřebuju, jsem romantik, ona teda ne, i když jsem si to ten měsíc myslel...bohužel ale nevidím žádné pozitivní řešení, ona mi prostě nic takového psát ani říkat nebude, ale přesto ty city u ní jsou...řekl jsem jí, že jí k ničemu nutit nemůžu a beru jí jaká je, ale že mě tenhle fakt hrozně mrzí..a taky že vidím jako jedinou možnost svůj ústupek, že to zkusím nějak skousnout a vyrovnat se s tím, ono se uvidí, jenže jsem si předem skoro jistý, že nevyrovnám...navíc tohle není kompromis a popravdě řečeno mě ani žádný ještě nenapadl, protože jakékoliv zvýšení aktivity z její strany, aby mi vyšla naproti, by bylo nucené a falešné...rozchodu se vyhýbám co nejdéle to jde, opravdu bych jí hodně nerad ztratil, ale tenhle povahový rozdíl je asi dosti kritický...

jojo, mluvili jsme o tom minulý týden a měl jsem pak všelijaké stavy, jak psal tady Avaranger - zkoušel jsem se s tím smířit, úplně to ignorovat, ale pořád cítím, že mi to hrozně chybí...smířit se s tím, že od ní už neuslyším ta sladká slůvka, co pro mě dost znamenaj, a že to už mám na pořád brát automaticky, to mi nejde...došly mi nápady a trochu i síla...na druhou stranu mě to ale nepředstavitelně mrzí, nic se nemění na tom, že jde o nejlepší holku co jsem poznal, je hezká, rozumnná, nekuřačka, ideální věk, v dost věcech stejná, dokonce má i moje nejoblíbenější ženský jméno, prostě jsem si říkal co víc si přát, celý únor jsem byl jak v sedmém nebi...pak opadl ten nával úvodní zamilovanosti a bum, jeden problém to pohřbí...jak už tady bylo psáno, po tom úvodním boomu přichází buď posunutí vztahu někam dál, nebo se z toho stane stereotyp, případně to zamrzne...chápu to tak, že jsme se v tomhle postupu se slečnou neshodli a v tom je problém

chápu chápu...nejde ale o vnitřní tušení, že ona to chce ukončit se mnou, je to naopak...ten vztah už ztrácí smysl pro mě samotného, jak jsem psal, podařilo se jí vnutit mi tu její hru, že už taky nemám potřebu cokoliv jí psát a to je zle...nedokážu překousnout to, že po dvou měsících ten vztah bere jako samozřejmost a neustále si stojí za svým, že jí příjde už zbytečné sdělovat mi svoje pocity...já to považuju za jeden z nejdůležitějších prvků ve vztahu - umět sdílet spolu radost, smutek, štěstí, lásku, umět před sebou nahlas přemýšlet o všem možném...a to se neděje...pominul bych i ty smsky, že nic moc nenapíše, pokud by se to vynahradilo při osobní schůzce, to je pochopitelně vždycky mnohem cennější, jenže ono ne...těžko to popsat, ale před měsícem by snad ani nemusela nic říkat a viděl jsem to na ní, v jejích očích, jak je se mnou ráda a že je opravdu zamilovaná...a když se to během tak kratičké doby změnilo v pasivní postoj typu "chci se vyspat/asi se budu ještě učit atd., uvidíme se snad zejtra", nevyhnu se přemýšlení, proč to tak je...pořád prostě je jak pěst na oko to srovnání s velmi nedávnou dobou, kdy to bylo "jsem unavená, ale usínat se mi bude líp vedle tebe" nebo "musím se ještě učit, ale třeba bys mi s tím mohl pomoct a aspoň budeme večer a přes noc spolu"...

hlavně holky nejsou závod, ve kterém je potřeba předčit ostatní    já měl první vztah ve 20...jinak taky jsem spíš ze škatulky tragédi, v xichtě snad celkem dobrý, ale jsem jak reklama na Dachau, 181cm a jen 65kg, navíc spíš takový citově založený introvert...to ale moc neřeším, protože už vím, že ne všechny holky jdou na namakance z posilovny a pokud kluk holku něčím zaujme, bude jí šumák nějaký takovýhle nedostatek...pro mě je horší najít si takovou, se kterou bych vydržel déle než čtvrt roku, momentálně opět bankrotuju...

taky souhlasím, že by ve vztahu mělo být to "něco víc", co se blbě popisuje...nějaká ta propojenost s partnerkou, stoprocentní důvěra, brát se navzájem za nejbližšího člověka atd...jenže tohle já právě necítím a přítelkyně mi víceméně vnutila svůj samozřejmý postoj, že už mi to ani nepřijde, když celý den nenapíše...jenže to je u mě velký průšvih, když na ní nemám důvod myslet...není to už jenom o tom, že přestala psát tak jako dřív, prostě cítím, že se vytrácí něco, co by v tom vztahu mělo být...a během pár dnů bude konec...

i když mi to nepřijde zas tak vtipné, chce se mi z toho trochu smát....právě jsem dostal smsku, že se dneska neuvidíme, protože se chce vyspat   jako bychom to tu před chvílí neřešili    no nic no...chápu, že může být dost unavená, ale prostě mám srovnání s dřívějškem, kdy nebyla sebevětší únava překážkou v tom, abychom usínali spokojeně spolu v náručí...jde to do háje