Tak zlatokopku bych z ní hned nedělal, v minulosti jsem na dvě finanční pijavice narazil a Ty navrhovaly rozchod málem kdykoliv jsem řekl že v restauraci zaplatíme každý sám za sebe...po rozchodu s jednou z nich jsem byl doslova na mizině, přičemž po půl roku bez ní jsem se nestačil divit kolik toho dokážu správným dávkováním brigád našetřit. Aspoň jsem už ale poučený a jasně - pokud se bude něco takového byť v menší podobě opakovat okamžitě dávám ruce pryč, popř. se ji pokusím usměrnit.
Tohle byla první a na dlouhou dobu poslední investice do její osoby a vzhledem k tomu že nevidím důvod proč by mi lhala nemám ani důvod jí nevěřit že pro ni bylo snazší požádat mě než rodiče. Koneckonců nebyla by první ani poslední holka kterou rodiče drží pěkně zkrátka a byli by schopni vymyslet i nějaký trest za takové nerozvážné účty (jednou když jsem byl ještě na střední spolužačka vyprávěla jak jí rodiče vnutili brigádu jen aby jim splatila peníze které si půjčila na školní výlet). Když nad tím uvažuju tak bych já osobně ve chvíli finanční krize taky požádal raději nějakého kámoše (přítelkyni asi ne ) než rodiče.

Každopádně to dávkování postupně mi docela padlo do oka, ani nevím proč jsem pořád měl v hlavě jen frontální útok ve stylu "tak a tady mě máte". Přesně o tom jsem psal - mám ve (zlo)zvyku vždy se upnout jen jedním směrem a zcela ignorovat ostatní možnosti. Ideální by bylo kdyby se má milá co nejrychleji uzdravila a byla v sobotu fit, stačilo by ji přemluvit aby sebrala veškerou odvahu a doma oznámila že na večer něco má, přičemž bych ji vyzvedl a pokusil se nedělat kolem toho zbytečné cavyky. Navíc jsem se dnes dozvěděl že jsme získali cenného spojence v podobě její starší sestry které o mě řekla a která mě údajně i viděla na jedné párty (údajně jsem ani nebyl opilý...docela by mě zajímalo kdy to bylo, na takou akci si v posledních letech nepamatuju ).

Opět zdravím a předem se omlouvám za to že v krátkém sledu zakládám druhé téma aniž by moje minulé řádně "vychladlo". Ale vzhledem k tomu že je to úplně jiná tématika doufám že mi hlava utržena nebude.

Můj soukromý život se v posledních několika týdnech solidně zamotal, z té která se mi zdála býti tou pravou pro mě se vyklubala osoba která dá každému kdo se na ni usměje (čili nic pro mě), a naopak mi osud přihrál do cesty holku na kterou jsem již skoro zapomněl - poznal jsem ji loni v srpnu, a přestože už tehdy byla pro mě možná relativně mladá (ona 16, já stále 19) hned jsme si padli do oka. Jedinou překážkou bylo to že nás seznámila moje tehdejší přítelkyně takže mi nepřipadalo vhodné ji před ní žádat o číslo. Po celý zbytek roku 2008 jsem o ní nic neslyšel, s tehdejší přítelkyní jsem se pár dní poté rozešel a život šel dál. Teď v lednu mi ale zcela nečekaně zazvonil mobil a ozvala se ona dívka ze srpna. Dali jsme se do řeči, slovo dalo slovo a už bylo první rande které bych neváhal označit za nejpovedenější v mém dosavadním životě. Navíc se mi poprvé stalo aby mě polibek od holky rozhodil natolik abych se následně zmohl jen na nesrozumitelné mumlání zakončené větou "Dneska je hezky.". Raději jsem se ani neptal jestli to umí tak dobře díky rozsáhlé praxi nebo "od přírody".
Tento vztah zatím jakž-takž funguje, voláme si, píšeme si, jezdím na ni čekat když jede ze školy (žije ve vesničce kousek za městem a studuje v městě vzdáleném 20 km, takže takový trojúhelník mezi mým bydlištěm, jejím bydlištěm a její školou). Jakmile mi začne druhý semestr na VŠ očekávám menší trable protože budu trávit polovinu týdne v městě vzdáleném více než 100 km, ale hlavní brzdou našeho vztahu jsou v tuto chvíli spíše její rodiče, které bych označil jako "over-protective". Je údajně nejchytřejším členem rodiny a proto od ní čekají že půjde na VŠ, takže jí pořád kladou na srdce že na partnera bude dost času až vystuduje, proto zatím náš vztah držíme v tajnosti, očekávám ale že dříve nebo později začnou být její neustálé výmluvy ve stylu "ujel mi autobus" nebo "musela jsem do knihovny" nápadné, proto jsem se pustil do přemýšlení jak tento problém odstranit.
Myslím že nejideálnější by bylo ji přemluvit aby mě jim představila, protože z pro mě neznámého důvodu údajně dělám na starší lidi dobrý první dojem (možná je to tím že jsem se rodičům partnerek vždy představoval oblečený v saku, s kytkou pro matku, zdůrazňováním toho jakou budu mít díky studiu na vysoké perspektivní budoucnost a neustálým opakováním klasiky "už vím po kom je vaše dcera tak úžasná"). Tohle zatím vždy zabralo, ale podle vyprávění od mé milované jsem získal dojem že tentokrát to bude asi opravdu oříšek, protože ji často nepouštějí ven ani s kamarádkami (přemlouval jsem ji totiž aby vždy řekla že jde ven s homosexuálem nebo kamarádkou) což mi přijde poněkud divné a přehnané, nemluvě o tom že ji hned začali podezřívat jenom protože se jim zdálo že má mimořádně dobrou náladu. Navíc zrovna včera potřebovala peníze na zaplacení dosti vysokého účtu operátorovi a raději požádala mě než vlastní rodinu (díky Bohu jsem si v poslední době díky brigádám slušně našetřil takže to pro mě nebyl problém, i když je myslím více než jasné že jednu ze svých Em Destinových už nikdy neuvidím).
Zatím jsem se ve svých úvahách dostal jen k tomu že přímý útok s "mami, tati, zítra vám přivedu ukázat svého kluka" je možná až moc velký risk, protože bychom se tím odhalili v celé své kráse a pokud bych jim nepadl do oka neměli by problém mě od ní odstřihnout jak jen by to bylo možné. A na druhý nápad - představit mě jen jako kamaráda a vyrukovat s pravdou až bych si byl jistý že jsem si je aspoň trochu omotal kolem prstu, by mohlo být pohlíženo jako o pokus o lež kvůli kterému bych velmi rychle přišel o případné plusové body.
A nemluvě o tom že dokonce i mí přátelé mi na můj vztah řekli že je pro mě moc mladá (nikdy nepochopím proč se na vztah 16 x skoro 20 má pohlížet s odporem zatímco na 20 x 24 už bezproblémově), a to nechci vidět reakci vyzrálejší generace.

Vím že na můj problém neexistuje žádná univerzální rada, protože každý rodič je jiný a jinak pohlíží na nápadníka své dcery, ale zatím jste mi tady pokaždé poradili dobře a navedli mě správným směrem který jsem nevědomky přehlížel, tak zkouším štěstí jestli to třeba nevyjde i tentokrát. =) Třeba si tenhle opět trochu delší příběh přečte někdo kdo byl v aspoň trochu podobné situaci a narazil na nějaký univerzální fígl o který se rád podělí.

Přeji všem kdo došli až sem pěkný den, omlouvám se za to že jsem vás připravil o kousek života a předem děkuji za jakýkoliv nápad / radu / podnět...

Jauch jauch jauch jauch...a ještě jednou jauch. :-D
Napsal jsem jí že by mě zajímalo jestli na mě tak rapidně po našem setkání změnila názor...odpověď dorazila po několika hodinách a v té chvíli by se ve mně krve nedořezal...
,,Ale ne, jen jsem neměla náladu se s nikým bavit. Pořád jsi kámoš. "

Na jednu stranu mám radost, na druhou je to jako dostat facku...ale myslím že je to lepší než možnost se kterou jsem počítal. No nic lidi, vidím to tak že teď budu stát 2 a půl roku proti menšímu nepříteli než je sexuální orientace, ale i tak bude fuška vymanit se z chomoutu kamaráda...

Ale za pokus nic nedám...a kdo napíše že to nemá smysl a ať to vzdám tomu ruka upadne. :-P

Aneb odteď bude moje motto "I'm the man who make impossible possible." )

smoula_007: To mi říkalo už hodně lidí, a já vždycky odpovídám že nevím proč ale označení "lesby" mi přijde zbytečně moc hanlivé. Vím, že tomu tak není a že se tohle slovo běžně používá, ale mně prostě tak nějak nesedí.

Ještě není nic ztraceno, pořád mi může dát nějak vědět pokud jsem to špatně pochopil a mluvila pravdu nic jí nebrání v tom aby mi napsala, telefon na mě má, na ICQ bývám...kde bydlím ví. :-D

cassies: Jasně, to tak bývá, z vlastní zkušenosti mohu potvrdit. Ale tehdy to byla schůzka domluvená přes kámošku, která mě chtěla dát dohromady s její známou. Večer předtím než jsme se viděli jsme si chvilku psali na ICQ a přišla mi fajn...ale na to rande budu dlouho vzpomínat, myslím že to bylo nejhorší rande v dějinách. Odcházel jsem z restaurace s rukou od krve poté co mě "ze srandy" začala bodat vidličkou, pak jí přišlo neuvěřitelně zábavné strkat si hranolky do nosu (a samozřejmě je následně sníst) a po jednom pivu o sobě nevěděla. Měl jsem strach ji nechat jít domů samotnou tak jsem ji vzal do sevření aby se mi nemohla vysmeknout a doslova jsem ji přes celé město dotáhl domů kde jsem ji svěřil jejímu bratrovi...a to jí pěkně prosím bylo 17...a dodnes nechápu že jsem se už na začátku po vidličkovém attacku nezvedl a neodešel jsem.
A teď tahle má druhá zkušenost...jak jsem psal přišlo mi že jsme si perfektně navzájem sedli, ale čertví, dnes se nedá věřir ničemu. =))

petanx: Na tohle nemůžu nezareagovat jinak než: Dobývání mě už tak trochu "přešlo"...a to sice poté co jsem dva a půl roku dobýval srdce homosexuálky. Lidi se klepali na čelo že jdu proti jejím genům, já jsem byl ale přesvědčen že když vydržím nakonec skončíme spolu. Skoro celý rok jsme spolu byli doslova každý den, byli jsme nerozlučitelní, ale přesto se od ní má snaha o zblížení odrážela jako dlažební kostky od štítů pořádkových jednotek. A že to skončilo nejhůř jak mohlo je asi zbytečné říkat...navíc se jí to povedlo naprosto perfektně - zametla se mnou den před mojí maturitou (jako kdyby to nemohlo počkat ještě jeden den :-D) ale jsem na sebe pyšný že jsem to vydržel tak dlouho.

No, dali jste mi námět na přemýšlení...možná jí zítra brnku abychom si vše vyjasnili...koneckonců raději slyšet krutou pravdu než si pak vyčítat to že jsem automaticky počítal s nejhorším. Uvidí se...nejhorší možný výsledek je že se ztrapním a ztratím kousíček sebeúcty, což mi žíly nikterak netrhá. :-D

Každopádně budu informovat.

Dal jsem na rady (a i na sebe, bylo mi více-méně potvrzeno že nemá smysl se zahazovat s holkou která nemá ani dost fantazie na pořádnou výmluvu :-D) a napsal jsem jí že si vděčím její upřímnosti a že jsem ji rád poznal. Pochybuji že by nějak v budoucnu zareagovala ale kdyby ano určitě dám vědět.

Mr.LiWu: No, nejsem si jistý jestli se to dá takhle brát, protože hned druhý den co jsme si psali jsem jí napsal že zrovna nemám co dělat a jestli nechce někam zajít. Odepsala že se chce nejdříve přesvědčit jestli nejsem nějaký úchylák, a k mé smůle pak přišly Vánoce které mé možnosti trochu omezily. Každopádně ale faktem bohužel zůstává že holka je schopná kluka přesunout do škatulky "kamarád" už po pár hodinách.

Stranger: To jsem zapomněl podotknout (zato jsem zmínil spoustu nepodstatných blbostí :-D) - ona mi dvakrát moc extra společenská nepřijde, o tom mě přesvědčily dva fakty, a to sice že je skoro permanentně na ICQ a ještě se mi nestalo aby mi někdy napsala že byla na nějaké akci nebo že něco podnikla. Spíše když jsem se jí ptal co celý den dělala tak odpovídala že se koukala na nějaký film nebo že se učila. A druhak se mi zmínila že si bude pořizovat tarif na mobil u kterého si může zvolit 5 čísel na které by psala zadarmo, přičemž řekla že já mám místo v této pětici jisté (a to jsme si psali teprve něco málo přes týden).
Ale je fakt že mě samotného překvapuje že to zatím beru docela v klidu, protože už jsem naštěstí získal dost zkušeností abych Ti dal za pravdu - jinak to s nima ani nejde.

Kazisvět: Poté co jsme si ještě zhruba 30 minut povídali na mrazu jsem udělal klasiku která se mi zatím pokaždé oplatila - řekl jsem "Tak tohle už bude asi vhodná doba na rozloučení", vzal jsem ji rukou za pas a objal. Žádný odpor nebo nechuť nedala najevo, jen se zasmála což se ale dalo pochopit, bylo to z mé strany asi docela nečekané, pak jsem se odtáhl, usmál jsem se i já a popřál dobrou noc.
Nevím ani proč ale prostě a jednoduše mi to nepřišlo jako správná chvíle na polibek, koneckonců jsem počítal s tím že nejpozději do týdne ji zase vytáhnu ven...chyba lávky. :-D

Jinak když se k tomuto přidá políbení na tvář dá se z toho udělat solidní předěl mezi přátelským a milostným rozloučením, teď docela lituji že jsem to nedotáhl aspoň do této podoby. Ale po bitvě je každý generál. =)

Zdravím všechny.

Kdyby mi někdo ještě nedávno řekl že si tady někdy budu "vypisovat srdíčko" a doufat že mi někdo poskytne pohled na věc který mi uniká, asi bych se mu vysmál. Ale hle, ženy mi opět ukázaly že je velmi těžké je pochopit , a tak jsem tady. =)

Věc se má asi takto - seznámil jsem se s jednou dívkou která je o rok mladší než já (mně je 19), nejdříve jsme si zhruba měsíc psali na ICQ přičemž už tehdy jsem měl po dlouhé době pocit že zrovna ona by mohla být ta pravá - předtím jsem totiž skoro rok držel půst po dvouletém vztahu který ze dne na den krachl. Ve všem jsme si rozuměli, měli jsme téměř stejné názory na hromadu věcí, a proto jsem se rozhodl ji po této měsíční korespondenci zkusit pozvat ven. Vzhledem k tomu že jsem se teprve nedávno přistěhoval do města ve kterém žije rozhodl jsem se trochu negentlemansky nechat výběr data i podniku na ní, protože ještě nemám dvakrát moc obhlédnuto kde se dá dobře posedět a podobně. Nakonec ke schůzce opravdu došlo, zašli jsme do vinárny a večer utekl jako voda. Snažil jsem se ji příliš okatě nebalit ale také jsem vybrusloval z témat které by mě mohly pasovat do role "kamaráda" která se mi už jednou stala osudnou. Z mého pohledu vše proběhlo vcelku dobře, pořád se mi dívala do očí, smála se, mluvili jsme zhruba stejnou měrou a chvilek ticha bylo minimum. Samozřejmě jak velí nepsané pravidlo jsem ji pak šel doprovodit domů kde nastal drobný kámen úrazu v tom že jsem ji příliš dlouho zdržoval na mrazu. Ne protože bych sbíral odvahu k tomu ji políbit (to jsem ani neměl v plánu, měl jsem trochu v krvi a navíc jsem věděl že nemá ráda úlety a když někdo moc tlačí na pilu) ale protože mě pořád napadalo co jsem jí ještě zapomněl říci. Když jsem se konečně vypovídal, objal jsem ji na dobrou noc a rozloučil se s tím že jí brzy dám vědět abychom se mohli domluvit na repete. Říkal jsem si že dám tak týden období klidu a pak s ní zkusím zase někam vyrazit, osud mi ale shodou okolností včera přihrál možnost získání dvou lístků na operní představení. To sice není můj šálek čaje, ale dotyčná je více kulturně založená než já tak mě napadlo že se jí přes SMS zeptám jestli by nechtěla jít. Čekal jsem odmítnutí s tím že na to není, ale místo toho přišla odpověď která se mnou mnohem více pohnula.
Nejdříve se zeptala, kolikátého to je, protože má údajně nabitý program (zde si neodpustím poznámku - hernajs, já mám zkušební období na VŠ, musím přečíst v průměru knížku za den, a přesto když si chci na něco udělat čas tak si ho prostě nějak udělám :-D). Napsal jsem jí tedy přesné datum a připojil poznámku že učení přece počká, koneckonců i já jsem ještě týden před maturitou řešil jediné a to sice oslavu narozenin. Odepsala že nejde ani tak o učení jako spíše o to že teď má spousta kamarádů a kamarádek oslavy narozenin (tady mi to moc nesedělo už jen kvůli tomu že to na mě působí dojmem že použila výmluvu o které jsem psal ve své SMS já jen aby nemusela uvažovat co napsat) a že neví jestli bude mít čas.

Teď budu jen chvíli uvažovat nahlas - snad ví kdy mají její kamarádky a kamarádi narozeniny, ne? Dal jsem datum, pokud ten den někdo narozeniny slaví tak to beru, ale takhle mi "nevím jestli budu mít čas" do toho prostě nesedí. A navíc - kdo by pořádal oslavu narozenin ve středu? A stejně je to celé zvláštní shoda okolností, zrovna když by se jí asi nějaká ta výmluva hodila tak najednou všichni v jejím okolí "slaví". Když jsem ještě chodil na SŠ tak vyloženě oslava narozenin se vším co k tomu patří byla v průměru jedna za rok, a to jsem byl součástí dosti živé třídy. :-D
Ale zase na druhou stranu - kdybych jí prostě nepadl do oka tak myslím že by pro ni bývala nejlepší a nezpochybnitelná výmluva "opera to není nic pro mě".

Normálně bych se v tom takhle nepitval ale jak jsem psal - už strašně dlouho se mi nestalo aby na mě nějaká holka tak moc zapůsobila a nerad bych promeškal šanci jen kvůli své paranoie. Nečekám ani že mi tady někdo z vás napíše "Je mi to jasné, je to tak a tak", spíše bych byl vděčný za jakýkoliv možný úhel pohledu...a taky pokud to ve výsledku bude úplně jinak tak budu moci aspoň svůj neúspěch na někoho svést. :-D
V tuto chvíli ve mně převládá názor 'Stáhnout se, nepsat jí, nevolat a vyčkávat", na druhou stranu by tím mohla získat mylný dojem toho že jsem se naštval a v duchu si mě odepsat.

Hergot, no nebylo mi ten rok co jsem si dal od holek klid lépe než teď? Rozhodně bylo o problém méně.:-D

Předem děkuji za jakýkoliv názor / připomínku / nápad / reakci, a omlouvám se že jsem vás obral o pár minut života tím že jste museli číst tenhle nezajímavý blábol ze kterého ve výsledku vylezlo jen něco co se tady v bledě-modrém už několikrát řešilo.

ne-e: To se snadněji řekne než dělá...co mě na ní štve? Nic...jedno velké nic...
A koukat po jiných holkách? To jsem zkusil, nedávno jsem jednu neznámou holku na ulici doběhl, dal se s ní do řeči a říkal jsem si, že je moc milá, pěkná a že bych ji klidně někdy někam pozval. Ale než jsem to udělal, rozloučil jsem se a vydal se dál svou cestou...vzpomněl jsem si totiž na jedinou osobu, kterou za těch 18náct let miluju...a to je ten hlavní problém - často jsem si říkal že je nějaká holka pěkná, jiná milá, s jinou se dobře povídá, ale nikdy jsem nikoho opravdu nemiloval. Až jsem chvílemi uvažoval o své sexuální orientaci (naštěstí zbytečně =D).

Takže košíček nakonec nebude třeba. Původně se ukázalo, že dívka s polovinou mého srdce v pátek čas nemá, což mě sice mrzelo ale řekl jsem si, že ji kdyžtak pozvu v sobotu nebo později. To by však nesměl nastat včerejšek. Původně jsem chtěl s přáteli jít na chvíli někam sednout a zapít další těžký den, protože má milovaná vypadala opravdu hodně zmoženě a sklesle, přičemž když jsem na ni čekal před školou jako každý den, odpálkovala mě slovy: ,,Ty tady ještě čekáš? Jéžiš..." Poté jsem ji kousek doprovázel jako vždy, načež řekla, že dostala nápad a má problém. Nápad jít si někam sednout, problém, že nemá peníze. Problém jsem hodil za hlavu (za celý poslední měsíc jsem jí stejně ani jednou nedovolil platit, i když mě ten měsíc stál už 3000,- Kč) a vydal se s ní do příjemného podniku. Skoro nic jsme nevypili, ale najednou dostala nápad, že bychom si mohli procvičit Angličtinu a mluvit Anglicky. Nebyl jsem proti a další tři hodiny jsme mluvili jen v cizí řeči. Nějakým způsobem jsme došli k tomu, co je a co není perfektní. Hned jsem jí řekl, že vím o jediné věci, která je perfektní, a to je ona. V podobném duchu jsem pokračoval a nakonec jí znovu řekl, co k ní cítím (dalo by se říci že už potřetí)...a musím říci, že slyšet její odpověď v AJ bylo ještě těžší než v rodném jazyce. Tentokrát však dodala, že je to asi kvůli jejím minulým vztahům...
A já si slíbil, že popřemýšlím o odborné pomoci psychologa...

Jak jsem již v minulosti říkal - kdybych to přijal jako definitivu, tak bych tím dokázal jediné - že k ní necítím to co tvrdím. Zní to sobecky, ale celý život jsem jednal co nejvíce nesobecky, a tohle je poprvé, co jsem chtěl/chci něco pro sebe...tady už se žádná rada poskytnout nedá, už je to asi jen a jen na mně.

,,Kde je vůle, tam je cesta." pamatujte na to...

noghri: Piknikový košík? Mno...asi budu muset oběhnout obchody, jestli se u nás vůbec něco takového prodává.=) Ale to nějak půjde, myslím, že na tom, v čem tam všechno doneseme, až tak moc nezáleží (i když kdo ví, třeba právě takovýmto maličkostem přikládá největší váhu).

Dnes skočím inkriminované místo obhlédnout, už skoro měsíc jsem tam nebyl, a třeba uvidím něco, čeho jsem si dříve nevšiml a co by se dalo použít. Safryš, to bude zajímavý den, až se přejde od slov k činům...ale jak se říká - když jít ke dnu, tak s pompou...=)

Michail: Moc ti děkuju, teď se třískám do hlavy, že mě to nenapadlo hned. Mám jedno místo, kam jsem ji chtěl vzít už dávno, ale vždycky jsem na to zapomněl nebo bylo už moc pozdě, a přecijenom v noci toho v lese moc k vidění není... Je to tam opravdu krásné, je tam malá studánka, vedle které tiše pobublává pramen vody, je tam dvojice laviček a pěkný stůl zakrytý dřevěnou stříškou, přímo před ním teče řeka...

Už si v hlavě sestavuji na příští pátek plán (vím, je to zbytečné, zatím mi žádný podobný plán 100%ně nevyšel :-D)...kromě toho, o čem zhruba tak budu mluvit a čím budu argumentovat, jak dlouho tam budeme (budu tam muset skočit a zjistit, v kolik hodin je tam ještě vidět zapadající slunce :-D), uvažuji, že bych koupil nějakou obyčejnou květinu (žádný velký pugét), kterou bych tam ale musel nějak šikovně ještě ten den schovat...protože dávat květinu do batohu mi nepřijde úplně ideální, a dávat jí ji předem taktéž...
Stejně tak jsem uvažoval nad nějakým jídlem, ale problém je stejný - dávat nějakou specialitu do batohu a pak se s ní vytasit...ale co, mám ještě pět dní na to, abych to všechno vybrousil.

Jenom bych se proto naposledy zeptal - nemáte někdo pro podobné situace nějakou dobrou radu/trik? Já jsem zatím všechny večery nechával na ní, protože mi šlo jen o to, aby bylo dobře jí, a proto jsem ji nechával ať sama zvolí, kam půjdeme. Vsázím všechno na jednu kartu, bude to úžasný večer a co z něho pro mě vyplyne nechám v rukou někoho jiného. Já jen můžu udělat všechno pro to, aby ten večer byl perfektní.

Po kratší pauze menší info (původně jsem si řekl, že podávat hlášení jako kdybych byl voják ve válce je blbost, ale když už jsem to tady tak nakousl...=))
Strávil jsem s ní dalších pár úžasných dnů, přičemž v jednom z nich jsem s ní strávil nepřetržitě 15 hodin mimo naše město. Ten den mi dvakrát vyrazila dech - poprvé, když jsem se zmínil, že jí vlastně ještě stále dlužím objetí, tak pokrčila rameny a s kouzelným úsměvem řekla:
,,No tak mě obejmi..."
Tomu se samozřejmě nedalo odolat. A ani ne o půl hodiny později jsme okolo jedenácté večer už seděli ve vlaku a ujížděli zpátky k domovu. Vždy, když oba sedíme (ať už ve vlaku/hospodě...vyjímkou jsou lavičky a některé podniky), tak naproti sobě. Sama řekla, že má ráda, když dotyčnému vidí do očí. Ale ve vlaku jsem viděl, jak jí klimbá unavená hlava, tak jsem vstal, její batoh hodil na místo, kde jsem předtím seděl, a posadil se vedle ní. A ona bez problémů či protestů položila svou hlavu na moje rameno a já na její...když pominu, že jsme málem oba zaspali, tak to byl nezapomenutelný moment.
Hned druhý den obětovala práci jen proto, abychom mohli vyrazit ven. Dalších zhruba 6 hodin spolu, a další vyražení dechu: V hospodě mi najednou řekla, že jsem strašně dobrý člověk. A já došel k závěru, že ona mi za těch pár týdnů vyrazila dech vícekrát, než všichni lidi co znám dohromady za 18 let...
Jediný brouk hlodající mi v tuto chvíli v hlavě se objevil dvě hodiny poté, co mi tohle řekla...to prostě zapůsobí lépe než pět panáků na kuráž. Když jsme se loučili, jako vždy jsem ji po krásném večeru dlouze objal, pak se oddálil a na chvíli se zarazil. Dlouho jsme na sebe koukali a já se pokusil lehce naklonit hlavu, ale k ničemu jsem se neodhodlal. Tak jsem jí místo toho znovu obejmul a tohle se opakovalo asi ještě třikrát. Ale co mi vrtá hlavou, na kraťoučký okamžik sklonila zrak a něco zamumlala...i když nevím, měl jsem přecijen už připito více než obvykle, a také to mohlo být tím, že jsme stáli u domovních dveří jejího bytu a už tak jsme přetahovali o hodinu dobu, kdy měla být doma. Ale nejhorší je, že mám pořád nepříjemný pocit, že to co zamumlala bylo: ,,Ne..."
Ať už ale řekla cokoliv...dva dny na to jsem sám seděl na lavičce a přemýšlel. Řekl jsem si, že budu muset zajít za psychologem, protože už to hrubě nezvládám. Nedokážu nic dělat, kromě skládání básní. Dvě stále nosím u sebe v náprsní kapse a stále si říkám, že jí je musím dát, jinak se opravdu zcvoknu. A další den jsem seděl na tom samém místě, a ona za mnou najednou přišla se slovy, že si myslela, že mě tam najde. Opět jsme spolu strávili tři krásné hodiny.
A málem bych zapomněl...dozvěděl jsem se další věc, díky které jsem měl na okamžik dobrou náladu, protože jsem si řekl, že možná právě proto jsme jen dobří přátelé...je totiž...bisexuálka...ale vzápětí jsem třískl pěstí do sloupu (zlozvyk, ale uklidňuje...), protože co to ksakru mění na věci? Její bývalý přítel byl muž...
Myslím, že žádné další rady kromě těch, co jsem již dostal, se dát nedají...aby byla "jen" mou kamarádkou...to mě ničí. A bez ní žít také nedokážu...ale slíbil jsem si, že při příští schůzce ji nebudu tahat po hospodách, ale vezmu jí do nějaké restaurace, nebudu pít alkohol a při loučení všechno vsadím na jednu kartu...polibek...jestli uhne, dobrá, nejsem sice ochoten to přijmout jako definitivu, protože celý život jsem myslel na ostatní a teď už chci myslet jen na sebe...protože kde je vůle, tam je cesta.

Říci jí, že se nemůžeme vídat a že ji nedokážu mít jen jako kamarádku...to si nejsem jistý, jestli bych dokázal udělat. Já mám ve zvyku téměř vše zaobalovat (sice tak vzniklo jedno nedorozumnění, kdy jsem si její smích na otázku, jestli nechce zajít na kafe vyložil jako jednoznačné odmítnutí, naštěstí se ale vše nakonec vyjasnilo), takže bych se jí asi jako poslední záchranu, kdy už bych to psychicky nedokázal unést, zeptal, jestli je ještě nějaká naděje na to, že vzniky 'my'. I kdyby to znamenalo, že vůči mně bude sbírat půl roku důvěru. A právě z toho mám největší guláš, protože mi hned první den řekla to, co ví jen její nejlepší kamarádka a ředitel naší školy. Dodnes nechápu, proč mi hned zpočátku tak moc věřila a že jsem si její důvěru nemusel vybojovávat...
A to vyznání lásky...přímo v opilosti to nebylo, věděl jsem, co dělám, a udělal bych to znovu. A neblekotal jsem ani neslintal, jen jí objal a řekl, že ji miluju a to se nikdy nezmění. A pak odešel a praštil pěstí do prvního sloupu, který se naskytl.=)
A kdybych ji fyzicky odpuzoval...ještě to tak...=)

Safra, já už poslední dva dny ztrácel naději a říkal si, že jsem zase zlatokop, který hledá něco, co neexistuje. Ale vy všichni jste mi hnedle dodali důvěru a moc se těším nejpozději na příští týden, kdy dojde k onomu výletu mimo město. Myslím, že to bude úžasný den, a asi už to nevydržím a zkusím celý den pomalu stupňovat tlak. Vezmu ji za ruku, obejmu, dám jí jako minule svou košili, a na rozloučení (popř. v nějakou vhodnou chvíli) ji objemu, na chvíli se odtáhnu, zastavím a pak zkusím políbit.
Ale teď se zase směju sám sobě. Přesně takhle do detailu jsem všechno plánoval když jsem ji chtěl obejmout. Ale jak tady často někteří říkají - bylo to k ničemu, bylo to opravdu jako instinkt či reflex.

A já si zase říkal, že když na to půjdu pomalu a obezřetně, že to tak bude lepší...jak to trefně nazval můj kámoš - mám centrálně plánovací systém jako za komunismu.=) Vždycky jsem si totiž řekl - dneska ji poprvé obejmu, a celý den jsem na tuto myšlenku byl upnutý, až jsem to nakonec udělal.
Ale příští týden možná zajedeme na menší výlet za město, uvažuji, že bych ten den, který bude určitě úžasný a já si zase něco přivezu na památku (prásknu na sebe, že z každého dne, kdy jsem byl pořád s ní, mám suvenýr...už mi bobtná náprsní kapsa =) ), zkusil něco ve stylu frontálního útoku, na který bych se celou myslí upnul. Říkám si, přinejhorším nažvdy zůstanu kamarád a budu vedle ní sedávat na lavičce a přemýšlet nad tím, že kdybych měl v krvi kapku alkoholu, tak bych ji vzal za ruku...

Zdravím všechny.
Už mi asi definitivně přeskočilo, že jsem se rozhodl s něčím takovým svěřit široké veřejnosti, ale tohle beru jako téměř předposlední stanici před návštěvou psychologa/psychoterapeuta. Takže abych nastínil situaci:
Před zhruba 2 měsíci jsem přes jeden z mých koníčků blíže poznal mou spolužačku, které jsem si do té chvíle vůbec nevšímal. Poprvé jsem ji pozval po měsíci a půl psaní přes ICQ na kávu, přičemž se všechno protáhlo a já s ní strávil naprosto úžasný den, a ihned se do ní bezhlavě zamiloval. Od té doby jsem s ní strávil další tři podobné dny, přičemž se všechno postupně stupňovalo - nejdříve objetí na rozloučenou, poté držení za ruku (bohužel v opilosti) a nakonec vyznání lásky na rozloučenou (také v mírné opilosti). To by nebylo nic tak strašného, kdyby mi předtím dvakrát neřekla, že si mě moc váží jako kamaráda. Kdybych ji tak šíleně moc nemiloval, asi bych mávl rukou a už s ní nikam moc nechodil. Problém je, že každý den s ní chodím po škole někam posedět, pomáhám jí s rozvozem letáků, kdykoliv to jen jde doprovázím ji až domů...
Ale jedna jediná věc mi nejde na rozum - může být vůbec takový vztah mezi mužem a ženou, a přitom zůstávat "jen" přátelstvím? Aby mě během jednoho dne sama pozvala do tří podniků, a pak byla schopná mě dvě hodiny držet za ruku? A nakonec mě nechat se k ní přitisknout, protože ten den byla velká zima? Tohle všechno se těžko vysvětluje, ale prostě jakmile vyjdeme spolu ven, dříve než za 8 hodin se nevracíme a obejdeme téměř celé město.
Uvědomil jsem si ale, že nepotřebuji, aby mě líbala a podobně. Chci jen být s ní, držet ji za ruku, objímat ji a tisknout se k ní. Ale nevím, kde je hranice. A už dvakrát jsem se jí na to zkusil zeptat, ale vždycky mám pocit, že to udělá jen kvůli tomu, aby mě nezranila nebo mi neublížila...
Ale napadla mě jedna věc - chci být ženou, aby to nebylo jen a jen na mně a všechny první kroky dělal někdo jiný...