[Můj milý deníčku.]

Můj milý deníčku.
Po týdnu pauzy jsme se dali dohromady, navzdory všem názorům tady na fóru i kamarádům, co mě od toho odrazovali. Po dalším týdnu jsme se rozešli. Pak jsme se dali zase dohromady, ... no a pak zase rozešli.

Dozvěděl jsem se od ní, že mě během vztahu (asi poslední 3 měsíce) podváděla s bývalým, že je do něj nejspíš ještě pořád zamilovaná (ale že by jim ten vztah nevycházel, protože on o ni podle jejích slov nejeví dostatečný zájem - v podstatě to samý proč se rozešla se mnou), ... Prostě logicky je jasný, že se nemůžeme vrátit dohromady. Bloknul jsem ji na Facebooku, smazal z telefonu, i když si pamatuju číslo a občas mi ve špatný chvíli ujede nějaká smska, na kterou ale neodpovídá. Citově to je pro mě mnohem těžší, než jsem předpokládal. Ale zvládnu to.

Jedu s kamarádkou na fesťák. Je taky po rozchodu z náročnýho vztahu, ale známe se už docela dlouho, takže předpokládám, že nic nebude ani jen tak na odreagování. S další slečnou, se kterou jsem dřív ulítnul, mám domluvený letní kino, ale kvůli jejímu náboženskýmu přesvědčení stejně bude maximálně líbačka...

Teď to bude běh na dlouhou trať, ale budu tvrdě makat na svým životě, odrazím se z toho dna a bude to zas dobrý. 

Díky Ava. Už se z toho postupně dostávám, brzo začnu být aktivní u jiných...

[Můj milý deníčku.]

Můj milý deníčku.
Z kamarádky na sex, o které jsem psal v minulém příspěvku, se stala životní partnerka. Teda, až do doby před pár dny.

Byli jsme spolu sice jen pár měsíců, ale oba jsme to po chvíli věděli, že máme dost podobný životní hodnoty, a (nejsem moc dobrej v popisování citů )... prostě že spolu chceme být. No ale postupně začaly hádky - protože jsem nepřekousnul, že má dobrý kamarádský vztah se svým bývalým a že mu důvěřuje; protože jsem podle jejích slov všechno moc analyzoval a nesnažil jsem se dělat cokoliv zrovna chci (což uznávám - přemýšlel jsem nad tím, co bych pro ni mohl udělat nejlepšího, až jsem nakonec nic nevybral, protože se mi nic nezdálo perfektně dokonalý, a všechno rozhodování pak bylo na ní); protože mi nedávala najevo, že jí na mě záleží, tak moc, jak jsem to chtěl dostávat najevo... Hádky vedly k drobných rozchodům, které jsme většinou do pár hodin vyřešili. Až na ten poslední... Po posledním rozchodu jsem udělal něco, za co se skutečně stydím, a ani sem to nebudu psát konkrétně. No, vedlo to k tomu, že jsme se druhý den sešli, vrátili jsme si věci, a řekla mi, že mě pořád miluje a že je schopná mi to odpustit, ale že teď chce 2 týdny pauzu, během které nebudeme vůbec v kontaktu a každý z nás si může dělat cokoliv chce (když jsem se jí ptal, jestli chce spát s jejím bývalým, tak mi řekla, že se tomu nebude bránit). Pak se sejdeme na předem určeném místě a uvidíme, jestli spolu pořád budeme chtít být.

Ten večer jsem se strašně opil, po asi roce a půl jsem se zhulil (pro rejpaly - nikdy jsem to nedělal pravidelně, spíš jen z "mladické nerozvážnosti" jsem občas neodmítnul, když mi někdo nabídnul), pak jsem se ze zoufalosti snažil vyspat se svojí hodně dobrou kamarádkou, která u mě ten večer byla jako opora (a je pro mě opravdu něco jako sestra a nechci ji ztratit v tomhle ohledu)... Prostě jsem to zase posral... No ale třešnička na konec - v 10 ráno jsem měl schůzku s klientem, na kterou jsem přišel se silnou kocovinou, možná ještě červenýma očima, ale tu zakázku za hodně velký peníze jsem stejně dostal.

Takže co teď? Předpokládám, že tím, že neodmítne spát s bývalým (říkala mi, že aby s někým spala, musí k němu napřed něco cítit), chce vyzkoušet, jestli náhodou on nebyl lepší a jestli neudělala chybu, že ho vyměnila za mě. A protože se s ním bude ty 2 týdny cítit dobře (za tu dobu toho nejde moc podělat), tak mi řekne, že s ním zůstává... No a na to se už teď psychicky připravuju, aby mě to pak tolik nesebralo. Snažím se udělat si pořádek v životě, srovnat si hodnoty, vyřešit si nějaký osobní dilemata,... a postupně se přesvědčit, že i když k životu potřebuju něco hlubokýho, co mě bude naplňovat, tak že to nemusí být zrovna vztah.

---

Pořád mám stejný morální cíle. Pořád směřuju k tomu, abych jednou v životě mohl uspořádat megavelký dobročiný koncert, něco na způsob Live Aid z 80. let minulého století. Pořád dobrovolničím v neziskový oblasti a chci to takhle mít na celý život (i když třeba teď namísto mojí současný organizace uvažuju o přestupu k Amnesty, která se mi líbí víc, co se týká cílů)... Pořád se chci životně posouvat dál a dál a nezaseknout se na místě.

[Můj milý deníčku.]

Můj milý deníčku.
Vím, že je fórum mrtvý, ale po čase jsem si na vás, kluci (a holky), vzpomněl, takže tohle bude můj po dlouhé době další příspěvek, a pravděpodobně i poslední. I když, pokud bude chtít někdo na fóru poradit, rád nabídnu svůj názor a svoje zkušenosti - stejně jako jsem to dělal dřív.

Od doby, co jsem psal naposledy, hodně věcí pokročilo dál. Táhne mi na 23 let. V životě mám za sebou několik desítek úletů, pár krátkodobých vztahů, dva roční vztahy, a dvě vysoké školy, ze kterých mě vyhodili. Rozhodl jsem se, že nejlepší škola je život a podle toho se taky teď řídím. Podnikám v oboru, který jsem studoval na střední a myslím, že si žiju celkem nadprůměrně (na obecné poměry ČR/SK a zvlášť na svůj věk).

V podstatě jsem úplně vyměnil svůj okruh přátel. Mám okolo sebe lidi, kteří jsou úspěšní a kteří něco dokázali, prostě mají podle mého názoru kvalitní životní styl. Teď nereferuju jen na byznys, ale i na charitativní činnost a obecně pomoc druhým.

Právě teď nemám přítelkyni. Mám jednu kamarádku na sex, která mě přitahuje jak fyzicky, tak mentálně, ale respektuju její přání, že teď nechce vztah (je po dlouhodobém vztahu, který trval od jejích 15 a v podstatě nezná nic jiného než jeden vztah)... Pomalu mi tikají biologické hodiny a tak se začínám poohlížet po životní partnerce.

I když jsem poměrně daleko, mám se pořád co učit, a chci to takhle mít celý život - neustále se zlepšovat a nezůstat na místě.

Přeju vám všem hodně úspěchů. A pamatujte, jak říkal Mystery - není to jen o balení holek. Je to životní styl.

Díky za odpovědi.

Ještě trochu víc k tomu, co dělám... Vedu tým lidí, kteří se starají o zahraniční studenty - zajištujeme jim různý soutředění, podporu jejich hostitelským rodinám, a celkově se je snažíme je nějak jednoduše integrovat tady v ČR. Já v tý skupině určuju, co konkrétně (a proč) se bude dělat, ale mám určitý směr a limity shora (takže je předem daný, že v půlce srpna bude popříjezdový soustředění a potom sám určuju, že v říjnu uděláme mezinárodní večeři nebo že v prosinci je vezmeme na lyže, protože většina z nich nikdy předtím neviděla sníh).

Joei, už jsem na tom začal dělat. Grilovačka teď kvůli prázdninám svolat nepůjde, každý je někde pryč, ale už si se všemi domlouvám individuálně, že půjdem na pivo. Aspoň takhle si s nima můžu o tom promluvit.

Pentrax: To přirovnání je zajímavý, popřemýšlím o tom

Ahoj kluci (a holky, pokud tady jeste nejake jsou).
I kdyz o sobe asi muzu rict, ze jsem v oblasti vztahu ve fazi, kdy jsem schopny svymi znalostmi pomoct nekomu jinemu, snazim se ted vyresit problem z celkem podobne oblasti, kde ale nevim, jak na to a budu rad za vase nazory.

Vedu skupinu priblizne 20 lidi v jedne neziskovce a co jsem si ted vyhodnotil uplynuly rok, tak je pomalu ale jiste ztracim. Nejvetsi cast te skupiny tvori holky 15-18 let, ale jsou tam zastoupeni i kluci vysokoskolaci a zeny nad 50. Kdyz jsem pred rokem prebiral to vedeni, dozvedel jsem se od toho kamarada ktery vedl prede mnou, ze je potreba s kazdym jedotlive udrzovat nejaky osobni vztah - prave proto aby kazdy z tech lidi meli svoji osobni motivaci a aby je bavilo to, co delame. (V byznysu to je jednodsi, tam jsou motivaci penize. V nezisku lidi vyvijeji aktivitu proste protoze chteji.)

Snazil jsem se o to, ale zjistil jsem, ze s nekterymi z nich si jednodse nemam co rict a ze krome toho, co jim zadavam za ukoly, nemame zadne spolecne tema (nebo jsem aspon zadne nenasel). A to jsou prave ti lide, kteri odpadavaji - nechodi na spolecne aktivity, na zpravy reaguji s cim dal vetsim zpozdenim, celkove tomu venuji stale mene a mene casu.

Jsem schopny nekoho ze zacatku nadchnout pro cely ten princip a motivvat ho do zacatku. Ale udrzet ho? To uz trochu nezvladam.

Takze moje otazka zni - jak udrzet nadchnute treba ty zenske 50+, kdyz o nich vlastne nic nevim a mame celkem jine zivotni zkusenosti a nazory? Jak mam vlastne docilit toho, aby je ta "prace" opet bavila?

---

Mozna jsem to napsal dost obecne, tak se samozrejme ptejte na cokoliv, co by nebylo srozumitelne.

---

Jinak prijde mi, ze by bylo nejjednodussi obklopit se temi lidmi, se kterymi si rozumim a ty zbyle nechat odpadnout. Ale to mi proste neprijde spravne vuci tem "druhym". Navic, ty aktivity nedelam jen pro sebe, ale z nejakeho "vyssiho principu". Takze z toho duvodu si uz vubec nemuzu dovolit se na tolik lidi vykaslat, kdyz vlastne vsichni tahneme za stejny provaz.

Atto, tohle je síla.

Taky jsem už dřív přemýšlel, co bych dělal v tvojí situaci, když se slečně i přesto, že brala prášky, o 14 dní zpozdila menstruace... Na odpověď jsem nepřišel a kdyby mi po těch 14 dlouhých dnech nakonec neřekla "tak nejsi taťka", opravdu nevím, jak bych se zachoval.

---

Každý z nás dělá chyby. Důležité je ale, že se z nich umíš poučit (a myslím, že tohle si budeš pamatovat ještě hodně dlouho). Co se týká té konkrétní slečny, tady v podstatě není nic moc, co bys mohl udělat. Jestli cítíš, že se jí dokážeš upřímně omluvit za ty trable, cos jí způsobil, můžeš to zkusit. Možná ti třískne dveřma, možná to po čase přijme.

V každém případě, je to hodně silný ponaučení.

To těžko stravitelný z tvýho pohledu beru - může to znít trochu needy. Nicméně, pro mě to je přirozený a funguje - všimnul jsem si totiž, že i při běžným rozhovoru používám spoustu přídavných jmen a strašně všechno okecávám. Myslím, že kdybych najednou nabídnul schůzku direktivně ve stylu "pojď se mnou na rande", tak by to vůbec nepasovalo do toho stylu, kterým jsem mluvil celou dobu před tím.

A navíc, tohle byl výblitek mojí mysli - na místě to stejně řeknu úplně jinak... Ale co je hlavní, řeknu to přirozeně.

Ohledně toho Pitta máš částečně pravdu, ale ten závěr z toho nevyvozuješ správně... Pro mě to není podřezávání větve, ale naopak určení cíle - že s vyšším sociálním statusem jde všechno líp.

Je to prostě jenom o odlišným pohledu na věc.

Jo a moment, jdu teda pročíst tvoje příspěvky a pak se těš na kritiku.

Heh, hned teď v pondělí plánuju pozvat dvě slečny na schůzku. Samozřejmě zvlášť - abych je zval obě na stejný den a čas, zas takový masochista nejsem. Přemýšlel jsem, že navrhnu něco ve stylu "Chtěl bych se s tebou sejít nějak normálně, mimo školu. (počkám chvilku, než to zpracuje) Máš čas třeba ve čtvrtek? Odpoledne?" ... I když nedávno se mi stalo, že jsem se s úplně "nerande" účelem zeptal slečny "Co děláš v úterý?" - je to výměnná studentka z Německa, chtěl jsem ji vzít s sebou na jednu aktivitu, kterou jsem organizoval - a hned mi odpověděla protiotázkou s překvapeným výrazem "To mě zveš na rande?" ... Takže aby se pak v těch holkách někdo vyznal.

Vzhledem k tomu, že na víkendy jezdím buď k rodičům do jiného města nebo mám různé vícedenní akce, tak víkendy pro mě osobně nepřichází v úvahu. V tomhle nemůžu poradit.

Jak už psal puzzle, to zrušení je hodně individuální. Může to být protože neví o čem by si s tebou měla povídat, "vždyť se vůbec neznáme" (nízká attraction), navrhne jí stejný termín kamarádka a ona se jí stydí odmítnout, ... nebo jí jen něco přeletělo přes nos.

U toho konkrétního "ještě neví, co bude dělat" osobně používám takovou trochu tvrdou sebereflexi. Kdyby ji pozval Tomáš Klus / Brad Pitt / George Cloney / (dosaď si podle věku a mentality), taky by ho odmítla? Nebo jsem ji prostě jen dostatečně nezaujmul?

[Můj milý deníčku.]

- Poprvé jsem narazil a shořel.
- A podruhé?
- To vám řeknu až zítra. Ale zatím to vypadá dobře.
(Top gun)

Můj milý deníčku.
Já si prostě nedám pokoj a už podruhé v životě jsem porušil radu svého známého, který mi kdysi říkal "nikdy si nic nezačínej se svojí taneční partnerkou".

Slečna S tancuje s někým úplně jiným a já nakonec taky úplně s jinou, než jsem měl původně. Je to devatenáctiletá A., sestra samotného velkého choreografa. Dostali jsme se k sobě úplně náhodou. Na začátku zkoušky mi vyčetla, že jsem se jí nepředstavil, tak jsem jí se šibalským úsměvem vysvětlil, že správně by se měla první představit ona mě... No a protože šestnáctka nakonec vůbec není jistá, navíc A chtěla tancovat jednodušší part a tak po chvíli vykřikla "já chci tancovat s Beduinem."

Celou dobu mě oslovovala zdrobnělinou jména (naštěstí si vybrala tu správnou, která se mi líbí) a celkem dobře se uměla vžít i do těch pár vteřin, kdy mám kolem krku šálu, ona mě za ni drží, chodí kolem mě a tancem mě svádí.

Po zkoušce jsem ji šel doprovodit domů, samozřejmě s námi šel i její bratr. Protože jsem se A věnoval na zkoušce, házel jsem ji do matrací (chudák holka), a drželi jsme se kolem pasu, ... tak jsem se po cestě věnoval hlavně bratrovi. Už ze začátku jsem řekl, že ji doprovodím jen na určité místo a pak ji přenechám bratrovi... Když jsme došli na místo, nechali jsme jejího bráchu trochu poodejít, přitáhnul jsem si ji s otočkou k sobě a řekl jsem, že se uvidíme za týden a dal jsem jí pusu. Ona opětovala, a ... jé, najednou jsme se líbali.

Proč jsem se jí líbil? Asi kvůli suverénnímu chování. Navíc S nevypadá zrovna špatně a většina těch tanečníků si myslí, že jsem s S chodil (a ne že mě nesnáší kvůli tomu, že se mi líbila). Byl to sice úspěch v podstatě bez práce, ale jsem za to zpestření rád.

Jen jsem teď zvědavý, jak bude vypadat další zkouška.

Jo, děkuju.

[Můj milý deníčku.]

Můj milý deníčku.
Dnešní zápis nebude o přímém úspěchu nebo neúspěchu, ale o postupném překonávání minulosti.

Kdysi dávno na základce se mi líbila jedna slečna, pro jednoduchost jí budu říkat slečna S. Byl jsem do ní po uši zamilovaný, psal jsem jí básničky, ignoroval jsem, že ona o mě zájem nemá a vůbec jsem nechápal, když jsem se pak od jejích kamarádek dozvěděl "ona kvůli tobě brečí, nech ji být"... O pár let později, když jsem chodil do základních tanečních, jsem hodně tancoval s její kamarádkou. Možná jsem se jí líbil, možná se mě sama zeptala, jestli s ní budu na věnečku tancovat, jen protože jsem byl první po ruce, kdo s ní netancoval jako s koštětem. To už teď nezjistím. Nicméně, pozval jsem ji na schůzku mimo taneční. Hned druhý den mi v telefonu přistála smska od S, ať kamarádku nechám být, co si o sobě myslím, a podobně.

Nedávno (úplně jiná) kamarádka vyhlásila, že shání lidi na předtančení na jeden ples. Když jsem zjistil, že není problém, že právě nemám stálou taneční partnerku, přihlásil jsem se... No a pak přišla první zkouška. Kamarádka-organizátorka mi sdělila, že mě chtěla dát do páru se slečnou S, ale že S se proti tomu výrazně ohradila, že se mnou tancovat nebude.

Moje minulost mě dostihuje a někde uvnitř se ve mě snaží prodrat malý hlásek, který říká "jsi (pro ni) úchyl, jinak by z tebe přece nebyla tak znechucená."

---

Já moc dobře vím, že S je trochu hysterka a že dokáže dost dobře manipulovat svoje okolí. Ale stejně mám v hlavě ten malý hlásek... Ale taky vím, že když jsem v jiném social circlu, tam mě lidi respektují a mám tam přirozenou autoritu. A když sednu za klavír, nebo je na mě jakýmkoliv jiným způsobem vidět sociální status, tak za to slovo "úchyl", které jsem si o sobě na základě jejího dlouhodobého chování (to není jen o tom tancování) začal myslet, se zastydím.

Nehledám chybu v S ani ji na ni nesvaluju. Jenom vím, že se holt nemůžu líbit všem, že mě někteří budou dokonce nenávidět, z jakéhokoliv důvodu ... Ale snažím se to brát jako zkušenost, která mi pomáhá se posunout zase o kus dál. I když to je těžký.

Mimochodem, na tom plese budu nakonec tancovat s mladinkou šestnáctkou. Takže asi oholím bradku (bez bradky se mě občas v hospodě ptají na občanku), nahodím účes ala Justin Bieber a budu si užívat chvály diváků, jak ten mladý kluk dokáže nádherně vést.

Av4, děkuju... A nemusíš smutnět. Jak se říká - "i pád na hubu je cesta dopředu".

Mimochodem, Holanďanka přijede v říjnu do ČR na jinou akci podobnýho rázu, kde ale budu přednášet (takže social status!), a pak má prázdniny, takže se mě ptala, jestli ji během pár dní neprovedu po Praze. ... Ale to s sebou nese hned dvě komplikace. Za prvé, kam uklidím spolubydlícího? A za druhé, když ona se tam bude lísat, tak mi to bude ztěžovat pozici u holek, se kterými je trochu vyšší pravděpodobnost stálejšího vztahu. Ale to je jedno, nějak se to zařídí.

[Uhánění:]

Ahoj tomme. Nemám rád slovo uhánění, ani dobývání, ale ukážu ti hlavní rozdíl mezí přístupem, který by se tak dal možná pojmenovat.

Uhánění: On ji chce, ona jeho ne. On ji chce, ona jeho ne. On ji chce, ona jeho ne. On ji chce, ... Asi je to podle toho jasné.

Dobývání: Hraješ si s ní. Ona ví, že ji chceš, ale nikdy jsi jí to neřekl (mluví za tebe činy, ne slova). Ty víš, že ona chce tebe, přestože ti to nikdy neřekla (holky se ohledně balení a vztahů moc nevyjadřujou slovama). Flirtuješ s ní, používáš dotyky, pohledy do očí, lehký negy, push & pull, ... prostě reaguješ na její chování a nejedeš jen to svoje (jako v případě uhánění).

[Můj milý deníčku.]

Můj milý deníčku.
Ano, dlouho jsem ti nic nenapsal. Měl jsem zajímavé STR, které ale na začátku prázdnin padlo na tom, že jsme byli oba na jiné úrovni. To víš, mě je 21, odstěhoval jsem se od rodičů a řeším jiné věci, než ona - osmnáctka, která teprve objevuje všechny nástrahy světa.

Dnes jsem se vrátil z jedné mezinárodní akce v Lotyšsku. Tvoji čtenáři, kteří mě znají osobně, ví, že jsem hodně aktivní v jedné neziskovce, která posílá středoškoláky do světa na zkušenou. A asi jsem jeden z nejlepších, takže mně a ještě třem slečnám z Česka zaplatili týdenní školení/párty/whatever až daleko, předaleko.

Jako svůj školící track jsem si vybral "Leadership and Governance." Přednášky jako Public speaking nebo Fulfilling the mission without exchange programs splnily úspěch a daly mi dost jak do osobního tak pracovního života. Jen pro představu, důležité je při mluvení na veřejnosti naplnit všechny 4 hlavní potřeby posluchačů - fyzické, emoční, mentální a spirituální (omlouvám se za kostrbatý překlad, pořád ještě mám v hlavě přepnuté myšlení v angličtině). Při veřejném projevu je potřeba s posluchači vést dialog, aby se neunudili. Toho je možné dosáhnout třeba frází "zdvihněte ruku, kdo si myslíte, že ...". Co emoce? Tohle přece všichni používáme i s holkama. Výrok, že 2 miliardy lidí nemají možnost využívat sprchu, televizi a postel, nezaujme tolik lidí jako "Představte si, že na světě žije jen 100 lidí. Pokud máte možnost se po příchodu z práce vysprchovat, podívat se na svůj oblíbený film v televizi a pak si lehnout vedle přítelkyně do postele, máte se lépe než 70 lidí z tohohle světa." ... No a tak dál. Opravdu mi to hodně dalo a můžu se díky tomu posunout dál dopředu.

Teď ale zpátky ke slečnám. Promítnu jen některé momenty, které jsou důležité pro můj příběh. Jako mladý a nezkušený klučina jsem chodil do tanečních. Ne jen těch základních, ale i pokračovaček a pak na soukromý kurz. Během života mi to hodně pomáhá a vyjímka nebyla ani tentokrát. V úterý se konala takzvaná "Latvian folk dance night." Díky svému umění držet rytmus a improvizovat při tanci, jsem tam vystřídal několik dívek z různých koutů světa. Hlavní pro můj příběh je teď Američanka.

Bylo vidět, že mi nechybí sociální status a tak jsme spolu vystřídali několik tanců a celkově jsme se bavili. Je to zvláštní, ale když jsem byl před několika lety v Americe, místní holky na sexuální narážky a flirtování reagovaly trochu jinak, protože všude kolem sebe měly velký vykřičník "sexual harrasment" - a nebo taky možná proto, že jsem byl mladý a nezkušený klučina. Tentokrát jsme ale flirtovali, následně vystřídali za vatu, jaktože američani umí tancovat moderní tance, i když se to nikde neučí, a pak jsem navrhnul, že se půjdeme projít. Sedli jsme si na houpačky (moje oblíbené místo na balení) a koukali na hvězdy. Začal jsem mluvit o tom, že bych někdy rád viděl naživo polární záři, že to musí být nádherný zážitek a ona vyprávěla o pocitech, když viděla Grand canyon (jo, ten den jsem měl tu přednášku Public speaking, takže jsem se řídil stylem Emotional -> Spiritual). Držel jsem ji kolem pasu a zeptal jsem se "would you like to kiss me?" Nečekal jsem na odpověď a ... MC

Ještě než se dostanu k druhému úspěchu, chci probrat svůj neúspěch. Je to Ruska. Opravdu hezká, dal bych jí 9/10 nebo 10/10, každý z ní tam šílel. O den později, na jiné párty, jsem k ní přišel ve stylu "hey Russian girl, don't remember your name", v tu chvíli přišla její sestra a začala se dožadovat pozornosti. Vzal jsem obě na parket, protočil, během hovoru jsem negoval víc než ostatní, což mělo úspěch, ale zjistil jsem, že se nestihnu věnovat oběma najednou, protože se mi pořád snažili je obě direktivně přebírat nějací Turci a snažili se mě vyassovat. Chvíli jsem odolával, mluvil jsem se sestrou, když mi říkala, že nemá ráda tuhle hudbu, tak jsem jí řekl "sorry, if you don't like music, than you're not my type". Řekly si to, obě se příjemně zasmály, ale pak odešly, že "see you later." ... Prostě dvě hezké Rusky jsem neudržel.

Ale zprátky k úspěchu. Budu mluvit o Holanďance. Když mě opustily Rusky, šel jsem za první náhodnou hezkou slečnou, kterou jsem viděl. Byli jsme spolu na nějaké přednášce, takže jsme se znali, a dali jsme se do řeči. Po chvíli mi ukázala, že má s sebou ručník a zeptala se, jestli s ní chci jít do sauny. Řekl jsem "why not?" a ať jen chvíli počká, že řeknu kamarádům, že tu nebudu. No jenže hned jak jsem zmizel, viděl jsem ji, jak odchází s nějakým Maďarem, směrem pryč z parketu...

Že to nezní jako úspěch? Ale ano, počkejte si na pokračování... O dva dny později, závěrečná párty... Opět Holanďanka, začala mi vyčítat, že jsem předtím někam zmizel. Tak jsem jí vysvětlil, že jsem šel kamarádům říct, ať mě nehledají, a ona že mezitím odešla s někým jiným, tak jsem se prostě šel bavit s jinýma lidma. Chytla mě kolem pasu, a začala vysvětlovat, že to nepochopila, a že myslela, že nechci jít. Došli jsme spolu do sauny - pro rejpavé, měli jsme tam na sobě spodní prádlo - a ona začala konverzaci o tom Maďarovi, že je blbec, že po ní jel, ale že s ním nic neměla, protože ho nechtěla. Nevím, jestli to je pravda, nepotřebuju to řešit... V té sauně jsme se normálně drželi za ruku, propletené nohy. Ptala se mě, jestli jsem na minulé akci, sbalil nějaké holky, tak jsem odpověděl, že ne, že jsem tenkrát měl přítelkyni. Což mi přidalo body, protože mi řekla, že se jí líbí, jak jsem odlišný od ostatních a že vím, co chci... Potom, co jsme vylezli a opět se oblékli, šel jsem ji doprovodit k její chatce. Zeptala se, jestli mě ještě někdy uvidí a na to jsem nekonkrétně odpověděl "maybe", dlouhý pohled do očí, a ... MC.

Takže z Lotyšska si odnáším nejen spoustu zážitků a důležitých poznatků, ale taky dvě MC - s Američankou a Holanďankou. Teď se potřebuju věnovat hlavně práci, takže holky půjdou trochu stranou, ale rád ti zase něco napíšu, deníčku můj.

To je přístup chlapa. Přeju hodně štěstí.

[POZOR, SPOILER!]

Celkem zajímavá hra, akorát mi vadí, že nevím, co ten Petr udělá, když na něco klikneš.

POZOR, SPOILER!
Třeba jak si povídali na tý sedačce, kliknul jsem na jeho ruku, protože jsem myslel, že ji chytne, ale on místo toho začal povídat o tom, jak boxuje. Nebo venku s tím vínem, myslel jsem, že jí lehce hrábne do vlasů (tak za ruku se už drželi) a zase se stáhne, ale pak jsem nedostal na výběr jinou možnost, než jet na KC, ale to bylo ještě očividně brzo... Ale musím pochválit příběh, například jak tam přiběhne ta Slovena v nevhodnou chvíli a tak.
KONEC SPOILERU

[Adélou]

Laks: Koukám, že celý ten vývoj není v jednom tématu, ale je v několika se spoustou jiných věcí okolo, tak zkusím aspoň trochu stručně popsat situaci, jak to všechno probíhalo (jména jsou změněná, věk skutečný).

Část 1: Od první k druhé
V 17ti letech jsem chodil s Adélou, které bylo tenkrát 15. Studoval jsem tenkrát v jiném městě, kde jsem se taky seznámil s 16ti-letou Bárou - ta stejně jako já kvůli škole přejížděla, i když tam byla na intru. S Bárou jsem si nádherně rozuměl, bylo vidět, že po mě jede, ale já jsem měl přece Adélu a nepřišlo mi morálně správný ji podvést... Jenomže Adéla odjela s rodičema někam do zahraničí. Bára mě vzala na nějakou akci do tanečních, začali jsme spolu ploužit, a najednou na mě házela úplně psí oči, já jsem se k ní přiblížil nos na nos. Natáčela se mi, ale strašně dlouho jsem přemýšlel, jestli to mám udělat nebo ne. Pak jsem si řekl, že jsem mladej a bez zkušeností a že si chci trochu užít... V tu chvíli nastal problém, protože vedle nás stála Cilka, což je zároveň sestřenka Báry a nejlepší kamarádka Adély. Adélu jsem sice během několika dní přesvědčil, že to byla blbost a že to už nikdy neudělám, ale pak jsem to měl na talíři nejenom několik dalších měsíců, co jsme spolu chodili, a kdykoliv jsem se víc zdržel ve městě, kde jsem studoval - nebo jsem nějak mluvil s Cilkou - ale způsobovalo to problémy i v budoucnu.

Část 2: První i druhá zvlášť
Potom, co jsem se s Bárou vykousnul a strávili jsme hezkej večer, mě začalo neúnosně hryzat svědomí a řekl jsem jí, že tohle opravdu nemůžu. Vrátil jsem se k Adéle a Báru jsem skutečně nekompromisně poslal do háje. Zanedlouho si našla někoho jiného, byla s ním šťastná a já jsem tu byl jen pro Adélu... Strašně jsem se na ní upínal a tak se teď s odstupem ani nedivím tomu, že když jsem odjel na delší dobu do zahraničí, tak mě podvedla a rozešla se se mnou, protože jí to zkrátka vůči mě přišlo v pohodě. (I když se samozřejmě omlouvala, že srdci neporučí a tohle povídání.)
Po návratu ze zahraničí jsem úplně náhodou potkal Báru, která byla v tu dobu čerstvě volná. Domluvili jsme si schůzku a po pár týdnech jsme si oficiálně změnili statusy na Facebooku.

Část 3: Od druhé k první?
Po pár měsících, kdy jsem měl zajímavý vztah s Bárou, jsem zjistil, že Adéla se rozešla s jejím tehdejším klukem. Probudilo se ve mě moje ego, že bych přece mohl mít zase ji, když mě tak hnusně odkopla, a že bych tím zvítězil sám nad sebou. Byl jsem ochotný kvůli tomu osobnímu vítězství hodit Báru přes palubu... Tak jsem se s Adélou sešel, po nějaké chvíli jsem začal povídat o příjemných věcech, když jsme byli spolu, chytil jsem ji za ruku, a v tu chvíli mi řekla, že se mnou už chodit nechce. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Nechal jsem sebou manipulovat a sešel jsem se s ní ještě několikrát, protože jsem se strašně upnul na ten cíl, že se prostě nenechám odmítnout a dostanu ji... Den před tím, než jsem s Bárou měl jet na dovolenou mi přišla smska "Myslíš si, že jsem úplná kráva?" Samozřejmě, že jí Adéla o všem řekla... Po návratu z dovolené jsme se rozešli.

Dohra: Když se nemůžeš rozhodnout mezi dvěma, vyber si třetí
Já jsem v současné době na volný noze, i když jsem potom prožil několik kratších vztahů a úletů a rozhodně jsem si z týhle situace vzal hodně velký ponaučení. O té aféře se samozřejmě dozvědělo celé naše maloměsto (tenkrát jsem ještě bydlel u rodičů, ne v Praze, jako mám teď napsané), takže půlka holek mě nechtěla kvůli tomu že jsem nezajímavý hodný blbeček, který sebou nechá manipulovat a druhá půlka, protože jsem bezcitný hajzl. Přišel jsem o společné kamarády, jak na straně Adély, tak na straně Báry. I když díky tomu jsem se rozhodl na sobě opět makat a teď jsem už dávno úplně v pořádku ... Mimochodem, s Adélou se teď normálně dám do řeči, když se potkáme, nesetkáváme se cíleně; Bára mi ani na ulici neodpovídá na pozdrav.

Jo, u sousedů je tráva vždycky zelenější. Sám jsem si tímhle před pár lety prošel (někde tady na fóru o tom možná dokonce i budou záznamy), ale můžu říct, že za ten průser, o který si u obou koleduješ, to nestojí, současnou přítelkyni podvádět.

Není jisté, jestli ti tu schůzku odmítla, protože by cítila výčitky, že někomu ublížila a nebo že tě nechce. To budeš muset zjistit z jejího chování a nejen z toho, co říká... Ale jak už říká henry nade mnou, jestli chceš balit jednu, napřed si to vyřeš s druhou.

Ok, děkuju za názory. Holt celý život se něco učíme a rozšiřujeme si obzory.

joei: Právě že ne. Možná to je způsobený tím, že jsem před těma pár rokama k holkám přišel až takhle uměle, možná něčím jiným, ale prostě mi to přišlo zvláštní, že na tom padá celá ta PU teorie, že se holka nezamiluje do kamaráda.

Dnes večer mě kamarád vytáhnul na "kofolu" s několika kusovkama a klukama, prostě s partou jeho známých. I když v tomhle tématu nechci žádný flame, je důležité pro analýzu situace poznamenat, že to jsou lidi věřící a celkově vztahově konzervativní... A právě dnes večer jsem už po druhé za sebou během krátké doby narazil na situaci, se kterou jsem se nikdy předtím nesetkal. Proto budu rád za váš názor a pohled na věc.

Jde o vztahy vznikající z dlouhodobého kamarádství... Celou situaci asi nejlíp vysvětlím, když sem přepíšu, co tam jedna slečna říkala na adresu páru, který tam taky byl. "Když já si ještě pamatuju, jak Adéla někdy v těch patnácti říkala, že jí Bořek bouchnul při florbalu hokejkou a jestli to něco může znamenat. Pak spolu začali chodit ven no a pak po pár měsících spolu jako začali oficiálně chodit, a teď se vzali a čekají spolu miminko." Pro ilustraci, teď je oběma v tom páru těsně pod 25 let. Ale zaráží mě ta část, kdy si několik měsíců jen povídali?!

Druhý výskyt mám ze svého blízkého okolí a tam mám přímo potvrzené, že se kluk několik schůzek odhodlával jí vůbec vzít za ruku, pokračování téměř stejné.

Dané holky nejsou žádné party girls, samozřejmě, ale naopak právě pro vztah kvalitní - empatické, obětavé a aktivní, takže úplná nuda s nimi asi taky nebude.

Jsou to podle vás vztahy z nutnosti ("nikdo jiný mě nechce, tak teda začnu chodit s ním")? Nebo jak vlastně té slečně může v hlavě přepnout vyhýbka, že najednou se do něj zamiluje, i když on se třeba několik týdnů/měsíců chová kamarádsky?

Puzzle, to je to improvizační divadlo, o kterém jsi psal na Facebooku?

Fegip: Chtěl bych přijít, ale na pátek odpoledne už mám domluvenou poměrně důležitou akci. Plánuješ nějaký opakování nebo to je jen jednorázovka?

Maťko ty jsi z Šaľi (do háje, který i/y se tam píše)? Odtamtud je jedna moje kusovka. ... Ale jestli přijedeš do Prahy, tak se s tebou rád setkám.

Nepřijde mi správný, že se ptáš někoho jiného na to, jaký máš udělat životní krok. To si musíš na základě informací, které ti můžeme dát, stejně rozhodnout sám - a ne se s ní sestěhovat, "protože to Beduin řekl"... Ale zkusím ti trochu popsat svůj pohled.

Všechno asi záleží na tom, jestli jsi s ní už "bydlel" dřív. Tím myslím, jestli jste třeba byli spolu 14 dní v kuse bez toho, abys ty nebo ona šli domů za rodičema. Pokud ne, doporučil bych tohle vyzkoušet a na základě té situace asi budeš rozhodnutý, jestli do společného bydlení jít nebo ne.

Další drobnost bych viděl obyčejně praktickou. Co kdybyste se čistě teoreticky rozešli? Jak to bude s výpovědí nájmu, dokážeš za ni rychle sehnat nějakýho kamaráda (na kolejích jsou tak 1-2 měsíční výpovědní lhůty) nebo to utáhneš finančně sám?

Jak jsem psal na začátku, pokud máš pozitivní zkušenost s tím, že jste spolu už "bydleli" (přes prázdniny, jeli jste někam na dovolenou, ...), nebál bych se toho. Ale jinak bych si to na tvém místě radši napřed vyzkoušel nanečisto.