Svatba je podle mého řešení ve chvíli, kdy jste spolu dlouho, máte se rádi, nemáte žádné zásadní problémy, ale váš vztah se nikam dál neposouvá. Je snadno nahraditelná třeba společným bydlením, první společnou dovolenou "jen my dva", případně jinou zásadní společnou činností.
Podle mého k tomu ten vstah tak nějak dojde. Vzít se po roce chození je sice krásný, ale podle mýho je to jednak docela riziko a jednak tak trochu "neúcta" k tomu svazku. Lidí, kteří po roce vědí, že s tímhle člověkem chtějí trávit zbytek života je podle mého minimum. A berou to, jakože "když to bude blbý tak se rozvedem". Což se mi osobně nelíbí. Já až jednou řeknu "Beru si tě za svou ženu, dokud nás smrt nerozdělí", tak to budu brát fakt vážně jako slib a jako něco, co chci opravdu splnit. Proto se mi mimochodem hodně líbí manželské sliby "napsané si navzájem na míru", které si manželé říkají místo toho obyčejného "ano"
Ale obecně si slečnu bereš protože věříš, že lepšího člověka už nikdy nepoznáš
Předpokládám správně, že otázka je jen eufemisticky položená "Jak ho přimět aby si mě vzal"?
Pak bych se na to podíval nějak tak víc pragmaticky (to, že tě musí milovat vynechávám, protože je snad jasné a je to nutná, ne však postačující podmínka svatby). Existují nějaké objektivní motivace proč si někoho vzít:
* myslím, že na nikoho lepšího nemám a mít nebudu nebo třeba ani neexistuje
* chci mít jistotu, že dotyčný/á je a bude jenom moje a nikdo mi ho/jí nesebere
* vyčerpali jsme všechny ostatní existující možnosti, jak prosunout vztah dopředu (mínus pořídit si dítě/hypotéku) a bojim se, že když se nic nestane, tak se se mnou rozejde, protože zamilovanost dávno vyprchala
* všichni naši známí už si někoho vzali
* jeden z partnerů je věřící a dodržuje zákaz předsvatebního sexu
A pak taky čistá láska a romantika
* jsem zamilovaný a chci si tě vzít i když nevim proč a je mi to jedno. Jsem impulzivní a to na mě přeci miluješ!
Autor