forum.QARK.net

Zdravím vás. Poslední necelý týden jsem nejspíše pochopil, co to znamená mít depresi. To tvrzení "mám depku" je spíše pro popsání obyčejné špatné nálady, ze které se člověk vyspí. U mě ale už necelý týden vládne pocit, bezmoci, méněcennosti a paranoia mnou cloumá. Citím, že něco není v pořádku, ale nedokážu to popsat. Vztah s přítelkyní tímto začíná trpět a mě to jen navozuje myšlenky, jak se se mnou rozejde a deprese se nejspíš prohlubuje. Nejsem psycholog a neurčím si sám diagnózu, avšak vím, že zácpou to není. Nedokážu to ze sebe dostat a nevím, co s tím dělat. Měl s tím někdo zkušenosti? Nevím, jak bych to popsal. Je to divný kruh, ze kterého nejde ven... neustále se mi horší nálada a v těle se hromadí smutek, který je příčinou ještě většího smutku. Přestalo mě bavit hrát na počítači hry a přestal jsem mít chuť se jakkoliv bavit. Přítelkyně se mnou nedokáže hnout. V hlavě začínám mít pocit zbláznění se. Neskutečný pocit, že mi hlava za chvilku praskne a ve mě vybouchne agresivita a hořkost. Do toho začnu řvát jak nějaký šílenec a brečet. Opravdu nevím co mám dělat a než možná půjdu za doktorem, chtěl bych se zeptat na nějakou radu od vás. Možná, že tento topic není ani touha po radě, jako spíš po nějakém "vymluvení se" a "vykřičení se do světa"... Je pátek a dojel sem ze školy. Těšil jsem se, ale najednou zjišťuju, že mám jen a pouze mizernou náladu. Kdybych si měl poradit sám, tak si řeknu "Vykašli se na to a jdi se bavit, překonej ten blbej pocit a s úsměvem na tváři se ti mnohem lépe vrátí nálada a tohle vše odezní...", jenže já to nějak neodkážu hodit za hlavu. Je to zvláštní, ale nejde to. Je tolik způsobů, jak si zlepšit náladu, ale já neodkážu do žádnýho jít. A kdybych šel nebo to pro mě nějaký blízký udělal... vytáhl mě někam... tak se stejně nedokážu bavit a "odměnou" za jeho snahu by mu byl můj pouhy hořko-smutný a unuděný pohled...
Děkuji za přečtení...

Asi to bude znít debilně nebo negativně, ale když na mě padla deprese, tak jsem se zeptal mého dobrého kamaráda "Co děláš, když jde na tebe deprese?"a on mi odpověděl "Jsem nasranej".

Probral jsem si to v hlavě a jednou, když jsem cítil že jde na mě opět ten hnus za nějakou uplynutou dobu, tak jsem byl prostě nasranej, hleděl jsem si svého a bylo mi vše u prdele. Tu depresi jsem k sobě prostě nepustil. Vybouřil jsem se nebo jak bych to popsal.
Nevšímat si naprosto ničeho, ani přátel, jenom sebe. Nebuď na ně agresivní, pokecej s nima když přilezou, ale nepřilejzej ty za nima a to ti udělá jakýsi štít a depresi odstřelí.
A když nepřilezou, buď dál uvnitř agresivní, dřív nebo později přilezou, protože budou chtít tvoji společnost.

Ale chce to hned aplikovat, když cítíš, že něco nění v pořádku, když cítíš, že bude deprese. Zní to fakt ŠÍLENĚ!!! Ale na mě to funguje, tak to můžeš zkusit také. Díky tomu jsem tomu vyvaroval víc než jednou.  :D Ale když už jsi v tom, tak nevim.

Tak ale ta deprese ma snad nejaky duvod, resp. prapuvdoni zaminku (chapu ze jinak ze se nabaluje furt na sebe). Pokud se chces deprese zbavit tak asi dost zalezi z ceho ju mas, patom odstrihnout ten sebezesiulici efekt.

Priklad: Ja jsem mel deprese (1) z nudy (2) z vycitani si ze si nedokazu sehnat holku, pratele a nobelovu cenu, a docela dost hluboke. Ty deprese z nudy jsem docela zesiloval tim ze jsem se snazil furt najit nejaky jednoduchy zpusob jak se zabavit, a byl jsem nastvany ze me nic nebavi.
Tzn. zbavil jich tim ze jsem zacal delat nejakou systematickou praci ktera me nebavila ale byla dost nenarocna na mozek ( protoze nejaka inteligentni cinost se v depresi delat neda, clovek se nesoustradi). Skvele napr. bylo si uklidit. A ten bludny kruh jsem zastavil proste tak ze sem si kdykoliv jsem se pristihl ze zacinam timto smerem premyslet (tj. sebeobvinovani v kruhu, a kreativni vymysleni problemu) tak jsem se proste zarazil zabranil si o tom premyslet.
Nevim nakolik je to obecne, ta deprese vlastne byla typu  "Nemam neco co mi popravu patri", a dost ji odbouralo kdyz jsem pristoupil na fakt ze "neni nic co by mi popravu patrilo", ze muzu byt rad uz jen z toho ze tu depresi nemam (za coz musim zaplatit tim ze si uklidim ten pokoj nebo udelam jinou nezajimavou cinost) a ze ocekavani ze tu existuje neco co by mi zarucovalo zabavu jen tak pronic zanic tu neni. ( Ale to uz mluvim dost specificky). Tzn. ve vysledku je to vlastne posunutu pomeru "co jsem ochoten udelat" vs. "co za to ocekavam" (ted nemyslim smerem k lidem). Drive jsem byl v tomhle dost rozmazleny, ocekaval jsem hodne a byl ochoten pro to malo udelat. Napr. nikdy jsem si neuklidil pokoj, protoze mi pripadalo ze se to nevyplati. Ted jsem ochoten si ten pokoj uklidit jen proto abych si trochu zlepsil pocit. Zjistil jsem ze spotusta podobnych nudnych cinosti kterym jsem se tak vyhybal neni tak neprijemna, oproti te depresi, a vlastne ze "moje prace neni az tak draha"

By Barney  :lol:

Jinak špatnou náladu opravdu dost lidí považuje za depresi. Pravá deprese je dost silný negativní psychický stav a rozhodně to není to co většina lidí má. Sám mám teď v zimě dost často zmrvenou náladu, většinou díky škole.. Občas kvůli penězům a dost často taky protože nemám koho obejmout (ano holku, to dost často řeším vyhoněním  :lol:).  :?

Nevím, zda to na tvůj stav pomůže, ale člověk dostal do vínku věc, které se říká hormony... a to všelijaké a mezi hormony jsou i hormony štěstí, endorfiny.
Běž se totálně někde zrušit, vyběhat se do úmoru, zaboxovat si do pytle, vyběhni ten největší kopec třeba 3x, až se ti budou motat nohy. Padneš pak uplně hotovej na postel.

Taky si myslím, že je dobrý zkusit myslet na to, co máš rád, co tě potěšilo, jestli máš nšjakej "talisman", kterej ti připomíná něco fakt úžasnýho, tak se na to zaměřit... prostě tu plnost vztekem nahradit plností radosti.

Joei má naprostou pravdu. Aktivuj endorfiny, že mě to nenapadlo. :- )

Aktivovány pro mě nejlepším způsobem. Zapnout sluchátka a svůj oblíbený styl hudby. Pořádně nahlas a vychutnávat si to a o nic se nezajímat. Neskutečně mi to pomohlo...že mě to nenapadlo dřív, když jsem docela dost hudebně založen ... Ale díky, že jste si to přeteli a napsali mi na to svoje názory :-) To bylo asi to hlavní :)

Endorfiny nemají vliv na depresi... deprese je stav, vyvolaný nízkou produkcí serotoninu. Špatná nálada (i když trvá dlouhodobě) je uplně něco jinýho...

Pokud překročíš hranice bolesti(Posilování, běh..), tak to vliv má. Už jsi to někdy zažil, ten pocit?
Jsi jak pod vlivem alkoholu, ale tohle je mnohem lepší.

Endorfiny se vyplavují už hned, co se spotíš, ale pokud překročíš hranice....

Např.
pondělí - běh (překročení hranic)
úterý - běh (lehce do spocení)
středa - běh (překročení hranic)
čtvrtek - volno

a pořád dokola, pokud si člověk půjde zaběhat jen jednou a pak si řekne "To určitě stačilo a teď budu ok". Ne, po celou tu dobu deprese musí dělat tuto aktivitu.

Také si běheme dne bude dávat malé cíle, např. udělat pár fotek ven, projít se nebo jít do knihovny - To také pomáhá proti deperesi. Prostě mikrodobé, splnitelné cíle.

Proti depresi to pomáhá, ale ne díky endorfinům, mg :D mluvim o klinické depresi

D9: Jediný problém je, že o ní nemluví nikdo jiný, víš ;) Všichni tady víme, že deprese != špatná nálada a že nejde vyléčit jen tím, že si člověk řekne že bude v pohodě a bude něco dělat ;)

Klinická deprese? Setkala jsem se s ní v podobě milence (žádný jiný vztah nedokázal udržet). Bylo to těžký. Přitom byl tak zajímavej a inteligentní. Nezasloužil si to a má to na celej život. A jak se s tím vyrovnal? Zatím nijak. Doktorům nevěří. Když jsem byla s ním tak to bylo lepší ale byly chvíle kdy jsem mu nemohla ničím pomoct...

Nesnášim lidi, co maj problémy a odmítaj je řešit. Jen čtu, že si s depresí nedošel k doktorovi a votvírá se mi kudla v kapse :)

Kdyby jenom kudla, co?...

No když jsem měl takový hodně dlouhodobý a špatný nálady a stavy, taky mi už přítelkyně navrhovala psychologa. Taky jsem to odmítal. Za prvé jim nevěřím a za druhé jsem měl pocit, že jít tam by byla prohra se sebou samotným a z nějakých pro mě nepochopitelných důvodů bych ten pocit nesnesl... Těžko se to popisuje...
V poslední době mě však začalo trápit něco jiného... Nejspíše pokles sebevědomí (  :arrow: opět z nepochopitelných důvodů) - Dokonce mě to trápí natolik, že toho psychologa zvažuju sám od sebe :-)

Nj. Pointa je, že základem je se ze všeho vypovídat. Rozdíl je, že když to řekneš kámošce, tak to zítra ví půl republiky (pokud je to dost peprné). Psycholog to neřekne nikomu. Chodí k němu lidi s mnohem zajímavějšími věcmi a taky je nikomu nevykládá. A druhá věc je, že psycholog tě nasměruje k řešení. Neradí ti co přesně dělat. Typická věta "Nevim, proč jsem tam vůbec chodil, nakonec jsem si to vyřešil sám" :D A někdy tě donutí si přiznat něco, co nechceš.

Tedy - nevěřim, že si to dokážeš nechat sám pro sebe. A pokud se z toho někde vykecáš, tak psychiatr je to nejbezpečnější místo :)

teda ... jedine cim mi mozna psycholog pomohl bylo, ze me jeho vagnost presvedcila o tom ze mi fakt nepomuze a ze bych si mel snazit pomoc sam, ze by to byl zamer?  :-k

No, tak jasně, že je určitá šance, že narazíš na někoho, kdo bude k ničemu.

Ale já ze svého okolí mám jen dobré zkušenosti. Nutno také podotknout, že musíš mít nějaký problém a především, musíš mít vůli pracovat na tom, aby ses ho zbavil (což je možná základní kámen úrazu).

jasne ze jo, ale tak to ma prave kvalifikovane posudit a rict mi pokud tomu tak je :)

Skoro bych řekl, že psycholog ti více méně pomáhá s tou vůlí něco s tím dělat... Musí tam být nějaká vlastní iniciativa - vyhledání odborné pomoci.
K psychologovi jsem chodil právě s problémy se sebevědomím - 16 let, jebáky, nikdo mě nechtěl (mysím, že chápete :-) ). Docela mi pomohla, i když po zamyšlení se zjišťuji, že to bylo ve mě ta změna k lepšímu. Teď - 20 let, nepochopitelné problémy se sebevědomím a přemýšlím, že za ní půjdu znova... Nebo se porozhlédnu pořádně po internetu, jak se na sebevědomí dá pracovat. Zjišťuju, že kvůli nízkému sebevědomí se ničí můj vztah - přehnaná žárlivost (řekl bych až paranoia). Znáte někdo ten pocit, kdy jste přesvědčen o nevěře a zároveň věříte, že by to neudělala? Mám v hlavě pak takový souboj těchto dvou protichůdných pocitů... A všechno to nejspíš pramení z toho sebevědomí... Pak to přechází v lehce depresivní stavy, špatné nálady a tak...

Buchy: A jak ti v těch 16 pomohl? Protože to s tím nechtěním to mám podobné, akorát jsem starší. :oops: Přeci psycholog neovlivní fyzickou krásu a říct: "Buď sebevědomý" jen tak nejde. Teda lze, ale moc to nefunguje. Na sebevědomí jsem četl hodně věcí, ale moc to nefunguje. :|

onsad > jestli uvazujes zajit k psychologovi, je celkem zbytecne se predem dlouho rozmyslet jestli ti pomuze, protoze (jsi li jeste student) tak te to prakticky nic nestoji, takze i kdyz ti nepomuze tak nic neztratis. .... aspon kdyz sem odchazel jednou od psycholozky vsiml jsem si na nastence letak o kurzu kresleni, coz melo na mou innergame asi 10^4x vetsi pozitivni ucinek nez ten psycholog  :lol:  

EDIT: heh, si tak uvedomuju - byt tak 10 podobnych veci jako kurz kresleni tak je ze me mega-alpha

Šlo o to, že mi poradila zajít si na kožní a pak, i když já to neviděl, řekla, že už ty jebáky pomalu mizí. Řekla mi, ať si zajdu k holiči a vymyslím si nějakej účes - následně mi ho pochválila. Kdo ví, jestli to byla pravda, ale získala si mou důvěru a pak, když mi toto řekla, tak jsem jí jednoduše věřil. Chvilku jsem se ve společnosti choval více seběvědomě a okolí na to okamžitě zareaguje. Poznáš na lidech, že tě jakože berou. To pak teprve začíná být ten správný boost pro sebevědomí... :-)

Buchy: Kožní a účes chápu, ale absolutně nechápu jak se chovat sebevědomě. Ať jsem se choval jak chtěl, tak mě prostě okolí moc nebere. Nebo to prostě nepoznám. Asi za nějakým psychologem zajdu, ať to stojí kolik chce.

Ono se těžko definuje ten pojem "chovat sebevěvomě".  :|
Skoro bych řekl, že naprosto postačující je, cítit se pohodlně  :wink: Nemít žádný pocit studu. Mít dobrou náladu a na lidi působit pozitivně. Oni ti to okamžitě vrátí...

Sebevědomí stoupá po úspěšném dokončení čehokoliv!

Kdo nic nedělá, nikam se neposouvá a ničí ho to! Někdo se s tím smíří, jiní z toho propadají depresím.

delat a dokoncovat veci aniz by z nich byly nejake vysledky taky celkem nici

Ty si to dělej jak chceš, já mám svůj postup a ten mi funguje.

http://www.novinky.cz/zena/styl/233516-tipy-jak-si-zvednout-sebevedomi.html
ještě jsem to nečetl, ale tady jsou rady odborníků:-D

To bude podobná kategorie odborníků jako je tzv. dopravní expert Huml, ne? :D

Asi tak nějak... docela mě to pobavilo... četl jsem jen sumář na konci.... aneb jak vypadat jako sebevědomý člověk, ale přitom bejt pořád stejnej/ná.

Hm, tak to mám docela problém.

joei: Kdyby sebevědomí stoupalo po úspěšném dokončení čehokoli, tak jsem docela alfa samec. Zřejmě mi to tak nefunguje.

Aby sis z úspěchů dokázal zvednout sebevědomí, musíš si ten úspěch řádně uvědomit a být kvůli němu na sebe i trochu pyšný.
Když se ti povede vynést koš, tak se nebudeš plácat po rameni, ale když například na kole přeskočíš nějakou překážku, určitě se po to mrameni poplácej... (Nebo nějaké takové úspěchy). Například i ve škole můžeš mít úspěchy, které stojí za to být na sebe hrdý. Největší boost pro sebevědomí jsou samozřejmě úspěchy u slečen :-) K nim se ale musíš propracovat :-)

Ke každému velkému úspěchu se musíš propracovat postupnými krůčky.

Joei:  Jo, ale monstrózny poser sa na druhej strane dá dosiahnuť celkom rýchlo a bez príprvav  :D

Onsand Presne ako Buchy - musíš byť na to, ćo dokážeš hrdý.... a dať to ľuďom najavo tiež.