Býval jsem nesmělý. Začal jsem na sobě pracovat. Přestal jsem být nesmělý. Anebo ne?
Býval jsem dřív skutečně extrémně nesmělý, nedokázal jsem se bavit s holkou aniž bych se nervózně ošíval či dokonce červenal (ehm...). Následně jsem mimo jiné díky tomuto fóru začal se sebou něco dělat a nesmělosti jsem se zbavil. Věřím si, když se bavím s holkou. Pozitivně se to projevuje také na chování holek vůči mně. Najednou o mě mají zájem. Asi ze mě něco vyzařuje... Něco, sebedůvěra? Myslím si to. Ale myslí si to i ostatní?
Jak jsem řekl, postoj dívek ke mně se změnil. Vidím to. Když se s nějakou seznámím, zaujmu ji.
Nedávno jsem ale dostal doslova ránu pod pás. Měl jsem vztah se slečnou (aplaus
). Rozešli jsme se. Po nějaké době jsme se s kamarádkou, která danou holku zná, náhodou dostali k tématu onoho vztahu. Slečna kamarádce pravila, že jsem byl "takový nesmělý". WTF? Takže to všechno, na čem jsem pracoval, to všechno, z čeho jsem měl takovou radost, všechno, co jsem vybudoval, není pravda? Je to jenom moje zdání? Nikdy jsem neměl pocit, že bych se choval nesměle. Takže jsem změnil jenom své povrchové vystupování, přičemž uvnitř se stále skrývá ten stydlivý nerd? A zákeřně vystrčí pařáty v ten nejnevhodnější okamžik?
Takže... zřejmě jsem si vybudoval Potěmkinovu vesnici. Skvělou sebevědomou skořápku, která holku přitáhne, ale jakmile začne slupku poodkrývat, narazí na ukrytou bídu a hladomor. A já se ptám, jak se zbavit té "vnitřní", skryté nesmělosti? Moje krásná představa se mi zhroutila