Tak jo.. nevím kde bych měl přesně začít. Je mi skoro 18 let, přítelkyni, teď již bývalé je skoro 19. Z mojí strany to byl první vztah s opačným pohlavím, naprosto vše bylo poprvé s ní. Ona přede mnou měla jen takové to školní chození/nechození (max. pusa) a jeden úlet, ze kterého se ponaučila.
Byli jsme spolu necelých 11 měsíců. Za tu dobu jsme toho prožili daleko víc, než někteří za 10 let vztahu. Řešili jsme problémy ať už vážné více, nebo méně. Měli jsme za tu dobu opravdu velké množství hádek, krizí, neshod a nevlídných pohledů. Kdybych tu měl vypisovat všechny problémy, které jsme měli, nestačilo by na to ani celé fórum.
Tak abych to vzal od začátku... v tu dobu, co jsme se seznámili, jsem se velice nadchl do pickupu, balení holek, komunikaci atp. Měl jsem jeden a pouze jediný úkol - najít si partnerku pro život, i když to bude k mojim zkušenostem znít divně, věděl jsem co jsem chtěl. A pořád vím. Proběhlo to tak, že jsme si prvně psali po ICQ (měli jsme ho na sebe delší dobu) a potom se sešli. Bylo to moje kompletní poprvé s holkou. V tu dobu jsem tak nějak všechno zvládal a měl jsem sebevědomí na výši. Několik prvních setkání proběhlo ve stylu procházky a povídání o všem možném. Nezapomínal jsem ji dráždit, nenechat chvilku v klidu atp. Jednoho dne, asi 5. schůzka, měla nějaké problémy s rodinou a tak jsme se šli projít - skončilo to prvním polibkem na konci večera. Postupně probíhalo oťukávání, poznávání, scházeli jsme se většinou na "romantickém" místě - na hřbitově (ne, nemá to spojitost s poslechem metalu v té době
). Takové schůzky trvaly tři týdny, potom jsme chodili ke mě domů. Většinou jsme se pořád váleli a koukali na filmy, ale postupně začli přicházet problémy .->
viz. já a ona.
Ani jeden jsme něměli tolik potřebné zkušenosti se vztahy, aby nám to klapalo. Často jsme se oba chovali děsně infantilně. Dokázali jsme si celý den nic neříct, ani se na sebe nepodívat. Dále přicházely problémy se sexem - já se snažil a většinou mi to jde (objektivně, podle ní). Jsem ten typ, kterýmu to stačí jednou vidět a už to umí. No tady byl problém - jí to moc nešlo. To by nebyl problém, protože pro mě je sex vedlejší, jenže potom přicházela s tím, proč spolu nespíme. Chce všechno ale není schopna se učit, či obětovat pro to nic. Ke konci vztahu jsme došli k tomu - že nebudeme nic řešit. Když jsme to řešili, došli jsme k tomu, že spolu prostě spát nebudem. Pro mě to byla úleva, ovšem ona sex chtěla. No dále.. Byl tu jeden velký problém - ona trávila velký čas s rodinou a to mě přirozeně sralo, vídali jsme se kvůli tomu ze začátku méně. Když řekla, že jde někam s rodinou, krvácely mi uši. S kamarádkami mi to nevadí.
Ke konci našeho vztahu přicházely problémy z mojí strany - chtěl jsem jít občas do kina, ne pořád ležet doma. Jenže ona neměla žádné peníze, tak jsme šli někam občas - neuznávám to, že muž má platit za ženu všechno. Po celou dobu, co jsme spolu byli, stihli jsme si říct nesčetněkrát, že to mezi námi nemá cenu, budoucnost, že bude lepší se rozejít. Když se k tomu schylovalo, vždy jsme se usmířili. Byly tu i šťastné období, kdy jsme si říkali, jak moc se milujeme a vážně nám bylo dobře. Z našeho vztahu byla pozitivní tak asi čtvrtina. Počítali jsme spolu do budoucnosti, to je teď můj velký problém, opravdu jsme všechno ve zdraví přešli a ujištovali se, že vydržíme navěky, že spolu budeme mít děti až nám bude tak 30, že doděláme vejšku, kam pojedem atp.
- Je v tom teď chaos, za to se omlouvám. Nicméně naše poslední hádka byla - když si vzpomínám - o ničem. Většinou se řešily blbosti typu, proč se na mě teď neusmívá, proč me nedrží... Pár měsíců ze začátku jsem takové ptákoviny řešil taky, potom jsem z toho 'vyrostl'. Naneštěstí u ní to přetrvalo. Prostě jsme nemohli být chvíli šťastní a užívat si sami sebe, ale řešit nesmysly. Podle mě se prostě nedá trávit dva dny, ať je to s kýmkoliv, zavření doma a neustále si sebe všímat. Každý přece potřebuje chvíli klid.
- Ty větší hádky doplním, pokud si vzpomenu. Trvalo mi dlouhou dobu zapomenout na všechny hnusné věci - a teď si je musím připomínat, abych to zvládnul.
- Včera tedy přijela ke mě, měli jsme spolu být až do dnešního večera. Včera to bylo OK, než přišla s tím, že myslela že jí teď budu držet ale já jsem jí zrovna nedržel... OMG kdo to pořád má řešit... tak jsme šli spát bez rozloučení, vedle sebe, na posteli pro jednoho. Od ráná jsme vůbec nemluvili. Ke konci, když měla odjíždět, jsme se chvíli chumlali v posteli, takže ok. Když odjížděla, tak říká že takový vztah je přežívání. Ano, je. Ale přes tu snahu už takové věci poslouchat nebudu. Při poslední hádce jsme si řekli, že pokud bude problém - konec. Tak fajn, už odjela. Já jsem to nevydržel a zavolal jí co to mělo znamenat, vypadlo z ní to, že tohle je o hovně. Řekl jsem jí že je konec (kdybych to neudělal, byli by jsme spolu doteď, ona to prostě není schopná ukončit), souhlasila....'ahoj'...'ahoj'. Tak jo... výborný. Uklidil jsem všechny věci pod postel, ale mám sto chutí jí zavolat, ikdyž vím, že to bude zase o ničem. Pořád jí miluju, a o to horší, že to je první rozchod.
Potřeboval jsem to ze sebe prostě vypsat, jinak to nešlo.
- Já a ona.Já - jsem samotářský typ, společnost lidí mě většinou leze na nervy a vystát dokážu jen velmi, velmi málo lidí. Kamarádi naprosto žádní (to je můj způsob - nechápu kamarádství, je to pro mě o ničem, nemam zájem). Po problémech s rodinou jsem se přestěhoval do vlastního bytu, kde celou dobu žiju sám, ať s většími problémy, nebo ne. Má to výhody (klid, sám sobě pánem, hmm a co ještě?) a nevýhody (bez komunikace, na všechno sám v 17-ti letech, samota (o to víc právě teď)) Koníčky taky prakticky nemám žádné, až na pc - filmy, seriály, knižky. Občas zajdu do školy, na střední odbornou. Smysl života - none. Z toho důvodu jsem začal hledat přitelkyni. Vyznávám věrnost, nevěra se mi hnusí. Názor na vlastní rodinu (tzn. rodiče, babičky, atp.) je negativní už jen kvůli tomu, co jsem si s nima prožil (málokdo by to ustál). Moje povahové rysy - introvert/pesimista/cholerik,melancholik = nejlepší co může být, vím
Vzhledově na tom jsem dobře, až hodně dobře, opominu výšku 176. Sex většinou nevyžaduji jako ostatní.
Ona - Pěkná holka, avšak osobnostně jsme na tom naprosto opačně. Uznává svojí rodinu, pořád chodí ke všem na návštěvy, tráví s nima čas. To byl jeden kámen úrazu. Vzhledově na tom je objektivně poměrně dobře, spoustu chlapů se za ní otáčí. Naštěstí taky vyznává věrnost. Povahově je to sangvinik/optimista/extrovert. Spoustu kamarádek, žádní kamarádi. Právě teď mě nemůže napadnout nic negativního (1 hodina po rozchodu). .... Tak snad se k tomu vrátím.
Autor