Devět měsíců v háji?

[Mouzakis]

Hodně jsem přemýšlel, jestli mám vůbec mým problémem spamovat místní stránky, protože jak jsem koukal, jsou tady lidé, kteří mají větší a větší problémy a rozhodně bych nechtěl být v jejich kůži. Ale tak nějak bych rád uvítal radu, jestli se to tady někomu z vás už někdy stalo.

Vše začalo loni v březnu, kdy jsem měl zrovna takové špatné období. V práci se mi moc nedařilo, doma to taky nebylo zrovna OK a nebyl jsem se schopný zamilovat. Vždy jsem na nějaké slečně hledal něco víc a prostě jsem do vztahu ani nešel nebo to do pár měsíců skončilo. Tehdy jsem však potkal jednu slečnu (Terezka), která na mě prvotně působila spíše nesympatickým dojmem a nikterak jsem ji neřešil. Ona však si na mě sehnala kontakt a začala mi psát, jestli bychom někam nezašli atd. Pro mě docela nepříjemná situace, protože nemám rád, když holky balí mě, ale spíše já jsem ten dobyvatel. Byla to však sestra mé dobré kamarádky a věděl jsem, že její borec ji dal kopačky, tak jsem kývl a vyšli jsme si. Od té chvíle ani nevím jak, se to ve mě začalo vše měnit a bylo mi s ní strašně fajn. Velmi rychle jsme spolu začali chodit a trávili spolu strašně moc času. Druhý týden už jsem byl u ní doma, rozuměl si s rodiči, spal u ní. No prostě totální vítr. Od té doby se mi začalo vše dařit a bylo to jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Řeknu vám, že jsem byl tehdy nejšťastnější. Bohužel tohle nemělo dlouhé trvání a Terezka se začala měnit. Měla špatné nálady, v noci brečela atd. Svěřila se mi, že se ji stýská po jejím bývalým, který ji opustil. V tu dobu to ve mě nevyvolávalo žádné emoce, protože jsem si říkal, že je to asi celkem běžná záležitost a snažil jsem se ji pomáhat. Nikdy jsem na ni netlačil a i první sex s ní si rozhodla ona sama. Bohužel její stavy se neustále zhoršovali a já už začal tušit, že je zle. Po 3 měsících mi řekla, že mě má strašně ráda, ale že mě nemiluje. Že miluje stále toho svého ex. Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem co říci. Nakonec jsem ji řekl, že to chápu, že já jsem to taky měl tak s hodně holkami, že milovat nejde jen tak. Ona mi však řekla, že mě nechce ztratit a chce mě mít jako kamaráda. Bohužel tady nastala velká chyba, kterou jsme oba dva udělali. Nestanovili jsme si ani jeden z nás hranice kamarádství a jelikož ona byla sama, protože ten její se k ní vrátit nechtěl a já byl do ni stále zamilovaný, tak náš vztah pokračoval jakoby dál. Každý den mi volala, když jsem byl v práci, když ne, tak jsme byli spolu. Když jsem chtěl jít s kluky na pivo, tak ji to strašně vadilo, že nejsem s ní, když jsem se nedejbože s nějakou kámoškou více bavil, tak byl oheň na střeše atd. Nebyl den, kdybychom nebyli v kontaktu. Kámoši z toho byli na větvičku, protože jsem s něma trávil minimum času a strašně mě celkově změnila. Vše takto fungovalo až do Vánoc, kdy jsem ji viděl se svým ex sedět v jedné hospodě. Nevěřil jsem svým očím a byl jsem tehdy podruhé v šoku. Druhý den se mi to snažila vysvětlit a řekla mi, že mě má stále ráda, ale že ho má ráda víc, ale že mě nechce ztratit. Abych pravdu řekl, tak původní zamilovanost u mě už nebyla tak silná, jako před tím, ale strašně mě to mrzelo, mrzelo mě, že ke mě nebyla více upřímná a že jsem se to musel dozvědět vlastně náhodou. Ona se k němu chce strašně vrátit, ale on je na vážkách a spíše je pod extrémní palbou bombardací z její strany. Posledních 14 dní už je aktivita od ní ke mě téměř nulová a já samozřejmě nejevím také žádné známky bojovnosti a to i přesto, že jsem ji řekl zase tu mou tragickou větu, já to chápu.

Co mě však na tom nejvíc trápí, je ten čas strávený s ní a hlavně to, že se na mě vykašlala. Pokud jsme byli opravdu kamarádi, tak proč se ke mě teď chová tak loajálně? Její sestra mi řekla, že ona začne milovat teprve tehdy až se na ni ten dotyčný vykašle. Nevím co teď dělat. Nevím jak se k ní chovat. V podstatě mi vtrhla do života a teď se snaží zase zmizet. Všichni v okolí, kteří měli nás dva možnost pozorovat mě řekli, že jsme vypadali, jak šťastný harmonický pár po deseti letech a nevěřili, že jsme byli jen kamarádi. Opravdu to asi kamarádský vztah nebyl, ale co tedy? Existuje mnoho tisíc slov, ale ani jedno nedokázalo popsat nás dva. Oba dva jsme v podstatě asi čekali, co se stane. Jsem teď celkem zmatený a nevím jak se mám chovat dál k ní. Až ji třeba někde potkám s ním a že těch příležitostí asi bude, aniž bych je vyhledával. Pocity ve mě jsou však stejné jako po klasické rozchodu. Nic se mi nechce, cítím prázdnost, na jinou se nemůžu ani podívat, je mi smutno...

Nevím jestli ji mám přát štěstí s ním a nebo být na ni naštvaný za to, že mě zradila a nechala mě zde samotného. Mám strašně smíšené pocity.

[Mr.LiWu]

Nedělej nic...prostě ji vymaž z hlavy a přeruš kontakt. To je to nejlepší co můžeš v tuhle chvíli udělat.

[Aleš]

Čau chlape.
Spousta vět, spousta chyb na obou stranách, spousta emocí.
Mohl bych rozebrat tady každou větu, napíšu už ale jenom závěr.
Ber to jako rozchod, s touhle by tě štěstí stejně nečekalo, sama neví, co chce, hledej jinde!
Next girl .
Jak nejde o život, jde o hovno.
Brzo se vzmuž.

[Traicia]

Ahojky, no když to čtu, úplně se v tom vidím.
Měla jsem předtím vztah 8 měsíců - a jak strašně jsem litovala všeho toho, co jsem za tu dobu třeba prošvihla! Co jsem utratila jen kvůli němu, kolik času jsem ztratila a mohla být přitom s někým jiným... Jenže pak přišel ON. Moje jednička, naprostá tutovka. Byl milionkrát lepší, nemohli se srovnávat. Jeho chování ke mně bylo nádherné - v jeho rodině jsem se téměř okamžitě cítila jako ryba ve vodě, sršel vtipem a já se smála vážně tak často Byla jsem skutečně doopravdy šťastná. Říkal mi tak nádherné věci, které jsem předtím neznala, ono jsem ani nevěřila, že jsem vyhrála toho nejlepšího člověka na světě a už vůbec bych ho nehledala v něm. Najednou mi těch 8 měsíců nepřišlo vůbec podstatných a říkala jsem si - bylo to nutné zlo, očistec, kterým jsem musela zaplatit za to, že jsem teďka doopravdy šťastná.

Hádáš dobře, samozřejmě že jsem se těšila i na první výročí a říkala si, tak konečně mi někdo dokáže, že snad na mně není nic špatnýho, že se s někým "dožiju" roku. Jistě, že jsem to zakřikla. Přišel strašný šok, studená sprcha. Na jeho narozeniny (!), kdy jsem mu dala fakt docela dost těžce a s láskou sehnané dárky, a vlastně skoro všichni z jeho rodiny něco slavili... Jsem se ho zeptala, jestli mě stále miluje a on neodpověděl. Ano, odpověděl za cvhíli - jenže odpovědí, kterou jsem slyšet nechtěla. Má mě moc rád, ale že už to není ono... Jako moje pohledy wtf? co? Nechápala jsem a klepala se. Bylo to strašný, ale nejhorší teprve přišlo. Až když jsem ho vyprovázela na nádraží, chtěl týden na rozmyšlenou (jestli se mnou zůstane) a to mi řekl, že je zamilovanej do jiné. Skoro jsem omdlela, ne, tahle chvíle byla nejhorší v mém dosavadním životě. Chtěla jsem samozřejmě vědět, kdo to je - někdo z jeho školy asi, že je s ní často? Nikoli, stačilo pouze to, aby si s ní povídal po skypu! A ještě taková, které by se prý spousta mých kamarádů nedotklo ani přes rukavici. Pak mi to přijel říct, že se rozhodl pro ni. Nemůžu pochopit, jak je možné, že jsem vlastně byla jen náhražka - se mnou se tak nějak dostával z rozchodu s jinou, na kterou nemohl zapomenout dost dlouho a když konečně jednou řekl, že mu je ukradená a že je dokonce kráva, a že mě by nevyměnil za nic na světě...Kde jsou sakra všechna ta slova? 11 měsíců je v háji! A prostě ve chvíli, kdy jsem si byla neoblomně jistá, že je vše v pořádku, jsem to neřešila - nebylo mi vůbec líto peněz ani času, který jsem třeba kvůli něčemu, co bych v životě neudělala sama, ztratila kvůli němu. S ním jsem chtěla zestárnout, mít děti. S jiným si to nedovedu a ani nechci představit, stále to tak bolí. Ale naprosto tě chápu, kdo mi vrátí těch 11 měsíců? Nikdo. A nemluvě o energii a času, který jsem mohla více věnovat škole a práci. Kvůli němu mám teďka všechno pohnojené a rozházené.

Co naplat, že to tak chodí, to člověk zrovna nedodá moc elánu jít dál. Nikoli, prostě si člověk říká, jak je to možné, proč ho pořád někdo za něco trestá, když nic špatného neudělal. Ty máš tu výhodu, že už nejsi zamilovaný, ale já dostala kopanec ve chvíli, kdy jsem naopak potřebovala nejvíce podržet - kvůli problémům v rodině atd.
Asi platí pravidlo od Barbary de Angelis - šťastnými se musíme udělat sami. A taky bychom neměli se svýmu miláčky upouštět od své zábavy, protože když nemá pochopení, je něco v nepořádku. Jistě bychom měli nabídnout jim, aby se podíleli s námi. Když se chtějí účastnit, pak je to vůbec nejlepší, ale když ne - a vyčítají to, nic dobrého z toho nevzejde. Takže jako v tom Bestiáři, kde ta Karolína ztratila tolik času kvůli tomu, kdo za to vůbec nestál a nakonec byla sama (ale ne na dlouho), i já si připadám, že je to k ničemu, když to nakonec i při seběvětší snaze dopadne takto.

Čas nám nikdo nevrátí, zvláště, když ho spíše chceme zapomenout a vymazat celý tento čas ze svého života. Někdy by byla potřeba taková nějaká lokální amnézie na tu dobu nějak naprogramovat Jenže zas i za tu dobu jsme třeba získali různý informace a přátelé, to zas člověk zapomenout nechce.

Asi si jen říkat, že jednou nám to bude stejně jedno, ale teďka teda babo raď

[joei]

To chce čas. Jinak to je právě to, co většina holek neumí... řešit problémy... protože často od 15ti nebo už dřív lítají ze vztahu do vztahu a díky tomu nikdy nečelí něčemu nepříjemnému samy....

A pak to dopadá tak, že jsou celé nesvé, když je někdo odkopne a jsou z toho na prášky... a jak to vyřeší? Ne aby si řekly, že těď je čas na moje koníčky a zájmy.... ale najdou si dalšího. A zase nemusejí nic řešit.

Každej se někdy rozešel a každého to bolelo. Někdo to vezme jako příležitost pro nový strart, někdo se v tom radši utápí a lituje se. Co si vybereš nejen že záleží na tobě, ale taky to bude mít obrovský dopad na tvoje budoucí činy a schopnost postarat se sama o sebe.