Jak mi to mohl udělat?

[Adélka]

Vím, že nejsem jediná s takovým příspěvkem tady a moc mi to vědomí pomáhá. Je to zvláštní, ale opravdu mi pomáhá vědět, že se takové věci prostě v životě dějí a člověku nezbývá než věřit, že i on se z toho dostane tak, jako to zvládli jiní... Ale je to tak sakra těžké! Založila jsem své vlástní téma, abych se mohla podělit se svým příběhem a viděla, co si o tom myslí cizí lidé... Budu vám moc vděčná za jakékoli komentáře.
Měla jsem 5 a půl letý vztah. Mě je 22, on 24 let. Jsem třetím rokem na studiích mimo naše rodné město, takže poslední 2 a půl roku jsme pro sebe měli jen víkendy a prázdniny. Chtěla jsem, aby se mnou bydlel v místě studia /je pracující/, ale nechtěl. Chápala jsem ho, nechtěl opustit město, přátele, ale bylo mi to moc líto. Každopádně to fungovalo i takhle, alespoň jsme pořád vykládali, co se nám vždycky během týdne stalo.
Myslím, že jsme měli opravdu krásný vztah. Spoustu skvělých zážitků, společné přátele, se kterými jsme jezdili na chaty, výlety apod., společného pejska, kterého jsme si pořídili. Pořád jsme snili o naší budoucnosti a opakovali si, jak moc se milujeme. Říkali jsme si (a v tu chvíli to opravdu mysleli vážně), že jsme v sobě našli svou životní lásku a nic nás nemůže rozdělit. Nedokázala jsem si svou budoucnost bez něj představit. Byli jsme si vždycky oporou, jeden pro druhého vždy nejlepším přítelem. Uměli jsme se bavit společně i každý zvlášť. Samozřejmě, že někdy jsme se i hádali. A někdy ošklivě. Ani jeden nejsme přece dokonalí. Se mnou to obzvlášť bylo někdy těžké... Jsem vznětlivá, ale on brzy přišel na to, že potřebuju jen chvíli, aby mne nechal "vybublat" a pak jsem schopná o všem mluvit v klidu. Kolikrát jsem se mu za svou povahu omlouvala a on vždycky povídal, že to přece nevadí, že každý jsme nějaký a že my máme tolik lásky, kterou by nám leckdo mohl závidět. Ale asi už to se mnou nevydržel... Nebo nevím co se stalo... Nerozumím tomu. Každopádně po nádherné dovolené v Římě, kterou jsme si moc užili, 2 dny před mými narozeninami, mi oznámil, že mě miluje, ale už to nevidí do budoucna... Že nejlepší bude rozejít se a je dobře, že jsme si to uvědomili dříve, než v manželství s dětmi. Myslela jsem, že umřu. Nebyla jsem schopna slova. Jen jsem brečela a brečela.
Možná bych ale tuto verzi přijala lépe než to, co potom následovalo. Pořád jsem si říkala, že to ještě dáme dohromady, že třeba jen potřebuje chvíli volnost a věřila jsem, že se natolik milujeme, že to není definitivní...
Za necelé 3 týdny od rozchodu za mnou ale přišla moje dobrá kamarádka (naše společná), aby si s brekem ulevila od svědomí a vrazila mi kudlu do zad.. Oznámila mi, že teď ona chodí spolu s ním.. Ať se na ně nezlobím. S mou láskou, kterou nadevše miluju a myslela jsem, že on to cítí stejně..! Na místě jsem omdlela a chtěla jsem umřít. Jak se tohle může stát? Jak se tak rychle mohl do ní zamilovat? Jak mohl tak rychle na mne zapomenout? Vždyť se oba znají tak dlouho..což mi samozřejmě napovídá, že alespoň v hlavách (snad ne i fyzicky!) to měli už dříve... vždycky k sobě měli blízko.. Navíc - ona je tak krásná žena! Chci, aby byl šťastný.. když jsem mu to štěstí nemohla dát já, tak ať mu to dá ona, ale proč se to muselo stát tak rychle... Za 3 týdny zapomněl na téměř šest let vztahu. Je to možné? Říkal, že chce, abychom byli kamarádi (!), ale já toho ještě pořád nejsem schopna... Děsím se té chvíle, kdy je spolu uvidím hrdličkovat. Mou "dobrou" kamarádku a muže, se kterým jsem chtěla zestárnout... To nemohu ustát a nejhorší je, že je jednou budu muset vidět právě proto, že máme ty společné kamarády... Miluju ho a moc bych ho chtěla zpátky, ale je to pryč a já se z toho nemůžu vzpamatovat. Zabíjí mne představy, kterých se nemohu zbavit - představy jich dvou, jak se spolu mají krásně a jak spolu dělají věci, které patřily ještě nedávno jen mě.. A nejhorší je, že vím, že jim ten vztah výjde. Nikdy nebude litovat, že mne nechal. Co je mezi sebou může ještě překvapit, když se tak dlouho znají? Panebože nevím, co dělat... Tak strašně mi chybí...

[Av4]

Uražené ego a zlomené srdce bolí. Ať je to oprávněné nebo ne. A to budeš muset vydržet.

Možná taky někdo bude pronášet nějaké soudy, jako "nechápu, proč zahodil vztah", "nemoh tě milovat", atp. Bullshit. Kdo někdy miloval, tak ví, jak je láska nestálá - je to nepříjemné, ale je to tak.

Myslím, že se k tobě zachoval celkem férově (v rámci možností a když vezmem v úvahu, jak to může probíhat). Rozešel se s tebou. A než se s ní dal dohromady (nebo než to "pustil ven"), tak tomu dal celkem čas. Tři týdny není moc, ale snaha je vidět. Nepodváděl tě. Zbytek je prostě život. Z každé situace někdo těží a někdo prodělává. Příště můžeš být "na druhé straně barikády" ty a zamiluješ se do kluka, se kterým pro sebe budete ti praví, ale bude zadanej.

Nech si čas, nech to přebolet. Nevyhledávej ho, nevyhledávej setkání. Nic víc se s tim nedá dělat. Říkat, že za to nemůžeš, že za to on nemůže, ona nemůže, že za to vlastně nikdo nemůže nemá cenu. To nikomu nepomůže. Snad jen, že kdyby zůstal s tebou tak by byl nešťastný on, kamarádka a potom, co bys přišl na to, že tě už nemiluje a je s tebou jen z povinnosti tak i ty.

[Adélka]

Děkuju moc za názor, v lecčem máš pravdu, jen je těžké si to připustit - ale proto jsem napsala tady, abych získala ten náhled jiných...
Jen asi nemyslím, že uražené ego je ten správnej výraz, ale chápu, že se neznáme a ze slov se špatně soudí.
Spíš jen to zlomené srdce... víš co, někdy lidi ten konec čekají, ale já to vůbec nečekala, myslela jsem, že se máme strašně krásně a on už v představách bloudil někde s tou druhou (což vím, protože mi to pověděl).
Taky mne mrzí to, že možná tomu neuvěříš, ale já vždycky byla toho názoru, že kluci opravdu blízkých přátel (což ona byla) jsou tabu. Vím, že lásce neporučíš, ale já v podobné pozici kdysi byla a nechala jsem to plavat, protože tohle by se nemělo dít. Přátelství by nemělo mít hodnotu Beverly Hills.

[Paul C.]

Podívej se na to z týhle perspektivy: Byli jste spolu 6 let, to je od tý doby, kdy jemu bylo 18 a tobě 16 let.
Troufnu si říct, že v té době jste toho za sebou ani jeden z vás moc, co se zkušeností se vztahy týče, neměli.

A řeknu ti jednu krutou pravdu, kluk se potřebuje v mládí vybouřit a vyzkoušet vícero partnerek, aby si nemyslel, že o něco přichází. Takže věř tomu, že tě doopravdy miloval, a co říkal, myslel vážně, ale jednoduše to dospělo do bodu, kdy chtěl zažít něco nového. Je klidně možné, že za nějakou dobu zjistí, co v tobě měl a bude se chtít vrátit, ale nedoufej v to.

Ber to jak to je. Bude to bolet, ale musíš se s tím vypořádat a začít dělat něco jiného, co tě zabaví, a třeba časem přijde další kluk, který pro tebe bude znovu "ten pravý".

[zalozak]

Čas vše zahojí. Sice tomu teď nebudeš věřit, ale je to pravda.

[cassies]

Muzu byt kamaradka, jaka chci, ale partner je partner. A s tebou uz se rozesel. Taky bych ho nenechala byt jen kvuli tobe -  ted uz bejvalce -  to by udelal mozna Brandon v Beverly.

[Adélka]

Díky i za tento názor. Je pravda, že každý člověk vnímá hodnotu přátelství jinak. Ty pravděpodobně ji vnímáš stejně jako ona nynější slečna mého expřítele (už si na to slovo snad i zvykám...).
Jen mě mrzí věci, které se postupně nyní dovídám - to, že budou spolu, si "domluvili" už před létem, jen nevěděli, jak mi to říct. Fyzicky mi však zůstal věrný (ano, je to férový kluk, proto ho taky tolik miluji). Léto, které já jsem vnímala jako naše velmi šťastné období, se nyní ukazuje obdobím, kdy jsem už byla pouze pouze figurka "navíc", o které se přemýšlelo, jak ji vyšoupnout... To zabolí.
Ale pomaličku začínám věřit, že taky budu třeba zase jednou šťastná. A on šťastný je a ve vztahu se mnou by se trápil, takže máte pravdu.. tohle se prostě děje, láska je nestálá, mohlo se to stát i mě...

[D9]

Přátelství neexistuje... když se objeví láska, tak se to vždycky potvrdí...

[redweed]

Musím citovat klasika: "Život je jen náhoda"
I láska je náhoda. To samé se mohlo stát tobě. Mohlas to být klidně ty, kdo potkal někoho nového a "lepšího" než byl tvůj bývalý. Můžeš dát ruku do ohně za to, že bys to nechala být a zůstala se svým přítelem? Myslím, že ne. Když dojde na rozhodování mezi dvěma vztahy, vyhrává ten, který lépe naplňuje naše potřeby. Pravda je, že po dlouhých vztazích má ten nový a neokoukaný výhodu. Životními zkušenostmi jsem dospěla k názoru, že věrnost je jen nedostatek příležitostí. Samozřejmě, čím je člověk méně sebevědomý, tím větší pravděpodobnost, že podlehne pokušení, které mu zvyšuje ego.
Vím, že si teď připadáš v pozici, že můžeš soudit, ale nemusí to dlouho trvat a ocitneš se na druhé straně barikády a pak uvidíš situaci zase z jiného úhlu.
Ztráta milovaného člověka bolí vždy, dokonce a i když ti to teď nepřipadá a bere ti to hodně sil, věř tomu, že každá životní zkušenost je nakonec prospěšná. Snaž se vidět na situaci nějaká pozitiva a využít jich.

[Dejvid]

Muzete zkusit zestarnout ve trech, ale to asi slyset nechces. Ale ted vazne byli jsmte spolu dlouho a jeden partner na celej zivot uz davno neplati. Muj nazor ze s tou tvoji kamaradkou to uz trvalo dyl jen ti to nechteli rict takze si jeste ke vsemu byla za blbce.