forum.QARK.net

Ahoj,
protože jsem se chtěla zbavit bolesti z rozchodu, přečetla jsem o téhle problematice několik knížek (Klimeš - Partneři a rozchody, Kingma - Jak přežít rozchod, knihy o vztazích od Plzáka..) a pak jsem našla tyhle stránky, které mi taky hodně pomohly. Chci se s vámi podělit o jednu techniku, kterou jsem našla v knize od Doris Wolfové, Když partner odchází... Tahle kniha mi celkově připadala jako jedna z nejlepších a určitě ji všem doporučuju. Píše se tam o různých pocitech po rozchodu (lítost, sebeobviňování, vztek) a jak tyto pocity překonat, aby člověk mohl jít dál. Jedna z nejzajímavějších technik byla, jak přestat partnera milovat, jak se zbavit bolesti ze vzpomínek. Samozřejmě se doporučuje odstranit všechny předměty a s bývalým nekomunikovat, pokud ale bolest nepřechází, zkuste tohle: vyhraďte si tzv. smuteční den. Vyndejte všechny předměty, které vám bývalého připomínají, oblečte si jeho oblíbené oblečení a začněte vzpomínat. Vybavte si všechny ty krásné okamžiky, po kterých se vám tak stýská, a brečte, brečte, brečte... nechte bolest procházet, přivolávejte ji, prožívejte ji v té nejhorší formě. Celá akce by měla trvat tak 4 až 6 hodin, kdy budete jen brečet a naříkat a totálně se poddáte své bolesti. Technika je založená na psychologickém faktu, že organismus není schopen prožívat silné emoce dlouhodobě, a když dosáhne jakéhosi "přehlcení" (ať už příliš kladnými či zápornými city), dál už je prožívat nedokáže a vrací se do neutrální roviny. Všichni to známe - na bývalého sice myslíme prakticky pořád, ale snažíme se tu bolest potlačit a ona nemá šanci dojít ke stavu přehlcení. Proto tzv. "den smutku", po kterém by měla nastoupit lhostejnost ke vzpomínkám.
Tuhle taktiku jsem zatím nevyzkoušela, protože jsem neměla čas a příležitost být v bytě 6 hodin sama. Navíc už mě vzpomínky až tak moc nebolí a pomaličku to odchází samo. Pokud však ještě za pár měsíců nebudu schopná zapomenout, vyzkouším to. Je to sice drastické, ale myslím, že by to vážně mohlo pomoct. Pokud by někdo z vás tohle zkusil, byla bych ráda, kdybyste dali vědět, jak to dopadlo, jestli to funguje.
Ještě chci dodat, že tahle technika nemá odstranit všechny negativní pocity, jen tu bolest ze vzpomínek. Samozřejmě musíte zvládnout i to ostatní - sebeobviňování, vztek na bývalého, atd.. abyste byli schopni naprosto na bývalého zapomenout. Pokud byste chtěli, můžu sem ve zkratce napsat i to, co v té knize říkají o těchto pocitech.
Zatím držím nám všem palce, ať to zvládneme!

Mně příjde ta metoda mnohem drastičtější než jen samotný rozchod. Navíc si nedokážu představit jakým způsobem by tento rituál měl vypadat. Ale osobně na rozchod žádnou taktiku nemám.

a to si nemůžu pobrečet, aniž bych se u toho chovala jak hysterka? :D....Myslím, že klasické...večer si pobrečet a najít si další zájmy, taky pomáhá

Tak to je vlastně taková odlehčená varianta toho, o čem píše Gemma. Hned bych to zkusil, ale taky nemám možnost být delší dobu sám :(
Já bych byl rád...

Najdi si nějakého kamaráda gaye a vybreč se mu a rameni...a pak to klať hlava nehlava dokud nepadneš na někoho zajimavějšího

Je to drastické, možná horší, než rozchod sám... jenže podle mě je na rozchodu nejhorší ne to, že v tu chvíli trpíte jako psi, ale to, že pak můžete strávit ještě spoustu měsíců nebo dokonce i let myšlenkami na bývalého, neschopní navázat nový vztah, prostě že se v tom pak ještě bůhvíjak dlouho plácáte. Já sama to zatím mám jen asi 6 týdnů a je to čím dál lepší, proto to ani nezkouším, ale četla jsem příspěvky lidí, které to bolí ještě po půl roce, po roce...

Já sama jsem prožívala nejhorší chvíle do minulého týdne, kdy mi můj bývalý napsal, že už to zkouší s jinou holkou. To mi konečně docvaklo, že je opravdu konec, a nastoupila okamžitá šílená bolest. Brečela jsem asi hodinu, bolest to byla příšerná, ale pak... najednou jsem věděla, že je konec, to bylo to dno, od kterého se dalo odrazit. Teď jsem sice pořád občas smutná a občas mám depku, už ale pořád nečekám, že mi třeba ještě napíše, a těch okamžiků, kdy jsem skoro šťastná, je čím dál víc a jsou čím dál delší.

Jestli stačí brečet večer do polštáře, to je asi individuální. Někomu ano, po pár týdnech je v pohodě a pak může na nějaké drastické metody zapomenout. Těžko říct, já jsem předtím moc nebrečela, ale o to víc mě to dusilo.

Ono se všude píše, že nejhorší je ty negativní pocity potlačovat, že z toho vznikají problémy dlouhodobé, psychické i fyzické. Možná někomu brečet jen dvacet minut před usnutím nestačí na to, aby to ten smutek odplavilo. Jako když máte plnou vanu vody, do které stále ještě kohoutkem něco přikapává, a vy ji vypouštíte jen jednou denně a odpustíte jen trošku... do dalšího dne to zas nakape nastejno a vana není nikdy prázdná. Pak je třeba vytáhnout zátku a nechat to téct plným proudem ven několik hodin.
Až do prázdna. A pak asi taky spravit ten kohoutek :)

Ahoj,
chtěla bych říct, že mě tahle metoda docela zaujala! Ale jako ... vážně mi přijde docela drastická. Myslím, že je každopádně účinná, protože potlačovat pocity určitě neni dobrý. Ale abych řekla pravdu, asi nebudu mít odvahu, abych něco takovýho zkusila!!!
Momentálně jsem něco málo přes měsíc po rozchodu vztahu, kterej trval dva a čtvrt roku... Byla to pro mě docela rána, snažim se s tim vyrovnat po svym. Proběhlo to asi následujícím způsobem - přítel od října přestoupil na jinou školu a začali jsme se výdat míň a míň a když třeba jsme mohli být spolu, tak šel radši někam s klukama nebo prostě řekl, že je moc unavenej na to, aby za mnou přijel. Já jsem nikdy nebyla ňáká proti, aby si vyrazil s kamarádama, ale... když jsme se neviděli třeba 5 dní a on místo aby mě chtěl vidět, jel třeba jen tak na den na hory... Ne, že bych byla zlá, ale vadilo mi to! Tak jsem mu to řekla, chtěla jsem se s ním už taky rozejít, ale abych řekla pravdu, spíš sem to brala tak, že mu s tím pohrozím, aby si to uvědomil a začal se chovat trochu jinak. Asi to zní teď hloupě, ale... Jenže když na to přišla řeč, tak mi řekl, že dobře, že chce být sám a že si dáme pauzu. Samozřejmě mě to dostalo... Snažila jsem se to nějak vstřebat a říkala jsem si, že už to přece jenom nebylo takové a že je to takhle třeba lepší, že už jsem v tom vztahu taky nebyla šťastná... Jenže ... ona mě pořád vyhledává, píše mi smsky jak se má, kdykoli se přihlásím na icq a on tam je, je první kdo mi píše... navíc mi píše, jak jsem krásná apod. Tak jsme se sešli a já se ho zeptala, jak to má, že tohle je pro mě hrozný a že se ptám naposledy, že prostě čekat nebudu... a on řekl, že mu to takhle vyhovuje, že chce být sám... Ale ten jeho kontakt neskončil, prostě mi pořád píše a vyhledává mě. Je to ale hrozný... Protože jak na něj mám zapomenout a jít dál???

Myslím, že jediné, co můžeš dělat, je říct mu, ať tě nekontaktuje, protože právě ten kontakt je ten neustále dokapávající kohoutek. Mně bývalý taky pořád psal, jak se mám, co dělám, jestli už s někým spím :), řekl mi, že na mě žárlí, že jsem byla nejlepší žena v jeho životě, že mě má moc rád, že jsem jeho sexuální ikona... ale co jsou všechny tyhle kecy platný, když nakonec stejně dodá: ale chodit s tebou nemůžu. To samozřejmě ještě zmírní frázemi typu: teď to nejde, třeba za nějakou dobu, já teď nevím, co chci, musím si to v hlavě urovnat... ale to říká stejně hlavně proto, aby to odmítnutí nevyznělo tak hrozně.

Ve spoustě příspěvků jiných lidí bylo, jak jim bývalý pořád píše, jak jim říká, že je mu smutno, atd.. já jsem to nejdřív taky nechápala, proč se mnou teda nechce být, ale teď už to vnímám jinak. Ten člověk si na tebe prostě zvykl a chybíš mu, ale vztah s tebou už nechce. To se nejlíp prokáže, když si pak najde jinou.. najednou už o kontakt tolik nestojí.

Já jsem to měla ve svém vztahu podobný jako ty, ale nejen ke konci, celou dobu. Taky jako by mu bylo jedno, jestli je s kamarády nebo s někým jiným. Existuje určitá technika, pomocí které se to dá zvrátit, ale aby jí člověk zvládl, musí mít neuvěřitelně silnou vůli. Že funguje to vím, vyzkoušela jsem ji já i má kamarádka, bohužel u mě byl výsledek krádkodobý, protože jsem neměla ty nervy a náš vztah byl už příliš nevyrovnaný.

Píše o tom Miroslav Plzák v mnoha svých knihách. Napíšu sem, co si pamatuju. Ve zkratce: vztah je boj o pozici. Málokterý vztah je vyrovnaný, většinou je jeden z partnerů závislejší a druhý má navrch. Ve zdravém vztahu však rozdíl není velký a občas si ti dva pozice prohodí. Když vztah začíná, ze začátku funguje zamilovanost, kdy jsou v tom oba až po uší a vše je nádherné. Bohužel však každá extrémní emoce je dlouhodobě neudržitelná a vrací se k neutrálu. Takže zákonitě jeden z partnerů po určité době (cca 3 měsíce) trochu ochladne. A najednou se třeba nechce sejít hned zítra, ale až pozítří. Bohužel toto ochladnutí nikdy neprobíhá u obou partnerů současně, takže ten druhý ještě "ujíždí" na zamilovanosti a toto ho zarazí. Má dvě možnosti: buď začne pátrat po tom, jaktože ten první ho nechce vidět hned zítra, zeptá se: ty už mě nemiluješ? a tím ukáže svou závislejší pozici. Ten první zjistí, že ho má jistého, a ochladne ještě víc, protože nemůžeme toužit po něčem, co máme jisté. A už se to rozjíždí a čím víc ten druhý naléhá a smutní a vyčítá, tím víc ten první ochlazuje a skončí to rozchodem.
Druhá možnost je ukázat, že tvá pozice je nezávislá. Říct: pozítří nemůžu, uvidíme se popozítří. Případně příští týden, měsíc, rok  :) Ten první zjistí, že ho nemá jistého, jeho zamilovanost se opět zvýší. Vše funguje dál.

Funguje to, ale člověk musí jednat proti svým instinktům a citům a to jde málokomu. Proto říká Plzák: nezamilovávat se úplně a bezhlavě. Nechte si rezervy. Nikdy si z toho druhého nedělejte celý svět.

Nevím, jaký máte na to názor, spousta mých přátel Plzáka naprosto zavrhla, protože odporuje jejich představě o lásce, kde podle nich upřímností a velkými city nejdál dojdeš. Přečetla jsem si o vztazích už svůj díl (ten vztah trval rok a já se všemožně snažila pochopit, proč to tak je) a dospěla jsem k názoru, že Plzák má pravdu. Možná by nás měli od malička učit, jak to ve vztazích doopravdy je, a necpat nám do hlavy (pomocí pohádek, filmů, románů, písní) tu romantickou představu o tom, že láska zmůže všechno. Pak by nám snad naše instinkty neradily dělat ve vztazích samé nesmysly :)

To mně už ani nenapsala...člověku to moc nepřidá, když zjistí, že vlastně ani nikomu nechybí :(
Jo. Třeba takovej typickej blábol je, že by člověk měl bejt na holku hodnej :wink:

No jo, nad tím jsem taky hodně přemýšlela. Ono je to s tím hodně spojené - myslím, že bys měl být hodný, ale neměl bys holce ve všem ustupovat. Ženské potřebujou, aby jim chlap imponoval, a copak jim může imponovat někdo, kdo je schopný kvůli nim se vzdát sám sebe? Být hodný tady znamená: mazlit se, říct, že miluješ, občas (ne příliš často) přinést dárek, přiměřeně často psát, pomáhat s problémy, nebít, nenadávat... ale neměnit kvůli ní své názory, nevzdát se kvůli nim svých kamarádů a koníčků, netrávit svůj veškerý volný čas jen s nimi, prostě nesnášet modré z nebe. Holka si myslí, že přesně tohle chce, ve skutečnosti ale přesně tohle nechce.

Napíšu sem ještě pak o těch dalších porozchodových emocích, ale nemám tu knihu u sebe a už si to přesně nepamatuju. Nerada bych sem psala něco, co bylo jinak, takže si v pondělí zajdu tu knížku zase půjčit a pak to sem zesumáruju :)

Jinak dnes poprvé po rozchodu vyrážím na big party a budu se učit házet úsměvem po jiných, to mi totiž nikdy nešlo. Teď jsem ale četla qarkův článek "Jak balit kluky" a hned to půjdu ozkoušet :lol: 8)

Gemma: Jojo, tohle teď už vím. Ale chudák kluk, co s holkama začíná :)

Naprosto souhlasim s tim, že když si ten člověk neni tim druhym jistej, že ho to k němu táhne víc, než když řekne, teď nemůžu přijet a přitom ví, že ten druhej bude čekat doma na prdeli až se ten druhej uráčí si na něj udělat čas. Ale zase to cítím tak, že když prostě s tim člověkem chcete být a on řekne, lásko, jedu za tebou... tak mu přece neřeknu, ať nejezdí, že nejsem doma, když jsem a hrozně ráda bych byla s ním!!!

Chce to prostě neztratit svoje zájmy, vyhledávat nové, stýkat se s kamarády... Já žila hodně tím, že já měla ráda jeho a on mě, a to bylo pro mě nejdůležitější, takže jsem třeba i říkala kamarádkám, že nejdu nikam večer a čekala jsem, že budeme spolu. Teďko když to sem píšu, tak to zní teda strašlivě... ale musim říct, že jsme spolu byli dva roky a celou tu dobu nám to takhle fungovalo, byli jsme spolu kdy to šlo, jasně, že někdy jsme šli každej zvlášť se svýma kamarádama, ale většinou jsme vyrazili někam spolu apod. Ale co začal chodit do tý nový školy, tak si udělal svůj vlastný rozvrh a měl od pondělí do středy až do večera školu, tak jsme se vůbec neviděli, potom měl čtvrtek pátek brigádu, takže jsme se viděli málokdy večer... prostě to začlo opadávat, chytil se novejch kamarádů a už sem pro něj nebyla tak důležitá... To zjištění moc bolelo, ale vim, že se s tim nedalo nic dělat!

Ne, že bych teď byla nějak v pohodě, ale snažim se... Říkám si, že mě i hodně zklamal spoustou věcí, který jsme si řekli během "pauzi", takže bych se k němu ani vrátit už nechtěla, mám ho ráda, ale prostě jsem o tom tak nějak přesvědčená, že už ho nechci... Jenže se hrozně bojim toho, že jak mi pořád píše, že jsem hezká a že jsem si dala hezký nový fotky do profilu... že přijde s tim, že se chce vrátit. Nechci se už vrátit, ale bojim se, že bych mu řekla, že jo, protože ho mám furt ráda a tak... ale zase se i bojim, že kdybych řekla ne, že přijdou výčitky...

Gemma:Způsobil ti ten rozchod nějakou frustraci? Nebo jedeš v pohodě zase odznova?

Nikol01:Nevracej se! Nikdy už to nebude jiný. Jen bude zas první týden přetvářka a pak peklo které tě bude mrzet ještě více než doposud. (moje zkušenost)

Nikol:  fandím ti, zníš jako chytrá holka, i když hádám jsi ještě na střední škole, máš rozumné názory. Já v osmnácti ještě věřila na jedinečnou lásku :) Naprosto chápu, jak to cítíš. Zkus mu říct, že jestli tě má rád, ať ti nepíše. Pokud se bude chtít vrátit, tak se k němu asi vrátíš a nejspíš se to za chvíli zase rozpadne, ale myslím, že tuhle zkušenost každý potřebuje. Mám pocit, že spousta lidí až po tom druhém či třetím rozchodu pochopili, že tady už opravdu ne, a byli schopni se s tím mnohem líp smířit.

Comanch: Frustraci z toho, že láska je jiná než se prezentuje? Ne, ono to tu intenzitu toho citu nesnižuje. Je to sice smutná věc, ale jde jen o to naučit se ve vztahu správně chodit, nepředpokládat, že to půjde samo od sebe. Na jedné straně je to tak i zábavnější, sportovnější :)

Jinak mi tenhle vztah i rozchod dal strašně moc, víc si rozumím a chápu vztahy, spoustu věcí teď vidím jinak. Myslím, že člověk by měl z rozchodu vytěžit co nejvíc - poučení pro příští vztahy, osobnostní rozvoj, whatever! qark o tom taky tady dost napsal.

Gemma: Dík za podporu!  :) No, jsem na střední, letos bude maturita, takže doufám, že přijdu taky trošku na jiný myšlenky  :) Jinak chci říct, že už jsem měla jeden takovej ošklivej rozchod v 16, je to teda už dlouho, ale pořád si to pamatuju dost živě. Sice jsme spolu byli chvíli, ale byla to taková ta fakt pořádná první láska a vybrala jsem si jí s úrokama, takže i proto se teďko na tenhle vztah dívám jinak... že už to tak prostě chodí, a že si nikdo nemusí nechat líbit fakt všechno, i když má toho druhýho rád, a taky - že vždycky všechno přejde

Nikol: holka jako ty si najde kluka mávnutím ruky. Zvlášt když je ti 18.

Pro mě to byl první opravdu bolestný rozchod, já jsem trochu pozadu :)
Tak teda jdu odnést své osmadvacetileté tělo do společnosti. Přeju všem pěkný večer a doporučuju totéž!

Ať ti to dobře dopadne.

Tak vážení, narazila jsem na poměrně vážný problém :)

Nabitá sebevědomím po přečtení Qarkových článků jsem včera vyrazila do společnosti, odhodlaná rozdávat úsměvy všude kolem a možná i sama vyzvat někoho mně se zamlouvajícího k tanci. Dorazila jsem do jisté restaurace, kde byla napůl živá hudba (dva lidi s playbackem) a s očekáváním jsem se rozhlédla po místnosti. A ejhle! 80 % žen a to velmi hezkých, 20 % mužů, z nichž většina byla na první pohled spíše odpuzující a ti dva hezcí byli zadaní  :cry:

Nakonec jsem tedy většinu večera strávila povídáním si s jedním z těch sympatických, však zadaných mužů a propadávala jsem se do stále větší deprese. Samozřejmě přišly myšlenky na bývalého a obavy typu: už nikdy nikoho nenajdu. Mám pocit, že v  ČR je mnohem víc hezkých holek než kluků, alespoň v mém věku. Proč o sebe muži víc nedbají? My se taky rády podíváme na pevné tělo a hezky zastřihnuté vlasy. Nebo jsem byla na špatném místě? Nebo jsem ještě pořád natolik zaháčkovaná na svém bývalém, že se mi všichni ostatní zdají oškliví? Bude zapotřebí aplikovat výše zmíněnou drastickou metodu?

Jinak je zvláštní, jak mozek funguje. Můj bývalý mi připadá jako jeden z nejhezčích mužských, a přitom mi moje kamarádka řekla, že nechápe proč, že je prý malý a v obličeji průměrný. Já jsem si nikdy nevšimla, že by byl malý :shock: Ach ta láska...

Gemma : IMHO to je  nevhodným výběrem podniků. V Restauracích, byť s živou hudbou bude málo nezadaných, většinou spíš páry. Co takhle zkusit nějaký bar? Ideálně nový podnik aby jsi ho neměla spojený s bývalým a nemyslela na něj večer

Prosím tě, co je to IMHO?

No problém asi je, že já moc do takových podniků nechodím. S bývalými jsem se nikdy neseznámila na akci, ale ve škole, na koleji, přes kamarády, v práci, ve sportovních kurzech... Takže říkáš jít do nějakého baru s kamarádkou, sednout si ke stolu a házet očkem po okolních chlapech? Není to moc zoufalé? Nejsem na to už moc stará?

Zkusila jsem už i internetovou seznamku (ještě dřív), byla na rande se třemi kluky a žádný se mi moc nelíbil. Teď mi občas někdo napíše, ale podle fotky se mi taky nikdo nelíbí... Jsem moc vybíravá? Často se mi stalo, že se mi někdo začal líbit až po hodně dlouhé době, co jsem ho znala v okruhu přátel, a to je pak taky těžké začít balit kamaráda. Možná mám nějaký blok vůči cizím lidem, nevím. Máte podobné zkušenosti?

In My Humble Opinion -> Dle mého skromného názoru pro ty co nevlánou inglésem


Přijde mi to jako nejjednodušší řešení...I když my chlapi se rádi seznamujeme všude, v baru je větší výběr borců a osloví tě tam i ti kteří by to třeba na ulici neudělali. Není to zoufalé, seznamuje se takto docela dost lidí, a stará? Na seznamování nejsi stará nikdy...Dost lidí v barech jsou lidi okolo 30, hlavně v centru Prahy, v jiných městech moc nevím


Internetová seznamka není moc dobrá...Jediný co bych asi doporučil je libko, tam se da vygooglit někdo normální (ale dá to práci). Jinak lidi z chatu a spol bývají většinou zvláštní a aspoň já s nima moc nerozumím. Asi zálěží na postoji toho chlapa, já bych se klidně kamarádkou sbalit nechal když by se mi líbila a byla sympatická

Gemma: Ono, zoufalé, nezoufalé. Záleží jak se sama bereš a v neposlední řadě taky na tom jak vypadáš.

Některá vypadá a sama sebe bere ve 28 letech, jakoby už jí bylo 30. A některá ve 30ti chytne druhou pubertu a cítí se na 25 :) Jestli už pokukuješ po nějakém parterovi na střednědobý horizont (10 let třeba), tak bych vsadil na koníčky, práci a nevyhýbání se společenským akcím (s kamarádkou na ples, atp). Ale jestli si chceš užívat a nehledáš "do života", tak v baru máš velkou šanci.

Nejlepší to je když se poznáte náhodou IMHO. Ale ana druhou stranu, ač to nevypadá, tak v baru nenajdeš jen ostřílené baliče. Ale najedš tam i skvělé kluky, kteří na to prostě nějak neměli a teď se se sebou snaží něco dělat - a první místo kam vyrazí jakože balit je do baru, protože se to píše v každé příručce. A když skousneš jeho prvotní neohrabanost a strojenost, tak z něj může být milující partner na zbytek života. :)

Jojo, tohle je pravda. Třeba já a mí kamarádi se pohybujeme prakticky jen v mužském kolektivu, takže ač nejsme žádní diskoboys, tak občas někam (do baru) vyrazíme, protože v práci ani v rámci svých koníčků nemáme šanci narazit na ženy :) Tak kam už jinam, že :)

Třeba na ples? :) Ale tam je to takové zrádné, že tam každá vypadá líp, neýž ve skutečnosti :D
Nebo venčit psy, kočky, kanárky, pískomily,....
Nebo do výprodeje - tam je holek dycky plno :) U nás je jeden krámek, kde maj docela pěkný věci v cenách okolo 50,- :) A tam je holkama furt nabito. A stačí utrousit vtipnou poznámku, pochválit, znegovat, okomentovat to co si zrovna vybírá a je to :)

Funny field report:
Teď jsem tam byl se slečnou a (aniž bych chtěl balit - dyk sem tam byl kua se slečnou, žejo) jsem prohodil směrem j jedné slečně, co si zkoušela zelenej "svetr":
Ava: "Hehe, ta světle zelená ti moc neladí k vlasům. Bejt tebou, bral bych tu červenou. "
NG4: "Jejda! Myslíš? :)"
Ava: "Jj, rozhodně..."
NG4: "Tak jo. Děkuju. Já sem Markéta..."
Ava: "Ahoj, já sem Ava. "
NG4: "Ahoj. Tyjo, dneska.... bla bla bla (asi 3 věty).... Hele, nechtěl by sis jít někam sednout?"
Ava: {v duchu}OMFG! WT? WTF? "Sry, já už musim jít, ale díky za pozvání. "

Totálně mě to vykolejilo, vůbec sem nevěděl co říct, protože sem vůbec nebyl připravenej na nějaký balení nebo pozvání. Chtěl sem jí jen tak oslovit, abych si trénoval odbourávání AA. Takže jsem zbaběle utekl :)

Ava: Dobrý!  :D

Jinak díky za radu s těma výprodejema, ale já jsem spíš na kluky... :)

Díky vám všem, dneska jsem se dost utápěla v depresi, že už nikdy nikoho... asi to znáte. Ale přece jen je asi ještě brzo na to, cítit se pořád skvěle. Jak jsem psala výš, je to můj první vážně bolestný rozchod a nemám zkušenosti. Navíc je mi po včerejšku bídně (alkohol vážně není dobrým rádcem) a fyzický stav se podepsal i na psychice.

Jinak co se týče toho věku, teď v depce se cítím tak na padesát s promrhaným životem zcela za sebou :)

Máte někdy pocit, že váš život tak nějak zrychleně ubíhá jako film nebo sen a vy se na ničem nemůžete zastavit, o nic opřít, všechno jde tak nějak mimo vás? Já to cítím čím dál víc, hlavně poslední rok. Možná to bude tím nevydařeným vztahem, kdo ví.

Ale zítra už bude líp, půjdu si zacvičit do fitka, zapsat se na jógu a budu se radovat ze cvrlikání ptáčků... :)

Vida :)

Ne, vážně. Ten rozchod musí vyhnít. Když bys byla druhý den v pohodě, tak by to vypovídalo max. o tom, že ti na tom vůbec nezáleželo. Je to jako když ti někdo umře - přijdeš o někoho blízkého (prakticky napořád). Stejně jako by ti nebylo divný být měsíc, dva po smrti někoho blízkého smutná, tak by ti to nemělo přijít ani teď. Jen se tomu nesmíš moc poddat a jít dál.

Máš pravdu, samozřejmě. Člověk by chtěl tu dobu truchlení nějak zkrátit, ale to nejde (viz potlačování pocitů výše). Co se týče té smrti, asi je to stejné, s tím rozdílem, že když vám někdo zemře, obvykle nejste vy, kdo ho zabil :) Kdežto tady to bylo tak, že já jsem ten vztah ukončila, protože to nebyl opravdový vztah (pro něj spíš jen kamarádství se sexem) a tudíž se mi do mysli občas vloudí myšlenka typu "proč jsem to dělala? S ním jsem byla aspoň průměrně šťastná. Teď jsem sama a it sucks :) Neměla jsem to dělat, měla jsem ještě počkat, vždyť jinak to bylo fajn..) Je těžké přimět mozek k pochopení toho, že v rámci naděje na dlouhodobější štěstí s někým jiným teď musí absolvovat snad krátkodobější mizérii. Je vůbec těžké přimět mozek k myšlence, že můžu být šťastná i bez partnera. Jdete po městě, říkáte si, to jsem šťastná (ý), jak to sluníčko svítí, jak je krásně.. ale v hlavě vám stejně hlodá červík pochybností, že si to jenom namlouváte, že jsou vám slunce i ptáci ukradení, že to není nic ve srovnání s pocitem, když vás někdo obejme...

Je to spíš jak dostat se z drogové závislosti. A na to nejsem moc dobrá, stále závislá na nikotinu... :(

Ale fuj. Kuřačka :) Hrdě se hlásím k tomu, že  bych vůči tobě měl předsudky x)

Připojuju se k Avovi... Cigareta je pro mě osobně u holky dost výrazný mínus...

.......taky najednou tapu akm vyrazit za zenama..... :(

to Gemma: pred dvema lety jsem resila naprosto stejný problém. Taky rozchod (z jeho strany po 6 letech), taky 28 let :) s tím rozdílem, že jsem moc neřešila, jestli si ještě někoho vůbec najdu, nějak na to nebyly síly a chuť. Akorát jsem ještě tak byla schopna naplanovat odjezd na delší dobu z ČR, protože jsem měla pocit, že tu nemůžu být, všechno na mě padalo a chtěla jsem od toho utéct a zapomenout. Drastickou metodu, co jsi tu doporučovala jsem nezkoušela, spíš volím, jako správný zbabělec,  cestu úniku. Souhlasím s Avarangerem, že nejlepší je takové to seznámení náhodou, kdy nikoho nehledáš. Tak i já jsem se seznámila s chlápkem asi 2 měsíce před mým odjezdem, kdy se mi to teda nejmíň hodilo. Zpočátku jsem to brala jen jako takové zpestření na prázdniny, protože jsem si nedělela iluze, že by na mě někdo čekal až se vrátím po půl roce ze zahraničí. Jenže vztah přerostl v něco víc, přežil i můj pobyt mimo ČR a zatím funguje. Můžu říct, že snad nikdo mi nedával tolik lásky jako můj nynějsí partner až si říkám, že všechno co bylo se muselo stát, abych si toho mohla dostatečně vážit. Dokud si člověk pořádně nenabije je nepoučitelný. Věřím, že pokud jsi měla pocit, že jsi pro něj jen "kamarádka na sex" , rozchod byl tím nejlepším řešením, co jsi mohla udělat, pokud chceš něco víc. Myslím, že i ty sama si budeš sebe víc vážit, že jsi to dokázala rozetnout, pokud jsi byla nespokojená než zůstavat s někým ve vztahu jen proto, aby jsi nebyla sama. Mame jen jeden život a je škoda vkládat energii nekam, kde to nemá smysl.

to dextera: díky moc za povzbuzení, taky plánuju v létě někam vyjet, aspoň na tři měsíce. S tou "kamarádkou na sex" to nebyl jen pocit, byl ke mně upřímný a několikrát mi řekl, že se mnou nemůže chodit... jsem ale vnitřně trochu masochista a právě do takových chlapů se vždycky zamiluju :( Psycholožka mi trochu vysvětlila, proč to takhle funguje, tak jen doufám, že jsem se poučila a příště už to bude jinak.
Tvůj příběh je hodně povzbudivý. Ono se často říká, že když nikoho nehledáš, tak najednou to přijde. Těžko říct, já jsem předtím nikoho nehledala tři roky a nic nepřišlo :) Ale to bude tím, že jsem jenom seděla doma a učila se, nikam nechodila. No doma u kompu mě asi nikdo nenajde... :)

to ostatní: nejsem klasická kuřačka, už dva roky žvýkám nikoretky. Kuřáci mě taky odpuzujou, z toho smradu se mi dělá nevolno, ale závislosti na nikotinu ne a ne se zbavit.

Gemma: Několika lidem z okolí se osvědčil Champix. Uvažovala jsi o něm?

Nevím, co to je, ale vygoogluju to a uvidíme. Teď se zbavuju závislosti na bývalém, takže nevím, jestli bych dokázala k tomu přidat ještě tohle. Ale v budoucnu pořád ještě věřím, že to dokážu! I když většina mé rodiny kouří (táta, máma, bratr) a už to (dle nejnovějších výzkumů) máme zakódováno v genech :D

Proč? Jestli to není moc osobní. Ale je to tak časté, že nemyslím, že nejsem jediný koho to zajímá....

To jsou pouze špatné interpretace z populárně naučných pořadů, vědec za účelem zviditelnění se plácne něco, co je špatnou interpretací jeho výsledků, novináři to pak ještě jednou celé překroutí. Jediné, co je tak asi v genech, je sklon k závislostem, sklon k samotnému kouření asi ne.

V genech je uloženo to, jak rychle člověku cigareta "zachutná"... Lidé, kterým cigareta zachutná dřív, jsou také náchylnější k rakovině plic...
S geny ovlivňujícími závislost to pravděpodobně taky souvisí, genetik ale nejsem, takže do takové hloubky to rozebírat nebudu...
Žádný gen ale člověku nepřikáže, aby si cigaretu zapálil, k první cigaretě člověka přivedou sociální vlivy (rozuměj okolí)

Ahoj, po přečtení vašich příspěvků jsem se chtěl také podělit se svou zkušeností. Mam podobné pocity, ale řekl bych že někdy ještě silnější. Měl jsem podobné problémy ve vztahu, který trval nejdříve 1,5 roku a následně ještě asi 3 měsíce. Dnes je to asi 5 měsíců od definitivního rozchodu. I když bych se tady našel asi ve všech článcích, hlavním problémem v mém případě bylo to, že jsem se vídal s mou bývalou jen jeden den v týdnu a já měl celou tu dobu pocit, že jí to stačí a já jsem ten, který tomu dává víc. I když jsem se snažil celou dobu se řídit podle podobných pravidel které zde zmiňujete, tzn. nedávat mojí lásku až tak najevo, být také víc nedostupný, stejně mi připadalo že se výsledek nedostavuje. Čim déle jsem s ní byl, tím více sem byl do ní asi zamilovaný a i ona mi dávala najevo, že mě taky má ráda. Ale bylo to vždy jen, když jsme byli spolu. Tzn. přes školní rok jeden den z pátka na sobotu. Jinak byla vždy zaneprázdněná učením a čas si na mě chtěla udělat přes týden jen málo kdy. Byli jsme k sobě vždy upřímní a vše řešili na rovinu a tak mi řekla, že až dodělá maturitu a půjde na vysokou, chtěla by, abych tam odešel s ní a my tam bydleli spolu. Řekl jsem si, že to vydržím, ale stejně sem si nebyl jist tím že to myslí vážně. Na druhou stranu vím, že ani já nebyl dokonalý, jsem poměrně žárlivý a pocity, když někam chtěla jet sama, byly hrozné. Žárlivost, která byla ale násobená pocitem "se mnou být nemůžeš ale sama pro sebe si čas udělat umíš" mě přiváděla k tomu, že už jsem občas vybouchl a někdy jí to začal vyčítat. Dnes vím, že to je to nejhorší řešení. Ale nemohl jsem si pomoct, vše se stupňovalo a já čekal až dokončí maturitu. Asi jsem se na to moc upnul a když jí dodělala, tak místo, aby už konečně chtěla být více se mnou, našla si další důvod- příprava na přijímačky na vysokou a tudíž musím opět čekat až je úspěšně složí a pak už bude více se mnou. Došla mi trpělivost a rozešel jsem se s ní. Jenomže jsem si uvědomil, že moje city jsou silnější a ještě mě navíc docela zasáhlo, že ona to vzala poměrně v klidu a po několika dnech jsem se jí ozval a chtěl to vrátit. Asi po měsíci jsme se vrátili k sobě, vše bylo samozřejmě ještě horší, jak každý může potvrdit a po 3 měsících to tentokrát skoncovala ona a už na trvalo. Bohužel to mam v hlavě občas, když se mi vrátí ty vzpomínky tak zamotaný, že nevím co je pravda a co ne. Svádím vinu na sebe a říkám si, že jsem měl být tolerantnější. Nebyla to moje první vážná známost, je mi 24, ale říkám si, že si tak hodnou a milou holku už nenajdu a nemůžu se s tím rozchodem vyrovnat tak jako s těmi předchozími. I naši rodiče jí měli rádi a všichni okolo když nás viděli jak jsme neustále v sobě přitulený atd., říkali že neni ani snad normální po takové době být tak zamilovaný. A tak mě ještě vše utvrzuje v tom, že jsem asi já byl jen moc přecitlivělý a rozešel se s ní skoro bezdůvodně. Po přečtení všelijakých rad jsem se snažil poučit z chyb, které jsem i já udělal a snažil jsem si najít novou známost. Jenomže jsem asi také vybíravý a nebo ještě pořád mam tu holku natolik rád že se mi málokterá zalíbí, také nevím, plavu v tom a s tou novou holčinou jsem se asi po 3 měsících snahy se znovu zamilovat, musel rozejít. Nechci aby mě někdo litoval a podobně, chtěl bych ale jen slyšet od někoho buďto, udělal jsi dobře, ta holka za to nestála, nebo byl jsi moc upnutej, žárlivej a netolerantní a udělal sis to sám. Opravdu se v sobě nevyznám a nevím jestli jsem jenom zaslepenej láskou, kterou k tý holce ještě pořád cítím, nebo je to tak, že jsem byl na vině především já a uvědomuju si že jsem přišel o skvělou holku a ještě jsou ty pocity umocněný tím, že jsem o ní přišel. Bojím se, že i když už se k sobě nikdy nevrátíme budu mít zábrany a strach jít do nového vztahu. Jinak se omlouvám tomu kdo vydžel číst až sem, že jsem to napsal tak dlouhý, ale musel sem tam uvézt vše podstatné :-)

To je fakt, takto se chová jen velmi hodná a velmi milá holka :lol: Až by složila příjmačky na vejšku, čekal bych než se na výšce zajede. Až by se zajela, zrovna by měla zkouškové a počkej až dodělám zkoušky, pak budem víc spolu. Po zkouškovém by si našla práci a čekal bys až se trochu zorientuje v práci...Kdo chce, hledá cestu, kdo nechce hledá důvody...I sebevíce zaneprázdněný člověk si čas na to vidět se alespoň 2-3x týdně najde - ovšem je tam jedna zásadní věc, musí se chtít s tím druhým vidět. A to se bavíme o lidech pracovně zaneprázdněných, ne o středoškolačce ke které mi ta zaneprázdněnost tuplem nesedí. (pakliže není vrcholová sportovkyně reprezentující republiku - ale to by zas chodila na sportovní střední a tam maj vrcholoví sportovci indivudiál, tzn. hodně flexibilní školu, takže stejně by si ten čas našla kdyby chtěla)

Asi máš pravdu, ale ono to nebylo úplně tak jednoznačný. Ona se snažila mi to kompenzovat např. každodenním posíláním sms nebo častým prozváněním a neustálým přesvědčováním, že se nemůžeme vidět jen proto, že se musí skutečně připravovat do školy a navíc rodiče to po ní také vyžadují a nechce jít proti nim. Asi je pravda, že i přesto kdyby chtěla, čas by si našla. Ale zase na druhou stranu si říkám, kdybych opravdu byl člověk, kterej bere vztah více jako hru a dokázal se nad tím více povznést, nebyla by to žádná překážka a tudíž je to z velké části moje chyba a v tu chvíli jsem to pouze moc hrotil. Kolik vztahů na dálku fungují a klape to těm lidem. Nevím, jak říkám docela se v tom plácám a na vše nahlížím z obou stran. V každém případě vím, že jsem také bohužel ten typ člověka, který spíše sní, těžko navazuje nové známosti, protože má velmi zúžený výběr a když se zamiluje tak opravdu hluboce a bere ten vztah tak, jako by měl být už do konce života.

Gemma:
tak abych Tě "potěšil", je mi 27 a taky jsem sem napsal svůj rozchod. A taky mám pocit, že mi ujíždí vlak a taky jsem moc vybíravej a taky se nemám o co opřít (protože jsem ještě díky krizi přišel o práci) a taky se obávám, že už nikoho jiného nenajdu...nedáme to třeba dohromady? 27 a 28 není takový věkový rozdíl.

Jinak máte pravdu s tím Plzákem, když dá člověk najevo svoji slabost, tomu druhému se v podvědomí rozsvítí výstražná kontrolka. Choval jsem se tak někdy, ale dám si na to pozor. 

Ahoj po delší době,

Boro, já jsem si to taky stokrát říkala: třeba jsem byla moc náročná, chtěla jsem moc a nejlépe hned, kdybych se spokojila s tím, co bylo, třeba by všechno bylo jinak... jenomže už tisíckrát jsem si ověřila, že spokojit se nedokážu. Zkoušela jsem to, nejde to. Nejsem člověk, který dokáže být ve vztahu, kde ten druhý nedává, co bych potřebovala - lásku, zájem, vzájemný závazek. To nejde ovlivnit vůlí. Člověk třeba chvíli vydrží, ale stejně nakonec vybouchne. Nemá cenu si to vyčítat, v tomhle konkrétním vztahu už nejde vůbec nic udělat. Už jde jenom poučit se a jít dál, zkusit to s někým jiným.

Samozřejmě mi můj bývalý zase začal psát zprávy typu: sejdeme se, mám chuť na sex, ale nemusíme spolu spát, já jsem fakt hrozný, ale kdybys chtěla, tak jsem hned u tebe... stálo mě hodně úsilí napsat ne, ale vzpomněla jsem si na celý ten náš vztah, jak se ke mně choval, jak jsem pro něj byla vždycky až na třetím čtvrtém místě, kolikrát mi vykládal o své bývalce, jak ji miloval jako nikoho, jak se se mnou v noci objímal a pak mi řekl, že chodit by se mnou nemohl... a naštvalo mě to vážně hrozně, i kvůli tomu, že po vší té bolesti, kterou on ví, že mi způsobil, by v tom klidně pokračoval dál... a když jsem se před ním posledně rozbrečela, tak mi pak napsal, že příště se sejdeme, jen pokud slíbím, že nebudu hysterčit. To všechno už se nedá smazat, ten člověk bude vždycky představovat bolest, ponížení, frustraci. A tak jsem mu nakonec napsala, že už ho vážně nechci nikdy vidět, že kamarádit se nemůžeme a že ho za to všechno nedokážu mít ráda a už tady pro něj nikdy nebudu. A jak mě to bolelo, když jsem to psala, určitě víc než jeho, když mi říkal, že mě nemůže milovat.

Jinak psycholožka mi řekla, že vyhledávám "polovičaté" vztahy, protože jsem na ně zvyklá z rodiny a tudíž je znám a přijímám. Jsem ze čtyř dětí, doma jsme se nikdy nemazlili, žádný blízký vztah s rodiči nemám. Taky jsem se dočetla, že lidi často vyhledávají takový vztah, jaký měli s matkou/otcem a snaží se v něm konečně "vyhrát" - tj. získat lásku. Takže kdo byl nemilované dítě, najde si vztah, ve kterém je opět nemilovaný a zuby nehty se snaží tu lásku získat. To ale nejde. Co teda s tím? Asi jedině psychoterapie...

Kdo ví. Je pravda, že jsem dokázala milovat jen chlapy, kteří mě nechtěli nebo kteří mě chtěli tak napůl... a ti, kteří mi dali najevo lásku, letěli, těma jsem opovrhla. Achjo.

Jsi žena, to je normální. Divné by bylo kdyby jsi ty kteří ti dali najevo bezprostřední lásku uvítala s otevřenou náručí

To je asi pravda, každý radí, nedávat svou lásku dívce příliš najevo, hůře se to už ale bohužel provádí, pokud nejsem bezcitný člověk. A navíc si myslim, že by se toho měl člověk držet jen zpočátku a když uvidí, že i z druhé stany je zájem, může už své city také opětovat (samozřejmě ne že toho druhého zavalí květinami a vším možným), ale tak nějak přirozeně.

Gemma: Já vím, že to člověk neovlivní, každý potřebuje mít pocit, že se mu vrací to co do druhého vkládá a po čase to už zkrátka člověk nevydrží a vybouchne. Vím přesně o čem mluvíš to samé sem měl já a když jsem měl pocit, že se mi to nevrací a snažil se to přetrpět, pouze se ten problém oddaloval a akorát do toho přišly ještě jiné pocity, jako žárlivost atd. Přesto všechno jsi právě nejsem jistý, jestli je normální mít ten pocit jen kvůli tomu, že se nemůžeme vidět a jsme odkázaný na telefon atd., protože se chce přítelkyně připravovat do školy a s přihlédnutím na okolnosti a její rodiče se mi omluví a řekne, že to jinak nejde. A navíc pokud jsme spolu byli, vždy slibovala, že se to zlepší a stejně se to nelepšilo a přitvrzovala mě v tom, že jsem já jsem v právu. Ale když jsem se s ní rozešel, začala mi vše nepřímo vyčítat, že nic špatného nedělala, že toho pouze měla hodně. Proto opravdu nevím, jestli už to není z mojí strany menší psychická porucha a nebo, že by to začalo asi většině lidí postupem času přerůstat ve velký problém.

Ano, s tímto se ztotožním. Později kdy to přejde ve vztah který funguje, lásku najevo dávat

Tyjo, zajímavá myšlenka!