"Pobláznění" - hořká tečka za vztahem nebo podnět k zamyšlení a restartu?

Ahoj lidi

Po dvou letech se ocitl můj nový vztah na ostří nože a je toho tolik, co napsat, že nevím, kde začít. Bylo by to na strašně dlouhý povídání, kdybych měl pojmout všechno to, co se mezi námi událo, aby byl člověk schopen všechno objektivně posoudit a i tak by to byl jen můj pohled na věc, ať bych se snažil to pojmout sebespravedlivěji. Ale k věci... bude to dlouhý. už jednou se mi to osvědčilo. Potřebuju toho část ze sebe dostat a vím, že tohle fórum funguje. Třeba můj příběh někomu pomůže a třeba někdo pomůže i mě.

Omlouvám se za chyby - psáno ve spěchu bez kontroly pra(so)vopisu...

Po dlouhodobé krizi ve vztahu se moje (ne)přítelkyně vrátila ze školy v přírodě, kde působila jako vychovatelka. Oznámila mi, že tam potkala někoho, kdo se k ní choval úplně jinak, a že neví, jestli chce sde mnou dál být. Takhle rečeno to působí, jako běžná věc, ale mě to šokovalo, protože v souvislosti s pozadím našeho vztahu to byla opravdová kudla do zad nejen samotným obsahem, ale i formou jak mi to bylo podáno - a sice, že si to vlastně zasloužím, což ale podle mě není až tak docela pravda.

Historie.

Helenku (22) jsem uháněl strašně dlouho. Několikrát ani nedorazila nebo na poslední chvíli zrušila naše první rande. Nakonec jsem ji ale uhnal, sice trochu námahy to stálo, ale výsledek byl dokonalý, protože Helena patří mezi nejkrásnější holky, které jsem kdy viděl. A bezpochyby je to nejkrásnější holka, jakou jsem kdy měl. Byl jsem šťastný a nastalo to počáteční období ve vztahu, kdy všechno klape dokonale. Problémy nastoupily poměrně brzy, ale byly převlečené za banalitky. Helenka byla vždycky děsná cíťa a navíc si sebou nesla komplexy z minulosti. Nejen ten nejobvyklejší a nesmyslný - mám velký zadek etc. Ale i pár ran z bývalých vztahů. Bohužel předpokládala, že takový chlapy potká všude, a že já nejsem vyjímka. Poznat mi to dala, když jsem ji seznámil se svými přáteli. Mám i pár opravdových kamarádek a rozhodně zde nechci polemizovat nad tím, jestli takové kamarádství existuje a nebo ne. Pokud neexistuje, já se s nima příblížil k pomyslnému maximu. V životě jsem s žádnou z nich nic neměl a vím, že kdybych dopustil, aby něco vzniklo, vše bych tím ztratil. Nestojí to za jakoukoli snahu. Nic jako jiskření mezi námi prostě neexistuje a existovat nebude. Když jsem jí o nich v dobré víře povídal, bylo vidět, že to nemůže rozdýchat a zažralo se to do ní jako jed. Nechápal jsem, proč to tak je, zvlášť proto, že sama udržovala dobrý vztah s bývalým přítelem (což zase nechápu já, ale snažil jsem se jí maximálně tolerovat). Pravda je, že z jeho strany je to jen o uhánění. Jmenuje se Rostislav. je to podle mě idiot s násilnickými sklony, podvedl ji s kamarádkou (odtud zřejmě ten problém), ale přesto je to podle ní fajn člověk. Jeho role v našem vztahu je ta, že když jsem byl s Helenou pohádaný a nebo sem jí něco neumetl, Rosťa okamžitě zpravený významnými statusy z facebooku dovtípil, že teď přišla jeho chvíle a byl utěšovat. Tak se do našeho vztahu připletla esence typu, "byla sem s ním jen na procházce" z čehož se později vyklubalo to, že ona se mu svěřovala a on jí tahal po místech, kde spolu před tím randili a ohrabával ji a snažil se jí políbit a tak... prý pokaždé byl odpálkován, ale minimálně třikrát od něj údajně dostala pusu na tvář, než se stačila vzpamatovat a ucuknout (!) - pro mě dost silná káva, ale pokaždý jsem jí vyslechl rafinovaněji, než to dokázalo gestapo a uklidněn, že jí to mohu věřit jsem to překousl, ať to bylo sebehořčí. Měl jsem ji prostě rád. Rosťa byl přesto element, kterého jsme se tolik neobával. Dovtípil jsem se, že to je prostě člověk, kterého teď využívá, protože ji všude odveze a nebo pro ni přijede a nebo se mu může svěřit, zároveń to je člověk, co jí zvyšuje sebevědomí. Prostě uhaněč. Ačkoli toto neschvaluji, toleroval jsem jí to její kamarádství (parazitní z obou stran) a později jsem jí i usvědčil tak, že se přiznala, že to tak má. To když si stěžovala, jak nějaký její kamarádky tohle chování provozují, a že je to hnus... tak jsem se jí zeptal, jestli to není to samé. No nebylo, dokud mi nemusela vysvětlit rozdíly... nejsou tu rozdíly Překvapený

) Bohužel mi několikrát kolem Rosti lhala, když ji třeba odvezl z plesu a ona se to bála říct, protože věděla, že ho nesnáším. Na druhou stranu jsem rozuměl, že se z plesu nějak dostat musí, ale měla to říci a ne si vymýšlet kamarádky rodiče.... ale to sem taky překousl, protože jsem jí důvěřoval a i teď, když už jí tolik nedůvěřuju, si myslím, že to tak bylo. Možná ale lepší nevědět.

To by byl Rosťa. "Neškodný element". Ale to co nás skutečně pohřbilo byla jiná věc. Bylo to její naprosto šílěně nízký sebevědomí! Projevovalo se to na několika frontách. Předně je závislá na projevech pozornosti - u ní se to projevuje tak, že přímo hltá pohledy jiných kluků. Dělá to bezděčně a na ty lidi to provede tak, že se hezky usměje nebo podobně. Nic co by byl primární záměr, ale jim hned houkne v kládě a už si myslí, že sou v kurzu... Vypadá pak jako koketka, zvlášť, když se připije. To není nic příjemného pro partnera. A tak by člověk od ní musel odhánět kluky jako ovády od stáda.... Ale na tohle já mám názor, že to si musí každý ohlídat sám a tak jsem to přecházel bez nějakých komentů. Ona si je přece má držet od těla - tady z toho získala dojem, že něžárlím (!). Rozvinula to ještě do toho extrému, že mi v hádce neváhala vytknout, že jsem studený psí čumák, a že jiní (Rosťa a další hňupové) by jí snesli modré z nebe... nemohl jsem dost dobře chápat, že jí tahle základní poučka svádění muže zůstává utajená... na to skočí leda fakt šmucka nebo samice od bažanta, nepředpokládal jsem, že by to mohla myslet vážně a bral to jen jako útok, který není myšlen až tak úplně racionálně. Chápal jsem, že prostě touží po větší pozornosti, ale zde vyrůstal problém, který jsem měl já a a sice, že když sme byly pohádaní, nešlo mi dost dobře jít a "šmušlat" se s ní (její výraz) a nebo jí lichotit. Takže já prej nežárlím! Žárlení je prej důkaz lásky, se povídá. Nehledě na to, jaká je to pí*ovina a mimo jiné projev nízkého sebevědomí, nebyla to pravda. Žárlil jsem, ale z předchozích vztahů jsem nabyl zkušenost, že žárlení ze mě udělá jen slídivého ubožáka a tak jsem se tomu vyhýbal jako čert kříži... To se pak náhled na žárlení hnedka otočí a stane se z toho důvod, proč kluka kopnout do zadku s úsměvem na tváři.

Jestli já jsem nežárlil, žárlila ona. Ale tak brutálně, že jsem dnes přesvědčený i poruše osobnosti. Nejprve to vypadalo neškodně, ale když mě z ničeho nic na společné akci s mými přáteli, kde jsem ji chtěl v dobré víře stmelit s naší převážně mužskou partou (ale vyskytovali se tam i dvě holky), mě obvinila, že mě Radka (jedna z těch kamarádek) nechutně balí a já na ní furt čumím!!!! No hlavně proto, že jsme půl večera netušil, co jí je, protože mě to ani boha nenapadlo a pak mi tohle nečekaně vpálila do obličeje, byl to totální šok a první velké zklamání. Choval jsem se Radce jako už deset let, nenuceně ale ne nijak koketně nebo já nevím... Myslel jsem, že se s ní v návalu vzteku snad rozejdu (na to ale nemám koule pomalu ani teď) a tak sme si to vyříkali... ale bylo to maso. Nesnáším, když někdo vidí mou slabost na veřejnosti. Sice sme se omluvili a jakž takž v dobrém světle odešli (náhlá bolest hlavy) ale pro mě to byla obrovská potupa a taky nespravedlnost od Heleny. A tohle byl jen úvod. Následovalo totální nepochopení mé definice slova kamarádka. Ona má taky kamarády - ale v jejím případě to znamená, "chci si s tebou zašukat, ty nechceš? Tak to sem kamarád." nemá skutečné přátele s vyjímkou jedné holky z její vsi... ale ta ji z pochopitelných důvodů ojet nechce. Kdyby byla kluk, byla by to taky asi jen "kamarádka". Tady je základní rozdíl v náhledu na to slovo mnou a její osobou. A protože nedokázala pochopit a připustit, že to tak může někdo mít, jakékoli akce kdekoli jsem byl pod dohledem, jestli náhodou neojíždím Radku nebo jí snad nedej bože nečumím na kozy a když ne zrovna jí tak někomu jinému. To, že to pro mě byl totální úder pod pás, projev nedůvěry a zklamání, to jí nedocházelo. A tak následovaly různé akce a ať sme byli kdekoli, nakonec jsme se pohádali, nebo se mnou nemluvila, ztrapńovala mě před známými tak, že jsem si neustále musel vymýšlet, co jí vlastně je a není a ve finále sme párkrát raději nikam ani nešli. Jí bylo úplně jedno, ža na nás někdo čumí, že jí vidí, jak tam bulí a mlátí s věcma.. prostě nezájem o jakýkoli slušný vystupování aspoň an veřejnosti.

Jezdili sme hodně na výlety. Ty byly většinou v pohodě, dokud sme nenarazili třeba na prodavačku lístků nebo průvodkyni na hradě - to pak Helenka v návalu vzteku za rozhovor při nákupu lístků nevyrazila třeba na prohlídku. Nebudu sáhodlouze popisovat, jak mě to sralo zvlášť, když jsem vše platil já a ještě se mě průvodkyně zeptala, jestli jsme nešli dva... Takto sme absolvovali období, kdy mi takhle totálně pokazila asi pět výletů za sebou. Jsem fanda hradů a třeba Křivoklát snad budu mít navždy pokaženej scénou jak z mexický telenovely - ta vznikla mimochodem tak, že se se mnou bezdůvodně nebavila, aby mi dala sežrat nějakou svojí schýzu, že jsem se naposledy naštval, když zase udělala scénu a trávil večer raději doma, než s ní napučenou za zadkem. Ale jakmile přisedl nějaký slovák a začal na ní čumět, najednou jsem jí přistihl, jak se na sedadle vedle mě kroutí a usmívá - celou cestu na hrad jsem myslel, že někoho zabiju.... Člověk, který udělá scénu na pokladně v tescu, protože pozdravím bývalou spolužačku za kasou, a vyřvává "No jo, zase nějaký blondýny!" a nasranej odejde.... tak ten pak div nerozhrne dekolt nějakýmu slovenskýmu praseti?!!! Nechápu to ani dnes. Ještě ta její obhajoba, to kdyby jste slyšeli... že prej stejně nežárlím.... (!)

A tak se to vezlo. Například jsem řekl o sestřenici, že se obléká jak sexbomba, načež jsem byl nařčen, že jsem prase a do dnes na tu sestřenku žárlí! Chápete? S tou sestřenicí jsem se koupal jako malej ve vaně, je to div ne incestní představa a ona žárlí! Koupil jsem si pravidelně REFLEX, kde zrovna na místo Paroubka dělali sondu mezi kurvama, která by koho volila, a otiskli k tomu nějaký projekt, kde se studentka převlékla za různé lehké ženy a jednu tuhle pózu dali na přebal (kdo zná REFLEX tak ví, že to nění žádný po*no, ale společenský týdeník) a ona na to, že jsem starý prase a celej den hádky... Prodávám v obchodě a když mě tu náhodou navštívila a přišla nějaká zákaznice, tak jsem byl nařčený, že jsem kurevník, že je balím a já nevím co. Ať to mělo třeba čtyři voči, já bych to podle ní nejspíš stejně vojel, protože jsem "kanec nadrbanec" (její slova). A takhle se to rozjelo a trvalo to určitě přes rok.

Nebo sme šli na pizzu a sama vybrala kam si zajdem a kde si tam sednem a jen proto, že tam seděly nějaký holky, po kterých jsem ani nemrkl, skysnul jí úsměv a celý večer se se mnou nebavila, jako kdybych snad měl ruce u některé z nich ve výstřihu a přitom se s ní snažil konverzovat! Chápete? To už je prostě paranoia! Nakonec se nasrala, když jsem jí za její chování a zkažený večer sjel a hodinu jsem za ní chodil po městě, protože chtěl jet domů neexistujícím spojem - nakonec přilezla domů, nechal jsem otevřeno, ale chtěl spát na zemi, myslel jsem, že jí ve vzteku nařežu jako malýho fakana!

Dokud to šlo maskovat. Tak jsem to vždycky přešel, protože je pravda, že jinak se ke mě chovala hezky. Když neměla pocit, že o mě přichází, nebo že má někdo větší prsa než ona, bylo to v pohodě. Když s námi nebyla Radka, bylo to v pohodě. Vždycky jsem někomu něco nalhal o tom, že jí zrovna bylo špatně a proto jsem brzo odešli/nepřišli a podobně. Ale pak přišly věci, co už tak dobře maskovat nešly. To třeba, když ta zmíněná Radka měla svatbu a my jsme byli pozvaní. brala si člověka z té naší party, kamaráda... A Helena na tej svatbě stropila brutální scénu, při které ve finále na závěřečné zábavě odcházela v slzách přiožralá pěšky domů (5 km), nebavila se se mnou, všichni byli více méně nuceni nás dva nějak řešit, protože kazila večer nejen mě, ale všem ostatním. To už moc dobře vysvětlovat nešlo. Prostě si nepřipadala dost středem pozornosti, různí lidi měli různě odlišné velikosti prsou, zadků, barvy vlasů, byla tam Radka (co kdybych ji náhodou přes ty svatební šaty chtěl ojet) a já čas od času prohodil slovo s někým, kdo se mnou aslespoň ztratil slovo a netvářil se na mě jak na prkýnko od použitýho hajzlíku. Neskutečně mě ponížila a já musel vysvětlit, co se dělo... a zhruba od této doby se naši společní známí začali dozvídat kus tohohle, kus tamtoho... a nakonec někteří viděli do všeho. Někteří si začali trochu klepat na čelo, že jsem pořád s ní... ale já v tuhle dobu už viděl, že je "nemocná" a začal ji lámat k psychologovi v naději, že ji pomohu a že to celý bude jiný.... Bohužel se začalo projevovat odcizení. Někdy mě už vyslověně s*ala! Začala to odcizení cítit také. Začala mi to vyčítat. Cítila se ublížená, že na ní kašlu, zatímco v komparaci s ometáky všeho typu, zažívala pravý opak... začalo nám to skřípat v sexu. Prostě se ta její devastace našho zprvu bezchybného vztahu začala velmi projevovat. Bála se, že si najdu jinou a ve slabých chvílích si sypala popel na hlavu, že ví, že to celý podělala a právě proto ještě přitvrzovala - protože ženská logika velí, že když jsem se s ní nerozešel doteď, rozejdu se s ní jistojistě hned, protože už je to tak pos*aný... V jiných chvílích sem za všechno mohl já, protože jsem psí čumák a jde mi jen o to jedno a radši po práci jedu domů, než abych jel k ní domů...

U ní doma. To je taky kapitolka. U ní doma leží klíč k pochopení toho, proč se tak chová. Její matka. Upnutá na ní s tendencemi do všeho jí kecat a protežovat jejího věčně studujícího bratra, který si za přítelkyni zvolil ze samýho zoufalství Odulu, která na pozadí v neotřesitelné pozici spléta intriky proti Heleně i proti celé rodině, aby si udržela svoje jisté (a taky proto, že na Helenu neskutečně řárlí a závidí jí - je tlustá jako svině, ne ona je svině), protože jinak je odporná jak noc a uvnitř prohnilejší než půl roku stará mršina. Od začátku mě tam nikdo nemá v oblibě a více či méně mě pomlouval. Její otec jí s oblibou provokuje, že tuhle šel kolem krámu a měl jsem tam samé ženské a podobně... matka mě nesnáší - musím přiznat, že je to oboustrané. A ta zmíněná pí*a od jejího bratra, ta mě nenávidí stejně jako já jí.

Jak to s její rodinou vzniklo? Snadno. Po jedné hádce, kvůli Helenky žárlivému pocitu sme se málem rozešli. Dozvěděl jsem se, že jsem ču*ák (v afektu má slovníček, že by se za něj nestyděl ani dlaždič od SKANSKY) a pak následně doma vyprávěla jen to, jak jsem se jí v dobré víře snažil vysvětlit, že za současného stavu psychického vypětí mám dny, kdy fakt jedu raději domů, než k ní, když mě šikanuje například obálkami REFLEXU a jinými špeky... to pro ní byla samozřejmě smrtelná urážka a důkaz, že ji nemiluju. Tak mě doma pomluvila, její matka nade mnou vynesla ortel a když se to pak Helence rozleželo a jeli sme se usmířit, matka jí psala sms typu, že se chová jako děvka, když za mnou jede a pak s ní nemluví, dokud Helenka v lítosti nepřileze a nežehlí (!?)... a tohle během našeho vztahu zopakovala několikrát. A to celé jen proto to, že Helenka v rozhovoru s přemoudrou maminkou zapoměla tak nějak zmínit, že hlavní problémy vyvolává ONA. Přestal jsem tam jezdit úplně, krom toho, že mě tam nemají rádi, je jejich dům zařízený jako průchoďák. Je to staré venkovské stavení přestavěné bohužel tak blbě, že tam nikdo nemá žádné soukromí a tak kdokoli chce přejít z jednoho konce domu na druhý, musí přes všechny pokoje. Ona spí hned vedle kuchyně. Není nad to, když brzy ráno přiběhne maminka a hned se přijde pošmušlat se svoji dcerunkou, protože je na ní upnutá, že to nevydrží, ani aspoň až dcery přítel stihne vyndat penis z jejího zadku (vlastně kousek vedle)! Masakr! Krom toho všeho nemá soukromí ani ona. Odula se bez dovolení půjčuje její věci, její otec jí do půlnocí sedí u pc a hraje karty, její matka jí nadává do kurev, když se jede omluvit příteli, ale jinak ji miluje - no není se čemu divit, že má na problémy s psychikou zaděláno. Jistě si teď dokážete lépe představit, jak to asi obohatilo náš vztah.

Ale všechno sme to nějak utáhli dál... na svatbu se zapomělo, tak bylo nutno stropit další scénku na Silvetstra. To už mi nadávala do čuráků a debilů před všemy kamarády tak, že jsem se přiopilej zoufalstvím z ní před nimi rozbrečel. To je scéna hodná rytíře a můžu si ji vymalovat jako fresku nad rodiný krb v rytířském sále... čtenář si jistě představí, jak na to rád vzpomínám. Po tomhle výstupu Helena utekla před barák bez všech věcí v -20°C na parkoviště a čekala, až pro ní Radka (ta moje kurvička) přijde, aby tam nezmrzla, páč si i dveře od paneláku zabouchla... to celé vzniklo proto, že jsem v létě ze samých výletů (a včas nevyměněného oleje) zavařil motor a po práci sem musel tvrdnout v místní Fortuně, kde sem upíjel čaj, četl si a čekal na pozdní noční spoj... prostě pakárna. V Helenky nepřekonatelné fantazii jsem ovšem ojížděl na kulečníkovém stole všechny díry, čísnicemi počínaje a rohovými dírami konče!!! Den před tím jsem jí volal, protže se mi stýskalo ( k neuvěření že? ) a zvedla mi to zrovna během toho, co jsem musel měnit obědnávku džusu na multivitamín páš hrušku neměli... a na Silvestra jsem půl večera slyšel jen - "nehrab na mě, dej si radši multivitamín" "nechceš multivitamín?" "ne víno, nalejte mu multivitamín" až do zemdlení. Pak už jen "ču*áku". Ani jsme si nepřipili... Pak, když se to uklidnilo, tak jsem tam zpitej napůl spal a ona si mě tam před všem hýčkala, mluvila o mě hezky, žbleptala a všichni se jen nestačili divit tomu, co je u ní možné. No jak tohle vysvětli? Krámy? Bolest hlavy?! Byl jsem za idiota. Zároveń někteří přátelé nad ní pomalu začli lámat hůl. A spravujte to!

A jelo se dál. Smrsklo se to jen na to, že to byla scéna za scénou následovaná pěkným víkendem s fotkami hradů, který jsem pak dal na facebook. Každý takový hezký den mě nabil. Bál jsem se jí dávat nůž na krk, zvlášť proto, že vždycky reagovala stylem - afekt: tak se mnou nebuď! Práskala s dveřmi, odcházela uprostřed noci pěšky do dvacet km vzdáleného domova, od čehož jí občas přemlouvali další z mých přátel a nenazýval bych to zrovna pokusem z její strany utužit přátelství, když za ní stejně jako já museli běhat po nocích po městě a rozmlouvat jí její pošahaný nápady. To ji snad do budoucna přejde, protože při posledním podobném výstupu vyrazila skutečně, já už něměl nerva na to jí přemolouvat, nejradši bych jí spíš v tu chvíli jednu ubalil (to jen pro dokreslení pocitů, protože to měl být den, kdy sme se měli pokusit smířit a jen proto, že jsem ji při setkání pozdravil nazdar s přátelským tonem, tak se naštvala, protože u ní nazdar = jdi do prdele a típnutý telefon), a jak šla tak v půlce cesty zastavilo auto a nějakej chlápek jí honil po polích, až mu utekla a musela zavolat - to neuhodnete - Rosťu!!! kterej jí zachránil! A to sem prosím volal její rodině, že jde pěšky domů, aby se jí něco nestalo! Ona jim řekla že už je skoro doma (20 km za pět minut?) a málem jí tam někdo přefik a zakopal v lese! To by byla čí vina hm?

No ale abych se vrátil k tomu, proč jsem to tak dlouho vydržel... pár krásných dnů ve mě zase na chvíli oživilo chuť pokračovat, dělat si plány a vyhlídky a doufat, že poradna jí pomůže. Během toho sem dostával reference od přátel, jak jsem se změnil, jak na ně seru, jak se mnou není to co dřív, jak nikam nejdu, jak jsem jen s ní, jak ze sebe dělám debila... to na sebevědomí moc nepřidá. Pomalu jsem rezignoval na jakékoli vysvětlování a jen si sám pro sebe říkal, že jí ta poradna pomůže. Šel jsem tam dokonce s ní. Tam ke své nelibosti Helenka uslyšela, že mi opravdu nedokazuje lásku, ale spíš mě šikanuje a že je fakt spodivem, že sme to ještě vydrželi a že máme dvě možnosti - buď totálně na sobě začít makat - odříkání a velký sebezapření překonat co mezi námi už leží a nebo si dát dlouhou pauzu. To ona slyšet moc nechtěla, ona si spíš představovala něco jako injekci a bude dobře... děti, byt a spokojený život. Vtipné ne? To jsem měl taky pořád na talíři. Že s ní nejdu bydlet, že s ní nepočítám a podobný nesmysly. Ale jděte s ní bydlet, když nevíte dne ani hodiny, kdy vám veme roha zpátky k mamince nebo k Rosťovi, kvůli tomu, že sousedka má velký kozy a nebo jsem nedej bože v autobusu pomohl nějaké mamince naložit kočárek! A nebo že jsem pozdravil na ulici spolužačku ze základky! Nejprve jsem neměl peníze a pak už ani chuť a kdo za to mohl? Přece já, protože jí nemiluju! Protože přece nežárlím, protože přece láska se nedokazuje přetrpěním bolesti, kterou mi působí, naopak! Musel bych se přece chovat jako ona, abych ji miloval že? Logické ne? Do poradny chodit dál nechtěla.

Bydlení. Samozřejmě, že jsem s ní počítal. Ale postupně si vytvořila názor, že to tak není. Třeba pikatní bylo, že jsem se vyjádřil k jednomu stanovisku mého známého, který si uklohnil hned s prní velkou láskou po měsíci dítě, pak když to bylo jasný, šel s ní hned bydlet, zadlužil se, vzal si jí, pak si rozved a pak mi tvrdil, že by to udělal zas. Tak jsem se trochu ohradil, že je to podle mě unáhlené (Helenka vedle na židli snila o tej romantice, co kamarád měl s tou svou rozvedenou... ha ha ha ), že s tím nesouhlasím a on se mě zeptal, jestli jsem někoho někdy miloval, jako kdyby měl patent nejen na rozum ale i na city.... otázka jako z dramatu od Shakespeara. Já řekl že ano, ale neřekl jsem, že jako zrovna miluju! Jako že Helenku, která seděla vedle mě. Já odpovídal správně na otázku na minulost, ale podle ženké logiky jsem měl popadnout Helenku a složit ji pod stůl dlouhým polibkem! Tadá! Samozřejmě, že mě to nenapadlo. A výsledek? Heleně skysl úsměc - slzy do očí ( to jí zejména kvůli každej hovadině na veřejnosti vždycky šlo dobře) a nakonec sme se odporoučili předčasně domů... závěr?: Helenu nemiluju, nechci s ní bydlet a v minulosti jsem měl nějakou štětku, s kterou jsem jednal férově, zatímco s Helenou ne.

A tak to jelo... po každej větší hádce si dávala dvojsmysly o tom, jakej jsem hajzl na facebook, aby bylo vidět, jak jsem jí nasral.... pak si mě mazala, pak přidávala, až jsem si nakonec definitivně smazal já jí. Vadilo jí všechno - že komentuju odkazy, že koukám na něčí fotky, že si tam dávam svoje fotky, že tam nedávám dost našich společnejch fotek (že to je proto, že se spolu už přes samý hádky ani nevyfotíme je jedno), že si s někým píšu, že si s nikým nepíšu (protože to určitě mažu, aby to neviděla), že sem si přidal nového přítele ženského pohlaví (že to dělala třikrát tak častěji a přidávala si nové kolegy a to i tak, že shválně mazala stopy, abych se nevšiml a nevynadal jí, že káže vodu a pije víno, to nevadilo)... když sme neměli společněj facebook, protože jsem odmítl dál si zase srdíčko, abych tam s ním nebylikal jako ču*ák (důkaz že ji nemiluju), tak blikala se svýma depkama na icq... paradoxní je, že ona komentovat mohla, na každou její fotku jí každej ometák dal "like it"... Navštívil jsem jí třeba v práci a celou dobu se ohlížela, jestli jí se mnou náhodou nevidí někdo z těch borců, co jí nosí kafíčka, lichotí jí a leze jí když ne do p*dele tak málem někam jinam! Víte asi jak mi bylo. Nepodezříval jsem jí z něvěry, ale to, že po mě vyžaduje nároky, které sama nedodržuje, to bylo sakra nepříjemně těžký....

Měl jsem z ní už ponorku. Šli sme po městě půl kilometru před náma se objevila skupinka lidí a mezi nima nějaký holky a ona, nezapomeň se jít pozdravit s kamarádkama! To bych jí v tu chvíli přerazil! O půl hodiny později zase! A takhle to jelo... Pokaždý jsem jí strašně seřval, všechno tohle jí vyčetl, úplně jí rozebral. Zjistil jsem, že ty její silný slova o tom, jak se se mnou rozejde sou prázdný jako její argumetny o tom, že sem jí potenciálně možná nevěrný... Začal jsem jí dávat nůž na krk sám, přemluvil jí, ať navštíví psycholga sama, dokonce i ona uznala, že to potřebuje, milionkrát se mi omlouvala, milionkrát plakala, milionkrát jsem jí to odpustil a jelo se dál. Dva dny a bylo to zase ve starých kolejích. Vztah se smrskl jen na záblesky pohody, bytí od sebe (v práci) a sex a hádky. Pochopitelně, že teď jí to víc než kdy jindy mohlo připadat a připadalo, že na ní seru. Já už sám nevěděl, jestli s ní vlastně chci bejt. Dával jsem jí ultimáta, vyhrožoval, že se s ní rozejdu. Chvílemi to zabralo a pak to zase podělala. Slibovala, porušovala, omlouvala se, zase to dělala... a dál a dál scény. Na fc si mě už nepřidala prý pro to, že nesnese koukat na to, jak někomu něco komentuju! Ale co vím, tak jí tam komentovali ometáci o sto šest a to je košér. Zašlo to tak daleko, že už s námi nechtěli nikam chodit ani přátelé. Všechny si postupně z nějakého důvodu buď smazala s facebooku a nebo odebrala z icq, nejlépe tak, že o tom chvíli ani nevěděli. Jeden psal sprostý statusy (ne ji), druhej byl můj kamarád a když sme zrovna byli pohádaní a vypadalo to na rozchod, tak se nesnesla dívat na to, že tam občas sme někde spolu vyfocený (já a kamarád). Další jí třeba vytknuli něco z jejího chování a šli do ignoru... Každej, kdo to s ní myslel jen trochu dobře, toho blokla, smazala a nebo mu ublížila. A pak na čarodky zase jeden z pokusů - všechny v dobré víře sezvala, naplánovala chatu a všichni jí to odmítli. Každej víceméně proto, že byl přesvědčený, že to bude zase scéna, nebo už jí vyloženě nemusel... ublížilo to i mě. Málokdo mi to byl schopnej říct otevřeně do očí, ale chápal jsem to. Bylo mi jí moc líto. Vzala to jako akt nepřátelství. A tak od té doby nepřipadalo v úvahu, aby sme někam s nimi šli. Tím jsem se dostal do kouta. Buď trávit čas s ní v neustále masáži podezřívaní, pololží, a žárlení a nebo ho s ní netrávit a to buď být doma - a mít na krku, že s ní nechci bejt a nebo být s přáteli, což v ní vylvolávalo pocit hysterický žárlivosti a zrady.... a za této situce sme nějakou dobu zkoušeli najít recept.

Milionkrát jsem jí logicky rozebral, co dělá špatně, a že se nemůže zlobit na lidi, jak reagují, když se k nim chová tak či onak. Ona to chápala, ale když přišlo na lámání chleba a měla projevit pokrok, ta její výbušná přecitlivělost způsobila, že všechno dál jen zhoršila. Všechno jsem to více méně předvídal. Očekával jsem, že se sem dobereme, ale přesto jsem neměl sílu na to to ukončit. V poslední době jsem, spíše než s ní chodil, jí vychovával. Celý se to pokřivilo. Věřil jsem celou dobu tomu, že je má jen psychycké problémy způsobené nedůvěrou v okolí, nízké sebevědomí, a že ji s tím můžu pomoci. A mám ji rád, pořád stejně, i když mě se*e. A tak to šlo pořád... chvíli na rozchod, chvíli rozešlí, pak spolu, pak výlet/ schůzka, ten podělala, zase omluvy...

Nikdo není tak dobrej v uznávání vlastních chyb a omlouvání se. Slibování, že to bude lepší, že se změní, ve vytváření falešné naděje, jako ona. A teď naposledy, kdy mi zase zakzila společnou akci, která měla být pokusem o stmelení, odjela na školu v přírodě jako vychovatelka. Byla to první její zkušenost tohoto druhu a tak mi hned druhej den psala, jak je v prdeli, že jsou na ní zlí, že to nezvládá, že má chuť umřít ( tohle její přehánění jsem nikdy neschvaloval a považuju to za rouhání) - já vůl si jí volal, ona nezvedala telefony a típala to, pak to zvedla, brečela, pak zase nezvedala. Nezvedala to ani nejlepší kamarádce a já při vzpomínce na její eskapádu s cestou domů a "málemznásilnění" jsem zburcoval její drahou matinku, aby se na ní dojeli podívat (stále nemám auto). Nakonec jsem se dozvěděl, že Helenka měla jen stres a že to nezvládala, ale pak si zvykla. Mluvila o tom, že to bude nejhorší týden jejího života. A pak se trochu uklidnila. Psali sme si, ale občas neodepisovala, nebo nepsala, prý proto, že měla na starosti kupu dětí a nestíhala... a když už odepsala, většinou jako kdyby vůbec nebrala v potaz moje otázky a nebo nit konverzace. Měl jsem pocit, jako když mi na otázku "kolik je hodin" odpovídá, že k snídani měla rohlíky. Když to bylo po několikráté, sjel jsem ji, že takhle si utužování vztahu nepředstavuju.

Když přijela, měli sme se sejít a na té schůzce mi se zvláštním pohledem oznámila výše zmíněnou jobovku. Potkala jsem tam Páju a on mi řekl, že mě má rád a že chce se mnou bejt a já mu řekla, že mám přítele, a že se i to rozmyslím. Tumáš! Já nestíhal lapat po dechu. Tak ona po dvou letech, kdy se chová jako dilina udělá tohle?! Po tom, co mi slíbí, že to celý už bude po stotisící jinak potká nějakýho troubu, co se řekne a jde mi to oznámit v tom stylu, že teď neví, jak se rozhodnout? Chápete, že mě postavila i tím, jak to celý odprezentovala do jedný roviny s nějakým poloneznámým hňupem, kterého nemohla za celou tu dobu poznat ani z tisíciny? Navíc když jsem viděl jeho fotky, tak to je vymetač akcí, hulič a kurevník beztak taky, protože na každej fotce je buď s lahví chlastu a nebo s polovyslečenou frajerkou! když jsem se jí zeptal jak to ladí s její paranoidní obavou z kamarádek a veřejnosti, řekla mi, že už to má vyřešený. To mi spadla čelist podruhé! Když jsem se zeptal, jak že to vyřešila, tak ona že se poučila z nás. Já na to, jestli to mám chápat jako, že člověku, kterýho zná tři dny věří a mě dva roky prokazuje jen nedůvěru a ona, že jo. Že neví, proč to tak je, ale je si tím jistá, že za to můžu, že je to asi tím, jak jí od začátku vztahu shazuju sebevědomí!!! No to mě fakt po*ser! Že prej pája na tom táboře byl taky s kamarádkou Adélou a že na nich viděla, že to kamarádství může fungovat... Já jen cvakal zubama a nevěřil svým uším!

Následoval můj nerovný vnitřní zápas mezi chutí jí zabít, rozbrečet se, utéct, zabít jí, zabít a zničit! Do toho jí trochu zkysnul ten úsměv, protože viděla, že jsme z toho fakt v prdeli a když jsem měl tendence odejít ve vzteku, začala mě chytat, vysvětlovat, že on na ní byl hodný, že ji pomohl, zatímco přítel na ní řval, že mu neodpisuje a nebo odepisuje z cesty... že je takovej a makovej a že je super.... že to mám chápat, že náš vztah je tak posranej, že si ničím teď není jistá a tyhle hovadský plky, co ženský plkají, když nemají sílu na to uznat, že se zpronevěřily všem svejm ideálům a požadavkům na svého partnera! Když jsem jí dokola říkal, a´t mi řekne, čím jsem ten vztah posral já, tak vytahovala jen to, že už na ní nejsem hodnej jako dřív (proč kurva asi?!) a nebo že s ní nepočítam - bydlení a tak. Nakonec samozřejmě připustila, že to zavinila hlavně ona, ale prostě už je to zničený.

Byla to jistě zajímavá scénka pro lidi okolo a taky dost smolnej den, protože jen kvůli tomu, že jsem si vzal dovču abych mohl bejt s ní jsem přišel o 11 000 na speciální odměně pro prodejce, kterej byl ten den na prodejně od našeho brandu... Smolík! To mi volal kolega celej radostnej z odmeny s tim "ze asi budu nasranej ha ha " přímo během toho, co sem se dozvídal tyhle nový super věci! Jakoby někdo nad hlavou jen podtrhnul mou zoufalou snahu tímto gestem "Tak tady to máš ty nepoučitelnej blbečku, všichni sme ti to říkali!"

Nakonec jí úsměv z tváře zmizel. Vypadalo to chvílema že seberu i odvahu a pošlu jí do p... patřičnejch mezí. Zřejmě myslela, že se z toho sesypu, v tom smyslu, že mi naloží a já jí začnu přemlouvat nebo něco a nebo jí nekonečně nadbíhat a nosti na rukou... ale já jí to dal pořádně sežrat. Chvílemi jsem byl dost rozkoplej, chvíli jsem jí projevil dost slušnou porci nenávisti a zloby. Bylo to trapný a trapný a trapný... nedokázal jsem odejít, ve vzteku za sebou obrazne bouchnout dverma. Ale i ona to podelala a bylo videt, ze jí v té jedinečné atmosféře okamžiku došlo, ze se zachovala jako kráva. Prý si před dětičkama dali pusu, když hráli na svatbu, ale nelíbali se, ale kolik pus si dala nevedela, protoze ji dal pusu i na rozloucenou a hned druhej den po tabore na privitanou, kdyz jí přijel navštívit, když se mu stýskalo! Pak šli někam do hospody! Zm*d jeden! Byla to strašná potupa tohle poslouchat... Prý to byla jen pusa (už zase?) a prej moc vyvádím, že kdyby to někomu řekla, že by si každej poklepal na čelo, že sem se s ní rozešel kvůli puse... Mě měla problém dát i blbou pusu na uvítanou, jen aby mi dala sežrat, že musí snášet moje reakce na její akce a že třeba radši jedu domů než k její rodině... to sme řešili furt, její odtažitost a projevy náklonosti, často i bezdůvodné, rovné bodu mrazu nejlépe řed všemi našimi známými. Pěkně ostuda pro mě, jen ať každej vidí! Ale pusu pro toho idiota v pohodě (ona která žárlí snad i na fotku z AHA!).. vždy´t to bylo jako k narozeninám že! To že mi na moje narozeniny udělala scénu před všema gratulujícíma na oslavě jen proto, že sme odpoledne byli na houbách a já hledal houby a pět minut ji neobskakoval, to už bylo v pohodě! Málem sme se na moje narozeniny rozešli jako už po stodvacátý! Když si uvědomila, že i přes to, že budeme o jejích "pusách" hovořit jako o normálních záležitostech se zachovala trochu jako kurvička, které z duše nesnášela, přešla ji všechna sranda. Rozbrečela se, omlouvala, všechno sme si vyříkali a usnesli se, že o sebe nechceme přijít. Říkala, že mě miluje, že to byla chyba, že byla poblízněná, že to přehnala, že to bylo proto, že nám to tak strašně neklapalo... tak sme se tak udobřovali, až sme se spolu vyspali. Když jsem se jí zeptal, proč při tom byla jako zaražená, řekla mi, že sme to uspěchali (po dovu letech!). Během toho, co sme tohle všechno prošli mi několikrát udělala, že se někam zahleděla a když jsme se jí zeptal, na co myslí, neuhádnete, co mi odpověděla - že myslí na Páju! Celý to vyznělo, jako kdyby si snad druhej den měla vzít na to samý místo jeho a zašukat si s ním, aby věděla, pro koho se vlastně rozhodne! Moje pocity na to konto jsou nepopsatelný. Odešel jsem od ní, jako kdyby byla prašivá čubka rozhodnutý, že jedu domů a na ní seru (před tím jsem chtěl na důkaz smíření udělat dobré gesto a jet k ní navzdory její famílii).. Volala mi ať se vrátím. Byl jsem na ní hodně hnusnej ale vrátil jsem se, ale nejel jsem k ní, ale domů, s tím, že sme se shodli, že to celý promyslíme, ale že chceme zkusti opravit, cokoli co zbylo...

Druhý den se mi to rozleželo. Všechny ty věci co řekla, jako třeba, že kdyby měla dlouho přemýšlet, tak by skončila s Pájou, protože ví, že já bych na ní sral a on by jí uháněl a proto by dala přednost jemu - že by srala i ona na mě, jako to dělala už dlouho, to je v tu chvíli nepodstatné! Že si během sexu možná představovala jeho a všechno to další, čím mě tak neskutečně ranila, to způsobilo, že jsem jí zavolal a totálně jí poslal do řiti. Byl jsem na ní přísnej, hnusnej, sprostej, všechno jsem jí vyčetl a ona ani nenašla sílu, aby mi to položila. jen žadonila, dokola se omlouvala, prosila a já jí to dal všechno sežrat. Dal jsem í znát, jak jí nenávidím. A uspokojovalo mě to, dělalo mi to dobře. Věděl jsem, že to je jen dočasný pocit, ale přesto mi to přinášelo strašný uspokojení. Sebral jsem všechny poslední kousky chlapský důstojnosti a aspoň ji poslal do hajzlu. Lepší než aby mi jednoho dne řekla ať du do řiti, že se vychrápala s Pájou - etalonem správnýho chlapa! Z mýho pohledu mě prostě zneužila, zradila mě, totálně zahodila dva roky mý tolerance a pochopení pro její slabost a dala se (obrazně - no vlastně kdo ví?) jednomu křupanovi, kterej jí něco nakukal, jako kdyby byla třináctiletá (je jí letos 22)!!! Zrada! Sprostota! Nenávist! Bolest!

To mi vydrželo tak den. Sice jsem jí nepsal, ale kamarádka mi přeposlala jejich konverzaci, kterou Radka rozpoutala, když zjistila, že si je Helena totálně smazala. Radka hodně věcí z jejího chování i k ní přehlížela, i když věděla, jak o ní Helena smýšlí, byla z těch posledních, kdo by nad ní lámali hůl. Dost otevřeně jí řekla, co si myslí. A z toho, co tam bylo psáno, bylo vidět, jak si Helena sype popel na hlavu. jako by se jí všechno rozleželo. Všechno po vystřízlivění z týdnu "pohody" na táboře, kterej měl být nejhorším tejdnem v životě. Připustila naprosto všechno. Že náš vztah zkazila, že se chovala jako kráva, že byla zblblá a strašně toho lituje, že jsem ji neskutečně potrestal. Že ke mě byla jen upřímná a že si tohle nezasloužila. Že to bylo jen pobláznění z toho, jak na ní byl najednou někdo hodnej a měl o ní zájem (rozuměj mazal jí med kolem huby a chtěl ji vojet), ale že mě miluje. Že by to chtěl urovnat, že i to mazání přátel podělala, že všechny proti sobě poštvala a všechno zkazila jako vždycky - že vše vidí, až když se ohlédne... No prostě zase totální lítost. Během toho mi paraelně napsala, jestli je ještě možnost, jak bych ji vzal zpět, že mě má moc ráda...

Napsal jsem jí něco strašně moc fundovanýho, že to musí vědět jako ona... na to konto sme si ještě chvíli psali... bylo to přesně podle šablony, chci to změnit, nechci o tebe přijít, lze s tím něco udělat? Hrál sem drsnýho, ale není mi lehko u srdce. Odjela přesně včera na týden do Itálie s matinkou... vůbec nevím, jak to bude až se vrátí. Co když přileze? Mám jí vzít zpátky? Co je vlastně to pobláznění? Nevěra? Zrada? Má tohle celý strašný maratorium vůbec naději? Co když to po týdnu dělá zase? Co když mě zničí? A co když nepřileze? Co pak? Co když přilezu já? Překvapený

( Moc mi chybí. Je to můj zatím nejdelší vztah, a i když jsem tu vylíčil hlavně její strašný stránky, je pořád hodná, obětavá a když nám to klapalo, dokonce ke mě vzhlížela. Máme společný zájmy a je krásná a chytrá a vím, že tohle všechno se děje jen proto, že je nešťstná, protože trpí chorobnou žárlivostí a nízkým sebevědomím a má paranoidní pocit, že jsou všichni proti ní a že ji zradí (to předpokládá u mě, zatímco zrazuje ona mě). Co by jste mi poradili? Je taky možné, že z Itálie přijede rozmyšlená a pošle mě do řitě. Je to dokonce pravděpodobné. Co vím, tak tam taky s tím zájezdem jedou nějaký šamstři a v každém případě je teď úplně každej v lepším postavení než studenej psí čumák, za kterýho má (ač neprávem) mě. Má tohle celé šanci? Mělo by to celé vůbec dostat nějakou další šanci? Odpustili by ste to? Díky tomu, kdo dočetl až sem... Potřeboval jsem se vypsat z bolesti...

Je pravda, že mám problém s tím jí projevovat lásku v téhle situaci (dlouhodobě), ale to se mi snad nikdo nemůže divit. Obávám se, že ani to by v téhle situaci nestačilo. Tak co s tím? máte někdo podobný zkušenosti? Kdyby mi někdo zaručil, že to už konečně bude v pohodě a že sme se odrazili ode dna, vím, že bych to s ní ještě zkusil - takovej jsem PACIENT! Přitom by stačil měsíc, kdy by se ke mě chovala jinak a nastartoval bych se... ale to už vypadá jako utopie, i když dost zkousnu. Fyzická nevěra je ale něco, přes co nejede vlak! Pusy ještě snad přežiju... když se nebudou opakovat. V každém případě kandiduju alespoň ve svém okolí i sám před sebou asi na ČU*ÁKA ROKU! (radši už jí ani moc s přáteli nerozebírám,vím, co by mi řekli). Ještě jednou díky za případné rady a zkušenosti.