Tisknout stránku - Prosba o ránu do palice :-)

Ahoj, zdravím všechny zdejší pisatele!

Píšu, protože nutně potřebuji pár racionálních argumentů, které by mi pomohly vrátit se z oblaků (nebo spíš z pekla?) zpátky na zem. Před více než rokem jsem se já, vdaná a se závazky, pustila do vztahu s mladším a svobodným. Ten vztah se odehrával převážně ve virtuální rovině, ale dostalo si mi jím takové záplavy citů, jakou snad v reálu ani nejde dát (jasná idealizace, já vím). Bourat rodinu pro mě není přijatelné, takže jsem mu nikdy nedala naději na jakoukoliv společnou budoucnost. Takže asi tušíte, co nevyhnutelně následovalo. Nikdo se přece dobrovolně netýrá pro něco nedosažitelného (kromě mě ovšem :-), jeho projevy zájmu začaly polevovat a řídnout, a ačkoli ještě dlouho oplýval prohlášeními o mé jedinečnosti v jeho životě, dávno už si našel jinou - rozvedenou s dvěma dětmi (chápete to?) Přesto ještě neváhal se mnou strávit několik velmi vášnivých i láskyplných nocí, když měl příležitost, a ještě několik měsíců mě ujišťovat o své nehynoucí náklonnosti. Až pak nastal nějaký zlom a on přestal skoro psát a když ano tak velmi stroze. No, přišlo, co přijít muselo. Poslední zpráva.....už prý nechce ohrožovat svůj vztah, přeje mi všechno nejlepší a už prý nemám psát ani snad volat. Takže jsem poslechla...ne že bych byla tak hodná holčička, ale strašně jsem se bála, že se mi dostane slov, která nechcii slyšet. Od té doby se snažím zapomenout, snažím se nahradit si to, co mi ten vztah dával jinými způsoby (ne, dalšími nevěrami ne), ale prostě mi to nejde....je to už pět měsíců a cítím se stále mizerněji (ach miláčku, jak jsi mi to mohl udělat? :-)...teď třeba mám hrozné nutkání porušit to mlčení a napsat mu k svátku. Vím, že je to naprostá blbost....nic pozitivního pro sebe z toho nevydoluju....takže se zmítám mezi argumenty: nemá to smysl, on o to stejně nestojí...a: ale já ho miluju a chci mu vyjádřit své city......nebo: budu zlobivá holka a budu psát, kdy budu chtít, nejsem žádná ovce, co tupě poslouchá, co jí kdo přikáže.....

Vím, že tady je spousta lidí, kteří umí napsat pěkně od plic, co si myslí, takže se těším hlavně na co nejcyničtější odpovědi :-)

Hoxi, díky za odpověď :-)
Já právě neměla možnost zjistit, jestli za to stojí....když už máš jednou rodinu, tak vlastně máš málo možností a času zjišťovat, jestli někdo nový bude horší nebo lepší než ten starý. V tom je to dost velký risk...dbourat zažité pořádky, které zhruba fungují a pouštět se do nejistých vod.....obzvlášť vystavovat děti nebezpečí, že nová rodina pro ně bude znamenat nějakou újmu.
Ano, porušila jsem pravidlo se nezamilovat....jsem prostě taková....potřebuji spřízněnou duši a on jí prostě byl, věděl, rozumněl, dokázal se vcítit...dal mi hrozně moc....já se na něj prostě duševně úplně napojila.....chtěl se mnou být pořád, ale já nemohla...moc věcí bylo proti tomu vztahu...i vzdálenost...nemůžu mu mít za zlé, že se rozhodl zbytečně netrpět a našel si náplast na svůj smutek...těžko lze bojiovat slovy proti realitě a dostupnosti.
On je zvláštní....sukničkář je taky, má nějaké kouzlo, kterému prostě ženy neodolají a on toho umí využít.....ale vím, že je i schopen dlouhodobého vztahu a věrnosti v něm. Má velmi záslužné povolání, na což je náležitě hrdý, cení si inteligence, vzdělání, a morálních hodnot...věřím, že i tohle byly důvody, které ho ke mě přitahovaly. A zároveň ta morálka i důvodem, proč mě nakonec zavrhnul. budoval si nový život....díky nové partnerce se mu podařilo dostat se od rodičů, získal nezávislost, i profesně se mu začalo dařit...a milenka by byla skvrnou na chararkteru. On ten rozchod zdůvodnil tím, že o přítelkyni málem přišel, jelikož se něco dozvěděla....ale v té době už se skoro nebylo co dozvědět....tak mě taky napadlo, jestli nemá nějakou jinou milenku, o které se dozvěděla.....pomohlo by mi to sice možná v mém trápení, ale doszvědět se to nemám jak. No jak jinak si zdůvodnit ten zlom, kdy mi jeden den napíše, jak na mě myslí celé dny a za chvilku mě už nedokáže ani oslovit jménem? Když svou přítelkyni mohl podvádět se mnou, tak proč by ji nemohl podvádět s nějakou jinou? Nebo se mezitím jeho vztah k ní mohl natolik upevnit, že by o mě přestal stát? Nebo možná, je pro něj nejpodsattnější to, že mu vlastně zařídila nezávislý život a on o to nechtěl přijít....docela jednoduše to získal.....to jsou všechno hypotézy.....a já to tady píšu jen proto, že se mi uleví :-)

Ad p.s. Prostě jsme se seznámili na netu a velmi se zaujali během pár hodin, pak jsme spolu trávili psaním veškěrý volný čas....dělali jsme spolu všechno :-)) Pak jsme se taky sešli a bylo to krásné, ale většinou jsme měli možnost být spolu jen virtuálně....

Ad P.P.P.S jasně, tohle přesně říkal...že mi nechtěl bourat rodinu, že má sice ji, ale že ví, že kdyby mohl být se mnou, tak by s ní nebyl, že ona je ona a já jsem jeho poklad...jenže pak prostě začal žít s ní a ona mu mohla poskytnout to, co já ne....nemůžu se na něj zlobit....nemůžu mu nic vyčítat....byl by asi divnej, kdybykvůli mě žil sám......jen prostě neumím přetrhnout to spojení, které jsem si k němu vytvořila a moc mě to bolí....

Dětem je necelých šest - dvojčata.
Máš s rozvody nějaké zkušenosti? Já ano, bohužel....já jsem takovým nepovedeným produktem jednoho velmi dramatického rozvodu. Mám to rodičům docela zazlé a nesrovnala bych si to se svým svědomím, udělat svým dětem to samé. Mamka si našla jiného a otec její odchod nerozdýcha (přesto, že nijak blízký a uspokojující vztah neměli a otec údajně taky byl nevěrný), a prováděl děsné věci....mamce tudíž nedalo moc práce, přiklonit si mě na její stranu a naučit mě vnímat situaci jejíma očima, jako že otec je ten špatný a ona ta hodná. On se pak choval dost podivně i přede mnou, čímž mě hrozně otrávil a přestala jsem s ním komunikovat.....prostě to nešlo. Dneska najednou s těmi zkušenostmi, které mám, zjišťuju, že všechno nebylo tak černobílé, jak se mi dlouhá léta zdálo. Navíc to vypadá, že se historie opakuje. Vdávala jsem se ve stejném věku, jako mamka, děti měla taky stejně a jsem ve stejném věku, jako si ona našla jiného. Je to snad nějaká kletba nebo co? Dalo by se říct, že se to opakuje už třetí generaci, orotože babička prožila něco podobného.
V manželství mi to klape - neklape....těžko říct....objektivně působíme jako šťastná rodinka....jen já se cítím vztahem zklamaná...vlastně už od svatby...jenže ...je to možná způsobeno mými velkými nároky, neuskutečnitelnými iluzemi nebo prostě celkově negativním naladěním. Protože manžel nemá žádnou vadu, kvůli které by se s ním nedalo žít, není alkoholik, gambler, feťák, není agresivní, stará se o děti a uživí rodinu....no tak co bych vlastně chtěla?

A co všechno, Noodle, vlastně víš? Rozveď to trochu, ten pohled neutrálního může být zajímavý...tím spíš, že já už jsem z neutrální pozice dávno vyrostla....když víš všechno, svěřují se ti oba rodiče se svými pocity nebo jen pozoruješ a vytváříš si názor?

Jistě, Noxi, budeš všechno dělat o mnoho lépe než tvoji rodiče, protože jsi jednak lepší, rozumíš věcem, kterým oni nerozumějí a tvůj vztah, pokud nějaký máš, je ve fázi velmi otevřené komunikace a ničím neomezeného vzájemného sdílení. Nedovedeš si představit, že by to tak nemělo být vždycky....
Když se tvoji rodiče rozváděli, tak jsi tedy rozvod zažil a byl jsi jeho přímým účastníkem, to jsem tím myslela....

Ach ty vztahy...tak mě napadlo, že vlastně neexistuje dobrý konec vztahu....všechno ostatní může mít dobrý konec, ale vztah nikdy :-( Tady to fórum je plné zajímavých příběhů, názorů, vyjádření emocí, ale jedno je velká škoda....a sice to, že vždycky čteme o pocitech jen jedné strany....asi zřejmě té méně šťastné, proto má potřebu se svěřovat nebo hledat řešení.....z jejich příspěvků tak nějak mezi řádky vyplývá, že druhá strana je nad věcí, že se trápí minimálně...ale bůhví, jestli je to tak doopravdy....

redweed: dokážeš ty se spokojit s tím co máš, když vidíš nějakou vidinu toho, že by to mohlo být ještě lepší? takhle se budeš honit za nějakým snem pořád... je sice fajn mít se kam posouvat, protože prázdnota je opačný (a taky blbý) extrém, ale občas je dobré se zastavit a být rád za ten aktuální vztah...

ad. pohled neutrálního člověka: neutrální člověk se může octnout v situaci, kdy chápe a rozumí oběma pohledům (matka i otec), obě strany chápe, žádnou neodsuzuje, nejraději by je nějak usmířil, ale přitom jsou oba hodně rozdílní... a pak se člověk až vyroste buďto diví, proč vztahy nekončí dobře, nebo si váží toho aktuálního nad cokoli jiného... naproti tomu lidé, kteří takovou zkušenost z dětství nemají, se do té situace můžou taky snadno dostat... život je prostě guláš a už kvůli tomu jsem rád, že si (doufám) dokážu vážit vztahu...

Honit se za snem? Tak počkej, jak dlouho jsem vydržela nehonit se za snem a být vzornou partnerkou? Jo, 17 let......hezké ne? Nejsem žádná poběhlice, co se zblázní z každýho druhýho chlapa a nenechá si ujít žádnou příležitost....ale fakt je, že občas dostanu chuť na radikální změnu, protože to, co bylo je už vyčerpané, už mi nepřináší nic nového, žádné podněty, neumožňuje růst.... nebo když poznám, že drobné nedokonalosti, které mi vadí, prostě neopravím....někdy se ta změna může týkat třeba uspořádání nábytku, někdy třeba koníčku, kterým se zabývám, a bohužel došlo i na partnerský vztah....jenže vím dobře, že ten se nedá jen tak opustit nebo nahradit jiným, takže bych se o ty drobné opravy měla snažit dále, jak jsem to dělala posledních 14 let (od svatby)....bohužel mám pocit, že by ten vztah potřeboval spíše náročnou rekonstrukci :-)

Copak vás nikdy nic, co jste měli rádi, neomrzelo? Cokoliv...věc, kamarád, zvířátko? A pak jste to buď odložili nebo se starali jen z povinnosti....

Ano, jsem vděčná za vztah, který mám...co bych vastně chtěla? není nutné, aby mě manžel zdravil, když přijde domů, není nutné, aby projevil radost, že mě vidí, není nutné, aby mi odpověděl, když se ho na něco zeptám, není nutné, aby mi říkal kam jde, když odchází, není nutné, aby zhruba dodržel čas avízovaného příchodu (podotýkám, že ho absulutně neomezuji), není nutné, aby nás zajímaly stejné věci a abychom o nich mohli vést inspirativní rozhovory etc. To je takové stokrát nic, co umořilo osla :-) Nic zásadního, já vím...taky vím, že v žádném vztahu neexistuje dokonalost. Taky je všeobecně známo, že hormony zamilovanosti nebo nějaké podobné co upevňují vztah působí tak maximálně 5 let a pak už je to na náhodě a vůli obou, co se bude dít dál....zamilovat se znovu je prostě přirozené, lidské....trpět kvůli tomu, protože se neslučuje s našimi morálními zásadami bourat rodinu, taky....a když už se to utrpení nedá vydržet, tak co vlastně zbývá? Komunikovat o tom s někým :-).

Citace: redweed 24. Červen 2009, 16:34:41

No, jako takhle se mi nesvěřuje ani jeden to zas ne, ale máma má přítele, se kterým je už nějakej ten rok a on když odjede na služebku, tak máma buď neni doma a nebo je doma, ale neni sama :) já toho jejího "kamaráda" znám, takže to neni nikdo cizí, ale občas si říkám jestli už jí to neni blbý... Prostě jsem v té pozici, že kdyby oba "věděli" to co já, tak už spolu asi nejsou :) jakoby na oba prostě vim strašně moc maličkostí a vůbec to předemnou nijak netají. A jako doufám, že už to nepotrvá dlouho, protože mi to neni moc příjemný. Co se týče toho názoru, tak ten jsem vytvořil prakticky hnedka co jsem to začal tak nějak vnímat :D nebo spíš ten názor se tak nějak vytvořil sám.

Takže pokud to dobře chápu tvoje pozice nebude až tak jiná ne? Čerstvá láska (shodou okolností taky "mladší svobodný"), na druhé straně zajištěná rodina, kterou nepřipadá v úvahu rozbíjet a co teď? Upřímně, fakt na ho*no situace :)

Teď jsem chtěl napsat nějakou chytrou radu, ale nejde to :D Jen mě zajímá jestli ten vztah chceš "rekonstruovat" nebo nechat v tom stavu, v jakým je :)

Žiješ v opravdu povedené rodince, Noodle, to ti fakt nezávidím :-(
Já nezašla tak daleko, že bych si někoho vodila domů, na tom mám zatím dost soudnosti. Proč myslíš, že už to nepotrvá dlouho?

Ta moje láska už skončila, proto sem přece píšu.... když je mi smutno, tak se o to s někým podělím....a přečkám tak tu nejhorší depku :-) nemohlo se to ani vyvíjet tak, jako u tvé maminky, protože jsme od sebe moc daleko...takže vlastně nemůžu vědět, jak by se to vyvíjelo, kdybychom byli na dosah.....já se do toho prostě moc citově položila a dělá mi te´d problém ho eliminovat ze své mysli...vím, že to chce jen čas....za nějakou dobu budu přemýšlet úplně jinak - snad a- nejspíš budu moc ráda, že to skončilo takhle..

No a moje manželství....to je opravdu oříšek...pokud bych ti měla na tvou otázku odpovědět rychle bez přemýšlení, tak bych napsala ne, nechci ho rekonstruovat...jenže mám minimálně dva důvody, kvůli kterým bych to měla udělat, cítím tu povinnost....fakt ale je, že moje manželství se dostalo do fáze, odkud mi připadá, že už není návratu. Já vím, že bych se měla snažit ten vztah zlepšovat, ale prostě jsem se cizově od manžela úplně odpoutala a nemám tu správnou motivaci pro to, abych něco aktivně dělala.

Tuto prosbu jsi měla adresovat svému manželovi.
Zásadní chybu udělal v tom, že tě málo a nedostatečně šukal. Kdyby tuto činnost důsledně a v potřebné kvalitě vykonával měla bys méně času
a energie na plýtvání času na internetu konverzací s pány, kteří nemají do čeho píchnout.
Není divu, že citově a sexuálně vyprahlá podlehneš hormonální citové a sexuální bouři, když tě inteligentní, empatický citlivý lovec vyslechne a v ukradené chvilce na tajném místě napíchne.
Doma plna nepochopení, nedocenění, děti a nudný manžel, si ráda vychutnáš a necháš se opít nějakým románkem.
Jediné kouzlo, které takové prožitky mají je nevšednost. Nic víc. Vše ostatní je jen vybájené fantazie a podivná optika pohledu ženy na realitu.
Je třeba si taky uvědomit, že určitě ani manžel nemá potřebnou motivaci. Přece jen je to trochu okoukané, než když tě napíchnul před 10 lety.
Jste na tom +- stejně. A když se oba dva nacházíte ve stejné situaci (neporozumění, ztráta motivace, odcizení) bylo by pragmatické společně tahat za jeden konec provazu.

Také by mohla nastat situace, kdy manžel začne řešit svou frustraci stejným způsobem jako ty. Pro tebe by z toho plynula pouze jediná jistota: a to skutečnost,
že pokud manžel slušně vydělává a nevypadá k zahození, a napíchne někde nějakou mladou buchtičku, že mu to jistě vydrží mnohem déle, než ty tvoje lásky a píchačky s pány z internetu.
Důvod je jednoduchý. Vdané ženy moc chlapům neimponují. Jako píchačka příjemné zpestření, aby se snažila a kvalitně polykala stačí namáznout ústa medem, odříkat (s upřimným výrazem) co takové (vyprahlé bez motivace, citově vysušené) chtějí přesně slyšet.
Zatímco pro pána z internetu je to dobrá píchačka a vhodná přestupní stanice, než zajde za svobodnou, nebo aspoň rozvedenou. Tak pro ženu je to naplnění lásky, objev na který se čeká celý život. (Chronicky chybná interpretace, kterou mají ženy snad geneticky zakódovanou )

Zatímco index atraktivnosti úspěšných ženatých mužů je pro mladé buchtičky přece jen mnohem vyšší. Takoví pánové, kteří dokážou zajistit rodinu jim imponují poměrně slušně. Taková buchtička bude příjemné napíchnutí od tvého manžela
užívat dost dlouho a nebude ho brát jako krátkodobou přestupní stanici. Což by pro tebe bylo jistě horší. (Což aktuálně tak nevnímáš, protože podle tvé dikce to máš na háku a s manželem ani nechceš zachraňovat manželství, protože je to nuda a jsi nespokojená. Asi by ses nestačila divit, jak rychle bys změnila názor, kdyby manžel investoval čas a energii do hledání nějaké buchtičky)

Čili nejlepším řešením je tahat za společný konec provazu. Vrátit jiskru náboj a nevšednost do nudného manželství. Což by měla být tvoje iniciativa. Mohla bys vymyslet pro vaše manželství občasné zpestření, které nakopne manžela k vyšší snaze o tvou péči.
Například přivést domu někdy nějakou kamarádku, nebo nějakou mladší buchtičku do trojky. Manžel se na ní vyřádí a překvapen tvou iniciativou ti bude plnit přání jako na běžícím pásu. A ty si užiješ naprosté proměny nudného stereotypního manžela. Profitovat z toho budete oba. Ty přestaneš blbnout a manžel se o tebe bude velmi citlivě a vynalézavě starat.

Vřelé díky Speedmatere!!!
Jediný jsi pochopil, o co mi jde. Přesně o takovou ránu do palice jsem si přece napsala, takže vy ostatní ho neodsuzujte za necitelnost, jen udělal, o co jsem žádala.
Pěkně realisticky vykreslená situace mezi oběma pohlavími. Je to sice nespravedlivé, ale s tím nikdo nic neudělá.

Jistě, všechny sladké řečičky, kterých se mi dostalo od mladého nadrženého kocourka, byly zcela falešné. Nemůžu ani pomyslet na to, že bych byla, byť jen z malé části, tak úžasná, jak mi sděloval, protože chlapci jeho druhu nekoukají napravo nalevo a napíchnou, co jim přijde do cesty. Takže ten pocit výjimečnosti, který mi to dalo, byl naprosto jalový. měla bych být ještě ráda, že mi to přineslo nějaké pozitivní pocity, protože jsem na ně vlastně neměla vůbec nárok.

Speedmastere, můj milý, tvé rady jsou pro mne, bohužel, naprosto nepoužitelné. Nejsem bohužel z těch, co provozují sex jen pro sex samotný. Abych s někým vlezla do postele, musím s ním prožívat dost intenzivní sblížení duševní, což by se mi asi s nějakou "kočičkou" fakt nepovedlo, a mezi kamarádkami nemám žádnou, které by mravní zásady dovolovaly účastnit se podobných hrátek. A už vůbec si nedovedu představit, jak by se na to tvářil manžel; myslím, že by nebyl schopen ani odpovědi, natož kýženého výkonu.
Hele, můj problém je samozřejmě na manželskou poradnu, eventuelně pokec s někým, kdo se mi vyrovná partnerskými zkušenostmi.
Jsem vděčná za všechny odpovědi, aspoň si vzpomenu, jaké to bylo a jaké pocity a názory jsem měla na začátku vztahu. Ale musím konstatovat, že dneska už jsem někde jinde. Dřív bych samozřejmě nevěřila, že se mi to taky může stát. Mladické ideály mají všichni stejné :-)

Ach jo...v nabídce chybí už jen polykání při análu :-))) Fuj!

Jak to tak čtu, jsem asi z jiného světa....sex mi totiž nic neříká...neříká mi nic žádné umělé vylepšování, pomůcky, rafinované hrátky, předstírání....příčí se mi to, připadá mi to nepřirozené. Pro mě platí, že buď po někom toužím a jsem ráda s ním a pak stačí "obyčejné" milování nebo netoužím a pak o fyzický kontakt nestojím. Po dvaceti letech soužití si troufnu říct, že sexuální experimenty nejsou ani manželův šálek čaje. A pokud ano, tak to nepřizná ani sám sobě. On je totiž na chlapa nezvykle cudný, je vlastně trochu ženská :-) Má tak trochu zakódováno, že na fyzickém kontaktu není něco úplně v pořádku. Jeho oblíbený bonmot je o ženě jako nádobě hříchu. Tváří se, že si dělá legraci, ale myslím, že v hloubi duše s tím vlastně souhlasí. Když se zamiluje, tak samozřejmě zábrany překoná.
Je to složitý, děti taky nabouraj intimní život taky docela fest. To by bylo na dlouhou analýzu. Takže abych to shrnula, cítím vlastně k manželovi averzi, představa fyzického kontaktu s ním je mi odporná. Prostě jsem díky svému románku "spálila mosty" veškeré důvěrnosti s ním.

Ale já o tomhle vůbec psát nechtěla, s tím mi stejně nikdo tady nemůže pomoct. Jsme OT :-)
Já se pokoušela rozluštit záhadu rychlého vychladnutí té obrovské zamilovanosti a zájmu, kterého se mi dostávalo. Prostě se mi nechce věřit, že by to celé byl pouhý lov, když bylo od začátku jasné, že profit bude minimální. Po všem tom přesvědčování o síle pouta, které mezi námi je, a které když se mu nakonec podaří vytvořit, tak ho najednou sám přetrhává. No podařilo se mu dostat se mi do hlavy tak, že mi připadá, že ze všech mužů, které znám je mi po všech stránkách nejbližší. Kontakt s ním byl pro mě tak uspokojující a inspirativní. Chápete? Když má člověk pocit, že se v životě setkává spíš s despektem, neporozuměním a nespokojeností, tak někdo, kdo vás vidí stejně, jako se vidíte vy, projevuje zájem, obdiv, city a respekt, navíc má podobné zájmy a žebříček hodnot, prostě kulturně hodně blízko, tak tak si ho mírně řečeno musíte oblíbit. A když o něj přijdete, tak je vám smutno. Tyhle příspěvky jsou čistě o tom, chvíli si od stesku ulevit a eventuelně získat nějaký nový pohled na problém. Kdyby mi k překonání toho stačily nějaké racionální argumenty, bylo by to skvělé, ale bohužel to nefunguje.

Citace: redweed 04. Leden 2010, 12:09:11

neříká mi nic žádné umělé vylepšování, pomůcky, rafinované hrátky, předstírání....příčí se mi to, připadá mi to nepřirozené. Pro mě platí, že buď po někom toužím a jsem ráda s ním a pak stačí "obyčejné" milování nebo netoužím a pak o fyzický kontakt nestojím

Tohle mam taky tak... a nepřipadam si divnej... naopak, přijdou mi divní ty lidi, který potřebujou k přirozeně krásné věci nepřirozené umělé pomůcky, aby se jim líbila víc... taky nechápu ty názory, že někoho začne sex časem nudit... já jsem měl, řekl bych, lehce nadprůměrný počet partnerek a stejně si myslim, že bych se uplně klidně spokojil s každodením misonářem s jednou holkou... a nikdy mě vůbec nelákalo experimentovat s umělejma pomůckama... hnusí se mi i kondomy... pro mě je sex naprosto čistá věc, kterou bych nikdy nezneuctil jejím "pošpiněním"... :D

redweed: Chceme to co nemůžeme mít ;) Whatever. Mám za to, že valná většina mužů občasným zpestřením sexuálního života nepohrdne. Ale říkám, že vám do ložnice nevidim a nikoho nesoudím. Někdo má rád holky, někdo zase vdolky. Ale pro mně je "každodení misonář s jednou holkou" znamením manželského stereotypu. Navíc jak jsem psal - někdy stačí jen dát najevo, že na něj máš chuť. Ale jak vidno, tak nemáš :D

D9: "bych se uplně klidně spokojil s každodením misonářem s jednou holkou" mě to přijde asi stejně v pohodě jako každý den přijít domu, říct "zlato jsem doma", vypít odpolední kávu, přečíst si noviny, hodinu luštit osmisměrky, pak večeře, od 20 prime-time superhit na nově a spát a další den zas. Stereotyp je svině :(

Ty možná měníš holky častěji. Já moc ne. Já měním polohy :P

Jinak souhlas, že tak nemám potřebu nějak moc využívat nějaké pomůcky a tak... neláká mě to.

Stereotyp je hrůza, ale ve vašem věku ještě nemůžete vědět, o co jde. Buďte rádi. Může nastat snadno, i při pestřejším denním programu, než jaký popsal Ava.
Nejsem si vlastně jistá, zda je horší stereotyp nebo spíše dostatek volného času. Když je člověk v jednom kole, i když je to každý den stejné, nemá čas myslet na to, že je nespokojený. Taková nuda a pocit neužitečnosti jsou daleko horší. Snižují sebevědomí a spokojenost víc než stereotyp. Ale to je o životě obecně, ne jen o partnerském soužití. V něm je to o vzájemném uspokojování potřeb. I když i dokonalost zevšední, ale snad nezpůsobuje deprivaci.
Příroda to tak zařídila v zájmu rozšiřování genofondu, že nás nové přitahuje více než to staré a poznané. Jenže přitom nebrala ohledy na naše city a morálku. Nebo jsme udělai chybu my, když jsme si vytvořily morální kodex, který nepočítá s přírodními zákony?

Isilwen: Místo útěchy se dočkat ironie...to jsem to dopracovala :roll:
Ale co se týče smyslu té věty, doufejme, že se nestačíme dozvědět, že je pravdivá.

Ava: Já nevím, co lidem pomáhá trávit spolu celé životy. Párů, co jsou spolu rádi...tedy, kde převažuje radost nad negativními pocity je asi menšina. Úplně dokonalé to není nikde. Přesto mnoho lidí vydrží i v těch nedokonalých vztazích. Má to asi několik příčin. Praktické, finanční, materiální...prostě je výhodnější spolu zůstat a nepůsobit si starosti se změnou života. Morální - tam jde hlavně o děti, které nechceme negativně ovlivňovat. A pak se mi zdá, že s věkem dochází k určité změně myšlení a úbytku energie něco podnikat, prostě se doma pohodlně uvelebíme a nemáme už zájem o nové podněty. Nad těmito důvody může podle mě převážit jen velmi silný impuls, který člověka ke změně donutí. Ať už pozitivní nebo negativní.

Citace: redweed 05. Leden 2010, 11:45:12

redweed:hmm praktické,finanční,materiální...nevím často si říkám ,že žiju staromódními názory,ale připadá mi,že manželství přežívá,proto,že spolu ti dva zkrátka chtějí být a své problémy spolu řešit a nějaké konstruktivní teorie typu té praktické apod. mi moc neříkají,jistěže manželství není procházka růžovou zahradou,kde je všechno krásné a ideální,ale rozpory jsou všude a ty si po 17-ti letech získala pocit,že je ti tvůj manžel odporný a rozhodla ses ho podvést,aby sis příjemě zvedla sebevědomí a dokázala sis,že za něco stojíš a říkáš si co bude to se uvidí a pak světe div se,manžel by se to dozvěděl a krize by byla na světě a budeš si říkat jak se to jen mohl dozvědět,ale nechci soudit třeba je to jinak btw zajímalo by mě jak může člověk cítit odpor k člověku se,kterým má děti a žije s ním 17.let a má děti? co ten odpor zapříčinilo? není to tím,že sis vzala manžela brzy a ted přemýšlíš jestli by to nebylo lepší jinak? že jsi mladá a ještě můžeš něco zažít? a kdy budeš mít ten pravý věk na partnerství? nevím vážně nechci soudit těžko říct co člověka k něčemu takovému vede a je to tvá věc těžko radit co udělat na tvém místě snad vyhledat někoho,kdo by tě pochopil a s tebou tvé pocity rozebral třeba psychologa,lepší než udělat nějakou zbrklost bez ohledu na následky

Gregory, koukám, že jsi o 20 let mladší, hezké :) Když mi bylo 17, seznámila jsem se se svým manželem. Předtím jsem měla jen jeden krátký platonický vztah. Jak se stane za dvacet let, že zíkáš k člověku odpor? Nějak se postupně kumulují drobné nespokojenosti ze vztahu. A jak píšeš, dost velkou zkouškou vztahu jsou děti, najednou se člověk ocitá v úplně jiných situacích a často překvapí sám sebe, jakou stránku své osobnosti najednou objeví. Ale to u mě pořád ještě k vytvoření odporu nevedlo. Sice jsem žila s pocitem neuspokojení, ale to pořád není důvod proč pálit citové mosty. Ten vznikne, až když se objeví někdo jiný, kdo ty vaše trvale neuspokojené potřeby uspokojí. Musím konstatovat, že zamilovanost po 30 je něco úplně jiného a o dost intenzívnějšího než v 17. Těžko se tomu odolává. Chvíli se člověk snaží a dovoluje si jen drobné ústupky, povoluje si občas nějaké myšlenky, protože jsou tak příjemné....Pak asi záleží na situaci, jestli je možnost vzájemného kontaktu, jak se ten druhý staví k eventuelnímu vztahu se zadanou osobou a tak vůbec. Prostě se to nějak vyvíjí a vyvíjí se i myšlenky zamilovaného a dostávají se pořád dál a když se vyvíjí i realita a spěje k nějakému vztahu....(asi záleží na tom, jak silná je touha a nenechá se odradit překážkami, které existují)..... a dojde k nějakému sblížení, tak touha člověka dožene k tomu, že si nevěru začne vážně připouštět a jelikož ji chce realizovat, ale ví, že to není správné, tak si začne hledat výmluvy, aby se mohl ospravedlnit sám před sebou. Nad důsledky se myslím moc nepřemýšlí, jelikož si člověk nepřipustí, že by to mohlo být odhaleno - takhle se to vyvine v případě, že člověk nechce bourat rodinu,ale zároveň potřebuje vyhovět sobě. Mně tohle rozhodnutí stálo jednu noc, kterou jsem nezamhouřila oka a probírala všechny důvody pro a proti. Nakonec jsem si to v hlavě samozřejmě srovnala tak, jak jsem potřebovala. To byl ten zlom, kdy se ze zásadové osoby a věrné manželky, co se ve vašem věku dívala na podobné věci se značným pohoršením a vůbec si nedovedla představit, že by se mohla dostat do takové situace a dokonce byla schopna být nevěrná, stala potenciální nevěrnice.

Nedělejte si starosti s tím, že máte pocit, že mi neumíte nic poradit. Pro mě je velký přínos, že je někdo ochoten se mnou o tom komunikovat a připomenout mi třeba úhel pohledu, který jsem měla dřív. Asi nemá cenu, dumat nad tím, co kdo ví o životě. Tohle se asi nedá moc hodnotit obecně. Každej známe jen ty situace, ve kterých jsme se sami ocitli. Můžou být třeba podobné, ale nikdy nejsou úplně stejné. Každý má jiné pocity, které ho vedou k určitým činům, nic není jen černé nebo bílé. Nelze zcela odsoudit někoho za nějaký čin, protože nevíme, co přesně ho vedlo k jeho spáchání. Jistě, nevěru obecně odsoudit lze, jelikož jí můžeme někomu ublížit, ale pokud zjistíme podrobně, co k ní vedlo, už nám situace tak jasně černobílá nepřipadá, dokonce si třeba i připustíme, že není vyloučené, abychom se ve stejné situaci zachovali stejně.

Jak jsem si to tak po sobě přečetla, tak to zní jako manipulace, jako bych vás chtěla dovést k tomu, abyste se, mnou soucítili, že jo? No nepsala jsem vědomě za tímhle účelem, nicméně nemůžu popřít, že asi v podstatě o to jde. Škála pocitů z celé situace kolem paralelního vztahu je opravdu široká....od radosti a uspokojení, přes bolest kvůli tomu, že nemůžete mít všechno, co byste chtěli, výčitky svědomí, zvláštní pocit ze změny sebe sama, když z relativně příkladného člověka se stanete někým kdo páchá společensky nepřijatelné skutky.

Tak to byla taková menší sonda do duše jedné nevěrnice, doufám, že vám nezpůsobila psychickou újmu :shock:

Možná píšu pozdě a už i trochu z cesty, ale podle mě tě k tomu mladšímu táhne pouze skutečnost, že je to něco nového. Není se čemu divit - po tolika letech manželství, dětech atd. to dost lidí (ne-li všechny) táhne k nějakému dobrodružství. Pokud Ti manžel nedával tolik péče a právě zmiňovaného dobrodružství, které potřebuješ, tak tě určitě zcela chápu. Zamilovala jsi se snadno a zidealizovala sis ho. Problém je, že ve 36 letech s dětmi a manželem se život těžko mění. Hledáš a vidíš na něm samé klady oproti svému manželovi (možná), ale jak se říká - každý máme občas pocit, že za plotem roste tráva zelenější - tudíž chceme něco, co nemůžeme mít a myslíme si, že to co nemáme je lepší než to, co máme. Ale co když až tak dokonalej ten mladík není? Navíc si sám našel svůj život. Jste oba úplně někde jinde a já si nemyslím, že by to mělo budoucnost.
...to jen takový můj postřeh / názor ... :)

redweed: a nejsou jádro pudla právě ty myšlenky? taky mi často běželi hlavou myšlenky na něco zakázaného,ale zároven pro mě vzrušujícího,potíž je,že jakmile se jimi víc zaobíráš,přemýšlíš o nich,rozvíjíš je atd. jsi v pasti,začneš hledat způsob jak myšlenky změnit v realitu, nakonec se ti to podaří,a pak přijde rána a kruté vystřízlivění,následují úvahy jestli to všechno stálo vůbec za to (to byla má tak trochu hypotetická úvaha) a k čemu to vedlo? k rozpolcenosti mezi tzv.povinností zachovat manželství a uspokojování vlastních potřeb což bylo hodně let jednotné,ale rozdělilo se to a zkomplikovalo díky čemu?..myšlenkám jak říkám necítím se sám natolik zkušený,abych ti radil v tvé situaci,ale v první řadě bych se pokusil najít s manželem znovu společnou notu a rozvod bych nechal jako tu nejposlednější a nejradikálnější možnost,když všechno ostatní selže ...tot můj názor

Buchy: myslím, že to není jen pouhá touha po dobrodružství, to by bylo dost zjednodušené vysvětlení....ale jistě z části je v tom i tento důvod, ale mám pocit, že touha po dobrodružství přišla právě až po tom, co jsem se zamilovala. Znáte ten pocit, když se najednou vlivem zamilovanosti začnete vnímat úplně jinak? Připadáte si hezčí, schopnější a tak...a v důsledku toho si řeknete, proč nezkusit něco, do čeho jsem si nikdy netroufla? A nemusí to být jen ta nevěra....v podstatě cokoliv, po čem člověk touží, ale bojí se do toho pustit, proože si nevěří. Když se zamilujete stoupne vám sebedůvěra. Musí v tom být nějaký geniální hormonální koktejl. Najednou cítíte i myslíte jinak. Převrátí se hodnoty. To nemůže být jen tak samo sebou. Mám na to takovou teorii druhé mízy u žen. Přibližně v mém věku prý prudce klesá plodnost, co když je to nějaký poslední pokus organismu o další rozmnožení. Já jsem nikdy nebyla středem zájmu chlapů a najednou pár let po třicítce v krátkém období jich projevilo zájem hned několik a všichni mladší. Připadá mi to divný, ale třeba je to jen náhoda :-)

Gregory: co bylo dřív? vejce nebo slepice? touha nebo myšlenky? Opravdu jsem si jednoho dne neřekla: Jsem znuděná, potřebuji nějaké vzrušení, a nevyrazila do ulic hledat nového chlapa...tak to fakt nebylo. Nevymýšlela jsem, že bych si mohla zpestřit stereotyp nějakým románkem. Prostě se najednou objevil. Jsou ač jsou mi odporná romantická klišé červené knihovny, prostě to fakt byla zamilovanost na první pohled. Já vůbec nechápu, co se vlastně stalo,a le najednou to bylo. A teď se holka braň. Přemýšlím, jestli bych se chovala jinak, kdyby se mi to stalo znovu, když už teď vím, kolik trápení mi to způsobilo. Rozum by mi jednoznačně velel nechat to být, ale stejně myslím, že bych podlehla znovu. Prostě to bylo tak intenzívní, že jsem se tomu nedokázala bránit. stejně je to divné, za život potkáme tolik lidí a většina je nám cizí, někteří jsou sympatičtí a u některých nás přepadne silný pocit vzájemné blízkosti.

Tak a teď ještě s tím rozvodem. Přesto všechno, co jsem psala, jsem nikdy nepomyslela na to, že bych sama vlastním přičiněním bourala rodinu. Já sama jsem si užila rozvodem rodičů spoustu nepříjemného, nemohla bych být příčinou toho, aby moje děti byly vystaveny takovým hrůzám jako jsem byla já, to bych si nikdy neodpustila. Navíc mám spíše negativní zkušenost i s nevlastním otce, mám dojem vztah s nevlastním rodičem je vždycky trochu průšvih, takže bych byla moc opatrná při volbě eventuelního náhradního tatínka i v situaci, na které bych nenesla vinu. Já jsem prostě jen chtěla zažít citově plnohodnotný vztah.
A tím pádem mě taky nikdy nenapadlo o tom manželovi říkat. To by byla ta největší blbost, kterou bych mohla udělat. Nikdy jsem neměla jediné nutkání, vůbec nevím, proč bych to měla dělat. Jasně, že je blbé, že ve vztahu není důvěra, ale tím, že to řeknu, jí zpět nezískám, právě naopak, bude to ještě horší. Navařila jsem si to sama, tak si to taky musím sama sníst a ne s tím zatěžovat manžela. On stejně malou část toho ví. Ví, že jsem byla zamilovaná, to se prostě nedá utajit. Když se zamilujete, začnete se chovat jinak a nejde třeba jen o lepší péči o zevnějšek. Vlastně se vám úplně změní myšlení, věci, které vás zajímaly a bavily najednou nejsou atraktivní díky tomu, že nejsou spojené s tím, po kom toužíte, naopak vás zajímá něco úplně jiného, co s ním jakkoliv souvisí. Člověk by musel hodně přemýšlet a dávat si záležet na tom, aby se nic nepoznalo...asi je to nemožné. To, že jsem se sblížila s někým jiným nás s manželem odcizilo, ale nemyslím, že by nás kompletní přiznání mohlo jakkolov sblížit. Jde mi o to udržet přijatelnou situaci kvůli dětem, kdybych je neměla, přinejmenším bych vážně uvažovala o tom, že ten vztah ukončím. Ve mně city k němu fakt úplně umřely...jednou mi pohrozil rozvodem a já při tom necítila vůbec nic. Dřív bych se skoro psychicky hroutila a tenkrát nic. Naopak se mi zdálo, že cítím úlevu...tenkrát jsem měla křídla čerstvé zamilovanosti....dneska bych měla strach z toho, jaké starosti mi to přinese, ale ne smutek, že o něj přijdu.

Citace: redweed 07. Leden 2010, 22:36:37

...tím pádem mě taky nikdy nenapadlo o tom manželovi říkat. To by byla ta největší blbost, kterou bych mohla udělat. Nikdy jsem neměla jediné nutkání, vůbec nevím, proč bych to měla dělat. Jasně, že je blbé, že ve vztahu není důvěra, ale tím, že to řeknu, jí zpět nezískám, právě naopak, bude to ještě horší. Navařila jsem si to sama, tak si to taky musím sama sníst a ne s tím zatěžovat manžela...

Tak za tohle chválim. Kdo má odvahu zahnout, musí mít odvahu o tom nikdy nepromluvit.

Jednou mi holka zahla (líbala se s nějakým jiným kluvkem) a nevěděla nic lepšího než mi to okamžitě říct, což je jako "aj, průšvih. Ale přece se s tím nemůžu užírat a trápit se tím, radši ti to řeknu, abys rozhod za mně, jestli je to problém nebo ne a vlastně abys to celý vyřešil. Já se za odměnu budu tvářit provinile"

Nepřemýšlela si někdy proč sis ho vzala? Co tě na něm přitahovalo a ci ti imponovalo? Čím byl jiný a lepší než ostatní? Myslím, že nového sis záměrně idealizovala a s manželem dělala pravý opak. Já osobně na svojí bývalou mám určitě věci, na které (cíleně, z pochopitelných důvodů) nemyslím, protože vím, že to jsou věci, pro které byla úžasná, jedinečná a já ji miloval - jen měla víc chyb něž těhle věcí :D A kdybych to s nimi přeháněl, tak bych se snad možná znovu zamiloval, nebo by mě to aspoň začalo štvát, že nejsme spolu. Zkus si na to vzpomenout a dát těm myšlenkám šanci.

píšu malinko s odstupem, tak se předem omlouvám...

Ava: ta teorie o tom, že se chováme podvědomě jako o dvacet let starší skupina lidí, je hodně dobrá... teďka jsem trochu utahaný takže k tomu nejspíš nic převratně chytrého nenapíšu, ale když se tak nad tím zamýšlím, nemůžu se zbavit pocitu, že tahle myšlenka by dokázala vysvětlit dost velkou část mezigeneračních problémů a že by se díky ní dalo docela dobře odhadnout spousta prognóz a vůbec, je to prostě hodně chytrá myšlenka ;)

a teď ke vztahům a manželství a tak vůbec...
do manželství se nejspíš promítne i fakt, že v okolním světě je dostatek problémů na to, aby měl mít člověk problémy i doma... takže když se to kousek po kousku všechno nasčítá, člověk prostě po nějaké době "zpohodlní" a nemá "sílu" (potřebu, motivaci,...) dělat věci, které ho třeba v mládí lákaly...
je zvláštní, že příkladně teď ve svém okolí na pár lidech pozoruju, jak na ně doléhá "krize středního věku" a řekl bych, že to hodně dobře koresponduje s tím, co tu ve svých příspěvcích napsala redweed... člověk, který je sice relativně na vrcholu sil ale zároveň si podvědomě uvědomuje, že už to bude jenom horší a horší, si pak uvědomí, že se třeba nenaplnily některé jeho ideály,... myšlenky ala redweed jsou jedním z nevyhnutelných důsledků - člověk by rád "něco ještě vylepšil", ale má jakoby "zamlžené" žebříčky priorit, takže je těžké ocenit to dobré v životě...
a co se toho vyvíjení názorů týče - v životě existuje několik nárazových období, kdy se člověk "posune" na vyšší "úroveň" - příchod na střední, první vážný vztah, studium na vysoké,... v průběhu každého z těch období si člověk vypracuje určitý názor na svět a vlastní místo v něm... aktuálně jsem v té fázi, kdy se "rozkoukávám" na vysoké a z dosavadního bilancování už můžu říct i to, že některé názory se pak v životě vrátí jako bumerang (to by asi bylo na delší rozebírání po SZ a taky OT a nezajímavé)... nicméně ať přemýšlím o smyslu života, vesmíru a tak vůbec z jakéhokoli úhlu pohledu, řekl bych, že občas je nejlepší řešení si říct "co se stalo, stalo se" a přístup redweed a Avy "Kdo má odvahu zahnout, musí mít odvahu o tom nepromluvit" je jednou z jeho aplikací - imho se potom člověk může lépe soustředit na to co je podstatné a to je nejspíš taky důvod, proč si nakonec redweed aspoň trochu srovnala myšlenky (protože měla odvahu se na to podívat s odstupem a neudělala to, co popisuje Ava v předchozím příspěvku, že by to "hrotila" a udělala nějakou blbost jako je třeba přiznat se)...
každopádně období cca 15-20 let po začátku manželství (nebo vztahu) je doba, kdy se člověk může docela snadno dostat do období "bilancování" a být pak přirozeně nespokojený, je to prostě jeden z těch podobně důležitých momentů v životě jako je třeba ukončení studia na vysoké atp.... a rozhodně je dobrý si trochu uspořádat myšlenky a pokecat si o tom...

omlouvám se, že jsem napsal trochu s odstupem a že je to možná trochu neuspořádaně (píšu to už dost ospalý), ale říkal jsem si že by to co jsem tu napsal mohlo někoho zajímat (jestli se pletu tak sry)...

Ava:
Proč jsem si vzala svého manžela. Aktuální odpověď bude zřejmě chudší než by byla ta z doby, kdy jsem si ho brala, nebo s ním chodila. Ale jak nad tím tak přemýšlím, tak mě napadá jeden zásadní důvod a pak možná pár méně důležitých. A sice ten jeden zásadní byl ZÁJEM, to, že mě chtěl, že se ke mě hezky choval. Předtím, než jsme se seznámili, tak jsem měla jen jednu kratší známost, takže jeho zájem o mě byl pro mě dost výjimečný. Nejsem nijak zvlášť atraktivní, jsem uzavřená, nevěřím si, působím nejistě. Tedy teď už je to možná trochu lepší, ale v sedmnácti jsem byla děsně zakoplexovaná.Takže mě opravdu oslnil tím, že mě chtěl. Co se týče zájmů a názorů, nejsme diametrálně odlišní, ale ani toho asi nemáme společného dost, aby nás to nějak výrazně sbližovalo. Prostě v zamilovanosti všechno vypadá růžověji, partner se o vás zajímá, zajímá se o to, co děláte, o vaše názory. Když zamilovanost pomine, zájem opadne, anopak převáží žárlivost. A teď nemyslím na jinou osobu, spíš prostě na svět toho druhého, jelikož jeho činnosti ho od vás odvádí a vy nemůžete pochopit proč najednou raději dělá něco jiného než aby byl s vámi, proč má větší radost z nového auta než z něčeho, co je zase důležité pro vás. Možná tyhle myšlenky o mě vypovídají to, že mám představy o vztahu úplně špatně postavené. Že čekám hlavně vlastní uspokojení a místo, abych se radovala z uspokojení partnera, tak to beru jako, že se to děje na můj úkor. Ale myslím, že se na to dneska dívá takhle většina lidí, jsme vesměs egoisté.
Takže to, co mě k manželovi přitahovalo dříve se už nedá obnovit. Temkrát mě to uspokojovalo, byla jsem mladá, neskušená, nejistá. Dneska jsem jiná a co mě hlavně změnilo, byl právě jiný vztah. Možná zidealizovaný, ale nicméně pro mě momentálně více uspokojující nejen tím, že byl nový. Prostě byl pro mě daleko víc inspirativní, byli jsme si intelektuálně bližší. Měl zase jiné slabiny, které by mi nejspíš vadily, kdybych mu dala přednost, možná bych na tom nakonec byla mnohem hůř než jsem. Tedy pár let by to třeba fungovalo. Takže bych měla pár let fungujícího vzathu k dobru, pak by nejspíš následoval střemhlavý pád pěkně na nosánek. Takhle mě čeká ještě pěkných pár let života vedle sebe. No, co by člověk pro děti neudělal?

King666: Nemyslím, že bych měla srovnané myšlenky víc, než předtím. Moje priorita pořád zůstává prioritou. Jinak se toho dost změnilo, ale já z toho rozhodně nevycházím jako moudřejší nebo rozumnější. Pouze bohatší o novou zkušenost. Taky unavenější, zklamanější, vyčerpanější. Tuším ale, že jsem si nevytvořila imunitu proti podobným situacím, neodolávala bych pokušení o nic lépe než předtím. Vlastně nevím, pomyšlení na tu bolest by mě třeba odradilo od podobných legrácek. Protože změnit přístup k eventuelním dalším vztahům asi nedokážu. To je už ale akademická debata, jelikož je krajně nepravděpodobné, že mě něco takového ještě potká.

Mě k bilancování nepřinutilo ani tak období v životě jako ta zamilovanost, stejně jako dle tvývch slov "zamlžila žebříček hodnot". Tím se mi všechno obrátilo naruby a donutilo mě se zamyslet a posuzovat věci z jiného úhlu. Těžko ale říct, zda byl správný nebo úplně mimo.

redweed:
Fakt je ten, že jsi prostě neustála dlouhodobý vztah a po pravdě ses jej pokusila vyřešit tou nejhorší možnou cestou - tajnostmi, aniž bys dala manželovi vlastně cokoliv najevo (i když počítám, žes mu to dávala najevo typicky ženským způsobem, kterého si nemá zaměstnaný muž, který doma hledá zázemí a odpočinek, nejmenší naději všimnout). Takže zatím co on prostě plnil své mužské poslání, ty ses rozhodla dohnat ujetý vlak mladí.
Samozřejmě chyba nastala už na počátku. Sama jsi přiznala s čím jsi do něj vstupovala a podle toho to taky dopadlo. Ne nadarmo se říká, že v počátku je obsažen i konec.
Jsi ve stavu, kdy je každá rada dobrá, protože všechna řešení jsou natolik špatná, že vždy někomu ublíží. To se stává, když se dlouho ignorujeme a doufáme, že se naše situace zlepší, ale ne našim vlastním přičiněním :).

Řešení - hluboká vnitřní transformace, které, nic proti, nemyslím, že jsi zrovna schopna.
A nebo rozchod, odpočinek, přerušení vztahu. Kvůli dětem nemá význam něco takového udržovat, protože děti tohle většinou cítí a vědí mnohem dříve, než si to dokáží připustit rodiče. Nevěra je trapná, čekání na nějakého dalšího muže je nefér vůči tvému současnému partnerovi, nehledě na to, že se ti to s příštím partnerem vrátí.

Najdi svou vlastní sílu řešit si svůj život. Zatím jsi jen byla závislá na muži, kterého vlastně nemiluješ, ale jen jej potřebuješ. Tahle závislost ti bere lásku. S každým dalším to dopadne úplně stejně, i když si najdeš někoho úplně jiného. Stejně nakonec budeš přinucena najít štěstí a radost sama v sobě. Přesně tak, jak ti to ukazuje už tvůj současný partner, když se raduje třeba z auta. Najdi si něco, díky čemu se budeš moci ty sama ocenit, začít si sebe vážit. Uvidíš, že díky tomu si tě začne všímat i partner. Ale nesmíš to dělat pro tohle!!! Musíš to dělat opravdu pro sebe!

Najdi svou cenu a vždy se objeví někdo, kdo tě bude umět ocenit. Buď to bude stávající partner nebo prostě opravdu někdo nový a hodnotný.
Ale upozorňuji - tohle je ta horší a namáhavější cesta.

Ja myslim, ze uz kuli detem je to, co dela redweed je dost nezodpovedne. :( Chapu, ze po nekolika letech manzelstvi to neni uz ono, ale myslel sem si, ze kdyz jsou deti, rodice dostavaji novy smysl zivota. Chteji detem dat to nejlepsi a to se da udelat pouze ve dvou. Redweed, mela by si myslet aspon na ty deti kdyz uz jsi schopna "ublizovat" manzelovi. Deti za nic nemuzou a kuli trosku chemie v mozku je preci nepripravis o tatu a zivitele. Stoji ti to za to? Co ti vlastne na manzelovi vadi nebo chybi? Vim ze laska jako takova uz tam asi neni, ale zkuste oba zit pro ty deti. Raduj se z rodinych vyletu, uzijte si legraci... Nejak mi prijde lito, ze spousta zen s detmi ztrati hlavu podobne jako ty po nekolika letech manzelstvi a detech. Prijde mi to dost pubertalni, sobecky a nezodpovedny. :( Rozvod je sice reseni, ale dost sobecke a ublizila by si tim spouste lidi. Navic sis tim taky prosla jako dite a bylo ti to prijemny? Vaz si toho co mas a nedelej blbosti. 8)

Já myslím, že největší nerovnována ve vztahu muže a ženy tkví v tom, že hlavním smyslem života ženy jsou vztahy, hlavně rodinné, kdežto smyslem života muže je nějaká jiná činnost. To je prostě fatální nevýhoda. Protože do vztahů investujeme vše, co můžeme, ale nedostává se nám adekvátní odpovědi, potvrzení toho, že je to tak v pořádku a má to smysl. Je to důvodem větší závislosti žen na mužích. Muži jsou závislí na svém úspěchu, mají těžiště někde úplně jinde, mimo vztah.

Quadark: Je jasné, že jsem se zachovala špatně, ale soudit mě může jen ten, kdo se vestejné situaci zachoval lépe. Jistě, neměla jsem podlehnout svodům Ale kdo z vás má čisté svědomí a může říct, že nikdy žádnému svodu nepodlehl? Nikdy se nezachoval sobecky, neslušně, špatně?
Radíš mi, abych skončila se vztahem, který mi nevyhovuje. Ovšem mě připadá, že by to bylo to nejsobečtější, co bych mohla udělat. Jistě dalo by se říct: Sbohem, už s tebou být nechci. Vzít děti a odejít. Ale tuhle situaci by nejvíc odnesly děti. Takhle jak to je, to není ideální, chováme se k sobě s manželem spíše chladně, moje představa o ideálním rodičovském páru je jiná, ale ani se nehádáme a vypjaté situace vznikají jen výjimečně. Prostě víceméně obyčejná všednodenní realita, jen to vybočení z ní člověka donutí víc přemýšlet, jestli je to to, co chce, jestli by všechno nemělo být jinak, jestli by něco jiného nemělo větší smysl. Jistě má být člověk spokojený s tím, co zrovna má, jelikož nikdy neví, kdy o to přijde a kdy bude hůř. Ale běda, když se mu zdá, že vidí něco lepšího, touhy po tom se těžko zbavuje. Nejlepší cesta jak přestat toužit je získat to, po čem toužíme. Koneckonců člověk je tvor nespokojený, kdyby byl v zásadě spokojený, asi by ještě lezl po stromech :-)

forum.QARK.net

Pokecání => O rozchodech => Téma založeno: redweed 24. Červen 2009, 08:17:52