tak já sem taky přidám jeden za svých výtvorů ... jestli se vám to líbí, tak napište, ať můžu přihodit další ....
Již pár týdnů, možná i měsíc uplynul,
od chvíle, co se to neštěstí stalo.
Byl podzim, ten už dávno pominul,
ale zděšení se všemi zůstalo.
Vždy měl jsem podzim rád,
a byl jsem šťastný, že lásku mám.
Vždy tu byl nějaký kamarád,
ale teď, teď už jsem tady sám.
Jediný člověk, co mě pochopil,
opustil tiše a rychle náš svět.
Odporný heroin mou lásku zahubil,
už nic nevrátí jí život zpět.
Ona byla opravdu moc krásná,
její duše, tvář, všechno, taky hlas.
Zářila, jak na nebi hvězda jasná,
kéž bych mohl vrátit čas.
Čas, kdy jsem u ní v náručí,
našel porozumění a spásu.
Proč mě někdo nenaučí,
jak zas naslouchat jejímu hlasu ?
Za jednu noc o všechno přišel jsem,
o všechno co mi kdy drahé bylo.
Škoda, že to nemohl být jen sen.
Tolik bolesti, proč se to přihodilo ?
Každý týden, den, každou hodinu,
se slzy v proudu z mých očí řinou,
pořád stejně, každou minutu i vteřinu.
V slzách mé dny na světě plynou.
Na jejím hrobem jsem stál, na hřbitově,
chvíli po západu slunce, jemně mrholilo.
Doufal jsem, že budu zase s ní, asi bláhově.
Když v tom, mé největší přání se vlplnilo.
Ucítl jsem její vůni sladkou,
po zádech přeběhl mi mráz,
paprsek světla prošel temnotou,
a já uvděl mou drahou vílu zas.
Cítil jsem chlad, co se okolo ní nesl,
to ona mě navěky uchvátila.
Políbil jsem jí, na kolena jsem klesl,
a pak jsem uviděl, proč se mi zjevila.
Před jejím hrobem leželo tělo,
pramínek slz začal vysychat.
Byl konec, mé tělo zemřelo,
má duše se však mohla radovat.
Teď už navždy spolu budem.
Krajina okolo se měnit začala.
Do nově vzrostlého ráje půjdem,
ze hřbitova jen vzpomínka zůstala.
Autor