Moc vám dík. Nejsem úplně tupá, člověk většinou sám odpověď zná...ale když to slyší ještě zvenku, tak ho to aspoň víc nakopne... Smutno je mi z toho sice furt stejně, ale nově cítím taky vztek..sama na sebe, že jsem někomu dovolila si se mnou vytřít zadek

Proč jsem se rozhodla napsat na qark? Protože bych ráda alespoň trošku poodhalila, co se vlastně chlapům tak honí hlavou a nejraděj to slyšela od nějakýho mužskýho ;-)
Ve zkratce nástin mé situace, která je sice spletitější, ale zkusím to zjednodušit:
Byla jsem půl roku na Erasmu. Potkala super kluka z Německa. Já 24, on 26. Já single, on zadaný doma v Německu již cca 2 a něco let (ne perfektní vztah, ale má ji moc rád). Nejdřív perfektní kamarádi, nerozlučná dvojka na párty, výlety, společná vaření...a nakonec bohužel i sex. Já se snažila zůstat při zemi, nekreslit vzdušné zámky - těžko opustí holku doma kvůli holce z Česka, že jo. Navíc - nebyla jsem jeho první mimovztahový úlet. Byl sexuálně prostě nevybouřenej, potřeboval to furt. Byla bych v Česku a on by stejně s nějakou v Německu.. Zní to teď možná paradoxně, ale nebyl to prvoplánový hajzl. O to to je horší - byl to ten nejněžnější a nejmilejší chlap, co jsem kdy poznala. V životě se ke mně nikdo nechoval tak slušně a neopečovával mě jako on. Erasmus skončil, poslední den jsme oba probrečeli teda hutně..nikdo nikomu ale nic nesliboval. A po Erasmu - jeho slečna totiž byla v té době na rok taky v zahraničí - sms skoro denně, 2hodinové skypy, dráždění se po netu a za 2 měsíce po Erasmu na 10 dnů přijel za mnou, a za další 2 měsíce pak já na týden za ním. Krásné, nezapomenutelné. Jsem v tom až po uši. A zas sms, denně noční hodinové skypy, videa, maily, balíčky na Vánoce s dárky. A pak se slečna vrátila a frekvence kontaktu šla rapidně dolů - logicky. Srdce mám na sračku, i když jsem věděla do čeho jdu - nikdo mi nesliboval, že to bude jinak. Tak jsem dala pryč naše společné fotky z mé nástěnky a snažím se mu nestalkovat fb profil.. ;-) A říkám si - to mu fakt nechybím? To jsem fakt nebyla pro něj vůbec nic? A v tu chvíli napíše, nebo prostě zavolá náhodou na skype..a řekne, jak by mě rád obejmul a znova viděl, zase se společně smějem..a že možná za půl roku v létě bychom se prej mohli vidět.. A pak zas bez kontaktu. Nahoru dolů.
Udělala bych pro něj všechno. A on to ví. I se přestěhovala do Německa...  No co se vám chlapi honí hlavou? Jsem fakt jen další zoufalka-naivka, s kterou byl prostě jen dobrej sex? Tak proč za mnou dojel? Proč psal, denně volal a říká mi, že mě chce ještě vidět? Že jsem holka snů? A pak zas nic, žije si dál svůj super život a já se v tom plácám.. Když jsem se zeptala, co pro něj jsem, tak jsem prý jeho best-friend, jakou kdy měl a vím o něm to, co jiní ne.. jsou to kecy? A stejně to není to, co jsem chtěla sylšet, že jo..
     
 

Díky i za tento názor. Je pravda, že každý člověk vnímá hodnotu přátelství jinak. Ty pravděpodobně ji vnímáš stejně jako ona nynější slečna mého expřítele (už si na to slovo snad i zvykám...).
Jen mě mrzí věci, které se postupně nyní dovídám - to, že budou spolu, si "domluvili" už před létem, jen nevěděli, jak mi to říct. Fyzicky mi však zůstal věrný (ano, je to férový kluk, proto ho taky tolik miluji). Léto, které já jsem vnímala jako naše velmi šťastné období, se nyní ukazuje obdobím, kdy jsem už byla pouze pouze figurka "navíc", o které se přemýšlelo, jak ji vyšoupnout... To zabolí.
Ale pomaličku začínám věřit, že taky budu třeba zase jednou šťastná. A on šťastný je a ve vztahu se mnou by se trápil, takže máte pravdu.. tohle se prostě děje, láska je nestálá, mohlo se to stát i mě...

Děkuju moc za názor, v lecčem máš pravdu, jen je těžké si to připustit - ale proto jsem napsala tady, abych získala ten náhled jiných...
Jen asi nemyslím, že uražené ego je ten správnej výraz, ale chápu, že se neznáme a ze slov se špatně soudí.
Spíš jen to zlomené srdce... víš co, někdy lidi ten konec čekají, ale já to vůbec nečekala, myslela jsem, že se máme strašně krásně a on už v představách bloudil někde s tou druhou (což vím, protože mi to pověděl).
Taky mne mrzí to, že možná tomu neuvěříš, ale já vždycky byla toho názoru, že kluci opravdu blízkých přátel (což ona byla) jsou tabu. Vím, že lásce neporučíš, ale já v podobné pozici kdysi byla a nechala jsem to plavat, protože tohle by se nemělo dít. Přátelství by nemělo mít hodnotu Beverly Hills.

Vím, že nejsem jediná s takovým příspěvkem tady a moc mi to vědomí pomáhá. Je to zvláštní, ale opravdu mi pomáhá vědět, že se takové věci prostě v životě dějí a člověku nezbývá než věřit, že i on se z toho dostane tak, jako to zvládli jiní... Ale je to tak sakra těžké! Založila jsem své vlástní téma, abych se mohla podělit se svým příběhem a viděla, co si o tom myslí cizí lidé... Budu vám moc vděčná za jakékoli komentáře.
Měla jsem 5 a půl letý vztah. Mě je 22, on 24 let. Jsem třetím rokem na studiích mimo naše rodné město, takže poslední 2 a půl roku jsme pro sebe měli jen víkendy a prázdniny. Chtěla jsem, aby se mnou bydlel v místě studia /je pracující/, ale nechtěl. Chápala jsem ho, nechtěl opustit město, přátele, ale bylo mi to moc líto. Každopádně to fungovalo i takhle, alespoň jsme pořád vykládali, co se nám vždycky během týdne stalo.
Myslím, že jsme měli opravdu krásný vztah. Spoustu skvělých zážitků, společné přátele, se kterými jsme jezdili na chaty, výlety apod., společného pejska, kterého jsme si pořídili. Pořád jsme snili o naší budoucnosti a opakovali si, jak moc se milujeme. Říkali jsme si (a v tu chvíli to opravdu mysleli vážně), že jsme v sobě našli svou životní lásku a nic nás nemůže rozdělit. Nedokázala jsem si svou budoucnost bez něj představit. Byli jsme si vždycky oporou, jeden pro druhého vždy nejlepším přítelem. Uměli jsme se bavit společně i každý zvlášť. Samozřejmě, že někdy jsme se i hádali. A někdy ošklivě. Ani jeden nejsme přece dokonalí. Se mnou to obzvlášť bylo někdy těžké... Jsem vznětlivá, ale on brzy přišel na to, že potřebuju jen chvíli, aby mne nechal "vybublat" a pak jsem schopná o všem mluvit v klidu. Kolikrát jsem se mu za svou povahu omlouvala a on vždycky povídal, že to přece nevadí, že každý jsme nějaký a že my máme tolik lásky, kterou by nám leckdo mohl závidět. Ale asi už to se mnou nevydržel... Nebo nevím co se stalo... Nerozumím tomu. Každopádně po nádherné dovolené v Římě, kterou jsme si moc užili, 2 dny před mými narozeninami, mi oznámil, že mě miluje, ale už to nevidí do budoucna... Že nejlepší bude rozejít se a je dobře, že jsme si to uvědomili dříve, než v manželství s dětmi. Myslela jsem, že umřu. Nebyla jsem schopna slova. Jen jsem brečela a brečela.
Možná bych ale tuto verzi přijala lépe než to, co potom následovalo. Pořád jsem si říkala, že to ještě dáme dohromady, že třeba jen potřebuje chvíli volnost a věřila jsem, že se natolik milujeme, že to není definitivní...
Za necelé 3 týdny od rozchodu za mnou ale přišla moje dobrá kamarádka (naše společná), aby si s brekem ulevila od svědomí a vrazila mi kudlu do zad.. Oznámila mi, že teď ona chodí spolu s ním.. Ať se na ně nezlobím. S mou láskou, kterou nadevše miluju a myslela jsem, že on to cítí stejně..! Na místě jsem omdlela a chtěla jsem umřít. Jak se tohle může stát? Jak se tak rychle mohl do ní zamilovat? Jak mohl tak rychle na mne zapomenout? Vždyť se oba znají tak dlouho..což mi samozřejmě napovídá, že alespoň v hlavách (snad ne i fyzicky!) to měli už dříve... vždycky k sobě měli blízko.. Navíc - ona je tak krásná žena! Chci, aby byl šťastný.. když jsem mu to štěstí nemohla dát já, tak ať mu to dá ona, ale proč se to muselo stát tak rychle... Za 3 týdny zapomněl na téměř šest let vztahu. Je to možné? Říkal, že chce, abychom byli kamarádi (!), ale já toho ještě pořád nejsem schopna... Děsím se té chvíle, kdy je spolu uvidím hrdličkovat. Mou "dobrou" kamarádku a muže, se kterým jsem chtěla zestárnout... To nemohu ustát a nejhorší je, že je jednou budu muset vidět právě proto, že máme ty společné kamarády... Miluju ho a moc bych ho chtěla zpátky, ale je to pryč a já se z toho nemůžu vzpamatovat. Zabíjí mne představy, kterých se nemohu zbavit - představy jich dvou, jak se spolu mají krásně a jak spolu dělají věci, které patřily ještě nedávno jen mě.. A nejhorší je, že vím, že jim ten vztah výjde. Nikdy nebude litovat, že mne nechal. Co je mezi sebou může ještě překvapit, když se tak dlouho znají? Panebože nevím, co dělat... Tak strašně mi chybí...