Díky za potvrzení, myslel jsem si to Ani doteď jsem toho moc neočekával, takže s tím prostě nebudu začínat Vidět bychom se sice mohli kdykoliv, ale budu ji brát jako kamarádku a nebudu to hrotit. Trochu se stáhnu a budu pozorovat, co se bude dít  

Musím víc věřit svým pocitům, který maj v tomhle fakt často pravdu  

Relativně intenzivní Ze zkušeností už vím, že vztahy na dálku jsou k ničemu a nechci se do ničeho takovýho pouštět. Domů se vracím za 3 měsíce, ale kdybychom oba chtěli, můžeme se v pohodě vidět.

Právě to si taky trochu myslím. Jak to poznat? Když si píšeme je to fajn, když konverzace vyprchá a 4 dny se nic neděje, neřeším to a nepíšu, po pár dnech se většinou ozve sama. Mám takový tušení, že má nižší sebevědomí, což by tvou teorii mohlo potvrzovat.
Vyprávěla mi, jak odmítla zamilovanýho kamaráda i jak se k ní snaží vrátit její ex. Do něčeho takovýho mi ani omylem nestojí za to se plíst 

S těma hodnotama je to určitě pravda taky. Ale když holka u rodičů nestrádá a dostává se jí všeho co chce (možná je i trošku rozmazlená), očekává pak totéž od přítele. To se na začátku těžko pozná, protože to sama nedává najevo. Když se už ale vztah počítá na roky, může si začít uvědomovat, že její přítel/manžel na tom není tak dobře jak by chtěla a začne se cítit nespokojeně, ač jí to racionálně nemusí dávat smysl - prostě očekávala, že manžel bude jako tatínek a o všechno se postará. Neříkám, že to tak je vždycky, ale z reálu o pár takových případech vím...

A nějak tak mám pocit, že bych s Janou mohl dopadnout. Navíc se divím, že se o mě vůbec zajímá, protože vzhledově je o 3 třídy vejš a na takovej zájem nejsem zvyklej  Podle mě můžu být vážně jen "hojítko" po expříteli, na druhou stranu, jsme v relativně intenzivním kontaktu (na dálku, viděli jsme se jen 1) už 3 měsíce. Jak se pozná, jestli holka kluka netahá jen za nos? 

S Adélou vím, že by mi bylo dobře ve společný domácnosti, prostě jako s holkou do života. Problém je, že do ní nejsem tak poblázněnej a chybí mi mezi náma ta jiskra.

Rozhodl jsem se to neřešit, protože bych se z toho akorát tak zbláznil Prostě to nechám plynout a uvidí se
Přemýšlím ale nad tím, jestli se mi to nemohlo nějak pomotat - nevím jistě, co mi říká hlava a co srdce.

Zkusím popsat, jak se teď cítím ohledně slečny 2 (říkejme jí Jana). Řekla mi, že je asi čtvrt roku po rozchodu (2letý vztah). Spolu s tím, že v podstatě první projevila zájem ona si trochu připadám jako "odrazovej můstek". Tzn. může si na mně jen zvedat sebevědomí. Každopádně, necítím se s ní tak uvolněně jako se slečnou 1 (kamarádka Adéla). S Adélou mám pocit, že jí dokážu rozveselit, udělat radost, naplánovat nečekanej vejlet a budu vědět, že bude souhlasit a bude mít radost.
Jana je sice půvabná, chytrá, vtipná, a neuvěřitelně mě okouzlila, ale nedokážu si s ní představit společnou budoucnost. Ač ji zas tak moc neznám, nemám pocit, že jí zvládnu "stačit". Pro holky je taky (v dlouhodobým horizontu) důležitý, aby se s chlapem cítily minimálně na stejný životní úrovni, jako v jaký vyrůstaly. Nebo se mýlím?

Snad jsem se vyjádřil pochopitelně, budu rád za každej postřeh

Ahoj všichni, rád bych se vás zeptal na názor - Má cenu pouštět se do vztahu bez počáteční zamilovanosti?

Dostal jsem se do situace, kdy se o mě "zajímají" 2 slečny.

1. slečna je spolužačka, se kterou jsme se nikdy moc nebavili, pak se nějakej čas jako kamarádi vídali, a ona se do mě zamilovala - nejen že se tak chová, ale dokonce mi to sama řekla. Hlava mi říká, že bychom spolu mohli tvořit skvělej pár...má vlastnosti, který jsem si u svojí přítelkyně vždycky představoval, je milá, citlivá, líbí se mi, atd... Každopádně, strávili jsme spolu už docela dost času, vídáme se, cítím se s ní dobře, párkrát jsme se líbali, ale prostě do ní nejsem zamilovaný.

Se druhou slečnou je to naopak. Taky jsme se poznali ve škole. Je krásná, vtipná, chytrá,... dlouho jsme si jen psali a na prvním rande mě pak okouzlila ještě víc. Trochu jsem se do ní zbláznil, ale když se nad tím zamyslím, hlava mi říká, že je to chyba (nevím proč).

Je docela pravděpodobný, že nakonec nebudu ani s jednou, ale jde mi o princip - je lepší poslechnout hlavu nebo srdce? Máte někdo podobnou zkušenost?

Po měsící menší aktualizace.

První 2 týdny po rozchodu stály, jak jinak, za hovno. Trápil jsem se a doufal, že se vzpamatuje a bude chtít zpátky. Díky vám a kamarádům jsem si ale uvědomil, že v něco takovýho nemá smysl doufat a chce to jít znovu dál. Ne, že by mě myšlenky na návrat doteď nepřicházely na mysl, ale daří se mi jich zbavit čím dál rychleji. Prostě normální průběh po rozchodu.

Co mě docela těší, je, co jsem za ten měsíc stihnul. Asi po 10 dnech jsme šli na víno s kamarádkou, o který jsem tu kdysi psal - něco tehdy mezi náma proběhlo, ale furt byla nedostupná, tak jsem se na ni vykašlal. V noci jsme skončili u ní doma, líbali se, trošku svlíkli, ale víc nešlo, protože jednak nemohla a druhak jsme nemohli do jejího pokoje, kde byl spolubydlící. To pro mě byla taková pozitivní injekce, co mě na chvíli povzbudila. Pokusil jsem se s ní něco domluvit znova, ale zase dělá důležitou, tak na ni už seru
Asi týden na to jsem se vyspal s jinou holkou, to byla docela náhoda, ale nic úžasnýho to nebylo.
Pak jsem měl dvě rande s ještě jinou slečnou, která se mi docela líbí a je sympatická, ale cítím, že na něco vážnějšího ještě nejsem úplně připravenej. Příště jí to vysvětlím a snad to bude fajn kamarádka.

Můj největší problém teď je, že se potřebuju naučit žít sám se sebou, najít si vlastní zábavu a nebýt na nikom závislej. Když se hned do něčeho pustím a znovu to nedopadne, budu zas tam, kde jsem teď. Proto se snažím najít aktivity, díky kterým si pár měsíců vystačím. Na jaře jedu navíc na čtvrt roku na školu do zahraničí, takže po něčem vážnějším začnu pokukovat cca za rok, až se vrátím. Samozřejmě, pokud se zamiluju, asi s tím nic nenadělám Od toho roku ale očekávám, že zvládnu "najít sám sebe", zjistit, co vlastně chci, a především se oprostím od přehnaný závislosti na vnějších vlivech - jestli mám/nemám přítelkyni, co si o mně kdo myslí atp. - protože to se mnou relativně hýbá.
Proti tomu jde můj pocit, že když teď potkám holku, se kterou si budu rozumět, byla by škoda tomu nedat šanci. Mám prostě dojem, že když teď budu chtít trávit čas učením se žít sám, můžu toho dost promeškat - a to bych nerad.
Až to nějak zvládnu, myslím, že budu připravenej na něco opravdovýho.

Tak komunikace pořád nějak vázla, ale nakonec přijela o den dřív než měla a jeli jsme ke mně na víkend.

V pátek ráno byla ještě pořád protivná a jasně jsem jí řekl, že jestli chce bejt dál taková, ať si na to najde někoho jinýho, že na to nejsem zvědavej. Odpoledne a večer už bylo trošku líp, ale až do soboty konverzace pořád vázla, byla zaražená, prostě jsme spolu skoro nemluvili a když už, stálo to za prd. V sobotu odpoledne jsem se teda rozhodl, že už na to kašlu, další minimálně 2 týdny (než bychom se znovu viděli) bych se užíral a pak by to šlo stejně dost pravděpodobně do kytek. Tak jsem jí řekl, že o to, jak je to teď, prostě nemám zájem, a bude lepší, když už se nebudeme vídat. Tiše souhlasila a zeptala se, jestli chci, aby hned odjela - řekl jsem že jak chce, že klidně může do neděle zůstat. Řekla taky, že ví, že to celý posrala ona a mrzí jí to. Prý ví, že nám spolu bylo úžasně a byli jsme skvělí. Od tý chvíle se se mnou bavila normálně, v pohodě, prostě na 95 % jako dřív - v pohodě. Řekl jsem, že nemá cenu z toho dělat drama a navrhl jsem, že to můžeme ukončit v pohodě a jet do kina na film, co jsme chtěli vidět. S tím moc ráda souhlasila. Zbytek večera proběhl kamarádsky.

Večer jsme si ještě řekli, že nás to mrzí, a ona teda, že ji to "zas tolik nemrzí", protože teď vidí jen to špatný za poslední dobu. No, v neděli jsem ji odvezl na vlak a ukončil to slovy: "Mrzí mě to, ale když u tebe 2 týdny přebijou víc než půl roku, a navíc tě to ani tak moc nemrzí, je to takhle nejlepší. Věděl jsem, že by dřív nebo později nějakej problém přišel a byl jsem připravenej za náš vztah společně bojovat. Ale na to musí bejt dva." Řekla, že to ví a že ji mrzí, že mi ublížila. Objetí, zamávání a konec.

A můžu začít od znovu...

Díky oběma, docela mě povzbuzujete.

Hned v ten večer jsem jí řekl, že jestli se bude dál chovat jako poslední týden, nemá pro mě cenu v tom pokračovat. Nakonec jsem tu debatu ukončil tím, ať ode mě neočekává žádnou velkou změnu v chování, že prostě budu přirozenej jako do jejího odletu, a že to necháme volně plynout a prostě uvidíme - že nemá cenu nic lámat přes koleno. S tím souhlasila.

O co mám strach je přesně co píšete, že když se tohle stalo teď, může se to stát kdykoliv znovu...to jsem jí taky řekl, odpověděla že ne, protože to byly fakt zvláštní okolnosti, ta vzdálenost, atd...Mám pořád dojem, že mi může lhát v tom, že s ním nic neměla (už dřív mi řekla, že by nevěru nikdy nepřiznala a radši se rozešla), ale nechci to zas vytahovat a ptát se furt dokola, protože bych tím situaci vůbec nepomohl, ba naopak...Netuším, jak se s tímhle pocitem vyrovnat, aniž bych to sem tahal.

Rozhodl jsem se, že se zkusím trošku míň citově angažovat, dokud neprojeví sama konečně snahu - řekla mi ale jasně, že se mnou být chce, chce na tom pracovat, jen prostě potřebuje čas a žádnej nátlak. Takže jí nehodlám moc psát sám od sebe a uvidím, jak se to vyvine.

Zatím mi přijde, že ji nejsi moc ochoten ztratit a chtěl bys to udělat tak nějak nejlépe, což určitě nepůjde přehnanou snahou jen z tvé strany.

Co se týče opuštění, z toho mám a vždycky jsem měl strach - přijde mi, že se dnes páry rozchází kvůli blbinám a že se nesnaží o vztah bojovat, ale nějaká krize přijde přeci dřív nebo později vždycky. Mám prostě strach říct "buď se vzpamatuješ, nebo je konec" - přijde mi to necitlivý a cítím vždycky potřebu přítelkyni spíš uklidnit a podpořit, čímž si nejspíš sám škodím. Navíc říká, že by byla šťastná i sama (a i přede mnou byla šťastná sama)...

Moc bych si přál být schopný "ji kvůli tomu pustit", ale za ten půl rok jsme se ani jednou nepohádali, ve všem se shodli a prostě je to nejlepší holka, co jsem kdy poznal. Přes tuhle myšlenku mi to prostě nejde (a o to víc mě bolí, co se v její hlavě stalo). Vždycky potřebuju nejdřív slyšet, že mám právo bejt naštvanej, abych opravdu byl...

Zdravím všechny. Můžete mi, prosím, poradit s následující situací? Zajímá mě, jestli podle vás existuje způsob (věřím že ano, ale jaký?) nebo se mám začít smiřovat s nejhorším.

S přítelkyní jsme měli úžasný vztah. Jsme z jiných měst, takže se vídáme o víkendech, občas jen 1x za 2 týdny, stejně bylo všechno super. To trvalo půl roku, než na měsíc odletěla na studijní pobyt. Když se vrátila, chovala se odtažitě až protivně a prozradila mi 2 věci:

1) Po třech týdnech odloučení (při té vzdálenosti - jiný kontinent) začala zapomínat, jak jí se mnou je. Vidí mě teď prý spíš jako kamaráda než jako přítele (ale samozřejmě "víc než jen kamaráda")
2) Maličko se tam do někoho zamilovala, podle ní to bylo spíš poblouznění, které nebude mít pokračování, rozhodně se prý nic neodehrálo.
Celkově prý pozapomněla, jak jí se mnou bylo, a tudíž i maličko ztratila motivaci o náš vztah bojovat.

I přesto jsme se shodli na tom, že se oba chceme vrátit tam, kde jsme byli předtím, a budeme se o to snažit. Sex prozatím odmítá, necítí se na to. Chce po mně, abych na ni s ničím nijak netlačil a nechal tomu volný průběh. Mám pocit, že kdybychom znovu (po víc než měsíci) měli sex, mohlo by nám to jen prospět (mně teda rozhodně  ), ale ona se na to zatím necítí a když jí to navrhnu, nejspíš jí bude připadat, že na ni tlačím, což nechce... začarovanej kruh.

Rozhodl jsem se, že se budu chovat naprosto přirozeně jako do jejího odletu a prostě uvidím. Hlavně doufám, že se zvládne k normálnímu chování vrátit i ona...

Jaký na to všechno máte názor, máte nějaká doporučení, co dělat/jak podpořit návrat tam, kde jsme byli? Jak dlouho dát té snaze k návratu? Měl bych snad dělat maličko nedostupného?

Předem díky...

PS: Sama přiznala, že mě teď vnímá spíš jako kamaráda než jako přítele, ale chce to vrátit zpátky do normálu - prý to ale chvíli zabere. Mám obavu, jak dlouho to může trvat, protože teď jsme v podstatě zase skoro na nule a pokud bude dál odmítat intimnosti, asi mě to začne štvát a snaha přijde vniveč. Jak byste se zachovali na mým místě? Zatím jsme si dali čas na přemýšlení, že si dáme vědět, jak to vlastně vidíme.

Pořád jsem v šoku z toho skoku.

[úžasnýho, krásnýho]

Po 6 měsících úžasnýho, krásnýho vztahu mi přítelkyně na měsíc odjela na studijní stáž. Komunikace na dálku probíhala v pohodě, až do 3.týdne pobytu. Najednou mi napsala, že jí není dobře z tý vzdálenosti mezi náma a tak. Od tý doby, poslední týden pobytu, je v konverzacích odměřená, chová se jinak. Po návratu se pořád chovala jinak, zvláštně. Vytáhnul jsem z ní, že se "možná maličko zamilovala" do tamějšího studenta, ale nic spolu neměli - prostě údajně jen nějaký poblouznění vyplývající z celkový atmosféry daleko od domova. Co mě děsí víc je, že "si nevzpomíná", jak jí se mnou vlastně je. V komunikaci je dál odtažitá až protivná, odmítá se skoro i líbat, natož něco víc.

Jsem z toho dost zoufalej - půl roku to byl nejlepší vztah co jsem kdy měl a teď z ničeho nic jsme na rozchod. Oba to údajně chceme vrátit tam kde jsme byli, ale já mám pochybnosti, jestli to zvládneme - přece jenom se vídáme jen o víkendech a nedokážu si představit, že mě přes týden žere, jak to mezi náma je a o víkendu to bude dál podobně jako teď. Navíc bez sexu, přijde mi, jako by chtěla začínat vztah od začátku ... Jak byste reagovali vy, co si myslíte?

[Potřebuju si zvýšit sebevědomí.]

Tak další aktualizace. Měsíc po posledním příspěvku jsem se dal dohromady s holkou, se kterou jsem dodnes. Samozřejmě nešlo o žádnou z těch, co jsem tu řešil   ... Máme plno společnýho a cítíme se spolu skvěle. Cítím na sobě, jak mě moje minulé 2 vztahy posunuly dopředu a pomohly si leccos ujasnit. Myslím, že po 5 měsících jsem si úžasností svojí přitelkyně ještě jistej nebyl. Jediný drobný zádrhel je, že je to vztah na dálku, ale i tak se vídáme pravidelně, většinou každý víkend. Teď jsou navíc prázdniny, takže máme na sebe víc času a chystáme se i na společnou dovolenou k moři.

Občas se mi stane, že podotknu něco o možnosti společný cesty třeba do Ameriky, která by byla až za rok - moje kamarádky ve mně vyvolaly pocit, že na plánování vzdálený budoucnosti si musí chlap dávat pozor, aby holku nevyděsil a neutekla. S přítelkyní jsem se i přesně o tomhle bavil a řekla, že ANO, maličko ji to určitým způsobem znervózňuje, ale zároveň se jí to líbí. Na dotaz, jestli s tím mám přestat, řekla, že ne. Takže názory svých kamarádek házím s radostí za hlavu.

To je vlastně ale jedna z věcí, co mě trápí - moje ovlivnitelnost ostatními. Vztah je tedy skvělý, ale mám problém v sobě, že se nechám snadno o něčem přesvědčit, atp... Příznaků je víc, ale po delším zkoumání a konzultaci vím tohle:
Potřebuju si zvýšit sebevědomí. Jde jak o život ve vztahu (když se mi něco nechce, nejspíš pořád nejsem schopný říct "NE", ze strachu, že bych zklamal) tak i osobní život (s kamarády se stýkám většinou jen když se ozvou oni, protože většinou nemají čas - nechci se jich doprošovat a už z principu chci být trochu vzácný)...

Pozoruju na sobě, že se lidem snažím často vyhovět na úkor svých vlastních potřeb, přání a pohodlí. Jsem leckdy i milejší, než bych sám chtěl - to se odráží později, když si ze mě lidi dělají loutku. Kde hledáte tu hranici, kam povolit, vy?
Prostě chci "přitvrdit".

Můžete doporučit nějakou knížku nebo vyzkoušený způsob, jak si víc věřit?

Zdravím,

zkoušel už někdo z vás speed dating? Hlavně po Praze se to poslední dobou dost rozmáhá a mě by zajímalo, jaký na to máte názor. Co vás na tom překvapilo, potěšilo, zklamalo? Klidně i z druhé ruky... I pokud s tím nemáte žádnou zkušenost, budu rád, když se zapojíte do diskuze

Nemůže uhnutí znamenat, že jsem to prostě zkusil moc brzo?...Tý holce se kluk sice líbí, ale jelikož tak soudí zatím pouze na základě dosavadní konverzace (což v případě nějaký párty může být klidně jen pár minut), může se chtít ještě chvíli přesvědčovat, že by byla k něčemu svolná. Když se o něco pokusím v týhle fázi, myslím, že je potom ještě možný to obrátit (sám jsem to tak jednou už zažil). Přecijen, holka, kterou kluk naprosto nezaujme, s ním nejspíš ani nikam sama nepůjde (neoddělí se od kamarádek) ne? Otázku jsem spíš myslel tak, kdy už je odmítnutí 100% a kdy ještě ne.

Někde tady na fóru je podobné téma zaměřené na dlouhodobý horizont, teď mluvím pouze o jednom večeru.

Zdravím,

jak moc podle vás znamená, když holka (na párty, při rozloučení po rande, kdykoliv kdekoliv...) při pokusu o pusu uhne? Qark na webu pro tenhle případ myslím píše "Pokud uhne, jste nahraní". Myslíte si, že po takovýmhle "odmítnutí" je šance to obrátit? Co v "překladu" tohle uhnutí (nebo jiný podobný, negativní signál) znamená, když to mezi vámi např. při rande jiskřilo a všechno šlo v pohodě?

Zdravím,

mohli byste mi doporučit nějakej dobrej klub v Praze, kam nechodí jen čtrnáctiletý holky a stojí to tam za to? Zároveň sháním někoho, kdo by v nejbližších dnech/týdnech vyrazil společně do akce

"edit": ...A takhle to mám pořád dokola - "zaměřím se" na jednu, a do toho se začne cosi rodit s nějakou jinou. A pak z toho člověk nemá být zblblej

Mám pocit, že "víc objektů najednou" je často právě berlička k tomu, abys holce nevěnoval moc pozornosti.

Taky to tak cítím. Problém je, že jakmile se pořádně "nesoustředím" ani na jednu, nechávám to plynout, až jsem najednou v situaci jako nedávno - že už sám pomalu nevím, pro kterou se rozhodnout. Souhlasím i s tím, že by holka neměla cítit, že je střed vesmíru - ale dosáhnout toho tak, že budu mít vlastní koníčky, práci atd. je oproti randění s jinýma holkama pro můj vnitřní klid mnohem lepší

Stejně už se ale k první popsaný situaci opět dostávám (dá se tomu vůbec vyhnout...?)...Nedávno jsem byl s jinou holkou v divadle, pak si sednout na kafe. Sama mi položí hlavu na rameno, při chůzi se přimáčkne, dokonce mi strčila ruku do kapsy, kde mě chytila za ruku. Mám delší dobu pocit, že mezi náma přeskočila jiskra. Bylo by to všechno fajn, kdyby nebyla (na dálku) zadaná. Jak se v tom mám pak vyznat? ...

Diskotéky jsou na zkoušku seznamování dobrý místo. Taky nejsem party boy, ale když si uvědomíš, že to není (jen) o vzhledu a budeš si věřit, nebudeš mít problém. Obzvlášť pokud budeš cílit na mladší kusy 
Můžeš si taky zkusit nechat dohodit někoho od kamarádek, od toho přeci jsou, ne? Taky nezatracuj online seznamky - třeba lide.cz (ač to zní zastarale) je docela v pohodě, sám jsem tam narazil na pár vážně fajn (a i pěkných) holek. Dobrej je i ten způsob tam - musíš zaujmout první zprávou, aby ti holka vůbec odepsala. Dobře se na tom dají nacvičit různý openery, který pak můžeš použít i v reálu

Tak tahle holka stála za to. Když jsem jí dal po několika měsících dobývání a plno návrzích na schůzku jasně najevo, že nemám v úmyslu v tom pokračovat, když očividně nemá zájem nebo čas, prakticky ihned sama obrátila a navrhla schůzku. Tak jsme se teda sešli a jelikož jsem už byl nastavenej do kamarádskýho modu ("nic z toho nebude"), tak jsme si pohodově popovídali, popili a schůzku zakončili líbačkou. Následovala ještě jedna schůzka, kterou taky sama iniciovala, kdy jsme už byli sami doma a eskalovali fyzický kontakt (ale nespali jsme spolu). Na tom večeru mi nepřišlo nic jako propadák, prostě jsme leželi v posteli a líbali se. Ještě jsme se domlouvali, že se sejdeme znova. Ráno na to od ní smska, kdy že se budeme moct sejít, a tak jsme zhruba domluvili termín. Když jsem se jí o pár dní později připomněl, jestli to teda platí, docela suše odpověděla, že už to ani nebude potřeba (měli jsme se sejít za účelem "konzultace něčeho ke škole"), protože už to nějak vyřešila. To mi připomnělo ty měsíce dobývání předtím a uvědomil si, že tohle neustálý nadbíhání a dobývání mě po tolika měsících už fakt nebaví, popřáli jsme se pěkný svátky (bylo to ještě před Vánoci) a od tý doby jsme bez kontaktu. Nemám v úmyslu jí psát, fakt je to pro mě dost namáhavý.

Přešel jsem do stavu, kdy jsem dost spokojenej jak jsem (nebo si to aspoň úspěšně namlouvám) a prostě čekám, až se zase ukáže někdo zajímavej. Jedna taková slečna se ještě ukázala (bývalá spolužačka, se kterou jsme se nikdy nijak moc nebavili) a momentálně si píšeme. Mám z toho pocit, že by to mohlo dobře dopadnout, ale po zkušenostech z předchozích měsíců nechci předbíhat.

Od října 2015 doteď jsem byl v kontaktu s dost holkama a hodně mi to dalo - obě holky, o který jsem měl zájem jsem (postupně) dokázal dostat "do postele" (bez sexu) a to považuju i bez dalšího pokračování za úspěch. Vím, že jsem schopnej tyhle první kroky udělat a tím pádem začít vztah. Jen to chce najít někoho, do koho se zamiluju a s kým to bude stát za to.

Už nechci mít víc objektů najednou, protože to potom dopadá tak, že nejsem schopnej se 100% věnovat ani jedný z nich. Proto se teď budu soustředit na výše zmíněnou exspolužačku, a pokud se to nevyvine podle představ, dám si od holek na chvíli pauzu a prostě budu čekat. Jak jsem už psal dřív, když nic nečekám, daří se mi nejlíp.

Pokud si dobře vzpomínám, to o tom jak ji miluješ Qark uvádí ve článku Jak na holku na jednu noc

Podle mě to není obecně až tak složitý, co se týče těch holek - způsob komunikace kterej teď popisuješ mi taky nepřijde nějak odstračující. Co se týče vzorců chování, máš pravdu, že dnes to je jiný než dřív, ale s tím nic nenaděláš, vyvíjí se všechno. Já sám pociťuju rozdíl v tom, jak na holky působím, když do nich jdu s cílem "něco z toho může být" a naopak když si řeknu "ty se mi nezamlouváš" nebo když je holka zadaná... Ony to prostě vycítí, maj na to takovej ten svůj instinkt. (Když si ji někde v podvědomí nesnažím představit nahou a beru ji prostě jen jako jednu z davu, automaticky se k ní tak chovám -> ona necítí žádný napětí a ta konverzace (ve který se pak můžu začít snažit zaujmout) se vede úplně v jiným, nekřečovitým a pohodovým duchu). Všechno je to o tom, jak to sám vnímáš a hrotíš. Možná ti teda pomůže podobnej přístup - nic nečekej, měj vlastní záliby a přijde to samo.

Co do týhle holky, myslím, že o tebe prostě nemá zájem.

Zjišťuju a trochu mi to jedno je. Ani po měsíci k ní nic extra necítím, navíc poslední setkání nebylo nic extra. Nejspíš budu za hajzla (protože už jsme spolu byli párkrát sami doma, ale k ničemu nakonec z její vůle nedošlo), ale rozhodl jsem se s ní v randění nepokračovat. Prostě to není ono.

...Takže se pokouším pokračovat s druhou slečnou, se kterou jsem se ještě jednou nakrátko viděl - a musím říct, že mě to k ní táhne. (Tak nějak jsem cítil už předtím, že mě to k ní táhne o něco víc, takže si předchozí měsíc trochu sám nedovedu vysvětlit, ale to už je jedno). Každopádně mám pocit, že i jí se líbím - flirtujeme spolu apod. Na druhou stranu, je trošku nenápadnější typ (tzn. můj typ) a zatím, za těch pár schůzek co jsme měli, k ničemu nedošlo - to jsem prostě promrhal a mám strach, jestli už nejsem friendzoned. Teď naposled jsem se jí tedy záměrně víc dotýkal (ne moc opětované) a rozloučil se pusou na tvář. Tuším, že chce, abych ji dobýval a snažil se, ale nemám nejmenší tušení, jak zareaguje, až se o něco pokusím (pusu). Působí na mě tak, že patří k těm opatrnějším, takže to nechci podělat, ale zároveň nechci být jen kamarád (pokud jím už nejsem :/ ). Navíc mě dost štve, že jí vždycky musím psát jako první (ač když napíšu, klidně sama navrhne nějaký rychlosetkání, který jsou ale možná jen aby vyplnila čas)...sama se prakticky nikdy neozve. Když jsem navrhnul schůzku pár dní dopředu, řekla, ať jí ten den napíšu a že uvidí (mívá dost plnej program)

Nějaký nápady a doporučení, jak postupovat?

Myslím, že v tý konverzaci na to jdeš moc agresivně, až arogantně. Nešel bych na to tak přímo, obzvlášť co se týče "s líbačkou" - je to hrozně "natvrdo" řečený, jako vlastně skoro všechno, co jsi napsal Neznám ji, takže těžko říct, jak to myslela, ale byl bych opatrnější

[novýho]

Ber její "zájem" jako povzbuzení do hledání něčeho novýho. Nenech se oblbnout, udělá to znova.