Storky - Násilí v počítačových hrách, hrozba nebo strašák ?

[Abruzzi]

Násilí v počítačových hrách - hrozba či strašák?

Autor: Vojtěch "Storky" Štorkán ~ 2. Červen 2007

Hraju hry již 20 let života a reálné násilí nesnáším a odmítám. Je to dostatečný důkaz?
Nebudu si tu hrát na nějaké sáhodlouhé psychologické úvahy, zato si pěkně přihřeju vlastní polívčičku jako příklad týpka, co se věnuje ze svých 29i let života 20 let hraní počítačových her. Faktem je, že právě můj případ ukazuje, jak moc démonizovaný problém to je. Každopádně, jak virtuální násilí, tak nějaké to rozbití “tlamy” v hospodě se nedá srovnávat se státním militarismem, co se halí do vznešených slov, polyká stamiliardy, posílá mladý kluky na smrt a to vše je zcela k ničemu…
Vždy mě, jako celou armádu dalších hráčů, bavily akční hry, viděné vlastníma očima (First Person Shooter alias FPS), ve kterých se prakticky vzato simulovaly násilné činy, jakkoliv jinak tomu chceš říkat. Protože takových her vždy bylo a bude nejvíc. Mne se neptej, proč jich výrobci chrlí tolik, zjevně to nebude náhoda. V lidech musí být nějaký problém či komplex, že tento žánr preferují.

Zlom vývoje násilí ve hrách 1 - Doom (2)

Doom2 přinesl kromě dvouhlavňové brokovnice také další porci zběsilého, naštěstí nepříliš technicky přesvědčového násilí - vždyť v té době byla zvuková karta v počítači velmi ojedinělá!
Těžko chtít samozřejmě v 80. letech nějakou reálnou simulaci zabíjení, krve a umírání. Tu přinesl až počátkem 90. let ten klasický Doom, kde se věru krví nešetřilo a to je ještě dost skromný popis. Pokud se na to dívám zpětně po nějakých 16i letech, být zákonodárcem, asi bych neriskoval a prodej hry zakázal. Nepamatuji si, že by po mně v prodejně chtěli občanku. Na druhou stranu warez nebyl tak extrémně rozšířen, takže přece jen hra s velkou pravděpodobností zůstala u svého majitele a jen na něj působila svými nezdravými vlivy Doom mimoto zavedl nový standard ohledně realističnosti her, a to pohled 1. osoby, jakoby vlastníma očima. Pokud v Doomu vlastním pohledem rozstřelíš mutanta brokovnicí, je to něco jiného, než když dáš maličkému panáčkovi na obrazovce příkaz ke zničení někoho jiného (např. ve strategické hře).

Zlom vývoje násilí ve hrách2 - Duke Nukem 3D

Duke byl silně oddychovou a nadsazenou záležitostí, ale likvidační metody začaly nabývat nebezpečné dokonalosti, pestrosti a přesvědčivosti
Doom bylo rozhodně vysoce násilné, ale přesto primitivní dílo. Až později přišly všestranně sofistikované gamesy, které již simulovaly války, zabíjení a násilné akty naprosto precizně, ba naopak, tím více byly recenzenty i hráči vítány. Zase - něco je zjevně špatně. Nebo to lidí chtějí. V každém případě z dnešního pohledu je Doom spíše směšný svou nereálností a evidentní nadsázkou, stejně jako pozdější další událost, Duke Nukem 3D, který ale násilnou složku opět posunul o něco dál - nejen, že zefektnil brutalitu, ale taktéž celý ten herní svět učinil reálnějším. Ostatně, vzpomeň si na tu striptérku u tyče, které jsi mohl dát dolarové bankovky a pak ji “žertovně” rozstřelit brokovnicí - již se jednalo o poměrně precizně modelovaného člověka a tedy i přesvědčivě působící akt násilí proti němu.

Zlom vývoje násilí ve hrách 3 - Soldier of Fortune, války a vojenské simulace

Fyzikální engine GHOUL rozhodně nebyl vyvinut pro nějaké bohulibé účely, o čemž by chlap na zemi mohl sáhodlouze vyprávět… povšimni si detailů poškození nohy a hlavy.
Pozdější hry ani nemluvě - máme tu precizní válečné simulátory, které, jakkoliv si budou hrát na vojáčky a vychloubat se detailním a pokrokovým zpracováním, budou vždy o násilí proti druhé straně. Pro jednu stranu je partyzán hrdina a okupant vrah, pro druhou je zase partyzán terorista a okupant osvoboditel. Takže je jedno, za jakou stranu hraješ, protože války a válčení jsou vždy setsakramentsky eticky sporné. Potom klasické 3D akce s vojenskou tématikou, kterých se dodnes chrlí stovky… pokračovalo to sérií Soldier Of Fortune (2), kde zase byl precizně ztvárněn fyzikální model destrukce lidských těl resp. končetin, který do té doby neměl obdoby a dodnes mě naplňuje naprostým údivem… vývojáři dokonce vytvořili speciální fyzikální engine jen proto, aby mohli ustřelování končetin simulovat co nejvěrněji, nejreálněji a nejpřesvědčivěji! O čem to svědčí?

Zlom vývoje násilí ve hrách 4 - Postal (2)

V Postalu byla hranice mezi nepřáteli a neutrálními postavami vždy záměrně nejasná. Kdo byl neutrální, bez tvého přičinění se najednou stal nepřítelem. Hráči pak začali lidé celého herního světa splývat v jednu násilnou masu, kterou se naučil nenávidět, nevěřit jí a bez lítosti napadnout i kvůli penězům až do usmrcení. Zde hrdina evidentně začal kopat do nevinných kolemjdoucích. Visící americká vlajka na stěně je v této souvislosti dost výmluvná.
A potom, ale nikoliv nakonec, je tu Postal, který opět posunul příčku dál a zavedl programové a hráčovou postavou zcela morálně ospravedlnitelné násilí. Jeho kontroverze byla již zcela pochopitelná, protože řečeno dnešním jazykem, Postal (2) zcela okatě ukazoval násilí jako legitimní (sic!) možnost řešení problémů s okolím, přičemž přechody mezi akty zcela normálního chování a brachiálního násilí byly často zcela nepozorovatelné a v tom byly veškeré násilné akty vnímány zavádějící formou, jako že násilí bezesporu k životu patří a je “normální”, “běžné” a “nevyhnutelné”.

Absurdita Postalu 2 podruhé. Máš za úkol obcházet lidi s peticí a sbírat podpisy. Prostě klidný den a máš svůj bohulibý a nijak závadný ani trestný úkol, oslovuješ lidi a žádáš je slušně o podpis. Že za chvíli z nejasných důvodů vypukne ve městě erupce násilí, je nabíledni… místo mírumilovné petice budeš mít brzy v ruce pušku M16 a vrhač napalmových granátů, jejichž efekt na osoby kolem si jistě dokážeš představit.
Byla to jednoduše (a je!) vlna totálně násilných her, která nějakým způsobem apelovala na chuť hráčů zažít nějaké to dobrodružství. Upřímně, kdo má varlata a krev nadopovanou testosteronem, bude mu násilí i geneticky prostě bližší… zároveň většina vývojářů jsou opět muži… je to takový nekonečný koloběh. Lidé (hráči) nechtějí klid a mír, ale vzrušení, pořádnou akci a s tím násilí nedílně souvisí. Nebo snad zakážeš brutální sport, jakým je třeba hokej? Ve kterém se prolévá nejen krev virtuální, ale skutečná, včetně invalidity a úmrtí?

Zlom vývoje násilí ve hrách 5 (prozatím závěrečný) - STALKER

STALKER přes svou revolučnost přinesl i podivné herní zážitky, jako byly nevyprovokované popravy vysoce živoucích postav. Přítel, nepřítel, to vše bylo vzhledem k systému vztahů a frakcí zcela nejasné a tomuto stylu hraní nijak nebránilo. “Friendly Fire”, v jiných hrách tvrdě penalizovaný, zde neexistuje.
Bez ohledu na ty tisíce hodin, co jsem strávil snad u všech významných akčních her posledních desetiletí, nesnáším fyzické násilí velmi vášnivě. Ne proto, že by mě hry vyléčily, hraní mě baví stále, rád si zahraju nějakou očekávanou novinku, jako byl poslední dobou STALKER, který mimochodem zašel zase o krok dál v násilí ve hrách - zatímco předtím jsi obvykle eliminoval bezejmenné postavičky, v herním světě Stalkera má každá postava své unikátní jméno, příběh, příslušnost ke skupině… a osud. Pokud jsem někdy ve hře cítil morální dilema (!), tak to bylo poprvé v životě právě při hraní Stalkera. Tamější postavy totiž mají vlastní život i osudy, cíle a plány… a pak dojde k tomu, že je z nějakého důvodu musíš zlikvidovat, přesněji usmrtit, protože jinak nelze splnit úkol ve hře. Když jsem o tomto novém, těžko řešitelném morálním dilema diskutoval s jinými hráči, dostalo se mi názoru, že prostě pokud na to nemám žaludek, tak ať ten úkol neplním. Jenže to se zase bije s lidskou touhou pokořit hru na 100%, dohrát ji a splnit všechny úkoly…

Vše v životě je jednou poprvé. Zabít někoho i ve hře nemusí být vůbec příjemný zážitek, ba naopak, těžký pocit morálního marastu a kocoviny. Kluci ze STALKER světa nyní klidně a mírumilovně sedí u ohýnku, vůkol padá tma… ale ta podvečerní romantika nebude trvat dlouho.
Bylo to jednoduše děsivé a neznámé dilema, když předtím člověk v klidu a chladnokrevně zlikvidoval milióny noname človíčků, tvořených jen pixely a hlavně jasně profilované jako nepřátelé (svobody, míru, světa…). Představ si toto (viz obrázek) - u ohýnku v klidu sedí parta kluků, co hrají na kytaru, popíjejí vodku, občas ukousnou salám či chleba. Vyprávějí si vtipy, příběhy, smějí se, nebo jen tak zádumčivě koukají do ohně. Ty stojíš vedle nich, můžeš si přečíst jejich jména, pokecat s nimi, směnit salám za peníze či náboje, máš k nim zkrátka neutrální až pozitivní vztah, protože pokud by se objevily nějaké nestvůry místní zdegenerované fauny, bok po boku se jim budete všichni bránit. A přece víš, že mezi nimi je ten, koho ti kdosi ve hře zadal popravit, jiné slovo pro to nemám. Není reálné čekat, že týpek někam poodejde a budeš ho moct - když už! - tak alespoň diskrétně ukončit. On tam ausgerechnet musí sedět s kámoši a kempovat. A tak si říkáš, co sakra s tím. Nakonec ti nezbude nic jinýho, než poodejít, zhluboka se nadechnout a odpálit přímo mezi kluky granát z granátometu (protože hozený granát, mající časovanou roznětku, by mohli zaregistrovat a rozutéct se, plus pustit se unisono do tebe). Že nebozí kluci tak vůbec nemají šanci reagovat nebo se bránit, je nabíledni. Jedním slovem sviňárna a naprostý morální rozpor. Jasně, můžeš říkat, bože, je to jen hra. Jenže svědomí se tu již hlásí. Je toho jednoduše již trochu moc, za hranicí jakéhokoliv hraní si na realitu.
Myslím, že to všechno naopak ukazuje na skutečnost, že i člověk, jehož psychický vývoj a dospívání obsahovalo celoživotní hobby ve formě hraní “násilných” her, má stále ty samé vlastnosti, jako kdyby je nehrál. Právě proto nesnáším fyzické násilí a stejně tak mám těžkej problém v hloupé hře popravit někoho, kdo mi technicky vzato nic neudělal. Vezmi si, že obvykle máš ve hře jasně dané, kdo je přítel a nepřítel. Tady? Systém frakcí, vztahů, reputace a jinak je to každému jedno, klidně si pozabíjej celý herní svět o mnoha stech postavách. O zvířeně ani nemluvě.
Popsat moje zkušenosti bylo to jediné, co jsem k tématu mohl říct. Narozdíl od mnoha kazatelů, filozofů odtržených od reálného života a rádoby psychologů, mám tu reálnou zkušenost jako “pokusný králík”. Dokonce ještě víc, protože to nebylo tak, že by mě třeba po pubertě hry bavit přestaly nebo něco podobného, naopak, pořád vítám nové herní “pecky” se stejným očekáváním zajímavého herního zážitku a užívám si čas v nich strávený. Závěr si udělej sám.



Co si o tom myslíte ?

[puzzle]

Každý, kdo má aspoň polovinu mozku dokáže rozeznat, co je hra a co realita, a podle toho se chovat. Pak nevydím problém v takovýchto hrách. O tom, že autor by zakázal prodej nějaké násilné hry radši ani nemluvím, to se mi příčí. Stejně tak obviňování vývojářů je nesmysl, pro ně je to pouze hraní si s fyzikou a snaha nacpat do počítače co nejvěrnější model reality, to nemá s násilím pranic společného.

[joei]

Jsou to jen hry. pokud je někdo narušený, tak si aktivátor najde... ať už je to hra nebo třeba křivý pohled či 5ka z písemky ve škole.

[D9]

Tohle miluju no... když se něco stane a je u toho hra, tak se to okamžitě svede na tu hru (kluk, co uškrtil tátu kabelem od joypadu k nintendu. Mladíci, co nakráčeli do obchodáku a zastřelili 12 lidí, atd.)...

Celej tenhle názor o tom, že násilí ve hrách, ve filmech, atd. nějakým způsobem negativně ovlivňuje mládež, je uplná zhovadilost vytvořena médii, nikoliv odborníky.

Ve hrách, kde se střílí, se v 99% hraje na score. Může být představováno více způsoby. Fragy, nebo třeba jen postup v úrovni. Člověk to hraje proto, aby dosáhl nějakého score (nebo aby vyhrál, protože hry se zkrátka hrajou na výhru a prohru), ne proto, že cítí potřebu zabíjet lidi. V případě, že to opravdu hraje proto, že chce zabíjet lidi, pak hra je pro něj jen prostředek k sebeuspokojení, nikoliv příčinou násilného uvažování, a jedná se o nesrovnatelně lepší způsob ukojování těchto tužeb než je alternativa (skutečné zabíjení).

Rozdíl mezi hrou a realitou je tak nepopsatelný, že vůbec tyhle myšlenky týkající se toho, že násilí ve hrách vyvolává násilí v realu, mi přijdou uplně imbecilní. Srovnávat hejbání myší, sledování barevného zaměřovače, který je stále v jednom bodě obrazovky a sběsilé klikání myšítkem, s uchopením skutečné zbraně do ruky, namířením jí na skutečnou osobu a stisknutím kohoutku, je jako srovnávat hraní Theme Hospital s operací zánětu apendixu.

Malé děti už od nějakých 3 let jsou relativně dobře schopny rozeznat, co je špatné a co ne. To, že má někdo sklony k tomu vzít ve stodole tátovu brokovnici a jít s ní střílet lidi do obchodního centra, je prostě záležitost psychické (ne)stability jedince a vůbec tu nehraje roli, zda dotyčný radši hraje CoD nebo The Sims.

Nadměrné hraní počítačových her samozřejmě má svoje silná negativa (v první řadě sociální distanci a psychickou závislost), nicméně uplně jiná než je "znásilňování" mentality mladých lidí. Je prokázáno, že v chudých zemích a chudých oblastech je diametrálně vyšší kriminalita a počet vražd než v oblastech vyspělých (a to i v rámci jedné země). Na pořekadlu "kdo si hraje, nezlobí" skutečně něco málo je.

(PS.: historicky nejvíc násilí bylo pácháno v době, kdy žádná televize ani hry nebyly)

[Jouda]

pokud je někdo narušený............ třeba křivý pohled

Za tohle si na tebe najdu určitě aktivátor. 

[Atto]

Tohle hodnocení přístupnosti je celý postavený na hlavu. Vždyť (alespoň donedávna) mělo násilí nižší rating, než sexuální tématika. Ta byla/je od 18ti resp. 21 let. Co by mělo být více přístupný?
Ikdyž... Pokud by dali sex do her od 16ti/17ti, možná by pak každej řikal, že rozváží děvky, protože v GTAčku dělal pimpa a chtěl si to zkusit naživo. 
Chápu, že je po*no od 18ti, upřímně, když se ho viděl prvně, někdy kolem šestý třídy, jak tam pět chlapíků bušilo do holky, který sme příznačně řikali růžovka, tak mi z toho bylo špatně 

Ale milostný scény? Měly by bejt míň přístupný než násilí? C'mon...

[D9]

Atto: tobě v 6tý třídě bylo špatně z porna?... já poprvé po*no viděl ve 3tí třídě (dokonce si i pamatuju kamaráda, kterej mi řekl, co to po*no je) a už tehdy mě to hrozně zajímalo... intenzivně jsem ho začal "sledovat" v 4-5. třídě u kámoše na videu

[Atto]

Asi takhle, táta mně internetovej kabel věnoval docela pozdě. Předtim sem viděl statický obrázky, a to bylo v klidu. Možná, kdyby to bylo 1 na 1, ale tohle byl masivní gan*bang kde to do ní bušilo pět chlapů otvorama co sem ani nevěděl, že se tak daj využít  A pro mě, odchovance poměrně konzervativní rodiny to bylo silný kafe  Co ti budu povídat, koukali sme na to tenkrát asi v šesti lidech a všichni si ze mě utahovali (abych to urovnal, nezvracel sem, jenom mi bylo trochu šoufl)  Ach, jaký sem byl tehdá nevinný dítě   

[D9]

Na druhou stranu je fakt, že když si odmyslíš fyzické uspokojení, tak je sex dost nechutná věc...

[Aleš]

Musím dát zapravdu puzzlemu i jeimu. Éru dooma, quaka, duken nukema jsem si prožil docela výrazně, snad proto, že v době mojí puberty byly tyhle hry  na vrcholu, internet byl teprve v plenkách, ale každý trochu rozumný člověk by měl i v pubertě znát, pociťovat a rozeznávat hranice reality a hry. Každý člověk by měl sám sebe trochu znát a dokázat odhadnout své reakce na určité podněty. Bohužel se s lidmi, kteří to nedokážou setkávám docela často, ono stačí se zajímat o to, o čem se dneska baví kluci 13-18 let. Tam je ten rozpor asi největší.
Pokud znám sám sebe, jsem si vědom toho, čeho jsem schopen a že některé věci mi jsou proti mému uvažování, proti zavedlým zvyklostem a stylu a směru uvažování. Takže klidně, ať si zahrají, ale pokud to má mít vliv na jejich chování, tak bych to nějakým způsobem omezil...
Vždyť erotické filmy a násilné filmy bývaly třeba blokovány, dříve s hvězdičkou.
Pořád se mluví o snižování hranice trestní zodpovědnosti, mládež je schopna dělat negativní věci čím dál dřív vlivem jisté benevolentnosti při výchově, ale ty děcka duševně dospívají jaksi pořád v přibližně stejném věku. Tak kam to spěje?
 Samozřejmě, že spouštěčem pro nějaké neočekávatelné chování může být cokoliv, bohužel takto narušené jedince od normálních lidí nerozeznáme, bohužel vzhledem na původ vzniku celého problému si myslím, že nějaký zákaz vydání nové hry tohle neřeší.

[D9]

Aleš: ale houby... podle statistik se za poslední dvě desetiletí v USA rapidně snížil počet trestných činů mladistvých... běžné dnešní řeči o tom, jak to jde s mládeží všechno z kopce atd atd, jsou hrozně předimenzované, nevěř tomu...

[Spokey]

Podlě mě je to blbost. Jak mlže dojít kvuli hře k rupnuté v palici aby někdo vzal nuž a šel si hrát na Blade?.. Jestli byl psychicky slabší a měl sklony k nasili dřív, tak mu to akorat ukazalo JAK MŮŽE VYPUSTIT AGRESI.

[Daidalos]

Na jednu stranu můžou hry uvolňovat to násilí a tak celkově.
Na druhou se ten člověk může doslova do té své role uplně vžít, že mu nedojde, jak je skutečnost uplně jiná a neměl by si tedy hrát na pošuka s brokárnou ve škole.