Strach z lidí

[Steamfox]

tak zkus nesáhnout měsíc na PC a uvidíš, že se to zlepší, choď mezi lidi, čel strachu, zkus si najít brigádu, kde budeš dělat dotazníky a zastavovat lidi na ulici. skoč do toho po hlavě, zaplaví tě adrenalin!

S tím PC nesouhlasím. Sám na něm trávím hodně času a že bych měl problémy s komunikací, to si vážně nemyslím Ale asi to myslíš kvůli tomu, že pak bude mít víc času na sociální záležitosti - to potom souhlas. Jenom nesouhlasím s tím, že by PC vytvářelo komunikační bariéry, jak o tom všude čtu - to vůbec ne. Skoro bych řek, že mně naopak pomohlo.

Ahoj
Je mi 15 let a ještě jsem nechodil s žádnou holkou.Většinou trávím čas u PC.
Můj největší problém že nejsem schopný mluvit s holkou, začnu mluvím takovým holčičím hlasem koktám, nebo mluvím potichu .
To se mi neděje jenom z holkou ale když znejistím když mám říci něco důležitého hlavě před cizími lidmi

Mám nápad - Co na tom PC hraješ? I když to zní stupidně, mně třeba hodně pomohlo, když jsem při hraní například CSka mluvil s lidma přes mikrofon. Chce se to trochu obrnit a každýho blba, kterej ti řekne, že máš hlas jako holka, nechat bejt nebo se klidně lehce pohádat. Věř tomu, že pokud tohle budeš dělat alespoň nějakou chvilku (pár tejdnů), všechen strach z tebe opadne Lidi jako ty se třeba "bojí" telefonovat a myslím, že tohle je jedna z věcí, co by mohla hodně pomoct.

PS: Když jsem CSko hrál, bylo mi tuším 12, a to slyšíš "mluvíš jak holka vole" pořád ;D

[Karel000]

Já Pc hry nehraji, mě hry nebaví.

Za tu dobu jsem se moc nepohnul, když na mně holka promluví, tak už vždy odpovím,ale sám nejsem schopný
si s ní popovídat. Nenapadá co říci, nebo nevím jak to mám říci.
 
Všimnul jsem si že s komunikací mám všeobecný problém za 12 hodin strávených ve škole kvůli pomáhání na výstavě, jsem s kamarády
prohodil pár slov a celou dobu jsem se nudil.

[Steamfox]

Možná je to důvod začít. Další co mě napadá - http://www.chatroulette.com/. Pokud tě toho strachu nezbaví tohle, tak už nic. Ale na druhou stranu moc nevěřím tomu, že na to budeš mít koule. Já osobně webky moc rád nemám. Na druhou stranu, nikdo po tobě nechce abys mluvil - spojí tě to s nějakým úchylem a klidně na něj můžeš koukat a dělat při tom jógu, je to anonymní. Myslím, že by to pomohlo Ale znova - neřekl bych, že na to bude mít. Ale pokud jo, + pro tebe. Je jedno co budeš dělat, třeba jim zarecituj básničku, ale prostě "něco", co tě zbaví strachu (chvilku to asi bude trvat).

[Jouda]

steamfox - Kluk ze třídy hraje hry na pc a je na tom tak zavislý, že si ve škole střílí z imaginárních zbraní, neumí se o ničem jiném bavit než o určitých hrách, má klepy s tělem (např. sedí v lavici a celou hodinu kejve nohama, nedokáže být v klidu) atd. Takže  jako ty hranici tady jsou..

Karel - Na tom nic není, normálně se s nima bav jako s klukama. Jediný rozdíl je, že mají pí.., prsa a napatlaný obličej šminkama - to je to, co tě vyvádí z míru ? Možný to je, protože je to přitažlivý, ale pokud nejsi zamilovaný, tak nevidím důvod být nervózní. Z ošklivých holek taky nejsi nervózní.
Než mi začla puberta, neměl jsem kamrády, ale pouze kamarádky, vůbec to nedělalo problém s nima mluvit. Ale když přišla puberta, najednou se vše změnilo. Nevím proč, jestli jsem v té době byl něčím frustrován, nevim. později jsem našel qarka a snažím se proto dělat co nejvíc, abych odehnal strach, který přišel z holek.

[Steamfox]

steamfox - Kluk ze třídy hraje hry na pc a je na tom tak zavislý, že si ve škole střílí z imaginárních zbraní, neumí se o ničem jiném bavit než o určitých hrách, má klepy s tělem (např. sedí v lavici a celou hodinu kejve nohama, nedokáže být v klidu) atd. Takže  jako ty hranici tady jsou..

Tak hranice jsou určitě, ale to co popisuješ je už dost těžkej případ. Na druhou stranu neřikám, že čím víc budeš hrát CSko tím radši tě budou mít holky

[Karel000]

Nebudu tady lhát ,pomalu to vzdávám.
Pokroky dělám, ale hrozně pomálu. Komunikace s holkami pořád vázne. Bojím se pořád oslovit holky, abych se  neztrapnil, neotravoval, nenudil. Vůbec nevím čeho se
bojím ,každá holka mě trochu zná,tak to o mě ví .
Snažím  se dostat na všechny školní akce,občas zajdu posilovny, v sobotu kámošem běhám,chodím ven s kamarády.
V sobotu jsem byl poprvé na diskotéce. Měl  naivní představu jak začnu oslovovat holky. Žádnou jsem  neoslovil. Nenudil jsem se tam, ale kdybych se nenapil alkoholu (nebyl jsem opilý)tak bych jsem si ani nezatancoval. Dostal jsem se do nálady.
Divil jsem se že kamarádi, o kterých jsem si myslel že ta balí každou holku, kterou potkají. Celou dobu sedí na zadku a baví s kamarády a kamarádkami.
Co jsem si šiml že maximálně 5 kluků se tam snažilo balit holky.

[Barzini de Tutto]

Nevzdávej se! To je rozkaz. Bojuj za sebe!
Nemusíš lízt do prostředí, kde ti to není příliš pohodlné (třeba ty diskotéky).

Poradím ti, jak sem to udělal já, co se týče těch holek. Vždycky sem z nich měl strach. To k tomu patří.
Ze začátku stačí dávat si malé cíle, třeba jenom si pokecat s nějakou kamarádkou, později třeba i s jinýma holkama.
Vyraž sám mezi lidi ven a oslovuj je. Je to síla na strach, ale jak to jednou zvládneš, podruhý, po třetí..budeš fakt vysmátej.

Překonej svoje pohodlí, ptej se lidí, kde něco najdeš, postupně i holky, uvidíš nebude to tak zlý.
Když si budeš dávat postupně jednotlivé cíle => ptát se na místo, čas, jedna otázka a konec, pokec, číslo.. a jedeš dál ...

Nečetl sem od tebe poslední příspěvky, tak věřim, že se alespoň nakopneš a nevzdáš to.

[Chrizofilax]

Taky mám jistou fóbii z lidí a zjistil jsem, že se dá dobře potlačit spontánními reakcemi.  Vyprázdni si hlavu, aby jsi si připadal jako ve snu a oslov prvního člověka, který jde okolo. Stačí se zeptat na nějakou banalitu (nejlépe na cestu nebo čas). Postupně začni své odpovědi více promýšlet. Pokud máš zábrany i na tohle. Vyzkoušej pohyb. Běž si do parku zaběhat a uvidíš, jak z tebe stres i strach odpadne.
Ty diskotéky ti nemusí ze začátku připadat košér, přesto pokud tam půjdeš. Koukni se kolem sebe na ostatní kluky, jak přiblble stojí a holky jen pozorují. Je to opravdu smutný pohled a ty přece nechceš dopadnout stejně. Proto se zamysli, zda je lepší stát jako trapák nebo sebrat odvahu a jít na parket či za nějakou holkou. Jsou i horší věci než neúspěch a to nic nedělat a pak si to vyčítat.

Další rada: Kup si nové oblečení z kterého budeš mít radost a budeš si jistý, že v něm vypadáš dobře. Sebevědomí se ti zvedne a pak to přijde. Koukej na lidi kolem sebe. Oni poznají tvé pocity a budou na ně reagovat. Občas se na tebe podívají a to je tvá přežitost. Pohled opětuj a snaž se vydržet co nejdéle. Pokud vydržíš, tak to příště půjde snadněji. Reakce lidí lze ovlivňovat i jiným způsobem. Koukni třeba na holku s kabelkou a začni dělat, že hledáš klíče. Často se pak stává, že se v kabelce začne hrabat a něco jakoby hledat.

Poslední rada: Nevzdávej se, ani kdybys neviděl žádné výsledky!  Jde to velmi pomalu (sám to znám). S klidným svědomím mohu říct, že minimálně půl roku budeš potlačovat své instinkty (uhnout pohledem nebo chtít se schovat). Až klesnou na nějaké minimum, tak je na čase si začít hrát. Sebevědomí jde posílit jako v posilovně a změna nenastane přes noc nebo měsíc.

[Lucky7]

Chtěl bych se podělit o svůj příběh a tím pomoci všem přítomným, kteří mají problém se sebevědomím. Často jsem dumal nad svým životem a tak začnu tam, kde mé sebe hodnocení začalo klesat.

Můj otec se od nás odstěhoval když mi bylo 7(od té doby jsem ho už nikdy neviděl) a nechal nás s mámou na holičkách. Co si budeme povídat, nebyli jsme nijak bohatí a tudíž jsem nechodil ani nijak výjimečně oblečený. Vše to začalo na základní škole. Sport mě nikdy nebavil a nevím proč ale u nás ve třídě, kdo neuměl hrát fotbal se stal terčem posměchů. Když se k tomu připojilo moje oblečení a můj vzhled (velký předkus, pihy po celém obličeji, zakrslý a hubený) byl jsem sladkým terčem všech posměchů a šikany. Ano zažíval jsem jak psychyckou tak fyzickou tyranii z řad mých spolužáků. Nestyděli se nahlas ukazovat na moje nedostatky. A když je proti vám většina třídy, začnete jim věřit, že jste prostě jiný, ten horší a vaše sebevědomí padá jako obrovský balvan. Jak již tu někdo zmíňil, bál jsem se udělat cokoliv abych se nestrapnil. Spolužáci si jistě této "kořisti" všimli. Věděli že se nebudu nijak bránit protože mě přesvědčili o tom, že jsem bezvýznamný a nemá cenu hájit svojí výjimečnost. Pak začali mé nejhorší chvilky na škole. Kdo se se mnou bavil byl považován za outsidera a bývali i časy, kdy se se mnou nikdo ve třídě nekamarádil. Často mi do oken házeli vajíčka a psí výkaly, nejednou jsem byl zmlácen. Proč jsem si nešel stěžovat? Protože jsem se bál že by to bylo ještě horší.

Pak přišel zlom mého života. V páté třídě, ačkoliv jsem se všemožně bránil, mě můj děda přihlásil na Francouzské lyceum v Praze. V té době jsem ho za to nenáviděl ale když se na to koukám jako starší, rozumnější člověk, bylo to pro mě obrovské štěstí. Poznal jsem tam nové lidi a co bylo hlavní, nikdo mě nepovažoval za outsidera. Nebyl jsem sice žádný extrémista, byl jsem stále tichý, ale tam jsem si vybudoval to patrné sebevědomí, které mě posunulo dále. No osud tomu nechtěl a po půl roce jsem se vrátil zpátky, do té samé třídy a učitelka neměla jinou možnost než mě posadit vedle jedné z nejkrásnějších holek ve třídě. Rovnou vám povím že dívku jsem neměl do svých 20 x). Ale stali jsme se velkými přáteli a já tím získal jakousi "protekci", díky které jsem už nebyl největší looser. Šikana stále samozřejmě byla, spíše ta psychycká ale už se nestávali případy, kdy jsem neměl žádného kamaráda. Měl jsem jí a to mě naplňovalo. Doteď si pamatuju, že jsem byl jediný, kdo s ní tancoval ploužáky v těsné blízkosti, kdežto ostatní si vždy drželi odstup. xD No roky plynuly ve stejném duchu ale v 9. třídě přišel další zlom. Posadili mě vedle největšího borce třídy, výborného fotbalistu a lamače dívčích srdcí. U něj bylo vynikající, že se dokázal zasmát snad všemu a to mě plnilo sebevědomím protože jsem ze sebe chrlil rádoby vtipné narážky v jednom kuse a on se smál.

No a přišla střední, já člověk dnem i nocí zabořený u počítače jsem si vybral počítačovou školu. Bohužel se zvýšeným zaměřením na tělocvik a sport. Co myslíte že následovalo? Stal jsem se zase outsiderem který neumí hrát fotbal. Štěstí bylo, že aktivních sportovců tam tolik nebylo a přece jen už by si nikdo nedovolil to co si ke mě dovoloval na základce a tudíž jsem se dokázal celkem dobře začlenit. Když se však ukázalo, že jsem nejlepší ve třídě co se týče počítačů, všichni mě začali respektovat a rádi si ode mě nechali poradit.

A teď příjde to nejdůležitější, ten největší zlom v mém životě. Konec čtvrtého ročníku a pár měsíců poté. V mé mysli se stále častěji vynořovali myšlenky, že takhle nejsem spokojený. Už jsem věděl že jsem něčím výjimečný, s kýmkoliv jsem přišel do styku, nikdy o mě neměl smýšlení typu "to je ale debil, kde se vyhrabal". Proč ale pořád nemá to svoje kýžené sebevědomí. A tu se moje psychyka obrátila. Místo toho abych stáhl ocas když jsem se ztrapnil jsem se začal smát také. Vždyť co? Aspoň jsem je rozesmál. Začal jsem si uvědomovat, že jedině já jsem strůjcem svého osudu, jen já držím otěže svého života a já to mohu změnit. Ze svých slabých stránek jsem udělal svoje přednosti. Dřív jsem svojí hubenost snažil zakrýt, teď jí zvýrazňuju a děsně mi to sekne . Začal jsem se oblíkat tak jak se mi líbí a není to zrovna decentní. Na internetových diskuzích jsem zjistil, že byť to ani nechci, dokážu velice hluboce zaujmout dívku. Mé příspěvky do diskuzí lidé hodnotili převážně kladně. Dokonce na jednom nejmenovaném CS portálu jsem si vysloužil post nejlepšího admina a stal jsem se i pravou rukou hlavních adminů, kteří ten portál vedli.  Začal jsem věřit ve svojí výjimečnost.

A dneska? Sebevědomí ze mě jen čiší. Stále si všímám, že mne okukují dívky a velice mne to těší byť jsem šťastně zadaný. Už několikrát se mi s mým vzhledem (akné, předkus stále) oslovili velice atraktivní slečny. V kolektivech bývám středem pozornosti já. Své názory dokážu prosadit, byť jsou jakkoli nesmyslné. Zakládám s kamarády společnost. A všechno to dělá jen ta věc která mi celý život scházela. Sebevědomí.

Proto vám radím. Přestaňte hledat na sobě ty negativní věci ale začněte hledat ty dobré, a ty ostatním ukazujte. Přesvědčte sama sebe že jste výjimeční. Najděte váš charakter. A ostatní o vaší výjimečnosti přestanou pochybovat.

Uvědomte si, že tam kde jste, s kým se stýkáte, je jen vaše dílo. Je to odraz vaší osobnosti. Přestaňte se bát za sebe vzýt zodpovědnost. Stalo se vám někdy, že vás váš kamarád seznámil s nějakou osobou, která vám něco do vašeho života přinesla? Ať už peníze, nové možnosti nebo dívku? A věříte že nebýt toho kamaráda tak ho nikdy nepotkáte? A ptali jste se proč seznámil zrovna vás a ne někoho jiného? Jste to vy, kdo odpovídá za svůj život. Každá příčina má své následky. Vystopujte příčiny kýžených cílů, řiďte se jimi a dostanete to.

Vím jaké to je, hledáte konkrétní rady jak z toho ven ale velice vás zklamu. Nikdo jiný než vy to nedokáže. Můžete si přečíst tunu článků ale víc než teorii z nich nezískáte. Prostě se seberte, řekněte si "Kurva už! Takhle žít nechci. Musím to prostě udělat jinak budu celý život troska!" a jděte do toho. Začněte se ukazovat všem. Aktivně se zapojujte do debat. Je to přece váš názor a vy chcete aby ho ostatní slyšeli.

Neplkejte už, nelitujte se a JEDNEJTE! Jde to, nevěřil jsem tomu ale opravdu to jde. Stačí jen si vybrat.

Hodne štěstí ve hledání sebe sama.

PS: pardon za pravopis a případné špatné volení slov jsem velice unaven po náročném ale nádherném dni. Je tak krásné žít. Věřte mi x)

[Tenpa_Gocha]

Na nějakej strach se vyser. Je to jen emoce, když budeš nervózní a podělanej, tak to holky ucítěj a pak se budou taky cítit nervózní. Relaxuj a holky budou zrelaxované a budou se cítit v tvé přítomnosti příjemně. Nejednej pod tlakem emocí: proč bys měl poslouchat svůj strach? proč by ses jím nechal ovládat? když se poddáš, co tím získáš? strach vychází z ega a ego je slabé
Kdykoliv se objeví strach nebo pochybné myšlenky, tak ho prostě nech jít dál, nevšímej si ho. Ztratí tím sílu a zmizí. Ser se na strach.

A tak podobně je to se vším. Třeba na karate si na tréninku vždycky vyberu ty nejvyšší dospelí lidi, abych se co nejvíc unavil. Prvních 5 minut pracují naše svaly, ale po těch 5 minutách už bojujeme jen čistě myšlenkama vůle. Moje ego vždycky křičí:„ Přestaňmě už nemůžu. Pojďme se napít.“ Ale já ho neposlechnu. Protože ego je slabé. Vždycky si řeknu"„ Seru na únavu“. A pak prostě jedu a už na nic nemyslím a věřte mi že to funguje A tak to chodí i se strachem. Vše je o překonávání svého ega.

"Naše pochybnosti jsou zrádci a donutí nás prohrát to dobré , co bysme mohli získat tím , že nám nahánějí strach bojovat." - W.Shakespeare. Tenhle týpek už na to tehdy přišel a koukej kam to dotáh ;]