forum.QARK.net

Tak sem taky hodím svůj příběh, protože mi pomáhá číst ty Vaše, a tak třeba někomu pomůže ten můj…  Předesílám, že jsem se fakt rozepsal a možná to trochu nezapadá do smyslu „debata na fóru“, nevím no. Snad to adminům ani Vám nebude vadit, označím to jako patřičný příspěvek. Kdo nechce, číst nemusí. Není to snad proto, že bych ležel někde u dna nedokázal dýchat z dne na den, to zaplaťpánbůh jde tak nějak samo. Dokonce jsem schopný i „normálně“ existovat. Ale je to proto, že čím víc toho ze sebe dostanu někam, kde to může najít odezvu, ať už k přátelům a vrbám nebo k anonymním čtenářům, tím líp se mi ze dne na den bude dýchat a splíny mne už tak snadno nedoženou. Nikdo mi na to nic neporadí, možná že ani není o čem diskutovat, jde mi o to "podělení se..", pro můj vlastní klid.

Začalo to tak nevině, až mne to děsí… Možná ten konec mám tak trochu za trest za ten začátek. Seznámili jsme se na chatu… v tu dobu jsem měl na internetu rozjeté snad všechny možný seznamky, protože jsem strašnou dobu byl sám, snad proto, že jsem takový trochu náročný v tom smyslu těch snílků… věřit na lásku a tyhle věci, a pak taky ta slečna musí mít jiskru a do té doby jsem s jiskrou potkával spíš samé mrchy a rozhoďnožky a to není nic pro mne. Na diskotéce prostě tu pravou člověk nepozná a na ulici asi taky ne, to musí být náhoda. A pak najednou na netu v místnosti slečna, co na první pohled ani nijak výrazně neokouzlila (to když dneska vidím její profil, tak z každý tý fotky mám o emoce postaráno, a jak mne oslovuje každá její linka v obličeji, i ta, co se mi před tím nelíbila… až by jeden brečel) a tak jsme si psali. A čím víc jsme si psali, tím víc byla fajn a já se těšil na každý den, až se ukáže na icq… číslo mi dala sama, já ji nepožádal a o to víc jsem si ho cenil. Bylo vidět, že jsem ji oslovil…

A pak jsme se setkali a první pohled na ní neprozradil nic, spíš vznesl otázky. Trocha překvapení rozdílu mezi fotkami a skutečností, styděla se a protože jsme se potkali „náhodou“, kterou spunktovala ona a mne nic neprozradila, na silvestrovské oslavě, dlouho dobu večera jsem si ani nebyl jistý jestli je to ona, protože mi bylo blbý ji pořád okukovat, a protože photoshop se svýma úpravami realitu trochu zastírá. A pak přišlo poznání, že je to vlastně pořád ta stejná spřízněná osoba a že má to kouzlo co na netu i ve skutečnosti… a alkohol k tomu přimíchal takovou zvláštní esenci... A nakonec jsme spolu zmizeli v dřevníku u chaty a ona mi šeptala do ouška věci, co prozrazovaly, že mne má plnou hlavu už z internetu… a já v tu chvíli tak nějak nevěděl nic, ještě ani to, zda se mi opravdu líbí a nebo ne (ten večer jí to moc neslušelo, ale pak přišly večery, kdy byla úžasná a okouzlující… ). Netušil jsem jestli jsem zamilovanej nebo ne, jestli ji vlastně chci a nebo ne… prostě nerozhodnej. Člověk pořád neví, co chce – hlavou se mi honily kraviny, jako že co když na mne čeká někde nějaká lepší a tak, přitom jsem věděl, že tak to nefunguje. Líbali jsme se… Ale dopadlo to tak, že Silvestra byl vlastně neoficiální začátek našeho vztahu. Musela ukončit nějakou minulost s člověkem, co mi v jejích očích nerovnal ani po paty (v mých taky ne O-) ) a já na ni netlačil, protože jsem měl tak trochu výčitky, že někomu třetímu lezu na píseček, i když podle toho co mi o něm vyprávěla jsem ho jako vážnou konkurenci komukoli neviděl (do dnes si myslím, že to je takovej blbeček, jako že člověk. Možná to vyzní nadutě, ale jak se chová a choval nejen k ní (asi pátá z jeho deseti mezi sedmnácti a devatenácti), to stačí jako důkaz). Asi bych měl napsat že mi je čerstvě 23 let a jí čerstvě 18. Oba lvi – nevím jestli šťastná kombinace. Rozhodně jsem se ale nenudil. Pak jednoho večera v autě na romatickým místě, jsme si zas jen povídali, protože Silvestr byl přeci jen dnem, kdy byl na scéně alkohol, ale tam už to bylo o něčem jiným (bál jsem se, abych nic nepokazil a začínal v tom lítat) a když mne poprvé nesměle pohladila po tváři, byl jsem v eufórii – bez přemýšlení řeknu, že to byl jeden z nejemotivnějších okamžiků v našem vztahu, možná úplně nejvíc (bohužel jen máloco mělo šanci to zastínit, když pouhým pohlazením otevřela stavidla a samota, tak dlouho zadržovaná a hýčkaná, zmizela a uvolnilo se místo pro ní). Sejmula ze mne samotu a s tou jsem žil dlouho… moc dlouho. Prostě síla okamžiku! Nepopsatelný.

A teď trochu zestručním, aby čtenáři neodpadli… Zjistil jsem, že to beru vážně a podle toho jsem se choval. Vztah se rozvíjel, ačkoli jsem si před tím nedokázal představit, že bych začal s tak mladou slečnou – všechny ty řeči o tom vyzrání, který přichází s věkem a tak mne varovaly, ale zdálo se, že to nebude náš případ. Ona opravdu působí starší. A ne vzhledem. A nebo růžový brejle – já vlastně do dneška nevím. Všechno klapalo, já se zamilovával pomalu, až sem si někdy vyčítal, jestli ji pak neublížím, že ona to má takový silný a já vlastně pořád nevím, jak hluboko jsem se dostal. Vzhlížela ke mne, byla zblázněná, o tom nepochybuji. Do té doby se vodila za ručičku pár měsíců s tím pak s jiným… všichni ale z jejího věku. Nevinný vztahy bez sexu. A já ji vzal do divadel, ven do lesů a na výlety, ukázal ji místa v okolí, co neznala a mají děsně romantický nádech, jel s ní na korunovační klenoty a ukázal jí svůj svět a nabídl upřímnost, důvěru a všechny tyhle věci, co si jich vážím… místo pajzlů kavárny a místo blbech narážek na sex povídání o ní a o věcech, co nás zajímají. Na nic jsem nespěchal, žádný oplzlý řečičky o sexu… věřil jsem, že to přijde všechno samo. Bohužel přišlo pár zklamání, to když mi hned měsíc po tom, co jsme spolu byli, přišla uprostřed noci sms z plesu, že je strašně opilá a že ji mrzí co se stalo, že si tam na ní někdo něco dovolil, že se nemohla bránit – to byl šok! Nechápal jsem, která bije. Nerozuměl jsem z kontextu přesně, co se stalo. Bolelo to strašně, protože mi to zkalilo představu o ní jako o slušný mladý upřímný holce… Viděl jsme ji v tu chvíli, že se tam s někým tento… no děs. Naprosto mi to k ní nesedělo! Dlouho jsme to sbírali a řešili. Do dnes nevím co a jak tam vlastně bylo, nejspíš tam na ní někdo něco zkusil a ona možná vteřinu oplatila, možná že ne, ale i tak z toho byla špatná – v té sms to bylo vidět. Maximálně šlo o rovinu líbání, sex, to ne. Jak rozeberu níže, bylo jasný, že v téhle rovině to neproběhlo. Mně to ale ukradlo kus důvěry v ní, který se už nikdy neobjevil zvlášť proto, že jsme začali mít problémy s jejích chováním při něžnostech a intimních chvilkách. No jo no… strašák „skoro osmnáct“ se objevil na scéně… Vždycky se cukla v tu nejnevhodnější chvíli a úplně nepochopitelně… i když šlo o „drobnosti“, žádný „hrátky na vyšším levelu“. Zraňovalo mne to obzvlášť, když k tomu přibyly drobné lži jako „krámy“, které pochopitelně neměla… nechápal jsem kde se to v ní bere  a co dělám špatně. Bolela mne ta nedůvěra a strach, cítil jsem to jako křivdu. A ty zbytečný lži místo promluvení si! Na jednu stranu si „servítky“ nebrala, až mne někdy překvapila, ale pak vždycky sek… To se prohlubovalo a rostlo jako stín nad našima hlavami a já to nepozoroval. Místo toho jsem se do ní víc a víc zamilovával a doufal, že se to poddá, že to je jen kvůli věku a nezkušenosti a trpělivost v sobě jsem nacházel a bylo mi dobře, protože to bylo nádherný období i navzdory tomu všemu. Až doprostřed našeho půlročního vztahu (pro někoho půl roku o ničem, pro mne velmi emotivní…), kdy se objevil problém „sex“ v plný parádě. Už to prostě bylo divný, že to nešlo… ležet vedle sebe a nic, spát vedle sebe... A nevědět proč to nejde. Bylo to divný a začlo se to řešit – tedy já začal, protože ona se k tomu neměla a nemluvit o tom a neřešit to a čekat nikam nevedlo. Byla panna, ale já doufal, že to odezní samo, ten strach a tak… Snažil jsem se nespěchat, získat důvěru a ta tam z počátku byla obrovská. A snaha z její strany se taky objevila. Mrzelo ji to, ale stejně to nešlo. Mnohokrát mi psala zamilovaný maily, kde se mi omlouvala, pak kvůli tomu i plakala, pak slibovala, že se to zlepší, pak to vypadalo, že se i těší, až se doopravdy pomilujeme – to většinou po tom, co k nám občas zavítala i světlejší chvilka a ona při mazlení zažila něco pro ni nového a krásného (že sem neměl moc příležitostí ukázat i druhou stranu – že to není vždycky jen strašák sex a něžnosti) A pak z ničeho nic, že si musí dát pauzu, že prostě ten sex nemůže, že mne nechce trápit, že to k životu asi nepotřebuje (nevím kde to vzala) a já nevím co ještě a odjela na sporťák, kde úplně vypustila, zatímco já tady nechápal… tam jakobych pro ni přestal existovat, strhl ji náročný týden a zatímco já se utápěl v depresi, protože jsem cítil, že nám to chřadne jako po tom maturáku, kde měla ten exces, tak ona to neřešila… Pár sms, chladný a o ničem a pak návrat. Dozvěděl jsem se o nějaký kamarádský puse útěchy od jejího bejvalýho, když mu nejspíš vyprávěla jak jsem hroznej a jak je nešťastná (to už mezi námi totiž vznikly hádky), vypadalo to, že to bude první velká vážná krize, ale když se vrátila „do reality“ zase jsem to byl pořád já, ten do koho je zblázněná a ona pro mne byla tou vílou… Tak přijela, stálo to mnoho, ale vyřešili jsme to. Omluvila se mi, došlo jí jak sobecký to bylo takhle si odjet, vrazit mi pauzu a nechat mne v tom koupat, řekl jsme ji upřímně jak jsem si to „užíval“… zdálo se, že bude líp… ale problém se stupňoval. Sex stále nevycházel, panna sice už není, ale sex jako takovej to nikdy nebyl a to mne opravdu začalo dost ničit, trpělivost docházela, protože bez toho to prostě ve vztahu nejde. Nechápal jsem, proč to nejde, ona nebyla schopná říct nic jiného, než že neví, co je špatně, když jsem se zeptal, co dělám špatně, řekla že nic, že to je v pohodě, ptal jsem se jí, zda ji přitahuju, odpověděla, že ano, když padla otázka na konkrétní problém, řekla že neví… Věděla, že má problém v sobě, připustila to, řekla mi to, ale řešení nenašla. Mně ho nikdy neprozradila, ani příčinu. Osobně si myslím, že to byl strach… to bylo vidět, ještě prostě nebyla zralá… Mně přišla jako starší, ale nebyla. Taky nebrala prášky a furt slibovala, že je obstará pro náš společný klid a kondomů se bála – nevěřila tomu, zpočátku to myslela s koupí prášků upřímně, pak už to byly jen výmluvy. Pak taky její matka ji měla dost brzo… a pak pořádná výchova její rodiny, která podle mne o lidí do značný míry rozhodne o morálce (u ní víra v sex z lásky a tak, která zapříčinila to, že nikam nespěchala, ale to na druhou stranu přineslo její nezkušenost a obavy) + to, že její sestřenka měla dítě snad v devatenácti… a pak asi něco, co do dnes neumí přesně pojmenovat a říkám tomu blok. Prostě zkratový jednání – všechno hezký, a pak z ničeho nic sek! A (řeknu to na rovinu) člověk by si ho mohl jít tak akorát přirazit do futer. Ona si na své přišla, ale já vyloženě trpěl. Když to měla za sebou, byl to konec veškerého mazlení a i když kolikrát to pokračovalo, tak bylo vidět, že to dělá jen proto, aby „byl klid“ a ne pro to, že by opravdu chtěla, i když se našly i světlý výjimky. Připadal sem si kolikrát jako žebrák. To mne ničilo… postupně obíralo o sílu – do té doby, než tohle všechno kolem sexu vypuklo, jsem si připadal, že žiju v pohádce. Po citový stránce naprosto dokonalý – důvěry a toho hezkého bylo pořád dost, aby to dokázalo překonávat ty její seky a nálady, který jsem občas opravdu nechápal. Mluvit jsme spolu měli o čem, pořád bylo co dělat, pořád jsme byli spolu a pořád všechno leželo před náma – léto a plány a já věřil, že to naplnění našeho vztahu ještě přijde, že ten sex pitomej prolomíme a budeme spolu šťastní a všechny ty hádky kolem týhle neshody zmizí…

Jenže nezmizely… Nabalila se na to nedůvěra, žárlivost, scény, gesta a hádky na  nové variace. Já ztrácel pevnou půdu pod nohama a, i když jsem si zpočátku mohl říct, že mám vůči ní naprosto čistý svědomí, klesl jsem k takovejm špinavostem jako čtení sms, nabourání se do mailu, abych viděl s kým si píše… Nenašel jsem tam nic zásadního, ale už jen samotný fakt, že si čas od času s někým napíše byl pro mne strašlivý, protože jsem prostě tak klesl. Už jsem si nevěřil. V tu dobu už stejně všechny sms od kamarádů (pár jich měla a já si dlouho myslel, že z té strany nehrozí žádný riziko a když hrozit začlo, už mi to k ničemu nebylo, že jsem telefon prohlédl, ale o tom potom, jestli to vytrvalého čtenáře zajímá.) Šlo to do háje a občas bylo světleji. Zase trochu zestručním (jestli jste to vůbec poznali). Prostě nám to uteklo mezi prstama a vše se zhoršilo. Přiblížil se začátek prázdnin a její rodiče měli odjet do Španělska… Z počátku ten týden měl být úžasný a skvělý, hezky jsme si to naivně plánovali, ale pak už jsem jej viděl jen jako tejden, co rozhodne o přežití našeho vztahu. Půlkou už jsem tušil, že je to v prdeli. Sorry za to slovo. Celou dobu jsem se chodil svěřovat své dobré kamarádce (opravdu jen kamarádce, nevěřím na stoprocentní kamarádství v pravém slova smyslu mezi holkou a klukem, ale myslím, že já s Ivetou jsme se k tomu maximálně přiblížili a nikdy nenašli potřebu hranici překračovat ).. ta mi k mému údivu pověděla, že se v ní úplně vidí a já prý jsem jako její přítel před lety, kdy zažila nějaký takový vztah jako já. Mluvila hlavně o naivním věku, o mládí a nezkušenosti. že v tu dobu nevěděla co chce, ale její přítel už byl jinde… Pohled z její strany mi pomohl Martině hodně porozumět a utvrzoval mne v tom, že to celý je fakt strašný nedorozumění. S Ivety pomocí jsem se snažil problém zlámat, vyřešit naši krizi, protože s tím jak se mi Martina ztrácela, cítil jsem opravdovou hloubku citů, co mi zatím nepozorovaně narostly v srdci a bylo to strašný a strašnější… Pochopil jsem, že na Martinu vzniká tlak, který vyvíjí to, že se nám nedaří, že žádám sex, který je pro ni takovým strašákem, nahlédl jsem do jejího pohledu na věc, víc jí porozuměl ale nepomohlo to. Už jsme asi byli moc daleko od sebe v tom souznění…

První tři dny z toho týdne jsem se fakt snažil být maximální a dokonalej! Dělal jsem vše, co jsem jí na očích viděl, na nic jsem netlačil, přecházel nálady (měla svoje dny), o sexu jako bych ani nevěděl, že existuje… filmy, povídání, hudba, tlachání, vybrali jsme pro mne osmáka… a pak ten třetí den jsme odcházeli do práce (ona měla brigádu) a pak mi přišla sms, že prej má nějakej splín, ať ten den nejezdím, ať jedu dom. Tak mi bylo jasný, odkud vítr vane (a bylo mi to tak nesmírně moc líto) a ona mi to potvrdila – že prej ten náš problém bude muset stejně zase přijít navzdory těm hezkým dnům, že to ale prej přejde, že se z toho splínu srovná… zase ten sex! Pak jsem za ní stejně přijel, udobření, útěcha, všechno fajn… druhý den jsme se vedle sebe probudili a neřekli si ani slovo, ani když jsem ji odvezl do práce… celou dobu jsme se vedle sebe dívali do prázdna, zvláštní výrazy na tvářích – ani jeden neustoupil a nepromluvil (mám to ale hovadskou povahu, někdy se za to proklínám)… a zbytek týdne jsem byl doma a hádka na stole. Nebo spíš nemluvení spolu a ve vzduchu něco hrozivě obludného.

V tej době se už rozhořely problémy na všech frontách. Vyčetl jsem jí, že je raději s kamarády než se mnou (pochopitelně že v té fázi už skoro i byla, zvlášť jeden mi byl trnem v patě – pan Adam. Člověk, s kterým si nějak moc začínala psát… nebyl to kamarád, protože jak už jsem řekl, to kamarádství mezi klukem a holkou v pravém slova smyslu neexistuje, sama mi v začátcích /té naivní upřímnosti, kterej se říká ty růžový brejle/ prozradila, že se čas od času někde vykousli, když s nikým nebyla, ale ni víc… to byl důvod, abych se začal bát, ale pořád jsem věřil tomu, že když je ve vztahu, to by neudělala. Měli jsme úmluvu, že si řeknem, kdyby se něco takovýho rýsovalo ve vzduchu, že si nebudeme nevěrní. Chtěl jsem tomu věřit a věřil jsem, jen sem se nedokázal zbavit vzrůstající žárlivosti.), místo aby byla se mnou, jezdila s kamarádkou, kamarádem a jeho kamarádem pod stan (zase s jinejma)… regulérní rande ve čtyřech ne? Nepodezřívám ji, to ne, ale jak by asi bylo jí, kdybych to udělala já… Já to musel skousnout ve významu z mého pohledu, a že to bylo sousto, to nebrala v potaz. Byl tam nějakej pátej nejlepší kadeřník v Evropě – jistej pan Čížek (možná ho někteří znáte) a bylo mi jasný, jak asi takovej člověk musí působit na ženský a to nemluvím o mladých ženských. Když jsem pak po jejím návratu četl přes rameno, jak píše kamarádce, že to by „kunďák jak sviň“ mimo to, že mne žárlivost přímo dusila, protože jsem cítil, že těžce ztrácím svoji někdejší pozici nejen v jejích očích, ale i ve svých, tak jsem se zděsil nad slovy, který použila – už dřívm jsem pozoroval, že ten její svět kamarádů a kamarádek je trochu jiný než ten můj nebo náš… cítil jsem, že to je jiná sorta lidí a to odcizení a smutek z toho, že mne mezi ně neveme získával čím dál tím větší význam a opodstatnění. Tam se chovala drobet jinak… Jak? Hodně pití, cigára, který jinak nekouřila než takhle „při speciálních“ příležitostech a chování, kdy pití maže zábrany… jako na maturáku, který byl pro mne přímo démonickým strašákem. Však také pokaždé, když jela na diskotéku, byl jsem úplně mimo. Jí jsem věřil, nevěřil jsem té připité Martině, kterou jsem vlastně neznal. A že jsem ji měl poznat… Tohle všechno sem se snažil přetrpět, protože jsem ji prostě nechtěl ztratit a  věřil jsem, že by toho,čeho jsem se obával, nebyla schopná. I dnes si po všech zkušenostech stále myslím, že nebyla – dokud byla šťastná a já měl větší kouzlo, než mohl kdokoli mít … hahaha – žijeme jenom ve snech o sobě i jiných lidech. Jen ve snech a zdáních…

A pak pátek. Poslední den před víkendem (vracím se k tomu osudnému týdnu), po kterém se měli rodiče vrátit. Psali jsme si, oba jsme se na toho druhého zlobili. V tónu zpráv i icq už bylo jen málo stop po tom krásném pevném vztahu co jsme měli. Smajlíci mizeli, hezká oslovení taky, stávalo se to čím dál tím víc strohé. Ale tak nějak se to během večera zlepšilo a pak naznačila, že se jí stýská a samozřejmě, že mně se stýskalo taky… Najednou to bylo takový smutný a nostalgický, ona byla doma sama a bylo jí smutno v prázdném bytě, já zase falešně silný a ona hrdá, ale ještě se dala prokouknout… dlouho pozdě v noci z ní vypadlo, ať přijedu, že napustí vanu… veme víno. A já si řekl! Pane bože třeba to konečně zlomíme!
Jel jsem bouřkou za ní…  bylo to tak zvláštní a svým způsobem krásný… vana tam byla, pěna… svíčky i víno… a pak mazlení ve vaně, ale jen jak chtěla ona… a až k jejímu vyvrcholení (dlouho to nebylo tak hezký mazlení) bylo vše v pořádku, ale pak změna! Najednou bylo potřeba honem umýt nádobí, udělalo se jí špatně, rozkoukali jsme film, ale to byla jen záminka k tomu aby mohla rychle usnout.. a tak se stalo, že jsem ve tři ráno práskl po těžkej hádce nebo spíš gestu (ona neřekla skoro nic – spíš jsme vedl monolog) dveřmi, ale ještě pod vlivem jsem venku nasedl do auta a usnul v bláhový naději, že mi třeba napíše, že ji to mrzí, že se mi omlouvá (lidi jsou sobecký, jedni i druzí)… věděl jsem, že ve skutečnosti nechci odjet, ale byl jsem tak hrdej! Kdybych tak našel tu sílu vedle ní zůstat… nejspíš by to šlo do hajzlu potom, ale mohl jsem být alespoň ještě chvilku s ní v „opravdovém vztahu“, protože to byl konec. Nebo začátek konce.

Jenže už ráno jsem se probudil s bolavým srdcem (moc jsem toho nenaspal – domů jsem přijel po tom co mne rozbolela hlava na parkovišti od zkroucení na sedačce). Jel jsem hned dopoledne za ní, ale k ní jsem si jít netroufl, místo toho jsem si sedl do kavárny a napsal jí, že mne to mrzí, ať přijde, jestli chce… že si za ní netroufám jít. Ani neodepsala… Cítil jsem se jako ubožák, dolejzačskej trapák, ale nemohl jsem si pomoci… Dal jsem jí hodinu a během toho jsem psal svoje pocity na papír… a když nepřišla s odbitím poslední minuty (ona vždycky tu hrdost dokázala na rozdíl ode mne dohrát do konce), vyřkl jsem na papír ortel, sebral se, dojel domů a z internetu smazal všechny společné fotky na profilu, netrvalo dlouho a odveta přišla… schoval jsem se za falešnou hrdost a na pomoc si zavolal všechny přátele a svatý… začalo těžký období.

Dopis jsem jí druhej den hodil do schránky. A pak pár dní vydržel se jí neozvat… ale pak mne o rozkoplo, a nakonec jsem na její svátek jel s malým králíčkem, šestistránkovým dopisem na usmířenou za ní na benzínku, kde pracovala, a tam jsem ji překvapil, obejmul a bylo mi do breku. Slíbila mi že se mnou zajde na kafe. Dokonce se zdálo, že jsem ji potěšil, že jsem ji přijel popřát… a to objetí mne nabylo novou nadějí… Cítil jsem, že nemůžu být bez ní. Tolik jsem to chtěl urovnat! A další den ochladlé zprávy, že se se mnou sejít nechce, že nemá čas, že už je konec, oba jsme se shodli a že ví jistě, že to zpět nechce. To mne mlelo jako mlýnský kameny – nechápal jsem, že člověk, co do té doby neví nic, najednou ví s takovou jistotou, že chce konec! Bylo to tak rychlý a divný, že jsem tomu nemohl věřit. Ještě před pár dny plakala, že se nám to kazí, objímali jsme se a utěšovali a teď tvrdá jako kámen… A rozhodnutá! Když jsem se nedokázala rozhodnout já? Jak mohla ona tak snadno? Všechny ty věci, kterými mi ublížila a ukřivdila z minula, ve mne vzbouzeli pocit těžkýho ukřivdění, všechny ty věci, co jsem podnikl já – hack mailu, sms a vyzvídání a podezřívání jsem ve svědomí zapudil, omlouvaje si to, že to její chování mne donutilo (suď mne kdo chceš, ono to opravdu šlo bez toho narušování soukromí, dokud jsem se nezačal v tom topit a pak už to nešlo – za rámeček si to nedám, ale nelituju… ) Na to jsem prostě zapomínal a viděl jen tu bolest co mi způsobila a to hezký… a všechny ty sladký zaslepený věci, co mi psala… sms… maily… bože!

A pak zase vzepětí a krok k tomu, abych se sebral. Když mne nechce, tak ať táhne! A zase splín a smutek! A pořád… a pak jsem se jednou rozhodl, že půjdu do klubu, kam jsem stopro věděl, že přijde taky. Dokonce jsem ji pozval. Odmítla, ale naznačila, že tam možná bude. Tak jsem tam jel, nevyjádřila se přímo, že mne tam nechce, chvíli jsme si „normálně“ psali. Věděl jsem, že musím a cítil jsem, že si koleduju o pořádnej průser! Ale musel jsem, pořád to bylo to moje zlatíčko… moje láska, pořád to bylo ve mne! A tak jsem tam byl a ona tam nebyla, bylo moc brzo a já najednou nemohl stát na místě a tak jsem vyrazil po městě, předpokládanou trasou, kde by mohla být… do všech hospod jsem nakoukl, došel napříč městem až k ní domů, kde mi došla sms na moji otázku, kde je, a tam stálo, že se dobře baví… bylo vidět, že je opilá. A tak jsem běžel zpět, protože mi došlo, že je někde nedaleko toho klubu na lavičce a popíjí, jak měla s těmi svými kamarády ve zvyku… přeběhl jsem celý to město, jen ji vidět! Jen být s ní! V doufání, že mi padne kolem krku… nechápal jsem, co dělám. A ve vzduchu bylo cítit „bouři“… Pak jsem tam doběhl, ještě chvíli čekal a pak sem v dáli objevila skupinka lidí, malá postavička, typické pohyby a světýlko mobilu v ruce a v tu chvíli mi došla sms, kde byla odpověď na mou předchozí zprávu, kde jsem se v bláhové naději ptal, kde popíjí… „Všude možně..“ psala. Ustoupil jsem do stínu a čekal, co bude. Neviděla mne, byla totálně zpráskaná… ale fakt! takhle jsem ji ještě neviděl a že jsme spolu už pili… šel jsme za celou partou dovnitř a celou dobu jsem byl jako u vytržení cítil, jsem už moc dobře, že tohle není ona, že to není moje Marťa… Když jsem ji pak chtěl uvnitř klubu oslovit, spatřila mne a začala se schovávat ke kamarádovi (bůh ví, že bych ho v té chvíli… a on mne nejspíš taky. Spražil mne takovým pohledem.), čekal jsem, až pochopí, že ji vidím, že o ni vím… pak teda ke mne přišla a takovým zastřeným úplně jiným hlasem rádoby nenuceně „co ty tady?“… Jak mne ta slova zranila se nedá popsat. A pak už to bylo jako halucinace… chtěl jsem si promluvit. Nechtěla se mnou jít ven, ale nakonec se překonala… tam mi řekla, že je konec, už dávno to má vyřešený a že se přišla bavit, ať ji nechám… bylo to strašný. Dívala se zastřeným pohledem, hlas měla úplně k nepoznání, zadrhávala a sbírala slova pod vlivem chlastu, vlasy od kadeřnice úplně jinak než jsem znal, vypadala bezbranně a tak jí to slušelo i navzdory tomu stavu, zpitá na žal (to bylo vidět, že v sobě tím chlastem chce něco zabít) a odmítala mne a moje kouzlo bylo to tam a já věděl, že ten večer tam jsem jen proto, aby zapadl poslední díl skládačky… Nevědě jsem, co říkat. Naznačila, co jsem už dávno tušil, že tam možná na někoho čeká… a to byl sice očekávaný, ale i tak strašný šok, že to bylo jako kdyby mi někdo obrovskou pěstí rozdrtil srdce. To se tříštily iluze a poslední naděje… Pak jsem jen chodil po klubu a žasl co dělám, sledoval jsem jí ze tmy jako nějakej slídič a nestačil se tomu divit, že mne nohy samy nesou a co že to dělám… párkrát jsem se jakoby přichomítl poblíž k nim, už se nedalo ani hovořit o tom, že v něco doufám, už jsem se jen díval a polykal tu hořkost… a už jsem cítil, že se něco poprvé doopravdy bortí. Skoro jsme se modlil, abych už ji viděl jak s někým… aby to bylo pryč! A pak, když jsem si myslel, že s ní ještě na chvíli zapředu hovor, najednou někoho zahlédla, v očích se jí blýsklo a byla ta tam… a já věděl, že dotyčný dorazil. A bylo mi… nepopsatelně. Pak jsem chvíli stál s jejími kamarády venku, chtěl jsem ji ještě vědět, tu kamarádku a toho kluka jsem znal. Tak jako že nenucená konverzace. Ani nebylo potřeba nějak moc vyzvídat, ta kamarádka (fakt husička – to jsem věděl dávno, a jaká to je kamarádka ukázala sama, když celkem bez obalu odpovídala na otázky kolem Martiny…) nechápala a nebo ji to bylo jedno, že je to soukromé a že tím sleduju cosi vyššího, ale to bylo vlastně dobře. Prozradila mi, že ten Adam, je onen neznámý. Že to spolu táhnou už prý minimálně týden! Takže se vysvětlilo odkud se brala najednou ta neochota… celou dobu tu byl našeptavač! Číhač! Kamarád! Ten co vždycky poradí „vykašli se na něho“ a taky ten, co měl pořád tu jiskru nepoznamenanou nějakým dlouhodobějším chozením, vzpomínka na starý líbačky – naprosto neodolatelná ve srovnání se mnou, komu se na obličej připlácly všechny naše problémy a starosti – s někým, kdo upadl a klesl tak, že ukázal svoje špatné stránky a slabosti, u koho zevšednělo všechno to imponující, kdo se stal dolézajícím ubožákem, i když z mého pohledu jsem prostě musel zkusit i ty neponižující možnosti, pro svůj klid a z naděje na zázraky… Ptal jsem se, jestli mi byla věrná a ta dotyčná kamarádka prej jako že to jo, že snad krom toho maturáku (tak kdo ví jak to bylo), ale to že prý mi snad řekla…  no byla to křeč. Nemohl jsem ale odejít, i když to ve mne už umíralo, dokud ji ještě neuvidím. Trvalo docela dlouho než se vynořila ze tmy a sama… zase „ co ty tady?!“ a pak neochota jít se mnou na pár slov… já celou dobu už prožíval něco jako smíření, prázdná tvář, žádný emoce, falešný náznak úsměvu… unášel mne proud tý divný noci… pitvořivý smíření a trochu falešný. Nakonec tedy šla… zeptal jsem se jí jak dlouho to s ním táhne, ona že prej ne, ale když jsem jí řekl že kamarádka povídala, ušklíbla se a že si s ní bude muset asi promluvit, čímž to stvrdila. Byla to zoufalá chvíle, krátká. Ona s sebou furt šila, že musí za ním, že jí druhý den odjíždí na rok pryč… málo času…. nechápal jsem. Jak k němu mohla utéct! Ke kamarádovi s kterým by v životě nic mít nemohla… ptal jsem se jí jestli mne milovala, po maličkém zamyšlení řekla že ano… víc si nic moc nepamatuju. ujistila mne že si s ním začala ž po rozchodu… pak se otočila a zmizela do tmy za ním… Jako bych byl vosk nebo spíš osina v zadku…

A tak jsem už chtěl odejít, ale pak jsem ji zahlédl jak se ze tmy vrací. Neodolal jsem a šel tam, kde jsem ho tušil. Zase jako před tím – žasl jsem, kde se to ve mne bere, co jako budu dělat, to se jako budu prát? Nechápal jsem. Delirium. Pak jsem ho zahlédl.. došel k němu a představil se… byl evidentně překvapený. Řekl jsem mu kdo jsem, kdo je pro mne on, co je pro mne Martina a co to celý pro mne znamená… smířeně a klidně. Podal jsem mu ruku. Zeptal se ho jak dlouho to spolu táhnou… odpověděl taky že pár dní… tři výpovědi se  sešly, snad mne to trochu uklidnilo, i když to bylo zbytečné. Viděl jsem ho poprvé v životě. To byl tedy ten Adam, ten tajemný kamarád, co s ním nikdy nebyla tak dlouho, aby mne s ním vůbec mola porovnávat…(!!!) A pak se vrátila i s kamarády a já mu popřál hezký večer a odešel. Byla velice překvapená že mne vidí… ale já se nikoho nevšímal  vyrazil… konečně jsem mohl odejít.

Celou cestu domů jsem pak v autě řval, ale ne brečel! Já křičel a všechna ta bolest mi hnala slzy do očí… a pak jsem dlouho jezdil nocí, už klidnější… a pak pár zpráv o tom jak se nenávidíme a pak nic… a tak začalo moje léto. Bez společných plánu, regenerací (moc pomalou) a smiřováním… jen práce a domov a chvíli na nohou a chvíli splíny. A všechna budoucnost ještě stále připomínala co jsme si plánovali… a minulost byl půlrok kdy jsme se od sebe nehli na krok a každá událost a den byl provázaná s ní… K narozeninám, ke kterým jsem plánoval nádhernou kytici osmnácti růží jsem ji neposlal ani sms…

Jenže to neměl být konec. Uplynul měsíc plný protichůdných nálad, kdy jsem byl střídavě nad věcí a střídavě ve splínu, ale dostával jsme se z toho se ctí, aniž bych ji musel psát. Smazal jsem čísla, icq a na její profil jsem se chodil dívat pokoutně, aby neviděla, že jsem ji navštívil… a jen když už jsem fakt nemohl. Ty nový fotky už byly komentářem odresovaný někomu jinýmu, panu Adamovi do Skotska… Bolest duše a srdce ve svý největší surovosti. Ale nikdo jiný zatím v dohledu nebyl… na fotkách…

Vyvrcholení přišlo dneska a to je skutečný důvod, proč sem píšu… potřebuju to ze sebe prostě vypsat… už je to enormě dlouhý ale mně to je jedno… jde mi o něco jiného, než o diskuzi v pravém slova smyslu… chci to říct těm, co to může zajímat a nebo se z toho prostě vypsat. Napsala mi k narozeninám.. (to sem odolal a jen slušně poděkoval, i když jsem to viděl jako takový náznak jako že ji přece jen chybím) a potom mne oslovila na chatu a měla zapotřebí se zmínit, jak to bylo na začátku krásný (před tím taková ta témata… zdánlivě o ničem, ale přece)… prej když viděla jak si píšu s cizíma lidma… zahlídla naše barvy na lidech a zavzpomínala na naše začátky.. celej ten rozhovor byla „hra!“  Nikdo nechtěl zabrousit příliš hluboko, drobné narážky se přecházely… Zdálo se mi, že má slabší chvilku. Jenže mne to uvrhlo zpět. Druhý den jsem ji napsal po icq a celý ten rozhovor se zdál docela milý, s oboustranným zájmem a jen potvrzoval můj dojem, že si třeba něco uvědomila a rozležela v hlavě… a zjistil jsem s hrůzou, že do toho padám! Zase! Odjela na týden do Chorvatska. Včera se vrátila… celý týden jsem přemýšlel  a radil se se zasvěcenými.. nakonec jsem jí otevřeně napsal a okryl to že ji miluju, a že i po tom všem bych byl schopná začít znovu a jinak.. Doufal jsem, že třeba zapálím plamínky, protože se mi po celou dobu zdálo, že ta m pořád cosi doutná… Proč by to jinak psala? Proč by mne oslovovala? Teď v tuhle chvíli už nevím… ale ještě dopoledne sem si myslel, že třeba proto, že jsem pro ni byl první vážný vztah se vším všudy a že ji chybím… že třeba ucítila, že je ještě cosi mezi námi… sice - líbala se s jiným, opustila mne (to říká srdce) a přitom to celý bylo nedorozumění, byla mladá, bála se, měl jsem se víc snažit a ne na ní tlačit, udělat pár věcí jinak (to říká rozum)… Pochopil jsem, že ji tak miluju, že bych to dokázal překlenout… a jak to dopadlo? Vycouvala, odmítla mne…slušně, ale bolestivě… a já se neudržel a jel za ní… Poslední možnost „ být ubožák “ mi stejně nedala i s tím, že jsem věděl, jak  před ní budu vypadat. Musel jsem to zkusit! Poslední stéblo! Prostě poslední možnost a když není jiná, musím ji využít! To jsem cítil… odhodlal jsem se, když jsem dobrečel pod peřinou při hudbě, co mi jí připomíná… a když jsem stál před domem, napsala mi že není doma, telefon nezvedla… a jestli se zapřela nebo ne, na tom nezáleží… já vyčerpal i tu poslední možnost toho ubohého dolézání… neřekl jsem jí, že kvůli ní občas po nocích pláču. Jen jsem ji pověděl, jak jsem na tom bez ní, napsala mi že už někoho má, že je šťastná (jak rychle to u někoho funguje…) Nejsem na tom teď vlastně o nic hůř než před tím, než jsem se odkryl. Situace co mne stavěly do podobné pozice jsem před tím už absolvoval, tak ji asi jen překvapilo, jak až bídně jsem po měsíci na toma určitě jsem zase klesl (jak může být někdo tak ubohý, že by se pro druhého klidně plazil v bahně? co?). Vědomí toho, že nemůžu nic ztratit bylo ostatně jedním z těch plus, proč jsem se rozhodl, že to podstoupím. Odmítla mne. Je to minulost. Část toho zbožštění její osoby pro mne zase odpadla… nevím jestli jsem silnější, ale spíš až teď jsem si šáhl na dno. Dokud se ho nedotkneš, nemůžeš se odrazit. No ne? Pak jsem se byl projít, v duši prázdno, ale přece ne tak jako onehdy v tom klubu… Když byla v Chorvatsku, věděl jsem, že už se s někým chce sejít, protože jsem zase selhal a sáhl k nízkosti a hacknul jí mail… viděl jsem vzkazy… už dávno si ale  píšou po icq… po tom mém dnešním výstupu se onen dotyčný objevil v jejích přátelích na profilu skoro na tom samém místě, co bývala moje fotka.. Myslím, že to je jasný. Frajírek a určitě může bejt sympaťák. Já ho ale nenávidím… Ale ne tou pravou nenávistí… spíš tou falešnou, tou převlečenou bolestí z nešťastný lásky. Vlastně spíš nenávidím jí! první začala psát co cítí a jak je na tom teď? Takový silný slova! Já šetřil a odkrýval jsem se postupně a teď jsem za beradnýho ubožáka! Je to fér? Třeba s ním ale prolomí ten sex a všechny ty naše problémy k nim nepřijdou… tehdy to v našem případě přišlo od ní, potom jsem se už vezl taky, ale ta křivda i po tom všem je tu stále… Jestli ten svůj problém ale nezlomí, bude zase jen rozchod… Myslím, že to je v ní. Kdybych ji nepřitahoval, nikdy by si se mnou nezačala… měli jsme smůlu. Kdybych ji potkal za pár let zkušenější a vyzrálejší… Nebudu litovat, že jsem ji poznal. Lituju teď jen toho, co nebylo… Jsem snílek. Když to sem píšu, všechno jak to bylo, cítím se volnější… Jednou jí snad odpustím ty lži a kamarády… zasadila nám dýku do zad, než jsme se vůbec rozlétli… Jsem zvědavý, kdo projeví stejnou nebo větší trpělivost a oddanost, než jsem ukázal já… Mrzí mne, že jsem nemohl sáhnout výš a měl být jen její poučení pro příště, že až někoho potká, musí se víc snažit… To ji totiž bezpochyby dojde… Není to fér být pokusným králíkem. Přesto všechno až do těch hacků, jsem neměl špatný svědomí, nikdy jsem jí nelhal, byl věrný, miloval jí a vážně s ní počítal… a moje „miluju tě“ mělo asi jinou váhu než to její… v tomhle mám opravdu svědomí čisté. Moc mne to mrzí. Co bylo to bylo… napsal jsem pár básní se slzami v očích a zkusím jít dál. Doufám, že budu mít sílu. Horší to opravdu není… je mi stejně jako než mne oslovila po chatu rádoby kamarádsky… sice to dnes bylo plný slz a emotivní, ale možná jsem se zase kousek posunul… nevím… Bylo to ve mne a teď je toho možná míň… a nebo je to apatie… z tolika textu a emocí z dneška. Kdo dočetl až sem, před tím smekám… Díky a jestli jsem nudil… je mi to jedno.

Všem, co jsou na tom s podobnými příběhy tak jako já, přeju brzké uzdravení a novou, pevnější a pravou lásku! Hodně štěstí lidi… Držte mi palce.

P.S. (z druhého dne) … večer po dopsání tohohle to na mne padlo jako dlouho ne… odnesla to kámoška z chatu… brečel jsem jako malej na klávesnici, trochu pil, spílal své bývalé přítelkyni a litoval se, chvíli se ve mne vzpínal hněv, chvíli bych ji nejraději obejmul a odpustil… já ji tolik miloval a ona se mnou nemohla spát! Došla mi ta hořká ironie.. došlo mi, že to je moc hořká ironie – tragikomedie ! Myslím si, že jsem kus toho zbožštění opravdu zabil, protože ten včerejší večer mi poprvý na jazyk bez výčitek přišla ta nejhorší slova… všechno s nedá omlouvat, ale člověk má být přece především zodpovědný k sobě i druhým! Ať jde do (patřičné meze) s „miluju tě“, který nic neznamená… Nemohla se mnou spát i když mne milovala jako nikoho před tím (její slova), tak si našla jiného, páč nám to nefungovalo (vzpomněl jsem si jak mi kdysi v tm pohnutým konci řekla strašně uvědoměle, že jsme „to“ měli udělat už dávno!!! Jak kdyby mluvila o nahození baráku nebo já nevím čem! Jak kdybych za o mohlo, že nechtěla a neřekla mi proč… a to je zlo!) Zatím ji nenávidím! Snad brzo přijde doba, kdy mi bude lhostejná… zlý se lidem přát nemá, ale já jsem jen člověk a nic zlýho jí vlastně nepřeju, jen to, ať si ochutná i druhou stranu mince, proto, aby byla lepší a nelámala srdce dalším… nikdo mi nezaručí, že si na mne pak vzpomene a řekne si „já *** blbá!“. Chtěl bych jen, aby mi někdo zaručil, že si na to dno taky šáhne! To by mi stačilo. Ale na každého se vaří voda… Moje dnešní ráno je prázdný… prázdnější… o kus toho zbožštění – díky Bohu! Nemá smysl porovnávat co má ona a co mám já – moje prázdniny kvůli rozchodu zůstaly jen samá práce a samá schýza, ona pěkně dovolený, kamarády, líbačky a jiný myšlenky, ale to je strašně relativní a v konečným důsledku bezvýznamný… Kéž všichni najdeme tu sílu, uvěřit ve výjimečnost našeho vlastního světa tak, abychom se nad všechno tohle zákeřný uvažování povznesli…

Jej, je to tak strašně dlouhý, že se v tom člověk dokonale ztrácí. Někdy méně je více. Ale na druhou stranu chápu, že ses potřeboval vypsat. Myslím si, že pravý problém je několikrát zmíněn i v tvých řádcích, a tím je její hodně velká nevyzrálost ...

Původně to mělo bejt krátký, ale nakonec jsem to pojal takhle, hlavně pro svůj klid (ono to nejde prostě utnout, jinak tě to spíš víc rozhodí...) ... diskutovat na jednotlivý aspekty lze v mnoha dalších vláknech, ale než sem se mohl zapojit, musel jsem prostě sepsat tohle... celý a kompletní... ono to fakt pomáhá. Jestli jsi to ale přečetla celé, smekám :)

Rozenej spisovatel ;) Takový obraty !

Ale aspoň, že to má happy end ;) Zažil sem to taky a až nápadně se to podobá :) Oba Lvi, problém se sexem (nutno dodat, že jsem "trpěl" nedostatkem celé dva roky - inu, první vztah, že - ideály o nenucení, postupném objevování a tak ;) ). Dopadlo to tak, že se mnou vydržela bez sexu dva roky, pak jsme se rozešli. Za měsíc a kousek byla s jiným a najednou jí nevadilo s ním spát, po pár měsících. Když sem se jí později ptal, co byl se mnou za problém, tak sem se dozvěděl, že NEVĚDĚLA, ŽE MI TO TOLIK VADÍ :D (nutno podotknout, že jsme o tom několikrát mluvili a já jí na rovinu řek, že to je pro mě problém) a že sme ani neměli ochranu (což je poetické, vzhledem k tomu, že veškeré diskuse o antikoncepci skončili na "nejsem připravená"). Prostě asi potřebovala někoho, kdo jí SpeedMasterovsky "napíchne bez ptaní", no. Tak jako tak, očividně jsme nebyli jeden pro druhého stvoření, i když sem jí miloval hodně moc. Než sem se z toho dostal, trvalo to půl roku a teprve pak sem dokázal myslet na jiný holky. Do tý doby sem pořád doufal, že si uvědomí, jak moc mě potřebuje (a já ji). Ale po tom co sem to překonal sem poznal svou současnou a dnes toho rozchodu nelituju.

No happy end to pro mne ještě není... Ten dojezd ale už nabral jiný směr. Léto je pryč, upnul jsem se na to, že podzim bude lepší, nebo upnul... těším se na spadaný listí a tu typickou vůni... a doufám, že mi mezi listím vítr do cesty přivane i nějaké "alternativní přemýšlení" :o) Jináč, taky si myslím, že ten další po mne to nebude mít tak obtížný. Přesto přeze všechno moc dobře ví, že to hezký zašlo právě na tenhle "blok", který tu nebyl proto, že já byl nějaký spěchálek... Tak si to pojistí a příště to třeba překoná s větší energií a cíleností. Jestli ne, bude asi dost nešťastná, protože si dovedu představit, že každý takový neúspěch a následné probémy ji od dalších pokusí možná odradí a nebo spíš v ní probudí ještě větší obavy a nervozitu, že se to pokazí. A pak se to samozřejmě pokazí... Podobný tendence měla ostatně (jak si vzpomínám) už za nás... mluvila že to na ní někdo zkoušel nějak hrrr v autě, že se cukla a pak, že si o ní její bejvalý vyprávějí jaká je frigida... (neměl jsem ten pocit, ale dovedu si představit, že si to o ní nějací mladí omezenci mohli myslet a nebo říkat, i když to slovo prakticky znamená úplně něco jiného a její případ to rozhodně nebyl, že se prostě nenechala hned, to se dnes asi nenosí...). Asi jí to poznamenalo, bylo vidět, že to v ní vězí, i když je to totální blbost... Dneska jsem s kamarádem rozvíjel na podobná témama filosofii míchnutou buddhismem a karmou... už teď cítím, že jsem na dobré cestě. Jen to chvíli ještě potrvá... Snad jen chvíli.

Obcas docela ziram, podle tohoto fora to vypada, ze na udrzeni vztahu staci holce pravidelne soulozit a necekat na to rok (skoda, ze na ty moje to nejak nefungovalo :roll:).
Jinak priznavam, ze jsem na svy poprve cekala 8 mesicu (ale bylo mi 16) a ten kluk opravdu nevypadal, ze by mu to nejak moc vadilo (nestezoval si), ja jsem tehdy nejak nemela potrebu (ta vlastne prisla az po poprve).

Jinak s autorem "soucitim", zkazeny prazdniny mam taky, bejvalymu jsem nestala ani za to, aby mi rekl, ZE se rozchazime (o nejakym duvodu nebo dokonce reseni problemu nemluve).

Tak preju vic stesti do pristiho vztahu  :wink:.

Mně taky nevadilo čekat... Vadilo mi to nesmyslný chování, nepojmenování problémů a seky, co byly opravdu nepříjemný. Hlavní problém byl, že nebyla vidět snaha, nebo byla, ale bylo vidět, že planá (nějak to nezvládala a já pak už taky ne, když to ani nebyla schopná pojmenovat)... Bolelo to, když jsem viděl, že navzdory tomu co dělám (z mýho pohledu), ovoce nikde... Cítil jsem a pořád cítím, že to nebylo fér... Začal jsem cítit, že nás ztrácím, ona taky... a veškerý snahy ztroskotaly jedna po druhé kdo ví vlastně na čem...

Nestačí jen sex... musí to prostě fungovat po všech stránkách. Sex je jednou z těch velice důležitých... ale pak je tu důvěra, upřímnost... rozhodně sem patří i slušnost a jestli se tvůj bývalý takhle k tobě zachoval, ledacos to vypovídá... Je mi líto, že tvoje léto bylo jako mé... hořké a smutné. Podzim bude lepší ;) a když ne, je tu ještě zima... a tak dále :D

Tak jsem to celé přečetl...a jen zírám, že jsi ji nedal sbohem hned po jejím prvním excesu (opití na plesu a následná nevěra (i líbání beru jako nevěru)).
Jinak Tvé pocity samozřejmě chápu...ze své zkušenosti bych doporučoval hlavně žádný další kontakt s ní (absolutně žádný).

Nestřídám holky jako ponožky... Neřadím se mezi zoufalce, myslím si, že nepatřím ani mezi ošklivce. Býval jsem zakomplexovaný a měl problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím... ale to už je dávno a kompletně jsem se s věkem změnil. Přesto mi zbylo něco, co mi vztahy komplikuje a to je moje očekávání... jsem svým způsobem velice náročný a jen tak něco mně neuspokojí a nejde ani tak o vzhled. Nazval bych to tím kouzlem. Ona ho měla. Na začátku jsem ho cítil, ale nevěděl, jestli bude stačit, jak jsem psal. Ale stačilo a pak mi dovolilo to přejít. Napsala hned ten večer a podle sms bylo vidět, že je totálně zduněná. Navíc mi to pak vysvětlila, jako že se na ní sápal a než se stačila vysmeknout, vetkl jí pusu... A tak jsem to akceptoval, i když pochybnosti samozřejmě zbyly... Přikládal jsem to tomu věku, nevytvořené klapce... snažil se jí to uvěřit, když projevila lítost (i plakala). A hlavně jsem byl po dlouhý době zamilovaný až po uši a nechtěl to ztratit, vyhnout se samotě... a růžový brejličky na očích... znáš to. Dnes bych třeba jednal jinak, ale vzhledem k mým pocitům, že bych ji stále dokázal odpustit horší věci a překlenout naše neshody, myslím, že bych se zachoval stejně... Jsem prostě asi jen snílek. A nebo JEN snílek? Asi bych neměnil... i když to občas chutná hořce. Spíš je třeba si uvědomit, že ve skutečnosti milujeme sen, který ta daná bytost na chvíli ztělesní... a uvědomit si, že i když toho člověka ztácíme, neztrácíme ve skutečnosti sen... ten je v nás. A třeba díky tomu se uvolní místo pro někoho, kdo změní sen v realitu... Kdo ví? Pomáhám si všelijakým filozofováním a úvahami.

Nebuď nešťastnej, že to skončilo, buď rád, že se to stalo. Za pár měsíců na to budeš už jen rád vzpomínat, ale pochopíš to všechno až s odstupem času. Za chvilku si najdeš někoho, kdo tě bude brát ještě víc a na koho se budeš moct spolehnout. A o týhle "můze" si řekneš jen "bylo to fajn", ale už bych jí nechtěl. Láska a vztah je o důvěře a né o lustrování pošty a telefonů. Tohle, co jsi předvedl ty, bylo klasický, intenzivní pobláznění. Což mimochodem holky v tomhle věku umí mistrovsky. Taky si říkají, jestil na mě někde nečeká někdo zajímavější a přece se neupnu na jednoho kluka v 18ti letech..... Nepřípomíná ti to mimochodem něco?? :) Jedinej lék na to je se od ní držet co nejdál a nikdy už jí neskočit na nějaký "ahoj, jak se máš?"... Jestil tě to uklidní, tak si tím jednou prošel nebo projde skoro každej. Každopádně přeju mnoho zdaru ;)

Máš pravdu, tak to je. Však vím. Na začátku jsem si to říkal taky, jestli na mne nečeká někdo... někde... však vím, možná to mám za trest, jak jsem psal v úvodu. I když... mnohem pravděpodobnější, než trest "z hůry", je, že to prostě muselo přijít... docela podstatný rozdíl věku, názorů, nevycválanost a nevybouřenost a typická lidská vlastnost "nevím, co chci". Pořád mi ze setrvačnosti chybí, ale záblesky typu "jede se dál" mám taky. Už to začalo pracovat. Vídat ji nechci, slyšet o ní nechci, i když nitro občas svévolně hovoří jinak... ale to půjde potlačit (důležitý je nenechat se tím převálcovat) :) Půl roku to vlastně nebylo jen špatný, mělo to pozitivní vliv (ty hezký věci) na mnoho aspektů mého života a v tej naší krátký společný cestě mi byla oporou v několika docela zásadních fázích a to, že tu byla, pro mne byl zdroj energie k tomu, abych to zvládl. Nemůžu toho litovat a ani nechci... na zlý se zapomene... člověk vyfiltruje to skutečně důležitý a podstatný a doufám, že pro mne v tom bude mnoho poučení a pro ní snad taky.... A věřím, že až se jednou zase potkáme (pravděpodobnost docela vysoká), tak budu nad věcí a budu jí moct říct ahoj bez nějakých skrývaných nebo neskrývaných negativních emocí... a co víc, budu to myslet upřímně. Díky moc za potěchu a podporu :)

taky jsem to přečetl celé a musim říct, že mě osobně se to četlo pěkně ( ty obraty a pod.). celý příběh měl spád a prostě jsi neunavoval zbytečnýma kecama.
A to ej všechno co ti k tomu povim, protože poradit nebo z vlastní skušenosti cokoli říct neodkážu neb jsem to nezažil, ale ber to tot ak,že mě to taky čeká, toho borce, se kterym teď je, tak toho to taky čeká (a nebo to čekát vojí bývalou no) ...
A jinak good luck do života, určitě je v okolí mnoho lepších holek v tvém věku, které nebudou tolik blbnout a budou vyzrálé na tvé úrovni...

Už abych o nějaké "alternativní přemýšlení" zakopl ;) Děkuju za podporu... A taktéž hodně štěstí, neb štěstí je vrcholem pyramidy... :)

to je hezky řečeno

ked som cital zaciatok tak som mal pocit akoby niekto spravil ctrl+c a ctrl+v mojho terajsieho vztahu....
inac zaujimavo sa to citalo...asi mam s tebou podobne myslienkove pochody...

Víš, pro mne je to taková útěcha, když vidím, že v tom nejedu sám. Samozřejmě, že vím, že tyhle věci se dějí - pořád a ne jenom mě. Ale pokaždý, když vidím podobný příběh, nebo mi někdo vypráví o rozchodu, (možná to vyzní divně) cítím se líp, ale ne proto, že někdo někde trpí, ale proto, že v tom nejsem sám. Je to jako ráno... šeredně se nám nechce do práce a nebo do školy... přesto musíme, ráno je porod a pak sedíš v autobuse, máš zavřený oči v podivným polospánku a ani tě je nenapadne otevřít - nechceš, přesto víš, že kolem tebe sedí lidi s podobným údělem a taky někam jedou... někdo dál a někdo blíž. Nevidíš je, ale jsou tam a konečná stanice se blíží a za ní čeká... no rozhodně za ní něco čeká a to je pozitivní ;)

Doufám, že druhá polovina tvého příběhu nebude podobná té mojí. Držím palce.

Já osobně můžu říct, že to vlastně nikdy nějak moc nepřebolelo, prostě mi to jen nevadí. Ale brát to jako "byla to krásá doba...." To teda ne. Spíš sem pokažd když na to vzpomenu nas*anej, že sem musel zrovna já vychytat to její nejhorší období, protože teď je mnohem lepší ;)

Taky se ve skutečnosti obávám, že to tak bude... Jako vděčností k ní hořet nebudu. To jen v těch úvahách si člověk snaží vypomoci všelijak. Ale aspoň když mi to bude jedno... Zřejmě jsem ten pokusnej králík, díky kterýmu se posune někam dál a někdo jinej z toho bude těžit... ale "klasici" říkají - to je život... Pěkně na nic, neřku-li na ***... Tohle léto je tak hovadský, že to snad není možný... dneska mne napálil na světlech na červenou přes další auto nějakej týpek, co nedával pozor na řízení... Druhý auto na vodpis, u mně minimálně za dvacku! Takže vzhůru do dalšího kola starostí! Ale aspoň přijdu na jiný myšlenky taky... :-/ Co sem komu udělal :)

Musí říct že když jsem to četl, čím dál víc jsem se utvrzoval v tom, že ženský jsou snad všechny do nějakejch pětadvacti stejný. Nebo já nevim, taky se mi stala trošičku podobná věc, sice mnohem víc na tvrdo v tom že po prvním dnu co mě poslala do hajzlu až doteď mi ani jednou nenapsala naprosto nic, proste jsemskoncil jako bych ji nikdy neznal...je to hnusny ale musimrict ze to je mnohem lepsi nez kdyz by obcas napsala a trapila me...preju ti hodne stesti do budouciho vztahu a myslim ze ty uz jsi si svuj díl sra*ek snad nadobro vybral ;)

To jsou vyhlídky :) Snad všechny tak nevyrovnaný nejsou... No jako po dnešním dni v to "vyčerpání bad kreditu" doufám velice pevně. Není nic hořčího, než být na všechny problémy sám... a mít samý problémy. Tak hodně štěstí nám všem! Díky za podporu.

Garret: Jak někdo psal, že ty si u ní vylízal nejhorší období, a někdo další z toho teďko těží.. Ber to tak, že až si najdeš další, tak u ní taky někdo před tebou to vyžral a ty si užíváš...

Láska je dobrý sluha, ale zlý pán :) Všimněte si schválně lidí ve svém okolí. Ti co to nejmíň řeší a rozebírají a berou vztahy více méně jako hru a ne jako prioritu ve svém životě, tak mají největší úspěšnost a jsou pro opačné pohlaví přitažlivější. Teď je otázka, jestli je úspěch důsledek uvolněnosti nebo uvolněnost důsledkem úspěchu ;) Upřímně řečeno, když na mě holka citově tlačí, tak mě přitahuje míň, než když se dělá vzácnou. Počítám, že ony to mají podobně.

pravda pravda,menej znamena viac....

karma up+

fakt že jo....máš pravdu....
To mě nikdy nenapadlo, ale něco na tom bude....

Na tom něco bude :)

Jo, to je smutná pravda. Čím víc jsem jí dával najevo, jak mi na ní záleží (gesto ---> návrat/pokus o návrat), tak tím byla chladnější... Bohužel je taky smutný fakt, že čím víc jsem cítil, že ji ztrácím, tím jsem z toho byl zoufalejší a tím víc zoufalejší věci jsem dělal. Jestli jsem před tím měl nějaký kouzlo tajemnýho mladíka se zajímavým životem, tak ve finále jsem skončil jako největší ztroskotanec... v jejích očích se ze mně stal nejspíš nějakej ubožáček (pohled z druhý strany je věc jiná a sice jsem se chopil i poslední možnosti, ale mý sebeúctě to, pravda, na klidu nepřidalo... i když si můžu říct - měj klidný svědomí, zkusil jsi to). Háček je v tom, že já neumím brát vztahy jako něco na x-té prioritě... Pro mne jsou na první. Moc jich nebylo a každej byl dost emotivní. Asi právě v tomhle postupuju špatně, ale na druhou stranu hrát vabank a doufat, že si tím zvýším prestiž, když to ve mne prostě není, to mi nejde. Když někoho mám, vážím si toho. Chodit přes mrtvoly prostě neumím. Určitě bych ale pro to mohl něco udělat, změnit se, tolik se neotvírat nebo si prostě jen s holkama "hrát"... měl bych na to, to ano. Ale mám třeba i strach, že kdybych se do těhle her dostal a zalíbily by se mi, stanu se jedním z mnoha těch, co chodí, lámou v lidech ty poctivý city a ti pak sejou dál... a dál... tohle asi fakt není moje strana. Věřím, že poctivá láska v člověku nikdy nevybudí potřebu ztrapňovat se, dolejzat, uhánět a doprošovat se... to jde přeci proti významu toho citu... nebo se pletu? Určitě je chyba, že ona si tuhle druhou stranu mince zatím "neošahala" - vždycky to byla ona, kdo měl pocit, že jako bude asi lepší konec... nikdy neměla pocit, že něco ztrácí. Evidentně i se mnou se jí ulevilo... však když jsme to kdysi na začátku rozebírali, přiznala se, že nikdy moc dlouho ve vztahu nevydrží, že na ní přijde tendence utíkat z něho... vyplnilo se to i u nás. Může mne těšit, že jse měl zatím největší úspěch, ale samozřejmě netěší, protože z mého pohledu jsme k zemi spadli dřív, než jsme stačili roztáhnout křídla... Z jejího pohledu toho asi bylo až dost... Není to fér... Fakt že ne. Pořád jí mám plnou hlavu, dnes jsem potkal jejího otce a chvíli jsme něco pracovního řešili (montuju pc a on se na mně obrátil se zakázkou...) a přitom jsem z půlky myslel na to, že za pár minut až dojede dom, s ní bude mluvit, uvidí ji... Prostě to ještě vůbec nemám za sebou... skoro pořád zakopávám o něco, co mi ji připomíná... jsem pacient. A nejhorší je, že ona to tak nemá! Nemá!!! Už ten samotný fakt by mi měl stačit k tomu, abych nad ní ohrnul nos, zapudil všechny city a ani kolo si o ní neopřel, ale pravda se má tak, že mi zoufale chybí a při myšlence na ní by člověk normálně brečel... Nebýt lásky (asi hlavně tý nešťastný), lidstvo by pravděpodobně nesmírně zchudlo a nejrůznější poezii, hudbu, literaturu a zkušenost vůbec. To všechno jsou moc krásný věci. Doufám, že i u mne se to v něco cenného a poučného promění, že mne to obohatí, protože aby to existovalo jen tak pro trápení lidí, to by bylo opravdu svinstvo od tý vyšší síly a nebo evoluce nebo čeho... zbytečný a smutný. A jen tak by to být nemělo.

Ano, je na tom spousta lichého doufání :) Když takováhle holka "vyspěje" tak rozhodně nepude za tebou... se obávám. Stejně jako nepůjde za mnou. My prostě IMO přitahujeme tyhle typy. Prokletí. Zkoušel sem to od rozchodu na docela řadu holek. A jediná, co měla zájem, tak je zas taková nezkušená. (tím si teda nechci stěžovat, protože se snaží a já jsem navýsost spokojen)

Možná to je fakt jen o tom, že přitahujeme určitý typy lidí... O té mojí se moje sestra a snad i sestřenka vyjádřily jako že je podobná té předchozí... Hnědý oči, černý vlasy a snad i náznaky podobnýho chování... Brrrr.... Jestli tu pro mne existuje jen jedna kategorie, to potěš teda.

Co znamená IMO ??? :) pouč mne.

Google kamarad
http://www.google.com/search?q=define%3AIMO

Thx ;)

Čo študuješ? Koľko poviedok / kníh si už vydal? Pýtam sa vážne, pretože píšeš naozaj perfektne...

Tak příběh má pokračování, sotva pár hodin starý... Spíš moje niterní, než dějově pestrý... I když...

Nechal jsem se vzít z práce kus cestou autem od kolegy, abych se dostal na bus... Občas to tak udělám a pak se projdu centrem města no a od té doby, co vím, že tam v těch mých oblíbených místech bydlí ona, táhne mne to tam ještě silněji a více... Mohl jsem jít jinam, na jinou zastávku - bus projíždí celým městem. Ale šel jsem centrem... a schválně kolem jejího domu. Jsou prostě síly, co mne táhnou a já neodolám... nevím, snad jsem to chtěl i brát jako výzvu, snad jsem doufal, že ji potkám, snad jsem tam chtěl jít, abych to v sobě zničil konfrontací - jsou to místa, kde se budu a pohybuju často... a mám je rád, dávno před tím, než jsem se dozvěděl, že se do mýho života promítnou i jinak... a snad jsem snil. A tak jsem šel a těsně před její ulicí jsem se zastavil, zdálo se mi, že jsem ji zahlédl před sebou, ale nebyla to ona a tak jsem šel dál... čtyři pět sekund... a tím zdržením jsem po tom, co jsem zahnul do její ulice, dosáhl toho, že se přede mnou otevřely dveře a vyšla doopravdy ona...! Byl jsem dál a měl jsem problém s identifikací, nevzal jsem si čočky.. ale skoro okamžitě jsem ji poznal. Asi mne spatřila. Přes sluneční brýle, které mi to ještě více zkreslily, jsem myslím zahlédl její tvář... a možná i podivný rychlý pohled (úlek nebo překvapení), jako když někoho dožene nechtěná minulost... a možná se mi to zdálo. Ale to, jak nasadila a šla rychle, jen moji teorii potvrdilo (bylo asi blbý zmizet zase ve dveřích, měla náskok a tak se odvážila vyrazit). Trvalo to pár momentů, měl jsem s ní společnou cestu a tak trochu jsem upravil trasu i rychlost, ne z rozumu, ale z čehosi, co obvykle lidi v takových situacích táhne... podvědomě. A přitom mi utkvěl její obraz v hlavě, co jsem v tu chvíli viděl... její opálený nohy... a holý záda (vždycky měla holý záda :) ) a černý vlasy jako obvykle sčesaný… Takhle jsem ji sledoval až k autobusům (pár desítek metrů), kde jsem opět změnil směr, stále jsem šel za ní, chtěl vidět, kam tam jde, protože jsem tušil... v ruce telefon... a jakoby vyhlížela... tak jsme se scházívali my. Ale to jsem v tu chvíli stoprocentně nevěděl, jen se to potvrdilo zpětně. Dělo se to všechno tak rychle. Stál tam totiž on a čekal na ní! Poznal jsem ho spolehlivě, ten nový frajírek na profilu... Nevypadal tak drsně, spíš normálně, žádný ostrý hrany... Nevím, jestli mne prve opravdu zahlídla, moc se neohlížela, ale snad jednou se mi zazdálo, že kontroluje prostor kolem sebe... možná o mně věděla. Letmým pohledem jsem spatřil jak se vítají, možná ji dal pusu, to jsem přímo nezahlédl... ale později v představách domyslil. A pak zmizeli a jen spontánně vykročil do vedlejší ulice, doufaje snad, že je nadběhnu... zase ty niterní pohnutky... zase ty podivný pocity, co nás ženou, když přijde tahle chvíle (myslím nás některé - kéž bych měl sílu, jako mají někteří jiní...). Proběhl jsem uličkou a spatřil je v dálce, jak jdou opačným směrem. Bez čoček jsem je rozeznával špatně, ale možná se otočila a spatřila mne... možná si myslela, že jsem za ní šel pomaleji a teď je docházím, možná mne neviděla a byla to náhoda... zmizeli v některém obchodě. Možná přede mnou, možná nakupovat... A já šel dál. Prošel tou mojí oblíbenou ulici, dolů a pak zpět nahoru a analyzoval pocity... (pár minut do busu ještě zbývalo) a já už si nemyslel, že ji spatřím... zahlédl jsem jen její matku a bráchu, vystupovali z auta... snad jen ta máti by mne poznala, bratr ztěží... (zajímalo by mne, jak ona vidí amanty svojí dcery – za rok se u ní vystřídali 4 + oblíbávač a utěšitel Adam o kterým neví (a možná někdo další o kterým nevím já). Já za celou tu dobu měl jenom ji. Vidí to jako že její dcera bouří? Mně osobně se zdá, že se kazí a řítí do toho, že se vyčerpá a nebude mít sílu na pořádný vztah… nechtěl bych aby skončila jako nějaká koketka, co jí může mít každej... mne se zdá že se kazí, nebo se to tříští moje poslední růžový brejle a ona prostě taková je? Nevím, žil jsem v iluzi?) a tak jsem šel dál, došel k busu a se zvláštními myšlenkami a hlasitou „Hard“ hudbou v uších nastoupil do autobusu a už ji neviděl...

Asi se mi to splnilo. Vlastně ano! Chtěl jsem ji přece zase vidět... ještě chvíli před tím jsem si říkal, že bych už možná v sobě našel sílu postavit se jí přímo a neodkrýt ani stopu ze svýho nitra... a ono se to vyplnilo! A já tam byl a ona taky... a co víc... Říkám si, že jsem možná neměl na ty tři vteřiny stát a rozhlížet se, že kdybych šel, vyšla by z těch dveří skoro v samý okamžik, co bych u nich byl já... ale nestalo se tak. A je to špatně? Je to těžký napsat proti nitru, ale myslím, že není... (samozřejmě tu je stále ten zoufale zamilovaný Garrett co by ji objal, v setině vteřiny odpustil a možná se rozplakal štěstím, že ji zase třímá v náručí, ale ještě, že tak to nefunguje…) Totiž, asi bych pod silou náhody neodolal, oslovil ji, možná bych se nezbavil tý ublížený pózy, možná by to bylo trapný ticho, po tom, co jsem psal, ať mi nepíše... a možná bych ji chtěl kousek doprovodit a bylo by to trapný a bolavý, protože bych třeba na chvíli začal zase doufat a pak uviděl jeho... jak k němu jde... z blízka... (na blízko vidím dobře) a se všemi detaily... který surová skutečnost umí naservírovat mnohem lépe, než moje představivost... a on by viděl mně a byl by ten, kdo je na vlně… zatímco já sem stín, otravný stín minulosti.  Ale hlavně bych slyšel její hlas, bezesporu chladný a odmítavý, otrávený a znechucený a tak trochu "zlý" jak to po rozchodu bývá... „Mám s někým schůzku…“ nebo „Je konec, smiř se s tím. Začni znova, já taky začala…“ – úplně to slyším! A hnal bych se vedle ní jako nějaký poskok a ona by to všechno viděla a zase bych ztratil, něco sám ze sebe... takhle jsem sice taky zrychlil a "hnal se za ní" ale už to bylo jiné (ona to neviděla, svoje pohnutky si zodpovím sám před sebou…), možná nevěděla a nebo s bála otočit, protože nechtěla vidět, třeba si myslela, že jsem ji nepoznal... neviděla jestli jsem ji zahlídl, pokud se podívala, přes velký sluneční brýle nemohla vidět můj šok v očích, že tam je... a tak jsem šel za ní... a jak si stále udržovala tu rychlost, nedohnal jsem jí, včas jsem změnil směr, když jsem zahlédl jeho a on neví... a nepoznal... neodhalil mne.

A jak jsem před tím tak šel za ní... viděl jsem jak je opálená, ale taky… A teď pozor, aby jste to dobře pochopili…  Sám tomu ještě plně nerozumím. Jakýsi podivný prozření, nebo pochopení toho všeho co se mi teď a poslední dobou děje v hlavě, i toho co bylo a je, snad jakýsi krok k smíření se… a sice že není tak vysněně krásná, nebo že to teď je někdo jiný, jinak krásný, možná míň... viděl jsem trošku větší boky vzhledem k její malé postavě, spíš podsaditější, kratší nohy... (rozumějte, najednou jsem ji viděl jinak. Ona je krásná, ale hlavní krása spočívala v tom, co jsme měli v tý báječný křehký skleněný duhový kouli... co jsme si nedokázali uchránit dýl, než na těch pár dní, měsíců týdnů, než začala pomalu ale jistě praskat... Tím mne skutečně dostala, to mi dovolilo odhalovat její skutečnou fyzickou i vnitřní krásu, která nelze popřít. Do téhle osoby jsem se zamiloval. Viděl jsem ji k mému překvapení v tu chvíli spíš zase podobně jako na tom Silvestru, nebo jako někoho, koho jsem znával, ale pak se změnil a nebo jsem ho přestal znát... a cosi ve mne se bortilo a to je určitě dobře i když srdce kategoricky nesouhlasí, ale možná je čas aby převzala otěže ta racionální část mne, to druhé já)...

A když jsem tam pak stál a čekal na bus... věděl jsem, že půjdou na horu nad město k chrámu, do parků a na místa, kde jsme spolu bývali mi... a že se s ní bude líbat tam, kde jsem se s ní líbal já... a že to bude v tom podobný a přece tak jiný... a srovnával jsem svůj a její svět, co bylo a co nebylo a co kdyby a nekdyby... a že už to není ona.... Má přezdívku v icq... já si ji tehdá na začátku přepsal jinak... podle blýskavého sněhu o kterém jsem sladce tlachali, zamilovaní až po uši (to je přesně to, co teď asi má s ním. To, co pomine a co sice bylo tak úžasně krásný, ale teď vím, v co se to dovede proměnit a nevím, nevím, jestli bych s ním měnil… Možná to bude mít lepší než já (musím se smířit, že s ním bude spát, protože se třeba poučila, i když o tom jsem psal jinde a nevím… nechci hádat. Mělo by mi to být jedno a brzy doufám bude), ale možná narazí a já bych takhle zase narazit nechtěl. Ono to kouzlo pomine… možná dřív než to naše… Ten Garrett snílek by chtěl nepřerušeně začít tam kde s ní skončil, ale mezi teď a tehdy je tolik věcí, co už nic nesmaže, že bolest už jenom z pomýšlení na to je překonat strašlivě násobí bolest toho, že to nejde)  ... a tak podle toho sněhu jsem ji v icq po celou dobu měl. A teď, když jsem ji tak viděl, bylo to jako když jsem tehdy neodolal a znovu si přidal její číslo z ignore listu a zobrazilo se to jméno původní... byla to ona a nebyla... Někdo „jinej“. Ta "moje" prostě zmizela... nikdy taková možná nebyla, jak jsem si ji vysnil (pojmenoval)... A cítil jsem, že se mi svět neboří... spíš to je zvláštní zmrzačená úleva... úleva, co ji cítím, ale nemůžu ji uznat ani si ji plně uvědomit, protože v tu ránu zmizí... ještě jsem nesrovnal se zemí staré riuny a nezasypal prospasti, ale už jsou tu stroje, co to za mně dělají... ale jde to pomalu.

Je to stále ve mně… cítím jak to hlodá… ale už se nedusím představami, že se teď v TUHLE chvíli, zatímco bezprostředně píšu svoje pocity, líbají… už jsem to možná akceptoval… ale s večerem, až se rozběhnou po stěnách stíny, možná se mi bude chtít plakat… a zítra možná zase… a pozítří.. Ale už to bude zase jiný… a slabší… a možná se mi bude i chtít smát… Tohle je to smíření se? Doufám, že ano… že to přechází bolest a já budu moci svobodněji dýchat. Už jsem to přece viděl na vlastní oči! Holou skutečnost v kontrastu s mým hýčkaným snem… Krutá skutečnost! A ta pálí můj sněhový sen jako paprsky slunce… a sníh se smršťuje a teče… a zmenšuje a teče a pod ním se leskne mokrá tráva, co se probouzí z dlouhýho snu… Snad… Modlím se. Abych byl už volný… A odpustil sobě… i jí… přestal se bičovat tím jedovatým sněním, přestal se týrat a nadechl se zase nad hladinou. Napořád!

Pracuju v internetovém obchodě, kde montuju pc... krátkou dobu. Mám elektro průmku a nikdy jsem nic nevydal. Občas píšu na nějaký web, sem tam uveřejňuju na literárních fórech básně... jednou bych si ale rád nechal snít sen o Garrettu spisovateli... :) Uvidíme.. Všechno je vždycky tak trochu jinak.

nechcem byt "ritolez" ale ak nieco vydas tak si to nestiahnem  :twisted: ale kupim  8)

Leda tak roman o mem nudnem tragikomickem svete... :) Ale to by nikoho nebavilo. Ve skutecnosti by to nikdo necetl ani tady, kdyby... Jde jen o to, ze lidi tu hledaji odpovedi na svoje otazky, ze svych pribehu... a v tech cizich je muzou najit... a nebo zjistit, ze v tom nejedou sami. A kdyz se jim to dobre cte, maji z toho lepsi pocit. Vic za tim neni.

Teď jsi to vystihl.
Ale píšeš opravdu dobře a doufám, že se z těch problémů apod. co nejdřív vyhrabeš a začneš znovu, tentokrát snad s lepší holkou a s méně (nejlépe žádnými) podobnými problémy.

Aj môžeš dať link na ten web, kam píšeš pls?:) Kľudne aj do pošty, rád si ešte dačo prečítam :) A veď čo sa ponáhľať, kľudne ďalej rob, z čoho máš peniaze, lebo u nás asi jediný "spisovateľ", čo vyžije je buď autor patetických love románov pre ženy s nulovou hodnotou alebo autor príručiek ako si ovládať telo, ako schudnúť alebo ako byť sebavedomý (ehm, ehm)  :D Hlavne, že máš z toho radosť a majú z toho radosť aj iný :)

K téme: V podstate ťa úplne chápem a sám som bol zopárkrát v podobnej situácii (myslím tými reakciami a potom otázkami na seba samého - WTF to robím?), takže držím palce :wink:

Je to jen fantasy inspirovaná jednou Pc hrou... nic ze života, nebo ne alespoň toho mého.

Vztahy jsou boj... naštěstí je tu spousta ekvivalentních dojmů a situací, co si žádají pozornost - zejména problémy, například mi napálili auto a ty věci kolem pojišťovny a shánění nový káry to je na palici, ale člověk přijde na jiný myšlenky. Ale i přes to, že večer posedávám u pc, jsem na chatu a na qipu a píšu si s mnoha sympatickejma slečnama a vůbec s lidma, když ráno otevřu oči, první na co si vzpomenu je ona... a to, že už je s někým jiným a jak ryhle se to všechno zlomilo a stalo... ale tak dokážu vstát a přes den se to vrací jen občas, asi už to přestává působit. Byl to asi vážně nějaký přelud o někom jiném. Nevím no, nechci o tom přemýšlet. Myslím, že napřemýšlíno bylo dost... A k ničemu to nevede.

Ahoj lidi

Tak jsem se sem zase po jisté době mrknul. Je fajn, že tohle fórum žije. Já taky žiju. Nevím, dneska mám docela špatnej den a tak, když už jsem tady, asi písnu do svýho vlákýnka nějaký aktuální řádky. Už je to půl roku od srpna, co se protloukám krz dojezd rozchodu a musím říct, že jsem na tom o dost lépe. Našel jsem si novou práci, prodávám telefony ve velkým nákupáku a denně tu projde hafo lidí, mám nové známé, nové kamarády a stíny z minulosti se zkrátily. Ovšem pořád tu zbyl jeden dlouhý. Musím přiznat, že se mi žije o moc lépe, než když jsem zakládal tohle vlákno. Schýzy po Martině už nejsou tak silné. S odstupem času se mi o tom všem i lépe přemýšlí. Občas ji potkávám, většinou se mi o ní noc před tím zdá. Stejně jako dnes. To je jistě ten impuls k tomu, že sem píšu. Vím, že minule mi to pomohlo část tíhy sejmout a slibuju si od toho dneska, že sejmu zbytek... nebo aspoň zase kousek. Kousíček stačí. V mé věci byl za poslední dobu nejkrizovější Silvestr - tedy výročí dne, kdy jsme se poznali osobně. Večer jsem se bavil mezi lidma... dalo se to ustát, přesto jsem na ní každou chvíli myslel. Na akci byla půlka její třídy, bavili sme se i o ní. Z části z mojí iniciativy, jako prostředek k seznámení. Nemohl jsem si pomoci. Bylo to zvláštně příznačný. Prostě něco pro tu mou sebelítost... ale ustál jsem to a některý z těch lidí jsou docela fajn. Musím přiznat, že to maj u mne težší tím, že v mých očích jsou jakoby z její lodi, i když to není tak docela pravda. Spousta z nic o ní nemá nejlepší mínění, což mne do jisté míry i těšilo... mohl jsem si jako přisadit... podpořilo mne to. Nevím, jak to přesně popsat.

Už dlouho jsem byl rozhodnutý, že ji na Silvestra napíšu, abych zjemnil hrany, něco v tom smylsu že půl roku stačilo na to aby jsme kolem sebe přestali chodit jako dva největší nepřátelé (narážka na některá minulá setkání po rozchodu). Prostě aby jsme si příště mohli říct alespoň ahoj. Trochu to byla výzva, trochu jsem doufal, že tím zase něco v sobě zlomím, ať už to byl cit a nebo uražená ješitnost a nebo obojí. Možná jsem doufal skrytě v nějaký scifi typu... byla jsem blbá kráva, ale to spíš jen podvědomě a na okraj. Odepsala mi že děkuje za přání a v krátké zprávě stihla přeházet tři znaky... byla sťátá a mne se vybavil ten klub v létě, kdy se vožralá, jak jsem ji teda fakt nikdy neviděl, tahala s tím frajerem... A najednou jsem na ní mělstrašněj vztek! Ranilo mne to. Ty tři znaky... to že je opitá.  Měla potřebu zmínit, že v Praze se kalí jinak.... jako že proto je sťatá (což otevřeně přiznala). Z Prahy je poslední frajer, kterýmu vyzala lásku v komentářích na profilu, než se smázla. Docvaklo mi to. Ale udržel jsem se, pořál jí štěstí a tak a zmínil, že tady se opravdu chlastá jinak než v Praze (jako že stěrka) a zmínil, že tu má půlku třídy (jako že to tu je moc fajn a její chyba že tu není taky (to bych nepřežil asi) a že praha je vo ničem) a víc nic nenapsal. Půda pro ahoj byla asi připravena, pokud si to teda slečna po divoké pražské noci pamatuje. Uvidíme...

No a i tohle jsem ustál. Moc často jsem ji od tý doby neviděl. Vlastně bůbec. Až dnes tu prošla... malej infarkt. Dělala, že mne nevidí a asi tu byla s přítelem. Zasekla se u vedlejšího zlatnictví a pak někoho dobíhala... před ní šel nějaký borec, tak asi jeho... nebo rodiče, ale asi je lepší pro moji "léčbu" počítat s "horší" variantou. Ještě teď se mi klepou ruce. Zvláštní pocit. Na jednu stranu by za ní člověk šel a něco řekl, na další stranu ho uráží, že si vůbec troufla projít kolem, na další stranu je osobní urážka, že nepřišla a neřekla alespoň ahoj a na další stranu člověk zjišťuje, že už to není tak silný... a city? Že to možná je opravdu jen uražená ješitnost. Lví ješitnost. Mužská ješitnost... a možná trochu citu... a zmrzačených vkrásných vzpomínek... a možná to ani nebylo tak krásný... zmatek v hlavě. Ustál jsem to... chvílemi zapomínám, že tu byla. Plakat se mi nechce. Jen taková podivná lítost... možná únava. Nevím. Přemýšlím o tom vlastně během tohohle psaní. Možná je to všechno jen zlost způsobená tím, že se mnou nespala.. že mi ubližovala tím, co dělala... přemýšlím i o tom, jak to vidí ona. Kde se z její strany bere ta zášť. Třeba mne vidí stejně jako já jí. Kdo má pak pravdu? Jak to vlastně celý je? Jak to rozseknout?

Deprimuje mne, že po půl roce přicházejí dny, kdy na ní skoro nemyslím teprve až teď, ačkoli jsme spolu byli "jen" půlroku, myslel jsem na ní pořád... Vánoce... Soboty.. čtvrtky... rána... večery... i když jsem spal s jinýma... Zdálo se mi o ní. Zvláštní. Miluju jí až tzak moc? Nebo jí jenom nenávidím a váže mne k ní zloba a nenávsit spojená s tím, že mne vlastně odmítla, nedocenila, šla za jiným... odhodila... opustila...? Co je to, co mi ji vrací do myšlenek? Není to nějaká pokřivená vlastnost mýho já? Sebedestruktivní a trýznivá?

Každopádně třeba je stejná jako já... třeba si vzpomene častěji, než si myslím. Třeba je s někým a přesto nezapoměla, že jsem. Ale je hrdá a nebo ví, že to zpátky nepůjde a nemá smysl (?) . Stejně jako to vím já? Není právě tohle pomalu přicházející poznání? To co mi pomáhá dýchat každý dne volněji a zapomenout? Dneska je mi opravdu totiž lépe, než bývalo - myslím celkově. Jsem jinde. Ano. Byla tu jedna a druhá... Úlety i cosi víc. V podstatě jsem možná šel dál, než zašla ona s tím svým... třeba dál trpí blokem a nespí s ním. Jestli je z Prahy, možná se nevídají a nebo taky ne. Možná ... Možná...  Určitě! určitě vím, že je to jedno. Nic to neznamená. Není žádný soupeření v zářezech na pažbě. Možná se dokonce jednou stane, že spolu zase budem a všechno bude zapomenuto jako když mávneš kouzelným proutkem.

Přemýšlím dál o jiných věcech. Objevilo se několik holek, co o mne stály. Co jsem je okouzlil. Ale se mnou to nehnulo. Miluju Martinu a nebo jsem prostě ochladl ke všem? Pokud ano, kdy se to změní? Přijde ještě nejaká, do který se zblázním? Kdy to bude? Možná se ze mne stává to, čeho se bojím... chladnej člověk, co má city hluboko ve sklepení, zavřený za železnou branou... a loví... Protože to se asi děje. Na jednu stranu jsem rád, když vidím možnosti, co se přede mnou otevírají. Na druhou stranu mne to nenaplňuje. Sex na jednu noc mi přinesl dost negativních pocitů potom... když jsem si to uvědomil, bylo mi z toho spíš zle. Jako že jsem klesnul. Nevím.. třeba to bylo i proto, že tu holku jsem vlastně ani nechtěl. Jen sem si řekl, ber co je. Možná jsem to udělal "na vztek" Martině, i když se to nemohla a ni nemůže dozvědět. Pro nějaký svý pochybný zadostiučinění... Nevím.

Doufám, že se to všechno brzo vyjasní. Cesty do minulosti nevedou. Můžeme jen nahlédnou do zrdcadla, ale to je pokřivený a šedivý. Má to smysl? Asi ne. Vpředu je k vidění dost věcí... jen se dívat. A opravdu byly chvíle, kdy jsem na ní nemyslel. Jako s jednou z těch slečen... bylo to fajn a nebyl to úlet. byla tam jsikra a tu zadusila dálka, ale stihli jsme užít pár krásných chvil a rozešli se s vyjasněnýma věcma. Dnes si nepíšeme. Z její strany není zájem. Trochu se to vyhrotilo, když jsme se nepohodli právě kvůli tomu. Ale nebyla to rozchodová hádka, nechodili jsme spolu. Jen sme se posunuli k tomu, že se vše vybarvilo a já nemám potřebu se jí vnucovat. Máme klid a vzpomínky zůstaly hezký. Zářez na pažbě se vším všudy. Nezůstávám pozadu - mužská ješitnost to vidí takhle. Bylo to fajn.

Přešetl jsem, co jsem napsal. Zase spíš žvásty, ale snad mi to helpne. Poslední, co mne trochu leká je 20. března maturák... její maturák. Další moje osudová slečna co nebudu na jejím maturáku. Asi je mi to souzený. V hlavě se mi honí, jaký by to bylo, kdybych tam přišel a viděl ji... Asi strašný, sebetrýznivý a hloupý, i kdybch tam přišel s nějakým luxusním doprovodem, abych jí jakou ukázal... nemá to smysl. Věřím, že až přijde ten den, budu už mít sílu prožít jej jako den normální a že mi ta potvora nebude strašit v hlavě. Jdu totiž dál. A přeju všem, aby se jim dařilo lépe, než se daří jít mně. Jdem dál!

mně přijde že hodně "lvů" jsou jen narcisti se vším všudy. I když jsou kdekoliv s kýmkoliv, jsou pořád nejvíc sami se sebou.
Jsou sebevědomí, sebejistí, ale vidí svět jen těma svýma očima.. žijí jen pro sebe a nikdy nikoho nemilují.. bohužel.

Garette, priznam se, ze me tvuj pribeh dost oslovil - jednak kvuli podobnosti s mym, druhak kvuli zpusobu, jak se s tim vyrovnavas. Nedalo mi to a napsal jsem dneska svuj, protoze jsem uz fakt nevedel co. A prekvapive, pomohlo to, pomohlo se mi na to podivat z jineho uhlu pohledu. Sice nevim, jestli najdu odvahu se o nej nekdy podelit, ale kazdopadne diky.

Oba jsme lvi...  a padla kosa na kámen... je to k zamyšlení. Ale nejspíš to nebude tak drastický. Možná, že lvi mají jen zvýšený nároky na ostatní. Měli by mít stejné asi i na sebe. Dokonalej nejsem, to ne. Přiznám se že s tou komplikovanou povahou mívám občas trochu problém. Ale s ní jsem hrál fér, dokud to šlo a myslím, že jsem ji měl rád. Co je to teď, to těžko říct... ale čím dál tím víc si myslím, že jen uražená pýcha - ta mi brání vidět v tom to hezké a mávnout rukou a říct si, že co bylo, to bylo... Snad to s časem přejde.

Mně to pomohlo hodně, uveřejnit tady svůj příběh. Zbavíš se tím části břemene a to už se nevrátí. Napíšeš to, řekneš co si myslím a pak přijdou lidé a napíšou ti svůj názor. A někdy ti otevřou oči a ty se musíš zamyslet nad tím, co říkají. A to taky pomůže.

Garrette, nemohlo mi neuniknout to, co jsi zminoval v uvodnim prispevku (cetl jsem ho cely). Ty ses natolik zamiloval, ze ses nevenoval svym kamaradum? svym pratelum, se kterymi jsi predtim travil nejaky cas? ja nemam moc zkusenosti ani s pulrocnim vztahem, presto se to tu zminuje tolikrat. tolikrat to je na forech.

Ty jsi veskery cas travil s ni, ona mela svou partu, kde upoustela paru, ty jsi to ventiloval kde? u ni? mozna tim jsi ji postupne ztracel, nevim. Ovsem rika se, ze kazdy by mel mit zajmy i mimo vztah, at uz kvuli unikum pri krizich a nebo kvuli tomu, aby mel co delat, az se rozejde se svou laskou. Prijde mi, ze ty sis to tak strasne vyzral prave proto, ze te nic nedrzelo nad vodou po rozchodu a mel jsi jenom ji.

Jinak pises fakt skvele, je to bohaty na vyrazy, dobre se to cte.

Mám přátele. Jen pár... Ale je to kvalita :) Mám takový kategorie, přátele, kamarády, známý... a různý rozhraní mezi nimi. A čím níže jsou, tím víc uplatňuji různou přetvářku a kalkulace, proč je výhodné, abych s těmi lidmi měl lepší vztah. Asi jako každej. Ale přátele nepodrážím. A oni mi vždycky pomáhali. Z týhle krize mne tahala moje nejlepší kamarádka Iveta, kterou znám od základky a jako že neexistuje kamarádství mezi holkou a klukem (to opravdový) tak mi jsme se k němu přiblížili. Samozřejmě jsem měl ventily, chodil jsem mezi lidi. To ano. Ale s ní jsem zase po dlouhý době byl šťastnej i přes ty boty, co mi provedla. Věnoval jsem jí hodně času, věnoval jsem hodně peněz na nejrůznější akce, na benzín, na večeře a kávy... Možná mně měla moc jistýho, ale nejspíš ještě nevěděla, co chce... možná to neví ani dnes a já to nejspíš nevím taky. Po rozchodu jsem oprášil vztah s lidmi z těch zmiňovaných kategorií a zase vyrazil ven... je pravda, že jsem je všechny trochu zanedbával, ale to je myslím součást vztahu. Trochu tě odláká od toho, co bylo. Ale nikdy by to asi nemělo zajít tak daleko, aby jsi nechal ty lidi někde v minulosti.

Co se týče jejích přátel, většinou z nich ve skrytu duše opovrhuju. Je to opravdu banda zpitek nebo vypatlanejch dilinek (ona z nich vyčnívala, proto jsem do toho šel - možná jsem se splet. Asi v tomhle je ta chyba, ale pozdě bycha honit. I dnes je pro mne výjimečná minimálně díky tomu, co sme spolu prožili), jak jsem stačil za tu dobu poznat a tenhle názor mám, i když odbourám to, že to mají u mne nahnutý, že jsou z její strany barikády. Asi je to trochu daný tím rozdílem věku. Jsem od nich pět let! Jinej svět... Když mám tu příležitost s nimi někde být, baví se doslova buransky. Ožírají se (několik z nich se proslavilo kálením pod stůl na nejrůznějších akcích (!!!) ) a vidí v tom význam přímo zásadní - být nej! Ona jede s nima, vlastně mi jí kazili. Možná to je moje subjektivní vnitřní nahlížení na složitější problematiku, ale to pro mne nezmění negativní emoce, když na to jen pomyslím... Jako by byli proti mýmu vlivu a z části mne obrali.. O co? Těžko říct. Moc přemýšlím. Jsou to namachrovaný telátka... většina. Jen několik z nich mně něčím dokázalo zaujmout, ale pořád je znám málo natolik, abych dokázal odbloknout ten divnej pocit z the other side...

já vím že né všichni, jen znám pár holek ve lvu, a některé jsou přesně tak bezcitné jako tvá bývalá. Chápeš, ona nikdy netrpěla, nelámala s s tím hlavu
a teď prostě žije dál. Jedna má bývala byla taky lev, pak si našla lva a bylo to hodne podobny jako u tebe, on ji bezmezne miloval..
coz nechapu, ja jsem si s tim vubec tehdy nelamal hlavu a on do toho spadl uplne, a ona ho jen vyuzivala..
Vidis sam zes ji ukazal svuj svet, vsude kde jsi ji bral, ale ona je porad stejna, jakoby se to nikdy nestalo, cestovala jen jeji
fyzicka schranka, jeji mysl zustala porad tam kde je, uprena sama na sebe.
Svata slova jsou co tu nekdo napsal, ze nejlip se maji ti co vztahy moc neresi a berou je jako hrani si,
ti co jimi ziji na tom jsou spatne..
proto si hrajte a pozor na narcisty, jsou neuveritelne neodolatelni, vim co pisu (i Casanova a Don Juan byli narcisti)

Tak nějak to asi je. Když člověk hledí na sebe, nehledí na ostatní. Nečeká od nich, že k něčemu nějak přistoupí, že se budou nějak chovat.. a kdo nic nečeká, ten se nezklame. Je to chladný, ale funkční. Bohužel už to není moc funkční návod pro lidi, co do toho spadnou. Ten druhej se po nich sveze a jim to není nic platný. Neuvěřitelně mně deptá, že za tu dobu co já na ní myslím denně, ona na mne ani nevzdechne. To prostě není fér. Doufám, že tak jako mně se vrací věci, co udělám špatně, tak i takovým lidem se vrátí to, co si zaslouží. Nepřeju jim nic horšího, než tohle. Protože si myslím, že mně se vrací ty chyby, co dělám já. Tak ať v tom jedou taky. Aby to bylo fér.

Já zase nechápu, jak někdo může věřit tomu, že naše vlastnosti jsou dány při narození. Už jen kvůli tomu, že rozdělení do znamení zvěrokruhu je staré 5000 let a za tu dobu se hvězdy pohnuly takovým způsobem, že ono rozložení je zhruba o 20 dní posunuté, navíc se do toho přidal ještě hadonoš.

Hele podle mne to funguje. Já se například přistihl, že pro mne Slunce funguje jako talisman a až po tom my došly souvislosti se slunečním znamením. Popis Lva na mne sedne. Je možný, že zrovna tak bych tvrdil, že na mne sednou ryby, kdyby v srpnu byly... nevím. Ale někdy je s podivem, jak to všechno na ty lidi sedí... Pragmaticky vzato to není logické, ale co když je tenhle pragmatismus a materialismus a tahle "logika" právě to, co lidi zaslepuje před něčím skutečným... To ať si každej přebere sám.

Jasně to už je na jinou diskuzi.. ja jsem tomu nevěřil taky, ale některy věci proste sedí. Většina lvů má neuvěřitelnou paměť, což je jak napsáno v horoskopu, tak to znám z vlastní zkušenosti s nimi, jsou přirozeně sebevědomí, hrdí a to někdy až moc.. a pochybuju že tyhle vlastnosti jsou jim dány tím že by si přečetli svůj horoskop a začli tomu sami věřit..
přesně vymezit podle data narození to nejde, ale pokud se narodíš zhruba v polovině toho období, pár věcí na tebe bude určitě sedět

Myslím si, že na tom něco je.

Garrett: Mohl bys sem napsat, na jakou stránku píšeš? (nebo do PM, jestli nechceš sem) V dnešní době mrzačení češtiny takovýhle text "zahřeje"...
Zkušenosti na radu k Tvému problému nemám, jen doufám, že takhle za pár let někomu neublížím já...

Garrett: Pěkné...teď jsem v takovém stavu, že mám hodně podobné myšlenky jako Ty, tak mě to moc oslovilo.

Díky. I proto jsem to sem psal... že to třeba někomu pomůže, jako jiná vlákna pomohla mne...

Máš u mě plus za sloh  =D> Co se týče Tvé povahy a cítění, jsem na tom ale úplně stejně. Lev, kterej má přesně nadefinovaný sny o tom, jak by to mělo být, jaká má být láska, a že čistá láska prostě existuje. A ikdyž vím, že je to čistá utopie, tohle snění, tak i přesto v to pořád věřím a nejsu schopnej to všechno začít brát jako "hru". Vlastně ani nechci. Čekám na ten sen. A vím, že marně. Před rokem totiž u mě začínalo něco, co opravdu sen byl. Nechtělo se mi tomu věřit, ale v tomhle případě se ten sen opravdu přetvořil do reality. Dá se říct, že se vlastně nic nestalo, jenom jsem si asi dva měsíce myslel, že se jedná o něco víc, než kamarádství. A tak skončil tenhle můj sen o princezně na bílém koni. Oproti Tvému příběhu jde o maličkost, jenže pro mě to bylo všechno, co jsem kdy chtěl, a byl jsem v tom jiném, vysněném světě tak daleko realitě, že když jsem se musel probrat, stálo to za to.
Good luck všem

Jo jo... čím delší je cesta zpátky, tím těší je. Analogie s pitím... akorát že z pití se za den vylížeš. Z tohohle? Když Bůh, Aláh a vítr dá, tak za půl roku, za rok... kdo ví? Na druhou stranu, čím je tahle doba kratší, tím jsme asi uvnitř mrtvější. A pokud je tu někdo, kdo nás z toho vyseká, nový objev, spřízněná duše, tak můžeme hovořit o štěstí. Jednou i tohle pro mne bude jen takový příběh... Dneska jsem tomu zase o krok blíže a cesta se krátí. Třeba už zítra vše bude jinak... Třeba už to je jen příběh.

Nádherně napsaný, opravdu. Už jednou jsem ti to myslím chválil. Je pravda, že i když jsi tenhle topic začal psát někdy v srpnu, pokud se nepletu, tak hned jak jsem tady viděl, že něco přibylo, hned mi cvaklo, o co se jedná a přesně se mi ten tvůj příběh vybavil. A to i přesto, že jsem nikdy nic takové nezažil a ani nezažívám a nemůžu se s tvým příběhem nijak ztotožnit. Přisoudil bych to tomu tvému zvláštnímu stylu psaní.


Nepíšeš nějaké fantasy? Vždy když to čtu, tak tim stylem tvému psaní se mi vybavuje taková trochu scéna, kdy družina neohrožených bojovníků projíždí vypáleným městem a hlavní hrdina, člen družiny si prohlíží shořelé trosky domů a jiných stavení, prohlíží si mrtvá ohořelá těla obyvatel, ze kterých trčí ten šíp nebo mají jiná viditelná smrtelná zranění a přemýšlí o životě a o smrti a zároveň se v něm vaří krev nad tím barbarským činem

Poslední dobou nepíšu vůbec... Nějak není čas ani chuť ani téma a ani můza.

taky těm horoskopům nevěřím :) dělal sem sondu pěti lidí z jednoho znamení a každej je úplně jinej... nebo jsem se jim nedostal tak hluboko pod kůži... třeba to jádro je u všech ve znamení stejný...
Pak jsem zkoušel ve třídě lidem číst horoskopy měsíc starý, naschvál jsem je zamíchal a všem pěrfektně sedly... na zamyšlení :D
 Můj názor ? Je to blbost :D Když si to člověk přečte, je tm tak trošku manipulovanej a malinko se podle toho řídí a pak to vychází :) 

V novinách je bohužel pověrám jako horoskopům věnováno mnohem více místa než vědě...

Ahoj, chtěl bych jen napsat pár slov o tom, koho kdo přitahuje. Také jsem typ člověka, který spíše sní než aby bral vztah jako realitu a také mě přitahovaly spíše méně zkušené holky a naopak to fungovalo taky. Ale nemyslím si, že jsou tací lidé odsouzeni se buďto změnit a začít to brát více jako hru a nebo se navždy trápit, protože ty vyzrálé holky budou chtít někoho ke komu mohou vzhlížet a kdo bude více nedostupný a bude to brát více "free". Podle mě to ani nejde. Spíš vidím řešení v tom, zkusit si najít skutečně nějakou starší, vyzrálejší partnerku, která si už vším špatným prošla a dopracovala se k tomu, že si bude takového člověka vážit a ne jím opovrhovat. Třeba se opravdu člověk i v takovém vyrovnaném vztahu bude cítit sebevědoměji a přestane být snílek, začne mít více koníčků mimo vztah a nebude se trápit, kvůli případným neshodám. Ale je to jen můj názor, také jsem moc vztahů neměl a nemůžu posoudit, jen vím, že si jeden známý,který se také trápil v předešlém vztahu kvůli mladší holce, našel starší holku s dítětem s kterou je šťastnej, ale asi to tak nemusí být vždycky, jen říkám že by to mohla být cesta k většímu souznění.

Něco na tom bude. Čím víc ti o něco jde, tím víc to dáváš najevo... Pak se odkryješ a je to. Největší průšvih asi opravdu bude to, že si každý toho společného vztahu váží jinak. A ta rozdílná očekávání, to je to co se pak odečte na tu nebo onu stranu a jednomu prostě zůstane větší břímě a někdy se fakt těžce nese. Nevím. Čím víc o tom přemýšlím, tím víx se mi zdá, že bych si měl tyhle "hodnoty", co vyznávám, schovat někam do šuplíku a trochu tomu povolit uzdu. Léto bylo blbý, podzim byl stabilizovanej. Zima krušná, ale jaro přinese něco velkýho a já budu u toho. A jestli bude někdo se mnou? To ukáže čas... každopádně nehodlám přehlížet možnosti, co se rýsujou... i kdyby šlo jen o jednu noc (ale bude to muset stá za to).

Najít si někoho staršího taky není jen tak. Některý ty starší trpí tím, že se u nich ta vyzrálost projevuje spíše tím, že mají pocit, že jim ujíždí vlak a tak se nezabývají nějakejma zdržovačkama kolem přílišných citů a jedou "naplno" a podle toho to taky vypadá. Svobodná maminka se přes den stará vzorně o děcka, ale jak sežene hlídání, nikdo ji neuhlídá. Na druhou stranu je třeba říct, že díky bohu nejsou takové všechny... Stejně jako určitě nejsou všechny osmnáctky tak zoufale nezodpovědný kokety (v lepším případě).. Včera jsem byl v jednom pajzlklubu a kamarádka tam přivedla další dvě svoje kamarádky. Všechny kvalitní ročník 1990 a nejdřiv totálně ofrněné, co že to za pajzl (je to pajzl, ale zrovna u nich jsem nečekal cit pro úroveň, když choděj všechny do toho výše zmíněného klubu, kde se onehdá zpila bejvalka - taky 1990), ale jakmile jim barman nalil dva panáky zadarmo (skutečně nemají cit pro úroveń - i ten barman vypadal, jako by ho před tejdnem pustili z Mírova), tak se jim tam najednou úžasně líbilo! A příště prej jedou zase! A s takovejma lidma začni něco budovat... "Víš, ráno jsem se dívala na medvídka Pú a musíme si dát pauzu... Asi to tak bude lepší, budeme kamarádi..." he he he.

Tak je tady pokračování mého "léčení". Z vývoje událostí v poslední době sám u sebe vysledoval podivný trend a sice zvyšování intenzity myšlenek na ní... nevím čím to je. Už jsem zmiňoval, že se mi o ní zase začalo intenzivněji zdát, a že ji pak také většinou druhý den potkám. Spekuloval jsem tu o tom, jestli je to moje uražený ego a nebo láska, co mne váže do minulosti... a zatím v pozadí toho, zdá se, stoupalo to cosi, co mne nutilo a nutí stále se k ní vracet. Co to má být? Dnes mne to dovedlo až k tomu, že jsem zadal její přezdívku do google. Takhle se rozhodně nechová člověk, který má vyřešenou minulost. Nicméně bylo to takovým spontání vyvrcholením těch podivnej stavů. Asi to mělo smysl, protože to na mne vyplivlo odkazy na strarý komentáře z lidí.cz, co se evidentně nesmažou z databází ani po tom, co si dotyčnej ty komentáře smaže. A lup a byl tu profil toho frajera, co se s ním dala do kupy a na jeho profilu známá tvář pod jiným jménem... a šok. Asi jsem si o to koledoval. Teď to tu rozdejchávám. Sedím v práci a ruce se mi klepou. Zřejmě jsem dostal odpovědi na svoje otázky a svým způsobem je to šokující. Pověstný infarkt. Ne netušený, přesto šokující a nutí mne to k jistým závěrům... ale o tom později. Co jsem viděl? "Láskyplný" infantilní komentáře (povětšinou jsem proti tomu imuní, protože to neuznávám, ale tohle je i na mne moc, protože to zavání do osobní roviny). Fotky z hor, fotky kde se objímají, fotky z toho Silvestra v Praze... potvrzení všech mých dedukcí... a podklad k dalším. Takže v těch pár vteřinách se mi to celý poskládalo. A nevím, jestli ze mně něco spadlo a nebo je to jen postšoková apatie... bilancuju. Takže je s ním... už skoro  půl roku. Za pár měsícu trufmnou i nás (zamyšlení č. 1)... a na jedné fotce vypadá ten frajer docela nahej.... takže spolu spí (zamyšlení č. 2). Takže se nejspíš potvrdila i ta dedukce, že po těžkých (našich) začátcích se konečně našla i v tom sexu... znáte ten komentář o závislostech, jak tam každej uvádí sex a kouření a kafe... no kouření se změnilo z "občas" na nikdy a sex se objevil nově.... Uf uf uf ... to je moc. Sex byl přece to, co nás pohřbilo. Otázkou je, zda to bylo ve mne a nebo v ní... co když to fakt nešlo jen se mnou? (nevěřím tomu, ale snažím se uvažovat komplexně). Takže novej život... Já na ní myslím až doposud denodenně zatímco ona na mne ani nevzdechne. Proč taky? naprosto rozumím, že ať je v jakékoli fázi jejich vztahu, težko bude utápět svoje myšlenky na mně, když má jeho a maturitu na krku... Takže by se dalo říct, že jsem idiot (zamyšlení č. 3). Kterej jinej tvor než idiot není schopnej zvládnou své myšlenky a investovat je jinam, než na vyhořelej vztah se slečnou, která naprosto průkazně přispěla k našemu konci největší měrou (samozřejmě z mého pohledu a pohledu těch, co sem jim to vyprávěl - což je znepokojující)... Stýská se mi? Je mi smutno? nebo je to ego!!!! Viz předchozí zamyšlení. Zdá se, že to je asi hlavně ego (i když jistej smutek z citů tu bude), protože v tuhle chvíli cítím (může se to samozřejmě změnit - aby to nebylo jednoduchý že), že ji nenávidím! Není to fér! Vyžral jsem si její panenství, na jehož obranu odpověděla sérií nelogických až odporných činů, kterýma srovnala moje nově rodící se, po dlouhém osamění dobře chutnající, ideály do prachu. Co si z toho vzít? Budu se mstít? Jak? Udělám ze sebe zoufalce? To už se mi v minulosti povedlo docela slušně. I kdybych jí dokázal vyložit všechny ty pocity, co se mi za tu dobu prohaly hlavou, pochopila by to? Souhlasila? Těžko... A v nečem možná i oprávněně (jak demokratické, ovšem pustit z hlavy a odpustit se mi navzdory těhle záblesků nedaří). Moje Silvestrovské rozhodnutí uhladit hrany je zcestné. Vlastně o to nestojím. Vzpomínám si na všechny její bejvalé předemnou, o kterých mi vyprávěla, jak za ní jezdí popovídat... vtěrky. Tohle jsem párkrát v minulosti předvedl, ale dělat dál to nemá smysl. Jak mne vidí teď? Co o mně ví? Nic... Dost možná vím víc já o ní (protože vlastně sbírám informace, přemýšlím, špehuju --- idiot). kdysi ke mne vzhlížela a byl jsem za frajera, pak za jejího přítele, pak za ubožáka, pak ji půl roku skoro nikde nepotkal, utli jsme vztahy... naposled do mne šila v zari po icq... tam jsem ji setrel a nakonec se mi omluvila (bod pro mne) a pak ten silvestr, kdy ja psal smysluplne, ona ne, páč byla zlitá (bod pro mne? ) a otázka je, kdo budu teď ? Kdo chci být? Aź ji příště potkám, budu ji vyprávět, jak mi chybí? Dolejzat? A nebo si s ní hrát "ááááhoj, jak se vedéé?" NIKDY! Dokud budu uvnitř cítit, to co cítím, zůstanu chladnej a opovržení je asi to jediný, co mi zbyde, než se mi povede najít odpuštění a nebo pověstný klín (...klínem). Pak jednou možná jí někdy nezaujatě a s vyřešenými city a pocity povím, jak moc mne to všechno stálo energie a bolestí. A řeknu jí to tak svrchu, že ani koutkem oka nepostřehne, co si budu myslet doopravdy. Nejspíš k tomu všemu nedojde. Lížu si tu svoje zraněný ego. Důležitý je vyléčit se z tohohle. Přestat sebedestruktivně přemýšlet o minulosti. Vidím, že po mě netruchlí, že se mi nikdy neomluví(opravdu bych chtěl omluvu?), že se nikdy nemohu pomstit(jak?), že nikdy už nebueme spolu(to je mi líto teď, ale není to proto, že jsem něco ztratil? Jak bych to viděl kdybych byl s ní? Vážil bych si toho "jistého"?), že ani nemůžeme být spolu, protože tak totální satisfakce, kterou bych pravděpodobně potřeboval, se mi nedostane... A stojím o to vůbec? Vybavují se mi všechny ty seky... všechny ty její chyby... měl bych na ně myslet stejně často jako na ty krásné společné chvíle. Jsem totiž pacient. Dneska jsem koukal na dokument Občan Havel a tam byl Vladislavský sál a já si vzpoměl na to, jak jsem ji vzal na korunovační klenoty... někde tam jsme stáli... typická moje chorobná asociace. Může tohle být láska? Stesk po někom? Přestávám tomu věřit... a je mi to líto. Líto, protože tím ztrácím i ideál o sobě. Nejsem schopnej udělat si jasno v hlavě. Jsem nešťastný, zatímco ona je šťastná (soudě z fotek, kde jí to úžasně sluší... (idiot) ). Byl jsem podvedenej? Přece toho osudného večera osobního setkání na Silvestra 07/08 jsem si říkal - no a když se rozejdeme, slunce nespadne.... Možná to je celý za trest a v tom spočívá to poučení. Slunce sice nespadlo, ale mě spadl hřebínek.

Celý to možná není tak tragický. Možná ty zvyšující se schýzy aspirovaly právě k tomu dnešnímu okamžiku. Martina jede dál. Dál beze MNĚ! MNĚ! Toho IDEÁLNÍHO, bez kterýho to přece nefunguje tak dobře... možná jsem fakt takovej nebyl. Možná jsem to celý mohl ovlivnit mnohem více, než jsem udělal. Možná šlo předejít těm věcem, co se staly. Třeba jsem ji nedokázal tolik připoutat. Spěchal jsem v sexu, už od začátku do toho šel s tím "slunce nespadne", a i když jsem pak prozřel a zjistil, že ji miluju, bylo už rozhodnuto. Co jsme si z toho vztahu odnesli? Co si odnesla ona a jak na mne vzpomíná se neodvažuji hádat. Vzhledem k tomu, že ji to ke mně netáhne tak jako mně k ní, asi to žádná sláva nebude. A nebo je to vyřešený... u ní. Ach jo. Klín klínem zde asi funguje bezvadně. Co jsem si odnesl já? Smutný vzpomínky na nepovedenej sex, na její líbačky s někým jiným a ožíračky s jejími povedenými kamarády a na ublížený srdce, ze kterýho jsem se musel lízat sám. ZASE sám... Na naděje... Skoro nic pak nefungovalo, jak jsem si představoval.  V tom je možná můj problém. Ona za tři roky vyzkoušela 5 frajerů a teď jede šestku. Je jí osmnáct a má předpoklad, že s ním nějakej pátek vydrží. Mně je 23 a za celý život jsem dlouhodoběji chodil s dvěma holkama... S první, která mi podrazila nohy před maturitou a tím odstartovala dlouhodobý vleklý černý období a pak tahle... Ta, jenž měla vše vynahradit. Těch pár menších románků a příležitostnej sex do toho nepočítám. To neznamená body....

Asi do toho jdu moc vážně a chci asi moc... řeším ideály a sám ideální nejsem. A nechci to používat jako argument, ale jsem citově založenej asi víc, než je zdrávo. To je kombinace... Chtělo by to zvolnit a experimentovat. Je mi naprosto jasný, že klín klínem bude fungovat i u mne. Ta moje první mi ublížila opravdu krutě a dneska (sice po pěti letech) na to ani nevzdechnu, a když už pak to není smutek ale zkušenost a jinak to nevnímám. Je to za mnou. Zkrátka za mnou.... A když mi tuhle nečekaně zavolala, dokázal jsem se s ní normálně bavit po telefonu, bez negativních emocí a to jsem jí svého času nenáviděl až za hrob! A přešlo to. Přejde i tohle.

Chtěl bych, aby ten dnešní den byl tím, který zlomí to kouzlo. A od dneška to bude mizet(nedělám si ideály, že to půjde hned, ale doufám, že to půjde alespoň zvolna). A jak do budoucna? Žádnej kontakt. A když půjde kolem, udržet se... nedat najevo ani emoci. A když pozdraví, odpovědět, i když si myslím, že to se nestane ani po "zjemňovací sms na Silvestra"... "Nenávidím" jí (dokud to nepůjde jinak) a otvírat se jí by mi jen ublížilo. Z toho plyne snažit se být jako skála, když přijde setkání a hlavně začít hledět kupředu. Abych se v budoucnu nemusel nutit do předstírání "happyface". Když budu happy, bude mi jedno, že se s někým tahá. Jsem to přece pořád já! Stejnej jako jsem byl - na cestě dál než jsem byl. A to je ono. Až mne příště uvidí, už nebudu za ubožáka. Budu silnější, než jsem kdy byl i vůči ní! Tohle celý snažení jsem měl vzdát už dávno. Vzdávám to. Kašlu na to, jestli ji kdy někdy semelou ty slavné boží mlýny, na které sem se odvolával v minulosti. Nejpíše ano. Ale zprávu zlatým písmem o tom stejně tak jako tak nedostanu. Ten cirkus už odjel a je třeba se smířit s tím, že i kola z pilin už pomalu zarostla travou. To, že budu někde stát a zírat zpět stejně ten proces nezastaví a honit cirkus nehodlám. Vlastně cirkusy nemám rád :) Je mi smutno. Ale spíš proto, že jsem nepoučitelnej, že jsem sám, a že už to třeba mohlo být jinak. A taky že prostě to, co bylo, bylo... a že to někdy s sebou veme víc, než je pro člověka únosné a to místo, co po tom zbyde, je tak těžký zaplnit...

Ale nejsem v tom sám. Akorát ne vždycky mám tu sílu si uvědomit, že to, co tě nezabije, to tě posílí... Nás všechny. Uvidím, jak bude zítra, až si to všechno utřídím v hlavě. Mám o čem přemýšlet a jsem rád, že jsem to ze sebe zase vypsal sem... To proto, jsem to tu založil. Moje terapie :o) Možná to jednou využijě někdo k nějakýmu výzkumu, jsem totiž ten pacient... :)

Drž se... Sám píšeš, po té první to časem přešlo, potřebuješ nějakou dobu na otupění emocí, což mi přijde normální. A vypovídání (resp. vypsání) je jedna z nejlepších úlevových metod...

Proto sem pisu... citim se lepe. Otazka je, zda je to apatie a nebo se hnuly ledy... kez by to bylo to druhe.

Úplně Tě chápu, člověče, právě se mi hlavou honí podobný myšlenky...

Je zajímavý sledovat, jak se to vyvijí... Teď se cítím docela stabilizovanej. Doufá, že ten pocit setrvá nejlépe navěky. Držím palce i Tobě.

Taky držim palce... Věřim, že se z toho dostaneš! Taky se cítím podobně - ráda bych se toho všeho zbavila... ale nejde to. Můj bývalý přítel mi občas napíše, čímž mi dává naději. Dělám, že jsem v pohodě a jak je fajn, že se ozval... ale bolí to. Píše mi, slibuje, že půjdeme ven (někdy i dokonce jdeme), ale vzápětí se zase stáhne a stane se z něj člověk, kterýho ani neznám a kterýho nemám tak ráda... Chtěla bych, aby to bylo pryč a chtěla bych být tak silná mu neodepisovat a nebo si alespon nebrat tu naději, že by to mohlo být jako dřív...

Proto vim, jak se cítíš, že to prázdno nejde tak rychle pryč (i když na tom jsi jinak, to prázdno je stejný) a věřim, že to jednou bude dobrý.  :)

Jo. Jedeme v tom všichni. Každý po svém a přece všichni tak stejně... Dneska se cítím líp. Nechci předčasně hodnotit, ale včera se asi zlomila nějaká silná uschlá větev a to bylo potřeba. Uvidíme... Každopádně je mi docela fajn. Pro zajímavost jsem si našel starý deníky z mého prvního daleko hůř zakončenýho vztahu. Tehdy jsem fakt dostal na prdel z velký části i díky své neschopnosti vyrovnat se s realitou. bylo to fakt nejtěžší období v mém životě, protože se to promítlo do školy i rodinných vztahů a následky celýho toho období mají vlastně vliv i dnes, utvořily mi život jistým směrem. Tehdy to bylo velký rozcestí... Někdo to tu už psal, že čím dál zajdeme, tím se hůř vrací zpátky z těch snění... Stálo mne to tehdy dost a na každý stránce těch tlustých deníků vidím své pocity, střídavé jako sinusovka, z hodiny na hodinu... tehdy mi to pomáhalostejně jako tohle téma. I proto jsem to téma tady založil. Svým způsobem to navazuje na celkem úspěšnou a prospěšnou "léčbu", protože u mně funguje, že co hodím na papír, to se zjemní a pak to snáze zmizí. V tomhle případě je tu fórum, ale je to to samé. Zajímavé je, že v těch deníkách mám místy úplně stejný pochody jako tady... a mimo depky jsou tam i vzpomínky. Přesně datované vzpomínky nejen na nepříjemný věci, i když hlavně je to o tom istém. Je to dlouhé a zajímavé. Ale přečtu si to všechno, i když to bude trvat nějakou dobu, protože je možné, že tam taky leží nějaké klíče k dalším a dalším dveřím a ty jistě stojí za to otevřít a pomoci si... Myslím, že tohle je další a snad už konečná etapa.

Tobě bych poradil zadupat do země všechny naděje. Jde to těžko. I z mých příspěvků napříč půlrokem je patrné, že to nezvládám tak docela (viz. např. ty "síly" co mne táhnou chodit kolem jejího domu a hledat její nick na googlu...) To jsou slabý chvilky a nikdo je nedokáže utnout najednou... Ale musejí se omezovat. Mně se v poslední době spíš začaly vracet a padal jsem do toho pomalu znovu, až do včera... Když se s ním scházíš, děláš to samý. Musí přijít nějakej zlom. Buď na to připravená a nebo ho vyvolej už teď. Myslím, že čím dřív nás někdo "profackuje" a my otevřeme oči, tím lépe... To je to zcestí, ze kterého musíme pryč. Hodně štěstí.