Jak přestat milovat bývalého/bývalou

[Av4]

Vida

Ne, vážně. Ten rozchod musí vyhnít. Když bys byla druhý den v pohodě, tak by to vypovídalo max. o tom, že ti na tom vůbec nezáleželo. Je to jako když ti někdo umře - přijdeš o někoho blízkého (prakticky napořád). Stejně jako by ti nebylo divný být měsíc, dva po smrti někoho blízkého smutná, tak by ti to nemělo přijít ani teď. Jen se tomu nesmíš moc poddat a jít dál.

[Gemma]

Máš pravdu, samozřejmě. Člověk by chtěl tu dobu truchlení nějak zkrátit, ale to nejde (viz potlačování pocitů výše). Co se týče té smrti, asi je to stejné, s tím rozdílem, že když vám někdo zemře, obvykle nejste vy, kdo ho zabil Kdežto tady to bylo tak, že já jsem ten vztah ukončila, protože to nebyl opravdový vztah (pro něj spíš jen kamarádství se sexem) a tudíž se mi do mysli občas vloudí myšlenka typu "proč jsem to dělala? S ním jsem byla aspoň průměrně šťastná. Teď jsem sama a it sucks Neměla jsem to dělat, měla jsem ještě počkat, vždyť jinak to bylo fajn..) Je těžké přimět mozek k pochopení toho, že v rámci naděje na dlouhodobější štěstí s někým jiným teď musí absolvovat snad krátkodobější mizérii. Je vůbec těžké přimět mozek k myšlence, že můžu být šťastná i bez partnera. Jdete po městě, říkáte si, to jsem šťastná (ý), jak to sluníčko svítí, jak je krásně.. ale v hlavě vám stejně hlodá červík pochybností, že si to jenom namlouváte, že jsou vám slunce i ptáci ukradení, že to není nic ve srovnání s pocitem, když vás někdo obejme...

Je to spíš jak dostat se z drogové závislosti. A na to nejsem moc dobrá, stále závislá na nikotinu...

[Av4]

Ale fuj. Kuřačka Hrdě se hlásím k tomu, že  bych vůči tobě měl předsudky x)

[king666]

Připojuju se k Avovi... Cigareta je pro mě osobně u holky dost výrazný mínus...

[xxiinnxxiinn]

.......taky najednou tapu akm vyrazit za zenama.....

[dextera]

to Gemma: pred dvema lety jsem resila naprosto stejný problém. Taky rozchod (z jeho strany po 6 letech), taky 28 let s tím rozdílem, že jsem moc neřešila, jestli si ještě někoho vůbec najdu, nějak na to nebyly síly a chuť. Akorát jsem ještě tak byla schopna naplanovat odjezd na delší dobu z ČR, protože jsem měla pocit, že tu nemůžu být, všechno na mě padalo a chtěla jsem od toho utéct a zapomenout. Drastickou metodu, co jsi tu doporučovala jsem nezkoušela, spíš volím, jako správný zbabělec,  cestu úniku. Souhlasím s Avarangerem, že nejlepší je takové to seznámení náhodou, kdy nikoho nehledáš. Tak i já jsem se seznámila s chlápkem asi 2 měsíce před mým odjezdem, kdy se mi to teda nejmíň hodilo. Zpočátku jsem to brala jen jako takové zpestření na prázdniny, protože jsem si nedělela iluze, že by na mě někdo čekal až se vrátím po půl roce ze zahraničí. Jenže vztah přerostl v něco víc, přežil i můj pobyt mimo ČR a zatím funguje. Můžu říct, že snad nikdo mi nedával tolik lásky jako můj nynějsí partner až si říkám, že všechno co bylo se muselo stát, abych si toho mohla dostatečně vážit. Dokud si člověk pořádně nenabije je nepoučitelný. Věřím, že pokud jsi měla pocit, že jsi pro něj jen "kamarádka na sex" , rozchod byl tím nejlepším řešením, co jsi mohla udělat, pokud chceš něco víc. Myslím, že i ty sama si budeš sebe víc vážit, že jsi to dokázala rozetnout, pokud jsi byla nespokojená než zůstavat s někým ve vztahu jen proto, aby jsi nebyla sama. Mame jen jeden život a je škoda vkládat energii nekam, kde to nemá smysl.

[Gemma]

to dextera: díky moc za povzbuzení, taky plánuju v létě někam vyjet, aspoň na tři měsíce. S tou "kamarádkou na sex" to nebyl jen pocit, byl ke mně upřímný a několikrát mi řekl, že se mnou nemůže chodit... jsem ale vnitřně trochu masochista a právě do takových chlapů se vždycky zamiluju Psycholožka mi trochu vysvětlila, proč to takhle funguje, tak jen doufám, že jsem se poučila a příště už to bude jinak.
Tvůj příběh je hodně povzbudivý. Ono se často říká, že když nikoho nehledáš, tak najednou to přijde. Těžko říct, já jsem předtím nikoho nehledala tři roky a nic nepřišlo Ale to bude tím, že jsem jenom seděla doma a učila se, nikam nechodila. No doma u kompu mě asi nikdo nenajde...

to ostatní: nejsem klasická kuřačka, už dva roky žvýkám nikoretky. Kuřáci mě taky odpuzujou, z toho smradu se mi dělá nevolno, ale závislosti na nikotinu ne a ne se zbavit.

[Lalanea]

Gemma: Několika lidem z okolí se osvědčil Champix. Uvažovala jsi o něm?

[Gemma]

Nevím, co to je, ale vygoogluju to a uvidíme. Teď se zbavuju závislosti na bývalém, takže nevím, jestli bych dokázala k tomu přidat ještě tohle. Ale v budoucnu pořád ještě věřím, že to dokážu! I když většina mé rodiny kouří (táta, máma, bratr) a už to (dle nejnovějších výzkumů) máme zakódováno v genech

[Av4]

Psycholožka mi trochu vysvětlila, proč to takhle funguje, tak jen doufám, že jsem se poučila a příště už to bude jinak.

Proč? Jestli to není moc osobní. Ale je to tak časté, že nemyslím, že nejsem jediný koho to zajímá....

[Kiruy]

I když většina mé rodiny kouří (táta, máma, bratr) a už to (dle nejnovějších výzkumů) máme zakódováno v genech

To jsou pouze špatné interpretace z populárně naučných pořadů, vědec za účelem zviditelnění se plácne něco, co je špatnou interpretací jeho výsledků, novináři to pak ještě jednou celé překroutí. Jediné, co je tak asi v genech, je sklon k závislostem, sklon k samotnému kouření asi ne.

[king666]

V genech je uloženo to, jak rychle člověku cigareta "zachutná"... Lidé, kterým cigareta zachutná dřív, jsou také náchylnější k rakovině plic...
S geny ovlivňujícími závislost to pravděpodobně taky souvisí, genetik ale nejsem, takže do takové hloubky to rozebírat nebudu...
Žádný gen ale člověku nepřikáže, aby si cigaretu zapálil, k první cigaretě člověka přivedou sociální vlivy (rozuměj okolí)

[boro]

Ahoj, po přečtení vašich příspěvků jsem se chtěl také podělit se svou zkušeností. Mam podobné pocity, ale řekl bych že někdy ještě silnější. Měl jsem podobné problémy ve vztahu, který trval nejdříve 1,5 roku a následně ještě asi 3 měsíce. Dnes je to asi 5 měsíců od definitivního rozchodu. I když bych se tady našel asi ve všech článcích, hlavním problémem v mém případě bylo to, že jsem se vídal s mou bývalou jen jeden den v týdnu a já měl celou tu dobu pocit, že jí to stačí a já jsem ten, který tomu dává víc. I když jsem se snažil celou dobu se řídit podle podobných pravidel které zde zmiňujete, tzn. nedávat mojí lásku až tak najevo, být také víc nedostupný, stejně mi připadalo že se výsledek nedostavuje. Čim déle jsem s ní byl, tím více sem byl do ní asi zamilovaný a i ona mi dávala najevo, že mě taky má ráda. Ale bylo to vždy jen, když jsme byli spolu. Tzn. přes školní rok jeden den z pátka na sobotu. Jinak byla vždy zaneprázdněná učením a čas si na mě chtěla udělat přes týden jen málo kdy. Byli jsme k sobě vždy upřímní a vše řešili na rovinu a tak mi řekla, že až dodělá maturitu a půjde na vysokou, chtěla by, abych tam odešel s ní a my tam bydleli spolu. Řekl jsem si, že to vydržím, ale stejně sem si nebyl jist tím že to myslí vážně. Na druhou stranu vím, že ani já nebyl dokonalý, jsem poměrně žárlivý a pocity, když někam chtěla jet sama, byly hrozné. Žárlivost, která byla ale násobená pocitem "se mnou být nemůžeš ale sama pro sebe si čas udělat umíš" mě přiváděla k tomu, že už jsem občas vybouchl a někdy jí to začal vyčítat. Dnes vím, že to je to nejhorší řešení. Ale nemohl jsem si pomoct, vše se stupňovalo a já čekal až dokončí maturitu. Asi jsem se na to moc upnul a když jí dodělala, tak místo, aby už konečně chtěla být více se mnou, našla si další důvod- příprava na přijímačky na vysokou a tudíž musím opět čekat až je úspěšně složí a pak už bude více se mnou. Došla mi trpělivost a rozešel jsem se s ní. Jenomže jsem si uvědomil, že moje city jsou silnější a ještě mě navíc docela zasáhlo, že ona to vzala poměrně v klidu a po několika dnech jsem se jí ozval a chtěl to vrátit. Asi po měsíci jsme se vrátili k sobě, vše bylo samozřejmě ještě horší, jak každý může potvrdit a po 3 měsících to tentokrát skoncovala ona a už na trvalo. Bohužel to mam v hlavě občas, když se mi vrátí ty vzpomínky tak zamotaný, že nevím co je pravda a co ne. Svádím vinu na sebe a říkám si, že jsem měl být tolerantnější. Nebyla to moje první vážná známost, je mi 24, ale říkám si, že si tak hodnou a milou holku už nenajdu a nemůžu se s tím rozchodem vyrovnat tak jako s těmi předchozími. I naši rodiče jí měli rádi a všichni okolo když nás viděli jak jsme neustále v sobě přitulený atd., říkali že neni ani snad normální po takové době být tak zamilovaný. A tak mě ještě vše utvrzuje v tom, že jsem asi já byl jen moc přecitlivělý a rozešel se s ní skoro bezdůvodně. Po přečtení všelijakých rad jsem se snažil poučit z chyb, které jsem i já udělal a snažil jsem si najít novou známost. Jenomže jsem asi také vybíravý a nebo ještě pořád mam tu holku natolik rád že se mi málokterá zalíbí, také nevím, plavu v tom a s tou novou holčinou jsem se asi po 3 měsících snahy se znovu zamilovat, musel rozejít. Nechci aby mě někdo litoval a podobně, chtěl bych ale jen slyšet od někoho buďto, udělal jsi dobře, ta holka za to nestála, nebo byl jsi moc upnutej, žárlivej a netolerantní a udělal sis to sám. Opravdu se v sobě nevyznám a nevím jestli jsem jenom zaslepenej láskou, kterou k tý holce ještě pořád cítím, nebo je to tak, že jsem byl na vině především já a uvědomuju si že jsem přišel o skvělou holku a ještě jsou ty pocity umocněný tím, že jsem o ní přišel. Bojím se, že i když už se k sobě nikdy nevrátíme budu mít zábrany a strach jít do nového vztahu. Jinak se omlouvám tomu kdo vydžel číst až sem, že jsem to napsal tak dlouhý, ale musel sem tam uvézt vše podstatné

[Mr.LiWu]

Ale nemohl jsem si pomoct, vše se stupňovalo a já čekal až dokončí maturitu. Asi jsem se na to moc upnul a když jí dodělala, tak místo, aby už konečně chtěla být více se mnou, našla si další důvod- příprava na přijímačky na vysokou a tudíž musím opět čekat až je úspěšně složí a pak už bude více se mnou.

ale říkám si, že si tak hodnou a milou holku už nenajdu

To je fakt, takto se chová jen velmi hodná a velmi milá holka Až by složila příjmačky na vejšku, čekal bych než se na výšce zajede. Až by se zajela, zrovna by měla zkouškové a počkej až dodělám zkoušky, pak budem víc spolu. Po zkouškovém by si našla práci a čekal bys až se trochu zorientuje v práci...Kdo chce, hledá cestu, kdo nechce hledá důvody...I sebevíce zaneprázdněný člověk si čas na to vidět se alespoň 2-3x týdně najde - ovšem je tam jedna zásadní věc, musí se chtít s tím druhým vidět. A to se bavíme o lidech pracovně zaneprázdněných, ne o středoškolačce ke které mi ta zaneprázdněnost tuplem nesedí. (pakliže není vrcholová sportovkyně reprezentující republiku - ale to by zas chodila na sportovní střední a tam maj vrcholoví sportovci indivudiál, tzn. hodně flexibilní školu, takže stejně by si ten čas našla kdyby chtěla)

[boro]

Asi máš pravdu, ale ono to nebylo úplně tak jednoznačný. Ona se snažila mi to kompenzovat např. každodenním posíláním sms nebo častým prozváněním a neustálým přesvědčováním, že se nemůžeme vidět jen proto, že se musí skutečně připravovat do školy a navíc rodiče to po ní také vyžadují a nechce jít proti nim. Asi je pravda, že i přesto kdyby chtěla, čas by si našla. Ale zase na druhou stranu si říkám, kdybych opravdu byl člověk, kterej bere vztah více jako hru a dokázal se nad tím více povznést, nebyla by to žádná překážka a tudíž je to z velké části moje chyba a v tu chvíli jsem to pouze moc hrotil. Kolik vztahů na dálku fungují a klape to těm lidem. Nevím, jak říkám docela se v tom plácám a na vše nahlížím z obou stran. V každém případě vím, že jsem také bohužel ten typ člověka, který spíše sní, těžko navazuje nové známosti, protože má velmi zúžený výběr a když se zamiluje tak opravdu hluboce a bere ten vztah tak, jako by měl být už do konce života.

[karel]

Gemma:
tak abych Tě "potěšil", je mi 27 a taky jsem sem napsal svůj rozchod. A taky mám pocit, že mi ujíždí vlak a taky jsem moc vybíravej a taky se nemám o co opřít (protože jsem ještě díky krizi přišel o práci) a taky se obávám, že už nikoho jiného nenajdu...nedáme to třeba dohromady? 27 a 28 není takový věkový rozdíl.

Jinak máte pravdu s tím Plzákem, když dá člověk najevo svoji slabost, tomu druhému se v podvědomí rozsvítí výstražná kontrolka. Choval jsem se tak někdy, ale dám si na to pozor. 

[Gemma]

Ahoj po delší době,

Boro, já jsem si to taky stokrát říkala: třeba jsem byla moc náročná, chtěla jsem moc a nejlépe hned, kdybych se spokojila s tím, co bylo, třeba by všechno bylo jinak... jenomže už tisíckrát jsem si ověřila, že spokojit se nedokážu. Zkoušela jsem to, nejde to. Nejsem člověk, který dokáže být ve vztahu, kde ten druhý nedává, co bych potřebovala - lásku, zájem, vzájemný závazek. To nejde ovlivnit vůlí. Člověk třeba chvíli vydrží, ale stejně nakonec vybouchne. Nemá cenu si to vyčítat, v tomhle konkrétním vztahu už nejde vůbec nic udělat. Už jde jenom poučit se a jít dál, zkusit to s někým jiným.

Samozřejmě mi můj bývalý zase začal psát zprávy typu: sejdeme se, mám chuť na sex, ale nemusíme spolu spát, já jsem fakt hrozný, ale kdybys chtěla, tak jsem hned u tebe... stálo mě hodně úsilí napsat ne, ale vzpomněla jsem si na celý ten náš vztah, jak se ke mně choval, jak jsem pro něj byla vždycky až na třetím čtvrtém místě, kolikrát mi vykládal o své bývalce, jak ji miloval jako nikoho, jak se se mnou v noci objímal a pak mi řekl, že chodit by se mnou nemohl... a naštvalo mě to vážně hrozně, i kvůli tomu, že po vší té bolesti, kterou on ví, že mi způsobil, by v tom klidně pokračoval dál... a když jsem se před ním posledně rozbrečela, tak mi pak napsal, že příště se sejdeme, jen pokud slíbím, že nebudu hysterčit. To všechno už se nedá smazat, ten člověk bude vždycky představovat bolest, ponížení, frustraci. A tak jsem mu nakonec napsala, že už ho vážně nechci nikdy vidět, že kamarádit se nemůžeme a že ho za to všechno nedokážu mít ráda a už tady pro něj nikdy nebudu. A jak mě to bolelo, když jsem to psala, určitě víc než jeho, když mi říkal, že mě nemůže milovat.

Jinak psycholožka mi řekla, že vyhledávám "polovičaté" vztahy, protože jsem na ně zvyklá z rodiny a tudíž je znám a přijímám. Jsem ze čtyř dětí, doma jsme se nikdy nemazlili, žádný blízký vztah s rodiči nemám. Taky jsem se dočetla, že lidi často vyhledávají takový vztah, jaký měli s matkou/otcem a snaží se v něm konečně "vyhrát" - tj. získat lásku. Takže kdo byl nemilované dítě, najde si vztah, ve kterém je opět nemilovaný a zuby nehty se snaží tu lásku získat. To ale nejde. Co teda s tím? Asi jedině psychoterapie...

Kdo ví. Je pravda, že jsem dokázala milovat jen chlapy, kteří mě nechtěli nebo kteří mě chtěli tak napůl... a ti, kteří mi dali najevo lásku, letěli, těma jsem opovrhla. Achjo.

[Mr.LiWu]

Kdo ví. Je pravda, že jsem dokázala milovat jen chlapy, kteří mě nechtěli nebo kteří mě chtěli tak napůl... a ti, kteří mi dali najevo lásku, letěli, těma jsem opovrhla. Achjo.

Jsi žena, to je normální. Divné by bylo kdyby jsi ty kteří ti dali najevo bezprostřední lásku uvítala s otevřenou náručí

[boro]

To je asi pravda, každý radí, nedávat svou lásku dívce příliš najevo, hůře se to už ale bohužel provádí, pokud nejsem bezcitný člověk. A navíc si myslim, že by se toho měl člověk držet jen zpočátku a když uvidí, že i z druhé stany je zájem, může už své city také opětovat (samozřejmě ne že toho druhého zavalí květinami a vším možným), ale tak nějak přirozeně.

Gemma: Já vím, že to člověk neovlivní, každý potřebuje mít pocit, že se mu vrací to co do druhého vkládá a po čase to už zkrátka člověk nevydrží a vybouchne. Vím přesně o čem mluvíš to samé sem měl já a když jsem měl pocit, že se mi to nevrací a snažil se to přetrpět, pouze se ten problém oddaloval a akorát do toho přišly ještě jiné pocity, jako žárlivost atd. Přesto všechno jsi právě nejsem jistý, jestli je normální mít ten pocit jen kvůli tomu, že se nemůžeme vidět a jsme odkázaný na telefon atd., protože se chce přítelkyně připravovat do školy a s přihlédnutím na okolnosti a její rodiče se mi omluví a řekne, že to jinak nejde. A navíc pokud jsme spolu byli, vždy slibovala, že se to zlepší a stejně se to nelepšilo a přitvrzovala mě v tom, že jsem já jsem v právu. Ale když jsem se s ní rozešel, začala mi vše nepřímo vyčítat, že nic špatného nedělala, že toho pouze měla hodně. Proto opravdu nevím, jestli už to není z mojí strany menší psychická porucha a nebo, že by to začalo asi většině lidí postupem času přerůstat ve velký problém.

[Mr.LiWu]

To je asi pravda, každý radí, nedávat svou lásku dívce příliš najevo, hůře se to už ale bohužel provádí, pokud nejsem bezcitný člověk. A navíc si myslim, že by se toho měl člověk držet jen zpočátku a když uvidí, že i z druhé stany je zájem, může už své city také opětovat (samozřejmě ne že toho druhého zavalí květinami a vším možným), ale tak nějak přirozeně.

Ano, s tímto se ztotožním. Později kdy to přejde ve vztah který funguje, lásku najevo dávat

[Augi]

Takže kdo byl nemilované dítě, najde si vztah, ve kterém je opět nemilovaný a zuby nehty se snaží tu lásku získat. To ale nejde.

Tyjo, zajímavá myšlenka!