Prosba o ránu do palice :-)

[Av4]

redweed: Bohužel známe. Naštěstí je ale snadnější to nějak rozbít a přerušit.

Úplně si neumim představit, co (krom zoufalosti) mě donutí strávit s nějakým člověkem celý život. Neřekl bych, že láska může vydržet tak dlouho. Možná pragmatické zhodnocení, že nic lepšího stejně není šance mít, resp. rezignace. Ale o tom konec konců víš taky prd, jen o trochu menší než my ostatní

S tím volným časem to u mě teda nefunguje. Když ho mám odst, tak ho dycky nějak vyplnim. Alekdyž nemám žádný a musim dělat furt to samé, tak to mě ubíjí...

[redweed]

Isilwen: Místo útěchy se dočkat ironie...to jsem to dopracovala 
Ale co se týče smyslu té věty, doufejme, že se nestačíme dozvědět, že je pravdivá.

Ava: Já nevím, co lidem pomáhá trávit spolu celé životy. Párů, co jsou spolu rádi...tedy, kde převažuje radost nad negativními pocity je asi menšina. Úplně dokonalé to není nikde. Přesto mnoho lidí vydrží i v těch nedokonalých vztazích. Má to asi několik příčin. Praktické, finanční, materiální...prostě je výhodnější spolu zůstat a nepůsobit si starosti se změnou života. Morální - tam jde hlavně o děti, které nechceme negativně ovlivňovat. A pak se mi zdá, že s věkem dochází k určité změně myšlení a úbytku energie něco podnikat, prostě se doma pohodlně uvelebíme a nemáme už zájem o nové podněty. Nad těmito důvody může podle mě převážit jen velmi silný impuls, který člověka ke změně donutí. Ať už pozitivní nebo negativní.

[Isilwen]

- Bohužel to nebyla ironie, ale konstatování... Jinak se musím přiznat, že bych pro tebe rád našel slova útěchy, leč si myslím, že z mých úst (klávesnice) by stejně neměli takový efekt jako od někoho blízkého... Každopádně ti fandím a držím palce aby se zase věci nějak srovnaly...
 

[redweed]

Těší mě i slova účasti, děkuji! Od kohokoliv...jelikož tohle téma se s většinou blízkých moc probírat nedá...

[Gregory]

Isilwen: Místo útěchy se dočkat ironie...to jsem to dopracovala 
Ale co se týče smyslu té věty, doufejme, že se nestačíme dozvědět, že je pravdivá.

Ava: Já nevím, co lidem pomáhá trávit spolu celé životy. Párů, co jsou spolu rádi...tedy, kde převažuje radost nad negativními pocity je asi menšina. Úplně dokonalé to není nikde. Přesto mnoho lidí vydrží i v těch nedokonalých vztazích. Má to asi několik příčin. Praktické, finanční, materiální...prostě je výhodnější spolu zůstat a nepůsobit si starosti se změnou života. Morální - tam jde hlavně o děti, které nechceme negativně ovlivňovat. A pak se mi zdá, že s věkem dochází k určité změně myšlení a úbytku energie něco podnikat, prostě se doma pohodlně uvelebíme a nemáme už zájem o nové podněty. Nad těmito důvody může podle mě převážit jen velmi silný impuls, který člověka ke změně donutí. Ať už pozitivní nebo negativní.

redweed:hmm praktické,finanční,materiální...nevím často si říkám ,že žiju staromódními názory,ale připadá mi,že manželství přežívá,proto,že spolu ti dva zkrátka chtějí být a své problémy spolu řešit a nějaké konstruktivní teorie typu té praktické apod. mi moc neříkají,jistěže manželství není procházka růžovou zahradou,kde je všechno krásné a ideální,ale rozpory jsou všude a ty si po 17-ti letech získala pocit,že je ti tvůj manžel odporný a rozhodla ses ho podvést,aby sis příjemě zvedla sebevědomí a dokázala sis,že za něco stojíš a říkáš si co bude to se uvidí a pak světe div se,manžel by se to dozvěděl a krize by byla na světě a budeš si říkat jak se to jen mohl dozvědět,ale nechci soudit třeba je to jinak btw zajímalo by mě jak může člověk cítit odpor k člověku se,kterým má děti a žije s ním 17.let a má děti? co ten odpor zapříčinilo? není to tím,že sis vzala manžela brzy a ted přemýšlíš jestli by to nebylo lepší jinak? že jsi mladá a ještě můžeš něco zažít? a kdy budeš mít ten pravý věk na partnerství? nevím vážně nechci soudit těžko říct co člověka k něčemu takovému vede a je to tvá věc těžko radit co udělat na tvém místě snad vyhledat někoho,kdo by tě pochopil a s tebou tvé pocity rozebral třeba psychologa,lepší než udělat nějakou zbrklost bez ohledu na následky

[Gregory]

napadá mě ještě jedna zajímavá pravda zamilovanost je idealizace partnera,která časem vyšumí,ale člověk co miluje tak miluje celého člověka i s jeho nedostatky a tomu se říká skutečná láska

[Isilwen]

Obávám se, že radit z naší pozice ani nejde. Věkové složení zdejší komunity je +- 20 let a myslím si, že o životě víme s prominutím naprostý hovno... Mluvím z vlastní zkušenosti, protože vždy dospěju do nějakého stádia ve kterém si myslím, že už vím co a jak, najednou přijde pecka a zjišťuji, že jsem uplně stejně na začátku jako před časem...

     

[Av4]

Tak jestli to bereš takhle, tak budeš vědět (s prominutim) úplný hovno i až umřeš. Vždycky se časem dostáváš dál. A když se podíváš zpátky, tak bys dělal věci jinak. redweed ví taky prd, akorát se v tom momentálně koupe, tak je to pro ní aktuálnější.

Já naopak myslim, že naše rady můžou bejt k něčemu. Nedávno jsem četl, že nějaká reklamní firma když chce poznat jestli reklama funguje tak ji pouští lidem o 20 let mladším než je cílovka. Cílovka se většinou titož chová přesně tak, jak ty o dvacet let starší, ale nepřipouští si to. Takže např. má pocit, že je něco urážející (ale ve skutečnosti to na ní působí tak jak má), atp.

[Isilwen]

- Souhlasím, že se člověk učí celý život a v podtstaě je pořád na začátku a že nějaké rady mohou být užitečné. Čím víc názorů tím líp, ale stejně mám za to, že ten kdo zažil za život 1-2 vážný a dlouhodobější vztahy "nevidí" do takhle dlouhého manželství ( myslím si, že obrovský milník jsou děti) a že ačkoliv může vnést nový pohled na věc není možné posoudit sitaci tak objektivně, jak by si zasluhovala...

[cassies]

Já si taky myslím, že tohle je věc, ve které náš věkový průměr radit dost dobře nemůže. Můžeme říct, jak to na nás pusobí, ale nemůžeme to konfrontovat s vlastními zkušenostmi - a právě to by podle mě redweed potřebovala. Nemůžu ji říct - ty jsi kráva, že podvádíš svého manžela - nikdy jsem s nikym nebyla tak dlouho (ani se vsema dohromady ne), tak nemuzu mit ani tušení, jak to po tolika letech chodi. Nemůžu ji říct nic na to, že jí sex po x letech nebaví - počítám, že já žiju sexualně aktivně jen zlomek toho co ona a neumím si představit, jake to je spát s někým stejným roky.....prostě nemám absolutně nic, co bych  mohla říct, krom suchého názoru (jak taky jinak posoudit věc, která se mě v ničem zkušnostmi nedotkla), takže souhlasím s Isilwen - vím prd.

[Av4]

Šak já prakticky souhlasím, jen říkám, že od vrstevníků se jí dostane IMO rady... no jo, co naděláš - cos čekala, že se budete milovat i za 15 let?

Kdežto my - nezatížení zkušenostmi sme spíš proto, aby se pokusila něco změnit a jen potupně nečekala, až se něco stane....

[redweed]

Gregory, koukám, že jsi o 20 let mladší, hezké Když mi bylo 17, seznámila jsem se se svým manželem. Předtím jsem měla jen jeden krátký platonický vztah. Jak se stane za dvacet let, že zíkáš k člověku odpor? Nějak se postupně kumulují drobné nespokojenosti ze vztahu. A jak píšeš, dost velkou zkouškou vztahu jsou děti, najednou se člověk ocitá v úplně jiných situacích a často překvapí sám sebe, jakou stránku své osobnosti najednou objeví. Ale to u mě pořád ještě k vytvoření odporu nevedlo. Sice jsem žila s pocitem neuspokojení, ale to pořád není důvod proč pálit citové mosty. Ten vznikne, až když se objeví někdo jiný, kdo ty vaše trvale neuspokojené potřeby uspokojí. Musím konstatovat, že zamilovanost po 30 je něco úplně jiného a o dost intenzívnějšího než v 17. Těžko se tomu odolává. Chvíli se člověk snaží a dovoluje si jen drobné ústupky, povoluje si občas nějaké myšlenky, protože jsou tak příjemné....Pak asi záleží na situaci, jestli je možnost vzájemného kontaktu, jak se ten druhý staví k eventuelnímu vztahu se zadanou osobou a tak vůbec. Prostě se to nějak vyvíjí a vyvíjí se i myšlenky zamilovaného a dostávají se pořád dál a když se vyvíjí i realita  a spěje k nějakému vztahu....(asi záleží na tom, jak silná je touha a nenechá se odradit překážkami, které existují)..... a dojde k nějakému sblížení, tak touha člověka dožene k tomu, že si nevěru začne vážně připouštět a jelikož ji chce realizovat, ale ví, že to není správné, tak si začne hledat výmluvy, aby se mohl ospravedlnit sám před sebou. Nad důsledky se myslím moc nepřemýšlí, jelikož si člověk nepřipustí, že by to mohlo být odhaleno - takhle se to vyvine v případě, že člověk nechce bourat rodinu,ale zároveň potřebuje vyhovět sobě. Mně tohle rozhodnutí stálo jednu noc, kterou jsem nezamhouřila oka a probírala všechny důvody pro a proti. Nakonec jsem si to v hlavě samozřejmě srovnala tak, jak jsem potřebovala. To byl ten zlom, kdy se ze zásadové osoby a věrné manželky, co se ve vašem věku dívala na podobné věci se značným pohoršením a vůbec si nedovedla představit, že by se mohla dostat do takové situace a dokonce byla schopna být nevěrná, stala potenciální nevěrnice.

Nedělejte si starosti s tím, že máte pocit, že mi neumíte nic poradit. Pro mě je velký přínos, že je někdo ochoten se mnou o tom komunikovat a připomenout mi třeba úhel pohledu, který jsem měla dřív. Asi nemá cenu, dumat nad tím, co kdo ví o životě. Tohle se asi nedá moc hodnotit obecně. Každej známe jen ty situace, ve kterých jsme se sami ocitli. Můžou být třeba podobné, ale nikdy nejsou úplně stejné. Každý má jiné pocity, které ho vedou k určitým činům, nic není jen černé nebo bílé. Nelze zcela odsoudit někoho za nějaký čin, protože nevíme, co přesně ho vedlo k jeho spáchání. Jistě, nevěru obecně odsoudit lze, jelikož jí můžeme někomu ublížit, ale pokud zjistíme podrobně, co k ní vedlo, už nám situace tak jasně černobílá nepřipadá, dokonce si třeba i připustíme, že není vyloučené, abychom se ve stejné situaci zachovali stejně.

Jak jsem si to tak po sobě přečetla, tak to zní jako manipulace, jako bych vás chtěla dovést k tomu, abyste se, mnou soucítili, že jo? No nepsala jsem vědomě za tímhle účelem, nicméně nemůžu popřít, že asi v podstatě o to jde. Škála pocitů z celé situace kolem paralelního vztahu je opravdu široká....od radosti a uspokojení, přes bolest kvůli tomu, že nemůžete mít všechno, co byste chtěli, výčitky svědomí, zvláštní pocit ze změny sebe sama, když z relativně příkladného člověka se stanete někým kdo páchá společensky nepřijatelné skutky.

Tak to byla taková menší sonda do duše jedné nevěrnice, doufám, že vám nezpůsobila psychickou újmu   

[Buchy]

Možná píšu pozdě a už i trochu z cesty, ale podle mě tě k tomu mladšímu táhne pouze skutečnost, že je to něco nového. Není se čemu divit - po tolika letech manželství, dětech atd. to dost lidí (ne-li všechny) táhne k nějakému dobrodružství. Pokud Ti manžel nedával tolik péče a právě zmiňovaného dobrodružství, které potřebuješ, tak tě určitě zcela chápu. Zamilovala jsi se snadno a zidealizovala sis ho. Problém je, že ve 36 letech s dětmi a manželem se život těžko mění. Hledáš a vidíš na něm samé klady oproti svému manželovi (možná), ale jak se říká - každý máme občas pocit, že za plotem roste tráva zelenější - tudíž chceme něco, co nemůžeme mít a myslíme si, že to co nemáme je lepší než to, co máme. Ale co když až tak dokonalej ten mladík není? Navíc si sám našel svůj život. Jste oba úplně někde jinde a já si nemyslím, že by to mělo budoucnost.
...to jen takový můj postřeh / názor ... 

[Gregory]

redweed: a nejsou jádro pudla právě ty myšlenky? taky mi často běželi hlavou myšlenky na něco zakázaného,ale zároven pro mě vzrušujícího,potíž je,že jakmile se jimi víc zaobíráš,přemýšlíš o nich,rozvíjíš je atd. jsi v pasti,začneš hledat způsob jak myšlenky změnit v realitu, nakonec se ti to podaří,a pak přijde rána a kruté vystřízlivění,následují úvahy jestli to všechno stálo vůbec za to (to byla má tak trochu hypotetická úvaha) a k čemu to vedlo? k rozpolcenosti mezi tzv.povinností zachovat manželství a uspokojování vlastních potřeb což bylo hodně let jednotné,ale rozdělilo se to a zkomplikovalo díky čemu?..myšlenkám jak říkám necítím se sám natolik zkušený,abych ti radil v tvé situaci,ale v první řadě bych se pokusil najít s manželem znovu společnou notu a rozvod bych nechal jako tu nejposlednější a nejradikálnější možnost,když všechno ostatní selže ...tot můj názor

[Gregory]

co se týká toho jak po případném pocitovém ujasnění říct manželovi,že jsi byla nevěrná to už by bylo složitější,ale než zakládat vztah na lži tak by bylo podle mě lepší mu všechno říct i když je to těžké a tyhlety důsledky právě hlava  zatížená myšlenkami  a asociacemi asi nedomýšlela,ale to je jenom můj názor

[redweed]

Buchy: myslím, že to není jen pouhá touha po dobrodružství, to by bylo dost zjednodušené vysvětlení....ale jistě z části je v tom i tento důvod, ale mám pocit, že touha po dobrodružství přišla právě až po tom, co jsem se zamilovala. Znáte ten pocit, když se najednou vlivem zamilovanosti začnete vnímat úplně jinak? Připadáte si hezčí, schopnější a tak...a v důsledku toho si řeknete, proč nezkusit něco, do čeho jsem si nikdy netroufla? A nemusí to být jen ta nevěra....v podstatě cokoliv, po čem člověk touží, ale bojí se do toho pustit, proože si nevěří. Když se zamilujete stoupne vám sebedůvěra. Musí v tom být nějaký geniální hormonální koktejl. Najednou cítíte i myslíte jinak. Převrátí se hodnoty. To nemůže být jen tak samo sebou. Mám na to takovou teorii druhé mízy u žen. Přibližně v mém věku prý prudce klesá plodnost, co když je to nějaký poslední pokus organismu o další rozmnožení. Já jsem nikdy nebyla středem zájmu chlapů a najednou pár let po třicítce v krátkém období jich projevilo zájem hned několik a všichni mladší. Připadá mi to divný, ale třeba je to jen náhoda

Gregory: co bylo dřív? vejce nebo slepice? touha nebo myšlenky? Opravdu jsem si jednoho dne neřekla: Jsem znuděná, potřebuji nějaké vzrušení, a nevyrazila do ulic hledat nového chlapa...tak to fakt nebylo. Nevymýšlela jsem, že bych si mohla zpestřit stereotyp nějakým románkem. Prostě se najednou objevil. Jsou ač jsou mi odporná romantická klišé červené knihovny, prostě to fakt byla zamilovanost na první pohled. Já vůbec nechápu, co se vlastně stalo,a le najednou to bylo. A teď se holka braň. Přemýšlím, jestli bych se chovala jinak, kdyby se mi to stalo znovu, když už teď vím, kolik trápení mi to způsobilo. Rozum by mi jednoznačně velel nechat to být, ale stejně myslím, že bych podlehla znovu. Prostě to bylo tak intenzívní, že jsem se tomu nedokázala bránit. stejně je to divné, za život potkáme tolik lidí a většina je nám cizí, někteří jsou sympatičtí a u některých nás přepadne silný pocit vzájemné blízkosti.

Tak a teď ještě s tím rozvodem. Přesto všechno, co jsem psala, jsem nikdy nepomyslela na to, že bych sama vlastním přičiněním bourala rodinu. Já sama jsem si užila rozvodem rodičů spoustu nepříjemného, nemohla bych být příčinou toho, aby moje děti byly vystaveny takovým hrůzám jako jsem byla já, to bych si nikdy neodpustila. Navíc mám spíše negativní zkušenost i s nevlastním otce, mám dojem vztah s nevlastním rodičem je vždycky trochu průšvih, takže bych byla moc opatrná při volbě eventuelního náhradního tatínka i v situaci, na které bych nenesla vinu. Já jsem prostě jen chtěla zažít citově plnohodnotný vztah.
A tím pádem mě taky nikdy nenapadlo o tom manželovi říkat. To by byla ta největší blbost, kterou bych mohla udělat. Nikdy jsem neměla jediné nutkání, vůbec nevím, proč bych to měla dělat. Jasně, že je blbé, že ve vztahu není důvěra, ale tím, že to řeknu, jí zpět nezískám, právě naopak, bude to ještě horší. Navařila jsem si to sama, tak si to taky musím sama sníst a ne s tím zatěžovat manžela. On stejně malou část toho ví. Ví, že jsem byla zamilovaná, to se prostě nedá utajit. Když se zamilujete, začnete se chovat jinak a nejde třeba jen o lepší péči o zevnějšek. Vlastně se vám úplně změní myšlení, věci, které vás zajímaly a bavily najednou nejsou atraktivní díky tomu, že nejsou spojené s tím, po kom toužíte, naopak vás zajímá něco úplně jiného, co s ním jakkoliv souvisí. Člověk by musel hodně přemýšlet a dávat si záležet na tom, aby se nic nepoznalo...asi je to nemožné. To, že jsem se sblížila s někým jiným nás s manželem odcizilo, ale nemyslím, že by nás kompletní přiznání mohlo jakkolov sblížit. Jde mi o to udržet přijatelnou situaci kvůli dětem, kdybych je neměla, přinejmenším bych vážně uvažovala o tom, že ten vztah ukončím. Ve mně city k němu fakt úplně umřely...jednou mi pohrozil rozvodem a já při tom necítila vůbec nic. Dřív bych se skoro psychicky hroutila a tenkrát nic. Naopak se mi zdálo, že cítím úlevu...tenkrát jsem měla křídla čerstvé zamilovanosti....dneska bych měla strach z toho, jaké starosti mi to přinese, ale ne smutek, že o něj přijdu.

[Av4]

...tím pádem mě taky nikdy nenapadlo o tom manželovi říkat. To by byla ta největší blbost, kterou bych mohla udělat. Nikdy jsem neměla jediné nutkání, vůbec nevím, proč bych to měla dělat. Jasně, že je blbé, že ve vztahu není důvěra, ale tím, že to řeknu, jí zpět nezískám, právě naopak, bude to ještě horší. Navařila jsem si to sama, tak si to taky musím sama sníst a ne s tím zatěžovat manžela...

Tak za tohle chválim. Kdo má odvahu zahnout, musí mít odvahu o tom nikdy nepromluvit.

Jednou mi holka zahla (líbala se s nějakým jiným kluvkem) a nevěděla nic lepšího než mi to okamžitě říct, což je jako "aj, průšvih. Ale přece se s tím nemůžu užírat a trápit se tím, radši ti to řeknu, abys rozhod za mně, jestli je to problém nebo ne a vlastně abys to celý vyřešil. Já se za odměnu budu tvářit provinile"

Nepřemýšlela si někdy proč sis ho vzala? Co tě na něm přitahovalo a ci ti imponovalo? Čím byl jiný a lepší než ostatní? Myslím, že nového sis záměrně idealizovala a s manželem dělala pravý opak. Já osobně na svojí bývalou mám určitě věci, na které (cíleně, z pochopitelných důvodů) nemyslím, protože vím, že to jsou věci, pro které byla úžasná, jedinečná a já ji miloval - jen měla víc chyb něž těhle věcí A kdybych to s nimi přeháněl, tak bych se snad možná znovu zamiloval, nebo by mě to aspoň začalo štvát, že nejsme spolu. Zkus si na to vzpomenout a dát těm myšlenkám šanci.

[king666]

píšu malinko s odstupem, tak se předem omlouvám...

Ava: ta teorie o tom, že se chováme podvědomě jako o dvacet let starší skupina lidí, je hodně dobrá... teďka jsem trochu utahaný takže k tomu nejspíš nic převratně chytrého nenapíšu, ale když se tak nad tím zamýšlím, nemůžu se zbavit pocitu, že tahle myšlenka by dokázala vysvětlit dost velkou část mezigeneračních problémů a že by se díky ní dalo docela dobře odhadnout spousta prognóz a vůbec, je to prostě hodně chytrá myšlenka

a teď ke vztahům a manželství a tak vůbec...
do manželství se nejspíš promítne i fakt, že v okolním světě je dostatek problémů na to, aby měl mít člověk problémy i doma... takže když se to kousek po kousku všechno nasčítá, člověk prostě po nějaké době "zpohodlní" a nemá "sílu" (potřebu, motivaci,...) dělat věci, které ho třeba v mládí lákaly...
je zvláštní, že příkladně teď ve svém okolí na pár lidech pozoruju, jak na ně doléhá "krize středního věku" a řekl bych, že to hodně dobře koresponduje s tím, co tu ve svých příspěvcích napsala redweed... člověk, který je sice relativně na vrcholu sil ale zároveň si podvědomě uvědomuje, že už to bude jenom horší a horší, si pak uvědomí, že se třeba nenaplnily některé jeho ideály,... myšlenky ala redweed jsou jedním z nevyhnutelných důsledků - člověk by rád "něco ještě vylepšil", ale má jakoby "zamlžené" žebříčky priorit, takže je těžké ocenit to dobré v životě...
a co se toho vyvíjení názorů týče - v životě existuje několik nárazových období, kdy se člověk "posune" na vyšší "úroveň" - příchod na střední, první vážný vztah, studium na vysoké,... v průběhu každého z těch období si člověk vypracuje určitý názor na svět a vlastní místo v něm... aktuálně jsem v té fázi, kdy se "rozkoukávám" na vysoké a z dosavadního bilancování už můžu říct i to, že některé názory se pak v životě vrátí jako bumerang (to by asi bylo na delší rozebírání po SZ a taky OT a nezajímavé)... nicméně ať přemýšlím o smyslu života, vesmíru a tak vůbec z jakéhokoli úhlu pohledu, řekl bych, že občas je nejlepší řešení si říct "co se stalo, stalo se" a přístup redweed a Avy "Kdo má odvahu zahnout, musí mít odvahu o tom nepromluvit" je jednou z jeho aplikací - imho se potom člověk může lépe soustředit na to co je podstatné a to je nejspíš taky důvod, proč si nakonec redweed aspoň trochu srovnala myšlenky (protože měla odvahu se na to podívat s odstupem a neudělala to, co popisuje Ava v předchozím příspěvku, že by to "hrotila" a udělala nějakou blbost jako je třeba přiznat se)...
každopádně období cca 15-20 let po začátku manželství (nebo vztahu)  je doba, kdy se člověk může docela snadno dostat do období "bilancování" a být pak přirozeně nespokojený, je to prostě jeden z těch podobně důležitých momentů v životě jako  je třeba ukončení studia na vysoké atp.... a rozhodně je dobrý si trochu uspořádat myšlenky a pokecat si o tom...

omlouvám se, že jsem napsal trochu s odstupem a že je to možná trochu neuspořádaně (píšu to už dost ospalý), ale říkal jsem si že by to co jsem tu napsal mohlo někoho zajímat (jestli se pletu tak sry)...

[redweed]

Ava:
Proč jsem si vzala svého manžela. Aktuální odpověď bude zřejmě chudší než by byla ta z doby, kdy jsem si ho brala, nebo s ním chodila. Ale jak nad tím tak přemýšlím, tak mě napadá jeden zásadní důvod a pak možná pár méně důležitých. A sice ten jeden zásadní byl ZÁJEM, to, že mě chtěl, že se ke mě hezky choval. Předtím, než jsme se seznámili, tak jsem měla jen jednu kratší známost, takže jeho zájem o mě byl pro mě dost výjimečný. Nejsem nijak zvlášť atraktivní, jsem uzavřená, nevěřím si, působím nejistě. Tedy teď už je to možná trochu lepší, ale v sedmnácti jsem byla děsně zakoplexovaná.Takže mě opravdu oslnil tím, že mě chtěl. Co se týče zájmů a názorů, nejsme diametrálně odlišní, ale ani toho asi nemáme společného dost, aby nás to nějak výrazně sbližovalo. Prostě v zamilovanosti všechno vypadá růžověji, partner se o vás zajímá, zajímá se o to, co děláte, o vaše názory. Když zamilovanost pomine, zájem opadne, anopak převáží žárlivost. A teď nemyslím na jinou osobu, spíš prostě na svět toho druhého, jelikož jeho činnosti ho od vás odvádí a vy nemůžete pochopit proč najednou raději dělá něco jiného než aby byl s vámi, proč má větší radost z nového auta než z něčeho, co je zase důležité pro vás. Možná tyhle myšlenky o mě vypovídají to, že mám představy o vztahu úplně špatně postavené. Že čekám hlavně vlastní uspokojení a místo, abych se radovala z uspokojení partnera, tak to beru jako, že se to děje na můj úkor. Ale myslím, že se na to dneska dívá takhle většina lidí, jsme vesměs egoisté.
Takže to, co mě k manželovi přitahovalo dříve se už nedá obnovit. Temkrát mě to uspokojovalo, byla jsem mladá, neskušená, nejistá. Dneska jsem jiná a co mě hlavně změnilo, byl právě jiný vztah. Možná zidealizovaný, ale nicméně pro mě momentálně více uspokojující nejen tím, že byl nový. Prostě byl pro mě daleko víc inspirativní, byli jsme si intelektuálně bližší. Měl zase jiné slabiny, které by mi nejspíš vadily, kdybych mu dala přednost, možná bych na tom nakonec byla mnohem hůř než jsem. Tedy pár let by to třeba fungovalo. Takže bych měla pár let fungujícího vzathu k dobru, pak by nejspíš následoval střemhlavý pád pěkně na nosánek. Takhle mě čeká ještě pěkných pár let života vedle sebe. No, co by člověk pro děti neudělal?

King666: Nemyslím, že bych měla srovnané myšlenky víc, než předtím. Moje priorita pořád zůstává prioritou. Jinak se toho dost změnilo, ale já z toho rozhodně nevycházím jako moudřejší nebo rozumnější. Pouze bohatší o novou zkušenost. Taky unavenější, zklamanější, vyčerpanější. Tuším ale, že jsem si nevytvořila imunitu proti podobným situacím, neodolávala bych pokušení o nic lépe než předtím. Vlastně nevím, pomyšlení na tu bolest by mě třeba odradilo od podobných legrácek. Protože změnit přístup k eventuelním dalším vztahům asi nedokážu. To je už ale akademická debata, jelikož je krajně nepravděpodobné, že mě něco takového ještě potká.

Mě k bilancování nepřinutilo ani tak období v životě jako ta zamilovanost, stejně jako dle tvývch slov "zamlžila žebříček hodnot". Tím se mi všechno obrátilo naruby a donutilo mě se zamyslet a posuzovat věci z jiného úhlu. Těžko ale říct, zda byl správný nebo úplně mimo.

[Quadarq]

redweed:
Fakt je ten, že jsi prostě neustála dlouhodobý vztah a po pravdě ses jej pokusila vyřešit tou nejhorší možnou cestou - tajnostmi, aniž bys dala manželovi vlastně cokoliv najevo (i když počítám, žes mu to dávala najevo typicky ženským způsobem, kterého si nemá zaměstnaný muž, který doma hledá zázemí a odpočinek, nejmenší naději všimnout). Takže zatím co on prostě plnil své mužské poslání, ty ses rozhodla dohnat ujetý vlak mladí.
Samozřejmě chyba nastala už na počátku. Sama jsi přiznala s čím jsi do něj vstupovala a podle toho to taky dopadlo. Ne nadarmo se říká, že v počátku je obsažen i konec.
Jsi ve stavu, kdy je každá rada dobrá, protože všechna řešení jsou natolik špatná, že vždy někomu ublíží. To se stává, když se dlouho ignorujeme a doufáme, že se naše situace zlepší, ale ne našim vlastním přičiněním .

Řešení - hluboká vnitřní transformace, které, nic proti, nemyslím, že jsi zrovna schopna.
A nebo rozchod, odpočinek, přerušení vztahu. Kvůli dětem nemá význam něco takového udržovat, protože děti tohle většinou cítí a vědí mnohem dříve, než si to dokáží připustit rodiče. Nevěra je trapná, čekání na nějakého dalšího muže je nefér vůči tvému současnému partnerovi, nehledě na to, že se ti to s příštím partnerem vrátí.

Najdi svou vlastní sílu řešit si svůj život. Zatím jsi jen byla závislá na muži, kterého vlastně nemiluješ, ale jen jej potřebuješ. Tahle závislost ti bere lásku. S každým dalším to dopadne úplně stejně, i když si najdeš někoho úplně jiného. Stejně nakonec budeš přinucena najít štěstí a radost sama v sobě. Přesně tak, jak ti to ukazuje už tvůj současný partner, když se raduje třeba z auta. Najdi si něco, díky čemu se budeš moci ty sama ocenit, začít si sebe vážit. Uvidíš, že díky tomu si tě začne všímat i partner. Ale nesmíš to dělat pro tohle!!! Musíš to dělat opravdu pro sebe!

Najdi svou cenu a vždy se objeví někdo, kdo tě bude umět ocenit. Buď to bude stávající partner nebo prostě opravdu někdo nový a hodnotný.
Ale upozorňuji - tohle je ta horší a namáhavější cesta.

[ZeDDman]

Ja myslim, ze uz kuli detem je to, co dela redweed je dost nezodpovedne. Chapu, ze po nekolika letech manzelstvi to neni uz ono, ale myslel sem si, ze kdyz jsou deti, rodice dostavaji novy smysl zivota. Chteji detem dat to nejlepsi a to se da udelat pouze ve dvou. Redweed, mela by si myslet aspon na ty deti kdyz uz jsi schopna "ublizovat" manzelovi. Deti za nic nemuzou a kuli trosku chemie v mozku je preci nepripravis o tatu a zivitele. Stoji ti to za to? Co ti vlastne na manzelovi vadi nebo chybi? Vim ze laska jako takova uz tam asi neni, ale zkuste oba zit pro ty deti. Raduj se z rodinych vyletu, uzijte si legraci... Nejak mi prijde lito, ze spousta zen s detmi ztrati hlavu podobne jako ty po nekolika letech manzelstvi a detech. Prijde mi to dost pubertalni, sobecky a nezodpovedny. Rozvod je sice reseni, ale dost sobecke a ublizila by si tim spouste lidi. Navic sis tim taky prosla jako dite a bylo ti to prijemny? Vaz si toho co mas a nedelej blbosti. 

[redweed]

Já myslím, že největší nerovnována ve vztahu muže a ženy tkví v tom, že hlavním smyslem života ženy jsou vztahy, hlavně rodinné, kdežto smyslem života muže je nějaká jiná činnost. To je prostě fatální nevýhoda. Protože do vztahů investujeme vše, co můžeme, ale nedostává se nám adekvátní odpovědi, potvrzení toho, že je to tak v pořádku a má to smysl. Je to důvodem větší závislosti žen na mužích. Muži jsou závislí na svém úspěchu, mají těžiště někde úplně jinde, mimo vztah.

Quadark: Je jasné, že jsem se zachovala špatně, ale soudit mě může jen ten, kdo se vestejné situaci zachoval lépe. Jistě, neměla jsem podlehnout svodům Ale kdo z vás má čisté svědomí a může říct, že nikdy žádnému svodu nepodlehl? Nikdy se nezachoval sobecky, neslušně, špatně?
Radíš mi, abych skončila se vztahem, který mi nevyhovuje. Ovšem mě připadá, že by to bylo to nejsobečtější, co bych mohla udělat. Jistě dalo by se říct: Sbohem, už s tebou být nechci. Vzít děti a odejít. Ale tuhle situaci by nejvíc odnesly děti. Takhle jak to je, to není ideální, chováme se k sobě s manželem spíše chladně, moje představa o ideálním rodičovském páru je jiná, ale ani se nehádáme a vypjaté situace vznikají jen výjimečně. Prostě víceméně obyčejná všednodenní realita, jen to vybočení z ní člověka donutí víc přemýšlet, jestli je to to, co chce, jestli by všechno nemělo být jinak, jestli by něco jiného nemělo větší smysl. Jistě má být člověk spokojený s tím, co zrovna má, jelikož nikdy neví, kdy o to přijde a kdy bude hůř. Ale běda, když se mu zdá, že vidí něco lepšího, touhy po tom se těžko zbavuje. Nejlepší cesta jak přestat toužit je získat to, po čem toužíme. Koneckonců člověk je tvor nespokojený, kdyby byl v zásadě spokojený, asi by ještě lezl po stromech