Mám ze školy jednu známou, jo, je fajn, občas je s ní sranda, v pohodě. Přes net se docela bavíme i o důvěrnějších věcech, o intimnějších tématech a tak. Ale tím to končí, takto mi to vyhovuje.
Chápu, že to měla dřív těžší - máti ji bila i do krve, byli na ni přísní, ona si to ještě moc brala, tak se to asi odrazilo na psychice, trpí nějakými úzkostnými poruchami, chodí k psychiatrovi, na terapie, léčí se. Tím že se mi začala svěřovat, se na mě nějak upjala. Hrozně často mi píše, jak má zase úzkost, jak je na tom špatně, jak ji bolí břicho, řeší nějaké problémy (samozřejmě z našeho pohledu má depku víceméně z blbostí), jenže potíž je, že já na to většinou ani nemám co říct. Řekl jsem ji názor, ale víceméně je to každý den to samé, názor psychiatra se liší, tak postupuje podle něho - ale já ji bohužel nemám jak pomoct, i kdybych chtěl... Sice to vyzní blbě, ale už mě to docela i leze na nervy, přenáší tím na mě takové ty negativní pocity, nálady apod. No a několikrát mi naznačovala, že by chtěla něco víc, ale teď nevím, co se stalo, ale ona už s tím snad i počítá, přitom já jsem ji nikdy nedal jeden jediný náznak, že by mé city k ní byly opětovány. Začala tak víc flirtovat, zlato moje, fotky na facebooku mi komentuje s kym ji to zase zahybam, ale i driv mela naznaky jak jsem fajn kluk, to bych byl blby kdybych nepoznal ze neco chce. Za 14 dni ma jit k nam, ja to chtel pouze jako takovou pratelskou houseparty, ale ona za tim vidi neco vic, kdyz prisla rec na tema masturbace, tak rikala ze nemusim mit strach, ze jak zacne skola, tak uz na to nebudu sam.... Proste se mi doslova vnutila...
Nikdy nikoho nemela, ale ja se obavam, ze budu dalsi, kdo ji odmitne a tim ji privodim dalsi depresi. Nekolikrat zminovala i sebevrazdu - ale nevim, jak to tito lidi mysli vazne. Jednak mam vycitky a pripadam si sobec, ze ji odmitam kvuli tomu ze ma nemoc, za kterou nemuze, ale na druhou stranu bych zajem nemel, ani kdyby tyto problemy nemela. Diky te psychice je porad takova bez elanu, porad unavena, na dne... Vadí mi to. Taky mě v pubertě šikanovali, taky mi doma dávali najevo, že jsem blbý, ale přenesl jsem se přes to, život jde dál a to je minulost.
Já nevím jak na ni. Odmítnutí bude znamenat asi další depku, tak nevím, jestli jí nakecat že se nechci vázat, nebo že mám zájem o někoho jiného, tak že vážnější vztah nehledám. Nebo jí říct pravdu.... A nebo zase naopak využít situace, že o mě má někdo zájem, protože já jsem taktéž bez zkušenostíí a nikoho jsem neměl a pak když to nebude klapat (nedovedu si představit že by klapalo) tak se rozejít... Ale přijde mi to trochu prasárna..
Jak byste se asi rozhodli vy? Mám pocit že ať udělám co udělám, tak je to špatně.
P.S. měli byste výčitky, že nechcete holku s takovou poruchou, jestli to není to samé jak kdybych např. nechtěl někoho s handicapem?
Autor