Ano. Skutečně jsem nějakou dobu nepsal. Ale to hlavně proto, že mi na to nezbývala energie. Ta mi ještě před pár měsíci nezbývala na nic. Jistě tušíte, že to nemohlo, vzhledem k tomu, co jsem nastínil, jen tak skončit. Jsem totiž sentimentální pacient. A skutečně se dá říci, že to vlastně pokračuje do dneška. Totiž přesahem "uzavřeného kruhu". Nový rok skutečně má pro mě význam čistého štítu. Protože do roku 2012 vstupuju sám se sebou. Smiřující se sám se sebou i s tím, co bylo a nebylo. S tím, co je. Na tom pracuju, a proto jsem se včera pustil do konečnýho postu. Zjistil jsem ale, že pro svůj klid to musím rozepsat tak, jak si to žádá. Nelze to vzít stručně a zároveň být spokojený, že jsem vystihl vše, co mě trápí a co se za tu dobu událo. Bude to dlouhý čtení. Kdo ví, jestli to bude stát za to. Ale když už jednou uzavřete kruh. Není potřeba spotřebovávat další energii. A to si od toho slibuju. Ucelené a uzavřené a tím, doufám, zase kousek víc "vyřešené". Tak "be patient". Brzy to sem pošlu.

No vidím, že se tu všichni shodnete : )  Zatím to má takový půběh, jak jsem očekával. Z dovolený píše, že doufá, že to zachráníme, že jí to moc mrzí, že s Pájou (och) nic neměla a tak dále. Když nereaguju, napíše, že by jí ode mně potěšila smska, ale že sem na ní asi zanevřel a tak dále... Tak jí čas od času ve slabé chvilce napíšu strohou sms typu "dělám to a to" (asi chyba č. 1), čehož se hned chytne a zajímá se o další věci, píše smajlíky, aby bylo vidět, že si se mnou píše ráda a tak... Pro mě je to navzdory tomu všemu, co je popsáno výše velký dilema... Po dvou letech ji mám pod kůží velmi hluboko a ačkoli jsem ji zde vylíčil poměrně černě, je (když je v pohodě) úplně někým jiným. Jak jsem říkal, její porucha osobnosti ... I po tom všem jsem přesvědčený, že zmíněný incident nebyl ani tak o tom, že by ji "svrbělo" (fakt se s každým nevyspí, i když to může přijít)... Spíš o tom, že od vztahu ať už vědomě nebo nevědomě něco očekává - že by měla bejt rozmazlovaná a hýčkaná a tak dále. Problém je, že nevidí a nebo nechce vidět (například v těch jejích žárlivých afektech), že tím, že mě podrazí před lidmi a ukáže, že na ní není spolehnutí, tím mě zrazuje a brání mi v tom právě toto dělat. Je to jako kdyby se rozčilovala, že se usilovně snaží rozdělat oheň, ale místo dříví přikládá kamení. Pořád ještě neřeším nevěru - spíš je to jako, když před alkoholika postavíš flašu a řekneš, ani na to nehrab, večer to tu najdu netknuté. Rád bych jí pomohl a vím, že to asi není jen tak... Logika věci tvrdí, že by půlka problému odpadla, kdyby se na mě spolehla v elementárních věcech, jako je důvěra.

Samozřejmě jsem sentimentální, jak tu kdosi psal a tak pro mě mají různý věci takový ten význam typu "ach"... A pak jsem majetnickej a představa, že s ní někdo šahá, hrabe, spí s ní... ta mi nedělá moc dobře. Pořád ji miluju, pořád mě přitahuje, vzrušuje... A pak jsem stále přesvědčený, že kdyby se začla intenzivně "léčit" (rozuměj chodit k psychologovi každý týden, jak se má, když se něco řeší a ne jednou za půl roku, když nám teče do bot), stal by se z ní někdo jiný.

Proč vlastně chce něco vracet, když jí nevyhovuji (jak tvrdí) a přitom o mě nechce přijít? Zde bych rád měl jasněji. ženský do hlavy nevidíš....

1) Došlo jí, že něco podělala, že to bylo hloupé a že zašla příliš daleko a fakt se bojí, že mě ztratí? Možný potenciál pro odražení se ode dna?

2) Došlo jí, že Pája (och) možná není tak super, jak si ve své naivitě myslela, a tak couvá, protože nemá ráda jako každý člověk změny a myslí si, že mě má jistého? (vychcanost? - tuhle vlastnost u ní ale neznám)

3) Je to jen její "komfortní" vzorec problém --> omluvím se --> přilezu a tím se to vyřeší --> a znova udělám průser? (doklad toho, že si pořád neuvědomila pár zásadních věcí?)

Zazněly tu dost radikální názory, se kterými souhlasím. Kdybych tu byl ne jako hlavní aktér ale jako rádce na vašem místě, řekl bych to samé! Ale moje role je jiná a fakt nevím, co bude. Závisí to na tom, co udělá, až přijede. Jak se zachová. Pořád můžu hrát drsnýho, i když nejsem... Ale jestli přijede, opálená, krásnější a navíc s pokorou a velkou omluvou, udělá na mě psí oči, nevím co bude a to je defacto pěkně v prdeli : ( Jak to cítím, fakt to nemám vyřešené a co víc, nejsem rozhodnutý, že to chci skončit doopravdy. Ten vztek v síle okamžiku už vyprchal.

Jsem přesvědčený, že nejsem zdaleka jediný, co ve vztazích řeší hutný situace a jsou lidé, co musí řešit nevěry a možná ještě horší věci. Otázka je, komu co za co stojí.

Rozebral jsem to s jednou kamarádkou a ta mi řekla, že těžko mohu být v téhle situaci za ubožáka, i když ji případně přijmu zpátky, protože uboze se chovala ona. Když se změní, byl by tu prostor, ale musela by se stanovit jasná pravidla, aby šlo říct: "Bylo smluveno to a tohle a ty jsi to tak a tak porušila." Nevím. Když přijede namistrovaná a poví mi story o pusince na dobrou noc od plavčíka, vždycky ji můžu proklejt až do sedmýho kolena a stále z toho odejít. Řekla mi (kamarádka), že za pokání by ještě šanci dala. Ale je fakt, že to je snad jediná ze dvou lidí, co tohle naznačila. Zatím je čas si to celé rozmyslet, třeba obrátí a vyřeší to za mně.

Tak uvidíme. Tak mi držte palce. Podám hlášení

Toto bol asi najdlhší článok aký som tu videl .
No k veci, nezávidím ti. Ak s ňou bolo niečo v neporiadku, zmena sa teoreticky dala spraviť na začiatku, tak 1.mesiac....

První měsíc si to samozřejmě v celém rozsahu nedovolila. To jsem vůbec netušil, co přijde.

Ahoj lidi

Po dvou letech se ocitl můj nový vztah na ostří nože a je toho tolik, co napsat, že nevím, kde začít. Bylo by to na strašně dlouhý povídání, kdybych měl pojmout všechno to, co se mezi námi událo, aby byl člověk schopen všechno objektivně posoudit a i tak by to byl jen můj pohled na věc, ať bych se snažil to pojmout sebespravedlivěji. Ale k věci... bude to dlouhý. už jednou se mi to osvědčilo. Potřebuju toho část ze sebe dostat a vím, že tohle fórum funguje. Třeba můj příběh někomu pomůže a třeba někdo pomůže i mě.

Omlouvám se za chyby - psáno ve spěchu bez kontroly pra(so)vopisu...

Po dlouhodobé krizi ve vztahu se moje (ne)přítelkyně vrátila ze školy v přírodě, kde působila jako vychovatelka. Oznámila mi, že tam potkala někoho, kdo se k ní choval úplně jinak, a že neví, jestli chce sde mnou dál být. Takhle rečeno to působí, jako běžná věc, ale mě to šokovalo, protože v souvislosti s pozadím našeho vztahu to byla opravdová kudla do zad nejen samotným obsahem, ale i formou jak mi to bylo podáno - a sice, že si to vlastně zasloužím, což ale podle mě není až tak docela pravda.

Historie.

Helenku (22) jsem uháněl strašně dlouho. Několikrát ani nedorazila nebo na poslední chvíli zrušila naše první rande. Nakonec jsem ji ale uhnal, sice trochu námahy to stálo, ale výsledek byl dokonalý, protože Helena patří mezi nejkrásnější holky, které jsem kdy viděl. A bezpochyby je to nejkrásnější holka, jakou jsem kdy měl. Byl jsem šťastný a nastalo to počáteční období ve vztahu, kdy všechno klape dokonale. Problémy nastoupily poměrně brzy, ale byly převlečené za banalitky. Helenka byla vždycky děsná cíťa a navíc si sebou nesla komplexy z minulosti. Nejen ten nejobvyklejší a nesmyslný - mám velký zadek etc. Ale i pár ran z bývalých vztahů. Bohužel předpokládala, že takový chlapy potká všude, a že já nejsem vyjímka. Poznat mi to dala, když jsem ji seznámil se svými přáteli. Mám i pár opravdových kamarádek a rozhodně zde nechci polemizovat nad tím, jestli takové kamarádství existuje a nebo ne. Pokud neexistuje, já se s nima příblížil k pomyslnému maximu. V životě jsem s žádnou z nich nic neměl a vím, že kdybych dopustil, aby něco vzniklo, vše bych tím ztratil. Nestojí to za jakoukoli snahu. Nic jako jiskření mezi námi prostě neexistuje a existovat nebude. Když jsem jí o nich v dobré víře povídal, bylo vidět, že to nemůže rozdýchat a zažralo se to do ní jako jed. Nechápal jsem, proč to tak je, zvlášť proto, že sama udržovala dobrý vztah s bývalým přítelem (což zase nechápu já, ale snažil jsem se jí maximálně tolerovat). Pravda je, že z jeho strany je to jen o uhánění. Jmenuje se Rostislav. je to podle mě idiot s násilnickými sklony, podvedl ji s kamarádkou (odtud zřejmě ten problém), ale přesto je to podle ní fajn člověk. Jeho role v našem vztahu je ta, že když jsem byl s Helenou pohádaný a nebo sem jí něco neumetl, Rosťa okamžitě zpravený významnými statusy z facebooku dovtípil, že teď přišla jeho chvíle a byl utěšovat. Tak se do našeho vztahu připletla esence typu, "byla sem s ním jen na procházce" z čehož se později vyklubalo to, že ona se mu svěřovala a on jí tahal po místech, kde spolu před tím randili a ohrabával ji a snažil se jí políbit a tak... prý pokaždé byl odpálkován, ale minimálně třikrát od něj údajně dostala pusu na tvář, než se stačila vzpamatovat a ucuknout (!) - pro mě dost silná káva, ale pokaždý jsem jí vyslechl rafinovaněji, než to dokázalo gestapo a uklidněn, že jí to mohu věřit jsem to překousl, ať to bylo sebehořčí. Měl jsem ji prostě rád. Rosťa byl přesto element, kterého jsme se tolik neobával. Dovtípil jsem se, že to je prostě člověk, kterého teď využívá, protože ji všude odveze a nebo pro ni přijede a nebo se mu může svěřit, zároveń to je člověk, co jí zvyšuje sebevědomí. Prostě uhaněč. Ačkoli toto neschvaluji, toleroval jsem jí to její kamarádství (parazitní z obou stran) a později jsem jí i usvědčil tak, že se přiznala, že to tak má. To když si stěžovala, jak nějaký její kamarádky tohle chování provozují, a že je to hnus... tak jsem se jí zeptal, jestli to není to samé. No nebylo, dokud mi nemusela vysvětlit rozdíly... nejsou tu rozdíly ) Bohužel mi několikrát kolem Rosti lhala, když ji třeba odvezl z plesu a ona se to bála říct, protože věděla, že ho nesnáším. Na druhou stranu jsem rozuměl, že se z plesu nějak dostat musí, ale měla to říci a ne si vymýšlet kamarádky rodiče.... ale to sem taky překousl, protože jsem jí důvěřoval a i teď, když už jí tolik nedůvěřuju, si myslím, že to tak bylo. Možná ale lepší nevědět.

To by byl Rosťa. "Neškodný element". Ale to co nás skutečně pohřbilo byla jiná věc. Bylo to její naprosto šílěně nízký sebevědomí! Projevovalo se to na několika frontách. Předně je závislá na projevech pozornosti - u ní se to projevuje tak, že přímo hltá pohledy jiných kluků. Dělá to bezděčně a na ty lidi to provede tak, že se hezky usměje nebo podobně. Nic co by byl primární záměr, ale jim hned houkne v kládě a už si myslí, že sou v kurzu... Vypadá pak jako koketka, zvlášť, když se připije. To není nic  příjemného pro partnera. A tak by člověk od ní musel odhánět kluky jako ovády od stáda.... Ale na tohle já mám názor, že to si musí každý ohlídat sám a tak jsem to přecházel bez nějakých komentů. Ona si je přece má držet od těla - tady z toho získala dojem, že něžárlím (!). Rozvinula to ještě do toho extrému, že mi v hádce neváhala vytknout, že jsem studený psí čumák, a že jiní (Rosťa a další hňupové) by jí snesli modré z nebe... nemohl jsem dost dobře chápat, že jí tahle základní poučka svádění muže zůstává utajená... na to skočí leda fakt šmucka nebo samice od bažanta, nepředpokládal jsem, že by to mohla myslet vážně a bral to jen jako útok, který není myšlen až tak úplně racionálně. Chápal jsem, že prostě touží po větší pozornosti, ale zde vyrůstal problém, který jsem měl já a a sice, že když sme byly pohádaní, nešlo mi dost dobře jít a "šmušlat" se s ní (její výraz) a nebo jí lichotit. Takže já prej nežárlím! Žárlení je prej důkaz lásky, se povídá. Nehledě na to, jaká je to pí*ovina a mimo jiné projev nízkého sebevědomí, nebyla to pravda. Žárlil jsem, ale z předchozích vztahů jsem nabyl zkušenost, že žárlení ze mě udělá jen slídivého ubožáka a tak jsem se tomu vyhýbal jako čert kříži... To se pak náhled na žárlení hnedka otočí a stane se z toho důvod, proč kluka kopnout do zadku s úsměvem na tváři.

Jestli já jsem nežárlil, žárlila ona. Ale tak brutálně, že jsem dnes přesvědčený i poruše osobnosti. Nejprve to vypadalo neškodně, ale když mě z ničeho nic na společné akci s mými přáteli, kde jsem ji chtěl v dobré víře stmelit s naší převážně mužskou partou (ale vyskytovali se tam i dvě holky), mě obvinila, že mě Radka (jedna z těch kamarádek) nechutně balí a já na ní furt čumím!!!! No hlavně proto, že jsme půl večera netušil, co jí je, protože mě to ani boha nenapadlo a pak mi tohle nečekaně vpálila do obličeje, byl to totální šok a první velké zklamání. Choval jsem se Radce jako už deset let, nenuceně ale ne nijak koketně nebo já nevím... Myslel jsem, že se s ní v návalu vzteku snad rozejdu (na to ale nemám koule pomalu ani teď) a tak sme si to vyříkali... ale bylo to maso. Nesnáším, když někdo vidí mou slabost na veřejnosti. Sice sme se omluvili a jakž takž v dobrém světle odešli (náhlá bolest hlavy) ale pro mě to byla obrovská potupa a taky nespravedlnost od Heleny. A tohle byl jen úvod. Následovalo totální nepochopení mé definice slova kamarádka. Ona má taky kamarády - ale v jejím případě to znamená, "chci si s tebou zašukat, ty nechceš? Tak to sem kamarád." nemá skutečné přátele s vyjímkou jedné holky z její vsi... ale ta ji z pochopitelných důvodů ojet nechce. Kdyby byla kluk, byla by to taky asi jen "kamarádka". Tady je základní rozdíl v náhledu na to slovo mnou a její osobou. A protože nedokázala pochopit a připustit, že to tak může někdo mít, jakékoli akce kdekoli jsem byl pod dohledem, jestli náhodou neojíždím Radku nebo jí snad nedej bože nečumím na kozy a když ne zrovna jí tak někomu jinému. To, že to pro mě byl totální úder pod pás, projev nedůvěry a zklamání, to jí nedocházelo. A tak následovaly různé akce a ať sme byli kdekoli, nakonec jsme se pohádali, nebo se mnou nemluvila, ztrapńovala mě před známými tak, že jsem si neustále musel vymýšlet, co jí vlastně je a není a ve finále sme párkrát raději nikam ani nešli. Jí bylo úplně jedno, ža na nás někdo čumí, že jí vidí, jak tam bulí a mlátí s věcma.. prostě nezájem o jakýkoli slušný vystupování aspoň an veřejnosti.

Jezdili sme hodně na výlety. Ty byly většinou v pohodě, dokud sme nenarazili třeba na prodavačku lístků nebo průvodkyni na hradě - to pak Helenka v návalu vzteku za rozhovor při nákupu lístků nevyrazila třeba na prohlídku. Nebudu sáhodlouze popisovat, jak mě to sralo zvlášť, když jsem vše platil já a ještě se mě průvodkyně zeptala, jestli jsme nešli dva...  Takto sme absolvovali období, kdy mi takhle totálně pokazila asi pět výletů za sebou. Jsem fanda hradů a třeba Křivoklát snad budu mít navždy pokaženej scénou jak z mexický telenovely - ta vznikla mimochodem tak, že se se mnou bezdůvodně nebavila, aby mi dala sežrat nějakou svojí schýzu, že jsem se naposledy naštval, když zase udělala scénu a trávil večer raději doma, než s ní napučenou za zadkem. Ale jakmile přisedl nějaký slovák a začal na ní čumět, najednou jsem jí přistihl, jak se na sedadle vedle mě kroutí a usmívá - celou cestu na hrad jsem myslel, že někoho zabiju.... Člověk, který udělá scénu na pokladně v tescu, protože pozdravím bývalou spolužačku za kasou, a vyřvává "No jo, zase nějaký blondýny!" a nasranej odejde.... tak ten pak div nerozhrne dekolt nějakýmu slovenskýmu praseti?!!! Nechápu to ani dnes. Ještě ta její obhajoba, to kdyby jste slyšeli... že prej stejně nežárlím.... (!)

A tak se to vezlo. Například jsem řekl o sestřenici, že se obléká jak sexbomba, načež jsem byl nařčen, že jsem prase a do dnes na tu sestřenku žárlí! Chápete? S tou sestřenicí jsem se koupal jako malej ve vaně, je to div ne incestní představa a ona žárlí! Koupil jsem si pravidelně REFLEX, kde zrovna na místo Paroubka dělali sondu mezi kurvama, která by koho volila, a otiskli k tomu nějaký projekt, kde se studentka převlékla za různé lehké ženy a jednu tuhle pózu dali na přebal (kdo zná REFLEX tak ví, že to nění žádný po*no, ale společenský týdeník) a ona na to, že jsem starý prase a celej den hádky... Prodávám v obchodě a když mě tu náhodou navštívila a přišla nějaká zákaznice, tak jsem byl nařčený, že jsem kurevník, že je balím a já nevím co. Ať to mělo třeba čtyři voči, já bych to podle ní nejspíš stejně vojel, protože jsem "kanec nadrbanec" (její slova). A takhle se to rozjelo a trvalo to určitě přes rok.

Nebo sme šli na pizzu a sama vybrala kam si zajdem a kde si tam sednem a jen proto, že tam seděly nějaký holky, po kterých jsem ani nemrkl, skysnul jí úsměv a celý večer se se mnou nebavila, jako kdybych snad měl ruce u některé z nich ve výstřihu a přitom se s ní snažil konverzovat! Chápete? To už je prostě paranoia! Nakonec se nasrala, když jsem jí za její chování a zkažený večer sjel a hodinu jsem za ní chodil po městě, protože chtěl jet domů neexistujícím spojem - nakonec přilezla domů, nechal jsem otevřeno, ale chtěl spát na zemi, myslel jsem, že jí ve vzteku nařežu jako malýho fakana!

Dokud to šlo maskovat. Tak jsem to vždycky přešel, protože je pravda, že jinak se ke mě chovala hezky. Když neměla pocit, že o mě přichází, nebo že má někdo větší prsa než ona, bylo to v pohodě. Když s námi nebyla Radka, bylo to v pohodě. Vždycky jsem někomu něco nalhal o tom, že jí zrovna bylo špatně a proto jsem brzo odešli/nepřišli a podobně. Ale pak přišly věci, co už tak dobře maskovat nešly. To třeba, když ta zmíněná Radka měla svatbu a my jsme byli pozvaní. brala si člověka z té naší party, kamaráda... A Helena na tej svatbě stropila brutální scénu, při které ve finále na závěřečné zábavě odcházela v slzách přiožralá pěšky domů (5 km), nebavila se se mnou, všichni byli více méně nuceni nás dva nějak řešit, protože kazila večer nejen mě, ale všem ostatním. To už moc dobře vysvětlovat nešlo. Prostě si nepřipadala dost středem pozornosti, různí lidi měli různě odlišné velikosti prsou, zadků, barvy vlasů, byla tam Radka (co kdybych ji náhodou přes ty svatební šaty chtěl ojet) a já čas od času prohodil slovo s někým, kdo se mnou aslespoň ztratil slovo a netvářil se na mě jak na prkýnko od použitýho hajzlíku. Neskutečně mě ponížila a já musel vysvětlit, co se dělo... a zhruba od této doby se naši společní známí začali dozvídat kus tohohle, kus tamtoho... a nakonec někteří viděli do všeho. Někteří si začali trochu klepat na čelo, že jsem pořád s ní... ale já v tuhle dobu už viděl, že je "nemocná" a začal ji lámat k psychologovi v naději, že ji pomohu a že to celý bude jiný.... Bohužel se začalo projevovat odcizení. Někdy mě už vyslověně s*ala! Začala to odcizení cítit také. Začala mi to vyčítat. Cítila se ublížená, že na ní kašlu, zatímco v komparaci s ometáky všeho typu, zažívala pravý opak... začalo nám to skřípat v sexu. Prostě se ta její devastace našho zprvu bezchybného vztahu začala velmi projevovat. Bála se, že si najdu jinou a ve slabých chvílích si sypala popel na hlavu, že ví, že to celý podělala a právě proto ještě přitvrzovala - protože ženská logika velí, že když jsem se s ní nerozešel doteď, rozejdu se s ní jistojistě hned, protože už je to tak pos*aný... V jiných chvílích sem za všechno mohl já, protože jsem psí čumák a jde mi jen o to jedno a radši po práci jedu domů, než abych jel k ní domů...

U ní doma. To je taky kapitolka. U ní doma leží klíč k pochopení toho, proč se tak chová. Její matka. Upnutá na ní s tendencemi do všeho jí kecat a protežovat jejího věčně studujícího bratra, který si za přítelkyni zvolil ze samýho zoufalství Odulu, která na pozadí v neotřesitelné pozici spléta intriky proti Heleně i proti celé rodině, aby si udržela svoje jisté (a taky proto, že na Helenu neskutečně řárlí a závidí jí - je tlustá jako svině, ne ona je svině), protože jinak je odporná jak noc a uvnitř prohnilejší než půl roku stará mršina. Od začátku mě tam nikdo nemá v oblibě a více či méně mě pomlouval. Její otec jí s oblibou provokuje, že tuhle šel kolem krámu a měl jsem tam samé ženské a podobně... matka mě nesnáší - musím přiznat, že je to oboustrané. A ta zmíněná pí*a od jejího bratra, ta mě nenávidí stejně jako já jí.

Jak to s její rodinou vzniklo? Snadno. Po jedné hádce, kvůli Helenky žárlivému pocitu sme se málem rozešli. Dozvěděl jsem se, že jsem ču*ák (v afektu má slovníček, že by se za něj nestyděl ani dlaždič od SKANSKY) a pak následně doma vyprávěla jen to, jak jsem se jí v dobré víře snažil vysvětlit, že za současného stavu psychického vypětí mám dny, kdy fakt jedu raději domů, než k ní, když mě šikanuje například obálkami REFLEXU a jinými špeky... to pro ní byla samozřejmě smrtelná urážka a důkaz, že ji nemiluju. Tak mě doma pomluvila, její matka nade mnou vynesla ortel a když se to pak Helence rozleželo a jeli sme se usmířit, matka jí psala sms typu, že se chová jako děvka, když za mnou jede a pak s ní nemluví, dokud Helenka v lítosti nepřileze a nežehlí (!?)... a tohle během našeho vztahu zopakovala několikrát. A to celé jen proto to, že Helenka v rozhovoru s přemoudrou maminkou zapoměla tak nějak zmínit, že hlavní problémy vyvolává ONA. Přestal jsem tam jezdit úplně, krom toho, že mě tam nemají rádi, je jejich dům zařízený jako průchoďák. Je to staré venkovské stavení přestavěné bohužel tak blbě, že tam nikdo nemá žádné soukromí a tak kdokoli chce přejít z jednoho konce domu na druhý, musí přes všechny pokoje. Ona spí hned vedle kuchyně. Není nad to, když brzy ráno přiběhne maminka a hned se přijde pošmušlat se svoji dcerunkou, protože je na ní upnutá, že to nevydrží, ani aspoň až dcery přítel stihne vyndat penis z jejího zadku (vlastně kousek vedle)! Masakr! Krom toho všeho nemá soukromí ani ona. Odula se bez dovolení půjčuje její věci, její otec jí do půlnocí sedí u pc a hraje karty, její matka jí nadává do kurev, když se jede omluvit příteli, ale jinak ji miluje - no není se čemu divit, že má na problémy s psychikou zaděláno. Jistě si teď dokážete lépe představit, jak to asi obohatilo náš vztah.

Ale všechno sme to nějak utáhli dál... na svatbu se zapomělo, tak bylo nutno stropit další scénku na Silvetstra. To už mi nadávala do čuráků a debilů před všemy kamarády tak, že jsem se přiopilej zoufalstvím z ní před nimi rozbrečel. To je scéna hodná rytíře a můžu si ji vymalovat jako fresku nad rodiný krb v rytířském sále... čtenář si jistě představí, jak na to rád vzpomínám. Po tomhle výstupu Helena utekla před barák bez všech věcí v -20°C na parkoviště a čekala, až pro ní Radka (ta moje kurvička) přijde, aby tam nezmrzla, páč si i dveře od paneláku zabouchla... to celé vzniklo proto, že jsem v létě ze samých výletů (a včas nevyměněného oleje) zavařil motor a po práci sem musel tvrdnout v místní Fortuně, kde sem upíjel čaj, četl si a čekal na pozdní noční spoj... prostě pakárna. V Helenky nepřekonatelné fantazii jsem ovšem ojížděl na kulečníkovém stole všechny díry, čísnicemi počínaje a rohovými dírami konče!!! Den před tím jsem jí volal, protže se mi stýskalo ( k neuvěření že? ) a zvedla mi to zrovna během toho, co jsem musel měnit obědnávku džusu na multivitamín páš hrušku neměli... a na Silvestra jsem půl večera slyšel jen - "nehrab na mě, dej si radši multivitamín" "nechceš multivitamín?" "ne víno, nalejte mu multivitamín" až do zemdlení. Pak už jen "ču*áku". Ani jsme si nepřipili... Pak, když se to uklidnilo, tak jsem tam zpitej napůl spal a ona si mě tam před všem hýčkala, mluvila o mě hezky, žbleptala a všichni se jen nestačili divit tomu, co je u ní možné. No jak tohle vysvětli? Krámy? Bolest hlavy?! Byl jsem za idiota. Zároveń někteří přátelé nad ní pomalu začli lámat hůl. A spravujte to!

A jelo se dál. Smrsklo se to jen na to, že to byla scéna za scénou následovaná pěkným víkendem s fotkami hradů, který jsem pak dal na facebook. Každý takový hezký den mě nabil. Bál jsem se jí dávat nůž na krk, zvlášť proto, že vždycky reagovala stylem - afekt: tak se mnou nebuď! Práskala s dveřmi, odcházela uprostřed noci pěšky do dvacet km vzdáleného domova, od čehož jí občas přemlouvali další z mých přátel a nenazýval bych to zrovna pokusem z její strany utužit přátelství, když za ní stejně jako já museli běhat po nocích po městě a rozmlouvat jí její pošahaný nápady. To ji snad do budoucna přejde, protože při posledním podobném výstupu vyrazila skutečně, já už něměl nerva na to jí přemolouvat, nejradši bych jí spíš v tu chvíli jednu ubalil (to jen pro dokreslení pocitů, protože to měl být den, kdy sme se měli pokusit smířit a jen proto, že jsem ji při setkání pozdravil nazdar s přátelským tonem, tak se naštvala, protože u ní nazdar = jdi do prdele a típnutý telefon), a jak šla tak v půlce cesty zastavilo auto a nějakej chlápek jí honil po polích, až mu utekla a musela zavolat - to neuhodnete - Rosťu!!! kterej jí zachránil! A to sem prosím volal její rodině, že jde pěšky domů, aby se jí něco nestalo! Ona jim řekla že už je skoro doma (20 km za pět minut?) a málem jí tam někdo přefik a zakopal v lese! To by byla čí vina hm?

No ale abych se vrátil k tomu, proč jsem to tak dlouho vydržel... pár krásných dnů ve mě zase na chvíli oživilo chuť pokračovat, dělat si plány a vyhlídky a doufat, že poradna jí pomůže. Během toho sem dostával reference od přátel, jak jsem se změnil, jak na ně seru, jak se mnou není to co dřív, jak nikam nejdu, jak jsem jen s ní, jak ze sebe dělám debila... to na sebevědomí moc nepřidá. Pomalu jsem rezignoval na jakékoli vysvětlování a jen si sám pro sebe říkal, že jí ta poradna pomůže. Šel jsem tam dokonce s ní. Tam ke své nelibosti Helenka uslyšela, že mi opravdu nedokazuje lásku, ale spíš mě šikanuje a že je fakt spodivem, že sme to ještě vydrželi a že máme dvě možnosti - buď totálně na sobě začít makat - odříkání a velký sebezapření překonat co mezi námi už leží a nebo si dát dlouhou pauzu. To ona slyšet moc nechtěla, ona si spíš představovala něco jako injekci a bude dobře... děti, byt a spokojený život. Vtipné ne? To jsem měl taky pořád na talíři. Že s ní nejdu bydlet, že s ní nepočítám a podobný nesmysly. Ale jděte s ní bydlet, když nevíte dne ani hodiny, kdy vám veme roha zpátky k mamince nebo k Rosťovi, kvůli tomu, že sousedka má velký kozy a nebo jsem nedej bože v autobusu pomohl nějaké mamince naložit kočárek! A nebo že jsem pozdravil na ulici spolužačku ze základky! Nejprve jsem neměl peníze a pak už ani chuť a kdo za to mohl? Přece já, protože jí nemiluju! Protože přece nežárlím, protože přece láska se nedokazuje přetrpěním bolesti, kterou mi působí, naopak! Musel bych se přece chovat jako ona, abych ji miloval že? Logické ne? Do poradny chodit dál nechtěla.   

Bydlení. Samozřejmě, že jsem s ní počítal. Ale postupně si vytvořila názor, že to tak není. Třeba pikatní bylo, že jsem se vyjádřil k jednomu stanovisku mého známého, který si uklohnil hned s prní velkou láskou po měsíci dítě, pak když to bylo jasný, šel s ní hned bydlet, zadlužil se, vzal si jí, pak si rozved a pak mi tvrdil, že by to udělal zas. Tak jsem se trochu ohradil, že je to podle mě unáhlené (Helenka vedle na židli snila o tej romantice, co kamarád měl s tou svou rozvedenou... ha ha ha ), že s tím nesouhlasím a on se mě zeptal, jestli jsem někoho někdy miloval, jako kdyby měl patent nejen na rozum ale i na city.... otázka jako z dramatu od Shakespeara. Já řekl že ano, ale neřekl jsem, že jako zrovna miluju! Jako že Helenku, která seděla vedle mě. Já odpovídal správně na otázku na minulost, ale podle ženké logiky jsem měl popadnout Helenku a složit ji pod stůl dlouhým polibkem! Tadá! Samozřejmě, že mě to nenapadlo. A výsledek? Heleně skysl úsměc - slzy do očí ( to jí zejména kvůli každej hovadině na veřejnosti vždycky šlo dobře) a nakonec sme se odporoučili předčasně domů... závěr?: Helenu nemiluju, nechci s ní bydlet a v minulosti jsem měl nějakou štětku, s kterou jsem jednal férově, zatímco s Helenou ne.

A tak to jelo... po každej větší hádce si dávala dvojsmysly o tom, jakej jsem hajzl na facebook, aby bylo vidět, jak jsem jí nasral.... pak si mě mazala, pak přidávala, až jsem si nakonec definitivně smazal já jí. Vadilo jí všechno - že komentuju odkazy, že koukám na něčí fotky, že si tam dávam svoje fotky, že tam nedávám dost našich společnejch fotek (že to je proto, že se spolu už přes samý hádky ani nevyfotíme je jedno), že si s někým píšu, že si s nikým nepíšu (protože to určitě mažu, aby to neviděla), že sem si přidal nového přítele ženského pohlaví (že to dělala třikrát tak častěji a přidávala si nové kolegy a to i tak, že shválně mazala stopy, abych se nevšiml a nevynadal jí, že káže vodu a pije víno, to nevadilo)... když sme neměli společněj facebook, protože jsem odmítl dál si zase srdíčko, abych tam s ním nebylikal jako ču*ák (důkaz že ji nemiluju), tak blikala se svýma depkama na icq... paradoxní je, že ona komentovat mohla, na každou její fotku jí každej ometák dal "like it"... Navštívil jsem jí třeba v práci a celou dobu se ohlížela, jestli jí se mnou náhodou nevidí někdo z těch borců, co jí nosí kafíčka, lichotí jí a leze jí když ne do p*dele tak málem někam jinam! Víte asi jak mi bylo. Nepodezříval jsem jí z něvěry, ale to, že po mě vyžaduje nároky, které sama nedodržuje, to bylo sakra nepříjemně těžký....

Měl jsem z ní už ponorku. Šli sme po městě  půl kilometru před náma se objevila skupinka lidí a mezi nima nějaký holky a ona, nezapomeň se jít pozdravit s kamarádkama! To bych jí v tu chvíli přerazil! O půl hodiny později zase! A takhle to jelo... Pokaždý jsem jí strašně seřval, všechno tohle jí vyčetl, úplně jí rozebral. Zjistil jsem, že ty její silný slova o tom, jak se se mnou rozejde sou prázdný jako její argumetny o tom, že sem jí potenciálně možná nevěrný... Začal jsem jí dávat nůž na krk sám, přemluvil jí, ať navštíví psycholga sama, dokonce i ona uznala, že to potřebuje, milionkrát se mi omlouvala, milionkrát plakala, milionkrát jsem jí to odpustil a jelo se dál. Dva dny a bylo to zase ve starých kolejích. Vztah se smrskl jen na záblesky pohody, bytí od sebe (v práci) a sex a hádky. Pochopitelně, že teď jí to víc než kdy jindy mohlo připadat a připadalo, že na ní seru. Já už sám nevěděl, jestli s ní vlastně chci bejt. Dával jsem jí ultimáta, vyhrožoval, že se s ní rozejdu. Chvílemi to zabralo a pak to zase podělala. Slibovala, porušovala, omlouvala se, zase to dělala... a dál a dál scény. Na fc si mě už nepřidala prý pro to, že nesnese koukat na to, jak někomu něco komentuju! Ale co vím, tak jí tam komentovali ometáci o sto šest a to je košér. Zašlo to tak daleko, že už s námi nechtěli nikam chodit ani přátelé. Všechny si postupně z nějakého důvodu buď smazala s facebooku a nebo odebrala z icq, nejlépe tak, že o tom chvíli ani nevěděli. Jeden psal sprostý statusy (ne ji), druhej byl můj kamarád a když sme zrovna byli pohádaní a vypadalo to na rozchod, tak se nesnesla dívat na to, že tam občas sme někde spolu vyfocený (já a kamarád). Další jí třeba vytknuli něco z jejího chování a šli do ignoru... Každej, kdo to s ní myslel jen trochu dobře, toho blokla, smazala a nebo mu ublížila. A pak na čarodky zase jeden z pokusů - všechny v dobré víře sezvala, naplánovala chatu a všichni jí to odmítli. Každej víceméně proto, že byl přesvědčený, že to bude zase scéna, nebo už jí vyloženě nemusel... ublížilo to i mě. Málokdo mi to byl schopnej říct otevřeně do očí, ale chápal jsem to. Bylo mi jí moc líto. Vzala to jako akt nepřátelství. A tak od té doby nepřipadalo v úvahu, aby sme někam s nimi šli. Tím jsem se dostal do kouta. Buď trávit čas s ní v neustále masáži podezřívaní, pololží, a žárlení a nebo ho s ní netrávit a to buď být doma - a mít na krku, že s ní nechci bejt a nebo být s přáteli, což v ní vylvolávalo pocit hysterický žárlivosti a zrady.... a za této situce sme nějakou dobu zkoušeli najít recept.

Milionkrát jsem jí logicky rozebral, co dělá špatně, a že se nemůže zlobit na lidi, jak reagují, když se k nim chová tak či onak. Ona to chápala, ale když přišlo na lámání chleba a měla projevit pokrok, ta její výbušná přecitlivělost způsobila, že všechno dál jen zhoršila. Všechno jsem to více méně předvídal. Očekával jsem, že se sem dobereme, ale přesto jsem neměl sílu na to to ukončit. V poslední době jsem, spíše než s ní chodil, jí vychovával. Celý se to pokřivilo. Věřil jsem celou dobu tomu, že je má jen psychycké problémy způsobené nedůvěrou v okolí, nízké sebevědomí, a že ji s tím můžu pomoci. A mám ji rád, pořád stejně, i když mě se*e. A tak to šlo pořád... chvíli na rozchod, chvíli rozešlí, pak spolu, pak výlet/ schůzka, ten podělala, zase omluvy...

Nikdo není tak dobrej v uznávání vlastních chyb a omlouvání se. Slibování, že to bude lepší, že se změní, ve vytváření falešné naděje, jako ona. A teď naposledy, kdy mi zase zakzila společnou akci, která měla být pokusem o stmelení, odjela na školu v přírodě jako vychovatelka. Byla to první její zkušenost tohoto druhu a tak mi hned druhej den psala, jak je v prdeli, že jsou na ní zlí, že to nezvládá, že má chuť umřít ( tohle její přehánění jsem nikdy neschvaloval a považuju to za rouhání) - já vůl si jí volal, ona nezvedala telefony a típala to, pak to zvedla, brečela, pak zase nezvedala. Nezvedala to ani nejlepší kamarádce a já při vzpomínce na její eskapádu s cestou domů a "málemznásilnění" jsem zburcoval její drahou matinku, aby se na ní dojeli podívat (stále nemám auto). Nakonec jsem se dozvěděl, že Helenka měla jen stres a že to nezvládala, ale pak si zvykla. Mluvila o tom, že to bude nejhorší týden jejího života. A pak se trochu uklidnila. Psali sme si, ale občas neodepisovala, nebo nepsala, prý proto, že měla na starosti kupu dětí a nestíhala... a když už odepsala, většinou jako kdyby vůbec nebrala v potaz moje otázky a nebo nit konverzace. Měl jsem pocit, jako když mi na otázku "kolik je hodin" odpovídá, že k snídani měla rohlíky. Když to bylo po několikráté, sjel jsem ji, že takhle si utužování vztahu nepředstavuju.

Když přijela, měli sme se sejít a na té schůzce mi se zvláštním pohledem oznámila výše zmíněnou jobovku. Potkala jsem tam Páju a on mi řekl, že mě má rád a že chce se mnou bejt a já mu řekla, že mám přítele, a že se i to rozmyslím. Tumáš! Já nestíhal lapat po dechu. Tak ona po dvou letech, kdy se chová jako dilina udělá tohle?! Po tom, co mi slíbí, že to celý už bude po stotisící jinak potká nějakýho troubu, co se řekne a jde mi to oznámit v tom stylu, že teď neví, jak se rozhodnout? Chápete, že mě postavila i tím, jak to celý odprezentovala do jedný roviny s nějakým poloneznámým hňupem, kterého nemohla za celou tu dobu poznat ani z tisíciny? Navíc když jsem viděl jeho fotky, tak to je vymetač akcí, hulič a kurevník beztak taky, protože na každej fotce je buď s lahví chlastu a nebo s polovyslečenou frajerkou! když jsem se jí zeptal jak to ladí s její paranoidní obavou z kamarádek a veřejnosti, řekla mi, že už to má vyřešený. To mi spadla čelist podruhé! Když jsem se zeptal, jak že to vyřešila, tak ona že se poučila z nás. Já na to, jestli to mám chápat jako, že člověku, kterýho zná tři dny věří a mě dva roky prokazuje jen nedůvěru a ona, že jo. Že neví, proč to tak je, ale je si tím jistá, že za to můžu, že je to asi tím, jak jí od začátku vztahu shazuju sebevědomí!!! No to mě fakt po*ser! Že prej pája na tom táboře byl taky s kamarádkou Adélou a že na nich viděla, že to kamarádství může fungovat... Já jen cvakal zubama a nevěřil svým uším!

Následoval můj nerovný vnitřní zápas mezi chutí jí zabít, rozbrečet se, utéct, zabít jí, zabít a zničit! Do toho jí trochu zkysnul ten úsměv, protože viděla, že jsme z toho fakt v prdeli a když jsem měl tendence odejít ve vzteku, začala mě chytat, vysvětlovat, že on na ní byl hodný, že ji pomohl, zatímco přítel na ní řval, že mu neodpisuje a nebo odepisuje z cesty... že je takovej a makovej a že je super.... že to mám chápat, že náš vztah je tak posranej, že si ničím teď není jistá a tyhle hovadský plky, co ženský plkají, když nemají sílu na to uznat, že se zpronevěřily všem svejm ideálům a požadavkům na svého partnera! Když jsem jí dokola říkal, a´t mi řekne, čím jsem ten vztah posral já, tak vytahovala jen to, že už na ní nejsem hodnej jako dřív (proč kurva asi?!) a nebo že s ní nepočítam - bydlení a tak. Nakonec samozřejmě připustila, že to zavinila hlavně ona, ale prostě už je to zničený.

Byla to jistě zajímavá scénka pro lidi okolo a taky dost smolnej den, protože jen kvůli tomu, že jsem si vzal dovču abych mohl bejt s ní jsem přišel o 11 000 na speciální odměně pro prodejce, kterej byl ten den na prodejně od našeho brandu... Smolík! To mi volal kolega celej radostnej z odmeny s tim "ze asi budu nasranej ha ha " přímo během toho, co sem se dozvídal tyhle nový super věci! Jakoby někdo nad hlavou jen podtrhnul mou zoufalou snahu tímto gestem "Tak tady to máš ty nepoučitelnej blbečku, všichni sme ti to říkali!"

Nakonec jí úsměv z tváře zmizel. Vypadalo to chvílema že seberu i odvahu a pošlu jí do p... patřičnejch mezí. Zřejmě myslela, že se z toho sesypu, v tom smyslu, že mi naloží a já jí začnu přemlouvat nebo něco a nebo jí nekonečně nadbíhat a nosti na rukou... ale já jí to dal pořádně sežrat. Chvílemi jsem byl dost rozkoplej, chvíli jsem jí projevil dost slušnou porci nenávisti a zloby. Bylo to trapný a trapný a trapný... nedokázal jsem odejít, ve vzteku za sebou obrazne bouchnout dverma. Ale i ona to podelala a bylo videt, ze jí v té jedinečné atmosféře okamžiku došlo, ze se zachovala jako kráva. Prý si před dětičkama dali pusu, když hráli na svatbu, ale nelíbali se, ale kolik pus si dala nevedela, protoze ji dal pusu i na rozloucenou a hned druhej den po tabore na privitanou, kdyz jí přijel navštívit, když se mu stýskalo! Pak šli někam do hospody! Zm*d jeden! Byla to strašná potupa tohle poslouchat... Prý to byla jen pusa (už zase?) a prej moc vyvádím, že kdyby to někomu řekla, že by si každej poklepal na čelo, že sem se s ní rozešel kvůli puse... Mě měla problém dát i blbou pusu na uvítanou, jen aby mi dala sežrat, že musí snášet moje reakce na její akce a že třeba radši jedu domů než k její rodině... to sme řešili furt, její odtažitost a projevy náklonosti, často i bezdůvodné, rovné bodu mrazu nejlépe řed všemi našimi známými. Pěkně ostuda pro mě, jen ať každej vidí! Ale pusu pro toho idiota v pohodě (ona která žárlí snad i na fotku z AHA!).. vždy´t to bylo jako k narozeninám že! To že mi na moje narozeniny udělala scénu před všema gratulujícíma na oslavě jen proto, že sme odpoledne byli na houbách a já hledal houby a pět minut ji neobskakoval, to už bylo v pohodě! Málem sme se na moje narozeniny rozešli jako už po stodvacátý! Když si uvědomila, že i přes to, že budeme o jejích "pusách" hovořit jako o normálních záležitostech se zachovala trochu jako kurvička, které z duše nesnášela, přešla ji všechna sranda. Rozbrečela se, omlouvala, všechno sme si vyříkali a usnesli se, že o sebe nechceme přijít. Říkala, že mě miluje, že to byla chyba, že byla poblízněná, že to přehnala, že to bylo proto, že nám to tak strašně neklapalo... tak sme se tak udobřovali, až sme se spolu vyspali. Když jsem se jí zeptal, proč při tom byla jako zaražená, řekla mi, že sme  to uspěchali (po dovu letech!). Během toho, co sme tohle všechno prošli mi několikrát udělala, že se někam zahleděla a když jsme se jí zeptal, na co myslí, neuhádnete, co mi odpověděla - že myslí na Páju! Celý to vyznělo, jako kdyby si snad druhej den měla vzít na to samý místo jeho a zašukat si s ním, aby věděla, pro koho se vlastně rozhodne! Moje pocity na to konto jsou nepopsatelný. Odešel jsem od ní, jako kdyby byla prašivá čubka rozhodnutý, že jedu domů a na ní seru (před tím jsem chtěl na důkaz smíření udělat dobré gesto a jet k ní navzdory její famílii).. Volala mi ať se vrátím. Byl jsem na ní hodně hnusnej ale vrátil jsem se, ale nejel jsem k ní, ale domů, s tím, že sme se shodli, že to celý promyslíme, ale že chceme zkusti opravit, cokoli co zbylo...

Druhý den se mi to rozleželo. Všechny ty věci co řekla, jako třeba, že kdyby měla dlouho přemýšlet, tak by skončila s Pájou, protože ví, že já bych na ní sral a on by jí uháněl a proto by dala přednost jemu - že by srala i ona na mě, jako to dělala už dlouho, to je v tu chvíli nepodstatné! Že si během sexu možná představovala jeho a všechno to další, čím mě tak neskutečně ranila, to způsobilo, že jsem jí zavolal a totálně jí poslal do řiti. Byl jsem na ní přísnej, hnusnej, sprostej, všechno jsem jí vyčetl a ona ani nenašla sílu, aby mi to položila. jen žadonila, dokola se omlouvala, prosila a já jí to dal všechno sežrat. Dal jsem í znát, jak jí nenávidím. A uspokojovalo mě to, dělalo mi to dobře. Věděl jsem, že to je jen dočasný pocit, ale přesto mi to přinášelo strašný uspokojení. Sebral jsem všechny poslední kousky chlapský důstojnosti a aspoň ji poslal do hajzlu. Lepší než aby mi jednoho dne řekla ať du do řiti, že se vychrápala s Pájou - etalonem správnýho chlapa! Z mýho pohledu mě prostě zneužila, zradila mě, totálně zahodila dva roky mý tolerance a pochopení pro její slabost a dala se (obrazně - no vlastně kdo ví?) jednomu křupanovi, kterej jí něco nakukal, jako kdyby byla třináctiletá (je jí letos 22)!!! Zrada! Sprostota! Nenávist! Bolest!

To mi vydrželo tak den. Sice jsem jí nepsal, ale kamarádka mi přeposlala jejich konverzaci, kterou Radka rozpoutala, když zjistila, že si je Helena totálně smazala. Radka hodně věcí z jejího chování i k ní přehlížela, i když věděla, jak o ní Helena smýšlí, byla z těch posledních, kdo by nad ní lámali hůl. Dost otevřeně jí řekla, co si myslí. A z toho, co tam bylo psáno, bylo vidět, jak si Helena sype popel na hlavu. jako by se jí všechno rozleželo. Všechno po vystřízlivění z týdnu "pohody" na táboře, kterej měl být nejhorším tejdnem v životě. Připustila naprosto všechno. Že náš vztah zkazila, že se chovala jako kráva, že byla zblblá a strašně toho lituje, že jsem ji neskutečně potrestal. Že ke mě byla jen upřímná a že si tohle nezasloužila. Že to bylo jen pobláznění z toho, jak na ní byl najednou někdo hodnej a měl o ní zájem (rozuměj mazal jí med kolem huby a chtěl ji vojet), ale že mě miluje. Že by to chtěl urovnat, že i to mazání přátel podělala, že všechny proti sobě poštvala a všechno zkazila jako vždycky - že vše vidí, až když se ohlédne... No prostě zase totální lítost. Během toho mi paraelně napsala, jestli je ještě možnost, jak bych ji vzal zpět, že mě má moc ráda...

Napsal jsem jí něco strašně moc fundovanýho, že to musí vědět jako ona... na to konto sme si ještě chvíli psali... bylo to přesně podle šablony, chci to změnit, nechci o tebe přijít, lze s tím něco udělat? Hrál sem drsnýho, ale není mi lehko u srdce. Odjela přesně včera na týden do Itálie s matinkou... vůbec nevím, jak to bude až se vrátí. Co když přileze? Mám jí vzít zpátky? Co je vlastně to pobláznění? Nevěra? Zrada? Má tohle celý strašný maratorium vůbec naději? Co když to po týdnu dělá zase? Co když mě zničí? A co když nepřileze? Co pak? Co když přilezu já? ( Moc mi chybí. Je to můj zatím nejdelší vztah, a i když jsem tu vylíčil hlavně její strašný stránky, je pořád hodná, obětavá a když nám to klapalo, dokonce ke mě vzhlížela. Máme společný zájmy a je krásná a chytrá a vím, že tohle všechno se děje jen proto, že je nešťstná, protože trpí chorobnou žárlivostí a nízkým sebevědomím a má paranoidní pocit, že jsou všichni proti ní a že ji zradí (to předpokládá u mě, zatímco zrazuje ona mě). Co by jste mi poradili? Je taky možné, že z Itálie přijede rozmyšlená a pošle mě do řitě. Je to dokonce pravděpodobné. Co vím, tak tam taky s tím zájezdem jedou nějaký šamstři a v každém případě je teď úplně každej v lepším postavení než studenej psí čumák, za kterýho má (ač neprávem) mě. Má tohle celé šanci? Mělo by to celé vůbec dostat nějakou další šanci? Odpustili by ste to? Díky tomu, kdo dočetl až sem... Potřeboval jsem se vypsat z bolesti...

Je pravda, že mám problém s tím jí projevovat lásku v téhle situaci (dlouhodobě), ale to se mi snad nikdo nemůže divit. Obávám se, že ani to by v téhle situaci nestačilo. Tak co s tím? máte někdo podobný zkušenosti? Kdyby mi někdo zaručil, že to už konečně bude v pohodě a že sme se odrazili ode dna, vím, že bych to s ní ještě zkusil - takovej jsem PACIENT! Přitom by stačil měsíc, kdy by se ke mě chovala jinak a nastartoval bych se... ale to už vypadá jako utopie, i když dost zkousnu. Fyzická nevěra je ale něco, přes co nejede vlak! Pusy ještě snad přežiju... když se nebudou opakovat. V každém případě kandiduju alespoň ve svém okolí i sám před sebou asi na ČU*ÁKA ROKU! (radši už jí ani moc s přáteli nerozebírám,vím, co by mi řekli). Ještě jednou díky za případné rady a zkušenosti.

Taky držim palce...

Jo. Jedeme v tom všichni. Každý po svém a přece všichni tak stejně... Dneska se cítím líp. Nechci předčasně hodnotit, ale včera se asi zlomila nějaká silná uschlá větev a to bylo potřeba. Uvidíme... Každopádně je mi docela fajn. Pro zajímavost jsem si našel starý deníky z mého prvního daleko hůř zakončenýho vztahu. Tehdy jsem fakt dostal na prdel z velký části i díky své neschopnosti vyrovnat se s realitou. bylo to fakt nejtěžší období v mém životě, protože se to promítlo do školy i rodinných vztahů a následky celýho toho období mají vlastně vliv i dnes, utvořily mi život jistým směrem. Tehdy to bylo velký rozcestí... Někdo to tu už psal, že čím dál zajdeme, tím se hůř vrací zpátky z těch snění... Stálo mne to tehdy dost a na každý stránce těch tlustých deníků vidím své pocity, střídavé jako sinusovka, z hodiny na hodinu... tehdy mi to pomáhalostejně jako tohle téma. I proto jsem to téma tady založil. Svým způsobem to navazuje na celkem úspěšnou a prospěšnou "léčbu", protože u mně funguje, že co hodím na papír, to se zjemní a pak to snáze zmizí. V tomhle případě je tu fórum, ale je to to samé. Zajímavé je, že v těch deníkách mám místy úplně stejný pochody jako tady... a mimo depky jsou tam i vzpomínky. Přesně datované vzpomínky nejen na nepříjemný věci, i když hlavně je to o tom istém. Je to dlouhé a zajímavé. Ale přečtu si to všechno, i když to bude trvat nějakou dobu, protože je možné, že tam taky leží nějaké klíče k dalším a dalším dveřím a ty jistě stojí za to otevřít a pomoci si... Myslím, že tohle je další a snad už konečná etapa.

Tobě bych poradil zadupat do země všechny naděje. Jde to těžko. I z mých příspěvků napříč půlrokem je patrné, že to nezvládám tak docela (viz. např. ty "síly" co mne táhnou chodit kolem jejího domu a hledat její nick na googlu...) To jsou slabý chvilky a nikdo je nedokáže utnout najednou... Ale musejí se omezovat. Mně se v poslední době spíš začaly vracet a padal jsem do toho pomalu znovu, až do včera... Když se s ním scházíš, děláš to samý. Musí přijít nějakej zlom. Buď na to připravená a nebo ho vyvolej už teď. Myslím, že čím dřív nás někdo "profackuje" a my otevřeme oči, tím lépe... To je to zcestí, ze kterého musíme pryč. Hodně štěstí.

Úplně Tě chápu, člověče, právě se mi hlavou honí podobný myšlenky...

Je zajímavý sledovat, jak se to vyvijí... Teď se cítím docela stabilizovanej. Doufá, že ten pocit setrvá nejlépe navěky. Držím palce i Tobě.

Drž se... Sám píšeš, po té první to časem přešlo, potřebuješ nějakou dobu na otupění emocí, což mi přijde normální. A vypovídání (resp. vypsání) je jedna z nejlepších úlevových metod...

Proto sem pisu... citim se lepe. Otazka je, zda je to apatie a nebo se hnuly ledy... kez by to bylo to druhe.

Tak je tady pokračování mého "léčení". Z vývoje událostí v poslední době sám u sebe vysledoval podivný trend a sice zvyšování intenzity myšlenek na ní... nevím čím to je. Už jsem zmiňoval, že se mi o ní zase začalo intenzivněji zdát, a že ji pak také většinou druhý den potkám. Spekuloval jsem tu o tom, jestli je to moje uražený ego a nebo láska, co mne váže do minulosti... a zatím v pozadí toho, zdá se, stoupalo to cosi, co mne nutilo a nutí stále se k ní vracet. Co to má být? Dnes mne to dovedlo až k tomu, že jsem zadal její přezdívku do google. Takhle se rozhodně nechová člověk, který má vyřešenou minulost. Nicméně bylo to takovým spontání vyvrcholením těch podivnej stavů. Asi to mělo smysl, protože to na mne vyplivlo odkazy na strarý komentáře z lidí.cz, co se evidentně nesmažou z databází ani po tom, co si dotyčnej ty komentáře smaže. A lup a byl tu profil toho frajera, co se s ním dala do kupy a na jeho profilu známá tvář pod jiným jménem... a šok. Asi jsem si o to koledoval. Teď to tu rozdejchávám. Sedím v práci a ruce se mi klepou. Zřejmě jsem dostal odpovědi na svoje otázky a svým způsobem je to šokující. Pověstný infarkt. Ne netušený, přesto šokující a nutí mne to k jistým závěrům... ale o tom později. Co jsem viděl? "Láskyplný" infantilní komentáře (povětšinou jsem proti tomu imuní, protože to neuznávám, ale tohle je i na mne moc, protože to zavání do osobní roviny). Fotky z hor, fotky kde se objímají, fotky z toho Silvestra v Praze... potvrzení všech mých dedukcí... a podklad k dalším. Takže v těch pár vteřinách se mi to celý poskládalo. A nevím, jestli ze mně něco spadlo a nebo je to jen postšoková apatie... bilancuju. Takže je s ním... už skoro  půl roku. Za pár měsícu trufmnou i nás (zamyšlení č. 1)... a na jedné fotce vypadá ten frajer docela nahej.... takže spolu spí (zamyšlení č. 2). Takže se nejspíš potvrdila i ta dedukce, že po těžkých (našich) začátcích se konečně našla i v tom sexu... znáte ten komentář o závislostech, jak tam každej uvádí sex a kouření a kafe... no kouření se změnilo z "občas" na nikdy a sex se objevil nově.... Uf uf uf ... to je moc. Sex byl přece to, co nás pohřbilo. Otázkou je, zda to bylo ve mne a nebo v ní... co když to fakt nešlo jen se mnou? (nevěřím tomu, ale snažím se uvažovat komplexně). Takže novej život... Já na ní myslím až doposud denodenně zatímco ona na mne ani nevzdechne. Proč taky? naprosto rozumím, že ať je v jakékoli fázi jejich vztahu, težko bude utápět svoje myšlenky na mně, když má jeho a maturitu na krku... Takže by se dalo říct, že jsem idiot (zamyšlení č. 3). Kterej jinej tvor než idiot není schopnej zvládnou své myšlenky a investovat je jinam, než na vyhořelej vztah se slečnou, která naprosto průkazně přispěla k našemu konci největší měrou (samozřejmě z mého pohledu a pohledu těch, co sem jim to vyprávěl - což je znepokojující)... Stýská se mi? Je mi smutno? nebo je to ego!!!! Viz předchozí zamyšlení. Zdá se, že to je asi hlavně ego (i když jistej smutek z citů tu bude), protože v tuhle chvíli cítím (může se to samozřejmě změnit - aby to nebylo jednoduchý že), že ji nenávidím! Není to fér! Vyžral jsem si její panenství, na jehož obranu odpověděla sérií nelogických až odporných činů, kterýma srovnala moje nově rodící se, po dlouhém osamění dobře chutnající, ideály do prachu. Co si z toho vzít? Budu se mstít? Jak? Udělám ze sebe zoufalce? To už se mi v minulosti povedlo docela slušně. I kdybych jí dokázal vyložit všechny ty pocity, co se mi za tu dobu prohaly hlavou, pochopila by to? Souhlasila? Těžko... A v nečem možná i oprávněně (jak demokratické, ovšem pustit z hlavy a odpustit se mi navzdory těhle záblesků nedaří). Moje Silvestrovské rozhodnutí uhladit hrany je zcestné. Vlastně o to nestojím. Vzpomínám si na všechny její bejvalé předemnou, o kterých mi vyprávěla, jak za ní jezdí popovídat... vtěrky. Tohle jsem párkrát v minulosti předvedl, ale dělat dál to nemá smysl. Jak mne vidí teď? Co o mně ví? Nic... Dost možná vím víc já o ní (protože vlastně sbírám informace, přemýšlím, špehuju --- idiot). kdysi ke mne vzhlížela a byl jsem za frajera, pak za jejího přítele, pak za ubožáka, pak ji půl roku skoro nikde nepotkal, utli jsme vztahy... naposled do mne šila v zari po icq... tam jsem ji setrel a nakonec se mi omluvila (bod pro mne) a pak ten silvestr, kdy ja psal smysluplne, ona ne, páč byla zlitá (bod pro mne? ) a otázka je, kdo budu teď ? Kdo chci být? Aź ji příště potkám, budu ji vyprávět, jak mi chybí? Dolejzat? A nebo si s ní hrát "ááááhoj, jak se vedéé?" NIKDY! Dokud budu uvnitř cítit, to co cítím, zůstanu chladnej a opovržení je asi to jediný, co mi zbyde, než se mi povede najít odpuštění a nebo pověstný klín (...klínem). Pak jednou možná jí někdy nezaujatě a s vyřešenými city a pocity povím, jak moc mne to všechno stálo energie a bolestí. A řeknu jí to tak svrchu, že ani koutkem oka nepostřehne, co si budu myslet doopravdy. Nejspíš k tomu všemu nedojde. Lížu si tu svoje zraněný ego. Důležitý je vyléčit se z tohohle. Přestat sebedestruktivně přemýšlet o minulosti. Vidím, že po mě netruchlí, že se mi nikdy neomluví(opravdu bych chtěl omluvu?), že se nikdy nemohu pomstit(jak?), že nikdy už nebueme spolu(to je mi líto teď, ale není to proto, že jsem něco ztratil? Jak bych to viděl kdybych byl s ní? Vážil bych si toho "jistého"?), že ani nemůžeme být spolu, protože tak totální satisfakce, kterou bych pravděpodobně potřeboval, se mi nedostane... A stojím o to vůbec? Vybavují se mi všechny ty seky... všechny ty její chyby... měl bych na ně myslet stejně často jako na ty krásné společné chvíle. Jsem totiž pacient. Dneska jsem koukal na dokument Občan Havel a tam byl Vladislavský sál a já si vzpoměl na to, jak jsem ji vzal na korunovační klenoty... někde tam jsme stáli... typická moje chorobná asociace. Může tohle být láska? Stesk po někom? Přestávám tomu věřit... a je mi to líto. Líto, protože tím ztrácím i ideál o sobě. Nejsem schopnej udělat si jasno v hlavě. Jsem nešťastný, zatímco ona je šťastná (soudě z fotek, kde jí to úžasně sluší... (idiot) ). Byl jsem podvedenej? Přece toho osudného večera osobního setkání na Silvestra 07/08 jsem si říkal - no a když se rozejdeme, slunce nespadne.... Možná to je celý za trest a v tom spočívá to poučení. Slunce sice nespadlo, ale mě spadl hřebínek.

Celý to možná není tak tragický. Možná ty zvyšující se schýzy aspirovaly právě k tomu dnešnímu okamžiku. Martina jede dál. Dál beze MNĚ! MNĚ! Toho IDEÁLNÍHO, bez kterýho to přece nefunguje tak dobře... možná jsem fakt takovej nebyl. Možná jsem to celý mohl ovlivnit mnohem více, než jsem udělal. Možná šlo předejít těm věcem, co se staly. Třeba jsem ji nedokázal tolik připoutat. Spěchal jsem v sexu, už od začátku do toho šel s tím "slunce nespadne", a i když jsem pak prozřel a zjistil, že ji miluju, bylo už rozhodnuto. Co jsme si z toho vztahu odnesli? Co si odnesla ona a jak na mne vzpomíná se neodvažuji hádat. Vzhledem k tomu, že ji to ke mně netáhne tak jako mně k ní, asi to žádná sláva nebude. A nebo je to vyřešený... u ní. Ach jo. Klín klínem zde asi funguje bezvadně. Co jsem si odnesl já? Smutný vzpomínky na nepovedenej sex, na její líbačky s někým jiným a ožíračky s jejími povedenými kamarády a na ublížený srdce, ze kterýho jsem se musel lízat sám. ZASE sám... Na naděje... Skoro nic pak nefungovalo, jak jsem si představoval.  V tom je možná můj problém. Ona za tři roky vyzkoušela 5 frajerů a teď jede šestku. Je jí osmnáct a má předpoklad, že s ním nějakej pátek vydrží. Mně je 23 a za celý život jsem dlouhodoběji chodil s dvěma holkama... S první, která mi podrazila nohy před maturitou a tím odstartovala dlouhodobý vleklý černý období a pak tahle... Ta, jenž měla vše vynahradit. Těch pár menších románků a příležitostnej sex do toho nepočítám. To neznamená body....

Asi do toho jdu moc vážně a chci asi moc... řeším ideály a sám ideální nejsem. A nechci to používat jako argument, ale jsem citově založenej asi víc, než je zdrávo. To je kombinace... Chtělo by to zvolnit a experimentovat. Je mi naprosto jasný, že klín klínem bude fungovat i u mne. Ta moje první mi ublížila opravdu krutě a dneska (sice po pěti letech) na to ani nevzdechnu, a když už pak to není smutek ale zkušenost a jinak to nevnímám. Je to za mnou. Zkrátka za mnou.... A když mi tuhle nečekaně zavolala, dokázal jsem se s ní normálně bavit po telefonu, bez negativních emocí a to jsem jí svého času nenáviděl až za hrob! A přešlo to. Přejde i tohle.

Chtěl bych, aby ten dnešní den byl tím, který zlomí to kouzlo. A od dneška to bude mizet(nedělám si ideály, že to půjde hned, ale doufám, že to půjde alespoň zvolna). A jak do budoucna? Žádnej kontakt. A když půjde kolem, udržet se... nedat najevo ani emoci. A když pozdraví, odpovědět, i když si myslím, že to se nestane ani po "zjemňovací sms na Silvestra"... "Nenávidím" jí (dokud to nepůjde jinak) a otvírat se jí by mi jen ublížilo. Z toho plyne snažit se být jako skála, když přijde setkání a hlavně začít hledět kupředu. Abych se v budoucnu nemusel nutit do předstírání "happyface". Když budu happy, bude mi jedno, že se s někým tahá. Jsem to přece pořád já! Stejnej jako jsem byl - na cestě dál než jsem byl. A to je ono. Až mne příště uvidí, už nebudu za ubožáka. Budu silnější, než jsem kdy byl i vůči ní! Tohle celý snažení jsem měl vzdát už dávno. Vzdávám to. Kašlu na to, jestli ji kdy někdy semelou ty slavné boží mlýny, na které sem se odvolával v minulosti. Nejpíše ano. Ale zprávu zlatým písmem o tom stejně tak jako tak nedostanu. Ten cirkus už odjel a je třeba se smířit s tím, že i kola z pilin už pomalu zarostla travou. To, že budu někde stát a zírat zpět stejně ten proces nezastaví a honit cirkus nehodlám. Vlastně cirkusy nemám rád Je mi smutno. Ale spíš proto, že jsem nepoučitelnej, že jsem sám, a že už to třeba mohlo být jinak. A taky že prostě to, co bylo, bylo... a že to někdy s sebou veme víc, než je pro člověka únosné a to místo, co po tom zbyde, je tak těžký zaplnit...

Ale nejsem v tom sám. Akorát ne vždycky mám tu sílu si uvědomit, že to, co tě nezabije, to tě posílí... Nás všechny. Uvidím, jak bude zítra, až si to všechno utřídím v hlavě. Mám o čem přemýšlet a jsem rád, že jsem to ze sebe zase vypsal sem... To proto, jsem to tu založil. Moje terapie ) Možná to jednou využijě někdo k nějakýmu výzkumu, jsem totiž ten pacient...

Něco na tom bude. Čím víc ti o něco jde, tím víc to dáváš najevo... Pak se odkryješ a je to. Největší průšvih asi opravdu bude to, že si každý toho společného vztahu váží jinak. A ta rozdílná očekávání, to je to co se pak odečte na tu nebo onu stranu a jednomu prostě zůstane větší břímě a někdy se fakt těžce nese. Nevím. Čím víc o tom přemýšlím, tím víx se mi zdá, že bych si měl tyhle "hodnoty", co vyznávám, schovat někam do šuplíku a trochu tomu povolit uzdu. Léto bylo blbý, podzim byl stabilizovanej. Zima krušná, ale jaro přinese něco velkýho a já budu u toho. A jestli bude někdo se mnou? To ukáže čas... každopádně nehodlám přehlížet možnosti, co se rýsujou... i kdyby šlo jen o jednu noc (ale bude to muset stá za to).

Najít si někoho staršího taky není jen tak. Některý ty starší trpí tím, že se u nich ta vyzrálost projevuje spíše tím, že mají pocit, že jim ujíždí vlak a tak se nezabývají nějakejma zdržovačkama kolem přílišných citů a jedou "naplno" a podle toho to taky vypadá. Svobodná maminka se přes den stará vzorně o děcka, ale jak sežene hlídání, nikdo ji neuhlídá. Na druhou stranu je třeba říct, že díky bohu nejsou takové všechny... Stejně jako určitě nejsou všechny osmnáctky tak zoufale nezodpovědný kokety (v lepším případě).. Včera jsem byl v jednom pajzlklubu a kamarádka tam přivedla další dvě svoje kamarádky. Všechny kvalitní ročník 1990 a nejdřiv totálně ofrněné, co že to za pajzl (je to pajzl, ale zrovna u nich jsem nečekal cit pro úroveň, když choděj všechny do toho výše zmíněného klubu, kde se onehdá zpila bejvalka - taky 1990), ale jakmile jim barman nalil dva panáky zadarmo (skutečně nemají cit pro úroveń - i ten barman vypadal, jako by ho před tejdnem pustili z Mírova), tak se jim tam najednou úžasně líbilo! A příště prej jedou zase! A s takovejma lidma začni něco budovat... "Víš, ráno jsem se dívala na medvídka Pú a musíme si dát pauzu... Asi to tak bude lepší, budeme kamarádi..." he he he.

garrett: ne, pointa toho úsloví je v tom, že to nebude stejné jako před tou událostí.

A to znamená lepší a nebo horší?

Samozřejmě, že se to tu řešilo... akorát že u prvního příspěvku tohohle typu jsem se zasekl a dál už nečetl. Je zajímavý, že se stle najde tuna lidí, kterým ta zřejmá pointa uniká i přes to, že se to řeší leckde. Ale pro pedanty - sorry za spam 

Irituje mne, jak se každý ohání tím "do stejné řeky nevstoupíš". Zvlášť proto, že jsem to slýchal taky ... Většinou to používají ve smyslu: hele po druhý ne. Ale on ten smysl je jiný! je to překroucený! Dvakrát do stejný Vltavy nevstoupíš... to je pravda... na jaře je hnědá zkalená od tajícího sněhu, metr nad normálem... v létě zelená, v zimě zamrzlá... Ale pořád JE to Vltava!!! A pointa celýho tohohle úsloví není "kašli na to, nikdy to nebude stejný". Pointa je, jak mnozí správně chápu, v tom, že to je právě naděje! Jednou byla voda studená a po druhý bude třeba mít tu správnou teplotu! A nebo se vní možná utopíš, ale nikdy to nebude stejná řeka... neexistuje jiné vysvětlení. Když nebyly mosty... jak by jsme se dostali na druhou stranu? Celej život na jednom břehu? A když tohle někdo říká v tom nesprávném smyslu, ve skutečnosti tím přece projevuje přání, že nechce to samé a tím si protiřečí...  To jen taková vsuvka. Čítám to tady často a ten překroucenej význam nemám rád.

Poslední dobou nepíšu vůbec... Nějak není čas ani chuť ani téma a ani můza.

Jo jo... čím delší je cesta zpátky, tím těší je. Analogie s pitím... akorát že z pití se za den vylížeš. Z tohohle? Když Bůh, Aláh a vítr dá, tak za půl roku, za rok... kdo ví? Na druhou stranu, čím je tahle doba kratší, tím jsme asi uvnitř mrtvější. A pokud je tu někdo, kdo nás z toho vyseká, nový objev, spřízněná duše, tak můžeme hovořit o štěstí. Jednou i tohle pro mne bude jen takový příběh... Dneska jsem tomu zase o krok blíže a cesta se krátí. Třeba už zítra vše bude jinak... Třeba už to je jen příběh.

Garrett: Pěkné...teď jsem v takovém stavu, že mám hodně podobné myšlenky jako Ty, tak mě to moc oslovilo.

Díky. I proto jsem to sem psal... že to třeba někomu pomůže, jako jiná vlákna pomohla mne...

Myslím si, že na tom něco je.

Já zase nechápu, jak někdo může věřit tomu, že naše vlastnosti jsou dány při narození. Už jen kvůli tomu, že rozdělení do znamení zvěrokruhu je staré 5000 let a za tu dobu se hvězdy pohnuly takovým způsobem, že ono rozložení je zhruba o 20 dní posunuté, navíc se do toho přidal ještě hadonoš.

Hele podle mne to funguje. Já se například přistihl, že pro mne Slunce funguje jako talisman a až po tom my došly souvislosti se slunečním znamením. Popis Lva na mne sedne. Je možný, že zrovna tak bych tvrdil, že na mne sednou ryby, kdyby v srpnu byly... nevím. Ale někdy je s podivem, jak to všechno na ty lidi sedí... Pragmaticky vzato to není logické, ale co když je tenhle pragmatismus a materialismus a tahle "logika" právě to, co lidi zaslepuje před něčím skutečným... To ať si každej přebere sám.

já vím že né všichni...

Tak nějak to asi je. Když člověk hledí na sebe, nehledí na ostatní. Nečeká od nich, že k něčemu nějak přistoupí, že se budou nějak chovat.. a kdo nic nečeká, ten se nezklame. Je to chladný, ale funkční. Bohužel už to není moc funkční návod pro lidi, co do toho spadnou. Ten druhej se po nich sveze a jim to není nic platný. Neuvěřitelně mně deptá, že za tu dobu co já na ní myslím denně, ona na mne ani nevzdechne. To prostě není fér. Doufám, že tak jako mně se vrací věci, co udělám špatně, tak i takovým lidem se vrátí to, co si zaslouží. Nepřeju jim nic horšího, než tohle. Protože si myslím, že mně se vrací ty chyby, co dělám já. Tak ať v tom jedou taky. Aby to bylo fér.

Garrette, nemohlo mi neuniknout to, co jsi zminoval v uvodnim prispevku (cetl jsem ho cely). Ty ses natolik zamiloval, ze ses nevenoval svym kamaradum? svym pratelum, se kterymi jsi predtim travil nejaky cas? ja nemam moc zkusenosti ani s pulrocnim vztahem, presto se to tu zminuje tolikrat. tolikrat to je na forech.

Ty jsi veskery cas travil s ni, ona mela svou partu, kde upoustela paru, ty jsi to ventiloval kde? u ni? mozna tim jsi ji postupne ztracel, nevim. Ovsem rika se, ze kazdy by mel mit zajmy i mimo vztah, at uz kvuli unikum pri krizich a nebo kvuli tomu, aby mel co delat, az se rozejde se svou laskou. Prijde mi, ze ty sis to tak strasne vyzral prave proto, ze te nic nedrzelo nad vodou po rozchodu a mel jsi jenom ji.

Jinak pises fakt skvele, je to bohaty na vyrazy, dobre se to cte.

Mám přátele. Jen pár... Ale je to kvalita Mám takový kategorie, přátele, kamarády, známý... a různý rozhraní mezi nimi. A čím níže jsou, tím víc uplatňuji různou přetvářku a kalkulace, proč je výhodné, abych s těmi lidmi měl lepší vztah. Asi jako každej. Ale přátele nepodrážím. A oni mi vždycky pomáhali. Z týhle krize mne tahala moje nejlepší kamarádka Iveta, kterou znám od základky a jako že neexistuje kamarádství mezi holkou a klukem (to opravdový) tak mi jsme se k němu přiblížili. Samozřejmě jsem měl ventily, chodil jsem mezi lidi. To ano. Ale s ní jsem zase po dlouhý době byl šťastnej i přes ty boty, co mi provedla. Věnoval jsem jí hodně času, věnoval jsem hodně peněz na nejrůznější akce, na benzín, na večeře a kávy... Možná mně měla moc jistýho, ale nejspíš ještě nevěděla, co chce... možná to neví ani dnes a já to nejspíš nevím taky. Po rozchodu jsem oprášil vztah s lidmi z těch zmiňovaných kategorií a zase vyrazil ven... je pravda, že jsem je všechny trochu zanedbával, ale to je myslím součást vztahu. Trochu tě odláká od toho, co bylo. Ale nikdy by to asi nemělo zajít tak daleko, aby jsi nechal ty lidi někde v minulosti.

Co se týče jejích přátel, většinou z nich ve skrytu duše opovrhuju. Je to opravdu banda zpitek nebo vypatlanejch dilinek (ona z nich vyčnívala, proto jsem do toho šel - možná jsem se splet. Asi v tomhle je ta chyba, ale pozdě bycha honit. I dnes je pro mne výjimečná minimálně díky tomu, co sme spolu prožili), jak jsem stačil za tu dobu poznat a tenhle názor mám, i když odbourám to, že to mají u mne nahnutý, že jsou z její strany barikády. Asi je to trochu daný tím rozdílem věku. Jsem od nich pět let! Jinej svět... Když mám tu příležitost s nimi někde být, baví se doslova buransky. Ožírají se (několik z nich se proslavilo kálením pod stůl na nejrůznějších akcích (!!!) ) a vidí v tom význam přímo zásadní - být nej! Ona jede s nima, vlastně mi jí kazili. Možná to je moje subjektivní vnitřní nahlížení na složitější problematiku, ale to pro mne nezmění negativní emoce, když na to jen pomyslím... Jako by byli proti mýmu vlivu a z části mne obrali.. O co? Těžko říct. Moc přemýšlím. Jsou to namachrovaný telátka... většina. Jen několik z nich mně něčím dokázalo zaujmout, ale pořád je znám málo natolik, abych dokázal odbloknout ten divnej pocit z the other side...

Garette, priznam se, ze me tvuj pribeh dost oslovil - jednak kvuli podobnosti s mym, druhak kvuli zpusobu, jak se s tim vyrovnavas. Nedalo mi to a napsal jsem dneska svuj, protoze jsem uz fakt nevedel co. A prekvapive, pomohlo to, pomohlo se mi na to podivat z jineho uhlu pohledu. Sice nevim, jestli najdu odvahu se o nej nekdy podelit, ale kazdopadne diky.

Mně to pomohlo hodně, uveřejnit tady svůj příběh. Zbavíš se tím části břemene a to už se nevrátí. Napíšeš to, řekneš co si myslím a pak přijdou lidé a napíšou ti svůj názor. A někdy ti otevřou oči a ty se musíš zamyslet nad tím, co říkají. A to taky pomůže.

mně přijde že hodně "lvů" jsou jen narcisti se vším všudy. I když jsou kdekoliv s kýmkoliv, jsou pořád nejvíc sami se sebou.
Jsou sebevědomí, sebejistí, ale vidí svět jen těma svýma očima.. žijí jen pro sebe a nikdy nikoho nemilují.. bohužel.

Oba jsme lvi...  a padla kosa na kámen... je to k zamyšlení. Ale nejspíš to nebude tak drastický. Možná, že lvi mají jen zvýšený nároky na ostatní. Měli by mít stejné asi i na sebe. Dokonalej nejsem, to ne. Přiznám se že s tou komplikovanou povahou mívám občas trochu problém. Ale s ní jsem hrál fér, dokud to šlo a myslím, že jsem ji měl rád. Co je to teď, to těžko říct... ale čím dál tím víc si myslím, že jen uražená pýcha - ta mi brání vidět v tom to hezké a mávnout rukou a říct si, že co bylo, to bylo... Snad to s časem přejde.

Ahoj lidi

Tak jsem se sem zase po jisté době mrknul. Je fajn, že tohle fórum žije. Já taky žiju. Nevím, dneska mám docela špatnej den a tak, když už jsem tady, asi písnu do svýho vlákýnka nějaký aktuální řádky. Už je to půl roku od srpna, co se protloukám krz dojezd rozchodu a musím říct, že jsem na tom o dost lépe. Našel jsem si novou práci, prodávám telefony ve velkým nákupáku a denně tu projde hafo lidí, mám nové známé, nové kamarády a stíny z minulosti se zkrátily. Ovšem pořád tu zbyl jeden dlouhý. Musím přiznat, že se mi žije o moc lépe, než když jsem zakládal tohle vlákno. Schýzy po Martině už nejsou tak silné. S odstupem času se mi o tom všem i lépe přemýšlí. Občas ji potkávám, většinou se mi o ní noc před tím zdá. Stejně jako dnes. To je jistě ten impuls k tomu, že sem píšu. Vím, že minule mi to pomohlo část tíhy sejmout a slibuju si od toho dneska, že sejmu zbytek... nebo aspoň zase kousek. Kousíček stačí. V mé věci byl za poslední dobu nejkrizovější Silvestr - tedy výročí dne, kdy jsme se poznali osobně. Večer jsem se bavil mezi lidma... dalo se to ustát, přesto jsem na ní každou chvíli myslel. Na akci byla půlka její třídy, bavili sme se i o ní. Z části z mojí iniciativy, jako prostředek k seznámení. Nemohl jsem si pomoci. Bylo to zvláštně příznačný. Prostě něco pro tu mou sebelítost... ale ustál jsem to a některý z těch lidí jsou docela fajn. Musím přiznat, že to maj u mne težší tím, že v mých očích jsou jakoby z její lodi, i když to není tak docela pravda. Spousta z nic o ní nemá nejlepší mínění, což mne do jisté míry i těšilo... mohl jsem si jako přisadit... podpořilo mne to. Nevím, jak to přesně popsat.

Už dlouho jsem byl rozhodnutý, že ji na Silvestra napíšu, abych zjemnil hrany, něco v tom smylsu že půl roku stačilo na to aby jsme kolem sebe přestali chodit jako dva největší nepřátelé (narážka na některá minulá setkání po rozchodu). Prostě aby jsme si příště mohli říct alespoň ahoj. Trochu to byla výzva, trochu jsem doufal, že tím zase něco v sobě zlomím, ať už to byl cit a nebo uražená ješitnost a nebo obojí. Možná jsem doufal skrytě v nějaký scifi typu... byla jsem blbá kráva, ale to spíš jen podvědomě a na okraj. Odepsala mi že děkuje za přání a v krátké zprávě stihla přeházet tři znaky... byla sťátá a mne se vybavil ten klub v létě, kdy se vožralá, jak jsem ji teda fakt nikdy neviděl, tahala s tím frajerem... A najednou jsem na ní mělstrašněj vztek! Ranilo mne to. Ty tři znaky... to že je opitá.  Měla potřebu zmínit, že v Praze se kalí jinak.... jako že proto je sťatá (což otevřeně přiznala). Z Prahy je poslední frajer, kterýmu vyzala lásku v komentářích na profilu, než se smázla. Docvaklo mi to. Ale udržel jsem se, pořál jí štěstí a tak a zmínil, že tady se opravdu chlastá jinak než v Praze (jako že stěrka) a zmínil, že tu má půlku třídy (jako že to tu je moc fajn a její chyba že tu není taky (to bych nepřežil asi) a že praha je vo ničem) a víc nic nenapsal. Půda pro ahoj byla asi připravena, pokud si to teda slečna po divoké pražské noci pamatuje. Uvidíme...

No a i tohle jsem ustál. Moc často jsem ji od tý doby neviděl. Vlastně bůbec. Až dnes tu prošla... malej infarkt. Dělala, že mne nevidí a asi tu byla s přítelem. Zasekla se u vedlejšího zlatnictví a pak někoho dobíhala... před ní šel nějaký borec, tak asi jeho... nebo rodiče, ale asi je lepší pro moji "léčbu" počítat s "horší" variantou. Ještě teď se mi klepou ruce. Zvláštní pocit. Na jednu stranu by za ní člověk šel a něco řekl, na další stranu ho uráží, že si vůbec troufla projít kolem, na další stranu je osobní urážka, že nepřišla a neřekla alespoň ahoj a na další stranu člověk zjišťuje, že už to není tak silný... a city? Že to možná je opravdu jen uražená ješitnost. Lví ješitnost. Mužská ješitnost... a možná trochu citu... a zmrzačených vkrásných vzpomínek... a možná to ani nebylo tak krásný... zmatek v hlavě. Ustál jsem to... chvílemi zapomínám, že tu byla. Plakat se mi nechce. Jen taková podivná lítost... možná únava. Nevím. Přemýšlím o tom vlastně během tohohle psaní. Možná je to všechno jen zlost způsobená tím, že se mnou nespala.. že mi ubližovala tím, co dělala... přemýšlím i o tom, jak to vidí ona. Kde se z její strany bere ta zášť. Třeba mne vidí stejně jako já jí. Kdo má pak pravdu? Jak to vlastně celý je? Jak to rozseknout?

Deprimuje mne, že po půl roce přicházejí dny, kdy na ní skoro nemyslím teprve až teď, ačkoli jsme spolu byli "jen" půlroku, myslel jsem na ní pořád... Vánoce... Soboty.. čtvrtky... rána... večery... i když jsem spal s jinýma... Zdálo se mi o ní. Zvláštní. Miluju jí až tzak moc? Nebo jí jenom nenávidím a váže mne k ní zloba a nenávsit spojená s tím, že mne vlastně odmítla, nedocenila, šla za jiným... odhodila... opustila...? Co je to, co mi ji vrací do myšlenek? Není to nějaká pokřivená vlastnost mýho já? Sebedestruktivní a trýznivá?

Každopádně třeba je stejná jako já... třeba si vzpomene častěji, než si myslím. Třeba je s někým a přesto nezapoměla, že jsem. Ale je hrdá a nebo ví, že to zpátky nepůjde a nemá smysl (?) . Stejně jako to vím já? Není právě tohle pomalu přicházející poznání? To co mi pomáhá dýchat každý dne volněji a zapomenout? Dneska je mi opravdu totiž lépe, než bývalo - myslím celkově. Jsem jinde. Ano. Byla tu jedna a druhá... Úlety i cosi víc. V podstatě jsem možná šel dál, než zašla ona s tím svým... třeba dál trpí blokem a nespí s ním. Jestli je z Prahy, možná se nevídají a nebo taky ne. Možná ... Možná...  Určitě! určitě vím, že je to jedno. Nic to neznamená. Není žádný soupeření v zářezech na pažbě. Možná se dokonce jednou stane, že spolu zase budem a všechno bude zapomenuto jako když mávneš kouzelným proutkem.

Přemýšlím dál o jiných věcech. Objevilo se několik holek, co o mne stály. Co jsem je okouzlil. Ale se mnou to nehnulo. Miluju Martinu a nebo jsem prostě ochladl ke všem? Pokud ano, kdy se to změní? Přijde ještě nejaká, do který se zblázním? Kdy to bude? Možná se ze mne stává to, čeho se bojím... chladnej člověk, co má city hluboko ve sklepení, zavřený za železnou branou... a loví... Protože to se asi děje. Na jednu stranu jsem rád, když vidím možnosti, co se přede mnou otevírají. Na druhou stranu mne to nenaplňuje. Sex na jednu noc mi přinesl dost negativních pocitů potom... když jsem si to uvědomil, bylo mi z toho spíš zle. Jako že jsem klesnul. Nevím.. třeba to bylo i proto, že tu holku jsem vlastně ani nechtěl. Jen sem si řekl, ber co je. Možná jsem to udělal "na vztek" Martině, i když se to nemohla a ni nemůže dozvědět. Pro nějaký svý pochybný zadostiučinění... Nevím.

Doufám, že se to všechno brzo vyjasní. Cesty do minulosti nevedou. Můžeme jen nahlédnou do zrdcadla, ale to je pokřivený a šedivý. Má to smysl? Asi ne. Vpředu je k vidění dost věcí... jen se dívat. A opravdu byly chvíle, kdy jsem na ní nemyslel. Jako s jednou z těch slečen... bylo to fajn a nebyl to úlet. byla tam jsikra a tu zadusila dálka, ale stihli jsme užít pár krásných chvil a rozešli se s vyjasněnýma věcma. Dnes si nepíšeme. Z její strany není zájem. Trochu se to vyhrotilo, když jsme se nepohodli právě kvůli tomu. Ale nebyla to rozchodová hádka, nechodili jsme spolu. Jen sme se posunuli k tomu, že se vše vybarvilo a já nemám potřebu se jí vnucovat. Máme klid a vzpomínky zůstaly hezký. Zářez na pažbě se vším všudy. Nezůstávám pozadu - mužská ješitnost to vidí takhle. Bylo to fajn.

Přešetl jsem, co jsem napsal. Zase spíš žvásty, ale snad mi to helpne. Poslední, co mne trochu leká je 20. března maturák... její maturák. Další moje osudová slečna co nebudu na jejím maturáku. Asi je mi to souzený. V hlavě se mi honí, jaký by to bylo, kdybych tam přišel a viděl ji... Asi strašný, sebetrýznivý a hloupý, i kdybch tam přišel s nějakým luxusním doprovodem, abych jí jakou ukázal... nemá to smysl. Věřím, že až přijde ten den, budu už mít sílu prožít jej jako den normální a že mi ta potvora nebude strašit v hlavě. Jdu totiž dál. A přeju všem, aby se jim dařilo lépe, než se daří jít mně. Jdem dál!

Aj môžeš dať ...

Je to jen fantasy inspirovaná jednou Pc hrou... nic ze života, nebo ne alespoň toho mého.

Vztahy jsou boj... naštěstí je tu spousta ekvivalentních dojmů a situací, co si žádají pozornost - zejména problémy, například mi napálili auto a ty věci kolem pojišťovny a shánění nový káry to je na palici, ale člověk přijde na jiný myšlenky. Ale i přes to, že večer posedávám u pc, jsem na chatu a na qipu a píšu si s mnoha sympatickejma slečnama a vůbec s lidma, když ráno otevřu oči, první na co si vzpomenu je ona... a to, že už je s někým jiným a jak ryhle se to všechno zlomilo a stalo... ale tak dokážu vstát a přes den se to vrací jen občas, asi už to přestává působit. Byl to asi vážně nějaký přelud o někom jiném. Nevím no, nechci o tom přemýšlet. Myslím, že napřemýšlíno bylo dost... A k ničemu to nevede.

Leda tak roman o mem nudnem tragikomickem svete... Ale to by nikoho nebavilo. Ve skutecnosti by to nikdo necetl ani tady, kdyby... Jde jen o to, ze lidi tu hledaji odpovedi na svoje otazky, ze svych pribehu... a v tech cizich je muzou najit... a nebo zjistit, ze v tom nejedou sami. A kdyz se jim to dobre cte, maji z toho lepsi pocit. Vic za tim neni.

Myslím, že dnes jsem k tomu udělal zdárný krok... sen se rozplynul....