Poslední příspěvky

Po měsící menší aktualizace.

První 2 týdny po rozchodu stály, jak jinak, za hovno. Trápil jsem se a doufal, že se vzpamatuje a bude chtít zpátky. Díky vám a kamarádům jsem si ale uvědomil, že v něco takovýho nemá smysl doufat a chce to jít znovu dál. Ne, že by mě myšlenky na návrat doteď nepřicházely na mysl, ale daří se mi jich zbavit čím dál rychleji. Prostě normální průběh po rozchodu.

Co mě docela těší, je, co jsem za ten měsíc stihnul. Asi po 10 dnech jsme šli na víno s kamarádkou, o který jsem tu kdysi psal - něco tehdy mezi náma proběhlo, ale furt byla nedostupná, tak jsem se na ni vykašlal. V noci jsme skončili u ní doma, líbali se, trošku svlíkli, ale víc nešlo, protože jednak nemohla a druhak jsme nemohli do jejího pokoje, kde byl spolubydlící. To pro mě byla taková pozitivní injekce, co mě na chvíli povzbudila. Pokusil jsem se s ní něco domluvit znova, ale zase dělá důležitou, tak na ni už seru
Asi týden na to jsem se vyspal s jinou holkou, to byla docela náhoda, ale nic úžasnýho to nebylo.
Pak jsem měl dvě rande s ještě jinou slečnou, která se mi docela líbí a je sympatická, ale cítím, že na něco vážnějšího ještě nejsem úplně připravenej. Příště jí to vysvětlím a snad to bude fajn kamarádka.

Můj největší problém teď je, že se potřebuju naučit žít sám se sebou, najít si vlastní zábavu a nebýt na nikom závislej. Když se hned do něčeho pustím a znovu to nedopadne, budu zas tam, kde jsem teď. Proto se snažím najít aktivity, díky kterým si pár měsíců vystačím. Na jaře jedu navíc na čtvrt roku na školu do zahraničí, takže po něčem vážnějším začnu pokukovat cca za rok, až se vrátím. Samozřejmě, pokud se zamiluju, asi s tím nic nenadělám Od toho roku ale očekávám, že zvládnu "najít sám sebe", zjistit, co vlastně chci, a především se oprostím od přehnaný závislosti na vnějších vlivech - jestli mám/nemám přítelkyni, co si o mně kdo myslí atp. - protože to se mnou relativně hýbá.
Proti tomu jde můj pocit, že když teď potkám holku, se kterou si budu rozumět, byla by škoda tomu nedat šanci. Mám prostě dojem, že když teď budu chtít trávit čas učením se žít sám, můžu toho dost promeškat - a to bych nerad.
Až to nějak zvládnu, myslím, že budu připravenej na něco opravdovýho.

Manželský pár přespí v hotelu. Když jdou ráno platit, dostanou účet ve výšce 7000kč. Muž si nechá zavolat manažera hotelu a ptá se ho: "Proč mám platit 7000kč za jednu noc?!"
 "Protože tu máme bazén a saunu v ceně," praví manažer.
 Manželé na to: "Ale my jsme to nevyužili."
 Manažer pokračuje: "Ale bylo to tu! A mimo jiné, včera tu byl hudební program v ceně..."
A manželé zase: "My jsme tam ale nebyli!"
 Manažer: "Ale bylo to tu!"
 Muž tedy vypíše šek na 2000kč a manažer se ho nechápavě ptá, kde je těch zbylých 5000kč.
Manžel na to: "To za mě zaplatít vy, protože jste spal s mojí ženou!"
 Manažer pohoršeně: "Ale já jsem s ní nespal!"
 Manžel: "Ale byla tu...

Tak komunikace pořád nějak vázla, ale nakonec přijela o den dřív než měla a jeli jsme ke mně na víkend.

V pátek ráno byla ještě pořád protivná a jasně jsem jí řekl, že jestli chce bejt dál taková, ať si na to najde někoho jinýho, že na to nejsem zvědavej. Odpoledne a večer už bylo trošku líp, ale až do soboty konverzace pořád vázla, byla zaražená, prostě jsme spolu skoro nemluvili a když už, stálo to za prd. V sobotu odpoledne jsem se teda rozhodl, že už na to kašlu, další minimálně 2 týdny (než bychom se znovu viděli) bych se užíral a pak by to šlo stejně dost pravděpodobně do kytek. Tak jsem jí řekl, že o to, jak je to teď, prostě nemám zájem, a bude lepší, když už se nebudeme vídat. Tiše souhlasila a zeptala se, jestli chci, aby hned odjela - řekl jsem že jak chce, že klidně může do neděle zůstat. Řekla taky, že ví, že to celý posrala ona a mrzí jí to. Prý ví, že nám spolu bylo úžasně a byli jsme skvělí. Od tý chvíle se se mnou bavila normálně, v pohodě, prostě na 95 % jako dřív - v pohodě. Řekl jsem, že nemá cenu z toho dělat drama a navrhl jsem, že to můžeme ukončit v pohodě a jet do kina na film, co jsme chtěli vidět. S tím moc ráda souhlasila. Zbytek večera proběhl kamarádsky.

Večer jsme si ještě řekli, že nás to mrzí, a ona teda, že ji to "zas tolik nemrzí", protože teď vidí jen to špatný za poslední dobu. No, v neděli jsem ji odvezl na vlak a ukončil to slovy: "Mrzí mě to, ale když u tebe 2 týdny přebijou víc než půl roku, a navíc tě to ani tak moc nemrzí, je to takhle nejlepší. Věděl jsem, že by dřív nebo později nějakej problém přišel a byl jsem připravenej za náš vztah společně bojovat. Ale na to musí bejt dva." Řekla, že to ví a že ji mrzí, že mi ublížila. Objetí, zamávání a konec.

A můžu začít od znovu...

Myslím, že není potřeba to řešit na dvou místech, ne? Tak pokračujte tady: http://forum.qark.net/o-vas/moje-cesta/msg96301/#msg96301

Díky oběma, docela mě povzbuzujete.

Hned v ten večer jsem jí řekl, že jestli se bude dál chovat jako poslední týden, nemá pro mě cenu v tom pokračovat. Nakonec jsem tu debatu ukončil tím, ať ode mě neočekává žádnou velkou změnu v chování, že prostě budu přirozenej jako do jejího odletu, a že to necháme volně plynout a prostě uvidíme - že nemá cenu nic lámat přes koleno. S tím souhlasila.

O co mám strach je přesně co píšete, že když se tohle stalo teď, může se to stát kdykoliv znovu...to jsem jí taky řekl, odpověděla že ne, protože to byly fakt zvláštní okolnosti, ta vzdálenost, atd...Mám pořád dojem, že mi může lhát v tom, že s ním nic neměla (už dřív mi řekla, že by nevěru nikdy nepřiznala a radši se rozešla), ale nechci to zas vytahovat a ptát se furt dokola, protože bych tím situaci vůbec nepomohl, ba naopak...Netuším, jak se s tímhle pocitem vyrovnat, aniž bych to sem tahal.

Rozhodl jsem se, že se zkusím trošku míň citově angažovat, dokud neprojeví sama konečně snahu - řekla mi ale jasně, že se mnou být chce, chce na tom pracovat, jen prostě potřebuje čas a žádnej nátlak. Takže jí nehodlám moc psát sám od sebe a uvidím, jak se to vyvine.

Zatím mi přijde, že ji nejsi moc ochoten ztratit a chtěl bys to udělat tak nějak nejlépe, což určitě nepůjde přehnanou snahou jen z tvé strany.

Co se týče opuštění, z toho mám a vždycky jsem měl strach - přijde mi, že se dnes páry rozchází kvůli blbinám a že se nesnaží o vztah bojovat, ale nějaká krize přijde přeci dřív nebo později vždycky. Mám prostě strach říct "buď se vzpamatuješ, nebo je konec" - přijde mi to necitlivý a cítím vždycky potřebu přítelkyni spíš uklidnit a podpořit, čímž si nejspíš sám škodím. Navíc říká, že by byla šťastná i sama (a i přede mnou byla šťastná sama)...

Moc bych si přál být schopný "ji kvůli tomu pustit", ale za ten půl rok jsme se ani jednou nepohádali, ve všem se shodli a prostě je to nejlepší holka, co jsem kdy poznal. Přes tuhle myšlenku mi to prostě nejde (a o to víc mě bolí, co se v její hlavě stalo). Vždycky potřebuju nejdřív slyšet, že mám právo bejt naštvanej, abych opravdu byl...

Psal si o tom, co si o tom myslíš a jak se cítíš, ale jak si se od té doby k ní choval a dal si jí nějak najevo to, co si tu popisoval? Dle mě máš docela právo být nasranej, když se ti po třech týdnech začne zamilovávat do jiného a asi bych to neřešil s tím, že si vyslechnu, jak to vidí ona, že potřebuje čas a vlastně pak jel podle ní, jak si to nalajnovala... Nemyslíš, že naopak ona by si tě měla snažit urovnat a cítit se blbě?

Někde se psalo takové moudro, že když si ochoten ztratit, můžeš získat. Zatím mi přijde, že ji nejsi moc ochoten ztratit a chtěl bys to udělat tak nějak nejlépe, což určitě nepůjde přehnanou snahou jen z tvé strany.

Takže jak bych se zachoval na tvým místě? Dal najevo co si myslím, stál si za tím a byl ochoten ji kvůli tomu pustit, protože asi bych neměl náladu čekat na to, až se zase do někoho "poblázní".

Před nedávnem jsem byl v dost podobné situaci. Taky to bylo takhle nahovno, protože se "zamilovala" do jiného. Snažil jsem se, dělal jsem všecko možné, vymýšlel různé zajímavé aktivity atd... Ale stejně na mě pořád byla protivná, tak jsem se dopálil a řekl jí (osobně), že takhle bez respektu a úcty se tedy ke mně chovat nebude a když na tom vztahu nechce ani nijak pracovat (snažil jsem se jen já), nemá pro mě smysl v něm pokračovat. Dostala kopačky s tím, že už se nejspíš nikdy neuvidíme. Utnul jsem s ní i veškerou komunikaci. Když napsala ona, v pohodě jsem jí odpověděl, ale žádné výčitky, zbytečné detaily navíc nebo cokoliv. Začal jsem jí chybět a také si začala uvědomovat, o co všechno přišla... No a za týden sama přišla zpátky

Nijak jsem nad tím nepřemýšlel, prostě se to samo takhle celé semlelo. Ale něco podobného by třeba mohlo zabrat i v tvém případě

Po přečtení prvního příspěvku bych jí nechal bejt, vůbec se neozýval a jak jsi psal, at udělá ona ten první krok a právě tam by se ukázlo, jestli má zájem nebo ne. Ale tak co bych dělal s holkou, která se s tebou baví "takovým tonem". Nebyl bys s ní štastnej a upřímně, u mě osobně by ztratila tu přitažlivost, takže snad ani sex. Zájem by měl být na obou stranách, kdžy někde není, je to chyba a je lepší neztrácet čas se ztraceným případem.

Sem snad už nikdo nechodí.
Maličko  Já osobně, bych si jí přestal uplně všímat. A po pár dnech jí pozval na něco, líbačka, sex a hotovo.

Zdravím všechny. Můžete mi, prosím, poradit s následující situací? Zajímá mě, jestli podle vás existuje způsob (věřím že ano, ale jaký?) nebo se mám začít smiřovat s nejhorším.

S přítelkyní jsme měli úžasný vztah. Jsme z jiných měst, takže se vídáme o víkendech, občas jen 1x za 2 týdny, stejně bylo všechno super. To trvalo půl roku, než na měsíc odletěla na studijní pobyt. Když se vrátila, chovala se odtažitě až protivně a prozradila mi 2 věci:

1) Po třech týdnech odloučení (při té vzdálenosti - jiný kontinent) začala zapomínat, jak jí se mnou je. Vidí mě teď prý spíš jako kamaráda než jako přítele (ale samozřejmě "víc než jen kamaráda")
2) Maličko se tam do někoho zamilovala, podle ní to bylo spíš poblouznění, které nebude mít pokračování, rozhodně se prý nic neodehrálo.
Celkově prý pozapomněla, jak jí se mnou bylo, a tudíž i maličko ztratila motivaci o náš vztah bojovat.

I přesto jsme se shodli na tom, že se oba chceme vrátit tam, kde jsme byli předtím, a budeme se o to snažit. Sex prozatím odmítá, necítí se na to. Chce po mně, abych na ni s ničím nijak netlačil a nechal tomu volný průběh. Mám pocit, že kdybychom znovu (po víc než měsíci) měli sex, mohlo by nám to jen prospět (mně teda rozhodně  ), ale ona se na to zatím necítí a když jí to navrhnu, nejspíš jí bude připadat, že na ni tlačím, což nechce... začarovanej kruh.

Rozhodl jsem se, že se budu chovat naprosto přirozeně jako do jejího odletu a prostě uvidím. Hlavně doufám, že se zvládne k normálnímu chování vrátit i ona...

Jaký na to všechno máte názor, máte nějaká doporučení, co dělat/jak podpořit návrat tam, kde jsme byli? Jak dlouho dát té snaze k návratu? Měl bych snad dělat maličko nedostupného?

Předem díky...