Dlouhé počtení pro klid duše uveřejněné... třeba to někomu návdavkem pomůže.

[Garrett]

Myslím si, že na tom něco je.

[Lalanea]

Garrett: Mohl bys sem napsat, na jakou stránku píšeš? (nebo do PM, jestli nechceš sem) V dnešní době mrzačení češtiny takovýhle text "zahřeje"...
Zkušenosti na radu k Tvému problému nemám, jen doufám, že takhle za pár let někomu neublížím já...

[Augi]

Garrett: Pěkné...teď jsem v takovém stavu, že mám hodně podobné myšlenky jako Ty, tak mě to moc oslovilo.

[Garrett]

Garrett: Pěkné...teď jsem v takovém stavu, že mám hodně podobné myšlenky jako Ty, tak mě to moc oslovilo.

Díky. I proto jsem to sem psal... že to třeba někomu pomůže, jako jiná vlákna pomohla mne...

[GR77A]

Máš u mě plus za sloh  Co se týče Tvé povahy a cítění, jsem na tom ale úplně stejně. Lev, kterej má přesně nadefinovaný sny o tom, jak by to mělo být, jaká má být láska, a že čistá láska prostě existuje. A ikdyž vím, že je to čistá utopie, tohle snění, tak i přesto v to pořád věřím a nejsu schopnej to všechno začít brát jako "hru". Vlastně ani nechci. Čekám na ten sen. A vím, že marně. Před rokem totiž u mě začínalo něco, co opravdu sen byl. Nechtělo se mi tomu věřit, ale v tomhle případě se ten sen opravdu přetvořil do reality. Dá se říct, že se vlastně nic nestalo, jenom jsem si asi dva měsíce myslel, že se jedná o něco víc, než kamarádství. A tak skončil tenhle můj sen o princezně na bílém koni. Oproti Tvému příběhu jde o maličkost, jenže pro mě to bylo všechno, co jsem kdy chtěl, a byl jsem v tom jiném, vysněném světě tak daleko realitě, že když jsem se musel probrat, stálo to za to.
Good luck všem

[Garrett]

Jo jo... čím delší je cesta zpátky, tím těší je. Analogie s pitím... akorát že z pití se za den vylížeš. Z tohohle? Když Bůh, Aláh a vítr dá, tak za půl roku, za rok... kdo ví? Na druhou stranu, čím je tahle doba kratší, tím jsme asi uvnitř mrtvější. A pokud je tu někdo, kdo nás z toho vyseká, nový objev, spřízněná duše, tak můžeme hovořit o štěstí. Jednou i tohle pro mne bude jen takový příběh... Dneska jsem tomu zase o krok blíže a cesta se krátí. Třeba už zítra vše bude jinak... Třeba už to je jen příběh.

[Kazisvět]

Nádherně napsaný, opravdu. Už jednou jsem ti to myslím chválil. Je pravda, že i když jsi tenhle topic začal psát někdy v srpnu, pokud se nepletu, tak hned jak jsem tady viděl, že něco přibylo, hned mi cvaklo, o co se jedná a přesně se mi ten tvůj příběh vybavil. A to i přesto, že jsem nikdy nic takové nezažil a ani nezažívám a nemůžu se s tvým příběhem nijak ztotožnit. Přisoudil bych to tomu tvému zvláštnímu stylu psaní.


Nepíšeš nějaké fantasy? Vždy když to čtu, tak tim stylem tvému psaní se mi vybavuje taková trochu scéna, kdy družina neohrožených bojovníků projíždí vypáleným městem a hlavní hrdina, člen družiny si prohlíží shořelé trosky domů a jiných stavení, prohlíží si mrtvá ohořelá těla obyvatel, ze kterých trčí ten šíp nebo mají jiná viditelná smrtelná zranění a přemýšlí o životě a o smrti a zároveň se v něm vaří krev nad tím barbarským činem

[Garrett]

Poslední dobou nepíšu vůbec... Nějak není čas ani chuť ani téma a ani můza.

[stegy]

taky těm horoskopům nevěřím dělal sem sondu pěti lidí z jednoho znamení a každej je úplně jinej... nebo jsem se jim nedostal tak hluboko pod kůži... třeba to jádro je u všech ve znamení stejný...
Pak jsem zkoušel ve třídě lidem číst horoskopy měsíc starý, naschvál jsem je zamíchal a všem pěrfektně sedly... na zamyšlení
 Můj názor ? Je to blbost Když si to člověk přečte, je tm tak trošku manipulovanej a malinko se podle toho řídí a pak to vychází  

[Kiruy]

V novinách je bohužel pověrám jako horoskopům věnováno mnohem více místa než vědě...

[boro]

Ahoj, chtěl bych jen napsat pár slov o tom, koho kdo přitahuje. Také jsem typ člověka, který spíše sní než aby bral vztah jako realitu a také mě přitahovaly spíše méně zkušené holky a naopak to fungovalo taky. Ale nemyslím si, že jsou tací lidé odsouzeni se buďto změnit a začít to brát více jako hru a nebo se navždy trápit, protože ty vyzrálé holky budou chtít někoho ke komu mohou vzhlížet a kdo bude více nedostupný a bude to brát více "free". Podle mě to ani nejde. Spíš vidím řešení v tom, zkusit si najít skutečně nějakou starší, vyzrálejší partnerku, která si už vším špatným prošla a dopracovala se k tomu, že si bude takového člověka vážit a ne jím opovrhovat. Třeba se opravdu člověk i v takovém vyrovnaném vztahu bude cítit sebevědoměji a přestane být snílek, začne mít více koníčků mimo vztah a nebude se trápit, kvůli případným neshodám. Ale je to jen můj názor, také jsem moc vztahů neměl a nemůžu posoudit, jen vím, že si jeden známý,který se také trápil v předešlém vztahu kvůli mladší holce, našel starší holku s dítětem s kterou je šťastnej, ale asi to tak nemusí být vždycky, jen říkám že by to mohla být cesta k většímu souznění.

[Garrett]

Něco na tom bude. Čím víc ti o něco jde, tím víc to dáváš najevo... Pak se odkryješ a je to. Největší průšvih asi opravdu bude to, že si každý toho společného vztahu váží jinak. A ta rozdílná očekávání, to je to co se pak odečte na tu nebo onu stranu a jednomu prostě zůstane větší břímě a někdy se fakt těžce nese. Nevím. Čím víc o tom přemýšlím, tím víx se mi zdá, že bych si měl tyhle "hodnoty", co vyznávám, schovat někam do šuplíku a trochu tomu povolit uzdu. Léto bylo blbý, podzim byl stabilizovanej. Zima krušná, ale jaro přinese něco velkýho a já budu u toho. A jestli bude někdo se mnou? To ukáže čas... každopádně nehodlám přehlížet možnosti, co se rýsujou... i kdyby šlo jen o jednu noc (ale bude to muset stá za to).

Najít si někoho staršího taky není jen tak. Některý ty starší trpí tím, že se u nich ta vyzrálost projevuje spíše tím, že mají pocit, že jim ujíždí vlak a tak se nezabývají nějakejma zdržovačkama kolem přílišných citů a jedou "naplno" a podle toho to taky vypadá. Svobodná maminka se přes den stará vzorně o děcka, ale jak sežene hlídání, nikdo ji neuhlídá. Na druhou stranu je třeba říct, že díky bohu nejsou takové všechny... Stejně jako určitě nejsou všechny osmnáctky tak zoufale nezodpovědný kokety (v lepším případě).. Včera jsem byl v jednom pajzlklubu a kamarádka tam přivedla další dvě svoje kamarádky. Všechny kvalitní ročník 1990 a nejdřiv totálně ofrněné, co že to za pajzl (je to pajzl, ale zrovna u nich jsem nečekal cit pro úroveň, když choděj všechny do toho výše zmíněného klubu, kde se onehdá zpila bejvalka - taky 1990), ale jakmile jim barman nalil dva panáky zadarmo (skutečně nemají cit pro úroveń - i ten barman vypadal, jako by ho před tejdnem pustili z Mírova), tak se jim tam najednou úžasně líbilo! A příště prej jedou zase! A s takovejma lidma začni něco budovat... "Víš, ráno jsem se dívala na medvídka Pú a musíme si dát pauzu... Asi to tak bude lepší, budeme kamarádi..." he he he.

[Garrett]

Tak je tady pokračování mého "léčení". Z vývoje událostí v poslední době sám u sebe vysledoval podivný trend a sice zvyšování intenzity myšlenek na ní... nevím čím to je. Už jsem zmiňoval, že se mi o ní zase začalo intenzivněji zdát, a že ji pak také většinou druhý den potkám. Spekuloval jsem tu o tom, jestli je to moje uražený ego a nebo láska, co mne váže do minulosti... a zatím v pozadí toho, zdá se, stoupalo to cosi, co mne nutilo a nutí stále se k ní vracet. Co to má být? Dnes mne to dovedlo až k tomu, že jsem zadal její přezdívku do google. Takhle se rozhodně nechová člověk, který má vyřešenou minulost. Nicméně bylo to takovým spontání vyvrcholením těch podivnej stavů. Asi to mělo smysl, protože to na mne vyplivlo odkazy na strarý komentáře z lidí.cz, co se evidentně nesmažou z databází ani po tom, co si dotyčnej ty komentáře smaže. A lup a byl tu profil toho frajera, co se s ním dala do kupy a na jeho profilu známá tvář pod jiným jménem... a šok. Asi jsem si o to koledoval. Teď to tu rozdejchávám. Sedím v práci a ruce se mi klepou. Zřejmě jsem dostal odpovědi na svoje otázky a svým způsobem je to šokující. Pověstný infarkt. Ne netušený, přesto šokující a nutí mne to k jistým závěrům... ale o tom později. Co jsem viděl? "Láskyplný" infantilní komentáře (povětšinou jsem proti tomu imuní, protože to neuznávám, ale tohle je i na mne moc, protože to zavání do osobní roviny). Fotky z hor, fotky kde se objímají, fotky z toho Silvestra v Praze... potvrzení všech mých dedukcí... a podklad k dalším. Takže v těch pár vteřinách se mi to celý poskládalo. A nevím, jestli ze mně něco spadlo a nebo je to jen postšoková apatie... bilancuju. Takže je s ním... už skoro  půl roku. Za pár měsícu trufmnou i nás (zamyšlení č. 1)... a na jedné fotce vypadá ten frajer docela nahej.... takže spolu spí (zamyšlení č. 2). Takže se nejspíš potvrdila i ta dedukce, že po těžkých (našich) začátcích se konečně našla i v tom sexu... znáte ten komentář o závislostech, jak tam každej uvádí sex a kouření a kafe... no kouření se změnilo z "občas" na nikdy a sex se objevil nově.... Uf uf uf ... to je moc. Sex byl přece to, co nás pohřbilo. Otázkou je, zda to bylo ve mne a nebo v ní... co když to fakt nešlo jen se mnou? (nevěřím tomu, ale snažím se uvažovat komplexně). Takže novej život... Já na ní myslím až doposud denodenně zatímco ona na mne ani nevzdechne. Proč taky? naprosto rozumím, že ať je v jakékoli fázi jejich vztahu, težko bude utápět svoje myšlenky na mně, když má jeho a maturitu na krku... Takže by se dalo říct, že jsem idiot (zamyšlení č. 3). Kterej jinej tvor než idiot není schopnej zvládnou své myšlenky a investovat je jinam, než na vyhořelej vztah se slečnou, která naprosto průkazně přispěla k našemu konci největší měrou (samozřejmě z mého pohledu a pohledu těch, co sem jim to vyprávěl - což je znepokojující)... Stýská se mi? Je mi smutno? nebo je to ego!!!! Viz předchozí zamyšlení. Zdá se, že to je asi hlavně ego (i když jistej smutek z citů tu bude), protože v tuhle chvíli cítím (může se to samozřejmě změnit - aby to nebylo jednoduchý že), že ji nenávidím! Není to fér! Vyžral jsem si její panenství, na jehož obranu odpověděla sérií nelogických až odporných činů, kterýma srovnala moje nově rodící se, po dlouhém osamění dobře chutnající, ideály do prachu. Co si z toho vzít? Budu se mstít? Jak? Udělám ze sebe zoufalce? To už se mi v minulosti povedlo docela slušně. I kdybych jí dokázal vyložit všechny ty pocity, co se mi za tu dobu prohaly hlavou, pochopila by to? Souhlasila? Těžko... A v nečem možná i oprávněně (jak demokratické, ovšem pustit z hlavy a odpustit se mi navzdory těhle záblesků nedaří). Moje Silvestrovské rozhodnutí uhladit hrany je zcestné. Vlastně o to nestojím. Vzpomínám si na všechny její bejvalé předemnou, o kterých mi vyprávěla, jak za ní jezdí popovídat... vtěrky. Tohle jsem párkrát v minulosti předvedl, ale dělat dál to nemá smysl. Jak mne vidí teď? Co o mně ví? Nic... Dost možná vím víc já o ní (protože vlastně sbírám informace, přemýšlím, špehuju --- idiot). kdysi ke mne vzhlížela a byl jsem za frajera, pak za jejího přítele, pak za ubožáka, pak ji půl roku skoro nikde nepotkal, utli jsme vztahy... naposled do mne šila v zari po icq... tam jsem ji setrel a nakonec se mi omluvila (bod pro mne) a pak ten silvestr, kdy ja psal smysluplne, ona ne, páč byla zlitá (bod pro mne? ) a otázka je, kdo budu teď ? Kdo chci být? Aź ji příště potkám, budu ji vyprávět, jak mi chybí? Dolejzat? A nebo si s ní hrát "ááááhoj, jak se vedéé?" NIKDY! Dokud budu uvnitř cítit, to co cítím, zůstanu chladnej a opovržení je asi to jediný, co mi zbyde, než se mi povede najít odpuštění a nebo pověstný klín (...klínem). Pak jednou možná jí někdy nezaujatě a s vyřešenými city a pocity povím, jak moc mne to všechno stálo energie a bolestí. A řeknu jí to tak svrchu, že ani koutkem oka nepostřehne, co si budu myslet doopravdy. Nejspíš k tomu všemu nedojde. Lížu si tu svoje zraněný ego. Důležitý je vyléčit se z tohohle. Přestat sebedestruktivně přemýšlet o minulosti. Vidím, že po mě netruchlí, že se mi nikdy neomluví(opravdu bych chtěl omluvu?), že se nikdy nemohu pomstit(jak?), že nikdy už nebueme spolu(to je mi líto teď, ale není to proto, že jsem něco ztratil? Jak bych to viděl kdybych byl s ní? Vážil bych si toho "jistého"?), že ani nemůžeme být spolu, protože tak totální satisfakce, kterou bych pravděpodobně potřeboval, se mi nedostane... A stojím o to vůbec? Vybavují se mi všechny ty seky... všechny ty její chyby... měl bych na ně myslet stejně často jako na ty krásné společné chvíle. Jsem totiž pacient. Dneska jsem koukal na dokument Občan Havel a tam byl Vladislavský sál a já si vzpoměl na to, jak jsem ji vzal na korunovační klenoty... někde tam jsme stáli... typická moje chorobná asociace. Může tohle být láska? Stesk po někom? Přestávám tomu věřit... a je mi to líto. Líto, protože tím ztrácím i ideál o sobě. Nejsem schopnej udělat si jasno v hlavě. Jsem nešťastný, zatímco ona je šťastná (soudě z fotek, kde jí to úžasně sluší... (idiot) ). Byl jsem podvedenej? Přece toho osudného večera osobního setkání na Silvestra 07/08 jsem si říkal - no a když se rozejdeme, slunce nespadne.... Možná to je celý za trest a v tom spočívá to poučení. Slunce sice nespadlo, ale mě spadl hřebínek.

Celý to možná není tak tragický. Možná ty zvyšující se schýzy aspirovaly právě k tomu dnešnímu okamžiku. Martina jede dál. Dál beze MNĚ! MNĚ! Toho IDEÁLNÍHO, bez kterýho to přece nefunguje tak dobře... možná jsem fakt takovej nebyl. Možná jsem to celý mohl ovlivnit mnohem více, než jsem udělal. Možná šlo předejít těm věcem, co se staly. Třeba jsem ji nedokázal tolik připoutat. Spěchal jsem v sexu, už od začátku do toho šel s tím "slunce nespadne", a i když jsem pak prozřel a zjistil, že ji miluju, bylo už rozhodnuto. Co jsme si z toho vztahu odnesli? Co si odnesla ona a jak na mne vzpomíná se neodvažuji hádat. Vzhledem k tomu, že ji to ke mně netáhne tak jako mně k ní, asi to žádná sláva nebude. A nebo je to vyřešený... u ní. Ach jo. Klín klínem zde asi funguje bezvadně. Co jsem si odnesl já? Smutný vzpomínky na nepovedenej sex, na její líbačky s někým jiným a ožíračky s jejími povedenými kamarády a na ublížený srdce, ze kterýho jsem se musel lízat sám. ZASE sám... Na naděje... Skoro nic pak nefungovalo, jak jsem si představoval.  V tom je možná můj problém. Ona za tři roky vyzkoušela 5 frajerů a teď jede šestku. Je jí osmnáct a má předpoklad, že s ním nějakej pátek vydrží. Mně je 23 a za celý život jsem dlouhodoběji chodil s dvěma holkama... S první, která mi podrazila nohy před maturitou a tím odstartovala dlouhodobý vleklý černý období a pak tahle... Ta, jenž měla vše vynahradit. Těch pár menších románků a příležitostnej sex do toho nepočítám. To neznamená body....

Asi do toho jdu moc vážně a chci asi moc... řeším ideály a sám ideální nejsem. A nechci to používat jako argument, ale jsem citově založenej asi víc, než je zdrávo. To je kombinace... Chtělo by to zvolnit a experimentovat. Je mi naprosto jasný, že klín klínem bude fungovat i u mne. Ta moje první mi ublížila opravdu krutě a dneska (sice po pěti letech) na to ani nevzdechnu, a když už pak to není smutek ale zkušenost a jinak to nevnímám. Je to za mnou. Zkrátka za mnou.... A když mi tuhle nečekaně zavolala, dokázal jsem se s ní normálně bavit po telefonu, bez negativních emocí a to jsem jí svého času nenáviděl až za hrob! A přešlo to. Přejde i tohle.

Chtěl bych, aby ten dnešní den byl tím, který zlomí to kouzlo. A od dneška to bude mizet(nedělám si ideály, že to půjde hned, ale doufám, že to půjde alespoň zvolna). A jak do budoucna? Žádnej kontakt. A když půjde kolem, udržet se... nedat najevo ani emoci. A když pozdraví, odpovědět, i když si myslím, že to se nestane ani po "zjemňovací sms na Silvestra"... "Nenávidím" jí (dokud to nepůjde jinak) a otvírat se jí by mi jen ublížilo. Z toho plyne snažit se být jako skála, když přijde setkání a hlavně začít hledět kupředu. Abych se v budoucnu nemusel nutit do předstírání "happyface". Když budu happy, bude mi jedno, že se s někým tahá. Jsem to přece pořád já! Stejnej jako jsem byl - na cestě dál než jsem byl. A to je ono. Až mne příště uvidí, už nebudu za ubožáka. Budu silnější, než jsem kdy byl i vůči ní! Tohle celý snažení jsem měl vzdát už dávno. Vzdávám to. Kašlu na to, jestli ji kdy někdy semelou ty slavné boží mlýny, na které sem se odvolával v minulosti. Nejpíše ano. Ale zprávu zlatým písmem o tom stejně tak jako tak nedostanu. Ten cirkus už odjel a je třeba se smířit s tím, že i kola z pilin už pomalu zarostla travou. To, že budu někde stát a zírat zpět stejně ten proces nezastaví a honit cirkus nehodlám. Vlastně cirkusy nemám rád Je mi smutno. Ale spíš proto, že jsem nepoučitelnej, že jsem sám, a že už to třeba mohlo být jinak. A taky že prostě to, co bylo, bylo... a že to někdy s sebou veme víc, než je pro člověka únosné a to místo, co po tom zbyde, je tak těžký zaplnit...

Ale nejsem v tom sám. Akorát ne vždycky mám tu sílu si uvědomit, že to, co tě nezabije, to tě posílí... Nás všechny. Uvidím, jak bude zítra, až si to všechno utřídím v hlavě. Mám o čem přemýšlet a jsem rád, že jsem to ze sebe zase vypsal sem... To proto, jsem to tu založil. Moje terapie ) Možná to jednou využijě někdo k nějakýmu výzkumu, jsem totiž ten pacient...

[Lalanea]

Drž se... Sám píšeš, po té první to časem přešlo, potřebuješ nějakou dobu na otupění emocí, což mi přijde normální. A vypovídání (resp. vypsání) je jedna z nejlepších úlevových metod...

[Garrett]

Drž se... Sám píšeš, po té první to časem přešlo, potřebuješ nějakou dobu na otupění emocí, což mi přijde normální. A vypovídání (resp. vypsání) je jedna z nejlepších úlevových metod...

Proto sem pisu... citim se lepe. Otazka je, zda je to apatie a nebo se hnuly ledy... kez by to bylo to druhe.

[Augi]

Úplně Tě chápu, člověče, právě se mi hlavou honí podobný myšlenky...

[Garrett]

Úplně Tě chápu, člověče, právě se mi hlavou honí podobný myšlenky...

Je zajímavý sledovat, jak se to vyvijí... Teď se cítím docela stabilizovanej. Doufá, že ten pocit setrvá nejlépe navěky. Držím palce i Tobě.

[Nikol01]

Taky držim palce... Věřim, že se z toho dostaneš! Taky se cítím podobně - ráda bych se toho všeho zbavila... ale nejde to. Můj bývalý přítel mi občas napíše, čímž mi dává naději. Dělám, že jsem v pohodě a jak je fajn, že se ozval... ale bolí to. Píše mi, slibuje, že půjdeme ven (někdy i dokonce jdeme), ale vzápětí se zase stáhne a stane se z něj člověk, kterýho ani neznám a kterýho nemám tak ráda... Chtěla bych, aby to bylo pryč a chtěla bych být tak silná mu neodepisovat a nebo si alespon nebrat tu naději, že by to mohlo být jako dřív...

Proto vim, jak se cítíš, že to prázdno nejde tak rychle pryč (i když na tom jsi jinak, to prázdno je stejný) a věřim, že to jednou bude dobrý. 

[Garrett]

Taky držim palce...

Jo. Jedeme v tom všichni. Každý po svém a přece všichni tak stejně... Dneska se cítím líp. Nechci předčasně hodnotit, ale včera se asi zlomila nějaká silná uschlá větev a to bylo potřeba. Uvidíme... Každopádně je mi docela fajn. Pro zajímavost jsem si našel starý deníky z mého prvního daleko hůř zakončenýho vztahu. Tehdy jsem fakt dostal na prdel z velký části i díky své neschopnosti vyrovnat se s realitou. bylo to fakt nejtěžší období v mém životě, protože se to promítlo do školy i rodinných vztahů a následky celýho toho období mají vlastně vliv i dnes, utvořily mi život jistým směrem. Tehdy to bylo velký rozcestí... Někdo to tu už psal, že čím dál zajdeme, tím se hůř vrací zpátky z těch snění... Stálo mne to tehdy dost a na každý stránce těch tlustých deníků vidím své pocity, střídavé jako sinusovka, z hodiny na hodinu... tehdy mi to pomáhalostejně jako tohle téma. I proto jsem to téma tady založil. Svým způsobem to navazuje na celkem úspěšnou a prospěšnou "léčbu", protože u mně funguje, že co hodím na papír, to se zjemní a pak to snáze zmizí. V tomhle případě je tu fórum, ale je to to samé. Zajímavé je, že v těch deníkách mám místy úplně stejný pochody jako tady... a mimo depky jsou tam i vzpomínky. Přesně datované vzpomínky nejen na nepříjemný věci, i když hlavně je to o tom istém. Je to dlouhé a zajímavé. Ale přečtu si to všechno, i když to bude trvat nějakou dobu, protože je možné, že tam taky leží nějaké klíče k dalším a dalším dveřím a ty jistě stojí za to otevřít a pomoci si... Myslím, že tohle je další a snad už konečná etapa.

Tobě bych poradil zadupat do země všechny naděje. Jde to těžko. I z mých příspěvků napříč půlrokem je patrné, že to nezvládám tak docela (viz. např. ty "síly" co mne táhnou chodit kolem jejího domu a hledat její nick na googlu...) To jsou slabý chvilky a nikdo je nedokáže utnout najednou... Ale musejí se omezovat. Mně se v poslední době spíš začaly vracet a padal jsem do toho pomalu znovu, až do včera... Když se s ním scházíš, děláš to samý. Musí přijít nějakej zlom. Buď na to připravená a nebo ho vyvolej už teď. Myslím, že čím dřív nás někdo "profackuje" a my otevřeme oči, tím lépe... To je to zcestí, ze kterého musíme pryč. Hodně štěstí.